Alaksej Šein: Sedm kamenů

Nakladatelství Mytago na prázdniny chystá román o zázracích běloruského autora Alakseje Šeina, vzrušující fantasy pro mládež – Sedm kamenů.

 

 

ANOTACE:
Tajemství všech sedmi krystalů může odhalit jen jeden! Ten, koho starodávné letopisy nazývají Hodným. Chlapec Vojtěch, který se ocitnul v podivuhodné zemi Éterii, se snaží vyřešit hádanku, po staletí skrytou v tajemných kamenech, aby zachránil život své kamarádky a osvobodil Éterii od útlaku zlého samozvance…

Kniha obsahuje podrobnou mapu a několik krásných ilustrací.

 

OHLASY:
„Skvělá fantasy. Tato kniha byla vytvořena s velkým mistrovstvím a současně s velkým srdcem.“
Andrej Dynko, hlavní redaktor nn.by
„Je to román o zázracích, které, i když se dějí v neobyčejném světě, nám mohou ukázat, že se zázraky dějí naprosto přirozeně. A také o dobrodružstvích, která možná tajně touží prožít nejeden zaujatý čtenář. Zdá se mi, že na věku tady nezáleží.“
Hanna Jankuta, literární kritička
„Revoluce v běloruské dětské literatuře.“
Televizní kanál Belsat
„Román Alakseje Šeina je vzrušujícím příběhem pro děti i dospělé.“
Rádio Vatikán
„Kniha Alakseje Šeina je skutečnou událostí… Ještě se nenašel ani jeden čtenář starší jedenácti let, který by Sedm kamenů nedočetl. Všichni knihu dočtou do konce a dožadují se pokračování.“
Komsomolská pravda v Bělorusku

Více informací o knize na webu: shein.by/index-cz.html

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Mytago, červenec 2017
Vazba: vázaná
Překlad: Světlana Vránová
Obálka: Раман Сустаў
Ilustrace: Раман Сустаў
Počet stran: 312
Cena: 399 Kč
Objednat lze na www.fantasyobchod.cz

 

O AUTOROVI:
Alaksej Šein se narodil v roce 1976. Vystudoval filologickou fakultu Běloruské státní univerzity. Zabýval se žurnalistikou a veřejnou činností. Studoval magisterské studium na Evropské univerzitě humanitních věd (Vilnius, Litva), absolvoval učební program na Haggai Institute (Hawaii, USA).
Pořádá kurzy běloruštiny „Movavieda“. Jako vedoucí těchto kurzů byl v roce 2015 oceněn prémií „Šampioni občanské společnosti“ v nominaci „Společenský lídr roku“ (cenu uděluje Asociace nevládních demokratických organizací).
V roce 2014 zvítězil v soutěži literatury faktu „Ex Libris“, pořádané Svazem běloruských spisovatelů. Členem mezinárodní poroty této soutěže byla i Světlana Alexijevičová (laureátka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015).

 

UKÁZKA Z KNIHY:

DEN PRVNÍ

Vojtěch by byl možná nikdy neprožil žádné podobné dobrodružství, kdyby byl toho večera nesouhlasil, že půjde na ostrov hlídat děti ze sousedství.

Nikdo jiný na ně dohlédnout nemohl. Dospělí měli nějakou práci, tak se rozhodl, že pomůže, i když mu nebylo do řeči. Doufal, že se mu tak aspoň podařípřestat myslet na to, co mu v poslední době nedávalo pokoj.

Ostrov byl jen kousíček od břehu. Bylo tam tak mělko, že se na něj dalo přebrodit vodou po kolena, ale děti z vesnice se tam raději dostávaly na vorech, které si samy vyráběly. Dospělí jim v takové hře nebránili pod podmínkou, že na ně dohlédne Vojta nebo jeho kamarádka Mirka, kteří byli nejstarší a ostatní děti je braly skoro jako dospělé. Jenom plout za ostrov bylo zakázáno; tam byla řeka široká, prudká a bouřlivá.

Vojta a Mirka byli ze stejného města. A nejen to: chodili do stejné školy, do stejné třídy, a dokonce ještě i v létě oba jezdili na prázdniny sem, do stejné vesnice. Mirka byla chytrá, milá a hezká dívka, jedináček v rodině. Velmi dobře se učila.

Vojtovy ponuré myšlenky se týkaly právě jí. Když byl před několika dny venku, nikde Mirku neviděl. A druhý den také ne. Zašel tedy k ní domů, aby zjistil, co se děje. Přivítali ho smutní dívčini rodiče. Maminka vypadala, jako by proplakala celou noc, a tatínek byl zachmuřený jak černý mrak.

„Ach, Vojto,“ vzdychla Mirčina matka, „naše dceruška onemocněla. Nemůže jít ven.“

V následujících dnech Vojta nevycházel z domu. Nechtělo se mu chodit ven, když tam Mirka nebyla, a k ní ho nepouštěli. Několikrát přijel doktor, ale, jak Vojta vyrozuměl z rozhovorů dospělých, Mirce bylo pořád hůř ahůř. Po několika dnech už na její rodiče byl opravdu žalostný pohled. Vojta se dověděl, že ji mají odvézt do města, do nemocnice. To znamenalo, že situace je opravdu špatná.

A včera večer, když už se ukládal ke spánku, bezděky zaslechl, jak jeho babička řekla dědovi:

„S Mirkou je to moc špatné… Dneska tam byl znovu lékař a říkal, že pozítří ji odvezou. Je to ale nějaká vzácná nemoc, na jakou nejsou léky.“ Vojta podle hlasu poznal, že se babičce zalily oči slzami. „Říkal, že se jí už nedá nijak pomoct…“

Když Vojta uslyšel tahle slova, jako by mu ostrý ledový nůž proťal srdce. V noci spal neklidně, často se budil a myslel na Mirku.

Proto souhlasil, když ho toho večera poprosili, aby dohlédl na děti, které se chtěly vypravit na ostrov. Doufal, že bude moci začít myslet na něco jiného.

*

Dětí bylo pět: dva chlapci, Staník a Mikolka, a tři holčičky – Anička, Alenka a nejmladší Evička, mladší sestra Aničky.

„Fekněte, můfu fi febou fzít mífek?“ zeptala se Evička.

„Samozřejmě že můžeš, jak bys mohla jít bez něj?“ odpověděl Vojta.

„A fo tam bufeme děfat?“

„Musíme opravit domečky,“ prohlásil Mikolka.

„A postavit nové,“ dodal Staník.

„A opéct si buřty a chleba,“ řekla Anička, která vůbec ráda jedla.

Děti nasedly na svůj vor, odvázaly ho od kůlů, zakopaných hluboko v břehu, a rychle přepluly na ostrov. Jejich ostrov – považovaly ho za svůj – nebyl nijak velký. Na březích rostly keře a uprostřed bylo několik borovic.

Anička připravila ohniště, chlapci nasbírali větve a Vojta, jako nejstarší z jejich party, zapálil oheň.Dřevo se rozhořelo, začalo lehce popraskávat, kdesi v ohni zasyčel prosmolený borový pařízek, a večer se naplnil tak příjemnou vůní kouře, že děti rychle popadly dlouhé pruty, oloupaly z nich kůru, napíchly buřty a začaly je opékat. Za malou chviličku se buřty začaly krásně škvířit, rozpraskaly a kapičky tuku stékaly do ohně.

„Buřty na ostrovní způsob!“ zasmála se Anička. „To je moje zamilované jídlo!“

Když se všichni posilnili, děti se pustily do práce. Staník a Mikolka prosili Vojtu, aby jim ukázal, jak se správně šermuje klacky, on ale vůbec neměl náladu, proto odběhli opravovat domečky. Holčičky si povídaly a hledaly nějaké kytičky, které potřebovaly. Vojta seděl smutný a zamyšlený. Den pomalu končil, slunce se začalo sklánět k obzoru a nad vodou kolem dokola ostrova se začala objevovat mlha.

Ticho večera rozřízl hysterický pláč.

„Kde je Evička?“ polekaně se rozhlédl Vojta.

„Hrála si se svým míčkem, viděl jsem ji támhle,“ ukázal směrem ke břehu Mikolka.

Vojta se střemhlav vrhl tím směrem, a když doběhl na břeh, okamžitě malou uviděl.

„Míí-íí-fek! Míí-í-í-í-ííífek!“ srdceryvně vzlykala Evička a malinkými pěstičkami si utírala oči.

Milovaný Eviččin míček, od něhož se celé léto neodloučila, se houpal na vodě. Bylo ho dobře vidět: jasněčervená koule stoupala a klesala ve vlnách. Na holčičku byl žalostný pohled, jak byla nešťastná.

Vojtovi bylo jasné, že míč už jen tak jednoduše nedostane: voda ho odnášela stále dál od ostrova. Proto bez zaváhání skočil na vor a zamířil kEviččině ztracenému pokladu. Několikrát se odstrčil bidlem, už skoro dosáhl svého cíle, ale v poslední chvíli se míč dostal do rychlejšího proudu, jako by ho čísi neviditelná ruka postrčila dopředu. Vojta se ale nevzdával. Tentokrát ho přitáhl k voru koncem bidla a chytil jej do ruky.

Děti, které stály na břehu a všechno sledovaly, radostně zakřičely. Evička se ale ještě neuklidnila, protože svou oblíbenou hračku zatím stále neměla u sebe. Aby neztrácel čas, hodil Vojta míč vší silou k ostrovu.

Červený balon proletěl obloukem a přistál ve vodě těsně ubřehu. Světlovlasý Staník ho snadno vylovil a předal holčičce. Vojta vzal do ruky bidlo a nasměroval vor zpátky. Uplakaná Evička se už zase smála. Mikolka se otočil, aby šel k ohni. Anička něco povídala Alence.

A v tu chvíli se bidlo zlomilo.

Vojta marně šmátral zbylým pahýlem v hloubce. Proud ho začal odnášet od ostrova. Vor se otočil a během chvíle nabral na rychlosti.

Bylo nutné okamžitě něco udělat. Vojta skočil do vody a snažil se zpátky k ostrovu doplavat. Řeka ale vtěch místech byla již příliš prudká, a on rychle pochopil, že na tohle prostě nemá sílu. Začal se ohlížet po voru a s hrůzou zjistil, že už jej proud odnesl hodně daleko. Otočil se a z posledních sil plaval za ním. Oblečení mu velmi překáželo, boty, naplněné vodou, ho zrádně stahovaly dolů, a Vojta si pomyslel, že se utopí.

Jeho ruka se zachytila voru ve chvíli, kdy už ztrácel dech, protože se nalokal vody. Naděje na záchranu zvítězila nad strachem a dodala mu novou sílu. Chytil se prkna – jednou rukou, pak druhou, přitáhl se a s námahou se vysoukal na vor.

Chvíli ležel tváří dolů, kašlal a snažil se popadnout dech. Potom si sedl, přitáhl kolena k bradě a objal nohy rukama…

Vojta se celý třásl – možná chladem, možná pod dojmem toho, co prožil. Viděl, že ostrov se beznadějně vzdaluje, a děti, které stále ještě stojí na břehu, mávají rukama a něco na něho volají. Ale co volají, tomu už rozumět nebylo.

*

Vojtu unášela řeka. Nesla ho rychle, a za chvíli už nepoznával okolí. Tak daleko od babiččina domu ještě nikdy nebyl. Bylo mu jasné, že už se nemá jak dostat zpátky na břeh. Vor plul samým středem té široké řeky, a on byl slabý plavec.

Slunce zmizelo za obzorem, ochladilo se a voda potemněla. Blížila se noc.

Mlha, která se původně objevila jako lehký opar, stále více houstla, až se nakonec stala tak neproniknutelnou, že Vojtovi připadalo, jako by plul hluchou bílou vatou. To, že je kolem řeka, se dalo poznat jen podle lehkého pohupování voru a pleskání vody. Vojta si řekl, ať se stane, co se má stát; stejně už nemá možnost vor řídit.

Cítil se velmi ospalý, oči se mu samy zavíraly a několikrát se na pár vteřin jako by propadl do snu. Večerní chlad a vlhkost mu ale nedovolovaly usnout. Zatřásl hlavou a snažil se myslet na domov, na své blízké a na Mirku…

Tak Vojta plul a plul, probouzel se a znovu usínal. Oblečení na něm pomalu schlo, ale mlha nekončila, jen byla tu světlejší, tu temnější. Přes šedou clonu nebylo nic vidět. Nepochopitelná dřímota jej neopouštěla. Byl vyčerpaný a v přestávkách mezi bezvědomím se s obtížemi snažil pochopit, co se to s ním děje. Nevěděl, jak dlouho pluje: chvíli se mu zdálo, že je to pár hodin, pak zase, že už uplynulo několik dnů.

***

Vojta ucítil na tváři čerstvý slaný vítr, a to jej probudilo. Otevřel oči: po mlze nebylo ani památky. Kolem byla jen jasná noc a nekonečná voda. Moře. Vpředu uviděl obrysy vysokých kopců. Neznámá země vystupovala z vody, osvětlená zezadu jako svatozáří mlhavým měsíčním světlem.

Vojta nedokázal pochopit, jakým způsobem se mohl ocitnout na moři. V jeho zemi byly jenom řeky a jezera, a nejbližší moře bylo tak daleko, že prostě nebylo možné se tam jen tak najednou dostat.

Noční oblaka jako nebeské fregaty beze spěchu plula nad nekonečným vodním prostorem kupředu, směrem k pevnině. Tam také vlny unášely Vojtův vor. Stačilo jen počkat…

*

Břeh už byl blízko a Vojta s úlevou zpozoroval, že přes keře prosvítají lucerny, od nichž se rozlévá rovnoměrné světlo do okolí. Napočítal jich několik; takže to znamená, že tam jsou lidé, pomyslel si.

Když vor přistál u břehu, chlapec rozechvěle vystoupil na neznámou zem. Nikdo tady nebyl. Odtáhl vor dále od vody a zamířil ke světlům. Lucerny zářily nedaleko, trochu výše na břehu. Písek pod nohama vystřídaly kamínky a potom tráva. Břeh se sotva znatelně zvedal nahoru. Vojta šel opatrně vpřed, prodíral se houštinami a snažil se ve tmě nezakopnout. Když tu jsou lucerny, uvažoval, znamená to, že tu je i cesta, po které bude možné dojít k lidem.

Světlo už bylo na dosah. Vojta rozhrnul rukama poslední větve a strnul údivem.

Místo luceren uvidělněco naprosto nečekaného: před ním stály vysoké, asi třímetrové rostliny, a na vrcholu každé z nich svítil bílým světlem veliký, jako balon kulatý květ.

Vojta pocítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Opatrně obcházel rostliny, zakláněl hlavu a prohlížel si ty zářivé květy. Jejich světlo opravdu připomínalo lucerny, nebylo divu, že si to zdálky spletl. Silnice ani cesta tu nebyly, ale křoviny skončily. Nemělo smysl zde zůstávat. Rozhodl se, že vyleze ještě výše na kopec, aby se mohl rozhlédnout po okolí.

Zprava, na východě, se tma rozpouštěla anebe začínalo šedivět. Vojta šel do kopce, těžce oddechoval a litoval, že se ještě tam, v mlze, pořádně nenapil. Měl velkou žízeň. Zatímco šplhal nahoru, svítání už obarvilo nebe nejrůznějšími odstíny červené a zlaté. A právě když dosáhl vrcholu, vyšlo slunce.

Z vršku byl rozhled do daleka. Vpředu se rozkládala pahorky zvlněná krajina a Vojta si všiml, že půda zde má podivnou hnědočervenou barvu. Na jihovýchodě, sotva viditelná na tu dálku, stála osamocená hora. Na západě, podstatně blíž, se v ranním oparu táhl celý řetěz dalších hor. Za Vojtovými zády odrážel sluneční paprsky ohromný pustý oceán.

Jestli je to ostrov, tak pořádně velký, pomyslel si Vojta. Musím zjistit, jestli je tu někdo, kdo by mi pomohl vrátit se domů… Povzdechl si při vzpomínce na své blízké, kteří ho už určitě hledají.

*

Nevěděl, kam by se měl vydat, proto se rozhodl prostě jít dál. Cesta ale byla mnohem obtížnější, než se zpočátku zdálo. Krajina se neměnila, pořád tu byly kopce a on pořád šplhal nahoru nebo sestupoval dolů.

Když nastalo poledne, posadil se, aby si trochu odpočinul. Bylo takové parno, že ani stín neposkytoval vytouženou úlevu. Opřel se o balvan a zamhouřil oči, aby mohl chvíli v klidu přemýšlet.

*

… Slunce už dávno překročilo zenit, když Vojta otevřel oči a pochopil, že prospal půlku dne. Vyskočil a byl na sebe rozzlobený, že ztratil tolik času. S pevným odhodláním co nejrychleji najít lidi, se znovu vydal na cestu. Zase šel do kopce a obcházel veliké balvany, které si tu klidně ležely v měkkém mechu; byly obrovské, často s tmavočerveným odstínem, a skoro všechny vyšší než on.

Tak uběhlo ještě několik hodin. Vojta začal přemýšlet, že brzy bude muset hledat místo k přenocování, když tu vylezl na vrchol dalšího kopce a otevřelo se před ním údolí, široké, kam až oko dohlédlo, a táhnoucí se až k obzoru.

V údolí stálo město.

Zdálky bylo možné rozpoznat stovky ulic a nevysoké domky. Vojta, unavený vším předešlým dobrodružstvím, sebral síly a spěchal dolů, aby se do západu slunce dostal k lidem.

Dole v údolí skoro nerostla tráva, všude byla jen načervenalá půda a prach stejné barvy. Město bylo stále blíž a Vojta už brzy mohl rozeznat jednotlivé domy.

Všechny byly jednopatrové, pravoúhlé, s plochými střechami, zdi měly obmazané hlínou a vněkterých byly zazděné kameny. Jeden od druhého se v podstatě lišily jenom rozměry; některé byly docela malé, jiné vypadaly prostorněji.

Zatím Vojta nikoho nepotkal. Ulice byla rovná a na konci ústila do bodu, kde podle všeho bylo centrum.

Klidné město, pomyslel si.

Něco mu tady ale nehrálo.

Vítr zametal pečlivě vydlážděnou ulici a zvedal do vzduchu rezavočervený prach. Vojta šel dál, minul ještě několik domů a najednou pochopil, co ho před chvílí tak zmátlo: nebylo tu slyšet žádné obvyklé městské zvuky.

Město bylo úplně prázdné. V ulicích nebyl ani jeden člověk.

Rozhodl se proto hledat lidi v domech. Došel k nejbližšímu stavení, vyšel po dvou schodech na verandu a zaťukal na dveře.

Ticho. Vojta pozorně naslouchal, ale nic se neozývalo. Nikdo neotvíral. Přešel k oknu a po malém zaváhání lehce zaklepal na sklo. Nic. Naklonil se k oknu, obě ruce si přiložil k tváři, jako by to byly potápěčské brýle, a nahlédl dovnitř.

Ani uvnitř nebylo nikoho vidět. Stály tam jen lavice a na zdech byl bezpočet polic, připevněných v různé výšce, téměř od podlahy až ke stropu.

Nemělo smysl čekat. Vojta se vrátil na verandu a vzal za kliku. Dveře se s tichým zaskřípěním otevřely.

„Dobrý den!“ zavolal a opatrně vešel do místnosti. Byla to předsíň a kuchyň zároveň. U zdi stál široký stůl. Na některých policích bylo uložené nádobí: hliněné talíře, misky a hrnky, kovové lžíce a vidličky, někde ležely světlé ručníky a ubrusy.

V sousední místnosti stály dřevěné postele, zastlané barevnými dekami. Vojta prohledal dům, a když nikoho nenašel, vyšel na ulici.

Přece tu ale někdo být musí,přemýšlel. Město vypadá, jako když v něm žijí lidé. Nebo aspoň ještě nedávno žili.

Zastavil se u dalšího domu. I tady byly dveře otevřené, ale nikdo zde nebyl.

Kde všichni jsou? divil se Vojta. Co se tu mohlo stát? Copak všichni zemřeli? Nebo odtud z nějakého důvodu utekli? Kdyby jen jedna z těch dvou možností byla pravdivá, znamenalo by to, že se neocitnul na právě nejlepším místě.

Jídlo v kuchyni žádné nenašel, ale u zdi na lavici stálo dřevěné vědro, do dvou třetin naplněné vodou.

Vojta měl velkou žízeň. Vzal z poličky hrnek, nabral vodu a chystal se napít. Válka tady nebyla,přemýšlel, to je jasné. Takže lidé nebyli zabiti. Možná zemřeli na nějakou nemoc? Ani se vody nedotkl a prudce postavil hrnek na stůl.

Ne, na epidemii to také nevypadá, pokračoval v úvahách. Lidé tu prostě nejsou, ale vypadá to, že tu byli ještě zcela nedávno: na stole a na oknech se ještě neusadil prach a ani voda z vědra se nevypařila.

Vojta odhodil obavy a znovu popadl hrnek. Voda byla teplá a vůbec nebyla dobrá, on ale žíznivě pil. Potom vrátil hrnek na místo a vyšel z domu.

Veliké červené slunce se vynořilo z mraků a dotklo se horizontu přesně mezi domy na konci ulice. Minul už celý den, a Vojta stále nikoho nepotkal a nic se nedozvěděl.

Odpočinul si několik minut na verandě a pokračoval v cestě. Ulice ústila na náměstí, které očividně bylo ve středu města. Ještě se úplně nesetmělo, tak tam Vojta zamířil. Po cestě nahlížel do oken, rozhlížel se a hledal ve dvorech a v uličkách aspoň nějakého živáčka. Bylo to ale marné, ani v jednom okně večerního města se nerozsvítilo světlo, nikde nebylo slyšet ani hlásek.

Náměstí bylo kruhové a do všech stran se od něj rozbíhaly ulice jako paprsky namalovaného slunce. I zde bylo liduprázdno.

*

Vojta se zklamaně zastavil a najednou si uvědomil, jak moc se mu chce spát. Zdálo se, že dlouhá cesta od pobřeží až sem ho stála všechny síly. Zavřel očiapřitiskl se zády ke zdi domu.

Před očima se mu, zřejmě od únavy, začaly míhat ohnivě zlaté kruhy a čáry. Podivuhodně se proplétaly a pak se, pro Vojtu zcela nečekaně, poskládaly do obrysu bytosti podobné orlu. Zářivý ohnivý pták mocně mával křídly, jako by letěl. Vojtu zachvátilo hluboké vzrušení. Se zavřenýma očima sledoval ten magický let. Náhle se orel rozsypal na bezpočet zlatých a rubínových zrnek prachu, která pomalu spadla na zem a poskládala se do obrysu náměstí, na němž nyní Vojta stál. Chlapec udiveně otevřel oči a znovu je zavřel. Obrysy domů nikam nezmizely, naopak, byly ještě výraznější. Aniž by otevřel oči, otočil tvář k ulici a uvědomil si, že ji zřetelně vidí: domy stály před jeho očima jakoby obtažené zářícími linkami.

„Kupředu! Chyťte ho!“

Někde velmi blízko byli lidé. Vojta se otřásl, otevřel oči a ohlédl se. V tom okamžiku se kněmu začalo rychle blížit několik temných siluet. Na přemýšlení nebyl čas. Rozběhl se dopředu přes náměstí.

„Jménem Vrahsena – jsi zatčen! Stůj!“ dolehl k němu zezadu zlostný křik.

To ale Vojtovi jen dodalo odhodlání. Vběhl do nějaké ulice a ostře zahnul doprava do úzké uličky. Tady už byla úplná tma. Běžel dál a ještě několikrát náhodně zabočil do neosvětlených ulic. S překvapením zjistil, že kroky jeho pronásledovatelů se zastavily několik domů od něho. Kolik jich je? uvažoval Vojta.

„Kam se poděl?“ vztekal se jeden z neznámých. Bylo zřejmé, že tam má hlavní slovo.

„Teď tu byl…,“ odpověděl druhý. „Je hloupé, že už je skoro tma, jak se tu dá někdo najít?“

„Šéf nám neodpustí, jestli nám ten kluk uteče,“ ozval se třetí.

„Setmělo se, čas zapálit pochodně,“ pokračoval první hlas. „Rozdělíme se. Každý kontroluje svůj směr. Já jdu rovně, ty – doleva, a ty – doprava. Přivést živého. Takový je rozkaz.“

Takže jsou nejméně tři.

Vojta stál na místě a začal si sám pro sebe opakovat: Hlavně aby mě nenašli. Hlavně aby mě nenašli.

Ten, kterého poslali doprava, se vydal jeho směrem.

Vojtovi bylo jasné, že jeho šance utéct pronásledovatelům je skoro nulová. Nezná město a vůbec netuší, kam by mělběžet a kde by se mohl schovat.

Kroky se nekompromisně přibližovaly.

Aby se uklidnil, zavřel Vojta oči a horečně se snažil něco vymyslet. Co má dělat? Běžet dál? Ale kam? Schovat se v domě? Vtom si uvědomil, že ho ten zvláštní jev neopustil: stále viděl obrysy domů a ulici i se zavřenýma očima. Dokonce v té skoro již noční tmě viděl lépe, než když oči otevřel.

Nebylo ale kdy se tomu divit a snažit se to všechno pochopit. Vojta zamhouřil víčka a pomalu udělal krok. Potom ještě jeden, a ještě několik.

Pronásledovatel už byl někde docela blízko a on se rozhodl: nejdřív tiše šel se zavřenýma očima, potom opatrně popoběhl. Všechno vypadalo tak podivuhodně, že dokonce i strach, že ho chytí, ustoupil do pozadí. Rozběhl se rychleji. Pak se ale z nějakého důvodu své odvahy zalekl, pocit radosti a svobody ho náhle opustil, a on otevřel oči.

Vůbec nic ale neviděl. Běžel ve tmě několik metrů, až ve vší rychlosti narazil do výčnělku zdi. Odhodilo jej to dozadu na nějaké police s hliněnými hrnci. Rámus to byl takový, že by vzbudil celé město, kdyby v těch domech někdo žil.

„Tady je, všichni sem!“ zařval, co hrdlo stačilo, jeden z pronásledovatelů.

Vojta se pokusil vstát, ale hlava se mu zamotala a dokázal se jen posadit. V uších mu slabě zvonilo.

Musím vstát. Nejdřív na kolena. Rukou se opřít o zeď. Teď: raz, dva, tři – vztyk!

Nejistě se postavil na nohy.

Zpoza hustých mraků jak na zlost zrovna na několik okamžiků vykoukl měsíc, a i když se hned zase schoval a ponořil město znovu do tmy, pronásledovatelům to stačilo, aby se zorientovali.

„Tady je! Stát!“ dolehlo k Vojtovi.

Vojta se kácel na stranu, ale dokázal se udržet na nohách. Přitiskl se ke zdi.

Za první pochodní se objevily další čtyři. Takže ne tři. Pět jich je!

Pořád se trochu motal, ale odlepil se ode zdi, znovu zavřel oči, přemohl závrať a dal se zase do běhu. Čím rychleji běžel, tím se stával jistějším. Obrysy ulic a domů se míhaly před jeho zavřenými víčky, a když se musel prudce otočit nebo když přeskakoval hrboly na cestě, stávaly se rozmazanými.

Další zatáčka a ještě jedna.

Vojta se ocitl na kraji města. Doběhl na konec ulice a zastavil se. Tady jsou poslední domy a za nimi už je jen černá tma. Vrátit se nebylo kam a vpředu nebylo nic vidět. Otevřel oči. Neměl jsem sem běžet, pomyslel si s lítostí. Co dál?

V tu chvíli se z mraků znovu vynořil měsíc a ozářil okolí. Několik stovek metrů před sebou Vojta uviděl les. Rozběhl se tím směrem.

Běžel už z posledních sil a cítil, že je to jeho jediná šance, jak se schovat. V hlavě mu hučelo, cítil silnou bolest v pravém boku a nedostávalo se mu dechu. Jen se dostat do lesa… Schovat se mezi stromy…

Vojta za sebou uslyšel křik pronásledovatelů. Právě vyběhli z města a zpozorovali ho.

Spásný les se každým krokem přibližoval. Mraky na nebi se protrhávaly a ve světle měsíce chlapec poznal, že je před ním dubový háj. Doběhl do stínu stromů a zastavil se.

Těžce oddychoval a zoufale se rozhlížel. Potřeboval rychle najít nějaký úkryt, ale s hrůzou zjišťoval, že mu tento les sotva pomůže. Háj nebyl hustý, stromy rostly tak, aby si vzájemně nepřekážely. Že by mohl na některý vylézt, o tom nemohlo být ani řeči. Duby byly vysoké, staré, a nedalo se dosáhnout ani na nejnižší větve.

Pochodně pronásledovatelů odtud vidět nebylo, ale tu a tam k němu doléhal zvuk jejich hlasů a praskání větviček pod jejich nohama.

*

… Dokonce i v této situaci jej ten dub prostě okouzlil. Strom byl neuvěřitelně krásný. Starý. Mohutný. Bylo v němněco neobyčejného. Vojta se podíval na spodek kmenu, potom zaklonil hlavu dozadu a na okamžik si dovolil pohled do jeho rozložité koruny. Ve světle měsíce větve vypadaly jako silné kořeny, které rostly do vzduchu a pevně se držely nebe.

Kořeny! problesklo mu najednou hlavou. To je to, co je na tomhle stromě zvláštní. Sehnul se a pozorně si je prohlížel. Kořeny se plazily dokola, podivně se proplétaly, ale nejdůležitější bylo, že právě tam, kde chlapec stál, se zdvíhaly nad úroveň země, natolik, že bylo možné zkusit pod ně zalézt.

Vojta si lehl na břicho a začal se soukat dozadu, nohama přitom nahmatával cestu.

Mezi stromy se zableskly pochodně. Velmi blízko.

„Tak kde je?!“

Pronásledovatelé se objevili u dubu právě ve chvíli, kdy se Vojtova ramena a hlava schovaly pod kořeny.

„Viděl jsem, jak běžel někam sem,“ řekl jeden z nich.

Naproti skrýši se objevilo světlo a přímo před Vojtovým obličejem se zastavily kožené boty, ozdobené svrchu tenkým proužkem šedé kožešiny.

„Nemůže nám utéct,“ pokračoval první hlas. „Les je malý. Ale čím dřív ho chytíme, tím lépe; budeme moct déle spát. Hej, ty!“ zařval z plna hrdla kamsi do hloubi doubravy. „Kde se tam schováváš? Dělej, vylez!“

Vojta se snažil nedýchat, tolik se bál, že ho uslyší.

„Pročesat celý les! Seřadit se do rojnice, rozestup dvacet kroků!“

Boty zmizely.

Konečně se Vojta mohl zhluboka nadechnout a vydechnout. Skrýš sice nebyla příliš pohodlná, ale byla aspoň nějaká. Rozhodl se, že v ní přečká do rána.

Pod kořeny však bylo příliš málo místa a jemu bylo jasné, že v takové poloze dlouho ležet nevydrží. Začal se pomalu, aby nedělal hluk, otáčet, a najednou měl pocit, že se půda pod ním dává do pohybu. Instinktivně udělal pohyb dopředu, ale už bylo pozdě: Vojta cítil, že se propadá.

Klouzal dolů spolu s vlhkou těžkou hlínou a zdálo se mu, že tenhle pád nikdy neskončí. Konečně dopadl na dno.

Ležel v úplné tmě a čekal, že ho každou chvíli zasype hlína. Byl ale naprostý klid. Po chvíli se odvážil pohnout. Zdá se, že si nic nezlámal. Musí se dostat ven. Postavil se, vytřepal si hlínu z vlasů a nahmatal stěny. Jáma byla téměř svislá. Vojta se pokoušel lézt nahoru, ale na stěnách nebylo nic, za co by se mohl zachytit nebo kam by postavil nohu. Po několika nepodařených pokusech toho zcela vyčerpaný nechal.

Copak všechno skončí tady, v nějaké nepochopitelné tmavé jámě, kde mě nikdo, dokonce ani mí pronásledovatelé, nikdy nenajde? Pomyslel si zoufale. Co se tady dá dělat? Možná ještě jednou zavřít oči a doufat, že se znovu objeví to podivné světlo jako tam nahoře? Vojta to zkusil.

Nic.

To si mohl myslet…

I když, počkat.

Něco jako by se mu před očima objevilo. Nějaký světlý bod. Před očima se mu začaly stále jasněji rýsovat zlatočervené obrysy tohoto místa. Za chvíli už mohl Vojta vidět, že chodba vede nahoru, trochu uhýbá do strany a mizí ve tmě. Z úst se mu vydral hořký povzdech. Pochopil, že nahoru se dostat nedokáže.

Rozhodl se proto prozkoumat dno jámy. Byla tu spousta hlíny, která se sem propadla spolu s ním. Dřepl si a ke svému údivu zjistil, že protilehlá stěna nesahá až na dno: nad zemí byla malá mezera.

Šel blíž, sklonil se a okamžitě poznal, že chodba pokračuje dál. Úzký horní tunel tam skoro v pravém úhlu přecházel do širšího, který, jak se zdálo, šel souběžně s povrchem země. Jestliže zpátky cesta nevede, zbývá jedině pokračovat dál, pomyslel si Vojta a začal odhrabávat hlínu. Konečně rozšířil průlez natolik, že se jím dokázal protáhnout.

Druhý tunel byl mnohem širší. Vojta do něj prolezl a narovnal se. Zpočátku chodba vedla rovně, ale potom se začala svažovat dolů. Vojta se nejdřív bál, že užuž narazí na slepou stěnu, pak čekal, že po pár krocích někde vyjde ven, ale chodba stále nekončila. Po nějaké chvíli byl už sestup opravdu strmý. Obrysy vpředu potemněly a zmatněly, a nakonec měl Vojta před zavřenýma očima jen úplnou tmu. Ušel ještě několik kroků a zastavil se. Nevěděl, kam jít dál. Bez ohledu na podzemní chlad se mu čelo orosilo potem. Ohlédl se dozadu, znovu se podíval dopředu – zdálo se, že tma ještě víc zhoustla.

Stál bez pohnutí, protože nevěděl, co může být před ním. Mám otevřít oči? A co když uvidím jen tmu? Chviličku váhal, jako by se bál ztratit poslední naději, a pak je otevřel.

Oslepující světlo ho div neporazilo. Rychle oči znovu zavřel a překvapeně se opřel o skálu.

Počkal chvíli, až jej očipřestaly bolet, a pak pomalu pootevřel víčka. Zakryl si tvář rukou a znovu se zkusil rozhlédnout kolem. Když se mu přestaly před očima míhat jasné mžitky, uviděl, kde se ocitnul.

*

Stál na břehu velkého podzemního jezera, z něhož vystupovala jasná zář. Uprostřed jezera se tyčila vysokánská starobylá věž. Vypínala se do nepředstavitelné výšky, Vojtovi se zdálo, že má nejméně sto metrů. Dole byla ozářená vodou a nahoře se ztrácela ve výšce, takže obrysy její ostré střechy se daly jen stěží rozeznat.

Před Vojtou a po jeho levé straně se rozprostíralo jezero, za sebou měl tmavý, úzký průchod, jímž přišel, kousek napravo se vypínala strmá stěna jeskyně a ztrácela se nahoře ve tmě. Strop jeskyně vidět nebyl, tak vysoko jezerní světlo prostě nedosahovalo.

Několika kroky po drobných pobřežních kamíncích došel k vodě. Jezero zářilo jasným rubínovým světlem, zlatě opaleskovalo a vrhalo mihotavý odraz na kameny a stěny jeskyně.

Vojta se posadil na břehu. Opatrně se dotkl zářící vody a potom do ní pomalu ponořil dlaň. Na dotek byla normální, snad jen trochu chladnější než v řece. Vytáhl z jezera malý kamínek a zjistil, že kamínek i jeho dlaň také svítí, jen zář byla mnohem slabší. Hasla před očima, a když voda oschla, zmizela úplně.

Kvěži to bylo asi dvě stě metrů. Vojta vstoupil do vody a pomalu vykročil. Čekal, že se dno začne svažovat a on přestane stačit, ale výška hladiny se neměnila a voda mu dosahovala jen ke kotníkům. Překvapený šel dopředu a byl rád, že nemusí plavat. Kráčel v chladné záři a lehké vlny světla se rozbíhaly po vodě.

Když přišel kvěži blíž, začal si ji podrobněji prohlížet. Byla neuvěřitelně vysoká, srůznými okny, věžičkami a cimbuřími a fascinovala svou tajemností. Jestlipak tam někdo je? přemýšlel Vojta. A co je to za lidi, jací by mohli žít tady pod zemí?

Netrvalo dlouho a došel k základně věže. Po několika schodech vystoupal k velkým, nahoře zaobleným, železným dveřím, s kruhem místo kliky. Vzal za kruh oběma rukama a vší silou zatáhl k sobě.

Někdo tu bydlel, protože vnitřek byl osvětlen. Vojta se vytáhl na špičky a sundal ze zdi pochodeň. Jak předpokládal, v nádobce na její horní části byla nalitá jezerní voda. Vrátil světlo na místo a začal stoupat po točitém schodišti.

Voda v pochodních na stěnách vydávala příjemné rovnoměrné světlo, jež v ničem nepřipomínalo neklidné třepotání plamenů obyčejných pochodní. Schody byly vysoké a strop nízký, takže Vojta postupoval jen pomalu a ztěžka. Stoupal asi dvacet minut a jen jednou se zastavil, aby si vydechl a odpočinul. Přál si, aby už ten nekonečný výstup skončil. S nevyslovitelnou úlevou konečně uviděl poslední schody. Narovnal záda a vstoupil do přítmí horní místnosti věže.

*

Právě v tu chvíli mu čísi ruka zakryla ústa. Ve zlomku sekundy už ležel na podlaze tváří dolů, cítil, jak mu někdo bolestivě tlačí kolenem do zad a ruce vyvrácené dozadu mu pevně svazuje provazem.

„Kde jsou ostatní?“ uslyšel Vojta nad sebou drsný šepot.

„Já jsem sám,“ sotva ze sebe vypravil, přitisknutý k zemi.

Člověk, jehož v šeru nebylo vidět, mu dovolil se postavit, ale ihned ho obratně chytil za svázaná zápěstí a vyvrátil je dozadu a nahoru, takže se Vojta musel předklonit. Tím jej zbavil veškeré možnosti se vytrhnout a odvedl jej do sousední místnosti.

„Copak Vrahsen už nemá dostatek bojovníků, že poslali kluka? Tobě ještě neuschlo mléko na bradě!“ Vojta slyšel v hlase neskrývaný údiv. „A co je to za divné oblečení?“

„To je normální oble…“

„Kdo jsi?“ prudce jej přerušil neznámý.

„A ty jsi kdo?“ Vojta nevěděl, jak má sútočníkem mluvit: má mu tykat, nebo vykat? Ale protože seděl s rukama svázanýma za zády, usoudil, že na ceremonie tu není místo. „Ohledně toho tvého Vrahsena…“

„Nono, opatrně! To není žádný ‚můj‘ Vrahsen!“ přešel do výhružného tónu útočník.

„Ohledně toho Vrahsena,“ pokračoval Vojta, „já vím jen to, že jeho jménem mi lidé, kteří mne chtěli chytit, nařizovali, abych se zastavil.“

„Nepovídej!“ ironizoval hlas. „A kdepak to bylo?“

„V opuštěném městě.“

„A ve kterémpak opuštěném městě?“

„Jak ‚ve kterém‘? V tom, co je nahoře, nad touhle jeskyní.“

Vojtův uchvatitel zprudka vyšel na světlo. Byl to třicátník s tmavě rusými vlasy a jeho oblečení Vojtovi připomínalo středověký oděv, jaký kdysi viděl v muzeu. Neznámý chvilku mlčel a pak se hořce ušklíbl:

„Ty si myslíš, že uvěřím tvé pohádce, že ve městě nikdo není? Myslíš, že se seberu, poběžím nahoru a padnu do drápů špehů?“ Přitáhl si židli a sedl si proti Vojtovi. „Poslouchej, já nevím, proč jsi šel sloužit Vrahsenovi, dokonce mi tě je trochu líto, ale tví kamarádíčkové tě sem hodili jako návnadu. Zamysli se nad tím. A řekni mi pravdu.“

Vojtovi jako by se tady pod zemí najednou nedostávalo vzduchu. Zpotil se, krev mu bušila ve spáncích, a to mu bránilo se soustředit.

„Pravdu?“ vykřikl. „Pravda je, že nevím, kde jsem a proč tu jsem! Nevím, za koho mě považujete vy, ani za koho mě mají ti lidé tam nahoře! Pravda je, že se potřebuji vrátit domů, a nevím, kde to je. Vrátit se zpátky, přes moře, přes tu neuvěřitelnou mlhu!“

Muž mlčky hleděl na chlapce.

„A proč by ti lidé nahořeměli vymýšlet něco s ‚návnadou‘?“ pokračoval po malé pauze Vojta. „Jestliže vědí, kde jste, tak proč sem neslezou a nechytí vás?“

Muž vstal a začal přecházet sem a tam. Nakonec se obrátil k chlapci:

„Zopakuj, co jsi říkal o mlze?“

„Můj vor nesla řeka a já jsem se dostal do nějaké divné mlhy, nikdy předtím jsem takovou neviděl… Nevím, odkud se vzala. Nevím, jak dlouho jsem jí plul… Pak jsem se ocitnul v oceánu, a nakonec mě to odneslo ke břehu.“

Muž se podíval Vojtovi přímo do očí:

„Bydlíš v Éterii?“

„Kde?“

„Éterie. Naše země. Náš ostrov.“

*

Ostrov… Dřív by Vojta mohl tak nanejvýš snít o tom, že se ocitl na ostrově, v podivné zemi, která se nachází za velikou mlhou. Ale teď, tady, žádnou romantiku necítil. Zmohl se jen na to, aby se zeptal – kdoví proč chraptivým hlasem:

„Je to daleko?“

„Myslím, chlapče, že to je velmi daleko… Ale co jsi to říkal, jaké že to máš oblečení?“

„Normální, u nás jsou tak oblečení všichni: kalhoty, košile, boty.“

„Jak se jmenuješ?“

„Vojtěch. A vy?“

Muž přistoupil k Vojtovi a začal mu rozvazovat ruce.

„Já se jmenuji Štěpán. Říkají mi také ‚Šestý Strážce‘, ale to pro tebe nemá žádný význam, když nejsi z Éterie. A tykej mi.“

Nečekané osvobození jako by Vojtu připravilo o zbytek sil. Když Štěpán navrhl, že půjdou do sousedního pokoje, postavil se, ale měl pocit, že se každou chvíli svalí, tak se mu třásla kolena.

*

Tato místnost byla větší a lépe osvětlená. Stál tu dlouhý stůl s židlemi dokola, velké přesýpací hodiny, na zdech visely neuvěřitelně krásné štíty a nejrůznější meče, od krátkých po velké dvousečné, a také několik druhů kuší a luků.

Vojta neměl čas si všechno to bohatství na stěnách prohlédnout, protože jeho nový známý přinesl několik talířů s jídlem a stříbrnou karafu a postavil to před něj.

„Ber si, bratře!“ Šestý Strážce si sedl naproti němu.

Na talířích ležel chléb a několik druhů sýra, zelená cibulka, jablka a ještě nějaké ovoce a zelenina, které Vojta neznal.

„Vyprávěj mi, co jsi viděl nahoře ve městě.“ Štěpán mu nalil vodu z karafy ozdobené nádherným ornamentem do stejně krásně vyzdobeného stříbrného kalichu.

Vojta zdvihl kalich k ústům. Voda lehce páchla bahnem a stejně i chutnala; přesně jako ta, kterou pil v domě opuštěného města.

„Nahoře nikdo není. Pokud nepočítám ty lidi, co mě chtěli chytit.“

„Ty jsi tam přišel od moře? A po cestě jsi nikoho nepotkal?“

„Ano, šel jsem od samého rána, ale nikoho jsem neviděl.“

„Hm, to vysvětluje, proč se staršina v posledních dnech neobjevil. Oni je zavřeli, všechny…“

„Kdo ‚oni‘?“

„Vrahsenovi přisluhovači. Ti, co lacino prodají svůj národ, i své rodiče…“ Štěpán se zvedl od stolu: „Ale promiň, nejdřív se najez.“

Chlapec se s velkou chutí pustil do éterijského jídla. Šestý Strážce zatím chodil po pokoji a Vojta slyšel, jak si sám pro sebe zamyšleněříká: „To tu ještě nikdy nebylo…“

„Tak co? Výběr jídel tu moc velký není.“ Štěpán si znovu přisedl ke stolu.

„Neměj starost, moc děkuji, všechno bylo dobré.“ O vodě se Vojta rozhodl pomlčet. „Co je tohle za místo?“

„Jeskyně Ejlon, jedno z nejtajemnějších míst Éterie. Podzemní věž vybudovali už za časů prvních staršinůČervené Rudy, to je to město, co je nahoře. Bylo možné tady něco ukrýt nebo se sem schovat a být si jistý, že tě nikdy nikdo nenajde. Jedinou nevýhodou je, že voda z jezera se nedá pít. V dávných dobách hladina mohla vystoupat velmi vysoko, protože jezero bylo napájené podzemními říčkami. Proto také postavili tuto věž tak vysokou, až do stropu jeskyně.“

Vojta vstal, přešel k úzkému oknu a pohlédl dolů.

„Jak to, že ta voda svítí?“

„Tomáš, staršina Červené Rudy, říká, že je to tím, že vytéká z té jeskyně;přesně si ale není jistý. Mimochodem, o téhle jeskyni do dnešního večera věděli jen dva lidé: on a já. Jak jsi ji vlastně našel?“

Vojta vyprávěl Štěpánovi o všech dobrodružstvích, která v poslední době zažil; o tom, jak utíkal se zavřenýma očima, o dubu i o podzemní cestě sem.

„No, bratře…, už dlouho mě nic tak nepřekvapilo,“ řekl Štěpán. „Možná od dětství. Řeknu upřímně, že je pro mě těžké tomu věřit. Utíkat poslepu…“ Zdvihl ruku, protože viděl, že Vojta se jej chystá přerušit. „Ale když už jsem uvěřil, že jsi připlul mlhou, tak musím věřit i tomuhle.“

„Já nemám důvod lhát.“

„Takže to byl dub? Tomáš říkal, že v dávných dobách byl do jeskyně ještě jeden vchod. Zdá se, že ho později zasypali a nad něj a okolo vysadili duby.“

„Proč?“

„Možná proto, že v Éterii později nastaly klidnější časy. Války mezi městy ustaly a už nebylo nutné se skrývat. Podzemní skrýš přestali používat a informace o existenci věže se předávaly od staršiny ke staršinovi, pro takový případ, jako je ten můj.“

„A co je to za případ?“

„Stručně řečeno, Vrahsen, ten člověk, který teď sedí na místě vladaře Éterie, má na mě políčeno. Ve městě žili mí přátelé. Tomáš mě schoval ve věži, a já se bojím, že je kvůli tomu všechny zavřeli.“

„Kde teď ti lidé jsou?“

„Jediné místo, kam je mohli odvést, je tábor v Pustině.“ Šestý Strážce se smutně usmál: „Dlouho jsem tam nebyl.“

„Chystáš se tam jít?“

„Obyvatelé města zaplatili příliš vysokou cenu za mou svobodu. Je mou povinností pokusit se jim pomoci.“ Štěpán se odmlčel. „Vyrazím před svítáním. Můžeme společně vystoupit do města, tak, aby nás nezpozorovali. Ukážu ti, kde se dá nabrat voda. Škoda, že si nestihneme promluvit podrobněji, rád bych se dozvěděl o té mlze… To, že ses tu objevil, je už sama o sobě zvláštní věc. Tak či onak, pro tebe, Vojto, bude lepší, když tu nezůstaneš. Radil bych ti jít do hlavního města, do Vertohradu.“

Vojta pohlédl Štěpánovi do očí:

„Jak se můžu vrátit domů?“

„Na takovou otázku ti nedokážu odpovědět. Mohu jen říct, že přes mlhu, jak jsi připlul sem, se nevrátíš. K mlze se dá doplout, to ano. Na dobré lodi za čtyřiadvacet hodin. Ale prodrat se přes ni není možné. Tahle mlha obklopuje celou Éterii.“ Štěpán si všiml výrazu Vojtovy tváře a rychle dodal: „Znám ale člověka, který ti může odpovědět. Jmenuje se Jeroným.“

„Kdo to je?“

„To je můjpřítel, a navíc je to člověk, který věří, že takové zázraky, jaké se staly tobě, jsou možné. Jeroným přečetl bezpočet starověkých kronik, proto někdy ví věci, které nikdo jiný neví. Rád si s tebou promluví. Myslím, že bude schopen ti pomoct.“

„Určitě to dokáže?“

„Nebyl bych si tím tak jistý, kdybychom před několika měsíci neměli spolu jeden zajímavý rozhovor.“

Vojta se s nadějí podíval na Štěpána, a ten pokračoval:

„Mluvili jsme právě o té mlze. Jeroným našel v Rumě, malém městě na východě Éterie, jeden velmi starý rukopis. Jak mi říkal, byl to text ze samotného ‚úsvitu našich dějin‘, z časů našich prvních vladařů. Pergamen se skoro rozpadá, jazyk už je našemu dnešnímu hodně vzdálený, ale on si s tím poradil.“

„A … a co tam bylo?“ netrpělivě se zeptal Vojta.

„Byl tam jeden příběh o tom, že v dávných dobách se stávalo, i když velmi vzácně, že se do Éterie dostali jiní lidé. Přicházeli stejně jako ty, přes mlhu, z moře. Zpátky stejnou cestou se ale nikdo z nich vrátit nedokázal.“

Vojtovi se sevřelo hrdlo.

„Ale jestliže to nikdo nedokázal, tak jak by mi mohl pomoct?“ zeptal se zklamaně.

„Nespěchej, to není všechno. Když se jednou na ostrově objevil další, a zároveň poslední nečekaný poutník, k údivu třetího vladaře Éterie se jednomu z jeho poradců podařilo najít způsob, jak takového člověka vrátit zpátky. A Jeroným má o tom záznam.“

„Vypadá to, že se tvůjpřítel bude divit, až mě uvidí,“ řekl Vojta. „Právě takového ‚nečekaného poutníka‘.“

„Bude se divit – to je slabé slovo! Jeho ten starý spis tak uchvátil, že o něm velmi dlouho mluvil, i když je to obvykle zamlklý člověk.“

„Takže jdu k Jeronýmovi!“ prohlásil rozhodně Vojta. „Jak se k němu dostanu?“

„Teď nejsou v Éterii zrovna klidné časy. Budeš muset jít opatrně.“

„Dobře, budu opatrný. V každém případě ho potřebuji najít, abych se mohl vrátit domů. Jinou možnost nemám.“

„Jeroným bydlí v hlavním městě. Zapamatuj si jeho adresu, je to ulice Hradební, vede z Hlavního náměstí. Najdeš tam hospodu ‚U Magistrátu‘ a v jejím dvoře je malý obchod, který se jmenuje ‚Knihy a Věci‘. Tam to je. Vejdeš dovnitř a řekneš: ‚Hledám práci knihařského učně.‘ On se zeptá, co umíš, a ty odpovíš: ‚Dělám vazby starých knih.‘ Podle toho pozná, že přicházíš ode mne. Občas jsem kněmu posílal naše lidi, když potřebovali pomoct. Zapamatoval sis to?“

„Ano.“

„Pokud všechno dobřepůjde, dostaneš se tam za pár dní. Nejdůležitější je, aby ti vystačila voda. Ale dám ti několik zlatých mincí, aby sis ji mohl koupit po cestě.“

„Vodu?“

„No ano. Cesta je daleká. V Éterii je teď vody málo, a ta, která zůstala, je špatná. V lepším případě chutná jako bahno. Dřív to tak nebývalo.“

„Co se s ní stalo?“

„Jediné, co mohu s jistotou říct, je to, že to trvá od chvíle, kdy se Vrahsen prohlásil vladařem, tedy posledních čtyřiadvacet let. Nikdo neví, co se děje: prameny a studny vysychají a v řekách se voda stále více zhoršuje. Nejdřív to bylo skoro nepostřehnutelné, ale teď to je utrpení pro všechny obyvatele Éterie.“

Vojta se podíval na stříbrný kalich a odvrátil pohled.

Štěpán se obrátil k přesýpacím hodinám, které stály v pokoji:

„Do svítání zbývají ještě tři hodiny, můžeš si trochu odpočinout a já se zatím přichystám.“

Odvedl Vojtu do jednoho malého pokoje. Ten se ani nesvlékl a padl do postele. Šestý Strážce odešel, ale za okamžik se vrátil.

„Chtěl jsem se zeptat,“ řekl, „jaká je, ta tvoje země?“

„Úplně jiná,“ bylo jediné, co Vojta ještě dokázal vyslovit.