James Rollins, Rebecca Cantrellová: Nevinná krev (Sangvinisté 2)

Ukázky z knih / 7.10.2014 /

Skvělá archeoložka doktorka Erin Grangerová, vojenský forenzní expert seržant Jordan Stone a kněz z Vatikánu otec Rhun Korza musí chránit chlapce Tommyho – vtěleného anděla. Této trojici z proroctví – Vědmě, Vojákovi a rytíři Kristovu – pomáhají členové řádu sangvinistů, nemrtvých napůl svatých a napůl zatracených mnichů.

Boj s nepřáteli, kteří se snaží Tommyho unést, se přesto zdá nad jejich síly. Do čela protivníků – tajné společnosti Belial, jíž pomáhají zabijáčtí netvoři bez duše – se totiž postavil Jidáš Iškariotský. Ten byl odsouzen k nesmrtelnosti, aby pykal za svou zradu Ježíše Krista. Jidáš teď chce své selhání odčinit, a proto připravuje vše pro druhý příchod Krista na zem.
Jenže to znamená, že se rozpoutá poslední bitva mezi silami dobra a zla a nastane Armagedon.

Sága Sangvinisté navazuje na Krvavé evangelium a opět spojuje vědu, mytologii a náboženství do atraktivního a čtivého celku.

Rollins_Nevinna-krevUkázka z knihy:
KAPITOLA 1
18. prosince, 9.58 tichomořského standardního času
Palo Alto, Kalifornie

Byla napjatá a na pokraji paniky.

Když doktorka Erin Grangerová vstoupila do přednáškového sálu Stanfordovy univerzity, pozorně se rozhlédla, aby se ujistila, že je tam sama. Dokonce se skrčila a nahlédla pod prázdné lavice, jestli se tam někdo neukrývá. Ruku při tom držela na pistoli Glock 19 v pouzdru na kotníku.

Bylo nádherné zimní ráno, slunce zářilo na ostře modré obloze neposkvrněné mraky. Jeho jasné světlo pronikalo vysokými okny, takže se nebála děsivých stvůr, které ji pronásledovaly v nočních můrách.

A po tom všem, co se jí přihodilo, věděla, že i jeden z jejích blízkých je schopen zla.

Opět se napřímila a došla ke katedře v čele sálu, potichu vydechla úlevou. Uvědomovala si, že její obavy jsou nelogické, ale nezabránilo jí to, aby pokaždé, než do učebny přišli studenti, ji pečlivě neprohlédla. I když vysokoškoláci dokážou být pořádně otravní, položila by i svůj život, jen aby je až do posledního z nich ochránila.

Už nikdy své studenty znovu nezklame.

Erininy prsty křečovitě sevřely odřenou koženou aktovku, kterou nesla. Přinutila se povolit stisk a položila ji na katedru. Pak aktovku otevřela, očima stále propátrávala sál, a vytáhla z ní poznámky k přednášce. Obvykle si je pamatovala nazpaměť, ale tento kurz převzala po profesorce, která odešla na mateřskou dovolenou. Věnovala se zajímavému tématu, jež ji odvádělo od událostí, které jí tak převrátily život a začaly před několika měsíci v Izraeli smrtí dvou postgraduálních studentů.

Heinricha a Amy.

Německý student zemřel na následky zranění při zemětřesení. Amyina smrt přišla později, zavraždili ji, protože Erin nevědomky poslala jinému studentovi tajnou informaci, která pak stála mladou ženu život.

Promnula si dlaně, jako by z nich chtěla setřít krev a odpovědnost. Učebna jí náhle přišla chladnější. Venku nemohlo být víc než deset stupňů a v sále nebylo o mnoho tepleji. Avšak třas, který ji zachvátil, když si připravovala poznámky, nesouvisel s nedostatečným vytápěním místnosti.

Je zpět na Stanfordu, měla by se tu cítit jako doma, obklopená známým prostředím a v každodenní rutině akademického roku spějícího k vánočním prázdninám.

Ale nebylo tomu tak.

Protože nic už není stejné.

Když se napřímila a rovnala si poznámky pro ranní přednášku, začali se po jednom či dvou trousit studenti; pár jich sešlo dolů po schodech do předních lavic, ale většina zůstala vzadu a zaplňovala místa počínaje poslední řadou.

„Profesorko Grangerová?“

Erin pohlédla doleva a spatřila, jak k ní míří mladík s pěti stříbrnými kroužky v obočí. Tvářil se odhodlaně, došel až k ní a zastavil se. Přes rameno mu visel fotoaparát s teleobjektivem.

„Ano?“ Ani se nesnažila zakrýt podrážděný tón.

Položil na dřevěnou desku katedry složený kousek papíru a posunul ho k ní.

Ostatní studenti v sále se tvářili nevšímavě, ale byli špatní herci. Věděla, že ji napjatě sledují a čekají, jak zareaguje. Nemusela papírek ani rozevřít, věděla, že je na něm mladíkovo telefonní číslo.

„Jsem ze Stanfordského deníku.“ Pohladil si jeden z kroužků v obočí. „Mohu vás požádat o krátký rozhovor pro školní noviny?“

Přistrčila mu papírek zpět. „Ne, děkuji.“

Od návratu z Říma odmítala všechny žádosti o rozhovor. A neporuší mlčení ani teď, zvlášť když vše, co smí říct, je lež.

Aby se utajila pravda o tragických událostech, které vedly ke smrti dvou jejích studentů, vymysleli krycí historku, že zůstala tři dny uvězněná v izraelské poušti pohřbená pod troskami Masady, kterou postihlo zemětřesení. Podle této vymyšlené verze ji nalezli živou spolu s armádním seržantem Jordanem Stonem a posledním přeživším postgraduantem Natem Highsmithem.

Pochopila, že krycí historku potřebuje, aby vysvětlila čas strávený prací pro Vatikán, lest, kterou podporovalo několik čelních vládních činitelů, kteří také znali pravdu. Veřejnost není připravena na příběhy o nočních netvorech, o temných pilířích podepírajících celý svět.

A ať to bylo nutné nebo ne, neměla v úmyslu tuto připravenou lež šířit dál.

Student s piercingy v obočí se však nedal odradit. „Nechal bych vás článek před zveřejněním autorizovat. Kdyby se vám cokoliv nelíbilo, můžeme to předělat, dokud nebudete spokojená.“

„Oceňuji vaši vytrvalost a snahu, ale odpověď zní stále ne.“ Pokynula k napůl zaplněnému auditoriu. „Prosím, posaďte se.“

Student zaváhal a chystal se na ni naléhat dál.

Napřímila se do plné výšky a upřela na něj svůj nejpřísnější pohled. Měřila jen sto sedmdesát tři centimetrů a s blond vlasy staženými dozadu do nedbalého koňského ohonu nevypadala bůhvíjak hrozivě.

Rozhodující je však postoj.

To, co spatřil v jejích očích, ho donutilo k rychlému návratu mezi shromážděné studenty, kde se chvatně posadil na své místo a sklopil hlavu.

Když Erin tuto záležitost vyřídila, rázně poklepala poznámkami, až z nich byl úhledný svazek, a posluchárna ztichla. „Děkuji vám, že jste přišli na poslední přednášku kurzu: Biblické dějiny božství zbavené. Dnes probereme nejčastější mylné představy o náboženském svátku, který je za dveřmi, totiž o Vánocích.“

Zvuky nabíhajících notebooků nahradily dříve tak typické šustění papírů, jak se studenti připravovali zapisovat si poznámky. „Co vlastně slavíme pětadvacátého prosince?“ Přelétla pohledem studenty – někteří měli piercingy, pár z nich tetování a několik zřejmě kocovinu. „Pětadvacátý prosinec! Nikdo? No tak, určitě to víte.“

Dívka v první řadě v mikině s vyšívaným andělem zvedla ruku. „Narození Krista?“

„Přesně tak. Ale kdy se Kristus skutečně narodil?“

Nikdo neodpovídal.

Usmála se; jak se vpravila zpět do role učitelky, zapomněla na svůj strach. „Cením si toho, že se nikdo z vás nenechal nachytat.“ Několik studentů se zahihňalo. „O datum Kristova narození se totiž odedávna vedou spory. Kléméns Alexandrijský řekl…“

Pokračovala ve výkladu. Před rokem by prohlásila, že nikdo z žijících lidí nezná skutečné datum, kdy se Kristus narodil. Teď už to tvrdit nemohla, protože při svých dobrodružstvích v Izraeli, Rusku a Římě potkala někoho, kdo ho znal, kdo byl naživu, když se Kristus narodil. Tehdy si jasně uvědomila, kolik z přijímané historie je chybné – ať už zamaskováno nevědomostí, anebo zamlženo úmyslnými pokusy zakrýt temnější skutečnost.

Jako archeoložku, jež pátrá po historii ukryté pod pískem a kameny, ji takové odhalení zastihlo nepřipravenou a bezbrannou. Po návratu do pohodlného akademického světa zjistila, že už nemůže prezentovat ani nejjednodušší přednášku bez pečlivého rozvážení. Říkat studentům pravdu, i když ne celou pravdu, jí přišlo téměř nemožné. Každá z přednášek jí připadala jako lež.

Jak mohu takhle pokračovat dál, lhát těm, které mám učit pravdu?

Měla však na výběr? Poté, co se jí nakrátko otevřely dveře a odhalily skrytou podstatu světa, se před ní s hlasitým prásknutím opět nekompromisně zavřely.

Ne zavřely. Zabouchly přímo před nosem.

A oddělená od pravdy skryté za těmi dveřmi zůstala venku a musela se jen dohadovat, co je skutečné, a co vylhané.

Přednáška konečně dospěla k závěru. Rychle začala mazat tabuli, jako by se pokoušela odstranit lži i polopravdy, které tam napsala. Konečně je po všem. Poblahopřála si, že zvládla i poslední přednášku v semestru. Nyní jí zbývalo jen ohodnotit závěrečné studentské práce – a pak bude volná, aby mohla čelit výzvě vánočních prázdnin.

S výhledem na řadu volných dnů si představila modré oči a ostré rysy drsné tváře, plné rty, které se tak snadno usmívají, jemné obočí pod krátkým zástřihem světlých vlasů. Bude dobré opět vidět seržanta Jordana Stonea. Uplynulo už několik týdnů od chvíle, kdy se s ním naposledy osobně setkala – i když spolu často mluvili po telefonu. Nebyla si jistá, kam se jejich vztah může dlouhodobě vyvinout, ale rozhodně to toužila zjistit.

Pochopitelně to znamená vybrat dokonalý vánoční dárek vyjadřující její city. Při tom pomyšlení se usmála.

Když začala smazávat poslední řádek na tabuli připravená propustit studenty, slunce zastřel mrak a v posluchárně se setmělo. Ruka jí strnula nad deskou. Náhle se jí zmocnila závrať a pak cítila, jak padá do…

Naprosté tmy.

Ramena jí stlačovaly kamenné stěny. Pokoušela se posadit. Hlavou udeřila do kamene a se šplouchnutím klesla zpět. Rukama horečně zatápala v černém světě.

Všude okolo jen kámen – nahoře, dole i na všech stranách. Ne hrubý a drsný kámen, jako kdyby zůstala pohřbená pod horou. Ale hladký. Vyleštěný jako sklo.

Horní hranu sarkofágu zdobil lem vyrobený ze stříbra. Spaloval jí špičky prstů.

Zkusila se nadechnout a víno jí naplnilo ústa. Dost, aby se utopila.

Víno?

Dveře vzadu se s prásknutím zavřely a vrátily ji zpět do posluchárny. Hleděla na stěrku, kterou křečovitě svírala a tiskla na bílou tabuli, až jí zbělely klouby na prstech.

Jak dlouho tu už takhle stojím? A přede všemi?

Odhadla to nanejvýš na několik vteřin. Za několik posledních týdnů už měla podobných záchvatů několik, ale nikdy ne na veřejnosti. Přičítala to posttraumatickému šoku a doufala, že samy zmizí, tento poslední byl však ze všech nejživější.

Zhluboka se nadechla a otočila ke studentům. Zdálo se, že jí nikdo nevěnuje pozornost, takže nemohla být mimo příliš dlouho. Musí se to naučit zvládat, než se stane něco ještě horšího.

Podívala se ke dveřím, které tak bouchly.

Na konci posluchárny stála vítaná postava. Když si Nate Highsmith všiml, že se na něj Erin dívá, zvedl velkou obálku a zamával jí. Omluvně se usmál a pak k ní zamířil přes posluchárnu ve svých kovbojských botách, mírné pokulhávání bylo připomínkou mučení, kterému byl na podzim podroben.

Erin sevřela rty. Měla ho lépe ochránit. I Heinricha. A zejména Amy. Kdyby dívku nevystavila nebezpečí, mohla být dnes stále naživu. A Amyini rodiče by nemuseli trávit první Vánoce bez dcery. Nikdy si nepřáli, aby se z Amy stala archeoložka. Byla to Erin, kdo je nakonec přesvědčil, aby ji pustili do Izraele na vykopávky. A jakožto řídící terénní výzkumnice je ujistila, že jejich dcera bude v pořádku.

Ale v tom se strašlivě a děsivě zmýlila.

Ohnula nohu v kotníku, aby ucítila uklidňující tlak pouzdra se zbraní. Už se znovu nedá nachytat nepřipravená. V její přítomnosti nezahynou další nevinní.

Odkašlala si a obrátila pozornost zpět k posluchačům. „A tím končíme, vážení. Jste všichni volní. Užijte si zimní prázdniny.“

Zatímco se místnost vyprazdňovala, přinutila se podívat oknem na jasnou oblohu ve snaze zahnat temnotu, jež ji před chvílí tak pohltila.

Nate konečně došel až k ní a zůstali v posluchárně sami. „Paní profesorko.“ Hlas mu zněl ustaraně. „Mám pro vás zprávu.“

„A jakou?“

„Vlastně jsou dvě. První od izraelských úřadů. Konečně nám předají data z naleziště v Caesareji.“

„No to je skvělé.“ Pokusila se o nadšený tón, ale neúspěšně. Když už nic, alespoň se Amy s Heinrichem dostane ocenění za jejich poslední práci, bude to nekrolog za jejich krátkými životy. „A ta druhá zpráva?“

„Je od kardinála Bernarda.“

Překvapeně se otočila k Nateovi. Už týdny se snažila spojit s kardinálem, hlavou sangvinistického řádu v Římě. Dokonce uvažovala, že zaletí do Itálie a vpadne do jeho komnat ve Vatikánu.

„Nejvyšší čas, že mi odpověděl,“ zamumlala.

„Chtěl, abyste mu hned zatelefonovala,“ dodal Nate. „Přišlo mi to jako volání o pomoc.“

Erin si podrážděně povzdychla. Bernard ji dva měsíce ignoroval, ale teď od ní něco potřebuje. Měla na něj tisíc otázek – obavy a myšlenky, které se v ní vršily poslední týdny od návratu z Říma. Pohlédla na tabuli s napůl smazanou větou. Chtěla se zeptat také na své vize.

Dochází k takovým epizodám následkem posttraumatického stresu? Uvolňuje se tak chvíle, které strávila uvězněná pod Masadou?

A pokud ano, proč stále ochutnávám to víno?

Potřásla hlavou, aby si ji vyčistila, a ukázala na jeho ruku. „Co je v té obálce?“

„Stojí na ní vaše jméno.“ Podal ji Erin.

Byla příliš těžká, než aby byl uvnitř jen dopis. Erin se podívala na adresu odesílatele.

Izrael.

Když ji pomocí pera rozlepovala, trochu se jí třásly ruce.

Nate si všiml jejího rozechvění a zatvářil se ustaraně. Věděla, že mluvil s psychologem o své vlastní posttraumatické stresové poruše. Oba byli psychicky narušení přeživší a znali tajemství, která se nesměla vyslovit nahlas.

Zatřásla obálkou a vytáhla z ní list strojopisu a předmět o velikosti a tvaru křepelčího vejce. Když poznala, o co jde, málem se jí zastavilo srdce.

Dokonce i Nate zalapal po dechu a o krok ucouvl.

Ona si takový luxus nemohla dovolit. Rychle si přečetla přiložený vzkaz. Byl od izraelské zpravodajské služby. Rozhodli, že přibalený artefakt již není důležitý pro uzavřené vyšetřování jejich případu, a doufají, že ho předá právoplatnému majiteli.

Potěžkala vyleštěný kousek jantaru na dlani, jako by se jednalo o nejvzácnější předmět na světě. V mrtvém a studeném světle zářivek vypadal jen jako lesklý hnědý oblázek, ale na dotek byl teplý. Světlo se odráželo od jeho povrchu a v samém středu tkvělo drobné tmavé pírko, zachované po tisíciletí a navždy zamrzlé v čase do jantaru.

„Amyin amulet pro štěstí,“ zamumlal Nate a ztěžka polkl. Byl u toho, když Amy zavraždili. Odvrátil se od drobného jantarového vejce.

Erin mu konejšivě položila ruku na loket. Talisman byl ve skutečnosti víc než jen Amyin amulet pro štěstí. Jednou během vykopávek Amy vysvětlila Erin, že ho jako holčička našla na pláži a uchvátilo ji pírko uzavřené uvnitř, lámala si hlavu, odkud se tam vzalo, a představovala si, z jakého křídla mohlo asi odpadnout. A sám jantar upoutal její představivost stejně jako pírko. Právě to zažehlo Amyinu touhu studovat archeologii.

Erin hleděla na jantar na dlani a uvědomila si, že tento drobný předmět dovedl Amy nejen ke studijní specializaci – ale také ke smrti.

Pevně sevřela prsty kolem hladkého kamínku a jen ji to posílilo v rozhodnutí přísahat sama sobě.

Už nikdy víc…

Vydal: BBart; září 2014

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít