L. J. Smith: Slabé místo (Upíří deníky 16)

V okamžiku, kdy byl Stefan bodnut do srdce, roztříštil se Eleně svět na tisíc kousků. Jeho smrt má na svědomí Jack. Šílený vědec, který chce vymýtit všechny normální upíry, nahradit je geneticky upravenou rasou upírů a jejich prostřednictvím ovládnout celý paranormální svět. Jeho dalším cílem se stává Damon. Dokážou Elena a její přátelé najít slabé místo těchto zdánlivě nesmrtelných stvoření a zničit je dřív, než bude pozdě? Najde Elena odvahu přiznat citové pouto, které ji začíná spojovat s Damonem?

Ukázka z knihy:

1.

Meredith zoufale zápasila s kovovými pouty, kterými měla připoutané nohy a ruce k operačnímu stolu. Měla přivřené oči, napínala svaly, adrenalin jí vřel v žilách – ale pouta nepovolila.

„Prosím,“ zasténala a horké slzy jí kanuly po tvářích. Jack její prosby ignoroval a napjatě se soustředil na její hrdlo. Pomalu jí zajel hrotem injekční stříkačky pod kůži.

„Jsme skoro hotoví,“ prohlásil a stiskl píst. Meredith měla krk tak strnulý, že jehlu ani necítila. Zato cítila intenzivní pálení, jak se jí obsah injekce šířil žilami. Zalapala po dechu a ještě jednou se pokusila vytrhnout svému vězniteli.

Zatímco se zmítala, Jack jí upřeně hleděl do očí. Byly to ty stejné teple hnědé oči jako předtím, kdy si ho Meredith vážila jako učitele, jako jednoho z nejlepších lovců, kterého kdy potkala. Předtím, než zjistila, že Jack je upír. Než zavraždil Stefana.

Než zjistila, že ji proměňuje.

„Já nechci být upír,“ zašeptala rozechvělým hlasem. Pohled se jí zamlžil slzami. Meredith pomyslela na Cristiana, svého bratra upíra, kterého musela zabít, a na dlouhé generace jejich rodiny, jejichž životním posláním bylo likvidovat tyto nestvůry. Ona se nesmí stát jedním z nepřátel – ne po tom všem, čím musela projít.

Jackovi přelétl po tváři letmý úsměv a zlehka přimhouřil oči. „Hotovo,“ oznámil.

Meredith všechno bolelo. Začala pomalu vrtět hlavou sem a tam a nepravidelně dýchala. „Zabiju se,“ prohlásila zoufale.

Jackův úsměv se rozšířil. „Do toho, jen to zkus,“ prohlásil. „Zdokonalil jsem postup. Není možné nás zabít.“

S novým přívalem hrůzy Meredith opět zaútočila na pouta. Onen těžkopádný, strnulý pocit pomalu odezníval, kov se jí bolestivě zakousl do rukou. Zdvojnásobila své zoufalé úsilí, až konečně zlomila okovy a byla volná. Klopýtavě slezla z operačního stolu, nohy se jí podlomily a tvrdě dopadla na zem.

Po čtyřech se pokoušela dostat ke dveřím a čekala, že ji Jack každým okamžikem znovu zvedne na operační stůl. Ale Jack se ani nepohnul, jen pozoroval, jak zápolí sama se sebou. Slyšela sama sebe, jak namáhavě dýchá – řezavé, zoufalé lapání po dechu – zatímco se vlekla po podlaze. Za každou cenu chtěla ven.

Dokázala se dostat až ke dveřím, vytáhla se na nohy a pověsila se na kliku.

„Však ty se vrátíš,“ prohlásil Jack děsivě klidným hlasem.

Meredith rozrazila dveře a klopýtavě se rozběhla chodbou, jak nejrychleji dokázala. Byla dlouhatánská a osvětlená zářivkami. Podlaha z šedivých dlaždic připomínala nemocnici nebo školu. Čekala, že za sebou uslyší Jackovy kroky, ale z místnosti, odkud právě utekla, se ozýval jenom jeho šílený smích.

„Však ty se vrátíš,“ zavolal za ní znovu. „Nedokážeš si pomoct.“

Meredith si zakázala myslet na cokoliv jiného než na únik a zoufale se rozhlížela kolem sebe. Dvojité dveře na konci chodby vedly na schodiště. Protáhla se jimi. Její chodidla vydávala dutý zvuk na betonových schodech, které vedly dolů a – jak doufala – pryč.

Připadalo jí, že schody jsou snad nekonečné. Konečně vyrazila dalšími dveřmi na chodník. Na okamžik se zastavila, lapala po dechu a rozhlížela se. Za ní se rozkládala řada kancelářských budov. Neměla ani ponětí, kde to vlastně je. Venku byla pořád ještě tma, ale na východě se obloha začínala jasnit.

Všechno v ní vřískalo vypadni, běž pryč, a srdce se jí rozbušilo děsem. Co když jsou Jackovi zuřiví nezranitelní upíři poblíž? Meredith se přitiskla zády k chladné cihlové zdi za sebou, pokoušela se splynout s temnotou a opatrně se rozhlížela kolem. Nikde nikdo.

Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit svoje zběsile bušící srdce. Nemá smysl prchat bez rozmyslu. Zaťala pěsti a silou vůle se donutila uvolnit; přiměla napětí, aby opustilo její tělo. Stála nyní na nohou s větší jistotou. Paže a nohy ji svědily, jak ji pomalu opouštěla strnulost. Nikdo nebyl v dohledu. Kdesi nalevo Meredith uslyšela zvuk aut uhánějících po dálnici. Zamířila tím směrem, připravená najít si cestu domů.

Už se rozednívalo, když Meredith otevřela dveře svého bytu a rychle vešla dál. Upustila klíče na stolek a pomyslela si: Teď už budu v pořádku. Jack tvrdil, že je z ní upír, ale Meredith se vůbec necítila jinak než dřív. Třeba se „léčba“ nepovedla.

Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po známé ložnici. Ranní slunce se prodíralo mezi závěsy na oknech, všechno vypadalo tak útěšně obyčejně. Její právnické knihy stály vyrovnané na poličce proti posteli a na sekretáři stála její a Alaricova svatební fotografie. Meredith se ani neobtěžovala svlékat a vklouzla do postele. Alaric vedle cosi zamručel ze spaní a zavrtal se hlouběji do polštářů.

Je v bezpečí. Všechno kolem se hroutí – Stefan je mrtvý, Jack je upír, ale k nejhoršímu nedošlo. Jsem v pořádku, zopakovala si.

Zkusmo si přejela prstem přes zuby. Normální. Žádné ostré špičáky. Dlaně má teplé, srdce jí bije rychlým, lidským tepem. Je v pořádku. Její tělo zřejmě odmítlo to, co se mu Jack snažil udělat.

Přitiskla se blíž k Alaricovi a zamračila se. Ucítila cosi v kapse svých džínů. Sáhla tam a nahmatala tenkou kartičku z tvrdého papíru. Vizitka. Meredith se pokoušela ji rozluštit v kalném ranním světle. Na vizitce byl černě vytištěný symbol nekonečna a jméno společnosti: Lifetime Solutions. A pod tím černým inkoustem ručně připsané telefonní číslo.

Jack si je sám sebou pěkně jistý, pomyslela si naštvaně. Stiskla vizitku tak pevně, až ji trochu pomačkala. Nakonec ji strčila do šuplíku v nočním stolku. Jacka už nechce nikdy vidět.

Podle jejího budíku nebylo ještě ani pět hodin ráno. Znovu se zhluboka nadechla a zavřela oči. Pokusila se uvolnit a usnout, zapomenout na Jackovu tvář a jeho výraz, když jí nakonec zapíchl jehlu do krku.

Postel byla příjemně měkká a povlečení jemně vonělo aviváží. Ale ucítila ještě jakousi jinou vůni. Cosi… slaného. Slaně kovového. Meredith se poněkud zamračila a pokoušela se ten pach identifi kovat.

Pomalu si začínala uvědomovat i jakýsi zvuk. Všude kolem slyšela pomalé, pravidelné šumění, které jí připomínalo oceán – a hluboké, pomalé dunění pod tím pravidelným zvukem příboje. Meredith dýchala do rytmu s těmi vlnami a nechala se jimi kolébat hlouběji do spánku.

Ale cosi jako by si pořád žádalo její pozornost, budilo její smysly. Aniž věděla proč, olízla si rty. Ta slaně kovová vůně… vonělo to snad ještě lahodněji, než pečené kuře, které dělávala její maminka, sladčeji, než čerstvě upečený jablečný koláč. Tak povědomá vůně, a přesto ji nedokázala zařadit.

Meredith se začaly hladově sbíhat sliny a najednou ucítila, jak se jí na čelisti cosi pohnulo. Ruce jí překvapeně vyletěly k ústům.

Čelist se pohnula znovu. Opatrně se dotkla svých rtů. Byly najednou tak citlivé…najednou sebou škubla mučivě bolestnou slastí, když se špičky prstů dotkla zubů. Poněkud opatrněji to zkusila znovu.

Ty zuby byly dlouhé a ostré. Špičáky.

A ten zvuk příboje a vůně soli a ještě čehosi – mědi – ji najednou úplně zaplavily. S každým zahučením ji zabolel žaludek i tesáky.

To Alaric. Slyšela, jak Alaricovi tluče srdce. A cítila Alaricovu krev. Meredith zděšeně vyletěla z postele. Zírala dolů na Alarica, jak pokojně spí a nemá o ničem ani tušení. Jack to dokázal. Proměnil ji v upíra. A ona teď má příšerný hlad.

Vydal: Fragment; srpen 2014