Darynda Jones: Čtvrtý hrob pod nohama

Ukázky z knih / 10.12.2016 /

Být Smrtkou je někdy vážně otrava. A protože se vyšetřovatelce Charley Davidsonové její poslední případ pořádně zamotal, vzala si volno, aby se mohla naplno věnovat sebelítosti. Když jí ale na dveře zaklepe žena, která je přesvědčená, že se ji někdo snaží zabít, musí Charley znovu vyrazit do boje… nebo se aspoň obléknout a učesat. Horší je, že sexy syn Satanův, Reyes Farrow, zmizel z Charleyina života, ale Charley není schopna na něho zapomenout.

jonesd_ctvrty-hrob

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Pavel Dobrovský – Beta, prosinec 2016
Překlad: Tomáš Bíla
Vazba: vázaná
Cena: 339 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Jen dvě věci v životě jsou jisté.
Hádej, která z nich jsem já.
– Charley Davidsonová, smrtka

 

Seděla jsem u televize se svou mrtvou tetičkou Lillian, dívala se na teleshopping a přemýšlela, jaký asi mohl být můj život, kdybych do sebe právě nenatlačila celé balení Benovy & Jerryho Čokoládové terapie a nezapila to mocha latté. Nejspíš by byl úplně stejný, ale aspoň jsem měla o čem přemýšlet.

Skrze závěsy dovnitř pronikaly paprsky dopoledního slunce; úzké proužky ostrého světla dopadaly na moje tělo a vytvářely dost dobrý vizuální efekt, jako z fi lmu noir. A vzhledem k tomu, že můj život byl v poslední době čím dál temnější, byl fi lm noir celkem na místě. Bývalo by to ještě lepší, kdybych na sobě neměla pyžamové tepláky s postavičkami z Hvězdných válek a třpytivé tílko s nápisem POZEMŠŤANKY JSOU SNADNO K MÁNÍ. Ale ten den jsem neměla sílu převlékat se po ránu do čehokoli méně nevhodného. Už několik týdnů jsem se potýkala s těžkou letargií, a v posledních dnech se k ní přidala špetka strachu z otevřených prostranství. Za všechno mohl chlápek, který se jmenoval Earl a nějakou dobu mě mučil.

Nic moc.

To mučení. I když jméno Earl taky není žádná výhra.

To já, když už jsme u toho, se jmenuju Charlotte Davidsonová. Ale většina lidí mi říká Charley.

„Mohla bych s tebou mluvit, melounku?“

Anebo melounku. Ale roztomilá přirovnání k různým druhům ovoce a zeleniny, to byla vždycky specialita tety Lillian. Zemřela někdy v šedesátých letech a já si s ní mohla dál povídat, protože jsem se narodila jako smrtka. Z toho v zásadě vyplývají tři věci: Za prvé, můžu se bavit s mrtvými lidmi, respektive s těmi, kteří po smrti nepřešli na druhou stranu, a taky to často dělám. Za druhé, pro celý spirituální svět a veškeré výše uvedené mrtvé zářím jako jasný maják, který je vidět odkudkoli z celé planety. Když jsou připraveni přejít, můžou přejít skrze mě. Čímž se dostávám k za třetí: Jsem portál, který spojuje tento svět s tím, jejž mnozí lidé nazývají „nebe“.

Je to samozřejmě o něco složitější – a na některé věci jsem sama ještě nepřišla –, ale takhle nějak v hrubých obrysech vypadá moje každodenní pracovní náplň. Aspoň ta, kterou dělám zadarmo. Kromě toho si přivydělávám jako soukromá detektivka, ale ani tahle práce tak úplně nestačí na to, abych poplatila účty.

Aspoň v poslední době ne.

Otočila jsem hlavu na tetičku Lil. Vlastně to je prateta z tátovy strany; štíhlá postarší paní s jemnýma šedýma očima a namodralými vlasy. Měla na sobě to samé co vždycky, protože mrtví se moc často nepřevlékají: koženou vestu a pod ní lehké květované šaty a korále, což všechno svědčilo o tom, že zemřela v šedesátých letech. Taky měla laskavý úsměv, který působil tak trochu nepřítomně. Ale díky tomu jsem ji měla ještě raději.

Mám slabost pro šílence. Nevím, jak při své útlé postavě přišla k těm květovaným šatům, protože v nich vypadala jako sloup cirkusového stanu omotaný utrženou plachtou, ale kdo jsem já, abych ji soudila?

