Tereza Matoušková: Válka zrcadel

Válka zrcadel: fantastický příběh, který mohl být velkým románem

„Roztáhnu křídla a vzlétnu k noční obloze. Nepotřebuji svět kolem sebe vidět, stačí mi ho vnímat ostatními smysly. Cítím vítr šumící v korunách stromů, zurčící potok, to, jak se mé kořisti chvějí tykadla. Zdá se mi, že když se soustředím, postřehnu, jak mě na kůži lechtá světlo hvězd.“
(Str. 153)

 

Tereza Matoušková, jedna z nejtalentovanějších českých mladých autorek fantasy, opustila svůj svět Podmoří a vydala se do neznámých vod. Stvořila zcela novou zemi na začátku konce a originální hrdinku bez minulosti a bez tváře. V Ankaře každý vidí toho, koho nejvíce postrádá. Jen několik šťastlivců spatří její pravou tvář.

Na počátku příběhu je Ankara malým děvčátkem, nadějnou čarodějkou a schovankou významného arcimága, která si postupně uvědomuje nejen svoji situaci, ale i tragický osud, který je předurčen jejímu světu. Jak dívenka dospívá, stává se významným hráčem v intrikách, důležitou postavou v politické hře, ve které každý chce urvat alespoň zbytek své reality. Svět, jak ho lidé znají, postupně mizí. Zaniká v temnotě, z níž navíc povstávají krvelačné bestie a trhají na kusy kohokoliv, kdo jim stojí v cestě.

V začátku knihy zapůsobí na čtenáře asi nejsilněji rozhovor do kobky uvržené Inessy Čarokrásné s tehdy malou holčičkou Ankarou, která už ví, že Inessa zemře. A že si po její smrti přisvojí její tvář…

„Otrhané chomáče vlasů jí visí kolem pohublých tváří a pytlovité šaty skrývají špatně zhojené rány, které jí na těle zanechal mistr popravčí. Nezlomí ji. On ne. Skutečnou trýzeň jí totiž působím já. Neplivu do jejího jídla, ani ji neponižuji, jako to s oblibou dělají dozorci. Nestrhávám jí nehty a nesypu jí do ran po biči sůl. Kradu jí duši.“ (Str. 35)

Podobně silné momenty přicházejí v druhé polovině knihy, kdy Ankara víc než kdy jindy pociťuje svoji jinakost a poprvé se zamiluje. Bohužel ale nejsou využity, což nevyváží jakákoli akční krvavá řež…

Román Válka zrcadel je žánrově velmi obsáhlý. Najdete zde odkazy na Nekonečný příběh, Zaklínače i Conana. Příběh je psaný v ich-formě očima hlavní hrdinky Ankary. Spolu s ní čtenář dospívá, mění se, poznává a bojuje. Autorka tento vývoj skvěle vystihuje, přitom se nezalekne krvavých scén, nebojí se celým textem šířit nevyhnutelnou beznaděj a zmar. Některé pasáže jsou popsány tak špičkově, až čtenář může mít pocit, že se dívá na originální fantastický film. Bohužel jsou příliš krátké.

Tereza Matoušková se tentokrát rozhodla promlouvat ve zkratkách. Jako by sama byla na útěku, bála se, že se jí její svět rozpadne pod rukama. Sotva čtenář získá pocit, že některému z hrdinů nebo jeho situaci začíná rozumět, následuje střih a příběh pokračuje jinde a jinak. Kniha tak trochu působí jako filmový scénář (což do budoucna nemusí být úplně na škodu). Podobně na tom byli korektoři, kterým mezi prsty a klávesnicí unikly např. zdvojené popisy („Vše to“ a vzápětí „to vše“, „Mezi stromy, kde se…“ a vzápětí „mezi stromy je náhle…“). Autorka disponuje bohatou slovní zásobou a citem pro jazyk, škoda proto, že si s těmito obraty nepohrála. Trochu rušivé je také používání modernizmů v textu, který celkově působí až historicky, nebo ono příliš brzké a časté osekávání kapitol.

Srovnám-li Válku zrcadel s autorčiným perfektním a atmosférickým románem Děti vánice, posledním dílem z Podmoří, působí její nejnovější kniha jako trochu odbytá. Hned zkraje čtenář plave ve vlnách jmen, názvů zemí, událostí, tone v časové posloupnosti, z čehož přirozeně slábne chuť se začíst. Spousta výborných námětů zůstává nevyužitých, mnoho silných momentů vychladne v hromadě studených údajů, které by lépe fungovaly, kdyby je autorka rozvedla do vrstevnatějšího a delšího románu. Příběh by mohl docela dobře fungovat třeba jako prequel větší ságy, kde by se čtenář dozvěděl vše o podhoubí onoho zmaru světa, kde by skutečně poznal arcimága Simona, sympatickou paní čarodějku Yelizavetu i samotnou hrdinku Ankaru. Výborně nastíněné postavy v knize nedostávají zasloužený prostor. Přijdou, odejdou.

Válka zrcadel je odvážná fantastická jednohubka, která neurazí, ale spíše než aby čtenáře strhla dramatickým příběhem, probouzí neukojenou zvědavost. Není tím originálním fantasy románem, kterým by s trochou snahy mohla být. Škoda přeškoda, protože nastíněné nápady, jméno autorky i působivá obálka Aleny Kubíkové slibovaly mnohem víc.

 

Ukázka

 

Vydal: Epocha, 2017
Obálka: Alena Kubíková
Vazba: měkká
224 stran / 185 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít