Kathy Reichs, Brendan Reichs: Únos

Dospívající Tory Brennanová a její viráti pátrají po zmizelých dvojčatech.
Tory Brennanová nedávno oslavila patnáctiny, ale na pubertu nemá čas. Po hurikánu a hlavně po ostře sledovaném soudním procesu s Pánem hry, který chtěl Tory i její kamarády zabít, se život na ostrově Morris vrací do vyjetých kolejí. Jenomže pak záhadně zmizí dva studenti Boltonovy přípravky, kde Tory studuje. I s ostatními viráty se okamžitě pustí do pátrání – zvláštní nadlidské schopnosti jim sice přinášejí spoustu starostí, ale když už je jednou získali, chtějí je využít pro dobrou věc.

Vloupají se do domu, kde sourozenci bydlí, a ve sklepě najdou krvavé stopy. Na polštáři jednoho z dvojčat policie dokonce objeví záhadnou kartu Hadonoše, třináctého znamení zvěrokruhu. Unesl děti nějaký šílenec, který se zabývá astrologií?

Vlčí schopnosti jsou pro Tory a její kamarády darem i prokletím. Jejich záblesky začínají být nezvladatelné a navíc jejich tajemství chce za každou cenu odhalit Chance Claybourne. A Tory stále ještě nezjistila, co obsahují záznamy doktora Karstena, který s nebezpečným parvovirem experimentoval. Jejich smečce však hrozí víc než jen prozrazení…

Únos je již čtvtým dílem série dobrodružství patnáctileté Tory, blízké příbuzné proslulé soudní antropoložky Tempe Brennanové.

Ukázka z knihy:

PROLOG

Z temnoty dolů dopadaly kapičky vody.

Kap. Kap. Kap.

Dívka se pohnula a odvrátila bledou tvář. Zmáčené plavé vlasy jí zplihle visely na ramena, špinavé a zaprášené.

Skrčený chlapec se napřímil. Odvedl dívku na druhou stranu úzké kamenné kobky. Beze slova si s ní vyměnil místo. Po tvářích se mu začaly valit načernalé potůčky, dole na bradě se setkávaly a stékaly na jílovitou podlahu. Nebylo tu suché místo.

Před temnou plesnivou celou zářilo za rezavou železnou mříží červené světlo. Ani se nepohnulo, neblikalo. Jejich jediný společník.

Dívka se roztřásla po celém těle. Začínala naříkat.

Hoch se na ni nepodíval, ale natáhl ruku a stiskl jí rameno. Pláč ustal, vystřídala ho škytavka a hlasité popotahování.

Rudé světlo je pozorovalo. Upřeně. Lhostejně.

Čas ubíhal, nic se nehýbalo.

Nářek se brzy ozval znovu. Tentokrát už chlapec nereagoval.

Ticho najednou prořízla hlasitá rána.

Dva páry očí se rychle zvedly a nervózně zkoumaly neproniknutelné přítmí.

Znovu to bouchlo a pak zaskřípal kov.

Chlapec a dívka se instinktivně přitiskli k sobě.

Vrzání a rachocení sílilo a odráželo se od starodávných kamenných stěn.

Nad hlavami se jim zjevil stín o něco černější než okolní tma. Klesal.

Hoch a děvče ho bez dechu pozorovali, prsty propletené.

Stín získával tvar – kbelík. Dřevěné vědro omotané provazem, z něhož čouhaly ostré třísky. Pomalu se blížilo na tlustém kovovém řetězu.

Kbelík se zastavil asi půl druhého metru nad zemí.

Chlapec vstal. Opatrně se do něj podíval.

Uvnitř se válel pecen okoralého chleba, který už začínal nasávat vlhkost a plesnivý zápach okolního vzduchu.

Oba vězni se na chléb hladově vrhli. Skromné jídlo zhltli za pár vteřin.

„Mám pořád hlad,“ zašeptala dívka.

Chlapec zavrtěl hlavou.

Řetěz zavrzal a nádoba se začala zvedat. Hoch vztekle vztyčil obě pěsti, uhodil do vědra a roztočil ho.

„Co s námi chcete dělat?“ zakřičel. „Pusťte nás ven!“

Odkudsi z výšky k nim dolehl chraplavý smích.

Dívka se rozplakala.

Kbelík stoupal vzhůru. Zmizel ve tmě.

Voda kapala.

Červené světlo slabě zářilo.

Během chvilky se znovu rozhostilo ticho a tma.

PRVNÍ KAPITOLA

Pondělí

„Chci od vás slyšet pravdu, slečno Brennanová.“

Chraplavý hlas obhájce se rozléhal soudní síní.

Cukla jsem sebou a cítila, jak mi žilami proudí adrenalin.

Mysl se mi zatoulala. Vzhledem k okolnostem to bylo dost zvláštní, já vím. Jenomže druhá hodina výslechu si už vybírala daň.

A tenhle nabubřelý idiot se očividně nechystal ubrat plyn.

Odkašlala jsem si. Na židli pro svědky jsem se zavrtěla.

„Mohl byste zopakovat otázku, pane?“ Pokoušela jsem se získat čas.

Parrish si okázale povzdechl. „Znovu?“

Přisvědčila jsem.

Parrish se ušklíbl a jeho bohatá sbírka brad se o jednu rozrostla. Bezpochyby si myslel, že mi úspěšně brnká na nervy.

Upřímně, byla jsem jenom unavená. Unavená a neuvěřitelně napružená.

Musela jsem si dávat pozor na každé slovíčko.

„Potřebujete přestávku, slečno Brennanová?“ Parrish zkřížil paže a hlavou kývl ke stolu okresní návladní. „Možná si potřebujete svou výpověď ujasnit s obžalobou.“

„Námitka!“ Nell Harrisová prudce vstala. Sako od kostýmu se jí rozvlnilo a z ledově modrých očí sršel vztek. „Pan Parrish před porotou zpochybňuje důvěryhodnost svědkyně! Jeho nepravdivá a štvavá poznámka musí být vyškrtnuta…“

Soudce Felix DeMerit zvedl smířlivě ruku. „Námitka se připouští, slečno Harrisová.“

Odpolední slunce šikmo vnikalo dovnitř oknem za soudcovým impozantním křeslem a odráželo se od holé lebky s jaterními skvrnami.

„Ovládejte se, pane obhájce.“ DeMerit se zadíval na Parrishe přes obroučky staromódních brýlí na čtení. „Slečnu Brennanovou zde nesoudíme a navíc je nezletilá. Pokračujte, ale chovejte se k ní řádně. Rozuměl jste mi?“

„Samozřejmě, Vaše Ctihodnosti.“ Parrish si uhladil neupravenou bradku a pokusil se o kajícný výraz. Pokusil, ale neuspěl. „Slečně Brennanové i soudu se upřímně omlouvám.“

Rozlehlou soudní síní, největší v Charlestonu, se rozezněl šepot. Televizní štáby sem neměly přístup, protože tu svědčili nezletilí, ale v lavicích seděla spousta novinářů. Zbytek sedadel zaplnili vládní úředníci, policisté, advokáti a městská smetánka. V uličkách i u stěn stáli členové ozbrojené justiční stráže a ve dvojicích obsadili i všechny dveře.

Charleston podobný proces nezažil už dlouhé roky a s tak senzačním zločinem se snad ještě nesetkal. Každý, kdo měl potřebné páky, si zajistil místo na dlouhých dřevěných lavicích.

Aby se podíval na mě.

Čtrnáctiletou školačku, která vyzrála na psychopata.

Bylo pondělí, první den měsíce dubna.

Místní blogger mi už stihl dát přezdívku „Aprílový žertík“.

Blé.

„Porota nebude k poslední poznámce pana Parrishe přihlížet.“

Soudce DeMerit se obrátil na mě. „Potřebujete krátkou přestávku, slečno Brennanová? Tohle není vytrvalostní soutěž, je to soudní proces.“

„Jsem v pořádku.“

Nebyla jsem. Ani zdaleka. Ale chtěla jsem mít tuhle noční můru co nejdřív za sebou.

I přes subarktickou teplotu v soudní síni se mi potní žlázy rozjížděly na plný výkon. V duchu jsem děkovala, že sako od uniformy Boltonovy přípravky je tmavě modré.

Propocené podpaží nebudí důvěru.

Začala jsem si hrát s vlasy staženými do culíku, ale pak jsem si vzpomněla na radu slečny Harrisové: Nevrť se. Seď rovně. Dívej se na porotu. Pokus se neztratit nervy.

Zatím jsem s jejími požadavky dost zápolila.

Doufala jsem, že nejsem ve tváři bledší, než moje irská pokožka obvykle bývá. A že když člověk lže, nenaskáčou mu v obličeji další pihy, jak mě strašila maminka, když jsem byla malá.

Jestli je to pravda, budu pihatá od hlavy k patě.

Rychle jsem pohlédla na porotu. Všech dvanáct jejích členů mě pozorně sledovalo.

Měli v očích soucit? Skepsi? Nudu?

Nedokázala jsem to rozpoznat. A nebyla jsem si jistá, zda to chci skutečně vědět.

Dotáhni to do konce. Ben to zvládl. Ty to dokážeš taky.

Sjela jsem pohledem k ochozu, i když jsem věděla, že Ben tam není. A ani nemůže. Podle soudního řádu nesmí být svědek přítomen výpovědi jiného svědka. Aby se nemohli domlouvat, myslím, ale i tak mi to připadá jako pitomé pravidlo – když chce člověk lhát, tak lhát bude. Tečka.

A Ben a já jsme lhali. Trochu.

Nebylo zbytí.

Nemohli jsme říct celou pravdu. Protože bychom odhalili, čím jsme. Prozradili skryté schopnosti, které máme. Vytroubili pravdu o své zdeformované DNA celému světu.

A ohrozili své životy.

To se nestane.

Zabloudila jsem zrakem k místu, jemuž jsem se vyhýbala od chvíle, kdy mě povolali na lavici svědků.

Střetla jsem se s párem očí.

Nebyla v nich žádná vřelost.

Jen zlost. Ano, spousta zlosti.

Z Pána hry sedícího za stolkem obhájce sršela čirá nenávist. Měl na sobě laciný šedý oblek a na nose brýle, co měly hlásat, „jsem nevinný“. Ale ani falešná skla z plastu nedokázala zakrýt jeho téměř hmatatelný vztek. Pod jeho silou jsem skoro zalapala po dechu.

Kouká se na mě celou dobu? To vážně nikdo nevidí, že je to blázen?

Odvrátila jsem zrak a hledala příjemnější tvář, na které bych mohla spočinout.

Tam. Kit.

Táta seděl v první řadě, kudrnaté hnědé vlasy rozcuchané, jak si je neustále nervózně prohraboval prsty. Tvářil se naštvaně, podrážděně i povzbudivě. Pohlédl mi do očí, odhodlaně kývl hlavou a zvedl oba palce.

Pomalu jsem vydechla. Aspoň někdo je na mé straně.

Věděla jsem, že nevýslovně trpí. Dal naprosto jasně najevo, že nechce, aby mě povolali jako svědka. Nelíbilo se mu, že se mám ocitnout v jedné místnosti s tou zrůdou.

Ale Harrisová byla neoblomná – jen Ben a já ho můžeme usvědčit. A bez ohledu na to, jak nepříjemné bude mé vystoupení v soudní síni, neměla jsem v úmyslu nechat Pána hry vyváznout bez trestu.

Poznámka. S Benem jsem od hurikánu nemluvila.

Teď ne. Soustřeď se.

Všimla jsem si Hie a Sheltona, kteří seděli vedle Kita. A trošku jsem se uklidnila.

Oba byli téhle tvrdé zkoušky ušetřeni – podle Harrisové dva očití svědkové stačí a Ben a já jsme byli samozřejmě první na řadě. Shelton úlevou skoro omdlel, ale měla jsem podezření, že Hie to zklamalo. Strašně rád se předvádí.

Seděli vedle sebe ve stejných boltonských uniformách – bílá košile, vínová kravata, světle hnědé kalhoty a námořnicky modré sako s vyšitými gryfy. Hi dnes kupodivu neměl sako naruby.

Dokonce i Hiram Stolowitski to bere vážně.

