Jason Segel, Kirsten Millerová: Noční můry!

Dobrou noc, Charlie! Ale na spánek zapomeň… Za zavřenými víčky číhá strach!
Charlie Laird, žák sedmé třídy z malého městečka jménem Cypřišový Potok, se už tři měsíce pořádně nevyspal. Sotva začne dřímat, ocitne se v divném světě, kde se to hemží čarodějnicemi, skřety, hady, upíry, prostě veškerými hrůzami, jaké si lidská fantazie dokáže vymyslet.

Straší tu i klauni nebo huňatí bílí králíčci! Ale jedna noční můra je ze všech nejhorší – ta, se kterou se musí Charlie vypořádat, jinak se z říše zlých snů už nikdy nedostane a navíc přivede do záhuby své kamarády, rodinu a celé město…

 

Ukázka z knihy:

PRVNÍ KAPITOLA

MACEŠINO DOUPĚ

Bylo pět minut po půlnoci a z okna starého zámku na nejvyšším kopci městečka Cypřišový Potok vyhlížel chlapec. To sídlo vypadalo divně. Přední veranda přetékala džunglí rostlin v květináčích, ty nejdrzejší se šplhaly po sloupech, pod nimi se praly o paprsky měsíčního světla záplavy kapradin a rudé květy trvalek. Ze střechy vyrážela osmiboká věž a celá stavba byla natřená příšernou fialovou barvou. Každého muselo na první pohled napadnout, že v ní žijí podivíni – jenže ten kluk u okna vypadal úplně normálně. Měl pískově světlé vlasy, žádná tetování, jizvy ani odporné bradavice. Jen utrápený výraz, a ten napovídal, že je s ním něco moc a moc špatně.

Jmenoval se Charlie Laird a v Cypřišovém Potoce žil celých dvanáct let, co byl na světě. On a jeho mladší bráška Jack dřív bydleli jen o ulici dál. Vlastně na ten bývalý domov viděl z okna své nové ložnice. Teď už patřil úplně jiné rodině. Charlie každý večer pozoroval, jak se tam zhasíná, a představoval si děti, pohodlně a bezpečně zachumlané v postelích, kam je uložili rodiče. Dal by úplně všechno, jen aby si to s nimi mohl vyměnit. Byly to už tři měsíce, co se s bratrem a tátou přestěhoval do purpurového zámečku na DeChantově kopci. A celé ty tři měsíce se Charlie Laird pořádně nevyspal.

Charlie couvl od okna a uviděl ve skle vlastní odraz. Ve tváři byl bledý jako kyška a pod zarudlýma očima se rýsovaly tmavé kruhy. Povzdychl si nad sebou a obrátil se, aby se pustil do své pravidelné večerní dřiny. Uprostřed pokoje trůnilo osmatřicet těžkých krabic, nacpaných videohrami, komiksy a baseballovými trofejemi. Charlie si dosud vybalil jen pár kousků na převlečení, zbytek věcí pořád trčel ve svém kartonovém vězení. A každou noc, než se Charlie uložil do postele, ty škatule stěhoval. Devatenáct krabic natlačil ke dveřím na chodbu. Zbylými devatenácti zatarasil vstup na záchod a do koupelny (i když tohle bylo někdy v noci dost nešikovné).

Každý rozumný člověk by to považoval za šílenost. I Charlie věděl, že barikády zlé sny nezastaví. Jenomže čarodějnice, která ho strašila každou noc už tři měsíce, nebyla jako jiné noční můry. Na většinu snů se nakonec zapomene, ale jemu tahle babice nešla z hlavy. Připadala mu skutečná jako vlastní nos mezi očima. Takže když mu oznámila, že si ho brzo odvleče, věděl, že nevyhrožuje jenom tak do větru. A doufal, že se za ním přes ty hromady krabic neprotlačí.

Na chodbu se už dostala. Když Charlie poprvé uslyšel, jak se někdo krade domem, zrovna se probudil ze zlého snu. Zpoza hor vykukovalo slunce, ale v zámečku ještě vládl klid a mír. Zničehonic se do ticha rozskřípaly rezavé panty. Pak zasténala prkna v podlaze a cosi zadunělo na schodech. Tak těžké kroky musely patřit někomu dospělému. Ale když Charlie konečně sebral kuráž a vydal se na průzkum, zjistil, že táta s nevlastní matkou ještě spí v postelích. Za pár nocí to uslyšel znovu. Skříp. Vrz. Buch. Táta tvrdil, že staré domy se ozývají samy od sebe. Brácha si myslel, že tam prostě straší duchové. Ale Charlie věděl, že nic takového není. Pátral po nich už skoro tři roky, a kdyby existovali, jistě by nějakého viděl. Kdepak, Charlie Laird měl mnohem horší problémy než duchy.

Třicet osm krabic čekalo. Charlie zíral na ten otravný úkol a uvažoval, kde sebere síly. Jeho noční můry se pořád zhoršovaly, a každý den bojoval beznadějnou bitvu se spánkem. Už teď mu padala víčka, zíval jako lev. Jako obyčejně trčel až do půlnoci u okna a čekal, až si táta s nevlastní matkou půjdou lehnout. Nechtěl, aby ho slyšeli, jak šoupe krabice po podlaze a funí, když je vrší u dveří. Jenže zůstat vzhůru bylo těžší a těžší. Lepil si víčka lepicí páskou, ale papírová je neudržela a izolepa mu trhala chlupy z obočí. Z přecházení sem a tam se mu motala hlava. Zkusil se pořádně nalokat vody, protože s plným močovým měchýřem se prý těžko usíná, ale nakonec měl co dělat, aby stačil odsunout devatenáct krabic ode dveří záchodu. A tak když selhalo všechno ostatní, podnikl Charlie před několika týdny první výpravu do kuchyně pro hrnek zbylého studeného kafe. Zvedal se mu z něj žaludek a někdy si musel zacpat nos, aby ho spolykal, ale jedině to ho udrželo vzhůru.

Charlie přešel po špičkách ke dveřím svého pokoje a pomalu je otevřel, aby nezaskřípaly. Vykoukl ven a s úlevou zjistil, že na chodbě vládne tma. Měl to tak radši. Na stěnách visely staré obrazy a za světla ho děsily mnohem víc. Pečlivě napnul uši, jestli neuslyší nějaký pohyb, a pak se jen v ponožkách nemotorně kradl ke schodům. Kolem bratrova pokoje. A pokoje táty a nevlastní matky. Už skoro minul poslední dveře na chodbě, když to uslyšel – pisklavý smích, až vzal málem nohy na ramena. Za těmi posledními dveřmi se ukrývaly schody do věže. A nad nimi pokoj, kterému se říkalo Charlottino doupě. Dveře zůstaly na škvírku pootevřené a Charlie zaslechl, jak se po dřevěném schodišti kradou kočičí tlapky. Na chodbu se lil proužek bledě zlatého světla.

Macecha ještě nespala.

 

Vydá: XYZ, únor 2016
Překlad: Dana Chodilová
Ilustrace: Karl Kwasny