Kendare Blake: Antibohyně

Válka bohyň začíná v Antibohyni, prvním dílu nové série uznávané autorky Anny krví oděné Kendare Blake.

Staří bohové neumírají…
Aspoň si to Athéna myslela. Jenže pak jí pod kůží začala vyrůstat pírka, která jí zahltila plíce jako nějaká podivná rakovina, a Hermése sužovala spalující horečka. Tím skončil jejich poklidný věčný život ve zdraví.

Athéna a Hermés putují světem a zoufale hledají příčinu svého pomalého, bídného umírání. Cestou získávají spojence a odhalují pradávné i nové protivníky. Pátrání je zavede ke Cassandře, obyčejné dívce, která se kdysi coby vědma těšila přízni a ochraně jednoho z bohů.
Dnes už se Cassandra do života bohů nijak neplete, vlastně ani netuší, že existují. Přesto by mohla hrát klíčovou úlohu ve válce, k níž se schyluje.
Královna bohů Héra se spojila s dalšími antickými obyvateli Olympu, kteří ve snaze prodloužit vlastní život vyvražďují své rivaly. Touha přežít z nich udělala antibohy, ubohé karikatury jejich někdejší slávy. Athéna bude potřebovat nějaké trumfy, protože život nesmrtelníků jen tak nevyhasne.
Každý z nich umírá po svém. Někteří se zadusí peřím. Z některých se stanou příšery. Ale všichni zuří až do posledního dechu.

Ukázka z knihy:

SOVÍ PÍRKA

Ta pírka začínala být otravná. Jedno měla v ústech a šimralo ji v krku. Skousla ho při chůzi, zaťala se do něj stoličkami a vytrhla ho. Po jazyku se jí rozlila teplá krev s příchutí měděné mince. Byla tu i další pírka, náhle se jí objevila v těle jako nějaká podivná rakovina a prodírala se jí vnitřnostmi i svaly. Zanedlouho se z ní v podstatě stalo chodící kuře s dívčí postavou, které se neustále oškubávalo.

Nenápadně si sáhla mezi rty, aby pírko vytáhla, a protočila ho mezi prsty. Její pohyb byl ale přece jen znatelný. Koutkem oka zachytila, jak otočil hlavou.

„Pírka,“ vyprskla.

„Měla by ses přestat muchlovat se sovami.“

„Zmlkni.“ Ani jednomu z nich se nechtělo mluvit o pírkách, stejně jako se jim nechtělo mluvit o tom, jak začínal vypadat pohuble, místy až vyzáble. Snazší bylo neduhy přehlížet než mluvit o tom, co znamenaly. A tak jenom šli dál stejným směrem jako poslední tři dny, ploužili se pod tím proklatým sluncem, uprostřed té zatracené pouště, a hledali tu, které se kdysi říkalo Matka Země.

„Měli bychom zastavit,“ prohlásil. Jeho hlas zněl vzdáleně, takže pochopila, že už se zastavil.

Její nohy v rozpálených tmavých džínách přilepených ke kolenům schválně ušly ještě pět kroků, než kopla do suchého písku, čímž rozvířila prach, vymrštila kamínky a nejspíš někde naštvala ještěrku.

„Je tady.“

„Jak to víš?“ zeptal se. „Chci vodu.“

Hodila mu koženou čutoru, aniž by se na něj podívala, a poslouchala pomalé šplíchání, jak pil. Hodil jí nádobu zpátky, a když se napila, ucítila, jak se jí další soví pírko tlačí do průdušnice. Voda kolem něj protekla, až to zabolelo. Ani voda nebyla příjemná. Chutnala po prachu a byla vlažná. Protáhla si paže a zadívala se do slunce.

