Potomci démonů – 2. část

Druhý díl povídky ze světa upírů, vlkodlaků a démonů. Příběh Nardie a Naestrona pokračuje.

Uběhlo patnáct let od doby, kdy se narodila Nardia, poloviční upírka. Naestron nikdy nevypátral nic o otci své adoptivní dcery. Démon nejspíše opustil jejich zem a více se nevrátil. Nardie vyrostla a stala se z ní léčitelka. Šla ve šlepějích svého adoptivního otce, i když věděla, že ji to táhne někam jinam. Malovala obrazy, které se jen stěží daly lidmi označit za krásné. Spíše je označovali jako ponuré, morbidní. Nardia malovala pokaždé, když nějaký pacient zemřel. Čím horší smrt to byla, tím více měla inspirace k obrazům. Svou práci léčitelky ale i tak vykonávala, jak měla.

Ve městě se ale šířily povídačky o upírech a vlkodlacích, kteří se náhle vrátili do země. Všichni věděli, že pocházejí z Aganty, ale nikdo netušil, proč přicházejí. Ani co zde hledají. Několik vesničanů už bylo rozsápaných před vlastním domem.Samozvaní lovci nestvůr se jim stavěli do cesty a dávali jim tak dostatek potravy. Nardii připadalo, že má s těmito bestiemi něco společného. Stejně jako oni i ona čekala na příležitost a na další mrtvé. Z rozjímaní jí vytrhlo až jemné zakašlání.

Dlouho si myslela, že je v místnosti sama. V malé místnůstce, kde připravovala byliny, ale stála žena v dlouhých červených šatech a připomínala kněžnu nebo bohatou ženu. Když přikročila k Nardii, zaznělo tiché cinkání zlatých šperků.

Léčitelka nechápala, že ji do té doby nezaslechla. Nejspíše byla moc zabraná do své práce.

Neznámá si znovu odkašlala a přestavila se. „Jmenuji se Narmora, máme spolu něco společného.“

Nardii to připadalo jako velice svérázné představení, ale nechtěla se nechat zastrašit nebo vyvést z rovnováhy. „Moje jméno určitě znáte, pokud jste se vloudila do domu s nějakým úmyslem, nebo to děláte běžně?“

Narmora dlouhou dobu jen hleděla na byliny kolem dívky, než odpověděla: „Máme společnou jednu věc a tou je démon Dranor, znáte ho?“

Nardia byla zklamaná; žena byla blázen. „Neznám ho a pochybuji, že jste se někdy s démonem setkala. Rozhodně nevypadáte jako bojovnice.“

Narmora se zasmála, i když zvuk zněl spíše děsivě než pobaveně. „Dranor mě při jedné památné noci znásilnil, stejně jako vaši matku. Narodil se mi poté váš nevlastní bratr. Víte už dost na to, abyste mě vyslechla… a bez jedovatých nebo drzých poznámek?“

Nardii se nelíbil její povýšený tón, ale sedla si na židli a kývla rukou, aby druhá žena mluvila dál. Narmora si sama našla další židli a sedla si proti Nardii.

„Uběhlo patnáct let od doby, kdy jsem potkala Dranora, pokud se dá tomu tak říkat. Vyrazil dveře mého domu a znásilnil mě. Jsem čarodějka, ale jemu jsem se nedokázala ubránit. Měla jsem hrůzu z toho, že bych mohla být těhotná a moje obavy se také naplnily. Dostala jsem tím ale do ruky mocnou zbraň. Mohla jsem s pomocí svého dítěte vypátrat další potomky Dranora. Do cesty se mi ale neustále pletou upíři a vlkodlaci. Někdo je posílá, aby zabíjeli děti vládnoucího démona.“

Nardia nechala čarodějku domluvit, ale nevěřila ani slovu z toho, co jí řekla. Proč by ji měl někdo chytít zabít? Hned ji ale napadla něco jiného.

„Kdo chce zabíjet děti Dranora? Pokud je on králem démonů a bestií, tak by z toho měli mít radost, a ne jeho děti honit  a vraždit.“

Narmora se na okamžik zamyslela. „Nejspíše má i mezi bestiemi své nepřátele.“

Nardia s ní musela souhlasit, i když tomu pořád nechtěla věřit. „Vás už někdy chtěli zabít. Jak jste se jim ubránila?“

Čarodějka se usmála. „Umím opravdu hodně věcí a magický boj mezi ně samozřejmě patří také.“

Narmora se v domě zdržela až do hluboké noci, poté ale odešla zpět do svého domu, i když jen na krátký čas. Obě ženy se dohodly, že vyrazí z města a půjdou po stopách bestií. Chtěly zjistit, kdo stojí za tajemnými vraždami. Věděly, že ani jedna z nich není v bezpečí a s nimi ani nikdo z jejich města. Jejich přítomnost ohrožovala více lidí, než by si přály. Nardia od mala věděla, že není lidského původu, ale tohle ji nenapadlo.

**

Druhý den brzy ráno vyrazily na cestu. Narmora jako jejich první zastávku navrhla říši jezerních elfů. Tento národ žil na dohled lidských měst, i když se elfové nikdy nechtěli stýkat s druhem, který považovali za nižší. Bohové měli nejspíše špatný den, když takové příšery tvořili. To byl výrok Narmory, než došly k velkému jezeru. Tradovalo se, že jej stvořila slza bohyně lásky, když plakala pro tento svět. Nardia se tomu jen zasmála. „To se říká o každém místě v zemi, jednou to je slza bohyně, podruhé kladivo božského kováře.“

Narmora na to neodpovídala. Hned jí proběhlo hlavou, že má před sebou jen malou holku, která se ještě musí mnohé naučit.

Čarodějka místo dohadování ponořila ruku do jezera a vyslovila zaklínadlo. Voda se rozestoupila a umožnila ženám vstup do říše jezerních elfů. V té chvíli Nardia zkrotla a šla tiše za čarodějkou. Nechtěla to přiznat, ale z tohoto národa měla strach. Elfové podle legend uměli vycítit zlo a ona jako dcera démona ke zlu patřila, i když nikdy o nic takového nestála.

Narmora ji vedla přes magicky vysušené dno jezera až k bílím zdem paláce. Cestou sledovaly ryby, které viděly přes vodní stěny. Zanedlouho stály před bílou branou. Čarodějka zaklepala a otevřela bránu.

Přivítal je elf ve stříbrné zbroji, která vypadala jako rybí šupiny. „Vítáme vás v naší říši, dceru démona tu však vídáme málokdy.“

Nardia se postavila před čarodějku a ohradila se: „Jsem sice potomek démona, ale nejsem žádná bestie, která by chtěla vaší říši napadnout.“

Místo odpovědi se elf jen zasmál a pokynul jim, aby šly za ním.

Narmora po ní vrhla vyčítavý pohled a tiše zašeptala: „Myslíš, že nevědí, kdo jde do jejich říše? Kdyby chtěli, mohli na nás svrhnout celé jezero.“

Mladá dívka se uraženě otočila, i když věděla, že má čarodějka pravdu. Mohlo ji to napadnout podle toho, jak lehce se dostaly k paláci.

Brána se sama od sebe zavřela a voda se vrátila do původního stavu. Po dvou ženách tak nezůstala ani stopa.