„Klidně si můžeme povídat, teto Lil.“ Pokusila jsem se narovnat, ale nedostala jsem se dál než ke zjištění, že pohyb všeho druhu vyžaduje úsilí. Už dva měsíce jsem posedávala po různých pohovkách a vzpamatovávala se z toho mučení. Pak jsem si uvědomila, že jako další přijde na řadu ta sada hrnců, na kterou čekám už od rána. Tohle by teta Lil určitě pochopila. Než stačila něco říct, zvedla jsem prst a přepnula ji na pauzu. „Ale může to, prosím, počkat až po té kameninové sadě nádobí? Už dlouho ji mám vyhlédnutou. Je to celá sada. A je kameninová.“

„Vždyť nevaříš.“

V tom měla pravdu. „Tak co se děje?“ Zvedla jsem nohy v plyšových zaječích bačkorách na stolek a zkřížila je v kotnících.

„Nevím, jak bych ti to řekla.“ Na okamžik se odmlčela a sklonila svou namodralou hlavu.

Přestože to vyžadovalo dost energie, poplašeně jsem se narovnala. „Teto Lil?“

Úplně se jí chvěla brada. „Já… myslím, že jsem mrtvá.“

Zamrkala jsem. Chvíli jsem na ni jen zírala. A pak jsem znovu zamrkala.

„Já vím.“ Utřela si nos do obrovského rukávu svých šatů a korále se jí neslyšně přesypaly na druhou stranu. Neživé věci v astrální rovině jsou až strašidelně nehlučné. Jako pantomima. Nebo ten křik, co Al Pacino předváděl ve třetím díle Kmotra, když na tom schodišti umírala jeho dcera. „Já vím, já vím.“ Konejšivě mě poplácala po rameni. „Je to velký šok.“

Tetička Lillian zemřela dávno předtím, než jsem se narodila, ale já pořád nevěděla, jestli o tom ví, nebo ne. Mnozí nebožtíci to o sobě nevěděli. Právě proto, že jsem si nebyla jistá, jsem se jí o tom nikdy sama nezmínila. Celé roky jsem ji nechávala, aby mi ráno vařila neviditelnou kávu nebo smažila neviditelná volská oka, než zase vyrazí na jeden ze svých výletů. Teta Lil totiž i po smrti nosila toulavé boty. Byla to velká cestovatelka a jen zřídkakdy se delší dobu zdržovala na jednom místě. Což bylo fajn. Jinak bych se totiž ráno k opravdovému šálku kávy nedostala. A o těch dalších dvanácti za den ani nemluvě. Kdyby mě navštěvovala častěji, měla bych těžký absťák po kofeinu.

A z toho mívám opravdu ošklivou migrénu.

Ale teď, když už na to sama přišla, bych jí to s tím kafem možná mohla říct.

Její smrt mě zajímala natolik, že jsem se musela zeptat: „A víš, jak jsi umřela? Co se stalo?“

Podle toho, co se v naší rodině tradovalo, zemřela tetička v době vrcholící květinové revoluce v jedné komuně v Madridu. Do té doby to prý byla opravdová světoběžnice, léto trávila v Jižní Americe a v Evropě a zimu v Africe a v Austrálii. V této tradici pokračovala i po své smrti, jenom už na to nepotřebovala pas. Ale nikdo mi nedokázal přesně říct, jak umřela. Anebo co dělala, dokud žila. Jak si mohla dovolit všechno to cestování. Věděla jsem, že byla nějakou dobu vdaná, ale ani o jejím manželovi toho nikdo z rodiny moc nevěděl. Můj strýček se domníval, že to mohl být nějaký naft ař z Texasu, ale rodina s ní ztratila kontakt a nikdo nic nevěděl jistě.

„Já ti ani nevím,“ řekla a potřásla hlavou. „Vzpomínám si, jak jsme seděli kolem táboráku, zpívali písničky a dávali si LSD…“

Stálo mě hodně úsilí, abych na sobě nedala znát zděšení z toho, s jakou lehkostí o tom mluví.

„…a Bernie se mě zeptal, co se děje, ale protože si sám právě taky šlehnul, nebrala jsem ho moc vážně.“

To bych pochopila.

Zadívala se na mě a v očích se jí zračila lítost. „Možná jsem ho měla poslechnout.“

Objala jsem ji kolem útlých ramen. „To je mi líto, teto Lil.“

„Já vím, melounku.“ Poplácala mě po tváři dlaní, která byla pro nedostatek masa a krve ledová jako smrt. Věnovala mi další pološílený úsměv a mě najednou napadlo, jestli to s tou kyselinou zaživa trochu nepřeháněla. „Vzpomínám si na ten den, kdy ses narodila.“

Znovu jsem překvapeně zamrkala. „Vážně? Ty jsi tam byla?“

„Ano. To s tvojí maminkou mě moc mrzí.“

Lítost mě prudce bodla do srdce. Nečekala jsem to, a tak mi chvilku trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. „Mě… mě to taky mrzí.“ Vzpomínka na to, jak moje matka zemřela krátce poté, co jsem přišla na svět, nikdy nepatřila mezi moje nejoblíbenější. A pamatovala jsem si to tak jasně, tak přesně. V ten okamžik, kdy se odloučila od svého těla, to luplo, jako kdyby se přetrhla gumička, a já cítila, že spojení mezi námi bylo přerušeno. Ale i tehdy jsem ji milovala.

„Byla jsi tak výjimečná,“ řekla teta Lil a potřásla hlavou nad tou smutnou vzpomínkou. „Ale teď, když už vím, že jsem mrtvá, by mě zajímalo, proč sakra tak jasně záříš?“

Sakra. Nemohla jsem jí říct pravdu, že jsem smrtka a ty reflektory jsou součástí show. Považovala mě za výjimečnou, ne za děsivou. A představovat se někomu jako smrtka, to ani pro mě nikdy nebylo nic příjemného. Rozhodla jsem se uhnout stranou. „To je dost dlouhá historka, teto Lil, ale jestli chceš, můžeš skrze mě projít. Můžeš projít na druhou stranu a shledat se se svou rodinou.“ Sklonila jsem hlavu a doufala jsem, že mě nevezme za slovo. Bylo to sice sobecké, ale byla jsem docela ráda, když se tu čas od času ukázala.

„Děláš si srandu?“ Poplácala se po koleni. „Abych prošvihla všechny ty průsery, do kterých se dostaneš? To ani náhodou.“

Vydala ze sebe skřípavý smích, který mi připomněl poslední horor, co jsem viděla, a znovu se obrátila k televizoru. „Tak co je na té sadě tak úžasného?“

Uvelebila jsem se vedle ní a zadívaly jsme se na celou soupravu hrnců a pánví, které údajně snesou i to nejhrubší zacházení, což moderátor demonstroval tím, že na největší pánvi chvíli prohazoval hrst štěrku. Vzhledem k tomu, že lidé zpravidla nevaří kamení, mi tahle vlastnost nepřipadala zase tak podstatná. Ale ta sada se mi pořád dost líbila. A mohla bych ji pořídit na výhodné měsíční splátky. Cítila jsem, že bez ní už dlouho nepřežiju.

Povídala jsem si po telefonu s velmi přátelským zaměstnancem oddělení péče o zákazníky jménem Herman, když se ve dveřích najednou objevila Cookie. Tohle mi dělala často.

Prostě vrazila dovnitř. Jako kdyby jí to tady patřilo. Pravda, byla jsem v jejím bytě. Můj vlastní byt na mě působil depresivně, tak jsem se vydala vyrabovat ten její.

Cookie byla statná žena s černými vlasy naježenými do všech stran a příšerným vkusem na oblékání, což momentálně velmi dobře dokazoval žlutý komplet, který měla na sobě. Taky to byla moje nejlepší kamarádka a recepční, když jsme zrovna měly práci.

Mávla jsem na ni a do telefonu jsem řekla: „Odmítnutá? Jak to myslíte, odmítnutá? Mám na ní aspoň dvanáct babek a v televizi jste říkali, že si můžu sjednat výhodné měsíční splátky.“

Cookie se natáhla přes opěradlo pohovky, vzala mi telefon a hovor ukončila. Z dotčeného pohledu, který jsem na ni vrhla, si vůbec nic nedělala. „Není ani tak odmítnutá,“ řekla a podala mi telefon zpátky, „jako zrušená.“ Pak vzala ovladač a přepnula televizi na zpravodajský kanál. „Tu tvoji kartu Šíleného teleshoppera jsem nechala zrušit.“

„Cože?!“ Napadlo mě, že budu hrát úplně zničenou, ale byla jsem dost zničená i bez toho, abych tenhle stav zveličovala pomocí svých hereckých schopností. A ve skutečnosti mě vlastně dost zaskočila. „A to můžeš?“

Moderátor mluvil o vlně bankovních loupeží, která v posledních několika dnech zasáhla město. Na obrazovce se objevily záběry z průmyslových kamer, zachycující čtyřčlennou skupinku známou pod přezdívkou Kasaři gentlemani. Vždycky měli na hlavách bílé gumové masky a byli ozbrojeni, ale pistole nikdy ani nevytáhli. Ani jednou během osmi úspěšných přepadení.

Tak přišli k té přezdívce.

Zrovna mě napadlo, že mi všichni jsou docela povědomí, když vtom mě Cookie popadla za zápěstí a jediným trhnutím mě zvedla ze své pohovky. „Jo, to můžu,“ řekla, když mě tlačila ke dveřím.