„Ještě že se nemůžeme spálit.“ I kdyby přešli celou poušť, měli by stejný odstín pleti, jako když vyráželi, ačkoliv by měli kůži odhalenou. Pohlédla na jeho džíny a upnuté tričko a pak na svoje potetované zápěstí a tenký černý nátělník. Mihl se přes ně stín. Káně. Odfrkla si. „Koukni. Nejspíš si myslí, že jsme páreček ztracených puberťáků po večírku. Rychlá svačinka. To bude zklamaný.“

Zastínil si oči, podíval se k nebi a pousmál se. „Myslíš? Docela rád bych se vracel z večírku. Až mě příště potáhneš doprostřed pouště, tak ať je to kvůli hudbě a neonovým tyčinkám. A ne kvůli nějaké bohyni, která tady zřejmě ani není. Vrať mi tu hnusnou vodu.“

„Je tady. Copak ji necítíš? Nemá sílu skrývat se.“ Hodila mu vodu, on si přidřepl, aby si odpočinul, a kožená čutora mu visela nad zemí. Jak zavrtěl hlavou, z krátkých hnědých vlasů se mu vznesl obláček prachu.

„Já nic necítím,“ odsekl. „Kromě toho zatraceného slunce a únavy, kterou bych cítit neměl.“

Prohlížela si ho. Hermes, bůh zlodějíčků, navěky sedmnáctiletý kluk, který si stěžoval jako stařec. Přišlo jí to skoro k smíchu. Bylo by to směšné, kdyby oba neumírali a on nebyl tak vyzáblý. Paže začínal mít šlachovité a tváře propadlé jako nikdy předtím. Musel zhubnout pět liber jen od chvíle, kdy vkročili na poušť.

„Měl bys něco sníst.“ Poklekla do písku vedle něj a sundala si batoh. Uvnitř bylo sušené hovězí maso a ovoce.

„Tohle je ponižující,“ zamumlal, když mu jídlo podávala.

„Smrt bez slávy je vždycky ponižující. Samozřejmě bych si nikdy nepomyslela, že se to přihodí nám.“ Znovu polkla a škrábl ji hrot pírka. Upila další doušek vody. Za starých časů by dokázala pírko sprovodit ze světa, vznítit ho pouhou myšlenkou, až by z něj nezbylo nic než obláček kouře. Stále nemohla uvěřit, že tohle bude její konec, tak tichý a pomalý – plíce jí zaplaví pírka. Bude to jako dýchat skrz polštář. Ani nebude moct křičet.

„Měli jsme poznat, že se to blíží. Není pravda, že to nikdo nepředpověděl, že by o tom nikdo nepsal. Soumrak bohů.“ Shrábl hrst prachu a vyhodil ho do vzduchu. Svraštil čelo.

„Prach ve větru. Směšné.“

„Všechno, co se narodí, musí taky zemřít, Athéno.“

„Taková je zvyklost.“ Napřímila se a zamžourala do ostrého světla. Kam až dohlédla, všechno vypadalo stejně. Kaktusy rostly ve zvláštních malých rodinkách. Chomáče uschlé trávy se kutálely ve větru na své cestě nikam. Bylo tam pusto a vyprahlo, poslední místo na světě, kde chtěla být: umírat uprostřed pouště.

Natáhla ruku a zvedla ho na nohy.

„Všechno, co se narodí, musí taky zemřít,“ zopakovala. „Ale já jsem se zrodila plně vyvinutá z hlavy našeho otce, takže to se přece nepočítá, no ne?“

1

PANNA, NEBO OREL

Taková to byla zvláštní scénka, kdy se uprostřed zmatku a hluku jídelny zastavil čas – dva kluci u rohového stolu sledovali stříbrnou minci, jak se otáčí ve vzduchu. Holka naproti nim vykřikovala „panna“, nebo „orel“, ale její hlas napovídal, že to bylo mnohem méně zajímavé, než by se podle jejich vykulených očí zdálo. Vykřikla to správně třináctkrát za sebou. Mohla by tak pokračovat třeba ještě stokrát.

„Jak to děláš?“

„Kouzlo,“ odpověděla Kasandra Weaverová. Mince se otočila. „Orel.“

Aidan Baxter ji chytil a připlácl na hřbet ruky. Odkryl ji a pod zářivkami se zableskl stříbrný orel.

Jeden z chlapců vztáhl ruku.

„Ukaž mi to. Je cinknutá?“

Zvědavě si minci prohlíželi, otáčeli ji mezi prsty, škrábali hranu a poklepávali s ní o stůl. Několikrát ji sami vyhodili do vzduchu. Ale byl to jenom čtvrťák.

„Musí v tom něco být,“ zamumlal ten vyšší kluk. Podíval se na Kasandru, jako kdyby v tom měla prsty.

Teplejší.

Jenže na ní nebylo nic zvláštního. Žádné tajemné řeči, žádné nadpozemské oči. Jen obyčejné hnědé a mrkající oči. Pohlédl na její hnědé vlasy splývající na ramena. Příliš obyčejné. Bez jediného proužku, punk-rockové růžové nebo cikánských stuh. Otočil se k Aidanovi.

Chladnější.

Nikdo nikdy neuvěřil v magii. Vždycky si mysleli, že je to trik nebo že to dělá úhel pohledu. Vždycky si našli nějaké nudné vysvětlení, aby jejich svět zůstal ve svých dimenzích a pořád na něj platila jejich pravidla. Zákony a matematika. Tak to chtěli. Kdyby se dozvěděli pravdu, nepohlíželi by na ni s úžasem. Byli by zklamaní. Možná by ji dokonce ukamenovali k smrti.

„Vážně, v čem je ten fígl?“

„Opravdu to chceš vědět?“ Zadívala se na letící minci a znovu vykřikla. Mohla jim říct, že počítá obraty mince, že se to o mnoho neliší od podvádění v pokeru. Uvěřili by tomu. „Vážně jsem nefalšovaná vědma. Odjakživa.“

Ušklíbl se. „Jasně.“

Pohlédla na Aidana, který se usmál.

„Je to pravda,“ přitakal a Kasandra zvolala „panna“ ještě dřív, než čtvrťák vylétl z jeho prstů. „Vlastně je to celkem otrava. Nikdy mi neprošlo, když jsem chtěl podvádět. A děsí mě tím, co vidí, než se to stane.“

Kasandra potlačila smích. Zmínkou o jejích vizích překročil jejich obvyklou hranici. Ale nevadilo to. Skeptické svaly ve tváři toho prváka se jenom zatnuly o něco víc. Tyhle svaly znala dobře.

Aidan chytil minci. „Tak co? Myslíte, že ji dokážete porazit?“

Na chvíli kluci otevřeli pusy, a hned je zase zavřeli jako ryba a Kasandra si pomyslela, že by to mohli chtít zkusit. Občas to lidi zkoušeli. Jedné holce se to podařilo určit správně pětkrát za sebou, než se spletla. Maggie Wegmanová. Taková malá blondýnečka, která zpívala ve sboru a hrála volejbal. Kasandra si Maggie občas prohlížela na chodbách a říkala si, jestli to pětkrát uhodla náhodou nebo jestli byla taky trochu vědma.

Líbilo by se mi, kdyby byla vědma. Mohly bychom založit Klub podivínů. Byla bych jako Profesor X.

V duchu se usmála a zavrtěla hlavou, když se na ni Aidan tajemně podíval.

„Neztrácejte čas.“ Z druhé strany stolu na ni mrkl Sam Burress. Pod černým kulichem povytáhl obočí. Nevěděla, že je sleduje. „Kasandru nikdo neporazí. Tihle dva už obrali o peníze půlku školy.“ Namířil mrkví na ni a pak na Aidana, než si ukousl sousto. „Radši jim rovnou zaplaťte. Anebo přiveďte kamarády, ať si zahrají, a ona vám dá podíl.“

Kluci otevřeli peněženky a každý z nich vytáhl desetidolarovku.

„Není to těžce vydělané kapesné nebo tak něco, že ne?“ ujistila se Kasandra, zatímco si bankovky brala.

„Ne,“ odpověděl jeden z nich a pokrčil rameny. Měl roztomilý obličej a na hlavě čupřinu hnědých vlasů. „Fakt super trik.“

„Díky. Probděla jsem tři dny u sledování Crisse Angela, než jsem přišla na to, jak to dělá.“

Při tom vysvětlení se mu rozzářil obličej. „Tušil jsem, že už jsem to někde viděl.“ Zvedl umělohmotný jídelní tác a šťouchl do kamaráda, aby se zvedl a šel zpátky k jejich stolu. Než odešli, mrkl na ni. Žádná zlá krev. Od té doby na sebe pokývli pokaždé, když se potkali na chodbě.

„Proč jsi to řekla?“ zeptal se Aidan, jakmile odešli.

Kasandra pokrčila rameny. Možná aby se cítili líp. Nebo možná jenom proto, aby na ni mrkl. Pro trochu přízně, místo aby se před ní měl na pozoru.

Aidan zavrtěl hlavou.

„Tvoje šoumenství poněkud upadá. Neměl bych ti sehnat křišťálovou kouli a nějaké zlaté šperky?“ Přisunul se k ní na lavičce, modré oči mu ďábelsky potemněly, pak jí zvedl ruku a políbil ji. „Začnou si myslet, že je to mnou, že znám nějaký trik, jak minci vyhodit do vzduchu. Možná bys měla začít ztěžka dýchat nebo protáčet oči jako při transu.“

Kasandra si odfrkla. „Copak jsem nějaká cirkusová atrakce?“ Dloubla do něj loktem. „Tohle na mně miluješ, viď?“

„Miluju.“ Políbil ji na spánek, jako kdyby to vycházelo odtamtud. „Mimo jiné věci.“ Odvrátil se, aby si kousl do školního burrita bez chuti a aby nabral třešně ze svého ovocného poháru a přidal je do Kasandřina. Přes hlavu měl kapuci své šedé mikiny, která mu zakrývala zlaté vlasy, jak to míval ve škole vždycky, dokud ho učitel nepřiměl kapuci sundat aspoň na výuku. Jak tam tak seděl a hltal, vypadal jako dítě ulice.

Ale jako pohledné dítě ulice.

Kasandra se natáhla, aby ho pohladila po tváři.

„Žádné miliskování na veřejnosti, když jím.“ Andie Legendreová přehodila nohu přes protější lavičku, čímž odtrhla Sama od ostatních u stolu. Švitořili jako ptáčci vyrušení v hnízdě. „Sami to pravidlo oceníte, až si najdu nějakého nechutného kluka.“

„To teda oceníme,“ přitakal Aidan, na její vkus trochu moc nadšeně, pokud lze soudit podle jejího výrazu. „Mimochodem, kdy budeš mít konečně kluka?“

„Až potkám někoho, kdo bude mužnější než já.“ Hodila po něm mrkví.

„Takže nikdy.“

Kasandra jemně šťouchla Aidana do ramene, ale oba se s Andie zasmáli. Nebylo to tak daleko od pravdy. Andie byla teď na podzim jmenována kapitánkou studentského dívčího hokejového týmu, ačkoliv byla teprve druhačka. A byla vyšší než většina kluků. A taky silnější.

„Výměnný obchod?“ Andie sebrala Kasandře burrito z jejího tácu a hbitě ho vyměnila za hranolky. Půlka burrita zmizela na jedno polknutí.

„Zastrč si vlasy za uši.“ Kasandra se natáhla a zastrčila jí černé vlasy za uši. „Nebo si je sníš.“

Andie si odfoukla. „No a co? Jsou čisté. Zase jste si stříleli z prváků?“

„Jak to víš? Ty jsi teď taky vědma?“

„Jo. Využila jsem své kouzelné schopnosti a sledovala vás z fronty na oběd.“

Kasandra přejela očima po jídelně. Vždycky tu byl hluk. Pronikavý hluk. Neustálý bzukot mnoha tónů prokládaný třískáním táců, cinkáním příborů a vrzáním židlí o podlahu. Probíhalo tu aspoň padesát rozhovorů naráz a každý po očku sledoval a poslouchal, co se děje u jiného stolu.

Kasandra chroupala hranolky a hluk přestala vnímat. Člověk mohl být i něco horšího než vědma. Například telepat.