Shelton si všiml mého pohledu, povzbudivě na mě kývl a silné brýle s černými obroučkami mu poskočily na nose.

Hi na mě mrkl. Zvedl obě pěsti a zahrozil. Pak se udeřil do ochablé hrudi jako gorila.

Hm, asi ne tak úplně vážně.

„Zkusím to znovu.“ Parrish nasadil výraz těžce zkoušené trpělivosti a rychle se přitom po očku podíval na porotu, aby zjistil, jaký jeho vystoupení vyvolává efekt.

Hajzle!

„Tvrdíte, že vás pět…“ Parrish se otočil a zamžoural na Hie a Sheltona, pak se podíval na mě, „…můj klient vylákal do sklepa a uvěznil? Je to tak?“

„Ano.“

„Do této skupiny patřil i pan Benjamin Blue?“

„Ano.“

Parrish se otočil k porotě. „Tentýž Ben Blue, který se přiznal, že všem těmto zločinům napomáhal.“

Narovnala jsem se na židli. „Ben mu pomáhal předtím, než se Hra stala nebezpečnou. Nevěděl, co Pán hry doopravdy plánuje. Jakmile to zjistil, přestal…“

„To tvrdí on,“ skočil mi Parrish do řeči. „Velmi příhodné. Pro něho i pro dohodu s obžalobou.“

„Námitka!“ Harrisová znovu vyskočila a z očí upřených na Parrishe jí sršely blesky.

„Beru zpět.“ Parrish došel ke svému stolku a sebral tlustý spis označený jako předmět doličný B. „Slečno Brennanová, ve své výpovědi na policii jste uvedla, že ve ventilátorovně vás uvěznila silná ocelová mříž.“

Nebyla to otázka, a tak jsem neodpovídala.

Parrish se nad mou slabou vzpourou ušklíbl. „Ale když tam o tři dny později policie přijela, našla průchod volný. Rozlámaná kovová mříž ležela stranou. V hlášení ji popisují jako silné ocelové trubky, zkroucené, v některých částech zlomené vejpůl.“

Opět se spustil vodopád potu.

Parrish se zatvářil udiveně. „Můžete to vysvětlit?“

„Co mám vysvětlovat?“ I mně samotné to znělo uboze.

„Vy tvrdíte, že můj mandant tuto mříž vymyslel a zkonstruoval jako hrozivou past.“ Parrish se přiblížil jako káně kroužící nad kořistí. „Jak se tedy ocitla polámaná na podlaze?“

„Podařilo se nám uniknout.“ Nedokázala jsem se podívat na porotu.

„Podařilo se vám uniknout?“ Parrish dramaticky povytáhl obočí. „Z vězení, odkud nebylo cesty ven? Jak, prosím vás?“

Polkla jsem. „Uvolnili jsme mříž ze zdi.“

„Uvolnili?“ Vykulil oči v přehnaném úžasu. „Kovovou mříž z ocelových trubek, která váží přes dvě stě kilo?“

„Ano.“ Úsečně. Jeho zvyk opakovat mé odpovědi mi šel pekelně na nervy. „Všichni čtyři jsme do ní mlátili. Byla to stresová situace. Patrně jsme museli mít i dost adrenalinu, abychom ji dokázali vytrhnout.“

Parrish si odfrkl. „To je opravdu působivé, vytrhnout ocelové trubky jako párátka.“

Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváře. A doufala jsem, že si toho porotci nevšimnou.

I já jsem věděla, že je to přitažené za vlasy. Ale nemohla jsem prozradit, jak jsme to dokázali. Nemohla jsem porotě říct, že máme superschopnosti.

Víte, vážení spoluobčané, já a mí přátelé jsme se nakazili psím supervirem a v důsledku toho se u nás vyvinuly úchvatné fyzické a nadsmyslové schopnosti. Vyrvali jsme mříž ze zdi, protože jsme vypustili vlčí sílu skrytou v DNA.

Nevím, co by následovalo jako první – osvobození Pána hry, nebo obvinění mé osoby.

Porotci se zavrtěli. Viděla jsem, jak se některým vkrádá do tváře pochybnost.

Parrish se připravoval ke smrtící ráně. „A není pravděpodobnější, že jste onu velkou mříž našli ležet na zemi? Kde několik let rezivěla? Že váš kamarád Ben Blue zavedl celou skupinu přímo k ní, protože to byla součást jeho nebezpečného žertíku?“

„Jistěže ne!“

Parrish přestal protahovat samohlásky a pokračoval ostřejším tónem. „V té místnosti jste nebyli uvěznění, že ne, slečno Brennanová?“

Dost bylo obrany. Do útoku.

„Možná že šrouby byly chabě usazené,“ řekla jsem pevně.

Parrish chvíli zvažoval má slova. Pán hry si poposedl na židli.

Tlačila jsem dál. „Policejní vyšetřovatelé našli v elektrorozvodně na podlaze sedmicentimetrové ocelové šrouby. Podívejte se do hlášení, co držíte v ruce – odpovídají otvorům vyvrtaným do dveřního rámu ve ventilátorovně. Čtěte dál a zjistíte, že podle zjištění policie ty otvory někdo vyvrtal teprve nedávno a také že promazal panty.“

Parrish zvedl ukazováček. „To není…“

Skočila jsem mu do řeči. „Policie potvrdila, že čtvrtpalcové šrouby zajišťující ocelové trubky se prodaly v obchodě ve městě asi měsíc před onou událostí. Totéž platí o zamykacím mechanismu mříže. Laskavě si ještě jednou přečtěte výpověď Maxe Fullera, svářeče z Myrtle Beach. Vzpomíná si, že otáčecí mechanismus před půl rokem vyráběl. Návladní vám ji přece poslala, ne?“

Parrishův obličej získal fialový tón. „Poslyšte, slečinko, tady se ptám já.“

„Myslela jsem, že jste ode mě chtěl odpověď,“ odsekla jsem. „Existují důkazy, že mříž vyrobili nedávno a vsadili do sklepa. Spadla ze stropu a uzavřela nás uvnitř. Jak zamýšlel její tvůrce.“

Parrish nemohl najít slova. Ochable mávl rukou a pokoušel se znovu převzít kontrolu nad výslechem. Jenže to jsem mu nehodlala dovolit.

