Kelley Armstrong: Přivolávání (Nejtemnější síly 1)

Chloe vidí mrtvé lidi. Ano, jako ve filmech. Problém je, že vidět duchy v reálném životě znamená jednosměrnou jízdenku na psychiatrii. Ovšem nic není tak, jak se na první pohled zdá…

Anotace:
Jmenuji se Chloe Saundersová a můj život už nikdy nebude stejný jako dřív. Ve svých patnácti letech jsem vůbec netoužila být jiná než ostatní. Chtěla jsem chodit do školy, mít kamarády, bavit se. A taky jsem chtěla, aby si mě trochu víc všímali kluci. Už ani nevím, jaké je to být obyčejná holka. Všechno nabralo zcela jiný směr toho dne, kdy jsem ve škole poprvé spatřila ducha. Vyděsil mě tak, že nikdo nezapochyboval o tom, že jsem se naprosto pomátla. Teď už ve škole všichni vědí, kdo jsem. Jen z jiných důvodů, než bych si přála.

Ve filmech nejsou duchové nic neobvyklého. Když se však v reálném životě snažíte lidem vysvětlit, že vidíte duchy zemřelých lidí, automaticky získáte poukaz na pobyt v léčebně pro duševně choré. A tak jsem se ocitla zavřená v Lylově domově, což je „speciální zařízení“ pro narušenou mládež. Chtěla jsem se co nejdříve uzdravit a vypadnout odsud. Brzy jsem ale pochopila, že je to jiný domov, než se na první pohled zdá. Dějí se tady podivné věci a ani mí noví spolubydlící nejsou choré bytosti. Mají zkrátka poněkud zvláštní schopnosti. Nevím, komu mohu důvěřovat. Musím přijít na to, jaká nebezpečná tajemství skrývá Lylův domov… , a to dříve než povstanou jeho kostlivci a začnou mě pronásledovat.

 

Ukázka z knihy:

Překulila jsem se na záda a po tvářích mi začaly stékat horké slzy. Ale ne ze stesku po domově. Přemohl mě pocit studu. Trapnosti. Ponížení.

Vyděsila jsem tetu Lauren i svého tátu. Budou si lámat hlavu, co teď se mnou. Co se vlastně stalo. Jak zase dát všechno do pořádku.

A škola…

Uslzené tváře mi hořely studem. Kolik lidí mě slyšelo ječet? Kolik jich zvědavě nahlíželo do té třídy, kde jsem se rvala s učiteli a blábolila o tom, že mě pronásleduje mokvající školník? A kolik z nich sledovalo, jak mě odnášejí připoutanou na nosítka?

A jestli někdo neviděl celé drama v přímém přenosu, nepochybně se k němu tahle historka donesla. Každý teď ví, že Chloe Saundersové přeskočilo. Zešílela, je cvok, a teď je někde zavřená s podobně postiženými.

***

O dvanáct let dříve…

MAMINKA ZAPOMNĚLA tu novou slečnu na hlídání varovat před sklepem. Chloe balancovala na schodišti a natahovala baculaté ručičky nahoru, aby se mohla chytit zábradlí po obou stranách. Třásla se tak, že měla co dělat, aby se udržela. Na rozklepaných nožkách se jí pohupovaly bambulky bačkůrek s hlavičkami Scooby Doo. Přerývaný dech prozrazoval, jak je rozrušená. Funěla, jako by běžela o život.

„Chloe?“ Emilyin tlumený hlas sem doléhal z tmavého suterénu. „Tvoje máma říkala, že kola je ve sklepě na potraviny, ale nikde ji nevidím. Můžeš přijít dolů a ukázat mi, kde ji najdu?“

Maminka přece říkala, že Emily o tom sklepě ví. Chloe zavřela oči a usilovně přemýšlela. Než máma s tátou odešli na večírek, hrála si u televize. Když uslyšela mámino volání, vyběhla za ní do předsíně rozloučit se. Maminka ji sevřela v objetí a rozesmála se, když ji Chloeina panenka málem šťouchla do oka.

„Vidím, že si hraješ s princeznou – teda vlastně s pirátkou Jasmínou. Už vysvobodila chudáka Aladina ze spárů zlého džina?“

Chloe zavrtěla hlavou a zašeptala: „Řekla jsi Emily o sklepě?“

„Zajisté. Slečna Chloe v žádném případě do sklepa nesmí. Dveře zůstanou zavřené.“ Objevil se tatínek a maminka se na něj obrátila: „Měli bychom se opravdu přestěhovat, Steve.“

„Stačí říct. Klidně hned zítra vyvěsíme inzerát.“ Pohladil Chloe po vlasech. „Buď hodná a nezlob Emily, broučku.“

A byli pryč.

„Chloe, já vím, že mě slyšíš,“ vřískala Emily.

Odlepila prstíky od zábradlí a nacpala si je do uší.

„Chloe!“

„Já n-nemůžu do sklepa,“ volala na ni Chloe. „J-já tam nesmím.“

„Teď tě hlídám já a říkám, že smíš. Už jsi velká holka.“

Přinutila se přesunout jednu nohu o schod níže. Hrdlo se jí sevřelo a začala vidět rozmazaně. Neměla daleko k pláči.

„Chloe Saundersová, máš pět sekund, jinak tě sem odtáhnu a zamknu za tebou dveře.“

Rozběhla se tak rychle, až se jí zapletly nožky. Skutálela se dolů pod schody a ucítila prudkou bolest v kotníku. Přes uslzené oči ustrašeně nahlížela do sklepa, kde se mísily podivné zvuky, pachy a stíny. Určitě je tam někde paní Hobbová.

Bývalo jich tady víc, ale ti další se začali paní Hobbové bát a raději odešli jinam. Třeba stará paní Millerová, která si s ní hrávala na schovávanou. Té Chloe říkala Mary. A pak ještě pan Drake, který se jí ptal na podivné věci, třeba jestli už někdo žije na Měsíci. I když Chloe většinou nevěděla, co na to odpovědět, vždycky se na ni mile usmíval a říkal, že je hodná holčička.

Chodívala dolů ráda, bavilo ji povídat si s těmi lidmi. Věděla, že se nemá dívat za kamna. Visel tam totiž muž s nateklým fialovým obličejem. Nebyl nebezpečný, ale při pohledu na něj ji vždycky rozbolelo bříško.

„Chloe?“ ozval se Emilyin tlumený hlas. „Tak jdeš sem?“

Máma by řekla: „Mysli jen na hezké věci a pusť z hlavy ty špatné.“ A tak když Chloe sestoupila poslední tři schody, myslela na paní Millerovou a pana Drakea. Vzpomínky na paní Hobbovou zaplašila… nebo se o to alespoň snažila.

Zamžourala do šera. Svítila jen noční světla, která maminka všude nechala zapojit, když se jí Chloe svěřila, že se bojí chodit do sklepa. Máma usoudila, že je to kvůli strachu ze tmy, což nebylo daleko od pravdy, neboť ve tmě se za ní paní Hobbová může nepozorovaně přikrást a děsit ji.

Chloe se ve tmě podařilo rozpoznat dveře do spíže. Upřela pohled tím směrem a kráčela tak rychle, jak jen dovedla. Najednou se něco pohnulo. V tu ránu bylo po předsevzetí nedívat se kolem sebe. Ale to se jen zhoupnul ten oběšenec, zahlédla za kamny jeho komíhající se ruku.

Přiběhla ke dveřím a s trhnutím je otevřela. Uvnitř byla naprostá tma.

„Chloe?“ ozvala se Emily zevnitř.

Zaťala pěstičky. Emily je opravdu ošklivá. Ještě ke všemu se schovává.

Nahoře zaslechla něčí kroky. Maminka? Že by už byla doma?

„Ale jdi, Chloe. Ty se přece nebojíš tmy, nebo snad ano?“ posmívala se jí Emily. „Asi jsi pořád ještě malé dítě.“

Chloe se zakabonila. Vždyť ona vůbec nic neví. Je to hloupá, zákeřná holka. Podám jí tu kolu a hned jdu nahoru. Povím mamince, jaká Emily je. Už mě nikdy hlídat nebude.

Nahlédla do malé místnosti a snažila se vzpomenout si, kde je uložena kola. Asi tamhle na poličce. Zamířila k ní a stoupla si na špičky. Nahmatala studenou plechovku a sevřela ji v dlani…

„Chloe? Chloe!“ Znělo to jako Emilyin hlas, ale tentokrát sem doléhal odněkud z dálky. Uslyšela dusání kroků nahoře. „Chloe, kde jsi?“

Plechovka jí vyklouzla z ruky a s bouchnutím dopadla na podlahu. S prskáním a syčením se jí kutálela k nohám a během chvilky stála Chloe ve svých bačkůrkách uprostřed kaluže sladké bublinkové limonády.

„Chloe, Chloe, kde jsi?“ pitvořil se za jejími zády nějaký hlas, který se snažil napodobit Emily.

Pomalu se otočila.

Ve dveřích stála stará žena v růžovém županu. Oči i bílé zuby jí svítily do tmy. Paní Hobbová. Chloe měla sto chutí zavřít oči a dělat, že ji nevidí. Ale neodvážila se. Věděla, že by pak vše bylo ještě horší.

Kůže na těle paní Hobbové se podivně vlnila a kroutila. Pak začala černat a žhnout, praskala jako větvičky v plápolajícím ohýnku. Na podlahu s pleskáním dopadaly velké ohořelé kusy jejího těla. Vlasy syčely a spékaly se v plamenech. A pak už z ní nezbylo nic, jen lebka posetá cáry zčernalého masa se zářivě bílými zuby v pootevřených čelistech.

„Vítám tě zpátky, Chloe.“

***

Jedna

PRUDCE JSEM SE POSADILA NA POSTELI, jednou rukou jsem sevřela přívěsek na krku, druhou jsem měla zamotanou v prostěradle. Snažila jsem se poskládat dohromady útržky svého snu, ale nedařilo se mi je zachytit. Mizely mi před očima jako chomáčky mlhy. Něco o sklepě… malá holka… to jako já? Nedokázala jsem si vzpomenout, jestli jsme vůbec někdy měli sklep – vždycky jsme bydleli v nějakém činžáku.

Malá holka ve sklepě, fakt děsivá představa…, ale koneckonců sklepy přece odjakživa naháněly hrůzu, ne? Otřásla jsem se jen při pomyšlení na tu tmu, prázdnotu, vlhko. Býval tam… Nemohu si vzpomenout kdo. Nějaký muž za kamny…?

Najednou jsem nadskočila leknutím. Kdosi zuřivě zabušil na dveře mého pokoje.

„Chloe!“ zavřískala Annette. „Proč ti nezvonil budík? Jsem hospodyně, ne tvoje chůva. Jestli přijdeš zase pozdě, zavolám tvému otci.“

Tahle výhrůžka rozhodně nepatří do kategorie mých nočních můr. I kdyby se Annette podařilo zastihnout mého otce v Berlíně, stejně by jen předstíral, že poslouchá. Nespustil by oči ze svého BlackBerry a v myšlenkách by se zabýval nějakými důležitými věcmi, jako třeba předpovědí počasí. Neurčitě by zadrmolil cosi jako: „Promluvím si s ní, až se vrátím domů.“ Ale jsem si jistá, že stejně by se mu všechno vykouřilo z hlavy, sotva by zavěsil.

Pustila jsem si rádio na plné pecky a začala se hrabat z postele.

O půl hodiny později už jsem stála v koupelně před zrcadlem a upravovala se do školy.

Stáhla jsem si vlasy po stranách do sponek, ale při pohledu na sebe jsem zoufale zavrtěla hlavou. Vždyť vypadám sotva na dvanáct let… tohle fakt nemám zapotřebí. Už mi bylo patnáct, ale v restauracích mi stále nabízejí dětské menu. Těžko jim to mohu mít za zlé. Měřím s bídou metr padesát a křivky na mém těle jsou znatelné, jen když si obléknu hodně těsné džíny a ještě těsnější tričko.

Teta Lauren přísahala, že vyrostu do výšky i do krásy, až konečně dostanu první menstruaci. V této chvíli bych to přeformulovala na „jestli“, místo „až“. Většina mých kámošek už ji dostala ve dvanácti, nebo dokonce v jedenácti letech. Snažím se tím moc nezabývat, což vůbec není jednoduché. Mám pocit, že se mnou není něco v pořádku. Připadám si hloupě pokaždé, když se o tom holky začnou bavit. V duchu se pak modlím, abych se neprořekla, že já pořád nic. Teta Lauren mě přesvědčuje, že na tom nic divného není. Je doktorka, takže asi tyhle věci zná. Jenomže já se tím užírám. Hodně.

„Chloe!“ Dveře se zatřásly pod Annettinou masitou pěstí.

„Sedím na záchodě,“ vyštěkla jsem. „Snad mám aspoň tady právo na trochu soukromí.“

Zkusila jsem si stáhnout vlasy dozadu a prameny ze stran zvednout nahoru. Hm, to by šlo. Jenomže sotva jsem otočila hlavu, abych se podívala, jak vypadám z profilu, sponka sjela z mých dětsky jemných vlasů dolů.

Neměla jsem si je nechat ostříhat. Jenomže mě už nebavilo nosit dlouhé rovné vlasy jako malá holka. Chtěla jsem mít vlasy po ramena, takový ten střapatý účes. Na modelkách vypadá skvěle. Ale na mně? O dost slabší.

Zadívala jsem se na neotevřenou tubu barvy na vlasy. Kari se dušovala, že červené pramínky na mých tmavých vlasech budou vypadat dokonale. Nemohla jsem se zbavit představy, že budu vypadat jako nanuk. Ale třeba mě to fakt udělá starší…

„Jdu telefonovat, Chloe,“ ječela Annette.

Popadla jsem tubu s barvou, hodila ji do batohu a otevřela dveře.

Běžela jsem po schodech jako vždycky. Domy se mění, ale moje zvyklosti nikdy. Vzpomínám si na ten den, kdy jsem začala chodit do školky. Maminka mě chytila za ruku a přes druhé rameno si přehodila můj batůžek s nápisem Silver Moon. Stály jsme spolu nahoře na schodišti.

„Připrav se, Chloe,“ řekla. „Jedna, dva, tři…“

Rozběhly jsme se ze schodů a zastavily až dole, obě udýchané a rozesmáté. Podlaha se pod námi houpala a nakláněla, sotva jsme se držely na nohou, ale všechny obavy z mého prvního dne ve školce byly pryč.

A tak jsme společně běhávaly ze schodů každé ráno, celou školku a polovinu první třídy… a pak už jsem neměla nikoho, s kým bych ty schody mohla sbíhat.

Zastavila jsem se dole a dotkla se svého přívěsku pod tričkem. Zahnala jsem vzpomínky, hodila na záda batoh a vykročila ven z chodby.

Poté, co maminka zemřela, každou chvíli jsme se stěhovali do jiné části Buffala. Otec obchodoval s luxusními byty. Vždycky nějaký koupil těsně před dokončením rekonstrukce, a když byly všechny práce hotové, zase ho prodal. Pořád někam cestoval, nebylo důležité někde zapustit kořeny. Tedy pro něj.

Dnes ráno ty schody nebyly zas tak skvělý nápad. Žaludek se mi už tak houpal strachem ze čtvrtletní písemky ze španělštiny. Při minulém testu jsem naprosto vybouchla, zůstala jsem tehdy přes víkend u Beth, místo abych se šprtala. Sice jsem prošla, ale s hodně odřenýma ušima. Španělština nikdy nepatřila k mým silným stránkám, ale jestli to nedotáhnu aspoň na céčko, táta by si mohl všimnout, že něco není v pořádku. Možná by začal zvažovat, jestli umělecká škola je pro mě opravdu správná volba.

Milos na mě čekal v taxíku u chodníku. Už mě vozí do školy dva roky, za tu dobu jsme se dvakrát stěhovali a vystřídala jsem tři školy. Když jsem nasedla, sklopil na mé straně clonu proti slunci. Svítilo mi do očí dál, ale nestěžovala jsem si.

Nahmatala jsem známou trhlinu na područce a ovanula mě umělá vůně borovice z osvěžovače nad ventilátorem. Žaludek se trochu zklidnil.

„Koukal jsem včera na film,“ prohodil, zatímco přejížděl přes tři jízdní pruhy. „Ten by se ti líbil.“

„Nějaký thriller?“

„Ne.“ Zamračil se, pohnul rty, jako by zvažoval slova. „Akčně dobrodružný. Víš, plno zbraní, pořád něco vybuchuje. Solidní zabíjačka.“ Nerada opravuji jeho angličtinu, ale on to vyžaduje. „Chtěl jsi říct střílečka.“

Pozvedl tmavé obočí nad jedním okem. „Když někoho zastřelíš, tak ho přece zabiješ, ne?“

Vyprskla jsem smíchy. Pak jsme si povídali o filmech. Mé oblíbené téma.

Když přijímal hovor z dispečinku, zahleděla jsem se bočním oknem na ulici. Zpoza hloučku chlápků v oblecích vyběhl dlouhovlasý kluk. V ruce si nesl jakousi staromódní plastovou krabici na obědy s obrázkem komiksového hrdiny. Zrovna jsem usilovně přemýšlela, co to může být za kreslenou postavičku, takže jsem si ani nevšimla, kam má ten kluk namířeno. Až do poslední chvíle, kdy seskočil z obrubníku a dopadl mezi nás a další auto.

„Milosi!“ zaječela jsem. „Pozor…“

Poslední slovo vyrazilo z mých plic ve chvíli, kdy mě bezpečnostní pás zarazil v pohybu vpřed. Řidiči začali zuřivě troubit, jejich rozhořčení se za námi šířilo řetězovou reakcí.

„Co je?“ nechápavě se ptal Milos. „Chloe? Co se děje?“

Podívala jsem se přes kapotu a… nikde nikdo. Před námi prázdný pruh, po levé straně nás míjela auta, ze kterých řidiči naštvaně posunkovali na Milose.

„T-t-t…,“ sevřela jsem pěsti, jako bych čekala, že mi to pomůže se vymáčknout. Když se zasekneš, zkus to říct jinak, radila mi vždycky logopedka. „Myslím, že jsem viděla ně-ně-ně…“

Mluv pomalu, nejprve si rozmysli vhodná slova.

„Promiň. Zdálo se mi, že vidím, jak nám někdo skočil před auto.“

Pomalu se rozjel. „Někdy se mi to taky stává, když otočím hlavu. Jako bych koutkem oka někoho zahlédl, ale nikde nikdo.“ Pokývala jsem hlavou. Znovu mě rozbolel žaludek.

Vydal: Galatea, červen 2014
Překlad: Sylva Švihelová
312 stran /249 Kč