„Schovej mě.“ Andie se přikrčila.

„Před kým?“

„Před Christy Fosterovou.“

Kasandra se otočila. Mířila k nim zrzavá holka s pihovatým nosem a tvářemi a povýšeným výrazem.

„Jestli mi zase bude vykládat o tom, jak by kapitáni měli jít příkladem, hodím jí rýži do vlasů.“

„Andie!“ zvolala Christy. „Co si zítra vezmeš na sebe?“

„Dres,“ odpověděla Andie se zkrouceným rtem, když Christy procházela kolem.

„Správně. Kapitáni totiž mají jít příkladem.“

Andie nebezpečně zakroužila vidličkou nad rýží, ale nakonec hodila jenom tou vidličkou. Neškodně se odrazila od Christyina ramene. Ani si toho nevšimla. Kapitáni mají jít příkladem.

„Přijdete zítra na zápas?“ zeptala se Andie.

Kasandra omluvně zavrtěla hlavou. „V pátek máme písemku z dějepisu. Musím se učit.“

„Aidane?“

„Musím jí pomoct.“

„S vámi nic není,“ utrousila Andie a obrátila oči v sloup. Andie se neučila nikdy. Ne snad že by všechno pochytila ve škole, ale nehodlala se s učením obtěžovat.

Kasandra dloubla do Aidana. „Páteční večer je volný,“ poznamenala. „Což takhle táborák v Abbottském parku?“

„To už zní líp,“ uculila se Andie, „pošlu to dál.“

***
Studijní večer byl možná chyba. Po dvou hodinách bylo jasné, že Kasandra už všechno umí, a Aidan se nudil. Položil se na polštáře naskládané na pelesti a hned se do nich zabořil. Nikdy ho učení nebavilo o nic víc než Andie.

„Chtěla bys být radši na tom zápasu?“ zeptal se.

„Tak trochu.“ Nebo hodně. Sledovat Andie, jak hraje, s horkou čokoládou a dlouhou červenou tyčinkou lékořice znělo asi desetkrát líp než to, co právě dělali. Kolem nich byly rozložené sešity, učebnice a papíry se zápisky v pečlivě srovnaných komíncích a vše bylo rozevřené, aby slova mohla šeptat do vzduchu „historii Spojených států amerických“. Pohlédla na hodiny. Už bylo moc pozdě, aby si to rozmysleli.

„Vyhrají?“ zeptal se Aidan.

„Jasně,“ hlesla Kasandra rozmrzele.

Aidan se napil limonády a postavil ji na noční stolek. Pak začal odhazovat její srovnané komínky knih a papírů na podlahu. Každá odhozená hromádka otevřela prostor mezi nimi na posteli. Svlékl si zapnutou mikinu a přilezl k ní.

„Co to děláš?“

„Neboj. Bude se ti to líbit.“

„Jsi si jistý?“

Odmlčel se. „Asi na padesát šedesát procent.“

Se smíchem ho nechala, aby jí vytrhl z ruky sešit, a jak ji pokládal na záda, uslyšela sešit spadnout na koberec. V pokoji bylo ticho, když se líbali. Stěny i peřina byly zvyklé na jejich dovádění. Milovali se v její ložnici už skoro rok. Někdy se jí zdálo, že i když tu Aidan není, vzduch je jím prosycený a do pokoje se obtisklo tisíc vzpomínek na věci, co tady spolu dělali. Všechno uvnitř stěn s ním bylo nějak spojené, i stěny samotné. Před půl rokem jí pomohl pokoj vymalovat na bílo, když se jí konečně zprotivila levandulová barva jejího dětství. Jenže byli líní a ledabylí, a tak nadělali šmouhy. V určitém světle v rozích pořád prosvítala levandulová.

„Naši budou doma každou chvíli,“ varovala ho.

„Jo?“

„Jo, tak dej ruce pryč z mé podprsenky.“

Aidan se usmál a se zaúpěním se přetočil na záda. „Au.“ Vytáhl učebnici zpod ramene a hodil ji na podlahu. „Učíme se nějak moc.“

„Vždyť víš, proč se tolik učím.“

Pohlédl na ni a natáhl k ní paži. Přitulila se k němu a položila si mu hlavu na rameno.

„Budoucnost, budoucnost, já vím. Nevíš, co nás čeká. Na vědmu trochu zvláštní.“

„Sklapni.“ Šťouchla ho do žeber.

„Dělám si legraci. Ale to ti říkám, naplní se. Nic jiného jí ani nezbývá.“

Kasandra na to nic neřekla. Bavili se o tom už dřív. Čekal ji jakýsi černý bod, někdy okolo jejích osmnáctin. Den, kdy ztratí schopnost předvídat události. Předpovědět vlastní ztrátu daru věštit budoucnost bylo něco zvláštního. Ale věděla to asi tak jistě, jako kterou stranou dopadne mince. Neměla být vědmou navždy. Jednoho dne ta schopnost zmizí, asi jako když zapadá slunce.

Naplní se to, říkával. A ona měla za to, že je to pravda. Protože ale nemohli obírat prváky o peníze navždy, chtělo to nějaký záložní plán. Jako třeba univerzitu.

Kasandra poslouchala, jak Aidanovi buší srdce. Pod tváří jí proudila jeho horká krev. Když mu poprvé pověděla o tom, že její dar jednou zmizí, zeptala se ho, jestli jí to ubere na hodnotě. Jestli pak bude nudná, obyčejná. Řekl, že ne, ale občas, když vyřkne nějaké proroctví, se na ni upřeně zadívá. Skoro hrdě.

„Myslíš, že se budu cítit hloupá?“ zeptala se Kasandra.

„Hloupá?“

„Až neuvidím do budoucnosti. Bude to jako prázdnota? Jako když máš nějaké slovo na jazyku, ale nemůžeš si na něj vzpomenout?“

„Ne.“ Políbil ji do vlasů. „Myslím, že takové to nebude.“

„A jaké si myslíš, že to bude?“

„Myslím, že to bude jako… život,“ odtušil po chvíli. „Jaký vedou ostatní lidi. Myslím, že půjdeš na vysokou, já půjdu taky na vysokou a přijmou nás spolu. Takhle si to přeješ, ne?“ Přála. Až na pár obav se toho nemohla dočkat. Mohlo by to být hezké, kdyby pro změnu nic nevěděla. Větší dobrodružství. Aidan tvrdil, že někteří lidé by pro její schopnost zabíjeli, ale ona nechápala proč. Nikdy to k ničemu pořádně nebylo.

„Ano, to bych si přála. Proto se tolik učím.“

„To není dost dobrá výmluva. Jsem nejbohatší sirotek široko daleko. Nepotřebujeme stipendia.“

„Ty nepotřebuješ stipendium,“ opravila ho. „Ne každý má takové štěstí, že v jeho životě dojde k obratu jako v muzikálu Annie.“ Vzpomněla si, jak byla zvědavá, když před třemi lety zaslechla, že si Ernie a Gloria Baxterovi, jejich odvěcí sousedé, osvojili dospívajícího syna. Zhýčkaného, bohatého dospívajícího syna.

Aidan se zakřenil. „Řekl bych, že to byl celkem drsný život po všech těch dětských domovech.“

Kasandra tiše ležela. Žertoval, ale nejspíš to byla pravda. Pořád tak docela nechápala, proč si zvolil život ve všech těch státních dětských domovech a společných domácnostech, místo aby žil s nějakým vzdálenějším příbuzným. Tak bohatá rodina, jako byla ta jeho, přece musela mít nějaké pozůstalé. Aspoň nějakého strýčka ochlastu. Radši se na to ale neptala. Kdykoliv na to přivedla řeč, uzavřel se do sebe. „Děláš si zbytečné starosti.“ Zněl ospale. Musela ho nějak probrat, protože jinak by se vzbudili s výhledem na tátův obzvlášť naštvaný obličej. „Ty a já budeme spolu, Kasandro. Na to nemusíš být věštkyně, abys to věděla.“

Vydá: Baronet; duben 2014