„Proč to nefungovalo?“ pokrčila jsem rameny a pak se obrátila k porotě s upřímným výrazem ve tváři. „Nevím, ale jen díky tomu jsme já a mí přátelé naživu. Byl to dar od Boha. A proto nepochybuji o svém šťastném osudu.“

Úsměvy. Přikyvování. Všimla jsem si, jak Pán hry zuří.

„Kdo ví?“ podívala jsem se mu přímo do očí. „Možná byl celý ten mechanismus špatně zkonstruovaný.“

„Lhářko!“ Pán hry udeřil oběma pěstmi do stolku. „Postavil jsem ho dokonale.“

V soudní síni zavládlo ohromené ticho.

„Hra byla bezchybná!“ prskal Pán hry, vzápětí se vymrštil a přeskočil stůl. „Vy jste podváděli! Někdo vám pomáhal!“

Výkřiky. Tříštící se sklo. Převržené židle.

Pán hry vyrazil k lavici svědků, v očích šílený výraz.

Dva kroky.

Cosi uvnitř mě se pohnulo.

Ne! Tady ne!

Pak se na Pána hry svalila kupa těl. Zmizel pod uniformami justiční stráže, ale stále se ke mně pokoušel dostat.

Na ochozu propukl zmatek.

Soudce DeMerit bouchal kladívkem, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Nastala mela, do dveří se nahrnuli další zřízenci a vrhli se na rozzuřeného obžalovaného.

Pomalu ho přemohli. Objevilo se několikero pout a zacvaklo. Justiční stráž se zvedala z hromady jako odlupující se cibulové slupky.

A pak… úplně dole ve skrumáži byl Kit.

Tati.

Oddechoval jako maratonský běžec a stále svíral nohu Pána hry ve smrtelných kleštích. Očividně zareagoval jako první.

„Přerušuji líčení!“ křičel soudce DeMerit a vytrvale mlátil kladívkem. „Svědkyně je propuštěna. Stráž odvede porotu a pošle obžalovaného zpět do vazby.“

Pár zřízenců vyprovázelo porotce ze dveří, další vyváděli už ztichlého Pána hry zadem.

Harrisová spěšně došla k lavici a vzala mě za ruku; její krátké blond mikádo připomínalo vrabčí hnízdo. „Jsi v pořádku, Tory?“

Přisvědčila jsem, příliš otřesená na to, abych dokázala promluvit. Harrisová mě doprovodila ke Kitovi, který už seděl u stolku obžaloby a držel si kapesník u nosu.

„Pěknej zákrok.“ Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem mu jen stiskla rameno.

„Minul jsem se povoláním,“ ucedil Kit a otíral si obličej. „Jsem rozený fotbalový obránce.“

Shelton a Hi se objevili vedle mě.

„Páni!“ Shelton se držel za hlavu. Nemohl popadnout dech, ačkoli se během útoku ani nepohnul. „Se to tady pořádně rozjelo.“

„Já to říkám pořád, Tory.“ Hi potřásal udiveně hlavou. „Máš od přírody dar pěkně nasírat lidi. A ne jenom tak obyčejně. Úplně z tebe zcvoknou a vrhnou se u soudu na svědka.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Díky.“

Harrisová si roztřesenou rukou upravila kostýmek. „Musíme vyklidit síň.“ Bez ohledu na okolnosti jsem v jejím hlase vycítila vzrušení.

Naposledy jsem se podívala ke stupínku. Soudce DeMerit stál za křeslem, jako by ztuhl v pohybu, kladívko v ruce a ve tváři udivený výraz.

Souhlasím.

Kit mě chytil za paži a rychle jsme vyšli ven.

DRUHÁ KAPITOLA

Shelton za námi zavřel.

Tlukout srdce se mi konečně zpomalil.

To byl den.

„Pořád nemůžu věřit, že se na tebe vrhnul.“ Hi, už potřetí. Svalil se do superžidle kosmického věku u naší počítačové stanice. „Byl to hotovej psychothriller. Ten chlap je magor.“

Hirama by bylo možné popsat buď jako statného, nebo jako obtloustlého kluka – podle toho, jak jste velkorysí. Je zábavný, má jiskřivé hnědé oči a vlnité hnědé vlasy, důvtip a jazyk jako břitvu. Je blázen do přírodních věd a miluje složité experimenty.

Hiram doma shodil školní uniformu a teď měl na sobě vybledlé sportovní kapsáčové kraťasy a červené tričko s obrázkem Gremlins. Je posedlý retro módou – asi v polovině případů jsem o věcech vyobrazených na jeho šatstvu v životě neslyšela.

Hi mi to vždycky ochotně vysvětlí. Dlouze.

„Promiň, že jsem tam ztuhnul, Tor.“ Shelton se mračil a lemem trička si čistil brýle. „Nebyla to moje hvězdná chvilka, co?“

Jeho omluvu jsem přešla mávnutím ruky. Věděla jsem, jak Shelton nesnáší vlastní zbabělost.

„Hele, já ztuhla taky.“ Při té vzpomínce mi naskočila husí kůže. „Doufejme, že porota měla dobrý výhled. A že Parrish nenajde způsob, jak to překroutit. Je to slizkej had.“

„To máš pravdu.“ Shelton se převlékl do bermud a žlutého polotrička. Obojí na jeho hubeném tělo volně viselo. Sheltonova tmavě čokoládová pleť je dědictvím po otci Nelsonovi, ale jemné rysy v obličeji zdědil po japonské mamince Lorelei.

Naše počítačové eso, špičkový kyberhacker Shelton si hravě poradí se šiframi i hádankami. Taky umí mistrně otevírat zámky. Ale vzrušení moc nevyhledává. Jeho seznam fobií je asi kilometr dlouhý.

Sheltonovi bylo v listopadu šestnáct; tuhle impozantní hranici překonal jako druhý z virátů. Řidičák dostal hned po Vánocích a teď tráví nekonečné hodiny prohledáváním webovek s ojetými auty a hledá dokonalý vůz.

Já oslavila patnácté narozenin šest týdnů před soudním procesem. Žádná velká hostina – jen já, Shelton a Hi, Kit a Whitney, pár dárků a tříchodové menu v restauraci Husk. Byla jsem nadmíru spokojená, ačkoli proč si Hiram myslel, že mě potěší tričko s Angry Birds, je mi pořád záhadou.

Žádné spolužáky z Boltonovy přípravky jsem nezvala, ani Jasona ne.

Určitě by to pochopil. Poslední, co bych si přála vytrubovat do světa, je můj věk i to, že jsem „tak chytrá“, že jsem v pohodě přeskočila jeden ročník. V minulosti to nefungovalo v můj prospěch.

Možná za rok.

Na narozeniny jsem nepozvala ani Bena. To bylo těžší.

Jenže fakta jsou fakta: Ben spolupracoval s Pánem hry.

Věděl, co je to za blázna, celou tu dobu to věděl a nic neřekl.

Bena jsem neviděla od té noci při hurikánu, kdy jsem si vyslechla jeho zpověď. A ani jsem ho vidět nechtěla. V prosinci mu bylo sedmnáct a pozval mě na oslavu – s Hiem a Sheltonem –, ale já nešla.

Cožpak jsem mohla?

„Musíš připustit,“ ozval se najednou Hi, „že ten pošuk je docela mrštnej. Doskočil skoro až k tobě, aby tě zaškrtil. To nebyl špatnej výkon.“

Shelton hlasitě vydechl. „Když se Pán hry pohnul, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Jeho advokát musí být bez sebe vzteky.“

„V noci bude mít těžký sny, jak ho Kit sráží k zemi,“ dodal Hi. „Jsem si sakra jistej, že to byl zákrok proti pravidlům. Bránění ve hře. Nebo tak něco.“

V hlavě jsem si přehrávala celé šílenství ze soudní síně, když se mi cosi otřelo o kolena. Podívala jsem se dolů. A spatřila pod stolem Coopovu obrovskou hlavu.

Vlčák mi položil packu do klína a upřeně se na mě díval tmavě modrýma očima. Obvykle vycítí, když jsem nesvá.

Je to součást našeho jedinečného pouta? Anebo jen psí intuice? Kdo ví?

„Ahoj, psisko.“ Podrbala jsem ho za šedohnědýma ušima.

Všichni čtyři jsme byli nacpaní v klubovně, starobylém bunkru z dob občanské války na severním výběžku Morrisu, což je bariérový ostrov na konci světa, kde naše rodiny žijí. Odlehlá skrýš je schovaná v pískovcovém kopci nad Atlantikem a pro okolní svět je prakticky neviditelná.

Tady se cítím v bezpečí. Především proto, že nikdo jiný nemá o existenci bunkru ani tušení.

Až na Bena, samozřejmě.

Rychle jsem tu myšlenku odehnala.

Morris je mimo dosah civilizace – pusté kopce, louky a orobincem porostlé duny tvořící jižní polovinu vjezdu do charlestonského přístavu. Celých deset čtverečních kilometrů vlastní Loggerheadský svěřenský fond, který je udržuje v povětšině nezastavěné podobě.

Na Morrisu stojí jen jedna moderní budova – malý komplex domků, kde všichni bydlíme. S okolním světem nás spojuje jediná silnice, jednoproudá neznačená asfaltka vlnící se na jih travnatými loukami a pokračující na ostrov Folly.

Naše maličká komunita je tou nejizolovanější v celé nížině. Žijeme ve virtuálním exilu, odříznutí od zbytku Charlestonu. Většina místních si myslí, že Morris je neobydlený.

Loggerheadský fond vlastní i domky a pronajímá deset stejných obytných jednotek zaměstnancům výzkumného ústavu na ostrově Loggerhead, jednoho z nejvyspělejších veterinárních výzkumných zařízení na téhle planetě.

Já a Kit máme jeden. Což dává smysl, protože Kit je nejenom ředitelem LIRI, ale i správcem fondu.

Rodina Stolowitských a Deversových mají také po jednom – Hiův otec je hlavním laboratorním technikem ústavu, Sheltonův táta zase ředitelem informačních technologií a maminka veterinární asistentka, která pracuje v laboratoři číslo jedna. Benův otec Tom Blue provozuje lodní kyvadlovou dopravu – člun Hugo a bydlí v posledním domku napravo. Ben je střídavě tady anebo u matky za zálivem v Mount Pleasant.

„Nabíjel někdo poslední dobou baterky?“ zeptal se Shelton.

„Jasně.“ Hi už zapínal iMac. „Včera. Můžeme to spustit.“

Náš bunkr, kdysi klíčová předsunutá výspa obrany města před námořními útoky, je dnes už světem zapomenutý. Tedy byl až do chvíle, než jsme ho objevili, když jsme hledali zakutálené frisbee.

Od toho dne se hodně změnilo.

Nejprve to byl spíš kryt, temná jeskyně v kopci vystavená průvanu. Kromě nebezpečného vchodu do dolů a rozbité dřevěné lavice v ní nebylo nic. Ale naše dobrodružné pátrání po legendární pirátce Anne Bonnyové nám přineslo peníze a my je dobře využili.

Hotovost a únavné lopocení přeměnily bunkr na speciální místečko. Pečlivě vybavenou klubovnu nacpanou nejmodernější technikou. Měli jsme dost šťávy, aby tu mohl přistát raketoplán.

Na podlaze ležel zátěžový koberec a do střílny pro dělo jsme přidali okno s výhledem na oceán. Interiér zdobil elegantní nábytek – kulatý rozkládací stůl se židlemi, skříňky, police a absolutně špičková počítačová stanice.

Hi si vyžádal miniledničku a dostal ji. Stará dřevěná lavice pořád stála pod oknem, ale byla obroušená, natřená a nalakovaná. V rozích jsme rozmístili veselé stojací lampy.

Největším dosavadním nákupem byl solární generátor. Nechat si tu velkou a přitom choulostivou věcičku poslat a dostat ji nepozorovaně do bunkru, to byla noční můra. Ale popasovali jsme se s tím a do křoví nad vchodem jsme nainstalovali čtyři panely.

„Ta pitomá wifina nefachá.“ Hi vstal a vstoupil do druhé místnosti bunkru. Hmatal po vypínači. Byla tu vždycky tma, protože jsme dělovou střílnu natrvalo utěsnili a zřícený vchod do šachty vzadu zahradili prkny.

Z kovových polic u stěny visely zamotané kabely připojené k různým typům hardwaru. Bezdrátové routery. Servery. Externí jednotky. Audiovizuální zařízení. Tucet dalších vynálezů moderní techniky. Dole stála řada průmyslových nabíjecích baterií.

Coop sledoval každý Hiův pohyb. Vzadu v rohu se nacházel vlčákův soukromý salon: pelíšek značky Kong, dávkovače na vodu a granule. Na podlaze se válelo půl tuctu parohů, kostí a oslintaných žvýkacích hraček.

„Klídek, psisko.“ Hi zapojil zástrčku na horní polici. „Jen vypadl modem. Tvoje království zůstalo netknutý.“

Coop došel k pelechu, dvakrát se otočil, schoulil a usnul.

Hi se vrátil k nám a dosedl na židli.

„V čem byl problém?“ chtěla jsem vědět.

„Spadla síť.“ Vyhnul se mému pohledu. „Možná se tu zastavil Ben a zkoušel surfovat po netu. Pokaždý zapomene heslo. Spravil jsem to.“

Shelton došel k oknu a podíval se ven. „Hýbalo se i s lany v přístavišti. Asi tu včera byl.“

Nekomentovala jsem to.

Před bunkrem začínala úzká stezka vinoucí se dolů z kopce až k maličké zátoce skryté ve skalách. Cestu i zátoku stínily dva kamenité výchozy, takže z moře nebyly vidět. Kus od břehu stál ve vodě starý kůl, u něhož se dal báječně uvázat člun mimo dosah zvědavých očí.

Lodě tu projížděly ve dne v noci, vplouvaly do přístavu a zas z něho vyplouvaly a jejich obyvatelé neměli tušení, že v kopci se schovává moderní technické nervové centrum.

Naše tajemství.

Přestavba podzemní skrýše trvala týdny, přišla nás na tisíce a rozšířila hranice našich schopností. Ale výsledek stál za to.

Hurikán Katelyn díkybohu naše doupě ušetřil.

Když jsme přečkávali bouři v domě mé pratety Tempe v Charlotte, byla jsem uzlíček nervů. Uplynul celý týden, než jsme se mohli vrátit.

Katelyn zasáhla Charleston vytrvalým větrem o rychlosti přes dvě stě kilometrů za hodinu. Náš ostrov převálcovala – dokonce pobořila malý most na Folly.

Jelikož na Morrisu žije méně než třicet obyvatel, oprava tohoto minisídliště nebyla na prvních místech seznamu priorit města. Nakonec se Kit rozhodl provést opravy soukromě za peníze LIRI. Cokoli, jen abychom se dostali domů.

Bunkr jsme proti vodě zabezpečili, jak nejlépe to šlo, odmontovali jsme solární panely a natahali je dovnitř. Byla to vyčerpávající práce a já doufala, že už se nebude nikdy opakovat. Jenomže jsme neměli tušení, jestli naše staletá jeskyně v kopci přežije bouři čtvrtého stupně.

Bohové byli laskaví – domy zůstaly téměř neporušené a naši skrýš to jen maličko zatopilo.

„Takže už je skoro po procesu?“ Hiova otázka mě přivedla zpět. „Kvůli tomuhle dramatu reálnýho života nestíhám sledovat televizi.“

Pokrčila jsem rameny. „Návladní neví, co teď Parrish udělá, když jeho klient dostal záchvat před porotou. Harrisová se bojí, aby porotci neprohlásili soudní řízení za zmatečné.“

„Zmatečné? Takže bys to musela absolvovat celý znova?“ Shelton vykulil oči, když si sedal vedle mě. „Ale Pán hry se prakticky přiznal. Je to děs.“

Líp bych to sama neřekla.

„Ben zešílí, jestli bude muset podruhý svědčit,“ prohlásil Hi. „Parrish na něj byl mnohem tvrdší než na tebe, Tor. Chtěl, aby to vypadalo, že Ben za všechno může.“

Podívala jsem se na lavici pod oknem. Tam vždycky sedá Ben.

Sedával.

Než nás zradil.

Rychle jsem odvrátila oči. Nechtěla jsem na to myslet.

Hi a Shelton odpustili Benovi skoro okamžitě, ale já nemohla. Pro mě byla jeho zrada pořád čerstvá. Hluboká.

Navíc jsem nebyla připravená zabývat se tím ostatním mezi námi.

V tu noc mi totiž svěřil ještě něco dalšího. Tajemství, které jsem si nechávala pro sebe. I teď.

Ben to všechno dělal proto, aby na mě zapůsobil. Chtěl být víc než můj kamarád.

I po pěti měsících jsem nevěděla, jaký z toho mám pocit. Ze všeho.

A tak jsem v přítomnosti kluků dělala to nejlepší, co jsem uměla – vyhýbala se tématu.

Hi mi určitě četl myšlenky.

„Ben nevěděl, co se stane,“ řekl tiše. „Netušil, jak to bude zlý. Nikdy by nám to neudělal, Tor. To přece víš.“

Neodpovídala jsem.

Možná jsem souhlasila, ale nic to neměnilo na mých pocitech.

Jak mu můžu zase věřit?

Ben, jeden z mých nejbližších přátel. Kluk, se kterým jsem každý den jezdila do školy a venku trávila dlouhé hodiny. Člen mojí smečky. Virát.

Ben, který pro mě byl jako rodina. A v určitém směru možná ještě bližší.

Ne, teď už ne.

Z Boltonovy přípravky ho vyhodili kvůli roli, kterou sehrál ve skandálu s Pánem hry. Proto se nyní zdržoval většinou u matky. Myra měla byt v Mount Pleasant kousek od Benovy nové střední školy Wando High.

Benovo vyloučení nebylo fér. I já to připouštěla. Ale cožpak je život fér?

Mně zabili mámu, to taky není fér.

Tak dost.

Ben je pryč a my to nemůžeme změnit.

Zavřela jsem oči a pokusila se tohle téma vyhnat z hlavy.

Najednou jsem kdesi v koutku své mysli ucítila chvění. Slaboučké… volání. Skoro nepostřehnutelné jako mírný mořský proud. Jemný závan virátího vědomí, co mě lechtal v zákoutí mozku, i když jsem měla superschopnosti vypnuté.

Od hurikánu se mi to stalo asi šestkrát. Naposledy dnes ráno u soudu. Ten pocit se objevoval a mizel bez varování – nedokázala jsem ho vyvolat ani zachytit, když vyplul na povrch.

A poslední dobou jeho účinky sílily.

Dělalo mi to starosti.

Je to nějaký přetrvávající psychický příznak? Posttraumatický stres? Neškodná ozvěna opatření, co jsme přijali během boje s Pánem hry a která zas brzy utichne?

Anebo je to naopak předzvěst vážnější, trvalé změny mé psyché? První symptom otevírajících se dveří, které jakmile se odemknou, už nepůjdou nikdy zaklapnout?

Pocit sílil a vysmíval se mému vědomí. Jako bych stála na hraně a nedokázala ho zachytit. Přicházela jsem z toho o rozum. Zoufalstvím jsem skoro zaskřípala zuby.

Uklidni se. Nech to přijít.

„Tory?“ Shelton si mě podivně měřil. „Jsi v pohodě?“

Hi mi zamával rukou před obličejem. „Je někdo doma? Zas tě ovládá temná síla?“

Oba jsem je ignorovala a zpomalila dech. Zavřela jsem oči a pokusila se obalit ten podivný pocit vědomím. Ponořit se do podstaty. Udržet záludné vibrace, aby mi neutekly.

Tam.

Cosi bojovalo o mou pozornost.

Najednou jsem cítila Coopovu přítomnost, ačkoli se právě rozvaloval na pelíšku ve vedlejší místnosti. Podobně jsem si uvědomovala i Sheltona a Hie. Nešlo jen o to, že jsem cítila, kde jsou. Ty vibrace mi připadaly jako… spřízněnost. Podivné poznání.

Cítila jsem viráty způsobem, který neumím vysvětlit.

Hie. Sheltona. Coopa. Dokonce i Bena někde daleko.

Svou smečku.

Ale vždyť nemáš záblesk.

Jak je to možné?

Teď si asi říkáte, o čem ta holka mluví. To bylo tak.

Vloni jsem se já a mí kamarádi nakazili supervirem, zákeřným malým patogenem, který vytvořil doktor Marcus Karsten, bývalý ředitel LIRI a dřívější šéf mého otce. Doufal, že zbohatne na nové vakcíně, a tak zkombinoval DNA dvou různých kmenů parvoviru a nechtěně stvořil třetí.

Velký problém: nový bacil se přenáší na člověka. S kamarády jsme ho chytili, když jsme zachraňovali Coopera, jehož Karsten používal pro své pokusy.

Nemilosrdná potvora se nám dostala do genetického kódu, přepsala ho a podstrčila do lidské dvoušroubovice psí sekvence.

Nejprve udeřila choroba. Bolesti hlavy. Horečky. Noční můry. Výpadky paměti.

Následovala podivná transformace; mikroskopický vetřelec zamíchal naše chromozomy jako karty.

Vyvíjeli jsme se, nebo degenerovali. Měnili se v cosi nového, přesto starodávného.

Vlk se stal naší součástí. A něco víc.

Naučili jsme se spouštět záblesky.

Dosud to neumím moc dobře popsat. Mysl se mi zdeformuje a vybuchne. Tělem mi otřásají mocné síly. V podvědomí rezonují prvotní instinkty.

A pak se vyderou na povrch schopnosti.

Všechny smysly přepnou na hyperpohon. Sluch. Zrak. Čich. Hmat. Chuť. Jsou ostřejší, než je u člověka možné. Svaly mi pulzují psí rychlostí a obratností. Prakticky hořím energií. A v očích mi plane zlaté světlo – nešťastný vedlejší účinek, který musíme skrývat.

Ani po roce se nezdá, že by tyhle příznaky slábly. Právě naopak.

Vlk nyní žije v naší buněčné paměti. Pojí nás do smečky.

Jsme viráti. Genetičtí mutanti. Zbrusu nový živočišný druh.

A nemáme nejmenší ponětí, co s tím dělat.

Co když se nemoc vrátí? Anebo mutace dosáhnou nových extrémů? Mohou naše schopnosti jednoho dne prostě zmizet? Anebo natolik zesílí, že naše vlčí část převezme kontrolu nad lidskou?

Po Karstenově smrti jsme si mysleli, že šance na nalezení odpovědí zmizela společně s ním. Pak jsme objevili jeho flešku. Záchranné lano v temnotě.

Menší problém: nemůžeme se dostat k informacím, které obsahuje. Ty pitomé soubory jsou zašifrované.

„Co se děje, Tory?“ Sheltonův hlas mě vrátil do přítomnosti. Tahal se za ušní lalůček, což dělá vždycky, když je nervózní. „Stalo se to zase?“

Pocit se zamihotal. Začal mi unikat.

„Vysvětli, co cítíš,“ navrhoval Hi. „Vymluv se z toho.“

„Neumím to vysvětlit. Kéž bych mohla. Už od bouře se ten zvláštní pocit objevuje a zas mizí jako vzpomínka, kterou máš skoro na dosah. Anebo text písničky, co neumíš zařadit.“

Hi si odfrkl. „Škoda, že ti nemůžem do hlavy nainstalovat shazam.“

„A ty vibrace cítíš i bez záblesku?“ nedal se Shelton. „Jen tak z ničeho nic?“

Přikývla jsem.

Pak jsem impulzivně něco vyzkoušela.

KLAP.

Po celém těle se mi rozlila spalující energie.

Oheň v žilách. Led v páteři. Tisíc jiskřivých jehliček, co mi tetují kůži.

Záblesk se zažehnul jako supernova a vystřelil mé smysly do rychloběhu.

Svaly se naplnily vitalitou. Vlk vylezl a chtěl si hrát.

„Hej, jsem tam.“ Hiramovi se v očích rozhořelo tekuté zlato. Hrudník se mu dmul, jak popadal dech.

„Hrajeme si s ohněm,“ mumlal Shelton, ale za pár vteřin se mu v duhovkách zažehla stejná záře. Roztřesenýma rukama si sundal brýle a položil je na stůl – při záblesku měl zrak ostrý jako laser.

Ačkoli naše oči září stejně intenzivně, naše schopnosti nejsou totožné. U každého z nás se mutace trošičku liší. Proč? Kdo ví. Přidejte si to na seznam věcí, jimž nerozumíme.

Hiram vidí s úžasnou přesností a všechny nás strčí hravě do kapsy. Ben je nejsilnější a nejrychlejší. A já? To je trošku ujetější.

Při záblesku můj nos vyčenichá téměř cokoli, dokonce i pocity ostatních lidí. Zlost. Strach. Paniku. Závist. Každá emoce má svůj zvláštní pach, když ho dokážete zachytit a víte, co hledáte.

Podle mé teorie s tím mají co do činění hormony a feromony, ale popravdě řečeno, nejsem si jistá. Mozek si prostě jede podle svého a já se naučila to nezpochybňovat.

Funguje to. Po událostech loňského roku jsem se svým instinktům už naučila důvěřovat.

Jenomže to zdaleka není všechno, co viráti dovedou.

Když jsme spolu, naše schopnosti získávají mimosmyslovou kvalitu.

Telepatie. Senzibilita. Říkejte tomu, jak chcete.

Během hurikánu se mi podařilo zbourat mentální bariéry, které nás oddělovaly, a viráti tak mohli sdílet myšlenky stejně snadno jako slova. Ne, ještě víc. Dokázali jsme komunikovat beze slov, napojit se na smysly toho druhého a vysílat dokonale zformované myšlenky, obrazy a emoce. Dokonce vidět očima ostatních.

V těch několika okamžicích se naše mozky propojily.

Pět bytostí se slilo v jediné vědomí. Naprosto. Jednolitě. Smečka se stala celkem. A naše schopnosti se uvolnily úplně.

Srdce i mozky se provázaly a my vyrazili na lov. A ulovili kořist.

Ten pocit byl úžasný. Úchvatný. A upřímně, děsivý.

Od toho dne za bouře se mi však už nikdy nepodařilo celý telepatický účinek zopakovat. Bez ohledu na to, kolik záblesků jsem si vyvolala a jak moc jsem se s Hiem, Sheltonem, a dokonce Coopem snažila, nedosáhla jsem tak dokonalé jednoty. Zasekla jsem se.

Potřebuješ Bena. Smečka musí být úplná.

Rychle jsem tu myšlenku odehnala. Ale věděla jsem, že je pravdivá.

Tohle zvláštní nadání nám nejednou zachránilo život, ale stále se potýkáme s tím, jak je ovládat. Pokaždé když si myslím, že jsem své schopnosti zkrotila, zjistím, jak málo toho vím.

Záblesk se rozšiřoval a já testovala hranice, hledala zvláštní pocit, který jsem vnímala ještě před chvilkou.

Coop vyrazil ze dveří s naježenou srstí.

Podívali jsme se na sebe. Sedl si a pozoroval mě.

Ahoj, vyslala jsem.

Sestra-přítel, odpověděl Coop.

V mozku jako by se mi cosi přehodilo. Spojení zakolísalo. Pokusila jsem se soustředit, ale slaboučké pouto ne a ne zesílit.

Ben. Je moc daleko. Smečka je roztříštěná.

Ne. Víc než to.

Poslední dobou mi moje schopnosti připadají… mimo. Nejsou sladěné, jako by unikly ze zaběhlých kolejí. Drobné poruchy se hromadí už týdny.

Zavřela jsem oči. Zkoncentrovala se.

Najednou jsem ucítila tlak v hrudi. Vzduch mi unikal z plic. Popadala jsem dech a po páteři mi přejel elektrický výboj.

Co to je?

KLOP.

Záblesk uhasl. Při jeho rychlém zániku se místnost kolem mě roztočila.

Coop zavyl a pohodil hlavou.

„Co to bylo?“ Sheltonovi zmizelo světlo z očí. „Záblesk mi zhas, jako když sfoukneš svíčku. A nejsem… ve svý kůži.“

„Já taky ne.“ Rychle jsem mrkala a rozklepanýma rukama se chytila za hlavu. „Ani já záblesk neukončila. Jako by na mě spadla lednička a pak schopnosti prostě… zmizely.“

„Totéž.“ Hi byl rudý ve tváři a i jeho záblesk byl pryč. „No es bueno.“

Zamračila jsem se. „Něco je špatně. Jako kdyby se ty síly proměňovaly.“

Shelton si nasadil brýle na nos. „Jak?“

„Nevím. Ale měli bychom na to přijít. Rychle.“

„Nenecháme to na jindy?“ Hi ukázal na hodiny. „Sice zbožňuju, když se mi motá šiška, ale zítra nás čeká spousta srandy. Ve škole to bude masakr.“

Zašklebila jsem se. „Úplně jsem to vytěsnila.“

„To není zdravý.“ Hi vytáhl z lednice copánek sýra. „Musíš se svejm fanouškům postavit tváří v tvář.“

Od chvíle, kdy jsme zmařili plány Pána hry, jsme se v Boltonově přípravce stali senzací. Soudní proces hysterii ještě rozdmýchal a dnešní události se určitě probojují na první stránky zítřejších novin. Netěšila jsem se na další den, kdy na mě budou všichni civět na školní chodbě.

„Nemůžu se dočkat, až bude po všem.“ Posbírala jsem si věci. „Nesnáším, když jsem středem pozornosti.“

„Sama jsi to říkala,“ souhlasil Shelton. „Být neviditelný je mnohem lepší než být notoricky známý.“

„Jste vedle, vy dva.“ Hi zvedl ruce nad hlavu. „Miř co nejvýš, nebo to zabal, tvrdím já.“

„Jasně, Hii.“ Zahvízdala jsem na Coopa. „Takže teď to zabalíme.“

Vydal: BBart; listopad 2014
Přeložila: Kristýna Kučerová