Milena Durková: Tyrano – Dobrodružství českého upíra

Škodit lidem mu moc nejde, špičáky mu nenarostly. Tyrano se prostě jako upír moc nevyvedl…

 

 

Na jednom v zámečku v Čechách žije podivná rodinka. Upíří rodinka! Nejmladší ze tří bratrů Tyrano se ale jako upír moc nevyvedl. Má zrzavé vlasy a nenarostly mu ani upíří špičáky. Když už rodina neví, co s ním, vystěhuje ho do opuštěné chatky v lese, kde má žít a každý měsíc hlásit, kolik zlých skutků udělal.

Jednoho dne Tyranovi bratři omylem unesou lidského kluka Kryštofa. A protože neví co s ním, hodí ho na krk nemehlu Tyranovi, který mu má pomoct najít rodiče a vrátit se domů. Chlapec ale z nějakého důvodu nechce prozradit, kdo jsou jeho rodiče a kde bydlí…

 

Ukázka z knihy:

1

ZAČÍNÁ TO BOUŘKOU

Byl ponurý večer, že byla radost pohledět a ještě větší potěšení promoknout a profouknout studeným větrem. Samozřejmě jen pro toho, kdo o takové počasí stál.

Tyrano ze Strašpudláku by za strašidelné večery dal cokoliv. Obzvlášť když byly jako ten dnešní, kdy lilo jako z bezedného kbelíku. Vítr se deštěm prosmýkal jako obrovský hřeben a občas zabubnoval na okno, až to znělo, jako by se dovnitř dobývala nějaká obluda. A i když dotyčnou nestvůru nebylo ve tmě vidět, bylo jasné, že bude nad pomyšlení odporná.

To je tak pěkné mít jeden den volno, myslel si Tyrano a samou spokojeností si zamnul ruce. To je největší radost, když se nic nemusí a škody je přitom fůra.

Tyrano stál u otevřeného okna svého domku v koruně dubu, díval se, jak vítr ohýbá stromy v přízračném světle měsíce a jak se krajina topí v moři strašidelné tmy.

Jen aby to stačilo, říkal si. Aby bylo dost zlámaných větví, pár poničených střech a třeba rozbitý skleník. Pak budu mít vystaráno nejméně na čtrnáct dní.

Oblohu rozčísl klikatý blesk a blikal, jako by se mu nechtělo zmizet. Zahřmělo a ozval se hlasitý praskot dřeva. A vzápětí zaskřípění brzd a třeskot skla. Krátce bylo ticho a potom se lesem rozlehlo hlasité nadávání. Tyrano poslouchal, a když k němu vítr donesl pár peprných nadávek, zahrozil z okna žertovně ukazovákem.

Potom okno zavřel a šel spokojeně spát.

 

2

JAK SE PIJE KREV

Tyrano bydlel v lese na Strašpudláku teprve půl roku. Už to začínalo být lepší. Zvykl si na to, že jeho obydlí se nachází na stromě v osmimetrové výši, takže není radno jen tak zamyšleně vykráčet ze dveří ven. Uvykl i tragickým sýčkům, protože co také čekat v lese, a dokázal vydržet i o samotě, i když ho to nebavilo. Vadilo mu jenom jeho zaměstnání, práce, kterou musel dělat, i když si ji nevybral. Po rodičích a po generacích předků byl totiž upír – ten, kdo pije lidem krev.

Jeho rodina, příjmením se jmenovali Vlkodlakovi, bydlela v Čechách na zámečku ve vesnici Červená Douška. Ostatní příbuzenstvo bylo roztroušené různě po světě. V kolébce upířího národa, v tajemných Karpatech, už mnoho příbuzných nebydlelo. Bylo tam chladno a nevlídno a většina upírů dala v průběhu staletí přednost pohodlí.

Tyrano se narodil na Červené Doušce. První věc, která na tomto upířím novorozeněti upoutala, byla bujná zrzavá kštice. Bylo překvapivé, že se objevila v rodině, kde se po staletí rodili samí černovlásci a černovlásky. Jeho nos však jako by vypadl z obrazu Vlkodlackých pánů zvaných předkové po tesácích, a tak nikdo nemohl říkat, že chlapeček do rodiny nepatří. Obdržel dlouhé černé jméno – Tyrano Tetricus Nubilus Nebulosus neboli Záchmura Mračivec Podmrak – a nezbývalo než doufat, že vlasy časem ztmavnou.

Něco ještě divnějšího se stalo, když bylo malému Tyranovi sedm. Tehdy upířím dětem rostou dlouhé špičáky.

Černá hlava rodiny Sedmihlav Austerus Destrictus Severus neboli Sedmihlav Přísňák si byl jistý, že malý Tyrano Záchmura bude mít nejlepší chrup za celé století. Tím se šikovně zakryje, že se pořád usmívá, jako by Záchmurou ani nebyl.

Pan Sedmihlav Přísňák už viděl rodinných chrupů hodně, vždyť mu bylo pět set dva let. Tentokrát se ale zklamal. Malému Tyranovi vyrostly špičáky zcela nevýrazné.

Nebyly o nic delší než sousední zuby a Sedmihlav Přísňák si nevěděl rady. Protože upír bez upířích zubů, co je to za hrůzu? Tak byl Tyrano už v sedmi letech Vlkodlak bez tesáků a zrzavá ovce černé rodiny.

Jeho dva bratři, Vampík a Upík, byli vzhledově i povahou upíři dokonalost sama. Mladšímu bráškovi se kvůli vlasům a zubům posmívali a dělali mu naschvály. Naštěstí už byli dospělí, létali po světě v nejnovějších modelech cestovních rakví a provozovali upířinu.

Čtenáře našeho příběhu jistě zaujme, že upíří řemeslo v rodině Vlkodlakově už nespočívalo v tom, že se její členové zakousnou někomu do tepny na krku a nasají tolik doušků jeho krve, že dotyčný nešťastník je týden jako mátoha. Pití krve bylo už nejméně století považováno za cosi nepraktického, asi jako kdyby nějaký člověk cestoval vzducholodí nebo si četl noviny při svíčce. Nicméně toho, aby lidem pili krev, se upíři nevzdali, jen si to užívali jinak.

Starší Vampus neboli Vampík vystudoval upíří univerzitu s červeným, vlastně krvavým diplomem a získal titul Vd. M., Vampirus destructor magnus. Dostával tolik všelijakých nabídek od různých upířích agentur, že mohl dělat jen to, co ho bavilo. A Vampus si vybíral veřejné trapasy, třeba vlajky vytažené vzhůru nohama nebo pašování nesmyslů do televizních zpráv. Bylo mu jen strašně líto, že neumí způsobit třeba liják s bouřkou. Průtrží mračen by krásně kazil kdeco.

Mladší Upík, Upírus, byl také kazisvět, jak se patří, i když méně nadaný než Vampus. Nejradši trousil žvýkačky. Lepily tak dobře, že snazší bylo odtrhnout podrážku od boty než Upíkovu rozžvýkanou žvýkačku od podlahy nebo od chodníku. Naštěstí byl Upík jediný mistr svého oboru, tak byly vzácné.

Když byl Tyrano ještě malý, bratři Vampus a Upík byli jeho velkými vzory. Malý Tyrano si hrozně moc přál mít dlouhé upíří špičáky jako oni, černé lesklé vlasy a pleť bledou jako alabastr. Ne že by pro něho zevnějšek byl důležitý, ale takhle měl upír vypadat, a kdo tak vypadal, měl klid. A neměl ho ten, kdo byl zrzavý a pihovatý a měl rovný chrup. Malý Tyrano by dal nevímco za to, kdyby vypadal normálně.

Ale nevypadal, tak se jen čekalo, co z něj vyroste za kazisvěta.

 

Vydal: Fragment, listopad 2015