Jamie McGuire: Červený vrch

Ukázky z knih / 19.6.2014 /

JAK SE ZACHOVAT, KDYŽ TEN, PRO KOHO BYSTE POLOŽILI ŽIVOT, VÁM O NĚJ ZAČNE USILOVAT?

Nakladatelství FORTUNA LIBRI vydává nový román Jamie McGuire ČERVENÝ VRCH. I když jde tentokrát netradičně o zombie tématiku s velice autentickým popisem, nevyhnete se několika milostným příběhům a zjistíte, že i v bezvýchodné situaci je třeba hledat lásku, ta je totiž věčná.

McGuire_Cerveny-vrch

Anotace:

Scarlet je rozvedená, pětatřicetiletá matka dvou dcer a pracuje jako rentgenová laborantka. Je pátek odpoledne a má službu v nemocnici, dcery poslala na víkend za otcem. Na příjem přivážejí umírající, ošklivě pokousanou a vyhublou dívku, a její rentgenový snímek prozrazuje to, o čem se v lékařských kruzích s hrůzou již pár dnů hovoří. Z Evropy se šíří záhadný virus a svět je zachvácen pandemií, která postupuje neuvěřitelně rychle. Projevuje se nesnesitelnou bolestí břicha a bleskovým úbytkem váhy, a pak už je jen smrt. Mrtví však nenacházejí klid, ale mění se v šouravé zombie, a hledají, čím by ukojili svůj neutišitelný hlad. Vábí je lidské maso a lačně se na ně vrhají. Jedinou obranou živých je rychlost a zásah do mozku zombie.
Scarlet se upne k tomu, aby zachránila své dcery za každou cenu. Musí je odvézt na jediné bezpečné místo k přežití, které zná. Na ranč Červený vrch.
Román Červený vrch vás uchvátí od první stránky a nepustí až do omračujícího závěru. Autorka bestsellerů Jamie McGuire se zde předvedla v nezapomenutelné formě.

 

Ukázka z knihy:

Kapitola 3

Scarlet

„Ukousl?“ ptala se sestra Joanne a opatrně připravovala pacientčinu ruku k operaci. „Nějaký pes?“

„Já nevím,“ říkala Ally, hlas ztlumený maskou. Byla novou členkou týmu sálových sester, sotva vyšla ze školy. Bylo jí dvacet, ale při tom, jak upírala velké oči na pacientčinu ruku, vypadala nanejvýš na dvanáct. „Nějaké zvíře.“

„Její syn,“ řekla jsem. Čekala jsem se svým rentgenovým přístrojem, až dorazí chirurg. Joanne a Ally hleděly na masitý, odhalený kloub. „Dělala jsem rentgeny,“ dodala jsem. „Byla hodně otřesená, ale říkala, že jí palec ukousl syn.“

Angie procházela dveřmi drobnými krůčky. Kalhoty chirurgického úboru jí šustily, jak pilně dokončovala různé úkony na sále.

„Víš jistě, že řekla syn?“ zeptala se Ally, přičemž upírala na místo chybějícího článku prstu pohled s novým zaujetím.

„Je na pohotovosti,“ řekla Angie. „Prý se u něj projevují příznaky vztekliny. Stejné jako u několika dalších lidí.“

„Snad si nemyslíš, že to nějak souvisí s tím, co říkají ve zprávách?“ zeptala se Ally nervózně. „Nemohlo to sem přece ještě z Německa dorazit? Mohlo by se to šířit tak rychle?“

V místnosti zavládlo ticho.

Anesteziolog byl z uspávání Margaret Sisneyové od první chvíle nervózní. Místo aby hrál hry na mobilu jako obvykle, stál nad ní a soustředil se na každý pohyb jejích dýchacích svalů. Vždycky po několika vteřinách se ohlédl a zaměřil zrak na čísla na monitoru, a pak se znovu soustředil na Margaret. Těžko se dalo hádat, jak vypadá zbytek jejího těla pod modrými chirurgickými rouškami, ale obličej a šíji měla viditelně promodralé. „Je cyanotická,“ vysvětloval. Pootočil několika knoflíky a pak připravil injekční stříkačku.

„Pane doktore,“ upozornila anesteziologa sestra. „Pacientčiny nehty.“

I skrz hnědooranžový nátěr dezinfekčního roztoku bylo vidět, jak Margaret černají nehty.

„Do prdele,“ řekl doktor Ingram. Přejížděl pohledem z pacientky na monitor a zase zpátky. „Tohle byla chyba. Sakra velká!“

Margaretin palec ležel na ledu na druhém konci sálu a čekal, až bude připojen zpátky k ruce. Byl taky cyanotický a požadavek doktora Ferbera, aby ji převezli na operační sál, když nebyla docela stabilní ani na pohotovosti, připadal pochybný dokonce i čerstvě promované rentgenové laborantce, jako jsem byla já. Sledovala jsem, jak se její životní funkce zhoršují a přesunula jsem svůj přístroj k protější zdi, protože mi bylo jasné, že nevyhnutelně přijde modrý kód.

Pager mi zavibroval, sáhla jsem pod košili, odepnula ho od pasu chirurgických kalhot a podívala jsem se na něj. „Do prčic. Angie, musím na sál čtyři a pak končím. Pošlu sem Davida. Předám mu pager.“

„Nejspíš to stejně chvíli potrvá, jestli se to vůbec bude dělat.“ Angie otevírala sterilní balíčky a pobíhala po místnosti.

Letěla jsem na konec chodby, přičemž jsem strkala a tahala jeden těžký mobilní rentgen před sebou a další za sebou. Jen co jsem připravila přístroje na další pacienty, ozvalo se z interkomu hlášení.

„Modrý kód. Sál sedm. Modrý kód. Sál sedm,“ repetil ženský hlas a zněl klidně a apaticky.

Zvedla jsem telefon, zavěšený na stěně u dveří, a zavolala jsem dolů na oddělení. „Ahoj, tady Scarlet. Připravila jsem sál čtyři, ale vypadá to, že na sedmičce to chvíli potrvá, pokud to vůbec bude. Vyřiď, prosím, Davidovi, že se sejdeme v prvním patře u jižního výtahu. Tenhle kód musí zpracovat on a já mu potřebuju předat pager.“

Když jsem procházela chodbou, spěchali kolem mě sestry, doktoři a anesteziologové – hnali se k Margaret Sisneyové. Stiskla jsem tlačítko výtahu a strhla si z obličeje chirurgickou masku. Když se dveře otevřely, vzdychla jsem při pohledu na tlačenici uvnitř.

„Sem se vejdeš, Scarlet,“ řekla Lana z účtárny.

„Já, hm… půjdu po schodech,“ ukázala jsem drobným gestem doprava.

Otočila jsem se na patě, prošla dvojitými dveřmi z operačního oddělení a pak jsem si pomohla ramenem při odtlačování těžkých dveří vedoucích ke schodišti.

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest…“ odpočítávala jsem rychle v klusu úseky schodiště. Když jsem se prodrala do chodby v prvním patře, David už čekal u výtahu.

„Užij si to,“ hodila jsem mu pager.

„Díky, děvče. Měj se,“ řekl.

Houf lidí, který jsem prve zanechala ve výtahu, vystoupil, kráčel v sevřeném útvaru chodbou jako vojenská jednotka a tlumenými a nervózními hlasy mezi sebou všichni probírali nejnovější zprávy o epidemii.

„Šedý kód. Pohotovost jedna. Šedý kód. Pohotovost jedna,“ říkal ženský hlas z interkomu.

Anita, vedoucí radiologie, stála uprostřed chodby na oddělení se založenými pažemi. Během několika vteřin už muži z údržby a ze všech ostatních oddělení pelášili otevřenými dvojitými dveřmi na pohotovost.

„Co znamená Šedý kód, bažante?“ ušklíbla se na mě Anita.

„Hm… hostilní pacient?“ napůl jsem hádala.

„Správně!“ poplácala mě po zádech. „Moc často to neslýcháme.“

„Šedý kód. Pohotovost šest. Šedý kód. Pohotovost šest,“ volal ženský hlas z interkomu. Tentokrát už nezněl tak lhostejně.

Anita se rozhlédla chodbou našeho oddělení. „Něco se děje,“ řekla tlumeně. Julian, laborant od CT, vyšel na chodbu. Anita ho gestem poslala na pohotovost. „Utíkej!“

Julian poslechl, z obličeje mu na okamžik zmizel věčně znuděný výraz. Když nás minul, ukázala Anita na dveře dámské šatny. „Radši zmiz, než si to rozmyslím.“

„To mi nemusíš říkat dvakrát.“ Klávesnice zapípala, když jsem vyťukala kód, a pak se ozvalo cvaknutí, zvěstující, že mohu vstoupit. Vešla jsem dovnitř a všimla si, že jsem sama. Zpravidla byla místnost plná žen, které otevíraly skříňky, vytahovaly z nich kabelky, smály se, klábosily nebo nadávaly na uplynulý pracovní den.

Když jsem nastavovala číselnou kombinaci, abych se dostala do své skříňky, ozvalo se z interkomu další hlášení.

„Modrý kód, pohotovost tři. Modrý kód, pohotovost tři. Šedý kód na ambulanci. Šedý kód na ambulanci.“

Popadla jsem kabelku, zabouchla dveře a rychle jsem se vydala chodbou. Čekárnu radiologie jsem měla při cestě, od chodby ji dělila skleněná stěna. Několik pacientů uvnitř se stále ještě soustředilo na plochou obrazovku. Moderátor zpráv se mračil a na dolním okraji obrazovky ubíhal blikající pás s varováním. Většina slov byla tak malá, že jsem je nemohla rozeznat, ale jedno jsem postřehla: PANDEMIE.

Zmocnil se mě odporný pocit, zrychlila jsem krok, jen jen vyrazit sprintem k východu pro zaměstnance. Právě, když jsem otevírala dveře, uslyšela jsem výkřik, a pak další. Mužské i ženské. Neohlížela jsem se.

Běžela jsem přes křižovatku ke svému Suburbanu na jihozápadním parkovišti a přitom jsem uslyšela skřípot pneumatik zastavujícího auta. Nějaká sestra z třetího patra v panice prchala z nemocnice. Bála se a nevěnovala pozornost dopravnímu provozu. První auto ji jen taktak minulo, ale zpoza rohu se vyřítil náklaďák a zasáhl její tělo pravým předním blatníkem. Vymrštil sestru dopředu a její bezvládné tělo se skulilo na chodník.

Kvalifikace mě nutila jít k ní a zkontrolovat jí puls, ale cosi v mém nitru nechtělo dovolit nohám zamířit kamkoli jinam než na parkoviště.

Ve dveřích pro zaměstnance se objevila Angie, sálová sestra seshora. Chirurgický úbor měla od krku až po kolena potřísněný krví, oči vytřeštěné. Byla opatrnější, při přecházení se vyhýbala provozu.

„Bože můj, to je Shelly?“ zeptala se Angie. Utíkala k obrubníku a dřepla si vedle nehybně ležící ženy. Angie přiložila sestře prsty na krk a pak ke mně vzhlédla vyděšenýma očima. „Je mrtvá.“

Nevěděla jsem, jak se tvářím, ale Angie škubnutím hlavy naléhala, abych odpověděla. „Nevidělas, kdo ji srazil?“ zeptala se.

„To asi bude jedno,“ ucouvla jsem o krok.

Angie vstala a rozhlédla se. K centru města se řítilo policejní auto. Ze dveří se začínali trousit další zaměstnanci nemocnice, rozbíhali se k parkovišti.

„Nemůžu uvěřit, co se to děje,“ zašeptala a stáhla si z krátkých plavých vlasů chirurgickou čepici.

„Tvoje oblečení,“ řekla jsem. Vpředu po standardním zeleném chirurgickém úboru jí ubíhala tmavě rudá šmouha. Také na krku a na tvářích měla karmínové cákance.

Info o knize:
McGuire, Jamie: Červený vrch
Nakladatelství: Fortuna Libri
Vazba: vázaná
Rozsah: 328 stran
Originál: Red Hill
Cena: 299 Kč

O autorce:
Jamie McGuire promovala na Northern Oklahoma College v oboru aplikované radiologie a je spisovatelkou na plný úvazek. Žije v Enidu s třemi dětmi a manželem Jeffem, opravdovým kovbojem. Její webové stránky najdete na adrese www.jamiemcguire.com.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít