Ben Aaronovitch: Strom viselců

Ukázky z knih / 19.5.2018 /

Nakladatelství Argo vydalo román Strom viselců Bena Aaronovitche, nejnovější, už šesté fantastické dobrodružství policejního konstábla Petera Granta.

 

ANOTACE:
Policejní konstábl Peter Grant se po prazvláštním dobrodružství na anglickém venkově vrací do Londýna. Netrvá dlouho a v hlavním městě se opět začnou dít věci. Byť zpočátku jen nenápadně… Prostá podezřelá úmrtí obvykle nebývají doménou Rozmaru. Ani když k jednomu takovému dojde na divokém večírku v jednom z nejdražších obytných domů v londýnském centru. Jenže téhle party se účastnila i dcera lady Tyburn, jíž Peter dluží laskavost za jistou dřívější výpomoc. Během chvilky se tak ocitne v neznámém světě superboháčů a zlaté mládeže, v rezidencích s obrovskými suterény a exkluzivními bazény, na místech, kde se čile obchoduje s nebezpečnými a esoterickými materiály. Rozumný mladý policista by se držel zpátky a nevystrkoval hlavu, ale nebyl by to Peter, aby se při vyšetřování nedostal někam hodně daleko. Naskýtá se mu tak jedinečná příležitost ztratit sympatie starých přátel a vytvořit si nové nepřátele ve sféře, kde se mísí svět magie a výsostných práv. Zároveň objevuje nové spojence a dostává se závratně blízko jednomu z velkých hráčů…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1
Jedno z méně povedených děl sira Rogera

Zdálo se mi, že slyším, jak se mi u ucha zlomyslně směje pan Punch, ale když jsem se probudil, uvědomil jsem si, že je to můj mobil. Poznal jsem číslo na displeji, a tak mě nepřekvapil odtažitý hlas s přízvukem vyšších vrstev, který se ozval po přijetí hovoru.

„Petere,“ řekla lady Ty, „pamatujete, jak jsme spolu mluvili na Oxford Circus?“

Pamatoval jsem si, že mě našla, když se mi podařilo pohřbít se pod vrstvou suti na tamější stanici metra. Pamatoval jsem si, jak se nade mnou nakláněla, když mě vyhrabali, a dech jí voněl muškátovým oříškem a šafránem.

„Jednoho dne vás požádám o laskavost. A víte, jaká bude vaše reakce?“

„Ano, paní,“ odpověděl jsem, když jsem si vzpomněl, co jsem tehdy řekl. „Služebníček, jen si račte přát.“

Bylo pět ráno – pořád byla tma – a do francouzských oken na protějším konci Beverleyina pokoje bubnoval déšť. Jediné pořádné světlo se linulo z displeje mého mobilu. Druhá polovina velké postele zela prázdnotou – byl jsem sám.

„Jedna z kamarádek mojí dcery měla nehodu,“ řekla lady Ty. „Chci, abyste se postaral, že moje dcera nebude nijak zapletena do následujícího vyšetřování.“

A sakra, pomyslel jsem si. Takovouhle laskavost.

Sdělila mi adresu a to, co věděla o okolnostech.

„Chcete, abych prokázal, že vaše dcera s tím nemá nic společného?“

„To mi nerozumíte,“ odpověděla lady Ty. „Mně je jedno, co s tím má společného – chci, aby se jí ten případ netýkal.“

Opravdu netušila, o co mě žádá, ale věděl jsem, že udělám líp, když se jí to nebudu snažit vysvětlovat.

„Rozumím,“ řekl jsem.

„A Petere, Nightingale se o tom nesmí dozvědět, jasné?“

„Naprosto.“

Jen co zavěsila, zavolal jsem do Rozmaru.

„Domnívám se, že bych se o to v každém případě měl zajímat,“ řekl Nightingale, jakmile jsem ho o celé věci informoval. „Přesto se pokusím tvářit, že mi o tom není nic známo, dokud mě nebudete potřebovat.“ Odmlčel se a poté dodal: „A vy mi dáte vědět, jakmile takový okamžik nastane.“ Nebyla to otázka.

„Ano, pane.“ Zavěsil jsem a přemýšlel, proč má každý takhle nad ránem potřebu jednat takhle stroze.

Beverley vlastní obě poloviny půldomku z dvacátých let minulého století, který stojí na Beverley Avenue v poštovním okrsku SW20. Je to zvláštní místo, jen napůl zařízené a málo využívané. Když jsem u ní byl poprvé na návštěvě, řekla mi, že nemovitost „tak nějak zdědila“ a ještě se úplně nerozhodla, co s ní udělá. Spí v přízemí, odkud vede přímý východ na zahradu. Je tam jen postel z IKEA s jakýmsi nesrozumitelným jménem, dvě nesourodé skříně, starožitný mahagonový prádelník a perský koberec, který zakrývá polovinu holých palubek.

Natáhl jsem ruku a ohmatal prázdnou stranu postele – ucítil jsem pouze slabou stopu tepla a na polštáři závan oleje; Beverley se odkradla už před několika hodinami. Povzdechl jsem si, vylezl zpod teplé pokrývky a zachvěl se. Pootevřenými francouzskými okny dovnitř vnikal chladivý vánek a vůně deště. V koupelně v patře nebyla sprcha, takže jsem se rychle ocákal v obrovské oválné vaně, o níž jsem na základě vlastních příjemných zkušeností věděl, že pojme dva lidi současně, a oblékl se.

