Taran Matharu: Učedník a válečný mág

Fletcher a jeho přátelé, pronásledovaní orckými šamany a divokými démony, se musí stůj co stůj vrátit z území Aetheru zpět do vlastního světa a ubránit ho před orckou hrozbou. Fletchera ovšem čeká ještě mnohem obtížnější úkol: úhlavní nepřítel albínský ork Chán se chystá se zničit Hominum a pobít jeho nejbližší. V rozhodujícím boji se s ním musí Fletcher střetnout sám.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Fletcherovi jako by se před očima protočil kaleidoskop různých odstínů fialové barvy. Vzápětí se ocitl v jakési propasti a do úst i nosu mu tekla tmavá voda.

Jak kopal nohama a bojoval proti síle, jež ho vytrvale táhla dolů do černé prázdnoty, narazil kotníkem na něco gumovitého. V plicích mu mrazivě pálilo, jak se mu do nich dostala poloslaná voda.

Pomaličku ztrácel vědomí společně s unikajícím tělesným teplem. Celý znecitlivěl a jakoby pozbyl tělesnou váhu.

Mozkem, který lačněl po kyslíku, mu probleskovaly osamocené vzpomínky.

Sariel, rozdrcená pod zborceným zdivem pyramidy. Úšklebek v Jeffreyho tváři, když s foukačkou v ruce překračoval paralyzovaná těla jeho přátel. Rotující portál. Matka.

Visel v prázdnotě.

Tu ho za jedno zápěstí rozpažených rukou popadly silné prsty a táhly ho vzhůru. Jakmile se octl obličejem na chladném vzduchu, zakuckal se a hned mu na zádech přistálo pořádné bouchnutí pěstí, které ho donutilo vyvrhnout odpornou tekutinu, kterou spolykal.

„To je ono, jen to všechno vyhoď,“ mumlal Othello. Fletcher pomrkával, aby dostal vodu z očí, a mohl se podívat na svět kolem.

Ocitli se na malém skalnatém ostrůvku, tvarovaném jako převrácená miska a pokrytém silnou vrstvou zelených řas.

Všiml si, že ostrůvek ční nad hladinu černé vody uprostřed průlivu a břehy po obou stranách pokrývá bariéra hustého lesa zvláštních stromů, jejichž kořeny vystupovaly z vody jako u mangrovníků. Obloha měla šerou, šedomodrou barvu zimního podvečera.

Kousíček od sebe viděl také Cress, Sylvu a svou matku. Byly promočené na kůži, třásly se a tiskly k Lysandrovu boku. Tosk se usadil své paní na klíně. Ignatius pilně sušil jazykem zbídačeně vyhlížející Athénu a Šalamoun ležel na břiše, objímal vypouklý povrch ostrůvku jako o život a ztěžka dýchal po herkulovském úsilí, které musel vynaložit, aby vytáhl z vody sebe a také paralyzovaného gryfa.

„Hýbe se to,“ řekla Sylva a ukázala na stahující se portál, vířící zhruba tři metry od nich. Průchod z vnějšího světa do Aetheru trčel napůl ponořený pod nehybnou hladinu. „Tak proto jsme se ocitli každý o kousek jinde, když jsme unikli z té komory v pyramidě.“ Fletcher si všiml, že portál se smršťuje a jako by se vzdaloval, až konečně s tichým puknutím zmizel.

„Ne, to my se pohybujeme,“ opravil ji Othello a ukázal na posouvající se stromy na břehu.

Skutečně. Pomaličku, ale jistě směřovali po proudu tmavé řeky. Skoro jako by ostrůvek… plaval.

Fletcher popolezl k okraji skalnatého břehu. V kalné vodě pod ním se pohnula směrem k němu plazí hlava, objevila se duhovka posetá zlatými skvrnkami a oko na něho zamrkalo.

„Nejsme na ostrůvku,“ zašeptal Fletcher a sledoval, jak se pod hladinou pohybuje mocný pařát opatřený plovací blánou. „Sedíme na zaratanovi.“

Pomaličku couval a dával si pozor, aby nesklouzl z povrchu krunýře. Protože právě na něm byli usazení. Démon, na kterém se vezli, se dal nejsnáze popsat jako obrovská obojživelná želva. Dalo se odhadovat, že tenhle zaratan je docela mladý, protože dospělí jedinci dorůstali mnohokrát větších rozměrů.

Fletcher hleděl na zpola ponořené stromy kolem a uvažoval, jaké se jim nabízejí možnosti. Protože nikde v dohledu neviděl žádnou pevnou zemi, jsou nuceni zůstat na místě, dokud nenajdou něco lepšího.

Koruny nejbližších stromů ozářil modravý záblesk. Když se otočil, všiml si, že zmizela hrbolatá Šalamounova postava – Othello ji vstřebal prostřednictvím mokré invokační podložky.

„Kdyby se naše plavidlo rozhodlo potopit, padl by Šalamoun ke dnu jako kámen,“ vysvětlil Othello a nervózně hleděl na černou hladinu kolem.

„Dobrý nápad,“ přikývl Fletcher, ale současně pocítil bodnutí obav o Lysandra. Gryf zůstával pořád paralyzovaný poté, co ho Jeffrey zasáhl několika šipkami, a kdyby náhodou zaratan neplul kolem, asi by se utopil.

Ignatius se ovinul kolem Athény a zahříval ji přirozeným sáláním svého těla, a ona ho na oplátku překryla křídly jako přikrývkou. Fletcher je nechal tak. Oběma démonům prospěje, když se takhle sblíží. Teď ještě víc než kdy dřív potřeboval, aby fungovali jako tým.

Skupinka seděla mlčky a okolní ticho rušilo pouze povrzávání stromů ve větru. S každým závanem se klidná hladina vody zachvěla jako živý tvor.

„Jediná otázka je, co budeme dělat dál?“ zeptala se nakonec Cress a zašilhala nahoru k obloze.

„Počkáme,“ odpověděla Sylva a položila si hlavu na Cressino rameno. „Počkáme, až se dostaneme k souši nebo k místu, kde se můžeme schovat. Doufejme, že nás odsud zaratan dostane rychle pryč.“

„Proč bychom se potřebovali schovávat?“ zabručel Othello.

„Myslíš, že orkové neuhodnou, kam jsme zmizeli?“ řekla Sylva a gestem ukázala na okolní krajinu. „Najdou na podlaze krvavý obrazec a hned budou vědět, že jsme unikli portálem do jejich části Aetheru. Jistě, orcké klíče nás nedopravily na nějaké konkrétní místo, takže nebudou vědět, kde přesně jsme, ale pochopí, že jsme v jejich teritoriu.“

„Třeba nás nechají na pokoji,“ zašeptala Cress spíš jen pro sebe.

„Pronikli jsme do samotného srdce jejich nejposvátnějšího místa a zničili půlku armády, kterou budovali dlouhé roky,“ namítla Sylva a zavrtěla hlavou.

„Nedovolí nám jen tak odejít. Do několika hodin nás začnou hledat jezdci na wyvernech, kteří vstoupí do Aetheru hned, jak skončí s honbou za ostatními týmy. Měli jsme štěstí, že Fletcher pohřbil tolik šamanských démonů. Ještě nějakou dobu se z toho zmatku nevzpamatují.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Fletcher. „Musíme počkat, dokud se nedostaneme na pevnou zemi, a pak se schováme někde v lese. Tady jsme moc na očích.“

Posunul se kousek zpátky a přitiskl se k matce. Působilo poněkud zvláštně, že se jí mohl dotýkat. Sotva dokázal uvěřit, že je to všechno pravda. Je to skutečně ona… po tak dlouhé době?

Tolik let zkoumal tváře žen, které potkával, a přemýšlel o bezcitné osobě, která ho pohodila nahého do sněhu. A teď věděl, že ho milovala a celou dobu od něho byla nedobrovolně odloučená.

Položil jí hlavu na rameno a všiml si, jak se chvěje – tělo měla tak vyhublé, že ji nemělo co chránit před chladem, a špinavé hadry, které ji halily, byly skrznaskrz promočené.

„Cress, kde jsou naše vaky?“ zeptal se Fletcher.

„Ehm… někde tam,“ zamumlala Cress a promnula si ruce složené v klíně. „Přistáli jsme ve vodě. Potřebovala jsem volné ruce, abych se dostala na hladinu. Udržela jsem jen jeden pytel s okvětními plátky a dva batohy.

Tvůj a Jeffreyho. Tady jsou.“

Přistrčila Fletcherovi jeho vodou prosáklý vak. Při pomyšlení, že přišli o pytle se vzácnými žlutými květy, se mu v obavách sevřel žaludek – okvětní lístky představovaly jejich jediný zdroj ochrany před přirozeně jedovatým ovzduším Aetheru. Pro tu chvíli však strach potlačil. Otevřel batoh a ulevilo se mu, když viděl, že kožený povrch téměř úplně uchránil obsah vaku před vodou. Zašátral až na dno a vydoloval kožený kabátec, který dostal od Berdona k narozeninám. Ten pak ovinul matce kolem ramenou a kapuci jí přetáhl přes hlavu. Třel jí tváře měkkou podšívkou ze zaječiny.

Matka se mu poprvé podívala do očí. Voda z bažiny jí smyla z obličeje většinu špíny a Fletchera potěšilo, jak moc se podobá svému dvojčeti Josefíně, kterou viděl u soudu po boku Zachariáše Forsytha. Matčina podoba v jejím současném stavu se však od jejího dvojčete přece lišila. Měla zapadlé oči a zírala slepě mimo něho. Odsunul jí z tváře zbloudilý pramínek vlasů – byla tak vychrtlá, že připomínala kostlivce. Kdo ví, co všechno za sedmnáct let zajetí musela přetrpět?

„Alice, slyšíš mě?“ oslovil ji Fletcher. Pokoušel se zachytit její pohled, ale v očích nezahlédl žádné světélko poznání. „Matko?“

„Matko?“ opakoval Othello tiše. „Fletchere… jsi v pořádku? Tohle je lady Cavendishová.“

„Kdepak,“ opáčil Fletcher a pomáhal ženě zasunout kostnaté paže do rukávů. „Lady Cavendishová při pádu zahynula, orkové ji nikdy nezajali. Tahle žena prožila v zajetí mnohem delší dobu… celý můj život. Poznala Athénu a volala po svém dítěti. Na její tvář si vzpomínám ve snech. Je to moje matka. Orkové ji unesli, když jsem byl ještě maličký.“

Othello se zamračil, ale pak pochopil. Ještě než otevřel ústa, aby odpověděl, zaletěl pohledem do temné vody za nimi.

„Uskoč!“ zaječel Othello a vrhl se přes zaratanův krunýř. Srazil Fletchera dolů a ten uslyšel nad hlavou cvaknutí čelistí, které se sevřely naprázdno. Ovanul ho závan smrdutého, po rybině páchnoucího dechu, ale to už útočící tvor zmizel – sotva slyšitelně vklouzl zpátky do temné vody, která je obklopovala.

Fletcher zahlédl ještě plazí hlavu a v prvním zmateném okamžiku si myslel, že je dostihli wyverni. Pak ale ve vodě spatřil hrbaté obrysy připomínající ponořené klády, a hned si vzpomněl na lekce ve Vokanské akademii.

Sobekové. Velcí tvorové připomínající krokodýly, pohybující se po souši na zadních nohách, kteří své protivníky rvali drápy a zubatými čelistmi na kusy, pokud je dřív nezabili mocným úderem ocasu. Hrbatý trup sobeků dosahoval výšky dost přes metr a představovali démony deváté úrovně.

A teď je obklopovaly desítky těchto tvorů.

 

2

Fletcher popolezl po krunýři výš a matku táhl s sebou. Přitiskli se k Lysandrovu boku stejně jako ostatní, ale i tak je od vody dělilo jen několik kroků a hrbaté hřbety sobeků se míhaly těsně pod hladinou.

„Odkud se tady všichni vzali?“ vydechla Cress a vytáhla z pochvy seax.

„Museli zavětřit toho zaratana,“ mínila Sylva. „Menší kusy, jako je ten náš, sobekové loví.“

Krunýř se pod nimi zachvěl a Fletcher si všiml, že jejich pomalý pohyb po průlivu ustal. Zašplouchala voda – to nejbližší sobek rozčíleně švihl ocasem.

Zahnali svou kořist do úzkých.

„Náš převozník se asi ponoří,“ varoval je Othello a pozvedl se na kolena.

„Už se Lysandr probral? Jinak se utopí!“

Při dalším zhoupnutí zaratanova krunýře se zakymáceli, ale zatím se drželi nad hladinou. Zaratan naopak držel svou pozici, přestože kolem něho začali sobekové kroužit a hřbetní hřebeny jim vystupovaly až nad hladinu.

„Proč se nepotápí?“ mumlal Fletcher. Zahleděl se do vody a setkal se s pohledem zlatých zaratanových očí.

„On… on nás chrání,“ zašeptal. „Dobře ví, že ve vodě bychom umřeli.“

„No ale jestli něco nepodnikneme, tak umře stejně jako my,“ zavrčela Sylva a stáhla si z ramene luk. Sáhla pro šíp, ale toulec byl prázdný – šípy se ztratily v bažině.

Jeden ze sobeků se vrhl proti zaratanovi. Želví démon se prudce pohnul a jednu stranu krunýře ponořil hlouběji pod hladinu. Lysandr po nakloněné oblině krunýře sklouzl do vody. Ochable se pokoušel vyškrábat zpátky, ale jak se ztěžka plahočil do mírného kopečka, nejbližší sobekové vycítili příležitost. Dva se oddělili od ostatních a zamířili k bezmocnému gryfovi, a prudce švihli ocasy, až se černá voda za nimi bíle zpěnila. Ostatní draví démoni vyčkávali, byli trpělivější než jejich druhové.

„To ne!“ vykřikl Fletcher, vyrval chopeš z pochvy a přeskočil nehybné Lysandrovo tělo. Sylva ho následovala a vysoko pozvedla zakřivený falx. Dvě obludy se řítily proti nim. Ve žlutozelených očích první z nich se zablesklo a netvor vyskočil z vody. Nahrbil se na dvou nohách a drápy škrábal po krunýři, takže v zeleném porostu řas zanechával dlouhé šrámy. Otevřel dlouhou tlamu a odhalil její žlutý vnitřek, lemovaný pilovitými zuby.

Švihl tlapou tak rychle, že Fletcher sotva stačil útok odrazit a zakřivenou částí chopeše zablokoval pětici srpovitých drápů. Sobek měl v tlapách obrovskou sílu a Fletcherovi se jen se štěstím podařilo uchránit obličej před hroty drápů. V zoufalství uchopil meč do obou rukou.

Démon máchl druhou tlapou a Sylva taktak dokázala zuřivým švihem falxu výpad odrazit. Sotva to udělala, vystřelil z vody druhý sobek, jemuž se musela postavit.

Fletcherovi sevřel jeho protivník meč mezi zuby a přinutil ho ustoupit, přičemž mladý mág na kluzkém povrchu zakolísal. Sobek meč pustil a prudce sebou smýkl těsně nad povrchem krunýře. Těžkým úderem ocasu podrazil

Fletcherovi nohy, takže hlavou tvrdě narazil do zaratanova krunýře a zatmělo se mu před očima. Ze znecitlivělých prstů mu vypadl meč.

Sobek zaútočil rozevřenými čelistmi, ale když už Fletcher cítil jeho horký dech, srazila démona do vody ohnivá koule, takže po něm zůstal jen zápach spáleného masa, který vnikl Fletcherovi do nosu.

Zachránil ho Ignatius.

Stále ještě otřesený Fletcher se vztyčil na kolena a viděl, jak Othello, Cress a Sylva postupují společně, sekají po zbývajícím sobekovi a odrážejí jeho výpady. Když démon viděl porážku svého druha, se zuřivým zabučením sklouzl zpět do vody a trio oddychujících mágů zůstalo stát na okraji krunýře těsně nad hladinou.

„Se všemi nemůžeme bojovat,“ zasípěl Fletcher a chopil se znovu meče, přičemž Ignatius mu vylezl po paži na rameno. Athéna zůstala při jeho matce a bránila zmatené ženě opustit relativní bezpečí uprostřed vypouklého krunýře.

Nezdálo se, že by popálenému sobekovi Ignatiův útok příliš ublížil, ale přesto se ukryl ve spleti stromů na okraji průlivu. Jeho ústup ovšem ani v nejmenším neodradil ostatní obludy – snad je povzbudila chabá obrana skupinky izolovaných lidí, takže se stahovali do těsnějšího kruhu kolem zaratana. Uprchlíci se na živém ostrůvku nemohli udržet dlouho.

„Oheň stejně nebude mít účinek, když je všude kolem voda,“ lapal Othello po dechu. „A kinetické útoky nám taky nepomůžou.“

„Tak blesky,“ navrhla Cress a znenadání se jí na rameni objevil Tosk a v chundelaté oháňce mu prskaly elektrické jiskry.

„Ne,“ pozvedl Fletcher ruku. „Tohle zaklínadlo by se rozšířilo vodou a zasáhlo by i zaratana. Potopili bychom se.“

„To vyřešíme, až taková potřeba nastane,“ opáčila Cress. „Je to jediné zaklínadlo, které bude fungovat.“

„Šetři si manu,“ napomenula ji Sylva a ukázala na obklopující je démony.

„Zaklínadlo nezapůsobí s takovou silou, aby je zabilo všechny.“

Za nimi zaskuhral Lysandr, kterého stále oslaboval účinek paralyzujícího jedu. Pokud by na jejich straně bojoval gryf, démon desáté úrovně, mohlo by to vyrovnat síly, jenže Lysandr se sotva dokázal vyškrábat po mírné oblině zaratanova krunýře.

Z houfu sobeků vyrazil další útočník a připlul blíž, aby vyzkoušel jejich obranu. Nad hladinu se prudce vynořila obrovská tlapa s kožnatými blánami, vyhodila vysoko do vzduchu vodní gejzír a s ním i útočícího plaza. Ten s hlasitým plácnutím dopadl zpátky a vyvolal mocnou vlnu, načež se nejistě a pomalu vracel ke svým. Zaratan ukázal svou sílu.

„Mysli,“ mumlal Fletcher pro sebe. V duchu probíral všechna zaklínadla, jaká znal. Štítové zaklínadlo nebylo vůči démonům použitelné, protože démonická energie jím pronikla jako rýžovým papírem. Znal zaklínadla na otupení bolesti, otevírání a zamykání zámků a srážení vlhkosti ze vzduchu. Také zaklínadla, která zesilovala, nebo naopak utlumovala zvuk, nebo která dotyčnému mágovi pomáhala odhalit pohyb v jeho blízkosti. Ale všechna teď byla k ničemu.

Potom však, jak se rozhlížel po bažině kolem sebe, si vzpomněl na jinou bažinu, tu v orcké džungli. A na Malika, jak zkoušel Jeffreyho ledové zaklínadlo na tamních loužích černé vody, kterou měnil v pevný led.

Začal ve vzduchu črtat symbol zaklínadla a snažil se přesně si vybavit vzor, který jim Jeffrey ukazoval. Šlo o složitý symbol v podobě sněhové vločky.

„Moment…“ řekl Othello a vykulil oči. „To by mohlo fakt fungovat.“

Vzorec jako by se ve vzduchu škvířil, ale roční trénink, jemuž se Fletcher věnoval během uvěznění v kobce v Kožové, jeho mysli umožnil snadno usměrňovat pulzy many jak do obrazce, tak do prstu, jímž zaklínadlo vysílal.

Z kruhu číhajících sobeků vyrazili do útoku tři plazi, jako by je galvanizoval symbol vytvořený modrým světlem, a hnali se v klínovité formaci vodou k zaratanovi.

Fletcherovi vyrazily na čele krůpěje potu. Chvatně kmital ve vzduchu prstem, jehož špička ho pálila a studila současně, a konečně se mu podařilo spojit poslední linie symbolu. Sobekové už dopluli tak blízko, že viděl štěrbinové zorničky očí, které na něho záštiplně upírali. Nad ramenem mu hvízdla šipka z Cressiny kuše, ale trpaslice netrefila a šipka zmizela ve vodě, která se sotva zvlnila.

„Fletchere, pospěš si!“ vykřikla Sylva, a všichni pocítili, jak se zaratan pod nimi otřásl.

A ve chvíli, kdy se první ze sobeků vymrštil nad hladinu, vyrazil z Fletcherových prstů dlouhý bílý proud ledových krystalů a zabořil se do vody. Cítil, jak z něho proudí mana, ale zdvojnásobil své úsilí a vysílal proti blížícím se démonům jeden pulz za druhým, až vzduch zhoustl sněhovou smrští. Teprve když vyčerpal polovinu ze zásoby své many, mohl kouzlo přerušit, padl na kolena a vysíleně lapal po dechu.

Sněhové vločky dosedaly na hladinu a umožnily zhlédnout sílu Fletcherova zaklínadla.

Sobek s čelistmi napůl otevřenými a drápy napřaženými proti Fletcherovu hrdlu zůstal nehybně uvězněný ve velkém zubatém ledovém krystalu. Volné mu zůstaly pouze ocas a zadní nohy, které ochable visely z plovoucího kusu ledu. Další dva sobeky bylo vidět napůl ponořené ve vodě, jejich těla však svíral do nehybnosti účinek mrazivého zaklínadla a hladina bažiny kolem nich už se s praskotem potahovala ledovým krunýřem.

„Zatraceně,“ zabručela Cress. „To ale bylo kouzlo!“

„Je zaratan v pořádku?“ zeptal se Fletcher, protože se obával, že by jejich hostitel mohl být příliš blízko působení ledového zaklínadla.

Jakoby v odpověď se krunýř pod jejich nohama zachvěl a zaratan začal znovu plavat. Fletcher udržoval ledový symbol fixovaný ve vzduchu, ale zbývající sobekové po potupné porážce svých druhů odplouvali – nejprve se odvrátil jenom jeden, ale jak se k nim zaratan blížil, ustupovali po dvou i po třech.

Zanedlouho zůstali uprchlíci v bažině opět sami a vůkolní ticho narušovalo jen skřípání větví stromů, jimiž se proháněl studený vítr. Přežili.

Prozatím.

 

Vydal: Alpress, září 2017
Vazba: pevná
Počet stran: 344
Cena: 289 Kč