„Jak to?“

„To nic není. Zavolala jsem do banky a tvrdila jsem, že jsem ty.“

„A oni ti na to skočili?“ Tak teď už jsem byla opravdu znechucená. „S kým jsi tam mluvila? S Hermanem určitě ne, protože ten zněl jako dost milý chlapík. Počkej!“ Zastavila jsem se tak prudce, až do mě narazila. „Ty mě chceš vykopnout ze svého bytu?“

„Ani ne tak vykopnout, jako spíš nakopnout do zadku. Už je nejvyšší čas.“

„Nejvyšší čas?“ zeptala jsem se trochu zaskočeně.

„Nejvyšší čas.“

A sakra. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že tenhle den nebude stát za nic. „Ta žlutá ti sluší,“ řekla jsem, protože když mě strkala přes chodbu ke dveřím mého bytu, usoudila jsem, že už si můžu přestat brát servítky. „Leckterá jiná by v ní vypadala jako obrovský banán, ale ty ne. A proč jsi vlastně zrušila moji oblíbenou kreditní kartu? Vždyť mám jenom tři.“

„A já je zrušila všechny. Musím se nějak postarat, abys mě měla z čeho platit. Taky jsem z těch tvých účtů vyvedla veškeré zbývající peníze a přesunula je na tajné konto na Kajmanských ostrovech.“

„Ty umíš vyvádět peníze?“

„Zdá se, že jo.“

„A není to něco jako zpronevěra?“

„Je to přesně jako zpronevěra.“ Poté, co mě prakticky dostrkala do mého bytu, za sebou zavřela dveře a řekla: „Prosím tě, podívej se na všechny ty krámy.“

Pravda, nemám doma zrovna nejlíp uklizeno, ale stejně jsem nechápala, jak to souvisí s mou kreditkou. Ta karta byla nástroj.

Ve správné ruce – například v té mojí – mohla plnit sny. Rozhlédla jsem se po krabicích se všemi těmi skvělými věcmi, které jsem si pořídila – od zázračných houbiček na nádobí pro moderní hospodyni až po sadu vysílaček pro případ, že by nastala apokalypsa a přestaly fungovat mobilní telefony. Celý obývák lemovaly stěny krabic a na jednom místě se tyčila obrovská hora nadbytečných výrobků. Vzhledem k tomu, že celý můj byt je velký asi jako krabice Lega, vypadalo to v něm jako v krabici Lega, kterou někdo pořádně protřepal. Nejspíš malí vesmírní vetřelci z Lega.

Věděla jsem, že za stěnou krabic jsou ještě další krabice, které už ani nejsou vidět. Taky jsem dlouho neviděla pana Wonga.

To je nebožtík, který žije u mě v obýváku. Drží se v koutě, visí kousek nad zemí a zůstává ke světu otočený zády. Nikdy se ani nehnul. Nikdy nepromluvil. A teď se mi ztratil pod nánosem komerce. Chudák. Asi neměl zrovna vzrušující život.

Samozřejmě mi nepomohlo ani to, že jsem se vystěhovala ze své kanceláře a musela si do bytu přenést všechny svoje složky a kancelářské vybavení. Všechno jsem nastrkala do kuchyně, ze které se tím prakticky stal archiv. Ale bylo to nevyhnutelné, protože moje kancelář se nacházela nad tátovým barem a táta mě zradil tím nejhorším možným způsobem – nechal mě zatknout, když jsem ležela v nemocnici poté, co mě mučil nebezpečný šílenec.

Zatím jsem nevěděla, co ho to napadlo, že mě takhle podrazil.

Chtěl, abych sekla se řemeslem soukromé detektivky, ale jak mi to dal najevo a jak si to načasoval, to si tedy měl trochu líp rozmyslet.

Jeho bar je bohužel jenom přes ulici od domu, kde bydlím, takže se mu stejně budu muset vyhýbat, když budu pracovně odjíždět nebo se vracet domů. Ale s tím jsem si zatím nemusela lámat hlavu, protože už jsem dobré dva měsíce nevytáhla paty z domu. Naposledy jsem vyšla na ulici, když jsem si stěhovala věci z kanceláře, a to jsem si naplánovala na dobu, kdy byl bezpečně mimo město.

Zahleděla jsem se na všechny ty krabice a pak jsem usoudila, že nejlepší bude otočit proti Cookie její vlastní zbraň. Hrát oběť.

Hodit to všechno na ni. Rozhořčeně jsem ukázala na krabici s logem Electrolux a zeptala jsem se: „A kdo mě sakra nechal bez dozoru? Tohle je jednoznačně tvoje vina.“

„Pěkný pokus,“ řekla, jako by se jí to ani trochu nedotklo.