Všechno, co se v rámci metropolitní policie týká operačních záležitostí, je monitorováno. Což znamená, že nemůžete jen tak otevřít terminál AWARE a začít shánět informace, aniž byste pro to měli zatraceně dobrou záminku.

Takže zatímco jsem si leštil boty, zavolal jsem Sahře Guleedové, která, jak jsem věděl, tenhle týden jezdila noční v autě Jednotky pro posuzování vražd.

„Ahoj, Petere,“ ozvala se. Za ní jsem slyšel tlumené zvuky zevnitř nějaké budovy a profesionálně jednající lidi.

Zeptal jsem se jí, jestli neslyšela o nějakém hlášení z Knightsbridge, podezřelém úmrtí v souvislosti s drogami.

„Proč to chceš vědět?“ zeptala se Sahra, což patrně znamenalo, že je na místě činu.

V pozadí jsem uslyšel burácivý a dobře známý hlas s manchesterským přízvukem, který chtěl od Sahry vědět, s kým zrovna mluví: vrchní inspektor Alexander Seawoll. Který, jakožto vrchní vyšetřovatel, do chvíle, dokud Jednotka pro posuzování vražd nedokončí svou práci, neměl vůbec vstávat z postele.

„To je Peter,“ zavolala. „Chce vědět o tom našem podezřelém úmrtí.“

„Řekněte mu, že jestli nespadá do jeho gesce, tak ať nesere,“ řekl Seawoll.

„Jseš v tomhle nějak zainteresovanej?“ zeptala se Sahra.

„Možná by se nějaký související záležitosti našly,“ odpověděl jsem, což byla víceméně pravda vzhledem k tomu, že se věc týkala Tyburniny dcery. Slyšel jsem, jak Sahra má slova tlumočí a jak Seawoll něco vztekle zavrčel.

„Řekněte mu, aby hejbnul prdelí a štandopede sem přijel,“ řekl.

„Chce, aby ses sem dostavil,“ pronesla Sahra a nadiktovala mi adresu.

Před odjezdem jsem si vypnul mobil a vykročil na zahradu. Déšť přešel do jemného mrholení, kterým se mi záhy orosily vlasy a kůže bundy. Beverleyina zahrada byla podle londýnských měřítek obrovská, táhla se padesát metrů k břehu řeky a byla dvakrát širší než sousední pozemky. Navzdory světelnému znečištění, které se mrzutě odráželo od nízké oblačnosti, jsem se rozhodl, že nebudu riskovat zakopávání o nahodilé kusy zahradního nábytku, které, jak jsem věděl, jsou rozeseté po celém neposečeném trávníku, a abych viděl, kam jdu, vyvolal jsem pasvětlo.

Říčka Beverley pramení ve Worcester Parku v jihovýchodním Londýně a protéká absurdním množstvím dalších parků, odpočinkových zón a golfových hřišť, načež se v Barn Elms opět spojuje se svou matkou. Beverley tvrdí, že i když jí průměrně protéká půl metru krychlového za vteřinu, párkrát se rozvodnila až na šest metrů krychlových. A pokud se jí nedostane nějaké větší péče, pozornosti a občas i láhve ginu Junipero, nebude zodpovědná za to, kde všechna tahle přebytečná voda skončí.

Chápete, není to výhrůžka. Ale je prozíravé umět řeku dostatečně ocenit – v tom mi můžete věřit.

Na konci Beverleyiny zahrady se k řece svažuje břeh lemovaný mladými osikami a jasanovými výrostky. Říčka Beverley je na většině svého toku mělká natolik, že zřetelně vidíte kameny na dně, ale zrovna tady smuteční vrba stínila hlubokou tůň. Hladina byla tmavá a chladně odrážela moje mléčně modré pasvětlo, které kolem mě pomalu houpavě kroužilo.

„Haló, Bev,“ zavolal jsem. „Jseš tam?“

Bylo klidně možné, že je několik kilometrů daleko na návštěvě u mámy ve Wappingu. Anebo dává v Temži pozor na bezprizorní děti a sebevrahy, nebo po čem už to tak obvykle pátrají se sestrami.

Už se ale stalo, že se na mé zavolání vynořila a jednou mi jako losos vyskočila nahá a lesklá přímo do náruče – takže za pokus to vždycky stojí.

Tentokrát jsem se jí nedočkal. Bylo tam jen to mrholení a hučení z kingstonského obchvatu na druhé straně řeky. Počkal jsem asi minutu, jen abych mohl tvrdit, že jsem čekal pět minut, a potom jsem přes zahradu zamířil zpátky do domu.

Ven jsem vyšel boční brankou a kolem Beverleyiny Kia Picanto jsem zamířil ke své zaparkované fordce. V autě jsem si ujistil, že vzadu mám sáčky na důkazy a že nabíječka airwave je v patřičné zdířce, nastartoval jsem a zamířil do Knightsbridge.

* * *

Rezidence One Hyde Park trůní vedle hotelu Mandarin Oriental jako kupa kancelářského nábytku a vyznačuje se elegancí a šarmem útrob kopírky. Byť kopírky zbrusu nové, s faxem i skenerem. Na architekturu mám – jak říká Beverley – názor. Ale jsou i moderní věci, které se mi líbí. Okurka, budova pojišťovny Lloyd’s, dokonce i Střep – i když se nemůžu zbavit dojmu, že na vrcholu by měl sedět Nazgûl. Ale v případě komplexu na čísle 1 můj milý sir Roger rozhodně pracoval, jen aby se neřeklo, a shrábl odměnu. Ten komplex není přímo ošklivý… on prostě není nijak osobitý. Proslul jako nejdražší obytná rezidence v Británii, což jen potvrzuje, že u nemovitostí ve skutečnosti záleží na lokaci a na ničem jiném.

Nemovitost tvoří čtyři věžáky, které se v brožurkách nazývají „pavilony“ a které se táhnou mezi hotelem Mandarin Oriental na východní straně po Edinburgh Gate, bránu do Hyde Parku, na západě. Severní a jižní strana mají tvar klínu, aby se maximálně využilo denní světlo. Výsledek je takový, že když se podíváte na půdorys, celé to vypadá, jako by tu do sebe během manévrů zezadu narazily dva hvězdné destruktory ze Star Wars. Když jsem se přiblížil k A4, všiml jsem si, že jsou zhasnutá všechna světla na všech poschodích s výjimkou jednoho bytu v polovině druhého věžáku od konce – takže potíž s hledáním místa činu jsem neměl mít.

S parkováním to mělo být horší, ale pokud jste policista, tajemství, jak se vyhnout placení pokuty, spočívá v tom, že svůj nikterak drahý a neoznačený vůz zaparkujete mezi modro-žlutě kostkovaná zásahová vozidla a dodávky, které se vždycky nahromadí u každého místa činu. Jejich shluk jsem našel pod podivným betonovým baldachýnem, který se pne přes Edinburgh Gate. Také jsem si všiml, že zatarasily příjezdovou cestu, na níž čekávají zřízenci, aby převzali bouráky bohatých a svižně je odvezli do podzemního parkoviště.

Četl jsem, že mezi vymoženosti v podzemí se počítá soukromá tělocvična, bazén, squashový kurt a vinné sklepy – upřímně jsem doufal, že tam dolů nebudu muset chodit. Ne že bych trpěl klaustrofobií, ale získal jsem praktickou zkušenost s tím, kolik může ta zatracená půda vážit a jakou pachuť vám v ústech může zanechat zoufalství.

Sahra čekala u válcového a proskleného vstupu do haly. Protože se mnou už několikrát spolupracovala, vrhla se ke mně s radostným křikem.

„Asi nemůžu předpokládat, že by ses třeba zdekoval a táhl do prdele, co?“ zeptala se.

Vyrazila mi dech.

„Bacha na jazyk,“ řekl jsem.

„S tím teď nezačínej.“

Všiml jsem si, že má na sobě docela hezký fialový hedvábný hidžáb s třepením zvýrazněným stříbrnou nití, barevně sladěný krátký kabát a elegantní dlouhou černou sukni. Napadlo mě, že dnes v noci neplánovala být venku v práci.

„Mělas rande?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděla. „Narozeninovou oslavu.“

„Myslel jsem, že tenhle týden jezdíš v posudkářským autě.“

„Vyměnila jsem si směnu. Abych mohla jít na tu narozeninovou oslavu.“

„Aha. Tak to se omlouvám.“

„Bude to stejný jako tehdy s těma BMW?“ zeptala se.

„To nevím,“ řekl jsem. „Teprv jsem přijel.“

Sahra kývla na pomocného strážníka ve vchodu.

„Připište ho na seznam,“ řekla a ke mně potom prohodila. „Fakt se ti tady bude líbit.“

Průhlednými válcovými dveřmi ve stylu přechodové komory mě provedla na ochoz v mezipatře, odkud jsme po schodech sestoupili do vysokánské recepční haly s koženými křesly a tím druhem nesmyslných soch, které po tunách skupují obzvlášť hamižné banky. Přes průhledné stěny, prý neprůstřelné, jsem zahlédl malou umělou zahradu a – za další vrstvou bezpečnostního skla – šeré a nebezpečné ulice centra Knightsbridge.

Za recepčním pultem stál zdatně vyhlížející muž se snědou kůží, černými vlasy a kvalitním konfekčním oblekem. Šacoval jsem ho na Indonésana. Šikovně se mu dařilo vypadat ostražitě a současně k smrti unuděně – bývalý kontraktor, voják nebo agent tajné služby, něco takového.

Úroveň bezpečnosti mi připadala trošku paranoidní, ale jak říká můj táta: čím víc mají, tím víc se strachují, že jim to někdo vezme.

Sekuriťák si nás při průchodu změřil nevrlým pohledem a já mu odpověděl přátelským úsměvem a optimistickým přáním dobrého jitra. Poněvadž jsem ruka zákona, za předpokladu, že mě neparalyzují politické ohledy nebo zneužívání vlivu, se dostanu všude, ba i do citadel mocných.

Do téhle konkrétní citadely mocných se dalo dostat proskleným výtahem, jenž se pohyboval zcela průhledným tubusem, který člověku umožňuje – a mám za to, že zde se jeden člověk chápe opravdu jako jeden člověk – vychutnat si výhled na celý Hyde Park, což je koneckonců přesně to, za co takový člověk zaplatil přes deset milionů liber.

Ze skleněného výtahu se vycházelo do křížové chodby, kde jsme si zatancovali yettiho tanec, při němž je vznešené důstojnosti zákona zasazena tvrdá rána nutností zaskákat si na jedné noze, když si přes nohavici natahujete ten pitomý návlek z papíru. Ukázalo se, že Sahra měla pod sukní legíny – které teď spolu se šátkem odložila do poskytnutého igelitového pytle. Jakmile nás zipy bezpečně uzavřely do našich hygienických, forenzně neutrálních papírových obleků, Sahra se mnou zamířila doleva, kde s využitím přenosného osvětlovacího stojanu zůstávaly otevřené dvoukřídlové mahagonové dveře. Za nimi byla vidět krátká chodba se zakřivenou protější stěnou a spousta abstraktního umění na stěnách.

Pokud jde o zařizování domů, dosáhnete-li určitého bodu, větší množství peněz už vám nezajistí nic než navýšení pojistného. Elegantně vyvážená místnost může mít bíle natřené stěny a holou dřevěnou podlahu. Pokud má ale nešikovný tvar, pak ani všechny ty naleštěné konferenční stolky z růžového dřeva, které si můžete dovolit, když jste bohatí, nedosáhnou ničeho jiného, než že budou roztrpčovat uklízecí čety. Viděl jsem, že rezidence One Hyde Park má asi takové architektonické kouzlo jako brutalistní obecní byt – jen ve větším měřítku. Pokoje byly samozřejmě mnohem širší. Ale tlak na zbudování co největšího počtu bytů znamenal, že stropy byly neúměrně nízko.

Seawolla jsme našli hned za rohem, v prostoru, který byl v plánech označený jako „pracovna“. Architekti každé křídlo navrhli tak, aby do něj přivedli co nejvíc světla, a tak tu byla dlouhá ústřední chodba, z níž vybíhaly postranní pokoje jako žilkování na listu. V důsledku toho měly všechny místnosti šikmé stěny, což bytové designéry těžce omezovalo při rozhodování o umístění nábytku. Pokud jste nechtěli blokovat dveře, přístupovou chodbu nebo zatarasit okna, pak jste postele, skříně, police a všechny další věci, jež proměňují betonovou krabici v domov, museli umístit tam, kde to považoval za žádoucí architekt. V pracovně to znamenalo mít stůl, který nemůže být natočený k oknu kvůli výhledu ani od něj být odvrácený za účelem lepšího využití světla. A tak zdejší černý stůl se zrcadlovým povrchem a nohami z nerezové oceli stál před sladěnými prosklenými vitrínami, které, pokud jsem byl s to určit, obsahovaly spoustu neforemných skleněných a pochromovaných předmětů a dvě alba se soft pornem vychytrale maskovaným jako ty nejtrendovější akty. Všiml jsem si, že byla stále zabalená v celofánu.

Seawoll seděl za stolem v manažerském koženém křesle, na sobě nebezpečně napjatou forenzní kombinézu, v níž vypadal jako mírně vyfouknutý starší bratr panáčka Michelina.

„Všimněte si, že na tomhle se neotočíte kolem dokola,“ řekl. „K čemu je vám takový zasraný křeslo, když se na něm nemůžete ani otáčet, do prdele?“ Zahlédl mě, jak se snažím přečíst tituly na knihách.

„S tím se nezatěžujte, je to jenom stafáž,“ prohlásil. „Podle našeho soudu tady nikdo nebydlí.“

Podíval jsem se na zarámovanou fotografii mladé bělošky se psem.

„Komu tohle místo patří?“ zeptal jsem se.

„Nějaký skořápkový firmě z Jersey, přes kterou se vyhnete placení daní.“ Seawoll prsty přejížděl po spodní ploše stolu – tipoval jsem, že hledá tajné zásuvky. „Nezjistíme to, dokud kluci z oddělení pro Aktivní potírání praní špinavých peněz nevytáhnout z postele jednoho ze svých expertů.“ Představu tajné zásuvky zavrhl a ukázal prstem na Sahru Guleedovou.

„Sahro, chopte se telefonu a nakopněte je.“

„Ráda,“ odpověděla a odešla.

„Její bratr je účetní,“ vysvětloval Seawoll, aniž z ní spustil oči. „Takže… co tady kurva děláte?“

Asi dvě nanosekundy jsem zvažoval, že mu zalžu, ale nemám touhu zemřít – ani v přeneseném smyslu. Samozřejmě, filozoficky vzato, je pravda poměrně úhořovitá záležitost a člověk by si měl být neustále vědom jemných nuancí.

„Dostal jsem z jistého zdroje echo, že by tahle věc mohla okrajově mít i jakýsi Sokolí aspekt,“ odpověděl jsem. A protože jsem viděl, jak se Seawoll začíná ježit, dodal jsem: „Lady Cecelia Tyburn věří, že v době incidentu zde mohla být přítomna její dcera.“

„A chce, abyste se o to postaral?“

„Ano.“

„Víte, co je ten ‚incident‘ zač?“

„Neúmyslné předávkování drogou,“ řekl jsem.

Seawoll přikývl.

„Takže se vsadím, že se v duchu ptáte, co tady do prdele dělám já,“ zeptal se.

Cítil jsem, jak mi po zádech sklouzl pramínek potu.

„Chtěl jste nakouknout do životního stylu bohatých a nestydatých?“ zeptal jsem se.

„Protože do tohohle bytu neměl mít nikdo přístup,“ řekl. „Viděl jste dole ta auta SDO?“

Sbor diplomatické ochrany zajišťuje tělesnou stráž příslušníkům královských rodin a lidem, u nichž by britská vláda byla radši, kdyby je při pohybu ve Spojeném království nikdo neoddělal. Členové téhle ochranky jsou obvykle ozbrojení a jezdí v červeně označených vozidlech – červeně proto, aby vám dala na srozuměnou, že na místě nejsou proto, aby rozháněla rvačky, hledala batolata nebo vám říkala, kolik je hodin.

„Ne, pane,“ odpověděl jsem.

„Vážně ne?“ podivil se Seawoll. „Ti lenoši se museli zdejchnout na svačinu.“

Vysvětlil mi, že s kontrolovaným vstupem, kvalitním neprůstřelným sklem v dolních patrech a tím typem poloprofesionální bezpečnosti, která by u srdce zahřála každého potenciálního generalissima, je zrovna tohle místo, kde SDO ví, že může s klidem zaparkovat své drahocenné terče.

„Je mezi nimi i katarská královská rodina,“ řekl Seawoll.

A aby se o ně pak nemusela strachovat, dokud se nevydají ven na nákup do Harvey Nichols, na operu nebo přivést na buben nějaký malý národ – nebo co už to tak velmi, velmi bohatí lidé dělají, když zrovna nemají do čeho píchnout.

„Takže když do baráku napochoduje partička zatracený zlatý mládeže, SDO chce vědět proč. A mě pak kvůli tomu vzbudí uprostřed noci, do prdele,“ posteskl si Seawoll. „A uslyším, že to mám zjistit pod pohrůžkou pořádnýho sprdu. Já?“ zavrčel vztekle. „Já mám dostat sprda? A potom, zrovna když jsem si myslel, že do větších sraček už to zajít nemůže, se tu objevíte vy.“

S heknutím se zvedl na nohy a za zadkem mu křeslo vrazilo do knihovny, až se na ní roztřásla všechna ta kundělecká díla.

„Vidíte,“ prohlásil, jakmile se postavil. „Není tu ani místo, abyste se protáhli a trošku se protáhli. Ale pozor, vedle je promítací salonek, který by skvěle fungoval jako soukromá předváděcí místnost.“ Musel si všimnout, že jsem v jeho monologu ztratil nit.

„Víte, jak to myslím, to, co bývalo v sex shopech, když to ještě bývaly poctivý sex shopy?“ pronesl pomalu a potom zavrtěl hlavou. „Vsadím se, že dnes si prasečinky nahráváte do mobilů.“

Napadlo mě, jestli se tímhle stylem baví i se Sahrou. Nějak jsem o tom pochyboval.

Zavedl mě do promítacího salonku, který měl bezva šedozelený odstín a byl pokrytý zvuk pohlcujícím materiálem. Byla v něm obrovská televize, širší než některá plátna, která jsem viděl v modernizovaných multiplexech, a elegantní zakřivená pohovka, která se docela hodila. Pokud jsem mohl soudit, v posledních několika hodinách se na ní také souložilo. Uprostřed byla skvrna ve tvaru V a polštáře s nafialovělými a modrozelenými povlaky byly shozené na podlahu. Uprostřed konferenčního stolku stál ostrůvek lahví od vína a na poličce vedle přehrávače Blu-ray disků dvě vinné sklenky – obě pokrývala bílá vrstva daktyloskopického prášku.

„Hle,“ ukázal Seawoll. „Masturbační palác v celé své kráse.“

„Já myslím, že tady nemasturbovali,“ řekl jsem a Seawoll si povzdechl.

„Vy to musíte vždycky musíte hnát do krajnosti, že, Petere?“ A poté mě obeznámil s podrobnostmi případu.

V půl jedné nějaký mladík zavolal z mobilu na tísňovou linku, požádal o záchranku a nahlásil, že jeho kamarádka „Chrissy“ se předávkovala a potřebuje pomoc. Byl…

„…hysterický, zoufalý,“ dodal Seawoll, „a očividně úplně mimo.“

Jenže když záchranáři přijeli, bezpečnostní služba je nechtěla vpustit dovnitř, protože zmíněný byt je prý neobsazený. Záchranáři věc nahlásili na ústředí, odkud sem poslali zásahové vozidlo, které málem srazilo dva příslušníky SDO ženoucí se do akce, protože je zdejší alarm přímo informuje o každé potíži. Všichni se nahrnuli do výtahů, bezpečnostní služba otevřela byt a, voil`a, v předsíni našli uprostřed záchvatu sedmnáctiletou Christinu Chorleyovou.

Tam ji přivlekl její přítel James Murray, také sedmnáctiletý. James záchranářům a všem ostatním v bezprostřední blízkosti sdělil, že „to byla jenom éčka, byla to jenom éčka“. Vzal si je i on? Ano, on taky. Kdo byl v bytě kromě nich? Jenom oni dva. Panebože, byla to jenom éčka.

Záchranka je odvezla oba, zatímco obě policejní skupiny problém přehazovaly pořád výš a výš, až přistál v okně ložnice vrchního inspektora Seawolla.

„Obrazně řečeno,“ ujistil mě Seawoll.

„Předsíň“ byla široká hala klínového tvaru, s nízkým stropem a bezkonkurenčním výhledem na Hyde Park. Už jsem si zvykal na závratné množství peněz, které se tu prošustrovalo na nábytek, rozprostřený jako prvky navržené pro hru The Sims. Mezi vším tím hýřením se nacházely stopy, že si to tu někdo pěkně užíval – další lahve, vinné sklenky, prázdné celofánové obaly, plochá loužička zvratků barvy ovesné kaše na pečlivě vybraném a ručně tkaném vlněném koberci krémového odstínu. Rozhodně si tu užívali více než dva lidé. Bylo jich tu nejmíň šest nebo sedm, pomyslel jsem si. Možná i víc, pokud to byli obzvlášť pořádkumilovní teenageři.

Pořádkumilovní ale nebyli natolik, aby po sobě nezanechali tablety, když se odsud kvapně pakovali.

„Myslíme, že zmizeli, hned jak James Murray zavolal na tísňovou linku,“ řekl Seawoll. Policie i zdravotníci zanesli popis tablet do databáze TICTAC a dozvěděli se jméno – Magické vdolky – a znepokojivou informaci, že tahle konkrétní značka mívá velký obsah PMA, jinak řečeno parametoxyamfetaminu čili Dr. Smrti. Nebyla to tedy MDMA, jinak známá jako extáze, jinak známá jako droga, která vám umožňuje poslouchat opravdu tupou hudbu, aniž by vám nudou explodovala hlava. Jako vážně. PMA je mnohem toxičtější než MDMA a nastupuje pomaleji, takže jsou známy případy uživatelů, kteří spolkli další dvě tablety v přesvědčení, že ty první dvě nezabraly, a poté trpěli tím, co by doktor Walid popsal jako „zhoubné účinky“.

Vzhledem k tomu, že Christina Chorleyová cestou do nemocnice zemřela, bylo důležité zjistit, kdo si Magické vdolky vzal kromě ní, pro případ, že by potřeboval lékařskou péči – a zjistit to bylo nutné okamžitě. Než sebou James Murray také sekne.

James chtěl zpočátku tvrdit, že s Christinou byli v bytě sami, ale po pěti minutách v přítomnosti inspektorky Stephanopoulosové, která byla toho rána pěkně naštvaná, protože byla v tak nekřesťanskou hodinu vytržena z náruče své manželky, ze sebe další jména sypal tak rychle, jak je stíhali zapisovat.

„Mezi nimi se objevilo jméno Olivia Jane McAllister-Tyburn,“ řekl Seawoll. „A teď bych potřeboval znát odpovědi na několik otázek. Třeba to, jak se dostali dovnitř? Odkud se vzaly ty drogy? A mohl bych dostat výsledek dřív, než se tenhle případ promění v kurevsky velkou a vypečenou mediální smršť?“

Přišel jsem za ním k oknu. Rozednívalo se a stromy a pastviny Hyde Parku a města za ním zalévala hustá mlha. Seawoll ukázal na dvojici soch v umělé zahradě v zadní části areálu – dvě bronzové hlavy, které vypadaly, jako by je někdo zavřel do Corbyho osvěžovače kalhot a pak jim vybral mozek.

„Jmenuje se to Čekání na osvícení,“ řekl s pohledem na sochy. „Mně to ale přijde jako kurevská napodobenina Úpatí země hlav ze Žluté ponorky.“ Což mi tedy nic neříkalo. „Panebože, těch prachů je pro boháče strašná škoda.“

„Chcete, abych Olivii Jane McAllister-Tyburn vyslechl?“ zeptal jsem se.

„Ne. Chci, aby to udělala Sahra.“ Mávl směrem zpátky do bytu. „Měl jste už příležitost podívat se po nějakých známkách?“

S nemalou důstojností jsem mu odpověděl, že jsem provedl úvodní Sokolí průzkum a nenašel jsem nic, co by naznačovalo, že by v daném prostoru došlo k jakékoliv nadpřirozené události.

„Bože, díky,“ řekl Seawoll. „V tom případě běžte se Sahrou a postarejte se, aby se jí nestalo nic divnýho.“

Seawollovi, jako většině služebně starších policistů, již jsou obeznámeni s existencí Rozmaru, by se patrně nelíbilo, abych použil to slovo na „m“. Zároveň nehodlali opomenout nic, co by mohlo mít dopad na operační úrovni. Je to pochopitelné. Možná vám není příjemná skutečnost, že osmdesát procent vražd novorozenců mají na svědomí jejich rodiče, ale přesto budete truchlící rodiče považovat za hlavní podezřelé, dokud se neprokáže, že tomu tak není.

„Vlastně vás činím osobně zodpovědným za to, že se postaráte, aby se jí nic divnýho nestalo. Jestli mi to nemůžete zaručit, chci, aby se sem dostavil váš šéf a postaral se o to on – rozumíme si?“

„Ano, pane,“ řekl jsem.

* * *

Sahra Guleedová vždycky tvrdila, že se k policii dala z hecu. „Sestra se se mnou vsadila, že tu přihlášku nepošlu,“ říkala mi, když jsme řešili záležitost se strašidelnými BMW, „ale já jsem myslela, že mě nepřijmou.“ Když jsem se jí zeptal na povinný pohovor, řekla, že toho dne neměla nic lepšího na práci. „Co si mysleli vaši?“ zajímalo mě.

„Nástupní plat jim přišel trochu nízký.“

„Co tvoji známí?“ zeptal jsem se, načež Sahra změnila téma.

Patřila k hrstce Seawollových oblíbenkyň, byla jednou z jeho valkýr. A on byl odhodlaný ji dostat co nejrychleji nahoru. Když ji posílal na ošidné výslechy, jako byla akce s Olivií McAllister-Tyburn, byl to z jeho strany zčásti test, zčásti zatěžkávací cvičení a zčásti výraz důvěry.

Tyburn bydlela kilometr východně od komplexu One Hyde Park, kousíček od Shepherd’s Market, v pětipodlažním georgiánském řadovém domě, jehož ladné proporce by nad takovou nádherou přiměly zaplakat i toho nejotrlejšího kanadského developera – těsně předtím, než by ho nechal vykuchat a zaplnit nejmodernějšími prvky odosobněného interiérového designu. Neuměl jsem si představit, že by Tyburn tohle udělala – Tyburn stála o spojení s minulostí, se starými institucemi a tradicemi města. Vnímala to jako své rodné právo.

Zazvonil jsem na domovní zvonek a při čekání jsme se Sahrou spustili klasický londýnský nářek.

„Jen se na ten barák podívej,“ řekla.

„Já vím.“

„Kolik myslíš?“

„Osm melounů,“ odpověděl jsem. „Když jsem se díval naposledy.“

„Pro někoho je to v pohodě,“ opáčila, na což by moje rituální odpověď zněla: „Copak tohle je spravedlivý?“ Ale přesně v tom okamžiku se otevřely vstupní dveře a lady Ty se na nás zadívala, jako bychom ji přišli s barevnými brožurkami a misionářským zápalem přinutit změnit poskytovatele energetických služeb.

Mluvení jsem nechal čistě na Sahře – tohle s kolegy umíme.

Když nás lady Ty uvedla do kuchyně, Olivia svraštila nos a vrhla tázavý pohled na matku, která ji vlastním rázným pohledem okamžitě zpražila.

Olivia McAllister-Tyburn byla bledá, mnohem světlejší než já a měla hnědé vlasy, které se jí k ramenům snášely v jakýchsi přirozených prstýncích, za něž by moje máma obětovala své prvorozené dítě. Po matce však zdědila oči sytě hnědé barvy s narůžovělým kočičím nádechem v koutcích. Na sobě měla o několik čísel větší ragbyový dres jantarově žluté barvy, který jí sahal téměř ke kolenům, džíny a fialové žabky. Vedle ní seděl běloch středního věku, kterého lady Ty představila jako svého právního zástupce. Muž při našem příchodu zdvořile vstal a potřásl si s námi rukou – Olivia to neudělala. Všichni jsme se posadili ke kuchyňskému stolu.

Mimo Londýn moderní metody policejní práce tíhnou k výslechům bez využití stolu, neboť je pro vás snadnější číst řeč cizího těla, a pokud vám v cestě nestojí cigaretami sežehnutá laminovaná dřevotříska, můžete vyslýchaného nahrávat na kameru. Přemýšlel jsem, jestli tom lady Ty ví a jestli je to důvod, proč rozhovor neabsolvujeme v obývacím pokoji – nebo jestli jen nechce, abych se probíral její sbírkou blu-rayů.

Sahra mi podala výslechový formulář, takže jsem musel v kapsách zapátrat po nějaké slušné propisce. Většina výpovědí se zapisuje rukou a vyplatí se vám dát si záležet na psacích potřebách a rozvíjet si dobře čitelný plynulý rukopis; kdyby vás to zajímalo, já osobně používám propisku Uni-ball od Mitsubishi.

Začali jsme výstrahou +2, což znamená, že vyslýchanou osobu k smrti vyděsíme normální výstrahou – „Nemusíte nám nic sdělovat atd., atd…“ –, a pak, když už si je jistá, že ji odvedeme do cely, na konci dodáme „ale tentokrát nejste zatčena, a pokud chcete, máte možnost odejít“. Zatímco Sahra tohle všechno odříkávala, právní zástupce chápavě přikyvoval, Olivia civěla na stůl a lady Ty se na mě při slovech „možnost odejít“ trpce usmála.

Sahra se na rozehřátí zeptala, kam Olivia chodí do školy. Na Svatopavelskou akademii, což byla obludně drahá soukromá vzdělávací instituce v Hammersmithu, ačkoliv vzhledem k tomu, že nebydlela na koleji, školné se nejspíš pohybovalo pouze ve výši nástupního platu policejního konstábla. Doufala, že bude pokračovat na Cambridgi, ale před nástupem na univerzitu ji čekal ještě rok volna – celé to pronášela s patřičným přízvukem –, kdy měla v plánu jet konat dobro někam do třetího světa.

„Učit angličtinu,“ řekla. „Nebo stavět sirotčince – ještě jsem se nerozhodla, co to bude.“

„Možná v Somálsku,“ podotkla lady Ty. A potom, směrem ke mně, doplnila: „Nebo v Sieře Leone.“

„Paní Tyburn,“ řekla Sahra, „byla bych vám vděčná, kdybyste svou dceru nechala otázky zodpovídat jejími vlastními slovy.“

Všiml jsem si, že tváří lady Ty probleskla zlost, kterou následoval náznak pobavení a respektu.

Sahra se zeptala, kde Olivia bydlí, zda je tento dům jedinou adresou, na níž se vyskytuje, a položila jí i další otázky, na něž už znala odpovědi, které jí ale umožnily dokroužit k dotazu, kde byla minulé noci. Mrkl jsem na právníka – připadal mi trochu samolibý, ale na rtu se mu táhla vrstvička potu. Rodinný právník, usoudil jsem, který je zvyklý spíš na převádění vlastnických práv a všelijakou manipulaci s jměním lady Ty než na policejní výslechy.

„Vaše matka byla večer tady?“ zeptala se Sahra.

Olivia zaváhala a trhla pohledem k matce, která upřeně civěla na Sahru.

„Ano,“ řekla Olivia, „pokud vím.“

„Byl doma i váš otec?“ zeptala se Sahra.

„Ten je v cizině,“ řekla lady Ty.

Sahra se zeptala, kde se nachází.

„Je to důležité?“ ozval se právník.

„Jen stanovujeme časovou osu,“ odpověděla Sahra.

„Je v Dubaji,“ řekla lady Ty. „Má tam zakázku.“

„Podívejme,“ Sahra na to. „Jakou zakázku?“

„Je stavební inženýr,“ prohlásila lady Ty a potom, když se na mě zpříma zadívala, dodala: „Specializuje se na hydrologii, soustavy řízení vodních toků, tyhle věci.“ Opět pohlédla na Sahru. „Je to jednička ve svém oboru.“

Se Sahrou jsme tohle všechno samozřejmě věděli, protože před příjezdem jsme nejenom požádali o jeho prověření v Integrované zpravodajské platformě a já sám si v poslední době v rámci běžné praxe vedu spisy ke všem Řekám, ale také proto, že Beverley se před dvěma týdny zlila a celou noc do mě hučela o lady Ty a jejím „zatraceně dokonalém manželovi“. Podle Bev v očích její mámy mohly George McAllister-Tyburna vyzdvihnout už jen dvě věci: jednou byl lékařský titul a druhou trochu větší opálení.

„A co děláte vy?“ zeptala se Sahra.

„Slečno vyšetřovatelko,“ zadíval se na ni právník. „To jako vážně?“

„Jsem zvědavá,“ odvětila Sahra.

„Ostříž vám to neřekl?“ zeptala se lady Ty.

„Ostříž?“

Lady Ty mým směrem naklonila hlavu.

„Váš kolega,“ upřesnila.

„Sedí v hromadě poloveřejných nevládních organizací,“ řekla Olivia s pohledem upřeným na místo uprostřed stolu. „A je jednatelkou v bambilionu správních rad.“

„V pěti,“ opravila ji lady Ty. „Jsem nevýkonná jednatelka pěti firem.“

„Takže žádná bohyně řeky Tyburn?“ zeptala se Sahra.

Ušklíbl jsem se a Olivia obrátila oči v sloup, ale lady Ty byla naštěstí v rozmarném rozpoložení.

„To tak úplně práce není, nemyslíte?“ opáčila. „A je to dost mimo téma.“

Právník otevřel ústa, aby něco řekl, ale Sahra se honem otočila k Olivii a zeptala se, kolik lidí bylo v tom bytě.

„Nevím,“ odpověděla Olivia.

„Aha,“ Sahra na to. „Co takhle začít s lidmi, o kterých víte, že tam byli?“

Olivia se na židli ošila jako pětiletá holčička – tohle je fáze, kvůli níž vám právník říká, abyste byli při výslechu zticha. Sahra to z ní musela páčit, ale Olivia nakonec potvrdila, že v bytě byla ona a několik dalších osob. Christinu Chorleyovou, tu mrtvou dívku, neznala a nevěděla ani to, jak se sešlosti podařilo získat do rezidence přístup.

„Prošli jsme přes hotel vedle,“ řekla. Hotel Mandarin Oriental poskytuje obyvatelům bytového komplexu kompletní škálu služeb, od praní a zajišťování stravování po venčení psů a aromaterapii, a z hotelu do komplexu vede podzemní tunel. Z něj se mládež dostala do odděleného služebního prostoru a dál do bytu.

„Já jsem jen šla za všemi ostatními,“ řekla a prohlásila, že byla trochu cinknutá. Jeden z kluků možná znal kódy bezpečnostních dveří – myslela si, že se jmenoval James, ale příjmení neznala. Takže to mohl být James Murray, přítel nebohé Christiny, ale takové domněnky si vytvářet nemůžete. Znala nicméně jméno Albertiny Pryceové, spolužačky ze Svatopavelské akademie, a jejího přítele Alasdaira Dálnevím, který dělá ve Westminsteru, Maureen, která byla čísi starší sestra, a Roda (kdoví čeho je to zkrácená verze) Crawalla nebo něčeho takového – což byl rozhodně Skot.

„Měl takový ten fajnový skotský přízvuk,“ řekla Olivia.

Sahra kolem jmen a časové osy kroužila dvacet minut, protože dvacet minut je doba, za jakou průměrný podezřelý – pardon, chci říct svědek – zapomene podrobnosti lží, které vám nabulíkoval, načež se zeptala na drogy.

„Jaký drogy?“ vyhrkla Olivia a pohledem trhla k ořechové imitaci skříně z francouzského statku, jejíž součástí byla polička, kde, jak jsem si s potěšením všiml, se skvěl pamětní talíř z roku 1977, vyrobený k pětadvacátému výročí nástupu královny Alžběty II. na britský trůn, a dva další talíře se zakázkovými fotoportréty – jeden s Olivií a jeden s jejím bratrem – starými nejméně tři roky. Soudě podle zmučených výrazů, formálních póz a školních uniforem šlo o reprodukce ze školních fotografií. Podobnou poličku má v obývacím pokoji i moje máma a mimo jiné je na ní pamětní sada talířů lady Diany a moje fotka z promoce v Hendonu.

„Tyhle,“ řekla Sahra a ukázala Olivii fotografii na svém tabletu – hromádku malých růžových tablet položených na listu bílého papíru. Na všech byla patrná usmívající se sloní hlava – Babar.

Olivia od snímku zvedla oči, úkosem se podívala na svou matku a všiml jsem si, jak činí špatné rozhodnutí. Ale než jsem stačil něco říct, otevřela ústa a vložila si do nich svoji budoucnost.

„Jo, ty jsem koupila. Co je s nimi?“

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, květen 2018
Název originálu: Hanging Tree
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Kateřina Bažantová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Cena: 298 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít