Oskar Fuchs: Frost
Akční fantasy s vůní magie a střelného prachu
Charismatický hlavní hrdina, české prostředí, svižný příběh, v němž nic nechybí ani nepřebývá, pořádná porce hlášek a humoru – to je ve zkratce novinka Nakladatelství Epocha, román FROST Oskara Fuchse. Pokud máte rádi čtivé oddechovky, neměla by ujít vaší pozornosti. Zaručujeme, že se budete bavit přímo královsky!
„Tak je to vlk, nebo ne?“ „Není,“ trvám na svým. „Na nás si nepřijdete,“ upozorní s vítězoslavným úsměvem druhej strážce zákona. „Všichni víme, že vlci neumí štěkat. Řekněte mu, ať zaštěká!“ Wolfiho není třeba pobízet. Vyjádří se nahlas a zřetelně. „Po-po-po-pokračujte,“ zalapá po dechu policajt. Necháme stát zkoprnělý fízly a odcházíme. „Na vlka neštěkám špatně, že?“ chce vědět Wolfi. Otírá se mi o nohu, čeká pochvalu. Povzdechnu si. „Víš, většina psů, když štěká, použije prostě haf haf. Ovčáci fakt nedělaj sieg heil, sieg heil. A to dokonce ani ty německý.“ – ukázka z knihy
ANOTACE:
Válečný mág Zikmund Frost se místo prohánění sukní musí zase jednou věnovat práci pro Organizaci. Což mimo jiné obnáší eliminaci čarodějů a dalších potvor. Někdo na něj ale přichystal podraz. Zdánlivě běžná akce v brněnském pavilonu Anthropos se proto zvrhne v krvavou lázeň. Aby toho nebylo málo, na scénu přichází opravdu mocný hráč z dávné minulosti. V Býčí skále u Adamova tak po staletích opět zní nejen bušení kladiv, ale i zoufalý křik rituálních lidských obětí. Jisté je, že než Frost zjistí, kdo za tím vším stojí, bude muset vystřílet ještě hodně zásobníků. A taky přivolat posily. Naštěstí ví, kde je hledat. Na historickém pomezí Čech a Moravy stával v bažinách hrad Krotenful. A strážil jej někdo, s kým si skutečně není radno zahrávat.
Kniha Frost je k dostání na pultech knihkupectví od dubna 2017. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha, kde naleznete další informace. E-knihu připravujeme.
Autor o reáliích příběhu:
Býčí skála patří k největším mystériím na našem území, je obestřená tajemstvím a spoustou strašidelných historek. Články o tomto jeskynním komplexu jsou pak pravidelně k vidění v různých časopisech, které se takovými tématy zabývají. A také populárně-archeologických článcích. Proto je z mého pohledu hodně překvapivé, že nevím o nikom, kdo by tohle téma literárně zpracoval. Což byl také důvod, proč se do toho pustit.
Druhá polovina knihy se pak odehrává nedaleko mého rodného města, Lanškrouna. Takže minimálně tahle lokace je mi blízká v maximální možné míře. A pokud snad v budoucnosti pošlu některou svoji postavu do Prahy, asi mi místní nepoděkují… (z rozhovoru pro Sarden.cz)
UKÁZKY Z KNIHY:
Jedem se zapnutýma majákama, což jsem vždycky chtěl. Bohužel bez houkaček, takže brzo nastoupí nuda. Když zavřu oči, že jako budu hodnej a zkusím spát, obdržím dloubanec do žeber samopalem.
To znamená válku!
Z vysílačky zazní božskej Kája. Konkrétně megašlágr Kávu si osladím. Řidič zuřivě mačká všechny tlačítka. Marně. Takže se proti svý vůli dozví, že si na jaře spočítá vrásky. Dojdu k názoru, že mám tu písničku rád, tak ji nechám běhat ve smyčce. Nepomůže, ani když šofér přístroj vypne. Nakonec to vzdá.
Chtít umlčet Gotta je utopie.
Všichni si proto oddechnou, když dorazíme před policejní stanici. Řeknu vám, nic moc barák, ale automat na kafe by tam mít mohli. Je osobní urážkou, že žádnej přístroj požadovaných schopností po cestě do výslechový místnosti nepotkáme. Přebíraj si mě tam dva fizlové v civilu, představěj se jako Skácel a Smrk. Vypadaj jako bráchové. Oba vysoký černovlasý s bradkou.
Vezmu místo na židli, ruce dám na desku stolu. Tak hoši, kdo bude hodnej a kdo zlej policajt? Zářivka svítí, lino je hnusný, stěny potřebujou vymalovat.
„Takže,“ Smrk koukne na moji občanku položenou vedle psacího stroje, „pane Frost.“ Tím hereckým výkonem aspiruje na Oskara, minimálně ale letos získá Českýho lva. V řadách strážců pořádku máme netušený množství talentů!
„To znamená mráz,“ prokáže vzápětí lingvistický nadání Skácel. Jeho kolega je profík na svým místě, nenechá se proto bravurním překladem vyhodit z výslechový rutiny.
„Co jste dělal v Býčí skále a Anthroposu? Vidíte, nemá cenu zapírat, víme všechno.“
To těžko. Kdyby jo, donesete mi kafe a popelník. Na tyhle otázky nemám navíc zájem odpovídat. Takže hledám, čím se zabavit. Slabě hrající rádio je lákavej cíl, nakonec ale věnuju pozornost palmě. Elegantní trsnatá rostlina má kolem dvou metrů, tenký kmínky a tmavě zelený listy. Nechám ji uschnout. V květináči si ještě všimnu žlutý cedulky s nápisem Chrysalidocarpus lutescens. Tyhle čáry máry mimochodem dělaj strašnej magickej hluk. Průměrně citlivej lokalizátor je cítí na dvě stě kiláků. V zájmu Policie ČR doufám, že si mě Organizace rychle vyzvedne.
Místností zahřmí Bílá orchidej od Evy a Vaška. Když už jsem u těch kytek, tak se to hodí, ač mám jinak naprosto odlišnej hudební vkus. Skácel vyskočí a aparát vypne. I marná snaha se cení.
Jednu bílou orchidej, dals mi nic víc,
jednu bílou orchidej na prvním rendez-vous,
líbat mé dívčí rty ses krásně bál,
jen ta láska, jen ta ví, co přijde dál.
Fízl naštvaně vytáhne síťovou šňůru. Ne, že by to pomohlo. Není slyšet vlastního slova. Po chvíli volume ztlumím, není to ale jen tak bezdůvodný.
Smrkovi zazvoní mobil. Vytáhne telefon, ale ten mezitím ztichne. Utajený číslo pak vyzvání ještě šestnáctkrát. I přes nastavenej tichej profil. Policajt začíná chytat nerva. Aby toho nebylo málo, zazní hlasitý klepání na dveře. Než k nim Skácel dojde, nechám v rohu místnosti vykvést plíseň a u stropu luxusní pavučinu. Bavím se královsky. Na chodbě překvapivě nikdo není.
„Vy odmítáte spolupráci?“ zvýší Smrk hlas, když zatvrzele mlčím. Využívá tak zdánlivýho zklidnění situace.
„Nekřičte na mě,“ odpovím a nechám zářivku rozblikat v rytmu dechovkovýho hitu. Bylo mi přece sdělený, že cokoliv řeknete, může a bude použito proti vám. Takže bez advokáta nehodlám vypovídat. No, ani v jeho přítomnosti bych s těma dvěma ocasama nekomunikoval. A protože na mě může ječet jen Angela, pomsta na sebe nenechá dlouho čekat. Schválně, vole! Sleduj, kam ti vyženu tep!
Zazní další klepání. Skácel se vskutku panteřím skokem ocitne u dveří a prudce otevře. Chvíli kouká do chodby, až pak ho napadne sklonit hlavu.
„Kudy, prosím, Na sever?“ chce vědět malej tučňák a přátelsky kyne křídlem. Bílou orchidej, hrající už pošestý za sebou, střídaj Kabáti. Hádejte třikrát, o jakou písničku jde.
… No tak mi zatancuj, ať náladu mám…
Když se za oknem objeví hlava žirafy v růžovým pleteným kulichu, je to poslední kapka.
„Já se z toho poseru,“ zaúpí Smrk. Přání mu rád splním. Pokud touží mít z prdele hydrant, proč ne. Není problém. Policajt vyvalí oči, přitiskne ruce na zadek a se slovy: „Vem to za mě, Venco!“ vyběhne z výslechovny rychlostí, kterou by mu záviděl i Usain Bolt. Kam spěchá, je jasný.
Stejně to nestihne. Věřte mi.
Velkej sudokopytník zatím přitiskne tlamu na sklo a udělá ukázkovýho ježdíka, což je název pro imitaci přísavkovýho efektu, jakej dělaj ty sumečci v akvárkách. Fialovým jazykem přitom necudně kmitá zleva doprava.
Skácel bezradně stojí uprostřed kanclu a drží si hlavu. Jsem navýsost spokojenej. Sundám ze zápěstí pouta a vytáhnu cigára.
„Chceš taky jednu?“ zeptám se fízla přátelsky. Jestli řekne, že tu platí zákaz kouření, tak mu zbytek dne ještě vyšperkuju.
„Ano, pane Frost. Mohu k tomu donést kávu?“
Žirafa zmizí, rádio ztichne. Lino přestane dělat vlny.
„To by bylo od vás hezký,“ přikejvnu. Přes stůl pošlu krabičku. Skácel si zapálí a opustí místnost. Během chvilky je zpátky se dvěma plastovýma kelímkama.
Dáme ještě jedno retko, pak otevřu okno, abych vyvětral.
„Co teď?“ chce vědět policajt.
„Počkáme na mýho právníka.“
„To zní velmi rozumně,“ usoudí Skácel. Je to nakonec dobrej chlap.
***
Druhý patro je z hlediska taktiky poněkud špatně konstruovaný. Jasně, pan architekt myslel především na blaho návštěvníků a potřeby muzea, ale ten otevřenej oválnej prostor, kde stojí mamut, je fakt velkej. Asi čtyřicet metrů na dýlku a dvacet na šířku. Lemuje ho sloupoví nesoucí ochoz, kterej je součástí třetího štoku.
To, že z něj neandrtálci s gustem házej kusy rozebraný expozice po chlupatým slonovi, považuju za sprostý. Nemá se kam schovat, strop podlaží je na jeho rozměry posazenej moc nízko. Ještě že to jeho malý uteklo stranou a je mimo přímý nebezpečí.
„Podej mi bágl!“ Musím hodně zvýšit hlas, aby mě Natálka slyšela. Beru čtyři zásobníky do Any, kladivo zastrčím za opasek. Máju dám zrzce.
„Vem to po schodech a zastřel bez výjimky všechno, co stojí na dvou nohách! Umíš s tím zacházet, ne?“
„Ano, umím! Co chceš dělat?“
„Vezmu to zkratkou. Sejdeme se nahoře!“
Wolfi táhle zavyje. Svolává posily.
✳ ✳ ✳
„Hej!“ křiknu na mamuta a vyjdu na volný prostranství.
Anestezioložka mezitím bleskurychle uspí s definitivní platností dva vrhače šutrů.
„Co je, človíčku?“ zatroubí chobotnatec.
„Chceš helfnout?“
„Pomoc by se hodila, pravda.“
Ukončím existenci dalšího neandrtálce.
„Potřebuju lepší střeleckej úhel!“
„A ten je… Kurva, co to furt po mě házíš, debile… kde?“ zafuní mamut.
Sejmu čtyři drzý členy slepý vývojový větve lidstva a přebiju.
„Na tvejch zádech.“
Chlupatej slon mě chytne chobotem a vysadí mezi svoje lopatky. Hned mám lepší rozhled. Což znamená dalších sedm mrtvých pralidí. Rameno mám už oteklý, ale nedá se nic dělat.
„Ke kraji, kámo!“ křiknu.
Mamut se namáčkne k ochozu. Přeskočím zábradlí. Nedaleko slyším Máju zpívat Browningovu koncertní árii číslo sedm pětašedesát o dvaceti taktech. Ana se nenechá zahanbit. Vypadá to, že vejdu do dějin jako hlavní důvod druhý vlny vymírání Homo neanderthalensis. Tři nepřátelé s ječením prchaj ke schodišti. Rozhlídnu se. Byli poslední?
Vyndám prázdnej zásobník. Zpoza blízkýho sloupu, asi tři metry ode mě, vystoupí postava ozbrojená kyjem s pazourkovou hlavicí. Je tak metr šedesát vysoká, robustní, svalnatá, s dlouhýma vlasama a vousama. Kolem pasu má vypelichanou kůži. Nejvíce mě zaujme velkej nos, plochý, dozadu ubíhající čelo, a absence brady. Zkrátka manekýn. Natáhnu ruku s pistolí před sebe. Neandrtálec vítězoslavně zakřičí. Není hloupej. Ví, že nemám nabito. Rozmáchne se.
Bejt normální člověk, už bych čuchal ke kytkám zespodu. Jenže útočník zažije opravdu škaredý překvapení. Ana si sama přitáhne poslední plnej zásobník, cvakne závěr, zahřmí výstřel. Tělo zůstane ještě dvě vteřiny stát, než se sesune k zemi. Mozek a úlomky lebky mezitím zahájej rekognoskaci širokýho i dalekýho okolí.
Nyní tak můžem s konečnou jistotou zodpovědět otázku, která trápí několik generací antropologů. Tenhle lidský druh vyhynul díky technický zaostalosti, absenci Desert Eagla ve výzbroji, a ochotě jít i přes daný hendikep do osobního konfliktu s válečným mágem.
Takže, genocidu snad máme z větší části za sebou. Je čas navštívit blbce v jeho hlavním stanu. Vykročím proto směr neprozkoumané hlubiny podlaží. V půlce kroku se ale zarazím a zapálím si cigáro. Slastně natáhnu kouř do plic. Pravidelný přísun nikotinu nejde podceňovat. Vytáhnu kladivo. Párty může začít, vážení.
Moji pozornost však zaujme ještě něco jinýho. A sice extrémně hlasitej dusot doprovázenej funěním. Proč mě nepřekvapuje, že jde od schodiště?
Jako první se objeví jeden ze tří uprchlejch neandrtálců. Proběhne přibližně čtyři metry ode mě a hopsne přes zábradlí dolů k mamutovi. Druhej je o něco za ním, oči má vytřeštěný, že by se mu daly ustřihnout. K jeho vlastní smůle míří přímo na mě, takže ho raděj lísknu kladivem po líčku.
Poslední z pralidí má echtovní pech. Je dostiženej tím, před čím utíkal.
Jde o srstnatý monstrum, co má v plecích kolem dvou metrů, dlouhý bude tak čtyři a váhu odhaduju na několik tun. Podlaha pod ním úpí jak profesionální plačka. Malý oči svítěj vztekem, výrůstek na čumáku dává vědět, že mám čest s nosorožcem. Prchajícího nebožáka převálcuje s grácií parního válce a zastaví těsně přede mnou.
„Ty budeš Sigi, že? Aspoň podle počtu chcíplin okolo na to usuzuju,“ zachrochtá.
„Jo.“
„Máš prima holku,“ oznámí vzápětí závistivě. „Hele, já jdu ty mrtvolky trochu pošlapat, kdyby jako předstíraly smrt. Můžu?“
„Jasně,“ přikývnu. Nechci mu kazit radost, přece jen je dost velkej. Nosorožec spokojeně zafrká a zadupe.
„Super, jdu na to!“
Překvapením ale není konec. Na schodech se objeví Naty. S doprovodem. Cigáro mi málem vypadne z pusy. Pokud někdy existovala bohyně války, musela vypadat takhle. Je naprosto neodolatelná. Štíhlá, s pružným krokem kočkovité šelmy, jeden by snad před ní i poklekl. Mám takovej pocit, že moji poznámku, aby sejmula cokoliv, co stojí na dvou, si vzala k srdci.
Caesar jí pyšně jde při levým boku, v tlamě drží moji tašku. Wolfi se nese jak pětka do záložny napravo. Za nima jde několik vlků, jeskynních hyen a dalších šelem.
„Koukám, že ses neflákal,“ zhodnotí zrzka situaci jediným pohledem, když přijde blíž. Nosorožec se vrací z průzkumu. Vecpe obrovskou hlavu mezi nás a Natálka ho podrbe za malým kulatým uchem.
„Hodný Bertík!“
Vezmu si od lva tašku a rychle napáskuju prázdný zásobníky do Any i Máji.
„Alfa jich dostala dvacet osm,“ zahlásí vlk, jako by na tom měl kdovíjakou zásluhu. Na první slovo dá velkej důraz.
Aby se z ní nepodělal.
INFO O KNIZE:
Vydal: Nakladatelství Epocha, duben 2017
Obálka: Žaneta Kortusová
Formát: měkká vazba
Počet stran: 168
Cena: 159 Kč (na www.epocha.cz 119 Kč)
O Nakladatelství Epocha
Nakladatelství Epocha se zaměřuje především na literaturu faktu a historii, velký prostor je však věnován i beletrii a titulům v žánrech fantasy, sci-fi a horor. V historicky laděných edicích dominují Polozapomenuté války, Magnetka a Traumata války, v literatuře faktu pak Victima, odborné tituly přináší edice Erudica. Více informací se dozvíte na www.epocha.cz či http://www.facebook.com/nakladatelstvi.epocha. Většina produkce Nakladatelství Epocha je dostupná rovněž ve formě e-knih.