„Probereme ty krámy pěkně jeden po druhém a pošleme zpátky všechno kromě věcí, které ti opravdu k něčemu budou. A těch moc nebude. Znovu opakuju, že bych ráda i nadále dostávala svou výplatu, jestli to pro tebe není moc velký problém.“

„Jasně že ne. Bereš American Express?“

„Ne, tu jsem ti taky zrušila.“

Zalapala jsem po dechu a chvíli předstírala zděšení. Cookie mě ale nesmlouvavě dovedla k mému vlastnímu křeslu, naskládala krabice, které na něm ležely, na hromadu dalších krabic a pak mě tam posadila. Věnovala mi hřejivý úsměv plný pochopení a já se hned zalekla. „To už si zase musíme vážně promluvit?“

„Obávám se, že ano.“

„Cook…“ Pokusila jsem se vstát a odejít, ale ona mi položila ruku na rameno a vtiskla mě zpátky do opěradla. „Nevím, jak už ti mám říct, že jsem v pohodě.“ Když se podívala na Margaret, kterou jsem měla zastrčenou v pouzdře na boku, ohradila jsem se: „Co je? Spousta soukromých detektivů nosí zbraň.“

„Přes pyžamo?“

„Jasně,“ odfrkla jsem si. „Zvlášť když je to pyžamo s Hvězdnými válkami a ta zbraň trochu připomíná blaster.“

Margaret byla moje nová nejlepší kamarádka. Taková, co by mi nikdy nevyluxovala bankovní konto jako jiné nejlepší kamarádky, co radši ani nebudu jmenovat.

„Charley, vždyť já po tobě nechci nic víc, než aby sis promluvila se svou sestrou.“

„Mluvím s ní denně.“ Založila jsem si ruce na prsou. Najednou po mně všichni chtěli, abych hledala odbornou pomoc, a mně přitom bylo fajn. No a co, že jsem odmítala vytáhnout paty z domu? Spousta lidí radši zůstávala v pohodlí domova. Pár měsíců v kuse.

„Ano, ona ti volá a snaží se s tebou mluvit o tom, co se stalo a jak se máš, ale ty jí nic neřekneš.“

„To není pravda. Jenom měním téma.“

Cookie se zvedla a šla udělat dva šálky kafe, zatímco já se zas rychle zabydlela ve své sebelítosti. Když mi došlo, že ji mám ráda skoro stejně jako mocha latté, podala mi šálek, já trochu upila a ona se posadila vedle mě. Slastně jsem obrátila oči v sloup. Její kafe bylo o tolik lepší než kafe od tetičky Lil.

„Gemma si myslí, že by sis měla najít nějaký koníček.“ Rozhlédla se po krabicích všude kolem. „Něco zdravého. Třeba pilates. Nebo zápasy s aligátory.“

„Já vím.“ Opřela jsem se a zakryla si oči hřbetem ruky. „Napadlo mě, že bych mohla napsat své paměti, ale pořád nevím, jak převést sprostý písničky ze sedmdesátek na prózu.“

„No vidíš,“ řekla a dloubla do mě loktem. „Psaní. To je skvělý začátek. Mohla bys zkusit psát básně.“ Vstala a chvíli se přehrabovala v mém krabicemi pokrytém psacím stole. „Tady,“ řekla a hodila mi kus papíru. „Napiš mi báseň o tom, jak se dneska máš, a já se zatím pustím do těch krabic.“

Odložila jsem kafe a narovnala se. „Vážně? Nemohla bych spíš napsat něco o tom, jak chci ovládnout celý svět, anebo o prospěšnosti konzumace guacamole?“

Zvedla se na špičky, aby na mě viděla přes jednu z těch vyš

ších hromad krabic. „Ty sis koupila dva elektrické papiňáky?

Dva úplně stejné?“

„Byly se slevou.“

„Charley,“ řekla Cookie káravě. „Počkej.“ Zmizela za hromadou a po chvilce se zase vynořila. „Víš, že vypadají docela dobře?“ Já to věděla. „Nemohla bych si jeden vzít?“

„No jasně. Prostě ti to strhnu ze mzdy.“

Takhle by to šlo. Mohla bych ji platit tím, co si nakoupím přes teleshopping, a nechat na ní, ať se stará, jestli jí doma funguje elektřina a teče voda. Aspoň by byla šťastná – a copak štěstí není v životě to nejcennější? O tom bych mohla napsat báseň.

„Uvědomila sis, že na to, abys něco z těch krámů použila, stejně nakonec budeš muset jít na nákup?“

Její slova mě smetla do propasti zoufalství, které se někdy říká ponákupní lítost. „A nepůjde to objednat přes expresní dodávku Macho Taco?“

„Budeš si muset nakoupit suroviny, koření a tak.“

„Ale já nechci jít na nákup.“

„A taky se budeš muset naučit vařit.“

„Fajn,“ řekla jsem a s dramatickým povzdechem to vzdala.

Měla jsem talent na dramatická gesta a povzdechy patřily mezi moje nejoblíbenější. „Tak tedy pošli zpátky všechno, co se nějak týká přípravy jídla. Nenávidím vaření.“

„A památeční náramek s obrázkem Jackie Kennedyové si chceš nechat?“

„Musí se vařit?“

„Ne.“

„Tak si ho nechám.“ Zvedla jsem ruku a zakroužila zápěstím.

„Podívej, jak se krásně třpytí.“

„A hodí se k Margaret.“

„To taky.“

„Melounku,“ ozvala se teta Lil.

Svěsila jsem ruku s třpytivým náramkem a podívala se na ni.

Teď, když ví, že je mrtvá, už nikdy nebudu muset prožívat ty chvíle hrůzy, jako když mi oznámila, že u mě zůstane čtrnáct dní a bude mi vařit. Tehdy jsem málem umřela hlady. „Myslíš, že je to moc?“ zeptala jsem se a ukázala jí náramek.

„Jackie se hodí ke všemu, drahá,“ řekla. „Ale já si s tebou chtěla promluvit o Cookie.“

Ohlédla jsem se na svou sekretářku a zamračila se. „Co zase provedla?“

Teta Lil se posadila vedle mě a poplácala mě po rameni.

„Myslím, že by měla vědět pravdu.“

„O Jackie Kennedyové?“

„O mně.“

„Aha, jasně.“

„Na co je prokristapána tohle?“ ozvala se Cookie odněkud z kuchyně. Pak se v mém zorném poli objevila krabice, nejistě se vznášející nad hradbou jiných krabic.

Nadšeně jsem se usmála. „Víš, jak si někdy dáváme kafe a dostaneme ho s kopcem úžasné pěny?“

„Jo.“

„Tak tenhle stroj dokáže tu úžasnou pěnu vyrobit.“

Nad hradbou vykoukla půlka hlavy a pár rozzářených očí.

„To ne.“

„Ale jo.“

Dlouze se na krabici zadívala. „Tak dobře, tohle si necháme.

Jenom si někdy budu muset najít čas a přečíst si návod.“

„Nemyslíš, že by to měla vědět?“ pokračovala teta Lil.

Přikývla jsem. Měla pravdu. Respektive by ji měla, kdyby o ní Cookie už dávno nevěděla. „Cook, mohla bys sem na chvilku?“

„Jo, ale snažím se tady vymyslet nějaký systém. Všechno to mám jenom v hlavě. Jestli to zapomenu, než tam dojdu, tak je to tvoje vina.“

„Nemůžu ti nic slíbit.“

Po chvilce přišla, v ruce další krabici a v očích podivnou jiskru, ze které šla trochu hrůza. „Víš, jak dlouho jsem toužila po odstředivce na salát?“

„On po tom vážně někdo touží?“

„Ty snad ne?“

„Myslím, že to byl jeden z těch nákupů kolem čtvrté ráno, kdy už bývám docela naměkko. Ani nevím, proč by člověk měl dávat salát do odstředivky.“

„No, já bych to dělala.“

„Tak jo. Poslyš, mám pro tebe docela špatnou zprávu.“

Posadila se do křesla hned vedle pohovky a poplašeně se na mě zadívala. „Za tu dobu, co tady sedíš, se stalo něco špatného?“

„Tak nějak.“ Nenápadně jsem naklonila hlavu na stranu, abych jí dala najevo, že vedle mě sedí ještě někdo.

Cookie se nechápavě zamračila.

Udělala jsem to znovu.

Pokrčila rameny.

Povzdychla jsem si a řekla: „Chtěla bych ti říct něco o tetě Lillian.“

„Aha. Aha!“ Rychle se rozhlédla a tázavě nakrčila obočí.

Já zavrtěla hlavou. Obvykle se mnou Cookie hrávala divadýlko a předstírala, že tetu Lil taky vidí, ale vzhledem k tomu, že si teta konečně dala dohromady všechny ty nesrovnalosti, jako třeba to, že může bez obtíží procházet stě

nami, zdálo se mi, že by to v tuhle chvíli už nebylo vhodné.

Položila jsem dlaň na její ruku a řekla: „Tetička Lil už není mezi námi.“

Cookie se zamračila.

„Už to má za sebou.“

Zmateně pokrčila rameny. Znovu.

„Já věděla, že ji to vezme,“ řekla tetička Lil, která seděla vedle mě. A pak si otřela nos rukávem.

Chtěla jsem na Cookie zakoulet očima. Proč se mě vůbec nesnaží pochopit? Bylo jasné, že musím přitvrdit. „Ale víš přece, že já vidím mrtvé?“

Pak se jí konečně rozsvítilo. Došlo jí, že teta Lil už sama pochopila, jak si stojí.

Poplácala jsem ji po ruce. Opravdu silou. „Je tady teď s námi, jenom už tu není tak, jak jsi na ni byla zvyklá.“

„Chceš říct…?“

„Ano,“ uťala jsem ji dřív, než stačí říct něco, čím by to všechno pokazila. „Teta Lil zemřela.“

Cookie konečně pochopila, kam tím mířím. Nadskočila a zakryla si ústa dlaní; pak tlumeně zaskučela mezi prsty. „Chudinka teta Lil.“ Přelomila se v pase a ramena se jí zaškubala pláčem.

Herečka.

„Nečekala jsem, že to pro ni bude taková rána,“ poznamenala teta Lil.

„Já taky ne.“ S hrůzou jsem přihlížela, jak Cookie přehrává celou tu scénu z Kmotra. Takhle zblízka to bylo ještě děsivější.

„To bude dobrý,“ řekla jsem a znovu ji poplácala po ruce. Ještě větší silou. Zlostně se na mě zadívala. „Teta Lil je tady s námi.

A pozdravuje tě.“

„No jistě,“ řekla teta Lil a rychle přikývla. „Vyřiď jí, že ji mám ráda.“

„Teto Lil,“ řekla Cookie, narovnala se a podívala se na místo vedle mě. Jenom na špatnou stranu.

Znovu jsem kývla směrem k tetičce Lil a Cookie se rychle opravila.

„Teto Lil, moc mě to mrzí. Budeš nám všem moc chybět.“

„Ach, ta je tak milá. Vždycky jsem ji měla ráda.“

Usmála jsem se a vzala jsem tetičku za ruku. „Já ji taky vždycky měla ráda. Teprve asi před čtvrt hodinou mě to přešlo.“

***

Rozhodla jsem se, že si zasloužím sprchu, a zavřela jsem se v koupelně, zatímco Cookie pokračovala v inventuře a tetička Lil se vypravila zjistit, jak bude z její nové perspektivy vypadat Afrika. Vrtalo mi hlavou, jestli jí časem dojde, jak dlouho už je mrtvá, ale sama jsem jí to rozhodně říkat nechtěla.

Horká voda je jedna z nejlepších terapií na světě. Odplavila ze mě všechen stres a uklidnila mě. Funguje to spolehlivě – jen rotvajleři jsou spolehlivější. Od té chvíle, co jedna krásná fenka jménem Artemis zemřela a stala se mou ochránkyní – nemám ani ponětí, před čím mě chtěla chránit –, bylo sprchování o něco složitější. Artemis se totiž taky moc ráda sprchovala. Neukazovala se často, ale jakmile jsem pustila vodu, hned byla u mě.

„Ahoj, zlato,“ řekla jsem a dívala se, jak se snaží zachytit proud vody do tlamy.

Hravě na mě zaštěkala a její hlas rozezněl ozvěnu mezi stěnami koupelny. Sklonila jsem se a podrbala ji za uchem. Voda crčela skrz ni, takže byla na dotyk suchá, ale přitom se pořád snažila zachytit aspoň pár kapek do tlamy.

„Já vím, jak ti je, holka. Někdy se zdá, že to, co nejvíc chceme, je prostě nedosažitelné.“

Najednou mi vyskočila na ramena, přimáčkla mě zády ke zdi a radostně začala vrtět krátkým ocasem. Chytila jsem se sprchy, abych se udržela na nohou, a chvilku jsem ji nechala, aby mě olizovala na krku, dokud její pozornost znovu neupoutala voda.

Seskočila a málem mi přitom podrazila nohy. Řekla jsem si, že je načase koupit do sprchy protiskluzovou podložku. A taky nějak vymyslet, jak si oholit nohy ve společnosti hravé rotvajlerky, která se zběsile vrhá za každou kapkou vody.

Podařilo se mi to jen s minimální ztrátou krve. Zastavila jsem vodu a pomazlila se s ní. Olízla mi levé ucho a předními zuby mi zlehka přejela po lalůčku, až mi po zádech přeběhl mráz. „Díky,“ zasmála jsem se. „Přesně tohle ucho jsem potřebovala vyčistit.“

Ještě jednou hlasitě štěkla, jako by brala na vědomí, že voda už neteče a zábava skončila. Pak proskočila stěnou a zmizela.

Chvilku jsem přemýšlela o tom, jestli společné sprchování se psem není tak trochu nenormální.

Vysušila jsem si vlasy a stáhla je do něčeho, co vzdáleně připomínalo culík. Oblékla jsem si džíny a bílý svetřík s límečkem na zip a podívala se na sebe do zrcadla. Co to do mě vjelo? Stejně se za pár hodin zase převléknu do pyžama. Tak proč jsem se vůbec oblékala? Proč jsem si s tím dala tolik práce? A když už jsme u toho, proč jsem se sprchovala?

Vymáčkla jsem si na dlaň trošku krému a začala si mazat ruce.

V zrcadle jsem si přitom prohlížela ošklivou jizvu na tváři. Už byla skoro pryč. Každému jinému by zůstala až nadosmrti jako trvalá vzpomínka na věci, na které je lepší zapomenout. Ale být smrtkou má své výhody – například rychlé hojení a minimální zajizvení. Za pár dní už na mně nezůstane žádná viditelná památka, jež by aspoň zčásti ospravedlňovala tu lehkou agorafobii, kterou jsem v poslední době pociťovala. Byla jsem tak hloupá.

Vzala jsem krém znovu do ruky a rozmazala ho po zrcadle.

Odraz mé tváře překryly bílé šmouhy. Tak je to rozhodně lepší.

Protože jsem sama na sebe měla čím dál větší vztek, přistoupila jsem k oknu a podívala se, jestli můj zrádný otec už dorazil do práce. Zdálo se mi, že chodí čím dál později. Ne že by mi na tom záleželo. Nikdo, kdo dokáže nechat svou dceru zatknout, když leží v nemocnici a má smrt na jazyku, si nezaslouží, abych se o něj zajímala. Jenom jsem byla zvědavá, a zvědavost je přece pravým opakem zájmu. Ale místo béžového SUV, kterým jezdí můj otec, jsem zahlédla jistého Reyese Farrowa, a v tu chvíli jako by se mi zastavilo srdce. Opíral se o zábradlí u zadního vchodu do budovy, ruce založené na hrudi a jednu nohu ve vysoké botě zapřenou proti zdi.

A byl na svobodě.

Věděla jsem, že ho pustili, ale od té doby jsem ho neviděla.

Odseděl si ve vězení deset let za zločin, který nespáchal. Policajti se chytili za nos až ve chvíli, kdy mě chlap, kterého údajně zabil, unesl a začal mučit. Byla jsem ráda, že se Reyes dostal na svobodu, ale moc se mi nelíbilo, že mě kvůli tomu použil jako návnadu, takže jsme spolu momentálně nemluvili. Byla jsem na něj pořádně naštvaná, že mě využil. On na mě byl pořádně naštvaný, že jsem tak naštvaná, že mě využil. Zdálo se, že náš vztah vázne na tom, že si navzájem vyčítáme takové hlouposti, ale zřejmě to byla daň za to, že jsem se zamilovala do Satanova syna. Jenomže on byl tak strašně sexy. A já měla vždycky slabost pro rebely.

Tenhle konkrétní rebel vypadal, jako by ho hned po narození máčeli v jezeře krásy. Svalnaté ruce měl založené přes širokou hruď, plné rty tak smyslné, že se mi z pohledu na ně podlamovala kolena, tmavé vlasy, jako vždy rozcuchané a trochu přerostlé, mu padaly do čela. A i zdálky jsem viděla jeho husté řasy, rozprostřené jako vějíř nad jeho lícemi.

Minul ho nějaký chlap a mávl na něj. Reyes přikývl, ale pak jako by vycítil, že ho pozoruju. Zamyšleně sklopil oči a prudce zvedl hlavu a zadíval se přímo na mě. Jeho naštvaný pohled se mi chvilku vpíjel do očí a potom se pomalu, rozvážně rozplynul, jeho tělo se proměnilo v černý dým a nezbylo z něj vůbec nic.

Tohle on uměl. Dokázal se oddělit od svého lidského těla a jeho nehmotná podstata – něco, co jsem viděla stejně snadno, jako jsem viděla nebožtíky – se mohla přesunout, kamkoli si zamanul. To mě ani trochu nepřekvapovalo. Co mě překvapilo, bylo to, že když byl nehmotný, nikdo jiný ho neviděl. Ale ten chlap na něj mávl. Viděl Reyese, jak tam stojí, a mávl na něj. To znamenalo, že se o to zábradlí opíralo jeho lidské tělo.

To znamenalo, že se rozplynulo jeho lidské tělo. Jen tak se změnilo v dým a ztratilo se v chladném ranním vzduchu.

Nemožné.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít