Ben Aaronovitch: Řeky Londýna

Ukázky z knih / 5.9.2015 /

Jedna z nejúspěšnějších městských fantasy uplynulého desetiletí vás zavede do Londýna, ve kterém u policie slouží čarodějové a po ulicích se prohánějí zlovolní duchové či božstva na válečné stezce.

Anotace:

Jmenuji se Peter Grant. Ještě nedávno jsem byl obyčejný četnický zelenáč v řadách londýnské Metropolitní policie. Jedné noci jsem se ale při vyšetřování jisté vraždy pokusil získat svědeckou výpověď od muže, který byl sice mrtvý, ale jinak znepokojivě výřečný, což mi zajistilo pozornost vrchního inspektora Nightingalea, posledního čaroděje Anglie. A právě tehdy začal můj příběh. Nyní jsem policejní detektiv a čarodějův učeň, první učedník za padesát let, a můj svět už není zdaleka tak jednoduchý, jak býval.

 

Ukázka z knihy:

Aaronovitch_Reky-Londyna1
Hmotně znevýhodněný svědek
Začalo to v lednu, jedné studené úterní noci v půl druhé, kdy Martin Turner, pouliční umělec a gigolo v zácviku, jak sám sebe označil, zakopl o tělo před Západním portikem kostela svatého Pavla v Covent Garden. Martin, který sám nebyl nijak zvlášť střízlivý, si zprvu myslel, že tělo patří jednomu z mnoha hýřilů, kteří si tento prostor vybírali za příhodný venkovní záchod a noclehárnu. Coby ostřílený obyvatel britské metropole po tělu jen po londýnsku hodil očkem – věnoval mu zběžný pohled, aby stanovil, zda má čest s opilcem, bláznem nebo člověkem v nesnázích. Fakt, že je docela dobře možné, aby někdo zosobňoval všechny tyhle tři aspekty současně, napovídá, proč se samaritánství v Londýně považuje za extrémní sport – podobně jako base jumping nebo zápasení s krokodýly. Když si Martin všiml, že tělo na sobě má kvalitní kabát a boty, šacoval ho na opilce, jenže pak si všiml, že mu vlastně chybí hlava.

Jak potom vypověděl detektivům, kteří ho vyslýchali, bylo dobře, že je opilý, protože jinak by marnil čas ječením a pobíháním – zvláště když si uvědomil, že stojí v tratolišti krve. Místo toho s pomalou, metodickou trpělivostí podroušených a vyděšených lidí tento Martin Turner vytočil číslo tísňového volání a požádal o přepojení na policii.

Policejní operační středisko uvědomilo nejbližší pohotovostní motorizovanou jednotku a první policisté přijeli na místo činu za šest minut. Jeden zůstal se znenadání vystřízlivším Martinem, zatímco jeho kolega potvrdil, že bylo nalezeno mrtvé tělo a že k úmrtí pravděpodobně nedošlo v důsledku nehody či úrazu. Hlavu našli šest metrů od těla. Dokutálela se za jeden z neoklasicistních sloupů, jež se tyčí v přední části kostelního portiku. Zásahová jednotka se spojila s centrálou, která zalarmovala příslušný kriminalistický tým, jehož službukonající vyšetřovatel, služebně nejmladší konstábl v týmu, dorazil na místo za půl hodiny: na pana Bezhlavého upřel pohled a probudil svého nadřízeného. Poté pětadvaceti­metrové dlážděné prostranství mezi kostelním portikem a budovou tržnice zachvátila veškerá pompa a nádhera vyšetřování vražd metropolitní policie. Patolog se dostavil, aby vystavil potvrzení o úmrtí, provedl předběžné ohledání těla za účelem stanovení příčiny smrti a nechal tělo odvézt k pitvě. (Zde došlo k menšímu zdržení, než se našel dostatečně velký evidenční sáček, do něhož by bylo možné uložit hlavu.) V hojném počtu dorazily forenzní týmy, a aby dokázaly, jak moc jsou důležité, vymínily si, aby se bezpečnostní perimetr rozšířil a obsáhl celý západní konec Covent Garden. Za tímto účelem bylo třeba mít na místě činu více uniforem, takže vrchní vyšetřovatel zavolal na stanici Charing Cross a požádal, jestli by se tam nějaké nenašly. Velitel směny, poté, co uslyšel kouzelné slůvko „přesčas“, napochodoval na ubytovnu a z vyhřátých postelí naverboval všechny dobrovolníky. Bezpečnostní perimetr se patřičně zvětšil, rozjelo se pátrání, služebně mladší detektivové byli vysláni na tajemné pochůzky a nakonec, krátce po páté hodině, se všechno zastavilo. Tělo bylo pryč, vyšetřovatelé odjeli a lidé z forenzního se jednohlasně shodli, že až do úsvitu se nic dalšího provádět nedá – a do úsvitu zbývaly tři hodiny. Do té doby potřebovali jen párek hejlů, kteří by do střídání směn ohlídali místo činu.

Čímž se vysvětluje, jak jsem se v šest hodin ráno ocitl v mrazivém větru za Covent Garden a proč jsem to byl zrovna já, kdo se setkal s tím duchem.

Někdy mě napadá – kdybych šel pro kávu já a ne Lesley Mayová –, že by můj život byl mnohem méně zajímavý a určitě mnohem méně nebezpečný. Mohl to být kdokoliv, nebo to byl osud? Jak se tak nad tím zamýšlím, pomáhá mi, když si připomenu moudrou průpovídku mého otce, který mi kdysi řekl: „Kdo, kurva, ví, proč se věci dějou?“

* * *

Covent Garden je velký areál uprostřed Londýna, s budovou Královské opery na východním konci, zastřešenou tržnicí uprostřed a kostelem svatého Pavla na západním konci. Kdysi to býval hlavní londýnský ovocný a zelinářský trh, ale ten se deset let před mým narozením přesunul na jih od řeky. Pojí se s ním dlouhá a pestrá minulost, v níž hrají převážnou roli zločin, prostituce a divadlo, nyní je to však tržnice pro turisty. Kostel svatého Pavla je známý jako Herecký kostel, aby se odlišil od katedrály svatého Pavla, a s jeho stavbou započal Inigo Jones v roce 1638. Tohle všechno vím proto, že když stojíte na mrazivém větru, hledáte cokoliv, co by vás dokázalo rozptýlit, a na zdi kostela je připevněna velká a pozoruhodně podrobná informační tabule. Věděli jste třeba, že na jeho hřbitově je pohřbena první zaznamenaná oběť morové nákazy z roku 1665, na jejímž konci padl Londýn vplen plamenům? Já už to vím; zjistil jsem to po deseti minutách, kdy jsem se ukrýval před větrem.

Tým z oddělení vražd uzavřel západní část areálu tak, že natáhl pásku přes ústí King Street a Henrietta Street a přes průčelí kryté tržnice. Já hlídal oblast u kostela, kde jsem se mohl schovat v portiku, a strážnice Lesley Mayová, moje kolegyně v zácviku, střežila oblast uprostřed areálu, kde se mohla schovat na tržnici.

Lesley byla drobná blondýnka s bujnými vnadami, jež byly patrné, i když na sobě měla balistickou vestu. Společně jsme si v Hendonu prošli základním výcvikem, načež jsme byli na zkušební dobu převeleni do West­minsteru. Měli jsme spolu přísně profesionální vztah – navzdory mé hluboko zakořeněné touze dostat se jí do kalhot uniformy.

Poněvadž jsme byli oba v zácviku, dohlížel na nás zkušený konstábl – který tuto svou povinnost svědomitě vykonával z non-stop baru na St. Martin’s Court.

Rozezvonil se mi mobil. Chvíli mi trvalo, než jsem ho vylovil ze změti výstroje a výzbroje tvořené podkošilovkou, taktickým opaskem, obuškem, pouty, digitální vysílačkou a nepoddajnou, ale naštěstí nepromokavou reflexní bundou. Když se mi ho konečně podařilo vyštrachat, zjistil jsem, že volá Lesley.

„Jdu pro kafe,“ oznámila. „Chceš taky?“

Zadíval jsem se k tržnici a všiml si, jak mi mává.

„Zachráníš mi život,“ řekl jsem a sledoval, jak uhání k James Street.

Nebyla pryč ještě ani minutu, když jsem u portiku uviděl jakousi postavu. Nevysokého muže v obleku, skrytého ve stínech za nejbližším sloupem.

Obrátil jsem se na něj s „kontaktním pozdravem“ podle přepisů metropolitní policie.

„Héj!“ zařval jsem. „Co si myslíte, že tam děláte?“

Dotyčný se otočil a já zahlédl šmouhu jeho bledé, polekaně vyhlížející tváře. Měl na sobě omšelý, staromódní oblek i s vestou a hodinkami na řetízku a na hlavě pomuchlaný cylindr. Napadlo mě, že je to možná jeden z umělců, kteří mají v Covent Garden povolení k produkci, ale na někoho takového bylo přece jen ještě kapánek brzy.

„Pojďte sem,“ kývl na mě.

Ujistil jsem se, že vím přesně, kde mám teleskopický obušek, a zamířil jsem k němu. Od policistů se očekává, že se budou tyčit nad občany, i nad těmi, kteří jsou jim ochotni pomáhat. Proto nosíme vysoké boty a špičaté helmy, ale když jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že ten chlap je vážně maličký, i v botách měl jen nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si před ním dřepnout, abychom měli obličeje v jedné úrovni.

„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to příšerný.“

V Hendonu do vás hustí: než se do čehokoliv pustíte, vždycky si napřed zjistěte jméno a adresu. Vytáhl jsem si notes a propisku. „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

„Jistěže, vašnosti. Jméno mé je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych vám to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„Jste pouliční umělec?“ zeptal jsem se ho.

„Dalo by se to tak říct,“ odvětil Nicholas. „Moje kousky se zcela jistě dosud omezují na prostředí ulice. Třebaže za takovýhle studený noci bych se nebránil vnést své konání i do sevřenějších prostor. Pokud mi teda rozumíte, vašnosti.“

Na klopě měl připíchnutý odznak: cínového tančícího kostlivce. Na tak zakrslého londýnského maníka mi tenhle gotický styl moc neseděl, ale Londýn je přece hlavní kulturní město světa, kde se míchá kdeco. Zapsal jsem si Pouliční umělec.

„A teď, vážený,“ pokračoval jsem, „mi laskavě řekněte, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Byl jste tady i dneska pár hodin po půlnoci?“ Předpisy taky jasně stanovují, že nemáme svědkům nijak napovídat. Informace mají plynout pouze jedním směrem.

„Já jsem tady ráno, v poledne i v noci,“ prohlásil Nicholas, který určitě nechodil do stejného kurzu jako já.

„Pokud jste byl něčeho svědkem,“ řekl jsem, „možná by bylo lepší, kdybyste šel podat výpověď.“

„S tím by mohla bejt určitá potíž,“ odpověděl, „anžto jsem po smrti.“

Napadlo mě, že jsem ho špatně slyšel. „Jestli máte obavu o svou bezpečnost…“

„Já už, vašnosti, žádnou obavu nemám. Vzhledem k tomu, že jsem po smrti už nějakejch sto dvacet let.“

„Pokud jste mrtvý,“ pronesl jsem, než jsem se stačil opanovat, „jak to, že se spolu bavíme?“

„Musíte bejt obdařenej špetkou zraku,“ soudil Nicholas. „Něčím ze starý Palladinový.“ Bedlivě se na mě zadíval. „Že byste měl tu špetku po vašem otci? Nebyl to dokař, námořník, něco v tomhle duchu? Že byste po něm měl tyhle prima kučeravý vlasy a ty rty?“

„Můžete dokázat, že jste mrtvý?“ vyzval jsem ho.

„Jak je libo, vašnosti,“ a Nicholas vykročil do noci.

Byl průhledný, jak bývají průhledné hologramy ve filmu. Byl třírozměrný, skutečný, a kurevsky průhledný. Viděl jsem přes něj bílý stan, který lidi z forenzního týmu postavili, aby ochránili bezprostřední okolí mrtvoly.

Jasně, pomyslel jsem si, jenom proto, že ses zbláznil, ještě nemusíš přestat jednat jako policajt.

„Můžete mi sdělit, co jste viděl?“ vyzval jsem ho ještě jednou.

„Viděl jsem toho prvního pána, toho, co byl zavražděnej, přicházet po James Street. Byl to nóbl džentlmen, hrdě si vykračoval a nesl se jak voják, hezky voháknutej podle nejnovější módy. Člověk, kterýho bych za svejch hmotnejch časů považoval za kanóna.“ Nicholas se odmlčel, aby si odplivl. Na zem ale nic nedoletělo. „Ten druhej pán, ten, co ho zabil, přišel volným krokem z druhý strany, od Henrietta Street. Ten už tak elegantně voblíklej nebyl; měl na sobě modrý dělnický kalhoty a rybářskej nepromokavej oblek. Někde tamhle se minuli.“ Nicholas ukázal na místo asi deset metrů před portikem kostela. „Počítám, že se znali, páč na sebe kejv­li, ale že by se zastavili a prohodili pár slov, to ne, což teda chápu, protože na nějaký klábosení není příhodná noc.“

„Tak oni se minuli?“ zeptal jsem se, na jedné straně, abych si stačil dopsat poznámky, a taky, abych v tom měl jasno. „A myslel jste si, že se znali?“

„Nebyli si neznámí. Neřek bych, že byli bůhvíjak důvěrní kamarádi, zvlášť s ohledem na to, co se seběhlo potom.“

Zeptal jsem se ho, co se seběhlo potom.

„No, ten druhej pán, ten mordýř, si nasadil čepici a červenej kabát, vytáhl hůl a potichu a rychle jako hotelovej zloděj přiběhne za toho prvního pána a urazí mu kebuli.“

„To si děláte legraci,“ opáčil jsem.

„Ne, to určitě ne,“ pokřižoval se Nicholas. „Přísahám na svou vlastní smrt, a vznešenější přísahu vám žádný ubohý stín nedá. Byla to příšerná podívaná. Hlava mu ulítla a rozstříkla se krev.“

„Co udělal vrah?“

„Když skončil, vyrazil pryč, hnal se po New Row jak ratlík po návsi,“ vysvětloval Nicholas.

Uvažoval jsem, že po New Row by se člověk dostal na Charing Cross Road, ideální místo, aby si mohl chytit taxi nebo třeba i noční autobus, kdyby to měl správně načasované. Z centra Londýna by vrah mohl být za necelých patnáct minut.

„To nebylo to nejhorší,“ pokračoval Nicholas, který zjevně nechtěl, aby se jeho posluchač rozptyloval. „Na tom mordýřovi bylo něco strašidelnýho.“

„Strašidelnýho?“ zeptal jsem se. „Jste přece duch.“

„Jsem sice duchovní povahy,“ odpověděl Nicholas, „ale to jen znamená, že se strašidelností mám svý zkušenosti.“

„A co jste viděl?“

„Ten vraždící džentlas si nezměnil jen pokrývku hlavy a kabát, on si změnil i tvář,“ zdůraznil Nicholas. „A teď mi řekněte, jestli tohle není strašidelný.“

Někdo na mě zavolal jménem. Lesley se vracela s kávami.

Když jsem se nedíval, Nicholas zmizel.

Ještě chvíli jsem civěl jako blázen, dokud na mě Lesley nezavolala ještě jednou.

„Chceš to kafe, nebo ne?“ Přešel jsem po dlažebních kostkách k místu, kde s polystyrenovými kelímky čekal anděl jménem Lesley. „Stalo se tu něco, když jsem byla pryč?“ zeptala se. Napil jsem se kávy. Slova – zrovna jsem se bavil s duchem, co tady všechno viděl – mi ale ne a ne splynout ze rtů.

* * *

Dalšího dne jsem se probudil v jedenáct – mnohem dřív, než jsem chtěl. S Lesley jsme byli v osm vystřídáni, odvlekli jsme se na ubytovnu a zamířili rovnou do postele. Každý do své, bohužel.

Hlavní výhody bydlení na ubytovně vaší mateřské policejní stanice jsou ty, že je to levné, blízko práce a nejste v bytě u rodičů. Mezi nevýhody patří, že bydlíte s lidmi, kteří jsou příliš chabě socializovaní, aby mohli žít s normálními lidskými bytostmi, a kteří obvykle chodí v těžkých botách. V důsledku chabé socializace se z otevření ledničky stává vzrušující mikrobiologické dobrodružství a boty znamenají to, že střídání směn zní jako lavina.

Ležel jsem na své úzké, malé, nevábné posteli a hleděl na plakát Estelle, který jsem si přilepil na protější stěnu. Je mi jedno, co si myslí ostatní: člověk není nikdy tak starý, aby po probuzení nemohl upřít pohled na krásnou ženu.

V posteli jsem zůstal ještě deset minut a doufal, že vzpomínka na rozhovor s duchem vyprchá jako sen, ale nevyprchala, a tak jsem vstal a dal si sprchu. Dnešní den byl důležitý a musel jsem být ostražitý.

Služba metropolitní policie je stále, navzdory všeobecnému mínění, dělnická organizace a jako taková zcela odmítá představu nějaké důstojnické třídy. Proto musí každý zbrusu nový příslušník, bez ohledu na akademické prostředí, z něhož vzešel, strávit dvouletý zácvik jako obyčejný pochůzkář. A to proto, že nic člověku nevytvrdí charakter líp než když se necháte urážet a budete terčem slin a zvratků našich spoluobčanů.

Ke konci zácviku začnete podávat žádosti na pozice u různých odborů, ředitelství a velitelství, které dohromady vytvářejí policejní sbor. Většina adeptů pokračuje na postech uniformovaných konstáblů na okrskových služebnách a hierarchie metropolitní policie ráda zdůrazňuje, že rozhodnutí zůstat uniformovaným policistou, který vykonává životně důležitou práci na londýnských ulicích, je samo o sobě pozitivní volba. Na někoho je třeba nadávat, plivat a zvracet, a třeba já opravdu tleskám všem těm statečným mužům a ženám, kteří jsou ochotni nastoupit a sloužit v této roli.

Toto bylo vznešené poslání i velitele mojí směny, inspektora Francise Nebletta. Ten k metropolitní policii nastoupil ještě za časů dinosaurů, rychle se vyšvihl na pozici inspektora, a docela spokojeně na ní strávil dalších třicet let. Byl to apatický muž se zplihlými vlasy a tváří, jež působila dojmem, jako by dostala zásah lopatou naplocho. Neblett byl dost staromódní na to, aby nosil přepásanou blůzu na předpisové bílé košili, i když byl na obchůzce se „svými chlapci“.

Dnes jsem s ním měl absolvovat pohovor, na němž jsme měli „prodiskutovat“ moje budoucí kariérní vyhlídky. Teoreticky to byla část integrovaného kariérního vývojového procesu, která měla vést k pozitivním výsledkům jak pro policejní sbor, tak pro mě. Po této debatě mělo dojít k definitivnímu rozhodnutí ohledně mého budoucího zařazení – měl jsem silné tušení, že v něm nemělo hrát roli to, co chci já sám.

Lesley, která vypadala absurdně svěží, se se mnou setkala v odporné kuchyňce, o niž se dělili všichni obyvatelé mého patra. V jedné skříňce byl paracetamol; jednou z věcí, jejichž přítomností na policejní ubytovně si můžete být vždycky jisti, je právě paracetamol. Dva jsem si vzal a napil jsem se vody přímo z kohoutku.

„Pan Bezhlavý má jméno,“ řekla mi, zatímco jsem si vařil kávu. „William Skirmish, mediální typ, žije na severu v Highgatu.“

„Pojí se s tím ještě něco?“

„Jenom klasika. Bezdůvodné zabití, blá blá. Násilí typické pro městské centrum, kam ten Londýn spěje, blá.“

„Blá,“ dodal jsem.

„Proč seš před polednem vzhůru?“ zeptala se mě.

„Ve dvanáct mám s Neblettem schůzku ohledně mýho kariérního postupu.“

„Tak to hodně štěstí,“ popřála.

* * *

Že všechno půjde do kytek jsem pochopil hned, když mi inspektor Neblett začal tykat.

„Pověz mi, Petere. Kam si myslíš, že se bude ubírat tvoje kariéra?“

Poposedl jsem na židli.

„Víte, pane, uvažoval jsem o kriminálním oddělení.“

„Chceš být vyšetřovatel?“ Neblett byl samozřejmě kariérní „uniformovaný“ příslušník, takže na policisty v civilu pohlížel podobně, jak civilisté pohlížejí na daňové úředníky. Pod tlakem by možná připustil, že představují nutné zlo, ale vlastní dceru za žádného z nich neprovdal.

„Ano, pane.“

„Proč se omezovat na kriminálku?“ chtěl vědět. „Proč ne nějaké specializované oddělení?“

Protože když jste ještě v zácviku, tak neříkáte, že chcete dělat u zásahovky nebo v mordpartě, chcete si vozit si zadek v limuzíně a nosit ručně šité boty.

„Myslel jsem, že začnu na začátku a propracuji se nahoru.“

„To je velice rozumný přístup,“ souhlasil Neblett.

Najednou mě přepadla hrozná představa. Co když mají v úmyslu poslat mě do Tridentu? To je operační útvar, který má za úkol potírat zločiny spáchané s použitím střelných zbraní v rámci černošské komunity. Trident neustále vyhledává černošské policisty pro výkon obludně nebezpečných utajovaných aktivit, a jelikož jsem smíšeného původu, byl jsem vhodný kandidát. Ne že bych si myslel, že nevykonávají záslužnou práci, ale pros­tě vím, že mně osobně by nešla. Je důležité, když znáte svoje limity, a pro mě už bylo za hranou stěhovat se do Peckamu, poflakovat se s jamajskými gangstery, členy místních part na pečlivě vykolíkovaném prostoru a těmi divnými, hubenými bělošskými mladíky, co nechápou ironii u Eminema.

„Nemám rád rap, pane,“ řekl jsem.

Neblett pomalu přikývl. „To je užitečné vědět,“ opáčil a já se rozhodl, že si budu dávat větší pozor na pusu.

„Petere,“ pokračoval, „během uplynulých dvou let jsem si vytvořil velice kladné mínění o tvojí inteligenci a schopnosti opravdu tvrdě pracovat.“

„Děkuji, pane.“

„A pak je tu taky tvoje vzdělání v přírodních vědách.“

Na konci střední školy jsem obstál u zkoušek z matematiky, fyziky a chemie. Toto se za „vzdělání v přírodních vědách“ považuje jen mimo vědeckou obec. Určitě to nestačilo, abych se dostal na vysokoškolskou pozici, o jakou jsem stál.

„Velice zdárně se uplatňuješ, pokud jde o přepisování tvých myšlenek na papír,“ navázal Neblett.

Ucítil jsem, jak se mi žaludek stahuje ledovým zklamáním. Už jsem přesně pochopil, jaké děsivé místo si pro mě metropolitní policie nakonec přichystala.

„Chtěli bychom, abys zvážil působení ve spisovém a dokumentačním útvaru.“

Existence SDÚ se zdůvodňuje velmi rozumně. V obecném povědomí panuje přesvědčení, že policisté se topí v papírování, podezřelí musí být zavedeni do systému, nesmí se nikdy přerušit řetězec důkazů a do písmene je třeba dodržovat ustanovení zákona PACE, zákona o policii a důkazech z trestné činnosti. Rolí spisového a dokumentačního útvaru je vyřizovat administrativu za uhoněné konstábly, aby se mohli vrátit do ulic, aby na ně mohli lidé dál nadávat, plivat a zvracet. A tak budou na ulicích zase patrolovat strážníci, zločin bude poražen a ctihodní příslušníci našeho vznešeného národa, krušeni zpravodajstvím bulvárního tisku, budou konečně žít v klidu a míru.

Pravda je taková, že papírování není tak náročné – každá zpola kompetentní brigádnice by ho vyřídila za necelou hodinu a ještě by měla čas si nalakovat nehty. Potíž je v tom, že na policejní práci je klíčový „vnější aspekt“ a „přítomnost“ a schopnost zapamatovat si, co podezřelý řekl jeden den, abyste ho další den mohli usvědčit ze lži. Její podstatou je připravit se k výkřiku, zůstat v klidu a být tím, kdo otevře podezřelý balíček. Ne že by se nedalo zvládnout obojí, jde jen o to, že to není tak úplně běžné. Neblett mi tímhle sděloval, že nejsem opravdový policajt – nejsem ten, kdo chytá zloděje –, ale mohl bych mít důležitou funkci v tom, že bych oprav­dovým policajtům rozvazoval ruce. S jistotou, z níž se mi dělalo zle, jsem poznal, že se nám v rozhovoru brzy objeví sousloví „významná role“.

„Doufal jsem, pane, že by se moje práce mohla pojit s trochu větší iniciativností.“

„Tohle bude iniciativní. Zastával bys významnou roli.“

* * *

Policisté zpravidla nepotřebují žádnou záminku k návštěvě hospody, ale jednou z řady nezáminek, které mají k dispozici, je tradiční dýchánek na oslavu dokončení zácviku, kdy kolegové ze směny totálně odrovnají zbrusu nové plnohodnotné konstábly. Za tímto účelem jsme byli s Lesley dovlečeni přes Strand k Rooseveltově žábě a napájeni alkoholem, až jsme se neudrželi na nohou. Taková byla alespoň teorie.

„Jak to šlo?“ zeptala se mě Lesley přes kravál ve výčepu.

„Blbě,“ zařval jsem na ni. „Spisový a dokumentační oddělení.“

Lesley se ušklíbla.

„A co ty?“

„Nechci ti to říct,“ zakřičela. „Nasralo by tě to.“

„Jen do mě,“ já na to. „To zvládnu.“

„Byla jsem dočasně přidělena k mordpartě.“

Nikdy jsem neslyšel, že by k tomu někdy předtím došlo. „Jako detektiv?“

„Jako uniformovaný konstábl v civilu,“ vysvětlovala. „Je to velkej případ a potřebujou lidi.“

Měla pravdu. Nasralo mě to.

Večer mi notně ztrpkl. Pár hodin jsem to dokázal nějak překlepat, ale nesnáším sebelítost, zvlášť u sebe, takže jsem nakonec vyšel ven, abych udělal to, co mi připadalo jako nejlepší alternativa k vražení hlavy do kýble se studenou vodou.

Zatímco jsme byli v hospodě, přestalo bohužel pršet, takže jsem musel přijmout zavděk tím, že vystřízlivím pouze vlivem mrazivého vzduchu.

Lesley za mnou přišla o dvacet minut později.

„Obleč si ten kabát, sakra,“ nařídila mi. „Ještě tu nastydneš.“

„Ono je zima?“

„Já věděla, že tě to vytočí.“

Vsoukal jsem se do kabátu. „Už jsi to řekla vašemu kmeni?“ zeptal jsem se. Lesley měla vedle mámy, táty a chůvy ještě pět starších sester, které všechny do jedné stále bydlely v okruhu sta metrů od jejich rodičovského domu v Brightlingsea. Párkrát jsem se s nimi setkal, když hromadně vtrhly do Londýna na nákupy. Byly natolik hlučné, že chybělo málo a byly by narušily veřejný pořádek, a vysloužily by si policejní doprovod, kdyby už ho neměly; v podobě Lesley a mé maličkosti.

„Dnes odpoledne,“ odpověděla. „Udělalo jim to radost. Dokonce i Tanye a ta ani neví, co to znamená. Tys to vašim už řekl?“

„Co bych jim měl říct? Že budu dělat v kanclu?“

„Na práci v kanclu není nic špatnýho.“

„Já chci být polda.“

„Já vím. Ale proč?“

„Protože chci pomáhat lidem,“ přiznal jsem se. „Chytat padouchy.“

„Tobě nejde o výložky? Chceš někomu nasadit pouta a procedit: ,Spadla klec, kámo?‘“

„Střežit královnin mír,“ pokračoval jsem. „Z chaosu vykřesávat pořádek.“

Smutně pokývala hlavou. „Co tě vede k přesvědčení, že existuje nějaký pořádek? A tos byl v sobotu v noci na hlídce. Takhle si představuješ královnin mír?“

Šel jsem se nenuceně opřít o kandelábr, ale nevyšlo mi to a trochu jsem zavrávoral. Lesley to připadalo mnohem legračnější, než jsem si myslel, že si celá situace ve skutečnosti zaslouží. Sama se posadila na schod před vchodem do knihkupectví Waterstone’s, aby popadla dech.

„Tak jo,“ řekl jsem. „Proč jsi v týhle práci ty?“

„Protože jsem v ní dobrá.“

„Tak dobrá policistka zase nejsi.“

„Ale jsem. Co si budeme nalhávat, jako policistka jsem zatraceně skvělá.“

„A já?“

„Ty se necháš příliš snadno rozptýlit.“

„To ne.“

„Silvestr. Trafalgarské náměstí, dav lidí, banda magorů močí do fontány – pamatuješ?“ zeptala se. „Začne ohňostroj, magoři začnou vyšilovat a ty děláš co?“

„Byl jsem pryč jen pár vteřin,“ namítl jsem.

„Díval ses, co je napsaný na lvím zadku. Já se rvala s párkem ožralých chuligánů a ty ses věnoval historickýmu výzkumu.“

„Chceš vědět, co bylo na tom lvím zadku?“

„Ne,“ přiznala. „Nechci vědět, co bylo napsaný na lvím zadku ani jak funguje přečerpávání ani proč je jedna polovina Floral Street o sto let starší než ta druhá.“

„Tobě nic z toho nepřijde zajímavý?“

„Ne když zápasím s chuligánama, honím zloděje aut nebo řeším smrtelnou bouračku. Mám tě ráda, myslím, že seš dobrej kluk, ale jako bys neviděl svět tak, jak ho musí vidět policajt – jako bys viděl věci, co nejsou.“

„Jako třeba co?“

„Nevím. Já věci, co nejsou, nevidím.“

„Vidět věci, co nejsou, může být pro poldu docela užitečná dovednost.“

Lesley si odfrkla.

„Je to tak,“ přesvědčoval jsem ji. „Dnes v noci, když tě rozptýlila závislost na kofeinu, jsem se setkal s očitým svědkem, co taky nebyl.“

„Nebyl,“ zopakovala.

„Ptáš se, jak můžeš mít očitýho svědka, co není?“

„To se teda ptám,“ přisvědčila.

„Když je ten tvůj svědek duch.“

Chvíli na mě zírala. „Já sama bych to tipovala na obsluhu kamerovýho systému,“ řekla.

„Co jako?“

„Chlapa, co sleduje vraždu přes kameru. To by byl svědek, co vlastně není. Ale to s tím duchem se mi líbí.“

„Já toho ducha i vyslechl,“ dodal jsem.

„Kecy.“

A tak jsem jí pověděl o Nicholasu Wallpennym a vraždícím džentlmenovi, který se otočil, změnil si oblečení a potom urazil ubohému – „Jak se jmenovala ta oběť?“ zeptal jsem se Lesley.

„William Skirmish,“ pomohla mi. „Bylo to ve zprávách.“

„Urazil ubohému Williamu Skirmishovi hlavu z krku.“

„To ve zprávách nebylo.“

„Oddělení vražd nebude chtít šířit tohle mezi lidi,“ nadhodil jsem. „Kvůli ověření svědka.“

„To, že je dotyčný svědek ve skutečnosti duch?“

„Ano.“

Vstala, trochu se zapotácela a potom opět zaostřila oči. „Myslíš, že tam pořád bude?“ zeptala se.

Na studeném vzduchu jsem konečně začínal střízlivět. „Kdo?“

„Ten tvůj duch. Nicholas Nickleby. Myslíš si, že by se mohl pořád zdržovat na místě činu?“

„Jak to mám vědět? Vždyť já ani na duchy nevěřím.“

„Tak se pojďme podívat, jestli tam je,“ navrhla. „Když ho uvidím i já, bude to jako ver… jako veri… jako potvrzení.“

„Tak jo.“

Zavěsili jsme se do sebe a vydali se po King Street ke Covent Garden.

Té noci nebylo po Nicholasovi vidu ani slechu. Začali jsme u portiku kostela, kde jsem ho uviděl, a protože Lesley byla pečlivá policistka, i když byla zkárovaná, pustila se po obvodu místa činu do metodického pátrání.

„Hranolky,“ prohodila, když jsme dokončili druhý okruh. „Nebo kebab.“

„Možná se neobjeví, když jsem s někým jiným.“

„Třeba chodí na směny.“

„Serem na to. Půjdeme na kebab.“

„Na tom spisovým a dokumentačním ti to půjde,“ podotkla. „A budeš představovat…“

„Jestli řekneš ,… cenný přínos‘, nezodpovídám za svý činy.“

„Chtěla jsem říct: ,vítanou změnu‘. Vždycky se pak můžeš přesunout do Států. Vsadím se, že v FBI by tě brali.“

„Proč by mě brali v FBI?“ podivil jsem se.

„Mohli by tě používat jako vějičku za Obamu,“ zasmečovala.

„Za tohle,“ procedil jsem, „budeš ty kebaby platit ty.“

* * *

Nakonec jsme byli na nakupování kebabů příliš vyřízení, takže jsme zamířili rovnou na ubytovnu, kde mě Lesley skandálně opomněla pozvat k sobě do pokoje. Byl jsem v té fázi opilosti, kdy si lehnete ve tmě na postel a točí se s vámi celá místnost a vy přemýšlíte o povaze vesmíru a jestli stihnete doběhnout k umyvadlu dřív, než z vás vyrazí zvratky.

Ráno začínal můj poslední den volna, a pokud by se mi nepodařilo dokázat, že se schopnost vidět věci, co nejsou, počítá u moderního policisty mezi klíčové dovednosti, čekal na mě spisový a dokumentační útvar.

* * *

„Omlouvám se za dnešní noc,“ řekla Lesley.

Ráno ani jeden z nás nedokázal čelit hrůzám kuchyňky, takže jsme se uchýlili do kantýny. Navzdory faktu, že se o její chod starala směsice udělaných Polek a vyzáblých Somálců, působením jakési institucionální setrvačnosti se v ní podávalo jídlo odpovídající klasickému anglickému umaštěnému bufetu, káva byla odporná a čaj byl horký a sladký a rozléval se do hrnků. Lesley si dala poctivou anglickou snídani; já si dal čaj.

„Nic se neděje,“ krčil jsem rameny. „Znáš to, kdo zaváhá…“

„Tohle nemyslím,“ ohradila se Lesley a plácla mě do ruky plochou stranou nože. „Za to, co jsem řekla o tobě jako poldovi.“

„Bez obav. Vzal jsem si tvoji zpětnou vazbu k srdci a poté, co jsem ji dnes ráno podrobil důkladné analýze, myslím, že teď na klíčových cílech v souvislosti s mým kariérním postupem můžu pracovat svědomitě, iniciativně, ale především kreativně.“

„Co máš v plánu?“

„Chystám se nabourat do HOLMESu a zjistit, jestli měl můj duch pravdu.“

* * *

Každá policejní stanice v zemi má instalovanou minimálně jednu interní policejní databázi HOLMES, která umožňuje informatikou nepolíbeným policistům spojení se sklonkem dvacátého století. Chtít, aby se spojili se stoletím jednadvacátým, by už bylo příliš.

Všechno, co souvisí s nějakým významnějším vyšetřováním, se uchovává v systému, který detektivům umožňuje vyhledávat si informace a vyhýbat se průserům, kvůli nimž bylo pátrání po Yorkshirském rozparovači tak příkladně katastrofální operací. Náhrada za starý systém se měla jmenovat SHERLOCK, ale nikdo nedokázal najít pro takový akronym vhodná slova, takže nová verze dostala jméno HOLMES 2.

Hypoteticky se můžete k HOLMESu 2 připojit z notebooku, ale metropolitní policie ráda přikovává zaměstnance k pevným terminálům – které není možné nechat ve vlaku nebo dát do frcu. Když probíhá větší vyšetřování, terminály se dají rozvézt do vyšetřovacích místností na jiných místech budovy. Lesley a já jsme mohli potají otevřít hlavní terminál a riskovat, že nás někdo chytí, ale měl jsem za vhodnější připojit se s notebookem přes LAN v jedné z prázdných vyšetřovacích místností a pracovat v bezpečí a pohodlí.

Před třemi měsíci mě poslali na kurz zacházení s HOLMESem 2. Tehdy jsem byl nadšený, protože jsem si myslel, že mě vedení možná chce připravit na práci při důležitých vyšetřováních, ale nyní si uvědomuji, že si mě jen vychovávali pro zadávání informací do počítače. Vyšetřování zločinu v Covent Garden jsem našel za necelou půlhodinu. Lidé si často na heslech nedávají nijak zvlášť záležet a inspektor Neblett použil jméno a rok narození své nejmladší dcery, což je prostě trestuhodné. Získal jsem tím přístup (jen pro čtení) do souborů, o něž jsme se zajímali.

Starý systém neuměl pracovat s velkými datovými soubory, ale poněvadž HOLMES 2 měl už jen desetileté zpoždění na nejaktuálnější trendy, vyšetřovatelé nyní mohli k takzvanému nominálnímu protokolu přidávat důkazové fotografie, skeny dokumentů a dokonce i záznamy z kamerových systémů. Bylo to takové YouTube pro potřeby policistů.

Tým přidělený k vyšetřování vraždy Williama Skirmishe se okamžitě zmocnil kamerových záznamů, aby se podíval, jestli se mu nenaskytne přímý pohled na vraha. Byl to obrovský soubor a já šel přímo po něm.

Podle protokolu byla kamera upevněna na nároží James Street a mířila na západ. Byl z ní nekvalitní, tmavý výstup, aktualizovaný rychlostí jeden snímek za sekundu. Ale i navzdory chabému osvětlení bylo na záznamu jasně vidět Williama Skirmishe, jak zpod kamery kráčí směrem k Henrietta Street.

„A tadyhle je náš podezřelý,“ ukázala Lesley.

Na monitoru se ukázala další postava – pokud se to dalo určit, byl to nejspíš muž, nejspíš v džínách a kožené bundě –, která prošla kolem Williama Skirmishe a zmizela pod obrazovkou. Podle poznámek nesla tato postava označení SVĚDEK A.

Pak se objevila třetí postava a ta se od kamery vzdalovala. Zmáčkl jsem tlačítko PAUSE.

„Tohle nevypadá na stejnýho chlapa,“ řekla Lesley.

To rozhodně ne. Tento muž měl na hlavě cosi na způsob šmoulí čepice a něco, v čem jsem poznával edvardovský domácí kabát – neptejte se mě, odkud vím, jak vypadá edvardovský domácí kabát; řekněme jen, že to nějak souvisí s Pánem času a tím bych to uzavřel. Nicholas říkal, že měl červenou barvu, ale záznam z kamery byl jen černobílý. Vrátil jsem ho o několik políček a potom ho zase pustil. První postava, SVĚDEK A, vypadla ze záběru jeden dva snímky předtím, než se v zorném poli objevil muž se šmoulí čepicí.

„Měl dvě sekundy, aby se převlíkl,“ poznamenala Lesley. „To není v lidských silách.“

Posunul jsem záznam dopředu. Muž se šmoulí čepicí vytáhl pálku a rázně přikročil za Williama Skirmishe. K nápřahu došlo mezi políčky, ale úder byl jasně vidět. Na dalším záběru padalo Skirmishovo tělo na zem a u portiku se dal rozeznat malý tmavý flek, u něhož jsme se shodli, že musí představovat hlavu.

„Panebože. On mu fakt tu hlavu jen tak urazil,“ vydechla Lesley.

Přesně jak to líčil Nicholas.

„Tohle není v lidských silách,“ použil jsem Lesleyina slova.

„Už jsi viděl, jak člověku uletí hlava,“ připomněla mi. „Já tam taky byla, vzpomínáš?“

„To byla bouračka,“ opáčil jsem. „Dvě tuny železa, ne nějaká pálka.“

„Jo,“ poklepala na monitor. „Ale tady to vidíš.“

„Tady je něco špatně.“

„Kromě toho, že máme něco do činění s odpornou vraždou?“

Kliknutím jsem vrátil záznam na místo, kde se objevila Šmoulí čepice. „Vidíš tady nějakou pálku?“

„Ne,“ odpověděla Lesley. „Jsou mu vidět obě ruce. Třeba ji má na zádech.“

Překlikl jsem záznam dopředu. Na třetím záběru se Šmoulí čepici pálka objevila v ruce jakoby mávnutím kouzelného proutku, ale mohlo jít také o produkt jednosekundového prodlení mezi záběry. I na ní mi ale něco nehrálo.

„Na baseballovou pálku mi přijde moc velká.“

Na délku by dosahovala asi do dvou třetin výšky muže, který ji nesl. Několikrát jsem překlikl dozadu a dopředu, ale nedokázal jsem přijít na to, kde si ji nesl.

„Možná ho na mluvení moc neužije,“ napadlo Lesley.

„Kde se dá vůbec takhle obrovská pálka koupit?“

„Ve Velké pálkárně?“ zkusila to. „V Pálkissimu?“

„Schválně jestli se na nám naskytne pohled na jeho obličej.“

„V Pálkách XXL,“ pokračovala Lesley.

Nevěnoval jsem jí pozornost a překlikl dopředu. Vražda nezabrala ani tři sekundy, tři záběry: na prvním byl nápřah, na druhém úder, na třetím důsledek. Na dalším záběru byla Šmoulí čepice zachycena uprostřed otočky, s tváří v tříčtvrtinovém profilu, kdy byla vidět vyčnívající brada a výrazný orlí nos. Na následujícím záběru se dotyčný už vracel cestou, kterou přišel, pomaleji, než když přicházel, z přerušovaného záznamu mi připadalo, že nenuceným krokem. Pálka zmizela dva záběry po vraždě – opět jsem neviděl, kam se poděla.

Napadlo mě, jestli bychom nemohli obličeje zvýraznit, a začal jsem hledat nějakou grafickou funkci, kterou bych za tímto účelem mohl použít.

„Blbe,“ ozvala se Lesley. „Mordparta to už bude mít udělané.“

Měla pravdu. K záznamu byly připojeny odkazy na zvýrazněné snímky Williama Skirmishe, SVĚDKA A a vraždícího muže ve šmoulí čepici. Na rozdíl od toho, co bývá vidět v televizi, existuje zřetelně daná hranice, jak kvalitní detail můžete vytáhnout ze staromódního kusu videozáznamu. Je jedno, jestli je digitální – pokud tam ta informace není, tak tam není. Přes­to se některý z techniků snažil seč mu síly stačily, a ačkoliv byly všechny tváře rozmazané, bylo přinejmenším jasně poznat, že jde o tři různé lidi.

„Má nasazenou masku,“ řekl jsem.

„To už z tebe začíná mluvit zoufalství,“ podotkla Lesley.

„Podívej na tu bradu a ten nos,“ upozornil jsem ji. „Takovej obličej nikdo nemá.“

Lesley ukázala na poznámku u záznamu. „Zdá se, že vyšetřovatelé s tebou souhlasí.“ S důkazovým souborem se pojil soupis dalších „kroků“ a jedním z nich bylo prověřit masky u místních kostymérských firem, divadel a půjčoven maškarních úborů. Měl velmi nízkou prioritu.

„No jo!“ zvolal jsem. „Takže by to mohl být stejnej člověk.“

„Ale prosím tě, kdo by se zvládl převléknout během necelých dvou sekund?“ namítla.

Všechny důkazové soubory byly propojené, takže jsem se podíval, zda se týmu podařilo sledovat SVĚDKA A i po odchodu z místa činu. Nepodařilo, a podle seznamu dalších kroků bylo naléhavě nutné ho lokalizovat. Předpokládal jsem, že se uspořádá tisková konference a policie se obrátí na svědky. A důležitou roli sehraje slovní spojení Máme eminentní zájem promluvit si s…

Pohyb Šmoulí čepice byl zaznamenán po celé délce New Row, přesně na trase, po níž se vydala podle Nicholase, ale na St. Martin’s Lane ze sledovací sítě zmizela. Podle seznamu kroků v dané chvíli polovina vyšetřovacího týmu pročesávala okolní ulice a hledala potenciální svědky a vodítka.

„Ne,“ řekla Lesley, která mi četla myšlenky.

„Nicholas…“

„Duch Nicholas,“ přikývla.

„Hmotně znevýhodněný Nicholas,“ utrousil jsem, „mluvil pravdu ohledně příchodu vraha, způsobu vedení útoku i příčiny smrti. Mluvil pravdu i ohledně únikové trasy a v časovém grafu nemáme záznam, že by byl SVĚDEK A vidět ve stejnou dobu jako Šmoulí čepice.“

„Šmoulí čepice?“

„Podezřelý z vraždy,“ vysvětlil jsem. „Tohle musím předložit týmu, co tohle řeší.“

„Co chceš říct vrchnímu vyšetřovateli? Potkal jsem ducha a ten řekl, že SVĚDEK A si nasadil masku a udělal to?“

„Ne, řeknu, že mě oslovil potenciální svědek, který navzdory tomu, že místo činu opustil dřív, než jsem mohl zjistit jeho jméno a adresu, přišel s potenciálně zajímavými vodítky, která by mohla napomoci k úspěšnému vyřešení případu.“

Lesley se nad ním přinejmenším zamyslela. „A myslíš, že se díky tomu dostaneš z SDÚ?“

„Za pokus to musí stát.“

„Stačit to nebude. Za prvé: ohledně SVĚDKA A už sami generují vodítka, mezi něž patří možnost, že měl nasazenou masku. Za druhé: všechny tyhle informace jsi mohl zjistit z toho videozáznamu.“

„Oni nebudou vědět, že jsem měl k tomu videu přístup.“

„Petere. Je tam vidět, jak někomu uletí hlava. Do konce dnešního dne toho bude plný internet a je možné, že to bude už ve zprávách v deset.“

„Tak zajistím další vodítka.“

„Půjdeš se pídit po tom tvým duchovi?“

„Chceš jít se mnou?“

„Ne. Protože zítra je nejdůležitější den pro zbytek mojí kariéry a já se chystám co nejdřív zalehnout do postele s kakaem a Blackstoneovou Příručkou policejního vyšetřovatele.“

„Ještě že tak,“ já na to. „Myslím, žes ho v noci stejně zaplašila.“

* * *

Potřeby pro lovce duchů: termální prádlo, velmi důležité; teplý kabát; termoska; trpělivost; duch.

Jistěže mě poměrně brzy napadlo, že je to možná ta nejpošetilejší věc, jakou jsem kdy udělal. Kolem desáté jsem zaujal první pozici: posadil jsem se k venkovnímu stolku jedné kavárny a čekal, až davy prořídnou. Jakmile v kavárně zavřeli, došoural jsem se k portiku Hereckého kostela a čekal.

Byla další mrazivá noc, což znamenalo, že opilcům odcházejícím z hospod byla příliš velká zima, aby se vzájemně napadali. V jedné chvíli mě minula skupina žen na tahu, dvanáctičlenná dámská jízda, všechny v příliš velkých růžových tričkách, s králičíma ušima a na vysokých podpatcích. Na bledých nohou se jim chladem dělaly fleky. Jedna z nich si mě všimla.

„Měl bys jít domů,“ zavolala. „Ten už nepřijde.“

Její kamarádky se rozječely smíchy. Slyšel jsem, jak si jedna z nich postěžovala, že „všichni hezcí jsou teplí“.

Já si zrovna pomyslel totéž při pohledu na muže, který mě pozoroval z druhého konce prostranství. S rozšířením gay hospod, klubů a chatovacích místností už není nutné, aby nezadaný světák za mrazivých nocí na­vštěvoval veřejné záchody a hřbitovy, kde by se mohl setkat s mužem pro uspokojení svých neodkladných potřeb. Přesto někteří jedinci dál rádi riskují omrzliny příslušných tělesných partií – neptejte se mě proč.

Měřil asi metr osmdesát – což je postaru šest stop – a oblečený byl do krásně šitého obleku, jenž zdůrazňoval šířku jeho ramen a štíhlý pas. Hádal bych mu něco lehce přes čtyřicet, měl dlouhou, jemně rýsovanou tvář a hnědé vlasy se staromódní pěšinkou na stranu. V sodíkovém světle se to těžko určovalo, ale měl jsem za to, že má šedé oči. Nesl si hůl se stříbrnou rukojetí, a aniž jsem se podíval, věděl jsem, že má ručně šité boty. Potřeboval už jen mladšího společníka mírně etnického původu a mně by nezbývalo než celé klišé naplnit a zavolat policii.

Když se ke mně volným krokem vydal, aby mě oslovil, napadlo mě, že se po společníkovi mírně etnického původu doopravdy může shánět.

„Zdravíčko.“ Pronesl to klasickou britskou angličtinou, jako anglický padouch v hollywoodském filmu. „Co děláte?“

Myslel jsem, že zkusím odpovědět popravdě. „Lovím duchy.“

„Zajímavé,“ odpověděl. „Nějakého konkrétního ducha?“

„Nicholase Wallpennyho.“

„Jak se jmenujete a jakou máte adresu?“

Při takové otázce se každý Londýňan vždycky naježí. „Co, prosím?“

Sáhl si do kapsy a vytáhl peněženku. „Detektiv vrchní inspektor Thomas Nightingale,“ představil se a ukázal mi průkaz.

„Konstábl Peter Grant,“ já na to.

„Ze stanice Charing Cross?“

„Ano, pane.“

Zvláštně se na mě usmál.

„Pokračujte, konstáble,“ řekl a volným krokem se vydal zpátky po James Street.

A bylo to, právě jsem sdělil vysoce postavenému policejnímu inspektorovi, že lovím duchy, což znamenalo – pokud mi uvěřil –, že mě bude považovat za blázna, nebo – pokud mi neuvěřil –, bude si myslet, že se ochomýtám kolem pánských záchodků a nějakou nemravností se chystám narušit veřejný pořádek.

A po duchovi, po němž jsem pátral, nebylo vidu ani slechu.

Utekli jste někdy z domova? Já ano, dvakrát. Poprvé, když mi bylo devět, jsem se dostal jen k Argosu na Camden High Street, podruhé, ve čtrnácti, jsem se ocitl až na nádraží Euston a už jsem stál před tabulí s odjezdy, když jsem se zastavil. Ani v jednom případě mě nikdo nezachránil, nenalezl ani nepřivedl domů; když jsem se vrátil, mám pocit, že si máma ve skutečnosti ani nevšimla, že jsem byl pryč. Vím, že táta to nevěděl.

Obě dobrodružství skončila stejně – zjištěním, že nakonec, ať se děje co se děje, se budu muset vrátit domů. Pro mé devítileté já se s tím pojilo vědomí, že obchodní dům Argos představuje vnější hranici mého chápání světa. Za tímto bodem byla stanice metra a nějaká velká budova se sochami koček a ještě dál pak další ulice a jízdy autobusem, které vedou do klubů v podzemí a ty jsou smutné, prázdné a páchnou po pivu.

Moje čtrnáctileté já bylo racionálnější. Ve městech na tabulích s odjezdy autobusů jsem nikoho neznal a pochyboval jsem, že by byla přívětivější než Londýn. Nejspíš jsem ani neměl dost peněz, abych se dostal dál než do Potters Bar, a i kdybych někam dojel načerno, co bych jedl? Realisticky vzato, měl jsem u sebe hotovost tak na tři jídla, a pak bych se musel vrátit k mámě a tátovi. Všechno, co bych udělal kromě opětovného nasednutí na autobus a cesty zpátky domů, by bylo jen oddalováním nevyhnutelného návratu.

Ke stejnému zjištění jsem dospěl i ve tři hodiny ráno v Covent Garden. Zakoušel jsem stejné zhroucení možných budoucností do singularity, budoucnost, které jsem nemohl uniknout. Neměl jsem řídit žádné fáro a říkat „spadla klec!“. Měl jsem pracovat na spisovém a dokumentačním útvaru a být „cenným přínosem“.

Vstal jsem a vydal se zpátky na stanici.

Měl jsem dojem, že slyším, jak se mi v dálce někdo směje.

Vydal: Argo, 2015
Překlad: Milan Žáček
280 stran / 289 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít