Danielle Paigeová: Ledová jako sníh
Úžasný příběh na motivy pohádky Sněhová královna od bestsellerové autorky Danielle Paigeové.
Sedmnáctiletá Snow žije v přísně hlídané klinice pro duševně choré. Hluboko uvnitř ví, že tam nepatří, ale na život mimo zdi nemocnice si skoro nevzpomíná.
ANOTACE:
Sedmnáctiletá Snow žije v přísně hlídané klinice pro duševně choré. Hluboko uvnitř ví, že tam nepatří, ale na život mimo zdi nemocnice si skoro nevzpomíná. Jediné, co má, jsou divné sny. Vlastně ne, ještě má Balea – nejlepšího kamaráda, první lásku, člověka, kterého dokázala zničit jediným polibkem. Když Bale zmizí, Snow nezbývá nic jiného, než se vydat po jeho stopách. S pomocí podivného ošetřovatele, který ji pustí ven, se ocitne v Algidu. V mrazivé zemi, která je s její minulostí spojena víc, než si myslela. Algid je nevyzpytatelný, nebezpečný, plný čarodějnic, zlodějů a osudových setkání. Vládne mu krutý a mocný král. Když Snow zjistí, že jí v žilách koluje jeho krev, je postavena před volbu. Stane se hrdinkou nebo hříšnicí? Královnou nebo chudinkou? Vybere si mrazivou bezcitnost nebo pravou lásku?
UKÁZKA Z KNIHY:
První polibek občas dokáže probudit zakleté princezny, zlomit kletby a umožnit šťastný život až do smrti. Můj zničil Balea. Bale ve svých šesti letech podpálil dům a stal se, stejně jako já, pacientem Whittakerova psychiatrického ústavu. Byl mým jediným kamarádem. Ale bylo v tom – v něm – něco… víc. Poprosila jsem ho o setkání. Někde, kde bychom mohli být sami, na místě, kde bychom neviděli železnou bránu, která nás tu vězní. Čas, který jsme mohli věnovat líbání, byl však omezený. Trval jen tak dlouho, než si bílé pláště všimly, že jsme pryč.
Bale za mnou přišel do nejtemnějšího koutu haly, přesně jak jsem čekala. Bale by za mnou přišel kamkoli.
Zpočátku byl náš polibek dost neohrabaný. Bale se nenaklonil dostatečně nízko. Ale najednou už na tom nic neohrabaného nebylo. Měl horké rty a jeho žár mě zcela pohltil. Slyšela jsem v uších tlukot svého srdce a cítila jsem, jak se ke mně Bale tiskne. Když jsme se konečně odtáhli, zhoupla jsem se na patách a podívala jsem se na něj. Usmívala jsem se. A to já dělám opravdu jen velice zřídka.
„Promiň, Snow,“ zahuhlal a podíval se na mě.
Zmateně jsem zamrkala. Určitě si dělal legraci.
„Bylo to dokonalé,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Nechtěla jsem znít jako měkkota. Ale o tomhle jsem mu nemohla dovolit žertovat. O tomhle nikdy.
Jemně jsem ho chytila za ramena.
„Teď vidím, co jsi zač,“ zavrčel, popadl mě za ruku a pevně ji stiskl.
„Balee…“ V dlani mi něco prasklo a zápěstím a paží mi projela ostrá bolest. Vykřikla jsem, ale Bale si mě nevzrušeně prohlížel. Jeho stisk nepovolil a jeho oči byly najednou ledové a tvrdé.
Vůbec v ničem teď nepřipomínal prince.
Dostat ho z mého zápěstí, které, jak jsem se později dozvěděla, bylo zlomené na dvou místech, vyžadovalo zásah tří ošetřovatelů.
Jak ho táhli pryč, všimla jsem si, že za oknem z dvojitého skla sněží. Na sníh bylo dost pozdě. Byl květen. Byli jsme však na severu státu New York a tady se stávaly ty nejpodivnější věci. Sníh ulpíval na skle a roztával. Dotkla jsem se studené okenní tabulky. Kdyby se situace vyvinula jinak, mohla to být dokonalá tečka za dokonalým okamžikem. Namísto toho se tím všechno jen zhoršilo.
Balea pak nadopovali léky, a mě taky, hned poté, co mi zabránili ho vidět. Ve Whittakerově ústavu to byla to obvyklá procedura, jakou uplatňovali u dětí, které nikdy neodrostly svým imaginárním kamarádům, lapačům snů a strojům na cestování časem, u násilníků anebo dětí, které nemohly jíst či spát. A u mě, která se v pěti letech pokusila projít zrcadlem. Na obličeji, na krku i na pažích mám dosud viditelné jizvy, které ovšem vybledly do tenkých bílých čar. Předpokládám, že Becky, dívka ze sousedství, kterou jsem tím zrcadlem táhla za sebou, je má taky.
Doktor Harris řekl, že pod Baleovou postelí našli pilulky. Že nebral předepsané léky. Že své chování vůči mně nedokázal ovládnout.
Nevěděla jsem, zda to byla celá pravda, ale ani mě to nezajímalo. Zlomeniny byly jen dočasné. Zapamatovala jsem si jen ten dokonalý polibek. A šok, který mi přivodila jeho slova.
To bylo před rokem. Bale od té doby nepromluvil.
1
V dálce jsem viděla strom s téměř světélkujícím bílým kmenem a pokroucenými větvemi, které jakoby drásaly oblohu. Kůru odshora až dolů pokrývaly složité řezby. Ten strom už jsem kdysi viděla. Měla jsem nutkání rozběhnout se k němu a prsty se dotknout těch vyřezaných částí. Namísto toho jsem se ke stromu obrátila zády směrem k nekonečnému burácení: k vodě. Řeka tu byla rychlá a hluboká. Podívala jsem se dolů a zjistila, že stojím na okraji prudkého skalnatého srázu. Vtom do mě zezadu něco prudce narazilo nebo do mě někdo strčil.
Padala jsem a padala a padala, dokud jsem se neoctla ve vodě. Byla ledová. Takový chlad jsem ještě v životě nezažila. Voda mě bodala jako tisíce jehel. Když už jsem to nemohla vydržet ani o vteřinu déle, otevřela jsem oči. V temné hlubině ledově studené modré vody jsem spatřila, jak se ke mně blíží chapadla a žábry a cvakající zuby.
Začala jsem máchat rukama kolem sebe. Potřebovala jsem se nadechnout. Co bylo horší? Ta věc ve vodě nebo utonutí? Otevřela jsem pusu a začala ječet, protože ta věc už byla skoro u mě a obtočila mi svá studená chapadla kolem kotníku.
Když jsem se ráno probudila, stála nade mnou Vern, jedna z Whittakerských ošetřovatelek.
„Tiše, dítě,“ napomenula mě. V ruce držela injekční stříkačku a chystala se ji použít.
Zadržela jsem dech a prudce odhodila přikrývku. Chtěla jsem se podívat, co mi ta věc ve vodě udělala. Povlečení se dalo ždímat. Ale byl to jen můj pot. Na nohou jsem neměla žádné jizvy a nebyla tu ani žádná vodní příšera.
„Snow?“
Ošetřovatelé – nebo bílé pláště, jak jsme jim rádi říkali – se s námi nijak zvlášť nepřátelili, ačkoliv to byli jediní lidé, které jsme za celý den viděli. Někteří s námi mluvili. Někteří nás zesměšňovali. Někteří se nám vysmívali a stěhovali nás z jednoho zamčeného pokoje do druhého jako kusy nábytku. Vernaliz O’Harová však byla jiná. Chovala se ke mně jako k člověku i ve chvílích, kdy jsem byla totálně oblbnutá léky, a dokonce i když jsem měla třesavku. Netušila, jak na tom zrovna jsem, a proto měla tu stříkačku.
„Dnes bych ti tu injekci na uklidnění raději nedávala. Přijde tvoje matka,“ prohodila Vern svým sladkým jižanským přízvukem. Odstoupila od mé postele a po zádech se jí svezl dlouhý ohon hnědých vlasů. Zastrčila stříkačku zpátky do kapsy své zástěry. Podívala jsem se na ni a znovu se podivovala nad tím, jak měla hlavu blízko u stropu. Se svými skoro dvěma metry byla abnormálně vysoká. Tak trochu jsem čekala, že když švihne ohonem, ucítím na tváři závan větru.
Každý pacient ji viděl jinak. Někdo ji považoval za obryni. Jiný za Amazonku. Nebo za Jörd, obrovskou norskou bohyni, matku Thora, který se občas objevuje v komiksech. Já jsem ve starých encyklopediích, které doktor Harris shromažďoval v knihovně, našla její diagnózu. Vern trpěla akromegalií, hormonální poruchou, která způsobovala nadměrnou produkci růstového hormonu v podvěsku mozkovém, což mělo za následek, že Vern byla mnohem větší než ostatní lidé. Slovo „trpěla“ ale nebylo správné. Vern svou velikost milovala. Učinila z ní dokonalou ošetřovatelku ve Whittakerově ústavu. Tuto ženskou hradbu nikdy žádný pacient nepřekonal. Ani já.
Natáhla jsem ruku. „V pořádku,“ zamumlala jsem.
„Ona mluví,“ zhodnotila Vern a v obrovských zelených očích se jí zablesklo překvapením.
Vern to pro změnu neřekla sarkasticky. V posledních dnech jsem kromě nadávek skoro nemluvila. Kvůli lékům, které jsem brala. A taky kvůli tomu, že jsem tu neměla nikoho, s kým bych chtěla mluvit. Kromě mé mámy, která za mnou občas přišla na návštěvu… a samozřejmě kromě Balea.
Vern byla jediná ošetřovatelka, kterou jsem snesla.
Jednou jsem Vern pokousala – hned poté, co mi doktor Harris řekl, že celý rok neuvidím Balea. Předpokládala jsem, že se Vern ke mně bude od té doby chovat jinak, ale nebylo to tak. Byla to pořád ta stejná laskavá Vern. Vždycky jsem se jí chtěla zeptat proč, ale nikdy jsem to neudělala.
„Zase se ti zdál ten sen?“ zeptala se mě Vern se stejným očekáváním, s jakým sledovala každý další díl svého oblíbeného seriálu Téměř na konci, na který jsme se spolu dívaly během hodin, určeným k hlídanému odpočinku.
Zavrtěla jsem hlavou, což byla lživá, automatická odpověď mého těla. Ve Whittakerově ústavu nás nutili mluvit o svém podvědomí. Mně se to ale nelíbilo. Byla jsem rozhodnutá nechat si své sny pro sebe a nikomu o nich neříkat. I přesto, že vždy byly plné zvratů a temnoty, byly zároveň jediným místem, na kterém jsem se mohla dostat do Baleovy blízkosti. Jednou jsem to nevydržela a povyprávěla o svém snu Vern. Nikdy mi na to nedovolila zapomenout.
Ve včerejším snu se Bale neobjevil. A vůbec se celý sen odehrával trochu jinak než obvykle. Strom tam byl zase. Byl obrovský a zabíral skoro celou oblohu. A pak tam byla ta věc… Jak mě ta vzpomínka zaplavovala, připadalo mi, že mě zatahuje zpátky do studené, temné vody. Vern mi trpělivě pomáhala do sedu. Podala mi čistou šedou teplákovou soupravu a hlasitě vydechla, čímž dala najevo své zklamání.
Přímo před ní jsem vyklouzla ze svého bavlněného pyžama, tenkého jako papír, a přitom jsem zachytila svůj odraz v plastovém zrcátku na dveřích mého prádelníku. Od toho polibku mi neustále vrtalo hlavou, co tenkrát Balea tolik vystrašilo.
Můj obličej mi připadal pořád stejný. Měla jsem hnědé oči a z nedostatku slunce jsem byla velice bledá. Jednu stranu těla a hlavně paži mi pokrývaly bílé jizvy. Navzdory několika operacím bude moji paži i tělo navždy zdobit pavučině podobné tetování ze dne, který mě přivedl sem.
Bílé prameny, kterými prokvétaly moje popelavě blond vlasy, byly čím dál tím zřetelnější. Vern tvrdila, že za to může kombinace mých léků, ale přestože na oddělení D brala řada pacientů stejné léky jako já, nikdo jiný tu nešedivěl.
„Možná bys mohla zase něco nakreslit. Opravdu se zlepšuješ,“ navrhla Vern.
Pokrčila jsem rameny, ale v duchu jsem se dmula pýchou. Začala jsem kreslit na terapii, ale pokračovala jsem v tom i ve volném čase.
Někdy jsem kreslila ostatní pacienty. Na mnoha mých obrázcích byl Bale. Vlastně jich bylo pár desítek. Kreslila jsem své spolupacienty, jací byli a jací chtěli být. Wing myslela, že je anděl nebo něco takového, a tak jsem jí přikreslila křídla. Chord věřil v cestování v čase, a tak jsem ho nakreslila na kterémkoli místě a v kterémkoli čase chtěl. Jednou vyprávěl Baleovi, že „mrká“ z místa na místo. Tak tomu říkal: mrkání. Jediným mrknutím se prý mohl zúčastnit podepisování Deklarace nezávislosti a zase se vrátit zpátky. Čas byl pro něj nekonečný a nedůležitý. Záviděla jsem mu to. Dala bych cokoliv, kdybych se mrknutím mohla vrátit před polibek s Baleem.
Někdy jsem kreslila Whittakerův ústav. Budova měla spoustu místností. Existovala pevná hranice mezi tím, co viděli rodiče a co pacienti. Můj pokoj byl dost skromný. Byly tu bílé stěny, bílé povlečení, bílý prádelník, plastové zrcadlo na dveřích skříně a malý bílý stolek. Jedinou výzdobu tvořily moje kresby, připevněné na stěnu lepicí páskou. Musela jsem za to Vern poděkovat. Zbytek budovy vypadal jako anglické panské sídlo – s vysokými stropy, zdobeným nábytkem a kovanými nástěnnými svícny. Ironií bylo, že budova Whittakerova ústavu nebyla nijak stará. Byla postavena někdy v minulém století. A venkov ve státě New York se ani v nejmenším nedal srovnávat s Anglií.
Někdy jsem kreslila své sny, které zahrnovaly vše od strohých krajin, které mě oslepovaly svou bělostí, až po děsivé popravy, které jsem nedokázala nijak vysvětlit. Nejhorší byl sen, ve kterém jsem stála na vrcholu hory, a všude pode mnou ležela těla modrá jako led a pokrytá vrstvou sněhu. V tom snu jsem se usmívala, jako bych znala nějaké tajemství.
Nebo tu byl ten kat v brnění, který se rozmáchl sekyrou a něco – nebo někoho, kdo už v mém snu nebyl – setnul. Byla jsem hrdá, jak jsem dokázala zachytit stříkanec krve na jeho zbroji.
Doktor Harris se domníval, že kreslení je dobrý způsob, jak ventilovat hněv a představivost. Přenést sny na papír, moci vidět všechny ty „směšné“ věci, které jsem měla v hlavě, a dostat je odtamtud pryč, považoval za možnost, jak udělat čáru mezi skutečností a fantazií.
Chvíli to fungovalo, ale pak doktor Harris rozhodl, že se moje kresby stanou výchozím bodem pro hovor o mých pocitech. K tomu ovšem docházelo jen velice zřídka –a hlavně ne způsobem, který by se mu líbil.
„Za chvíli už budou návštěvní hodiny,“ tlačila na mě Vern. Obrátila se ke svému vozíku a vzala do ruky známý bílý papírový kelímek, který obsahoval dnešní lék.
„Tak který to dnes bude, Vern? Dřímal nebo Šmudla?“
Nesčetné množství svých pilulek jsem láskyplně pojmenovala po některých ze sedmi trpaslíků. Každé jméno odpovídalo tomu, jakou náladu ve mně pilulka vyvolávala. Po Dřímalovi jsem byla ospalá, po Rejpalovi protivná a tak dále. Čas od času se přišli představit všichni – dokonce i Kejchal.
Dnes na mě v malém kelímku čekala zelená pilulka.
„Štístko,“ ušklíbla jsem se. Ta jediná už na mě nijak nepůsobila.
„Dnes jsi trochu upovídaná,“ naklonila Vern tázavě hlavu.
Přetáhla jsem si přes hlavu obyčejnou nemocniční košili a oblékla si kalhoty. Vern mi podala kelímek a počkala, dokud jsem pilulku nespolkla. Byla tak velká, že mi i po zapití douškem vody poškrábala hrdlo. Vern si vzala kelímek zpátky a zkontrolovala mi pusu, jestli jsem pilulku opravdu spolkla.
V té chvíli, kratší než úder srdce, v té jediné vteřině mě zaplavilo rozhořčení. Byl to okamžik v naší každodenní rutině, který nám bránil stát se přítelkyněmi – spolu se zámkem na dveřích a injekční stříkačkou v její kapse. Jejím úkolem bylo kontrolovat, a ne důvěřovat. A to mi každý den připomínalo, že ačkoliv byla jedinou osobou, která tu se mnou mluvila, byla za to placená.
2
Kráčela jsem vedle Vern – vysoké jako mrakodrap – chodbou oddělení D a nahlížela jsem malými čtvercovými okýnky s dvojitým sklem do jednotlivých pokojů v tomhle nejpřísněji zabezpečeném křídle Whittakerova ústavu. Okýnkem nalevo jsem uviděla Wing. Seděla na opěradle židle a chystala se vznést. Kdyby odtamtud spadla, zřejmě by se jí nic nestalo, ale její ošetřovatelka Sarah, která připomínala ptáka a byla překvapivě silná, se ji i přesto snažila přimět, aby z té židle slezla. Wing na to sice nevypadala, ale právě z ní měly ošetřovatelky největší strach. Stačily pootevřené dveře, chvilka nepozornosti a Wing si okamžitě našla nejvyšší bod a skočila odtamtud dolů. Wing věřila, že umí létat.
Ve chvíli, kdy „vzlétla“, jsem odešla. Neexistovalo nic smutnějšího, než vidět její výraz ve chvíli, kdy přistála na zemi a uvědomila si, že její let skončil.
Ve vedlejším pokoji si Pi čmáral do svého deníku. Prohlašoval, že sestavuje rovnici, která spasí, nebo naopak zničí svět. Podle Vern, která mi ráda sdělovala drby o ostatních pacientech, už přestal tvrdit, že ho unesli mimozemšťané, zaměřil se místo toho na jakousi vládní konspiraci spojenou s klonováním a nutností prolomit tajný kód.
Pokoj, kde přebývala Straka, byl prázdný. Já jsem ale věděla, že má pod matrací desítky drobností, které krade po celém ústavu. Straka byla naše místní zlodějka a moje občasná nepřítelkyně na život a na smrt. Po celé roky jsem se tolik zajímala o Balea, že jsem si vůbec nevšimla, jak mě čím dál tím víc nenávidí. Začala jsem ji však dohánět. Aspoň jsem měla něco, čím jsem mohla vyplnit svůj čas.
Pak tu byl Chord, který jen seděl a hleděl z okna. Byl nehybný jako socha, jen občas mrkl. Nakonec jsem se váhavě zastavila u poslední cely, u té, která patřila Baleovi. Bale soustředěně zíral na zeď. Podle toho, jak pevně svíral područky křesla, až mu zbělely klouby na rukou, jsem věděla, že zase myslí na oheň. Pravděpodobně se snažil zapálit suchou zeď silou své mysli.
Bale se dostal do Whittakerova ústavu stejně jako všichni ostatní: proti své vůli. Přišel však bez jména. Bylo mu teprve šest jako mně. Než se tu objevil, strávila jsem v ústavu už celý rok. Rok plný vzteku. Rok plný smutku. Rok plný osamělosti a pocitu, že už se odsud nikdy nedostanu. A pak přišel Bale.
Říkalo se, že ho opustili rodiče – které si nepamatoval – a nechali ho samotného a hladového ve starém domě. Musel žebrat o jídlo. Byl vyhublý a špinavý – a to nejenom od sazí z plamenů. Ten dům totiž zapálil, pak tam zůstal a díval se, jak hoří. Nepokoušel se utéct. Jen chtěl, nebo možná potřeboval, vidět, jak se ten dům mění v hromadu popela. Přestože byl dost starý, tvrdil, že si na své rodiče vůbec nepamatuje. Doktor Harris konstatoval, že se Bale, ať už podvědomě, nebo nevědomky, rozhodl na nic si nepamatovat. Neuměl číst ani psát a některé děti ve Whittakerově ústavu se mu proto vysmívaly. Skutečnost, že jsme žili ve skleněných domech svých duševních poruch, neznamenala, že nemůžeme být krutí.
V den, kdy Bale poprvé prošel branou Whittakerova ústavu, jsem nabyla dojmu, že je výplodem mé fantazie. S rudými vlasy, které mu trčely z hlavy na všechny strany, vypadal jako malý čertík. Skoro jako by z toho ohně vyšel, a ne ho založil. Některé děti utekly a schovaly se, ale já jsem šla rovnou k němu a dotkla se jeho tváře. Musela jsem se přesvědčit, že je skutečný. Nedá se říct, že jsem se do něj zamilovala na první pohled, ale od té doby mě k němu něco přitahovalo jako magnet.
Bale byl pro nás všechny obrovským tajemstvím. Vždyť svou minulost neznal ani on sám. Já už jsem měla za sebou tolik hodin terapie s uměním, panenkami a příběhy, že jsem to považovala za hru.
„Mohli bychom si tvůj příběh vymyslet,“ navrhla jsem mu.
„K čemu by mi to bylo?“ zeptal se.
„Abychom se zabavili,“ vysvětlovala jsem logikou šestiletých. „S ostatními to dělám pořád.“
Vytáhla jsem svůj zápisník a začala psát: Bylo nebylo…
Bale se na mě zahleděl, jako bych se zbláznila, ale nezastavil mě. Podívala jsem se na něj a rychle načrtla jeho profil.
„To jsem já,“ řekl a ukázal na svou hruď. Fakt, že poznal sám sebe ve změti základních čar, mě potěšil. Rozhodla jsem se, že ho přiměju, aby se rozpovídal, aby mi o sobě ještě něco pověděl.
„Teď mi řekni, kdo jsi,“ naléhala jsem a snažila se přitom tvářit jako doktor Harris. „Bylo nebylo, žil malý chlapec jménem…“ zatrylkovala jsem a vyčkávala.
„Bale,“ vyhrkl. „Bylo nebylo, v jednom dřevěném domě žil chlapec jménem Bale. Ovládala ho příšera, kterou jeho máma ani táta nedovedli odehnat. Pak oba jeho rodiče odešli, ale Balea přinutili zůstat. A Bale jednoho dne dům zapálil.“
Do dnešního dne nevím, jestli jsem si to zapamatovala správně, nebo jsem si to celé vymyslela, ale jméno Bale i historka už mu zůstaly.
Každý z nás měl svou příšeru. Tu moji tvořil ledový vztek. Kdo by nebyl vzteky bez sebe, kdyby ho celý život drželi pod zámkem? Baleova příšera byla láska k ohni. Kdyby oheň neexistoval, Bale by byl určitě normální kluk. Ale svět bez ohně, stejně jako svět bez vzduchu, neexistoval. Zajímalo by mě, jestli by mě Bale miloval, jestli by mě pochopil, kdyby ho takhle nestravoval oheň.
Bale mě miloval od chvíle, kdy mě poprvé viděl prožívat záchvat. Vztek mu nebyl ničím neznámým. Kdykoli k tomu došlo, byl můj vztek tak silný, že mě celou pohltil. Moje tělo sálalo žárem i chladem. Nikdy jsem nevěděla, jestli je lepší vztek potlačit, nebo vypustit. Bojovat proti němu, to bylo jako zadržovat dech. Stejně se ale nikdy nestalo, že by vztek nakonec nevyšel ven, a navíc mě z toho příšerně bolela hlava. Když jsem vybuchla, většina lidí se obvykle rozběhla všemi směry. Ale Bale ne. Přistoupil blíž. Nedotkl se mě, jen trpělivě stál opodál a čekal, dokud to nepřejde. Sotva jsem přestala vidět rudě, intenzivní, všepohlcující vlna vzteku odezněla a celá místnost ztichla, vzal mě za ruku. V tom okamžiku jsem se zamilovala i já do něj.
Od toho dne jsem toužila, aby mě už navždy držel za ruku. I když mi ji nakonec nadvakrát zlomil. Protože nikdo nedokázal pochopit, jaké to je, žít s takovým vztekem a bolestí, s takovým žárem a chladem uvnitř. Nikdo kromě nás. A ať už jsme byli v kterémkoli oddělení, vždycky jsme si k sobě našli cestu. Znovu a znovu. Učinil si z toho místa svůj domov. Bez něj byl pro mě Whittakerův ústav tím samým, co pro všechny ostatní: vězením.
Stála jsem na chodbě v oddělení D, upřeně jsem zírala na temeno Baleovy hlavy a v duchu ho naléhavě prosila, aby se otočil. Aby se na mě podíval.
Neudělal to.
Vern mě jemně poplácala po paži a přinutila mě k pohybu.
„Prosím… ještě pár vteřin,“ žadonila jsem.
Zavrtěla hlavou. „Dítě, kdybychom dokázali vyléčit nemoci dostatečně dlouhým pohledem, Whittakerův ústav by nemusel existovat.“
Neochotně jsem pokračovala chodbou směrem k návštěvní místnosti.
„Víš, své matce budeš muset nakonec odpustit,“ podotkla Vern.
Pokrčila jsem rameny. Máma tvrdila, že mě miluje. A navzdory mým problémům a skutečnosti, že mě na celý život nechala zavřít do ústavu pro duševně choré, jsem věřila, že je to určitým způsobem pravda. Pak mi ovšem Bale zlomil zápěstí. Doktor Harris doporučil, aby nás rozdělili, a máma s tím souhlasila. Vzala mi jedinou věc, díky které jsem ve Whittakerově ústavu dokázala přežít. Byl mým jediným přítelem. To jsem jí odpustit nemohla. Ani jsem to nezkoušela.
Vern na mě hleděla a čekala na odpověď. Znovu jsem jen pokrčila rameny. Stěny chodby, kterou jsme procházely, začaly být nezřetelné, ale zároveň byly všechny barvy živější než obvykle. Připadala jsem si, jako bych se procházela po obláčku. Moje Štístko začalo působit.
„No, budeš muset. Možná ne dnes, ale brzy,“ trvala na svém Vern.
„Proč?“ odsekla jsem drze.
„Protože na celém světě máš jenom tři lidi, se kterými můžeš mluvit. A nemusím ti snad zdůrazňovat, že doktor Harris i já jsme za to placení.“
Nenávistně jsem se na ni podívala. Rozesmála se.
„Ty víš, že tě mám ráda, Hannibale Yardleyová.“
Tuhle přezdívku mi dala, protože jsem ji kousla. Pojmenovala mě po postavě z jednoho násilného filmu, na který jsme se nesměli dívat. Ta postava měla zálibu v zabíjení a kanibalismu. Kdyby mě takhle oslovil kdokoli jiný, vysloužil by si další kousnutí, při kterém by určitě tekla krev. Od Vern jsem ji ale vzala a pokračovala v chůzi.
3
Zahnuly jsme za roh do návštěvní místnosti. Uviděla jsem tapisérie a vysoká čalouněná křesla, kde se pacienti ústavu jednou měsíčně setkávali se svými rodiči. Místnost připomínala přijímací salón v jednom z těch televizních dobových dramat, na které se Vern tak ráda dívala. Jenomže ve Whittakerově ústavu byly lampy kvůli bezpečnosti přišroubované k podlaze a čaj se podával vlažný a v papírových kelímcích.
Když nás strážný pouštěl dvojitými dveřmi, máma se právě dívala na svůj telefon. Rychle ho schovala do kabelky, jako by to bylo pašované zboží. Nerada mi připomínala věci, které jsem neměla a ani mít nemohla. Ve Whittakerově ústavu jsme nesměli mít mobilní telefony. Ve společenské místnosti byl jen prastarý bezdrátový přístroj, na jehož používání přísně dohlížely ošetřovatelky. Máma vstala, rozpřáhla náruč a pevně mě objala. Voněla skořicí a citrónem, pravděpodobně od svého ranního šálku čaje.
Já jsem její objetí neopětovala.
Slyšela jsem, jak se za mnou zavřely dveře. Vern nám poskytla soukromí, ačkoliv velké zrcadlo na stěně prozrazovalo fakt, že nás neustále sledují.
„Dnes vypadáš šťastně, Snow,“ usmála se máma a prohrábla mi vlasy. Posadily jsme se naproti sobě.
Ora Yardleyová byla ve všech směrech dokonalá a krásná. Dokonce tak, že jsem se při každé návštěvě divila, jak můžeme mít stejnou DNA. Měla stejně blonďaté vlasy jako já, které si ovšem z nevysvětlitelného důvodu rozhodla přebarvit na kaštanově hnědé. Měla malý rovný nos, který by jí mohly závidět všechny pohádkové princezny. Dnes si oblékla světle růžové pletené šaty bez rukávů, které zdůraznily její křivky a daly vyniknout její porcelánově bílé pleti. Oči měla jako já: hnědé a hluboké. I její rty byly jako mé: plné a trochu našpulené. Ty její ovšem měly v neustálém úsměvu koutky ohrnuté nahoru, zatímco moje mířily opačným směrem.
Máma mě nepřestávala hladit po vlasech. Stejně jako Vern, i ona mě přesvědčovala, že šedivějí z léků, které v ústavu dostávám. Co si ale pamatuju, tak první pramen mi zbělel den poté, co jsem prošla zrcadlem – ještě předtím, než se lékaři usnesli, jaké léky mi předepíší. Vzpomínám si, jak jsem se probudila ve svém novém pokoji, podívala se do zrcadla a uviděla ho tam.
„Zlatíčko, dovol nám s tím něco udělat,“ zkoušela to máma znovu.
Odstrčila jsem její ruku pryč. „Líbí se mi to.“
„Zlatíčko,“ začala znovu, ale zastavila jsem ji tím, že jsem se od ní úplně odtáhla.
„Něco jsem ti přinesla.“ Usmála se, trochu se zachichotala, sáhla pod židli a vytáhla odtamtud krabici. Byla to obyčejná bílá, nezabalená krabice, kterou před máminým příchodem sem určitě pečlivě zkontrolovali. Stuha byla trochu nakřivo, což bylo zvláštní, protože moje máma byla perfekcionistka. Vrhla jsem se na krabici jako jestřáb. Ne proto, že ta krabice byla pěkná, ale protože byla od mámy. Protože byla nová. Protože ve Whittakerově ústavu nic nového nebylo.
V krabici byl pár světle modrých palčáků. Vypadaly, že jsou upletené podomácku.
„Brzy bude zima,“ vysvětlila máma. „Chtěla jsem, abys měla na procházky s Vern něco nového.“
Mámin úsměv se prohloubil. Doufala, že vybrala správný dárek. Něco, co všechno zlepší. Něco, co překlene propast mezi námi. Část mého já se už už naklonila k ní. Málem jsem roztála. Málem jsem jí odpustila. Ale pak jsem se v myšlenkách vrátila ke dni, kdy spolu s doktorem Harrisem udělali rozhodnutí, které mi změnilo život.
„Mluvila jsem s doktorem Harrisem. Oba jsme se na tom shodli,“ pověděla mi tenkrát. Seděla na stejném křesle jako dnes. „Myslíme si, že bude nejlepší, když se s Baleem nebudete vídat.“ To rozhodnutí jí nečinilo žádné potíže. Stejně snadno, jak se rozhodla, že musím při jízdě na kole nosit přilbu, se i rozhodla vzít mi lásku mého života.
Vybuchla jsem vzteky už tolikrát, že se to nedalo ani spočítat. I teď jsem cítila, jak ve mně doutná hněv, ale Štístko odvedlo svou práci a zadusilo ho dřív, než vybublal na povrch. Soustředila jsem se na palčáky ve svém klíně.
„Díky,“ zamumlala jsem.
„Rádo se stalo!“ Máma radostně zatleskala. Skutečnost, že jsem rukavicemi nemrštila přes celou místnost, znamenala, že dárek měl úspěch. Zeširoka se usmála a já jsem na její tváři spatřila vybledlou bílou jizvu. Byla to její jediná nedokonalost a způsobila jsem ji já, v den, který všechno změnil. Máma tehdy četla Alenku v říši divů. Já jsem to vzala doslova a pokusila jsem se společně se svou nejlepší kamarádkou projít zrcadlem. Z toho dne si nic jiného nepamatuju.
Když jsem poprvé přišla do Whittakerova ústavu, považovala jsem to za dočasný trest za špatné chování. Později jsem mnohokrát uvažovala nad tím, zda moji rodiče toho dne prostě přijali diagnózu doktora Harrise anebo už předem věděli, že mě do ústavu odloží natrvalo.
Máma brebentila o tátovi a o našem domě, který už jsem jedenáct let neviděla a který mě absolutně nezajímal. Táta za mnou chodil každý druhý měsíc a o svátcích. Musela si všimnout, že se tvářím nepřístupně, protože najednou prohlásila: „Zlatíčko, já vím, že si myslíš, že ty a Bale jste jako Romeo a Julie, ale to tě přejde.“
Vzmáhal se ve mně vztek, ale rychle jsem si začala prsty klepat o nohu v teplácích a spolkla jsem ho. Máma opatrně vzala krabici, v níž ležely rukavice, a položila ji na stolek, pevně přibitý k podlaze. Opřela se o opěradlo, položila si nohu přes nohu a dlouze si mě prohlížela.
„Myslíš, že je to láska, ale není. Já vím, jaké to je po někom toužit a myslet si, že ho tím můžeš změnit.“
Navzdory všemu jsem zpozorněla. Máma už nemluvila o mně. Mluvila o sobě.
„Ty ses snažila změnit tátu?“ zajímala jsem se. Moje máma byla moje máma, ale táta byl jiný případ. Připadal mi jako úplně cizí člověk. Sotva zvládl navštěvovat svou bláznivou dceru aspoň jednou za dva měsíce. Většinou jsem vůbec nechápala, proč jsou vůbec spolu, a už vůbec jsem si neuměla představit, co se na něm máma snažila změnit.
„Tátu ne,“ opáčila trochu vzdáleným hlasem, jako by se ztratila ve vzpomínkách.
Netušila jsem, že máma někdy byla s někým jiným.
„Důležité je vědět, že Balea nedokážeš změnit. Je nemocný, zlatíčko. Zlomil ti zápěstí, a to se nikdy nezlepší.“
Zavřela jsem oči. Moje prsty, jakoby samy od sebe, dál klepaly o nohu. Cítila jsem stále větší vztek a nutkání něco nakreslit. Potřebovala jsem se uklidnit, protože jinak by mě hodili na samotku.
„Když mi zavolali, že ti zlomil zápěstí, měla jsem strašný strach. Bale nikdy nebude jiný.“ Máminy oči se zalily slzami. Natáhla se ke mně a vzala mě za ruku, čímž mi zabránila v klepání prsty o nohu.
„Platí to i pro mě?“ zeptala jsem se jízlivě.
„Co jestli platí i pro tebe?“
„Chci říct, že když Bale nikdy nebude jiný, nebudu nikdy jiná ani já. Je to tak?“
„To jsem neřekla,“ znejistěla máma. Její rty vytvořily tenkou, napnutou, ustaranou linku.
„Ale myslela jsi to tak.“
„To není pravda. Já vím, že je pro tebe těžké tomu uvěřit, ale všechno co dělám, je z lásky. I to, že tě chráním.“
„Pak z té lásky trochu slev,“ vyhrkla jsem bez zaváhání, aniž bych věděla, proč jsem to vůbec řekla.
„To nedokážu,“ odvětila automaticky.
Překřížila jsem si paže a zlostně na ni hleděla, dokud nesplaskla.
Nahrbila se, věnovala mi dlouhý pohled a pak se podívala do zrcadla a kývla na Vern. Našich dvacet minut uplynulo. Vern se objevila během několika vteřin.
„Vern, než odejdu, ráda bych viděla doktora Harrise.“ Moje matka si skousla ret. V očích měla nepřítomný výraz, který jsem viděla v seriálu Téměř na konci, když postavy přemýšlely o věcech, které by neměly dělat, ale nakonec je stejně udělaly.
Máma mě objala na rozloučenou a tiše přitom vzlykla. Ani nevím, jestli si uvědomila, že já ji nikdy neobejmu.
Měla jsem tajemství. Přestože jsem to nikdy nedala najevo, pořád jsem ji milovala. Máma mě nikdy nepřestala navštěvovat, nepřestala mluvit, nepřestala to zkoušet. Teprve až by přestala, začala bych ji skutečně nenávidět.
Nemohla jsem ji k sobě pustit. Kdybych to udělala, nepřežila bych tu. Umřela bych touhou po tom, co jsem kdysi měla: hezký malý pokojík, dokonale zařízený pro pětiletou holčičku, a mámu, která mě hladila po vlasech. Tady jsme si nemohly hrát na matku a dceru. Dokud nebyla připravená vzít mě domů a opravdu být matkou a dcerou, nešlo to.
„Doprovodím vás, Oro,“ řekla Vern. Přikázala jiné ošetřovatelce, aby na mě dávala pozor, pak na stůl, hned vedle mých nových palčáků, položila náčrtník a tužku.
„A teď nedělej žádné potíže,“ pohrozila mi Vern prstem.
Chtěla po mně nemožné.
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, říjen 2017
Počet stran: 296
Cena: 299 Kč
Podle toho, co se tady píše, se opravdu moc těším, až si ji přečtu❤❤