Tom Pollock: Syn Londýna

V podzemí Londýna je skryté město plné přízraků a zázraků, kde spolu bojují strašidelné vlakové soupravy, obrovští pavouci se živí lidským hlasem, sochy v sobě skrývají dávné kněžstvo a světla lamp tančí o svůj život. Právě takové místo objeví při toulkách metropolí nad Temží Beth Bradleyová, středoškolačka právě vyhozená ze školy a fatálně zrazená svou nejlepší kamarádkou.

Mladá sprejerka se seznámí s Filiusem, namyšleným hubeným uličníkem, který je zároveň synem zmizelé bohyně. Musí s ním spojit síly a naverbovat naprosto fantastickou armádu, aby společně zachránili Londýn před definitivní zkázou.

Syn Londýna je originálním románem z rodu městské fantasy, který ctí a přitom překračuje pravidla žánru a staví je do nového světla. Je také příběhem o rodině, přátelích a netvorech a o tom, jak těžké bývá někdy rozeznat, kdo je kdo.

 

Ukázka z knihy:

Šestá kapitola

Dveře zapískaly a tiše se zavřely. Beth se vydrápala na nohy a rozhlédla se. Nebyla tam sama. Na sedačkách se mačkaly desítky lidí: muži a ženy v oblecích a kostýmcích, puberťáci ignorující všechno kromě svých telefonů, důchodci napůl pohřbení pod hromadami igelitek.

„Ehm, ehm, promiňte,“ ozvala se Beth a snažila se protáhnout se uličkou mezi nimi, „promiňte, ale co to je? Kde to jsme?“

Nikdo jí neodpověděl; nikdo na ni nijak nereagoval. Přistoupila k jedné dívce, která vypadala, že je stejně stará jako Beth. Na sobě měla nóbl školní uniformu a foukala bublinu ze žvýkačky, takže připomínala postavičku z mangy. „Hele,“ oslovila ji Beth, „o co tu jde?“

Děvče se na ni ani nepodívalo, jen dál vyfukovalo bubliny, praskalo je a začínalo znovu: nafouknout, prasknout, vcucnout, zažvýkat; nafouknout, prasknout, vcucnout, zažvýkat.

Jak ji Beth sledovala, uvědomila si, že všechny bubliny jsou naprosto stejné a každá praskala v naprosto stejné vzdálenosti od dívčiných rtů s pořádným nánosem lesku.

Se zachvěním si uvědomila, co to znamená. Je to pořád jedna a ta samá bublina.

Rozhlédla se a teprve teď viděla, že i všichni ostatní pasažéři dělají jednu a tu samou věc pořád dokola: škrábají se na nose, dávají si nohu před nohu, píšou na mobilu, otáčejí stránku. Nejdřív si toho v mdlém blikajícím světle nevšimla, ale když se podívala pořádně, viděla u každého při resetování cyklu maličkou, zlomek vteřiny trvající nesrovnalost. Dívka před zírající Beth se zachvěla a začala se ztrácet, až Beth viděla špinavou látku sedačky za ní, a pak tu byla znovu a foukala jedinou dokonalou bublinu.

„Vy nejste skuteční, že ne?“ pronesla Beth tiše, celé tělo se jí z té podivnosti třáslo. Zopakovala to nahlas: „Nejste skuteční –“

Jsou to duchové? Přemítala a oklepala se. Polapilo vás to tu?

Ale nepřipadali jí jako duchové. Vypadali spíš jako vzpomínky – vzpomínky na cestující, na pár vteřin jejich životů, vytržené z času a vtištěné do vlaku, neustále se opakující jako poškrábané cédéčko.

Beth klouzala pohledem po vagonu, po vybledlém polstrování sedaček a loupajících se výplních. Vybavil se jí tázavý zvuk, který vlakotvor vyloudil. Tohle byly útroby živé věci. Ocitla se v jeho mysli? Jsou to tvoje vzpomínky? Jsi to ty, kdo si je pamatuje?

Brzdy zakvílely a hydraulika zasyčela. Vagon se začal kývat. Beth cítila, jak se jí zhoupl žaludek. Vlak se dal do pohybu.

Rozběhla se ke dveřím a bušila do tlačítka, ale nic se nestalo. Zachvátila ji panika a přitiskla obličej na okno. Skrz popraskané sklo viděla, jak kolem ubíhá cihloví tunelu, stále rychleji a rychleji. Ocitla se zamčená uvnitř – a nabírali rychlost. Odpotácela se ode dveří a vrhla se na dveře strojovny: možná to bude moct odtamtud zastavit? Modré jiskry problikly na zubech pasažérů, kteří se nebojácně kymáceli v rytmu jízdy.

Dveře do kabiny byly zamčené, a přestože Beth zběsile lomcovala klikou, nepovolily.

„Pro Kristovy drahý rány!“ zakřičela, napřáhla pěst a zoufale se ohnala po dveřích – a ruka jimi prošla skrz.

Beth se otřásla a vytáhla ji zpátky. Tentokrát ji natáhla před sebe pomaleji; prošla kovem, jako by to byla pára.

Dveře, tak jako holka foukající bubliny, byly stejně nehmotné jako myšlenka.

Vlak vyrazil z tunelu.

Beth se vyvaleně rozhlédla po strojovně. Nikdo tam nebyl. Vítr jí bičoval tvář, jako kdyby vlak neměl žádný předek. Cítila, jak se přestává bát, potlačila paniku a místo ní se jí zmocnilo něco jiného – horké, syrové vzrušení. Natáhla ruku a pohladila ovládací panel té věci. Motor k ní zapředl. Modrá elektřina se jí roztančila kolem dlaně, ale nedotkla se jí.

Vypadalo to, že se přední okno mihotá. Beth se zhluboka nadechla. Naklonila se dopředu a sklo se před ní rozestoupilo jako studená mlha. Držela se okrajů ovládacího panelu a pověsila se nad nehmotnou příď vlaku jako galionová figura. Pod ní pelášil zástup pražců. Ve vzduchu cítila naftu. Uvědomila si, že se nepříčetně směje a vítr zvuk jejího smíchu unáší pryč. Vypravila ze sebe neartikulovaný výkřik radosti a píšťala vlaku jí v odpověď vesele zahvízdala.

V dálce se krčil mohutný obrys, vřítili se na veliký železniční viadukt vedoucí do Waterloo Station. Domy a billboardy a lesklé věže lemující oba konce se slily v nekonečnou řeku temnoty s pramínky žlutého světla. Železniční signalizace rudě žhnula v podzimní mlze, zavěšená na mostě černém jako katova kápě.

Beth nejela jen ve vlaku, vezla se na celém městě. Ten pocit ji celou zaplavil, zavýskla – ale výkřik jí uvízl v krku: blížila se k nim další světla.

Další vlak.

Beth od něj nemohla odtrhnout oči. S každou vteřinou byla světla blíž a s každou vteřinou to věděla s větší jistotou. Nadšení se změnilo v hrůzu. Nevěřícně zalapala po dechu, ale byla to pravda…

Druhý vlak jel po jejich koleji.

„Zastav!“ rozkřičela se na stvoření, které ji vezlo. „Zastav, narazíme do něj!“ Ale vítr jí trhal slova od úst a její vlak nezpomalil, stejně jako druhá lokomotiva. Jejich smrtící zrcadlový obraz se k sobě nezadržitelně blížil. Už dokázala rozpoznat kontury: mohutný nákladní vlak, žlutočerně pruhovaný jako vosa v těžké ocelové zbroji. Ani to ale nebyl obyčejný vlak: v nepřetržité bouři se kolem něj proháněla elektřina. Nárazníky měl zahnuté jako kusadla. Z vřeštění jeho parní píšťaly jí přeběhl mráz po zádech, jako kdyby slyšela válečný pokřik.

Vzduch náhle zhoustl elektřinou. Chutnal spáleně. Beth se otočila, rozběhla se a proskočila do vagonu. Prodírala se uličkou mezi chvějícími se vzpomínkami –

Rychle, Beth, přidej –

„Moc pomalu,“ vykřikla nahlas, „moc pomalu!“

Ježíši, Beth, jsi moc po –

Skvíííííííí!

Ozvalo se ostré kovové skřípění a všechno se otřáslo nárazem. Vlak prudce zabrzdil a Beth to vymrštilo vpřed. Z toho, jak tvrdě dopadla na zem, se jí udělalo zle od žaludku. Na okamžik vše zahalila chladná mlha tvořící přízračný čumák vlakověci a Beth se vykutálela na koleje.

Není tu vzduch! Plíce jí pár vteřin lapaly ve vakuu po kyslíku, a pak se divoce rozkašlala. Měla úplně sedřené ruce a z obočí jí tekla horká krev. Nadzvedla se na lokti – a zůstala zírat na nemožné.

Neměla před sebou žádné trosky, žádnou do běla rozžhavenou pokroucenou kouřící ocel. Vlaky visely nad ní: ležela na kolejích a ony se vznášely dvanáct metrů nad ní. Jejich přední vagony se zvedaly z kolejí jako hadi a…

Bojovaly spolu.

Narážely jeden do druhého a zápolily, nárazníky do sebe zaklesnuté jako rohy. Syčely a skřípěly, vyluzovaly zvuky čirého mechanického úsilí. Nákladní vlak byl ale větší a silnější. Jeho vagony se tiskly jeden ke druhému jako svaly, když poslaly její vlak k zemi. Země se otřásla a Beth s ní, jak nákladní vlak zprudka dopadl, mrštný jako kobra, a zakousl se koly do podvozku nepřítele.

Jiskry a cosi jako olejovitá krev se vyvalily z Bethiny lokomotivy; zmučeně zahoukala.

„Dost!“ zaječela Beth, klopýtala vpřed a mávala rukama, jako by se snažila zahnat divoké zvíře. Kašlala, částečně mimo z nárazu a kouře, vydrápala se ale na zničené tělo svého vlaku a křičela jako blázen. „Nech ho být!“ rozeřvala se znovu, kouř jí drásal hrdlo, div jí nezačalo krvácet. „Nech ho na pokoji! “

Obrovský nákladní vlak se prohnul vzad, obklopený modrými blesky, připravený zaútočit. Zachvěl se a rozostřil, zanechával po sobě podivné paobrazy: parní lokomotivu, krčící se soupravu metra, řetězec vzpomínek, jako by si nedokázal vybavit, co je vlastně zač. Jeho parní píšťala kvílela, jako by ji mučili.

Upřel chladný proud bílého světla svých očí na Beth. Odfrkl páru. Cítila hrozbu jeho síly.

„Pro lásku Temže – vypadni odtamtud! “

Zavrávorala, jak ji cosi odstrčilo stranou. Koutkem oka zaznamenala postavu: vychrtlého kluka oblečeného jen ve špinavých, odrbaných džínech. Kůži měl šedou jako beton a tvář napjatou úzkostí.

Pak nákladní vlak dopadl a nárazníková kusadla rozpárala koleje. Po tom nárazu se celý svět rozostřil. Postava zmizela. Beth zavrtěla hlavou, snažila se, omráčená hlukem, si ji vyčistit. Že by se jí to jenom zdálo –?

Ne, byl tam. Nějak se ocitl tomu monstru na hřbetě. S každým nadechnutím se mu na hrudníku rýsovala žebra. V jedné ruce pevně svíral cosi, co vypadalo jako železné zábradlí, Beth nepřestávala sledovat, jak jím znovu a znovu bodal do kovové kůže vlakobestie. Provizorní zbraň probodávala kov, jako by to byl alobal, a pokaždé, když prošla skrz, monstrum vykřiklo.

Kola se dala do pohybu, skřípala na kolejích a Beth se jim rychle odkutálela z cesty. V uších jí zapraskalo, když se kolem ní nákladní vlak prohnal; šedý kluk se dál držel na jeho střeše. Jak nabíral rychlost, změnily se vagony, které táhl za sebou, v nehmotnou nicotu.

Beth se oklepala jako pes, snažila se přivést nějaký cit do ochromených končetin a rozum do hlavy. Vydrápala se na nohy a rozběhla se k boku svého vlaku.

Zapískal na ni, znělo to jako žalostné naříkání.

„No tak,“ zašeptala, „no tak, jsi v pohodě?“ Poplácala ho a pohladila, i když plech kolem zranění byl tak rozpálený, že se ho téměř nedalo dotknout. Pohnul se a znovu zapískal. Cítila strach a bolest, jež z něj vyzařovaly, až se jí z toho naježily chlupy na rukou. Okny viděla vzpomínky na lidi, kteří pořád dělali to samé, teď se ale tvářili vyděšeně.

Vlak zaúpěl a bolestivě se přetočil na kola.

„Šikulka,“ zašeptala, „velká šikulka. Poslouchej, támhle je kluk – nákladní vlak ho dostal. On… odstrčil mě, zachránil mě – musíme mu pomoc… mohl bys –?“

Nejspíš jí to nerozumělo – proč by mělo? Nebo to možná mělo prostě moc velký strach – ale ne, po chvilce se s trhnutím rozjel, přestože ho svíral animální děs. Nápravy se otáčely a on se hnal ke stanici.

Beth zůstala osaměle stát, v porovnání s ním malinkatá, a lapala po dechu. „Počkej…“ vyhrkla, ale slova se jí zadrhla v krku a ona jen zůstala koukat, jak mizí.

Z kolejiště za ní se neslo čím dál hlasitěji hromové bušení: nákladní vlak se s rachotem a vítězným houkáním vracel. Kluka s kůží jako beton skoro setřásl, visel mu na boku a třepetal se ve vzduchu jako praporek.

Beth zděšeně sledovala, jak monstrum míří přímo ke zdi viaduktu. Vteřinu před nárazem ale vlakobestie uhnula stranou a ozval se příšerný zvuk, když bokem začala drásat cihly. Šílené kovové skřípění, které nutí pevně zatínat zuby – zvuk, jejž narušil lidský výkřik.

Když minulo posledních pár vagonů, spatřila ho, kluka v barvě betonu, jak leží tváří k zemi na kolejích. Každý atom jejího těla na ni ječel, aby utekla – neměla by tu být; nikdy do toho vlaku neměla nastoupit. Ale vzpomínka na chlapcův loket v jejím boku ji zastavila.

Zachránil jí život.

Rozběhla se, ale směrem k němu, proklínala neochotné nohy; sedřené ruce jí kmitaly před tělem.

Ve stínu stanice nákladní vlak zpomaloval a otáčel se jako býk, který se chystá dorazit toreadora. Obrátil se a Beth viděla jeho šílená, vytřeštěná světla.

Dopadla vedle chlapce do štěrku na kolena. Nehýbal se. Kotník mu přišpendlily k zemi velké kusy suti. Záda měl surově rozedraná v místech, kde s ním vlak smýkal o zeď. Krev, která se v ránách leskla, byla černá jako olej.

„Prober se!“ propleskla ho Beth. „Prober se!“ Prudce jím zatřásla. Podle toho, jak se koleje chvěly, věděla, že je nákladní vlak blízko.

Ta-dum-dúm –

„Prober se!“ zaječela.

Nakonec se pohnul, ale hrozně pomalu. Něco zamumlal, ale nerozuměla mu. „Prober se! “ Zahákla mu ruce do podpaží a pokusila se ho odtáhnout, jenže to nešlo: kotník měl pevně zaklíněný.

Ženoucí se vlak ji ohlušil.

Jedno z chlapcových víček se zatřepetalo. Znovu zamumlal. „Kopí –“ pochytila tentokrát, co s výdechem hlesl.

Ta-dúm –

„Kopí? Jaké kopí? Kde –?“ Rozhlédla se.

Železné zábradlí leželo přes koleje a blížící se monstrum jím třáslo. Beth ho popadla zpocenýma rukama a zarazila ho pod kusy sutě. Opřela se o něj celou vahou a nejmenší kámen se zvedl, jen o kousek.

Kluk vykřikl, když vystřelil ze země. Ramenem nabral Beth do břicha a srazil ji na zem. Jak jí vytrhl zábradlí z ruky, sedřel jí dlaně.

Beth trhla hlavou dozadu. Světlomety je oba zaplavily a nákladní vlak zařval. Chlapec zavrčel a mrštil zábradlím. Prorazilo přední nárazník a zabodlo se hluboko do země.

Najednou vybuchlo modré světlo a objevil se paobraz obrovských, ostrých, otevírajících se zubů. A pak Beth pohltila temnota.

Svět se začal znovu pomalu vynořovat se vzdáleným hučením dopravy. Nos napověděl Beth, že je pořád ještě naživu – pokud věděla, nebe ani peklo nesmrdělo jako ucpaná southwarkská kanalizace. Neotvírala oči. U hlavy jí křupaly ve štěrku kroky.

„No, vypadáš jako mrtvá.“ V hlase slyšela slabý eastendský přízvuk. „Ale nesmrdíš jako mrtvola, a pokud to, co slyším, je tlukot srdce, pak ani jako mrtvola nezníš.“

Pod ramena jí vklouzla jeho ruka, podepřela jí hlavu a zvedla ji na nohy. „Vstávačka, no tak.“ Chlapec jí pomohl najít stabilitu a ustoupil o krok dozadu. Mračil se a opíral se o svůj kus zábradlí.

Vypadal tak na šestnáct, ale nedalo se to říct s jistotou, protože oči měl hluboko zapadlé a tváře tak vyzáblé, že to působilo, jako by trpěl hlady. Kůže, která se mu napínala přes žebra, hrála různými odstíny šedi, jako by do sebe nasákl saze a olej města a zůstal napořád ušpiněný. Vypadal jako uličník z ulice z jedné z těch starých knih, ale divočejší, drsnější a skoro dospělý.

Beth na něj nechápavě poulila oči. Rozhlédla se kolem, ale po vlakobestii nebylo ani památky. „Kam to zmizelo?“ zeptala se nervózně. Připadalo jí to jako naléhavější otázka než ta, která ji měla vzápětí následovat: Kdo sakra jsi?

„Přízrak železnic?“ zeptal se. „Uzemnil jsem ho, rozložil náboj po zemi.“ Pokrčil smutně rameny. „Asi mě to mělo napadnout dřív, jenže když se na tebe ze tmy vyřítí něco tak velkého a naštvaného, prvotní instinkt velí bodnout to něčím ostrým, chápeš, že jo?“

Kriticky si Beth, která na něj nepřestávala civět, prohlížel přivřenýma očima, a pak se rozesmál. „I když nejspíš ne. Co sis ve jménu Temže myslela, takhle na něj hulákat? Snažila ses s ním domluvit? Myslíš, že Bahngeisti umí mluvit? “

Beth bezmocně rozhodila rukama.

Chlapci se na bizarně zbarvené kůži objevily petrolejové kapky potu a leptaly si cestičky kolem vyrýsovaných svalů, šlach a kostí.

„Jsi divná,“ prohlásil. Ještě chvíli si ji prohlížel, jako kdyby byla obzvlášť pozoruhodný muzejní exponát, pak si odfrkl a oddusal k okraji viaduktu.

„Počkej!“ zavolala za ním. „Počkej, kam jdeš?“ Ignoroval ji a Beth se rozběhla, aby ho dohnala. Nečekaně a bolestivě se jí připomněly modřiny na nohách a zádech.

„Nemůžeš jen tak odejít – hej, mluvím s tebou!“ Popadla ho za ruku. „Zachránila jsem ti život…“ Zavrávorala, když se k ní najednou otočil.

Cenil zuby jako syčící divoká kočka. „Fakticky?“ štěkl po ní, „nejdřív jsem ho ale já zachránil tobě a vzhledem k tomu, jak se věci mají, hádám, že můj úspěch bude mít delší trvání než ten tvůj.“

Úsvit právě začínal prosakovat okrajem nebe a v pološeru viděla Beth napětí vepsané kolem chlapcových očí. Mračil se, snažil se vypadat nelítostně a ona se přestala bát: poprvé před sebou neměla mimozemšťana, arogantní bytost ulice, ale k smrti vyděšeného puberťáka.

„Co tím chceš říct?“ zeptala se ho. „Čeho se bojíš?“

„Já se nebojím.“

Beth z něj nespouštěla oči.

„Nevím, co ti je vůbec do toho,“ řekl nakonec po dlouhé odmlce, „ale ten Přízrak železnic poslali – poslali ho, aby šel po mně. Někdo se mě snaží zabít, někdo, kdo –“ zarazil se a nervózně se zadíval na horizont, kde se v panoramatu města tyčil chrám sv. Pavla. Jeřáby ho svíraly jako kruté kovové prsty.

„Věř mi,“ zamumlal, „že kdyby chtěl, abys byla mrtvá ty, taky bys měla nahnáno.“ Odmlčel se a podezřívavě sledoval přimhouřenýma očima holuba mávajícího křídly nad jejich hlavami.

„A?“ zeptala se Beth.

„A co?“ podrážděně si ji změřil.

„Kdo se tě snaží zabít?“

„Proč tě to zajímá?“

„Proč mě to zajímá? “ Beth ta otázka vyvedla z rovnováhy. „Já… já jen –“

Zabodl kus zábradlí mezi koleje a založil ruce na prsou. Strach, který předtím spatřila, se vytratil, schoval se za pozlátkem falešné statečnosti. „Co?“

„Hele –“ Beth zatnula zuby. Možná ji zachránil před rozmačkáním, sežehnutím a popravou proudem, ale ty jeho naduté manýry ji pěkně štvaly. „Prostě jsem ti zachránila život, je to tak?“

Chlapec chtěl protestovat, ale Beth zvedla ruku. „Nech mě domluvit. Ať to přiznáváš nebo ne, zachránila jsem ti život. Jestli se teď otočíš na podpatku a necháš se zabít, může mi to být naprosto šumák. Upřímně, sakra, nesnáším plýtvání energií.“

Chlapcův obličej potemněl do ještě špinavějšího odstínu šedé. „Já ti taky zachránil život,“ prskl po ní.

„To jo,“ opáčila Beth, „dvakrát. A co tím chceš říct? Že když jsi mi zachránil život, má mi být ukradené, že se tě někdo snaží připravit o ten tvůj?“

„Cože?“ Teď vypadal kluk zmateně.

„Ptal ses, proč mě to zajímá,“ Beth vyslovovala každé slovo s přehnanou pečlivostí. „Proč by mě to sakra nemělo zajímat? Proč bys mi to vůbec říkal, kdybys nečekal, že mě to bude zajímat? No jó, ‚Někdo se mě snaží zabít‘.“ Připlácla si ruce na tváře v hrané hrůze. „Má to na mě udělat dojem?“

Chlapec zamrkal. Čelo se mu zkrabatilo. „No a neudělalo?“ zeptal se přiškrceně.

„JASNĚ!“ vykřikla Beth. „TO TEDA ZATRACENĚ UDĚLALO! PROTO SE PTÁM!“ Těžce dosedla na štěrk.

Hoch teď vypadal zaraženě a úplně zmateně. Sedl si vedle ní. „Díky,“ ozval se. „Díky, žes mě zachránila.“

Beth zhluboka vydechla. „Nápodobně,“ opáčila a napřáhla ruku. „Já jsem Beth.“ Potřásl jí rukou, ale nic neřekl. „A ty se jmenuješ?“

Zavrtěl hlavou.

„Dobře, buď si klidně tajemný,“ vzdychla. „Ale kdybys chodil do mojí školy a neprozradil bys svoje jméno, nějaké bys dostal, chápeš, jak to myslím? A věř mi, že by se ti nelíbilo.“

Nejspíš by ti říkali prostě Uličník, pomyslela si. Tak ti říkám já. A přesně tak vypadáš: fotka z kampaně „Pomozte londýnskému dítěti“ po pěti letech.

Chvíli tiše seděli. Uličník si třel vnitřní stranu zápěstí a Beth si teprve teď všimla značky, kterou tam měl: tetování, břidlicově šedé v porovnání s jeho světlejší kůží. Vypadalo jako půlkruh výškových budov uspořádaných tak, aby vytvářely hroty koruny.

„Tak kdo se tě pokouší za –?“ spustila, ale prudce ji zarazil.

„Ne,“ vyhrkl. „Žádné otázky – ani se o to nepokoušej. Dnes v noci jsi viděla monstra.“ Slabě se ušklíbl. „A já jsem z nich nejspíš to nejhorší, tak na mě prostě zapomeň. Vy lidi dokážete zapomenout na cokoliv, když se dost snažíte.“

„Ale no tak,“ zaprotestovala Beth, „ať je to kdokoliv, nemůže to být tak zlé. Vzhledem k tomu, jak ses vypořádal s tou vlakověcí –“

„Je horší,“ prohlásil nekompromisně.

„Dobře, ale stejně – Ať je to, kdo je to, vsadím se, že ho dokážeme porazit.“ My. Netušila, proč to řekla.

Jeho oči v barvě chodníku se setkaly s jejíma. Usmál se a ona úsměv opětovala, pak ale smutně zavrtěl hlavou. „Nemáš ponětí, o čem mluvíš. Hele, je s tebou sranda – asi jako když se lámou kosti. Možná, až tohle všechno skončí, bys mě mohla vyhledat.“ Vyčerpaně se usmíval. Nezdálo se, že by doufal, že „až tohle všechno skončí“, zbude z něj něco, co by se dalo najít.

„Kde bych tě měla hledat?“ zeptala se Beth.

Zaváhal. „Podle přízvuku jsi z Hackney…“ nadhodil.

Přikývla.

„Dobře, holko z Hackney, hledej mě při tanci, kde světlo samo je hudbou, kde ženoucí se Přízrak železnic buší do bubnů.“ Zkoumavě se na ni zadíval. „Hledej mě v rozbitém světle, až bude po všem, a možná si pak spolu zatančíme. Teď ale jdi. Bude dost zlé, že se tomu, co se blíží, budu snažit postavit já. Nemůžu při tom ještě zakopávat o tebe.“

Beth připadalo, jako by jí tím odmítnutím dal herdu do žaludku. „Proč ne?“ zašeptala.

Usmál se na ni jedním koutkem. „Protože jsem ti zachránil život,“ prohlásil, „a nechci plýtvat energií.“

„Hele, kámo –“ spustila Beth, ale v tu chvíli šedivý chlapec vyskočil na nohy a sprintem se rozběhl podél kolejí pryč.

Beth zanadávala a vyrazila za ním. Nikdy neběžela tak rychle; její rozbolavělé svaly ječely na protest a pod nohama se jí míhaly pražce. Na vteřinu se ocitli vedle sebe, ale pomalu, mučivě pomalu, získával náskok. Beth pálil dech v plicích, ale on běžel rychleji a rychleji. Pohyboval se podivně plynule a cikcak jako pouliční krysa. Skoro se už ani nepodobal člověku.

Vyskočil na zídku viaduktu, obrys na pozadí Londýna. Na okamžik vypadala zubatá silueta města jako armáda kryjící záda vyzáblému klukovi. Pak seskočil na druhou stranu.

Beth tam doběhla o pár vteřin později, lapala po dechu a nadávala. Naklonila hlavu přes zeď. Ze silnice pod ní se k ní nesl zvuk klaksonů časně ranní dopravy. Mezi jedoucími auty ale vůbec nic neviděla.

Vydal: Nakladatelství Paseka; listopad 2014

Překlad: Jitka a Tomáš Jeníkovi