Pavel Korněv: Led

Ukázky z knih / 30.3.2015 /

„NA PŘÍHRANIČÍ PŘICHÁZÍ ZLÉ ČASY PLNÉ SMRTI, MAGIE A VODKY!“
On jim věřil a oni ho zradili – odveta bude rázná a čert vem spásu lidstva…

Nakladatelství FANTOM Print vydává první díl akční fantasy série Příhraničí: Led.

Kornev_LedPříhraničí. Města a oblasti, které se z našeho světa propadly… někam jinam. Někam, kde funguje magie, vládne mráz s velkým M a krajinou se potulují ta nejhnusnější monstra z těch nejděsivějších legend. Ale lidé zde pochopitelně zůstali lidmi. Jsou stateční, čestní, drží slovo a nikdy nenechají bližního svého ve štychu… Tak tomu přece nevěříte, nebo snad ano?

Led alis Kluzkej taky ne. Tenhle koumák dobře ví, jak umí být člověk člověku vlkem. Zvlášť když se blíží vzácná magická konjunkce a Ledovi se do rukou dostal čirou náhodou artefakt, po kterém nepase snad jen jeho mrtvá babička. A myslíte, že za ním někdo přišel a řekl mu: „Lede, kamaráde kamarádiči, dej nám to pro dobro lidstva?“ Samosebou, že ne! Chtějí ho zabít, zmetci. Jenže Led je tuhý protivník, co pro podraz, kulku mezi oči a nějaké ty šproty v konzervě nejde nikdy daleko…

První díl série Příhraničí ukazuje hned několik zajímavých věcí. Třeba že v širém Rusku nepíše špičkovou akční fantasy jen Lukjaněnko. Nebo že fanoušci tvrdých chlápků, co si ze zásady myslí o systému svoje, budou mít nové Vánoce. Ale taky to, že mix zajímavého prostředí, zábavných postav a drsného, tradičně rusky fatalistického přístupu k postavám prostě nemůže selhat. Korněv se s tím nepáře a vy byste se měli pořádně nabalit, než začnete číst, protože vás doslova donutí prožít si Mráz s jeho hrdinou.

Takže pokud hledáte poctivou jízdu, při které vás bolí prsty od neustálého obracení stran, máme něco přesně pro vás. Blíží se Černé poledne a svět bude balancovat na ostří nože. Nabijte kvéry, nabruste si čepele, naražte ušanku, pověste si stříbrný křížek kolem krku… a nenechávejte sousedovi ani jednu konzervu. Vy ji budete potřebovat víc než on. Vždyť jste ho stejně neměli rádi, no ne?

Anotace:
Příhraničí. Drsné a nepřátelské místo, které už nepatří do našeho světa, ale ani do toho druhého. Místo, kde po celý rok panuje zima a krutý mráz a vládnou mu vlčí smečky. Místo, kde se problémy řeší olovem a magií, a pouhé přežití stojí obrovské úsilí. Zvlášť když na vás uspořádají nelítostnou štvanici…

Info o knize:
Autor: Pavel Korněv
Originální název: Лёд
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Markéta Klobásová
Formát: brožovaná vazba, 145×205 mm
Počet stran: 368
Cena: cca 279 Kč

O autorovi:
Pavel Korněv
Pavel Nikolajevič Korněv se narodil 1978 v ruském Čeljabinsku a vystudoval VŠ ekonomického směru. Coby spisovatel prorazil až v roce 2005 románem Led, který je první částí pentalogie z Příhraničí a v roce 2006 získal ocenění Meč beze jména od nakladatelství Alfa-kniga. Tato science fantasy série se stala jeho nejpopulárnějším dílem, vyšla např. i polsky. Kromě ní napsal také cyklus Exorcista či Město Podzim a několik samostatných románů a povídek. Píše především akční prózu: science fantasy či fantasy s detektivními, steampunkovými či postakatastrofickými prvky. V současnosti se věnuje psaní na plný úvazek.

Ukázka z knihy:

ČÁST PRVNÍ
PEVNOST

Tento svět hosty nečeká,
a děti své nekřtí
– A. a E. Škljarští

KAPITOLA 1

Přízračné šedé stíny se neslyšně pohybovaly po zasněžené pláni. V temnotě zimní noci, kdy vítr smýkal sněhovým popraškem těsně nad zemí, byly prakticky neviditelné. I kdyby měl člověk ostříží zrak a zíral do tmy sebevíc, ničeho podezřelého by si nevšiml. Ale nyní, když vítr ustal a zpoza těžkých ocelových mračen vysvitl ubývající měsíc, bylo jasné, že se nad sněhem neplazí nějaké přízraky, ale běží po něm tvorové z masa a kostí.

Vlci.

Samozřejmě že tiší připadali jenom mně. Neslyšel jsem křupání zmrzlého sněhu pod jejich tlapami ani to, jak ztěžka oddechují, přičemž se jim z tlam valí pára.

Vzdálenost mezi mnou a jimi byla příliš velká a ušanku jsem měl pořádně zavázanou. A pod ní ještě pletenou čepici.

Jinak by to ani nešlo – u nás žádné teplé kraje nenajdete, panuje tu hodně drsné podnebí.

Opatrně, abych nedělal prudké pohyby, jsem si z pravé ruky sundal kožešinovou rukavici a položil dvouhlavňovou pušku na závěj navátou u samého kraje lesa. Ačkoli vlci neběželi přímo k mému úkrytu, vzdálenost mezi námi se neustále zkracovala a co nevidět se mohla vyskytnout příležitost skolit jedním výstřelem hned dva z nich.

No tak, ještě kousek, ještě pár skoků…

V ruce chráněné před třicetistupňovým mrazem nyní jenom tenoučkou látkovou rukavicí jsem začal pomalu ztrácet cit; ukazováček mi zdřevěněl a hýbalo se mi s ním čím dál hůř. Za chvíli nebudu schopen ani stisknout spoušť.

Jako by ze mě ta půlhodina v závěji vysála veškeré teplo. Toužil jsem po jediném – ocitnout se někde na březích teplého moře. A ležet, prostě ležet a užívat si horkých paprsků slunce.

Ovšem spokojil bych se i s panákem vodky. Nejlíp někde v útulné hospůdce, k tomu něco dobrého na zub. Přinejhorším bych se napil z lahve, hlavně abych byl v teple…

Ale nakolik je to reálné? Všechno jsou to jenom zbožná přání, která nestojí ani za zlámanou grešli. Měl bych je vyhnat z hlavy. Ale jak jinak nemám myslet na to, že mi může vítr každou chvíli zafoukat do zad a zvířata pak ucítí člověčinu? Kdyby se to stalo, nemusím být věštec, abych věděl, že potom by sny o teplém moři – dokonce i ty o útulné hospodě! – navždy zůstaly jenom těmi sny.

Ale hlaveň mezitím vytrvale sledovala posledního z trojice vlků běžících v zástupu, a když se zvířata dostala ke kraji lesa, plynule, jak jen mi to promrzlý prst dovolil, jsem stiskl spoušť.

Prásk!

Broky šelmu zasáhly do boku, nadhodily ji do vzduchu a srazily do sněhu.

Raněné zvíře udělalo kotrmelec, několikrát sebou křečovitě škublo a zůstalo ležet. Zbylí dva prudce, jako uvolněné pružiny, vystřelili k lesu.

V ústrety jim zarachotila dlouhá dávka ze samopalu, ale kulky minuly cíl a bezvýsledně rozprášily sníh před mordou prvního vlka. Ten na okamžik zůstal stát jako přibitý, potom rychle uskočil do strany – a nestihl to. Ozvalo se hlasité cvaknutí, ve světle měsíce se zaleskla šipka a masivní hrot ho trefi l přímo pod lopatku. Uvízl hluboko. Postřelený vlk se zatočil na místě a zuby se marně pokoušel dosáhnout na krátký dřík.

Poslední z šelem se najednou ocitla u hradby zasněžených smrků. Zvedl jsem se na jedno koleno a vystřelil po něm, ale minul jsem. Nevadí – Max do potvory vysázel zbytek zásobníku. Potvora udělala kotoul a zůstala ležet u stromů.

Teda, to jsem nečekal. Nemyslím od vlka, ale od Maxe.

Na první pohled je to normální kluk, ale vystřílet do vlka celý zásobník – to je trochu moc i na nováčka. Kdo tomu blbovi svěřil samopal? Nebo se rozhodl si ho za svoje těžce vydělané prachy koupit sám? Tímhle tempem se zruinuje.

No nic, to není moje starost. Měl bych přebít pušku, což taky udělám, a potom si budu moct vydechnout. Trošku. Úplně maličko.

Přebít se mi samozřejmě povedlo, ačkoli s dočista zmrtvělými prsty to vůbec nebylo jednoduché. Ale co, koneckonců jsem to nedělal poprvé. Zlomil jsem pušku, prázdné nábojnice schoval do kapsy, naládoval nové náboje. Jeden s broky, druhý s kulkou. Pro jistotu. Náhoda je blbec, zvlášť tady u nás…

Měl jsem hroznou chuť vyskočit na nohy a proběhnout se, abych si trochu rozproudil krev, ale zůstal jsem ležet a upřeně zíral do tmy, až mě z toho pálily oči.

Nikde nikdo.

A to je divné. Soudě podle stop se ze smečky, na kterou jsme pořádali štvanici, oddělili vlci čtyři.

Tak kde je ten poslední?

Jasně, mohl být raněný a pojít cestou, ale je lepší se dvakrát ujistit než strávit ten krátký zbytek života tím, že se budu marně pokoušet zastavit krvácení z rozervaného hrdla. Svého vlastního, jak jinak.

Ale nikde tu není. I támhle Max se už vyhrabal ze závěje, spěchá k vlkům a pokouší se přebít samopal.

Očividně úplně promrzl, chudák. Nebo se už nemůže dočkat, až vlkům uřeže slechy?

Přesně. Šel po trofejích.

Ale nač spěchat? Člověk jednou vyrazí příliš brzy, a než se naděje, trofejí se stanou jeho vlastní uši.

Ale loudat se taky nemá smysl. Tím spíš, že ze křoví se za nováčkem vynořil i Holohlavec. Je to zkušený chlap, kuši i šipku si připravil předem.

Má vážně zajímavou věcičku: lehkou, kompaktní a na čtyřicetistupňovém mraze jí nepraskne tětiva. A oproti nábojům to taky vyjde levněji. Ale musí se s tím umět, to je fakt.

Holohlavec asi tři metry před raněným zvířetem vytáhl z oka u pasu sekerku a naučeným pohybem ji vrhl po vlčí hlavě. Trefi l se, v tomhle je klasa.

Šelma sebou naposledy trhla a ochabla. Max se rychle zvedl od zvířete, které skolil samopalem, a pospíšil si pro další pár uší.

Hned je vidět, že je na lovu poprvé.

„Na cos čekal?“ obrátil se na mě Holohlavec, když jsem k němu přišel a zastavil se vedle něj.

„Ale, mám dojem, že nám utekli čtyři, tak jsem se díval, kde je ten poslední.“ Rty jsem měl kvůli dlouhému mlčení znecitlivělé a huhlal jsem skrz kuklu, která mi chránila obličej před mrazem, což normální výslovnosti taky nepomáhalo, ale Holohlavec mi i tak rozuměl dobře.

„Jak čtyři?!“ vyjel na mě. „Ve smečce jich bylo patnáct, u řeky jsme jich dostali tucet. Neumíš počítat?“ A jakmile skončil se mnou, otočil se na Maxe.

„Hej! Budeš si tam hrát na Diega Stopaře ještě dlouho?!“

„Už to mám!“ zavolal nováček v odpověď, napřímil se a potěžkal v ruce sekerku. „Teda, ta je ale těžká. A vlci fakt utekli čtyři, viděl jsem to.“

„Ne, určitě jste měli akorát vlčí mlhu! No nic, jdeme! Do Vřídel je to ještě deset verst štreky přes závěje. Naši už dávno sedí v teple a zpíjej se do němoty!“ Holohlavec natáhl ruku a Max mu podal sekeru.

„Když myslíš,“ pokrčil jsem rameny a dal si pozor, abych před ním skryl úšklebek. Přece jenom Holohlavec byl z nás služebně nejstarší a zároveň setsakra pomstychtivý neřád. Nikomu bych neradil se mu otevřeně vysmívat.

Navíc má naprostou pravdu. Už bychom se měli vrátit. Z celé jednotky jsme vyfasovali nejdelší cestu.

Ale ten zelenáč ho pěkně nasral, pomyslel jsem si, když jsem sledoval, jak si Holohlavec připíná lyže. Příliš mnoho rázných pohybů, příliš okatě se nedívá naším směrem. Jasně, dá se to pochopit – na cizí zbraně se prostě nesahá. Zvlášť když jste zrovna někoho zabili. Přináší to smůlu a člověk pak vlastní vinou přijde o prsty ani neví jak. Ale i tak je dneska Holohlavec nějaký nervní.

„Co s ním je? Vstal levou nohou?“ zeptal se Max a nechápavě hleděl na velitelova vzdalující se záda. „A kdo je ten Diego?“

„Ále, jeden chlápek…“ odbyl jsem ho, odšrouboval uzávěr stříbrné placatky a dlouze se napil. Kořalka mi horce sklouzla hrdlem a po celém těle se mi hned začalo šířit životodárné teplo. Ovšem bylo ho málo…

„Na, dej si,“ nabídl jsem mu.

Prudce si přihnul, zakuckal se, pak nabral dech a hlasitě vydechl: „Sakra, ta píše…“

„Fakt jsi viděl čtyři vlky?“ zeptal jsem se jakoby mimochodem a vzal si placatku zpět.

„Uhm. Ten čtvrtej byl světlejší než ostatní. Ještě mě napadlo: snad není bílej?“ Nad něčím se zamyslel – kolik by dostal za kožešinu bílého vlka? – a nečekaně se zeptal: „A ta versta, jak je to daleko?“

„Asi kilometr,“ odvětil jsem, ztracen ve vlastních myšlenkách. Ten divný vlk mi nedal pokoj. Mám pocit, že to nedopadne dobře. „Fajn, tak jdeme.

Pojedu poslední.“

Bílý vlk? Do prdele, do prdele…

Z neblahé předtuchy mě zamrazilo v zádech – nebo mi vítr jenom profoukl bundu? – zlomil jsem hlaveň a vyměnil tradiční střelu za náboj se stříbrnými broky. Měl jsem už jenom dva, ale někdy bylo lepší nesyslit si a jednat.

Stříbrné náboje stály fakt hodně. Upřímně, kdybyste rozsekali zlatou desetirublovku, pořád by vás to vyšlo levněji. Ale kterého debila by napadlo střílet zlatem? Zato stříbro zachránilo život nejednomu člověku. Proto se u nás taky cení víc.

No nic, snad to dopadne dobře. Třeba se to tomu bažantovi vážně jenom zdálo? Jasně, sám jsem ty stopy viděl, ale z nich těžko vyčtete barvu srsti.

A ta je klíčová. Max u nás není dlouho, pro něho jsou všichni vlci stejní, ale člověk, který ví, jakmile uvidí bílou srst, tak se dá na úprk a ani se neohlídne.

V takové situaci nikdo nemá chuť hrát si na hrdinu.

Neměl bych si přece jen radši promluvit s Holohlavcem? Určitě u sebe má šipky se stříbrnými hroty. Aby si přebil kuši.

Ale nemá to cenu. Nejenže mě pošle do háje, ještě se mi bude až do Vřídel posmívat.

Znovu zafoukal vítr, začalo chumelit a já si pospíšil, abych chlapy dohnal.

To by mi ještě scházelo, abych je ztratil a bloudil ve vánici. Noční orientace na volném prostoru nikdy nebyla moje silná stránka, i ve dne zabloudím jako nic, zvlášť když jsem pod vlivem.

Své kolegy jsem dohnal právě včas – vítr zesílil, nebe se úplně zatáhlo těžkými mraky a pichlavý sníh se nás neustále snažil oslepit. Šli jsme v asi dvoumetrových rozestupech, ale i z takové vzdálenosti jsem taktak rozeznal Holohlavcovy zelené armádní maskáče. Maxův bílý kožich, ačkoli běžel přímo přede mnou, se ve sněhové mlze ztrácel úplně.

Přijel jsem blíž a zařadil se trochu šikmo od Maxe, abych se mohl orientovat dle zelené skvrny, ve kterou se změnil Holohlavec.

Bílý kožich je nepochybně dobrá věc a pro obyčejného člověka vůbec není jednoduché ho dostat. Máte v zásadě dvě možnosti: buď ho stáhnout z nějaké mrtvoly, nebo ho získat v Patrole jako odměnu za rok bezproblémové služby. Ale zděděný po mrtvém bude určitě v hrozném stavu a rok zase nepřežije jen tak někdo. Navíc poslední dobou, když už na něj máte nárok, ho ze skladníků vyrazíte asi stejně lehce, jako kdybyste se pokoušeli vyrvat hladovému psovi z huby kost. Dřív se totiž v okolí Pevnosti tuleni vyskytovali v celých stádech, teď je možné na ně narazit akorát v troskách Mlžné.

Oděv z tulení kožešiny byl lehký, velmi teplý a na sněhu dobře splýval s okolím. A nutno podotknout, že sníh a mráz jsou u nás na denním pořádku.

A teď si Max jede a diví se, jak levně takovou skvělou věc pořídil. Ve skutečnosti jsem mu svůj zbrusu nový kožich prodal schválně. A nic moc jsem za něj nechtěl: deset rublů, tři konzervy dušeného masa a dvě kondenzovaného mléka. To všechno mi má dát ještě tento měsíc a z každé z následujících tří výplat mám u něj ještě pět rublů.

A vůbec nejde o to, že hlad vyhrál nad zimou nebo že taktak vycházím s penězi. I když je žold v Patrole prachbídný, příděly máme vyšší a munici nám vydávají včas. Dá se tak žít. Všichni prostě vědí, že v bílých kožešinách chodí ti nejzkušenější a nejdrsnější Patroláři. A v jakékoli šarvátce, ať je vážná nebo ne, střílí nejdřív právě po nich. Zkušeným a drsným Patrolářům je to u prdele, ale já žádné zbytečné problémy nepotřebuju ani náhodou.

Navíc pach tulení kožešiny nejde odstranit ani chemicky. Venku to člověk nepozná, ale když je přes noc vevnitř, začne tak strašně smrdět psinou, jako by s vámi spala smečka čoklů. No a k čemu je mi takové štěstí? Mně dobře poslouží i moje stará prošívaná bunda. Však už jsem si ji upravil podle svého, našil na ni nějaké ty ocelové pláty – prostě jsem se s ní sžil.

Ale Max je zelenáč, o mnohém nemá ani páru. I k té útočné pušce ho někdo ukecal. Dokonce to ani není útočná puška, ale spíš samopal. Sám o sobě možná není špatný, jakási importovaná krátká zbraň – ještě jsem neměl možnost si ji prohlédnout zblízka – ale získat munici do tohohle nestandardního typu bude dost náročné a o hodně dražší. Holt to není brokovnice a dokonce ani kalašnikov.

Kdyby to byl nějaký víceméně rozšířený kalibr jako třeba pistolový 9×19, tak fajn. Ale nějaká exotika? To aby si člověk pořídil kleště na odlévání kulek. A síto. Aby mohl přesívat sníh, až bude hledat nábojnice…

Myšlenky mi líně kroužily hlavou, mechanicky jsem kladl nohu před nohu a jedině štiplavý mráz mi nedovolil usnout přímo za chůze. Ledový poryv větru mi hodil do tváře plnou hrst pichlavého sněhu a trochu mě probral, ale oči se mi zase brzo začaly klížit.

Však jsem taky dva dny nespal! A i když je zima osvěžující, nedaří se mi zahřát už ani za běhu.

Nenávidím zimu.

Že bych si dal ještě hlt? Kořalka s vylouhovanými cedrovými oříšky chutná jako koňak, akorát je silnější. Řádně píše!

Ale ne, stačilo. Napít se budu moct ve Vřídlech, tady se může přihodit cokoli. Na to, abych povolil v ostražitosti, není vhodná chvíle. Ještě jsme neurazili ani polovinu cesty.

Najednou jsem si všiml, že jsem skoro předhonil Maxe, a zpozorněl jsem.

Proč zpomalil?

Aha, to Holohlavec přibrzdil a šmátrá v záňadří. Asi si chce taky přihnout.

Začal se otáčet, když v tom z temnoty vylétl přízračný stín. Bílý vlk mu nedal jedinou šanci. Holohlavec padl do sněhu, hrdlo rozervané, a šelma rychle uskočila, na chvíli se zarazila. Vybírala si další oběť.

Zvíře bylo znatelně větší než ostatní členové smečky a pohybovalo se mnohem rychleji. Jestli se na nás vrhne, je po nás. Zbraň, co mi visí na rameni, určitě popadnout nestihnu. A pokoušet se uhnout je naprosto zbytečné…

Lyžařské hůlky společně s kožešinovými rukavicemi padly do sněhu.

Zůstal jsem stát, nehýbal se, jenom pravou rukou, na kterou ta mrcha nemohla vidět, jsem z pouzdra u opasku velmi pomalu a plynule vytahoval nůž. Ale Max najednou zpanikařil a začal křečovitě škubat za řemen od samopalu, který měl křížem přes prsa, a proto se vlk zaměřil na něj. Obluda rychle skočila k nováčkovi a já ve stejnou chvíli hodil do těla letícího nad zemí nůž.

Nechápu, jak se mi to povedlo, ale čepel zasáhla cíl. A jak ho zasáhla!

Takovým hodem by se mohl pyšnit i Holohlavec! Masivní nůž se mezi žebra zabodl skoro až po rukojeť a nebezpečí bylo zažehnáno, akorát skok už to zastavit nemohlo. Maxe to odhodilo skoro dva metry, samopal mu upadl do sněhu a vlk se skácel vedle něj. Max si rychle přitáhl zbraň a stále vleže na zádech stiskl spoušť.

Nic! Výstřely se neozvaly. Buď zapomněl natáhnout závěr, nebo ho neodjistil.

„Uklidni se, prosimtě!“ okřikl jsem ho, ale najednou se bílý vlk jedním trhaným a zcela nepřirozeným pohybem zvedl ze závěje.

Co to kurva je?! Každé normální zvíře by s takovým kusem oceli mezi žebry hned pošlo, ale tohle pořád žije!

„Ou,“ zasípěl Max nečekaně tenkým hláskem a já z ramene prudce serval pušku a vypálil té hrůzostrašné bestii přímo do tlamy. Pro jistotu hned dvakrát. Stříbra jsem vůbec nelitoval.

Výstřel zvířeti urval půl hlavy, ale nehledě na rozsáhlá zranění se ještě ně

kolik minut pokoušelo zvednout a hrabalo tlapami v krví zacákaném sněhu.

Max si k sobě celou tu dobu nevědomky tiskl svůj samopal a s hrůzou hleděl na záškuby bezhlavého těla. I se mnou ten výjev řádně otřásl.

No nic, hlavně nezapomenout přebít brokovnici a podívat se okolo.

Nikde nikdo.

Teprve až když vlk ochabl, podařilo se Maxovi vyblekotat několik slov.

„To je… to je lykantrop?“ vykoktal.

„Vlkodlak,“ poopravil jsem ho.

O lykantropech jsem jenom slyšel, zato s vlkodlaky jsem už tu čest měl.

Tohle byl stoprocentně vlkodlak.

„A rozdíl?“ Max se vydrápal na nohy a štítivě si ze zasviněného, kdysi bílého kožichu začal vybírat cáry kůže a kusy mozku. „Jakej je mezi nima rozdíl?“

„Lykantrop je člověk, kterej se mění na vlka, ale vlkodlak je jen zvíře, nic víc,“ vzpomněl jsem si rychle jen na ten hlavní rozdíl.

Nicméně v ostatním se lykantropové a vlkodlaci v podstatě nelišili: působil na ně měsíc a skoro se nedali pořádně zranit ničím jiným než stříbrem.

Tuším, že kdybychom tu fakt potkali lykantropa, nikdo z nás by nevyvázl. To je další takový malý detail.

„A co je s Holohlavcem?“ vzpamatoval se Max najednou.

„Co s ním asi tak může být?“

I odsud jsem dobře viděl, že Holohlavcovi už nepomůžeme. V krku mu zela strašlivá rána, závěje okolo byly nasáklé jeho krví a rudé cákance nezakryl ani sníh valící se nad zemí. Po zádech mi přeběhl mráz. Sevřela mě hrůza, když jsem si uvědomil, že takhle, v závějích s prokousnutým krkem, jsem mohl skončit i já.

Ale hodit strach za hlavu byla hračka, koneckonců se to nestalo poprvé.

Vlastně to není až tak hrozná smrt. Aspoň je rychlá.

Max si prohlédl velitelovo tělo ležící ve sněhu a heknul: „Ty vole… Je po něm?“

„Jo. Je po něm,“ povzdechl jsem si, a abych nováčka odvedl od myšlenek na smrt, přikázal jsem: „Dělej, uřízni vlkovi ocas, z uší zůstalo hovno.“

Nováček na chvíli zapomněl na Holohlavcův nezáviděníhodný osud, sklonil se k rukojeti trčící z vlčího boku a se zájmem se zeptal: „Poslyš, ty máš stříbrnej nůž? Byl drahej?“

„Je obyčejnej, železnej.“ Odstrčil jsem ho a nedovolil mu dotknout se zbraně. „Ostří je ze železa, náboj byl stříbrnej,“ dodal jsem.

Stačilo jenom zatáhnout a nůž kupodivu hladce vyklouzl z těla. Kamenná rukojeť mi div nevypadla z prstů, když mi mráz, co z ní sálal, popálil ruku i skrz pletenou rukavici. Zchladla nějak moc a rychle.

Ale to je fuk, důležité je, že na ni Max nesáhl. Jednou už to udělal…

„Aha… jasně,“ protáhl Max zklamaně, když házel uřezaný chvost do pytle ke třem párům vlčích uší. „Co uděláme s Holohlavcem? Pohřbíme ho do sněhu?“

„Nemáme čas a sníh ho stejně zavane.“

Nebylo správné ho tu tak nechat, ale kdo to má dneska lehké? Je dobře, že to Max všechno pochopil a nezačal vyvádět. Místo toho se hned začal potýkat s vázáním lyží, až jsem ho musel zastavit: „Počkej,“ přikázal jsem, „ještě vezmu jeho věci.“

Kuše, šipky do ní, dva nože, dlouhá dýka, sekerka a tlumok, abych to všechno pobral. Ještě peněženka. V ní byl místo peněz – k čemu by taky na akci byly? – akorát benzinový zapalovač a tři klíče.

A co je zas tohle?!

Kousek od těla trčela ze zmrzlé sněhové krusty rukojeť pistole.

Vytáhl jsem ji, o stehno z ní oklepal nalepený sníh a překvapeně zabručel.

No fakt. Makarov. Holohlavec ho musel upustit a hlaveň zapadla do sněhu.

To by nebylo nic divného, ale Holohlavec vždycky prohlašoval, že palné zbraně zásadně nepoužívá. Dokonce měl v Bratrstvu jakousi hodnost. A hele ho! Tajně si nosil pistoli, křivák jeden. Makarov byl určitě nabitý stříbrnými náboji a o čtvrtém – bílém – vlkovi se velitel nezmiňoval, abychom se rychleji vrátili do Vřídel. Ale jakmile zahlédl vlkodlaka, tasil zpod kožichu pistoli, otočil se, aby na nás křikl, a…

… nesedí to. Na první pohled se zdá, že do sebe všechno zapadá – až na to, že Holohlavec nebyl ten typ člověka, který by riskoval svůj život pro ostatní.

A zbraň lovil příliš dlouho. Kdyby vlka doopravdy zahlédl už předtím, měl pořád dost času tasit pistoli i varovat nás.

Takže tu pistoli měl na něco jiného?

Ale na co jiného?

To je nějaká blbost! Vždyť tu nikdo není… krom mě a Maxe…

V břiše jako bych najednou měl ledovou hroudu a zalomcovala mnou zimnice.

Tak počkat! Možná se plaším zbytečně. Stává se všelicos, ne?

Zkontroluju náboje a hned bude jasno…

„No tak, co tam děláš? Vždyť je kosa!“ pobídl mě najednou nováček.

Leknutím jsem sebou cukl a rychle schoval pistoli do kapsy bundy – díky tomu, že jsem k Maxovi stál zády, si nemohl všimnout ničeho podezřelého.

Ačkoli není ukecaný, tak jakmile něco ví dva, cvrlikají si o tom i vrabci na střeše. Takhle to bude bezpečnější.

Ignoroval jsem jeho slova, klekl si, pokřižoval se a polohlasem zamumlal všechny tři modlitby, které znám. Pak jsem vstal, hodil si přes rameno popruh tlumoku, a lámaje svou vahou zmrzlý sníh, jsem se vrátil k lyžím.

Je mi fuk, jestli nováček začal přemítat, jestli mi šíblo teď, nebo jsem byl magor vždycky. Ať si přemýšlí, aspoň se nějak zabaví.

„Myslíš, že by se z něj mohla stát zombie?“ zeptal se Max náhle, když jsme od místa střetu ujeli asi půl kilometru.

Hele, jak to klukovi pálí!

„Jo, kdyby se na nás nalepil ledochodec, bylo by to zlý,“ zamumlal jsem.

„Takhle jsem klidnější.“

Byla pravda, že ti, za které se někdo pomodlil, se nestávali nemrtvými tak často jako ti, které jenom rychle zakopali do sněhu. Však ani křížek, který jsem nosil přímo na těle, jsem nikdy nesundával, a to i přes to, že v něm bylo aspoň patnáct gramů stříbra.

„A kdes sehnal takovej fajnovej nůž?“

Max se pomalu vzpamatovával ze šoku a popadla ho povídavá. A mě právě naopak. Radši bych mlčel. Do Vřídel to ještě vydrží a tam si najde někoho, s kým si bude moct pokecat.

„Neřeš,“ zabručel jsem a šetřil dech.

Nůž to byl zvláštní, to bezpochyby. Tmavě modrá čepel, zdobená zelenými vzory, bez problémů prořízla plech – a přitom se vůbec neztupila. A rukojeť byla ze šedozeleného neprůzračného materiálu, který se podobal nějakému druhu umělého kamene. Dokonale padla do ruky a neklouzala z dlaně, ani když byla upatlaná krví.

Prostě nádhera. A hlavně, přišel jsem k němu úplnou náhodou. Přede dvěma týdny mi ve rvačce rozřízli ruku fl aškou a druhý den jsem jako na potvoru měl jít na tuhle zatracenou akci. Tak jsem musel do Špitálu. Tam ke mně přišel jakýsi tulák a prý: „Hej, kup si nůž, kup.“ Prý byl na Severu, ale přinesl si odtama jenom ten nůž a zápal plic.

Tak co bych si ho nevzal? Všechen žold jsem ještě utratit nestačil a nůž byl doopravdy kvalitní. Sám jsem po severních rozvalinách nějakou dobu putoval – dala se tam najít spousta zajímavých věcí – a tak jsem se rozhodl kolegovi pomoct.

Takhle jsem získal nůž a tulák zas peníze na doktora. Ačkoli… mám dojem, že je prostě propil.

„Maxi, hele! Není to naše mohyla?“ otočil jsem se na nováčka. Takových mohyl se v okolí nacházelo dost, klidně jsme mohli být u jiné.

„Vypadá tak,“ zafuněl Max. Na řeči už mu nestačil dech.

Nevadí, jsme skoro na místě. Už jenom objedeme tenhle kopec a budeme u Vřídel…

A tak se taky stalo. Sotva mohyla zůstala za námi, na tvářích jsme ucítili závan vlhkého, vlahého vzduchu a vepředu se objevil mlžný závoj stoupající z teplé vodní hladiny.

Osada Vřídla nedostala svoje jméno jen tak pro nic za nic, nýbrž díky horkému prameni, jehož voda byla sice horká, ale nenašly se v ní ani stopy po síře. Zdejší obyvatelé nebyli kdovíjak bohatí, ale pořád se jim žilo lépe než v jiných osadách, vesnicích nebo usedlostech, kde jsem kdy pracovně pobýval.

Jak by taky ne? Teplo mají zadarmo a nemusejí plýtvat penězi na obranu: mimo skoro čtyřmetrových hradeb ze železobetonových bloků a mohutných trámů chránila Vřídla zátoka, uprostřed které se osada vlastně nacházela. Vodní plocha byla široká jen pár desítek metrů, ale ve skutečnosti se nad příkopem z vnější strany táhla krusta sněhu a ledu. Stačí pár kroků a sypký sníh se pod vámi prolomí a už nevyplavete. K bráně se dalo dojít pouze po uzoučkém trámovém mostku.

A to byl důvod, proč se obyvatelé Vřídel nemuseli obávat menších nájezdnických tlup nebo zplozenců Mrazu. A ty, kteří by Vřídla dobýt zvládli, odrazovalo, že se nacházejí pod ochrannými křídly Pevnosti. Už tu není tolik prevítů, kteří by si chtěli začínat s Patrolou. Postřílet průzkumný oddíl ze zálohy je jedna věc, ale opravdovou válku si nikdo nelajzne.

K Vřídlům jsme přišli ze strany s mostem a těsně před ním se zastavili.

Lepší počkat, dokud si nás sami nevšimnou, než se ukvapit a nechat se zastřelit. Zátoka nezátoka, ve Vřídlech brali bezpečnost vážně.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Světlo výkonného refl ektoru na strážní věži nás osvítilo skoro hned a seshora na nás kdosi křikl: „Kdo tam? Identifi kujte se!“„To jsme my! Dělejte, otevřete!“

Nebál jsem se, že by nás nepoznali. Když jednotka nocovala ve vesnicích, někdo z Patroly vždycky zůstával na stráži. A obzvlášť nespokojeným vojákům zástupce velitele připomínal pravidlo tří B: Nad bdělým Bůh bdí.

Na vteřinu se odmlčeli – a vedle brány se otevřela malá vrátka.

„Rychle dovnitř!“ ozvalo se z věže.

Prošli jsme nízkými dveřmi a ocitli se v temné chodbě. Byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok, ale průchod byl naštěstí bez jakýchkoli odboček.

Nedalo se tu zabloudit.

„Necourej se!“ šťouchl jsem do Maxe, natáhl ruce před sebe a vykročil za ním. „Ale jdi za světlem. Za světlem! Nevidíš ho, nebo co?“

Proklopýtali jsme temnotou a došli do nevelké místnůstky osvětlené loučemi na stěnách. Východ byl přehrazen mříží z masivních železných prutů a ve zdech a dokonce i ve stropě zely tmavé díry střílen.

Byl jsem si naprosto jistý, že nás teď hlídá aspoň pět lidí, kteří by z nezvaných hostů bez mrknutí oka udělali cedník. Proto jsem beze spěchu přešel do středu místnosti a pomalu si sundal ušanku i pletenou čepici. Max následoval mého příkladu a postavil se vedle mě.

„Fakt jsou to oni, akorát velitel s nima není. Tak jim otevřete!“ uslyšel jsem za mříží známý hlas.

Aha, Sivý. Dneska v noci měl službu. Že by slezl ze strážní věže jenom proto, aby se dozvěděl, co se stalo s Holohlavcem?

„Počkej. Šaman hned přijde. Teprve pak je pustím. Co když na sebe někdo vzal jejich podobu?“ namítl někdo z místních vcelku pochopitelně. „Nic se jim nestane, počkají.“

Má pravdu. Copak se dá pouhýma očima rozeznat, jestli se vrátil váš přítel, nebo už z něj je chodící mrtvola? Nebo něco horšího?

„Na co chceš jako čekat?!“ vylítl Sivý. „Vždyť jsou to oni!“

„Ticho, už jdou…“

Neproniknutelnou temnotu v chodbě rozehnaly záblesky plamenů a v průchodu se objevil Šaman. Doprovázela ho zarostlá gorila. Chlap byl tak vysoký, že temenem div nenarážel do nízkého stropu. Kvůli černé bradce a zlomenému nosu připomínal lupiče, co u cesty přepadává kupecké vozy. Dlouhá drátěná košile do půli stehen ten dojem jenom umocňovala. V jedné ruce držel pochodeň, v druhé sekeru.

Šaman vedle něj nebyl skoro vidět. Mám takové tušení, že dlouhán vděčil za tohle postavení právě svému výraznému vzhledu. Takové rozptýlení pro obyčejné lidi.

Ale já hned viděl, kdo z nich tu velí. Šaman se od svého osobního strážce lišil tak, jak se jen můžou lišit kvalitní vysoké boty z rukou mistra od obyčejných onucí. A nešlo o vzhled. Copak na světě není dost hubených chlapů se zapadlýma očima? Ne, vnímavý člověk si u Šamana hned všiml jeho nemalé vnitřní síly.

Jak jinak. Jasně že to nebyl žádný šaman, zato byl dost silný čaroděj.

A nyní si nás přes mříž pozorně prohlížel.

Přesněji řečeno – už nás prohlédl.

Ohlédl se na svého ochránce. „Otevřete,“ prohodil, rázně se otočil a odešel.

Mříž se se skřípěním odsunula a my jsme prošli do další, větší místnosti osvětlené obyčejnými žárovkami. U stěn stály dřevěné lavice a nad nimi byly věšáky přibité přímo do zdi. Vedly odsud troje dveře: jedny ven, druhé do věže a třetími jsme vešli. Z rohu se na nás z vybledlého plakátu nevzrušeně díval Arnold Schwarzenegger coby Terminátor s rudě svítícím okem. Pod něj kdosi černou fi xou napsal: Buď ostražitý!

A tak to má být. Někoho sem pustíte, aniž byste ho prověřili, a on se v noci promění v kdovíco.

„Zdar, chlapi!“ dobelhal se k nám hned Sivý, pravým jménem Serjoga Vyšev, nevysoký dvacetiletý kluk se širokými rameny. Na pravém rameni mu visel AK74, u pasu měl krom nože, který byl v dnešní době nutností, pouzdro s pistolí. Musel sem běžet přímo z hlídky.

Domyslel jsem si proč. A samozřejmě jsem měl pravdu.

„Kde je Holohlavec?“ byla jeho první otázka.

„Mrtvej.“ Nechtělo se mi nic vysvětlovat, a tak jsem nepokračoval.

„Áha…“ protáhl Sivý, uhnul očima a pokusil se usmát. „Je dobře, že jste se vrátili aspoň vy. Protože jsme nevěděli, co si myslet. Měli jste být zpátky ještě za světla…“

„Museli jsme se zdržet.“ Pokrčil jsem rameny a zeptal se: „Poslyš, Sivej, a na věži zůstal kdo?“

„Fomič, já mám padla.“ Mládenec odložil pušku na lavičku, sundal z věšáku svou péřovou bundu a oblékl si ji. „No nic, půjdu.“

Přece jen je to docela v pohodě kluk. Chápe i náznaky.

Hodil jsem tlumok s Holohlavcovýma věcma do rohu a sedl si na lavici. V teple na mě padla únava. Oči se mi samy zavíraly a chtělo se mi spát.

Musel jsem se zvednout a projít se sem a tam.

Jak to, že pro nás zatím nikdo nepřišel? Už by tu měli být.

„To jsou ale buržousti! Vůbec nešetřej elektřinu, valí jim to tu zbytečně,“ podivil se Max nahlas. Pohodlně se rozvalil na lavičce, nohy na batohu a ruce pod hlavou. „U nás by takovýho rokefelera hned postavili ke stěně…“

„Ale oni tu maj vodní elektrárnu,“ vysvětlil jsem a vzpomněl si, že když jsem tu byl poprvé, taky jsem si nemohl zvyknout na to jejich plýtvání.

V Pevnosti to chodí jinak.

„A to jim jako nepraskaj žárovky? Kde berou nový?“

„Rozšoupli se a koupili si od čarodějů takový, co se neopotřebí.“

„Tak proč tam teda hořely pochodně?“

Pro to byly pádné důvody. Co jsem věděl, tak do kontrolní místnosti rozvody vůbec nenatáhli. To kvůli tomu, že elektrické pole a kolísání napětí rušilo normální šíření magické energie. Ne že by to bylo smrtelné, ale Šaman by během každé kontroly hostů musel vynaložit další síly k tomu, aby vlivy odstínil. A u čarodějů se počítá každá kapka energie.

Mágové to měli s obnovováním energie jednodušší, zato elektrické rušení nesli hůře. Například poblíž vysokého napětí vzrůstala pravděpodobnost dočasného přetížení proudění magické energie natolik, že i ta nejjednodušší kouzla se rozpadala ještě během spřádání.

Nic z toho jsem však Maxovi vysvětlit nestihl. Doprovázen poryvem chladného větru a chumlem vloček dovnitř vstoupil Dron. Hned za ním se hrnul kdosi z místních.

Ou, a máme po prdeli.

Dron, mimo Patrolu známější jako Andrej Krivencov, byl velitel našeho oddílu a také jeho jediný čaroděj. Navzdory tomu, že nebyl kdovíjak mocný a byl malý a obtloustlý, měl mezi vojáky autoritu a neměl ve zvyku se míchat do každé kraviny, leda že by se jednalo o jeho reputaci.

A jestli kvůli nám Dron vstal vprostřed noci, to bude něco…

Trefi l jsem se. Velitel ukázal místnímu na Maxe: „Odveďte ho do pokoje.“

Takže chce mluvit se mnou, pomyslel jsem si a – jak jinak – měl jsem pravdu.

Poslední dobou se moje předtuchy vůbec často plnily. Že by se u mě probouzel dar jasnozřivosti?

Ech, kéž by…

„Tak povídej, co se stalo,“ vyzval mě, abych podal hlášení, hned jak za Maxem a jeho průvodcem zapadly dveře.

Nutno podotknout, že se nezeptal: Kde je Holohlavec? Takže o smrti velitele naší skupiny mu už někdo musel říct.

Někdo? Tady není nad čím přemýšlet, věděl o tom jenom Serjoga Vyšev, nikdo další. Možná ho Dron potkal po cestě. Anebo za ním Serjoga běžel sám.

To si poznamenám, může se to hodit. Člověk musí vědět, kdo je práskač…

„Ale dělej, plýtváš mým časem!“ Krivencov poklepal na ciferník náramkových hodinek. „Neprotahuj to a mluv!“

A tak jsem to neprotahoval a narovinu všechno vypověděl tak, jak se to stalo. Jenom o pistoli jsem pomlčel. Bylo by to k ničemu.

Celé moje vyprávění zabralo nanejvýš deset minut, ale Dron se mě pak začal vyptávat. Během našeho rozhovoru jsem dokonce měl pocit, že to vlastně není rozhovor, ale opravdový výslech. Ačkoli, jeho chování se taky dá pochopit. V Pevnosti se za nás za všechny musí zodpovídat.

Ať to bylo jakkoli, vlezlé otázky se mi rozhodně nelíbily, hlavu jsem měl kvůli únavě jakoby vycpanou vatou a brzy jsem začal odpovídat lakonicky a bez podrobností. Když Dron pochopil, že teď už ze mě víc nedostane, zamračil se a ukázal prstem na tlumok ležící v rohu.

„Holohlavcův?“

„Uhm.“

„Můžeš jít. Jdi si lehnout. Nocuješ tam co vždycky, cestu znáš.“ Když mi dal ty ohromně obsáhlé instrukce, vzal tlumok a zamířil ke dveřím, ale na poslední chvíli se otočil a varoval mě: „A nepij. Jasné? Zítra se hned ráno vracíme do Pevnosti.“

„Jasný.“

To jsem zas narazil na rádce! Na pašíka vyžranýho…

A vždyť není zas tak silný čaroděj, ale jak mi pomotal hlavu, sviňák. Je zázrak, že jsem se o Holohlavcově pistoli několikrát omylem nepodřekl!

Potřásl jsem hlavou a rozehnal mlhu, která se mi v ní usadila, popadl svoje věci a vyšel za Dronem. Ten už zmizel kdesi v temnotě, a tak mě nikdo neviděl, jak jsem se vymočil přímo na zeď strážnice. Plně to vystihovalo můj postoj ke všem moudrým rozkazům od veleváženého velení a i k samotnému Dronovi.

Potom jsem se sám dovlekl na ubikace, strčil do špatně dovřených dveří, kývl na Kocoura, který dřímal na stole a ve spánku objímal pušku, a zmizel do svého pokojíku.

Někdo se tu o mě už postaral. Na podlaze ležel slamník a blikala svíčka a na dřevěné stoličce stál podnos s hrnkem horkého bylinkového čaje, velkým krajícem chleba a plátkem sýra.

Stačil mi jen pohled na jídlo a vůně čaje a málem jsem se zalkl slinami.

Hodil jsem bundu do rohu a hned přistoupil k hodovní tabuli. Ukusoval jsem velká sousta chleba se sýrem a zapíjel je sladkým čajem.

Vůbec, pít bylinkový čaj s cukrem je zvrácenost, ale kdyby mi teď někdo nabídl ještě pár kostek, neváhal bych a dal bych si říct. Přece jen mi vyhládlo.

Po jídle jsem se doopravdy cítil, jako bych povečeřel v prvotřídní restauraci. Teď se akorát zahřát a schrupnout si a budu šťastný jako blecha.

Ještě předtím, než jsem sfoukl svíčky a zapadl spát, jsem z opasku sundal pouzdro s nožem a schoval ho pod matraci. Pak jsem z kapsy bundy vytáhl Holohlavcovu pistoli a trhnul závěrem.

Na zem vypadl prefabrikovaný náboj s kulkou obalenou tím nejobyčejnějším měděným pláštěm…

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít