Petr Heteša: Fatal Virtual

Ukázky z knih / 12.12.2013 /

Přežil jsem to. To vám můžu říct klidně předem, i když si nejsem jistý, jestli ten zbytek života ještě k něčemu bude. Zdroje energie na Zemi docházely mnohem větší rychlostí, než s jakou pracovaly vědecké týmy na vymýšlení úplně nových. Přitom to bylo od začátku tak snadné…

Hetesa_Fatal_virtualPřenést veškerý civilizovaný svět i s celou jeho ekonomikou do virtuálu. Počítače generující virtuální svět totiž spotřebují miliardkrát méně energie než ten reálný. Naprosto geniální.
Přesto v reálu musel zůstat aspoň někdo, kdo by jej udržoval v provozu a kdo by se o tyhle „udržovače“ staral. Jsem jedním z nich. Žiju v devátém patře opuštěné administrativní budovy a mám ho celé pro sebe. Všechny budovy v centru jsou opuštěné, protože devětadevadesát procent lidí sedí doma v obytných čtvtích na periferiích, téměř non-stop připojených na virtuál.
A všechno vážně krásně fungovalo, než mi začalo připadat, že ten jejich pitomý virtuál se začíná nějak divně prolínat s reálem. Prosakovat. Někde nejspíš byla chyba. Ale co s tím můžete dělat… Já jsem si pořídil glock. Jenomže – jak se ukázalo – to chtělo spíš něco mnohem razantnějšího. Třeba vagón plastické trhaviny. (anotace)

Ukázka z knihy:

Pštrosí peří

1.

Čekal jsem na Brewera v baru Hladová ryba. Jestli nekecal a ví, kde to je, měl by tu být nejpozději do pěti minut. A pokud do toho všeho započítáme ještě náš vzájemný vztah, čekal jsem, že to zvládne pod tři minuty.

Bar měl velikost školní třídy. I to uspořádání stolků bylo hodně podobné, akorát že místo tabule vyplňovalo polovinu čelní stěny obrovské akvárium s dravými rybami. Byly to snad piraně, nebo ještě něco horšího, velké byly jako školní brašna a zuby měly jako řeznické nože. Vypadaly fakt hrůzostrašně a byly celé červené, takže připomínaly průhledné igelitové tašky naplněné krví a zakončené kudlami.

Barman měl možná šedesát, na zádech velký hrb a nedal bych nic za to, že má pod košilí šupiny. Ten bar jsem na setkání s Brewerem vybral sám. Jenom jako pojistku. Netušil jsem, jak moc je obeznámený s Logiborem a jestli vůbec ví, že piraně v tom akváriu nejsou největší nebezpečí téhle nálevny. Že jsou vlastně úplně neškodné, asi jako motýlci na louce.

Opravdu to stihl pod dvě minuty, takže na našem vztahu se nic nezměnilo. Což bylo dobře, aspoň to bude rychlejší. Jeho obrovitá postava rozrazila dveře a vřítila se do lokálu v závěsu hned za rozšklebenou tlamou na odulém rudém obličeji. Jeho vkus jsem tipnul na osmdesátá léta minulého století, kdy ještě letěla Noční můra z Elm Street. Na sobě kostkovanou vestu ukradenou snad někde v řeznictví a za pasem velký nůž, nejspíš taky odtamtud. Kromě něho ještě mohutný Desert Eagle a přes břicho nábojový pás se střelivem do kulometu, který naštěstí nejspíš nechal někde venku. Hned po něm vpadli do baru ještě další dva, které jsem odhadl na jeho poskoky, aspoň podle těch jejich debilních ksichtů. Nábojový pás přes prsa tady teď asi letěl, protože ho měli oba. Jeden měl v ruce i pistoli, jejíž parametry odpovídaly spíše Hvězdným válkám než Logiboru, a obličej potetovaný antickými motivy. Druhý držel mačetu a tetování na obličeji mu nahrazovaly hluboké, špatně zahojené jizvy. Docela slušná sestava na poklidnou partii odpoledního bridže.

Seděl jsem u stolu přímo naproti vstupu, za sebou barový pult s vyděšeným barmanem, po levé ruce to obří akvárium s piraněmi a po pravé další čtyři stolky s malými vázičkami a uschlými kytkami v nich.

„Tak ty sis nedal říct, ty vylízaný blbe,“ spustil na mě Brewer, když se zastavil pět kroků před mým stolkem.

Kdyby ty kytičky nebyly už deset let suché, tak teď uschnou určitě.

„Proč myslíš?“ zeptal jsem se a zadíval se do jeho malinkatých očiček utopených v prasečím obličeji.

Rozestavení figur bylo mezitím dokončeno. Zatímco jeho dva poskoci zůstali o krok vzadu, každý z jedné strany, moje dva Astra Falcon pořád ležely na mém klíně pod stolem. Barman za mnou se ani nepohnul a piraně se na nás šklebily přes tlusté sklo se zubatými tlamami dokořán.

„To musíš být hodně velkej pracháč, že ti stálo za to schrastit si další zasraný život a vrátit se do tý beznadějný zasraný situace.“

„Jsem stejně velkej pracháč, jako ty seš velkej debil.“

Přemýšlel. Chvilku mu trvalo, než jeho mozek zanalyzoval moji odpověď.

Výsledek asi nedopadl nejlépe.

„To si snad děláš prdel, ne?“

Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že to gesto pochopí.

„Tobě, ty vymatlaná nulo, snad ještě pořád nedošlo, že nepatříš do systému?“ zahřměl na celý bar.

„Jestli něco nepatří do systému, tak jsi to ty, ty kreténe. Nezdá se mi, že pistole, kterou má ten tvůj zakrslej poskok v ruce, je zrovna legální. Co kdybychom to šli někam nahlásit? Jsme přece oba pro fér hru, ne?“

Zamrkal očičkama, jako by nevěřil tomu, co slyší.

„Ty čuráku…“ byla po chvilce jediná odpověď, kterou jeho mozek dokázal vygenerovat.

„Nevím, jestli jsem dobře rozuměl,“ řekl jsem a složil ruce do klína.

Pažby falconů byly příjemně studené.

„Ty čuráku jeden vylízanej, tys fakt nepochopil… ty úřednická kryso, že jediný místo, kde můžeš vegetovat, je nějaká zasraná farma s kukuřicí? Co strkáš ten svůj zasranej rypák, kam nemáš, ty Čuráku Čurákoviči?“

Jeho slovník byl poezií všedního dne personálu z kanalizační údržby.

„Příště, až sem zase půjdeš,“ řekl jsem hodně pomalu, „tak si vem aspoň kus čelního laloku, ty Píčo Píčoviči.“

Naběhly mu žíly na krku, teď už připomínaly hadice u benzínové pumpy. Poskok za ním nalevo zvedl svoji hvězdnou pistoli. Dál se nedostal.

To už jsem měl nad stolem obě hlavně falconů a dvěma slepenými výstřely mu rozstřelil hlavu. Ta svině v ní musela mít nelegální software, protože nejenže se rozprskla a jeho mozek lítal všude kolem, ale navíc z ní vyšlehly plameny a jiskry. Připomínalo to sopku kombinovanou s obrovským ohňostrojem.

Teď už sahal po pistoli i sám velký Brewer a jeho druhý společník se chystal hodit mačetu, jenže já už byl na nohou a dvěma dalšími výstřely rozstřelil tlusté sklo akvária.

Do baru vtrhla vlna tsunami i s těma obrovskýma piraněma a já se okamžitě vyhoupl na bar za sebou. Okamžik překvapení udělal svoje. Brewer začal bezhlavě střílet po těch krvelačných rybách s obrovskými noži místo zubů, což byla chyba. Vůbec totiž krvelačné nebyly. Můj předpoklad se splnil. Neměl nastudovaný manuál a o baru Hladová ryba nic nevěděl. To, v čem ty ryby plavaly, nebyla žádná voda, ale žíravina. A docela silná. Z nohou se jim začalo odlupovat a odplavovat maso a během vteřiny měli od kolen dolů jenom holé kosti a ksichty se jim zkřivily bolestí. A v další chvíli se kyselina zakousla i do vápníku jejich kostí, který měnila v mazlavou kaši a za okamžik se oba dva zřítili do třiceticentimetrové vrstvy žíraviny, která začala zuřivě bublat a pěnit. Zdálo se mi, jako by labužnicky mlaskala.

Hned potom začaly explodovat nábojové pásy na hrudích těch nešťastníků a barový pult pode mnou se nebezpečně naklonil. Žíravina se pustila do jeho konstrukce. Vyhoupl jsem se na lustr a kolem mě létali barevní motýlci, ve které se změnily ty ošklivé hnusné piraně. Barman zatáhl za páku za sebou a hladina žíraviny začala klesat. Nejspíš tam má někde výpusť. Aspoň dle našich hacknutých informací by ji tam mít měl.

2.

Vyšel jsem ven na ulici, která připomínala úspěšný zásah velice účinnou bakteriologickou zbraní. Ta nehybnost, neživost, ba přímo mrtvolnost dýchala snad ze všech keramických celoskleněných fasád všude kolem. Z pouličního osvětlení svítila každá čtvrtá lampa. Kdysi nejživější centrum Baltimore s obrovským trsem architektonické srostlice administrativních a obchodních budov bylo úplně opuštěné, když nepočítám psy, kočky a veverky, kteří snad jediní byli imunní proti těm zhoubným bakteriofágům všude kolem – nebo spíš proti digitálnímu zamoření.

V dálce jsem zahlédl obrys postavy na jízdním kole, šlapající do mírného kopce a vyhýbající se převráceným kontejnerům na odpadky. Opřel jsem se o zeď, vytáhl z kapsy pomačkanou krabičku camelek a jednu si zapálil. Kolem přibližujícího se šlapajícího obrysu něco vlálo. Nejspíš vlasy. Že by ženská? Fascinovaně jsem ji sledoval, protože na téhle totálně opuštěné ulici to bylo něco jako opravdový přízrak. A vlastně to bylo celé naruby. Většinou byl takový snový a nepravděpodobný obraz možný jenom v mistrovsky ztvárněné virtuální realitě, ale v tomhle případě to bylo přesně opačně. Virtuál, na který byla připojená většina obyvatel tohohle města, byl naopak velice živý, zatímco reál skoro mrtvý.

Jízdní kolo projelo kolem mě. Byla to holka. Mohla mít tak třicet, možná víc a opravdu za ní vlál prapor zrzavých vlasů jako pochodeň. Podívala se na mě, usmála se a řekla ahoj. Taky jsem jí řekl ahoj a bylo mi dobře. Tohle ve virtuálu určitě nešlo, protože jsem pochyboval o tom, že by existovala sounáležitost mezi těmi, kdo tam byli, tak jako mezi námi, kdo jsme tady zůstali. Bylo nás žalostně málo. Nevím, kolik celkem. Tisíc? Možná dva? Dva tisíce lidí, udržující při životě dalších třicet milionů? To asi ne. To by moc nefungovalo. Možná je nás tady deset tisíc. Ale i kdyby dvacet, cítíme k sobě něco jako zvláštní sourozenecké pouto. Nebo možná spiklenecké anebo náboženské. Těžko říct. Nicméně víme, že tu musíme být a že jsme se pro to rozhodli absolutně svobodně.

Ti ostatní jsou ve svých domech a bytech většinou na periferiích kolem města skoro nonstop připojení k virtuálu, a když potřebují opustit svůj dům, tak jenom proto, aby si v nejbližším obchodě koupili housku, pizzu, hamburger nebo vodu. Ale většina si to stejně objednává přes rozvážkovou službu, aby ten čumák nemusela vystrčit vůbec.

Ostatně vystrkovat čumák není pro většinu těch virtuálů žádná slast a pozitivní zážitek. Chybí jim totiž smysl pro poezii. Pro poezii chátrajícího města, poezii totálně vylidněného centra jen s několika svítícími lampami a zbytky blikajících reklam, poezii opuštěných výškových kancelářských budov, nefunkčních eskalátorů, poezii metra jezdícího jednou za hodinu a bloudícího podzemím s téměř prázdnými vagóny, aut s vyschlými nádržemi odstavenými na ulici.

Odlepil jsem se od zdi a pokračoval Rooseveltovou ulicí směrem na Sun Avenue, kde je jeden z mála pořád ještě fungujících barů Dead Cat. To je taky hezký paradox. Spíš se měl jmenovat Dead Men, protože kočky byly jedněmi z mála ještě pořád živých tvorů v tomhle městě. Obešel jsem povalený semafor na křižovatce. Ležel tu takhle už dobré dva roky a bylo mi jasné, že ještě dalších sto bude.

Těch pár z nás, co se obětovalo (nebo měli rádi tu poezii téměř mrtvého města, anebo byli prostě přeplacení), aby místo života ve virtuálu udržovalo v provozu tenhle kdysi technologický zázrak, na to prostě nestačilo. Přitom právě díky těm nevirtuálním zbytkům lidí město pořád ještě přežívalo. Tekla voda, šla elektřina, fungovala kanalizace i zásobování, které se ovšem omezilo jen na pár základních potravin schopných udržet lidský organismus při životě. Pokud jste chtěli krůtu, kaviár nebo skvělý francouzský koňak, tak jedině ve virtuálu. My, co jsme tu zůstali, jsme si museli zvyknout na housky, máslo, těstoviny, vodu, nějakou tu nenáročnou zeleninu a omezený výběr alkoholu a drog. Většina si to vynahrazovala útěkem do přiblblých virtuálních her během těch chvil, kdy nebyli ve službě. Patřím mezi ně. Tedy ne mezi hráče, ale mezi údržbu obecně. Ne že bych přímo pomáhal udržovat při životě město v agónii, ale starám se o ty, kdo ho mají udržovat. Takže jsem vlastně něco jako těch pár lékařů, hasičů a policajtů nebo personálu od rozvodných sítí.

Delší ukázku najdete na webu nakladatelství Brokilon.

Nakladatelství: Brokilon
Obálka: Jan Doležálek
Vazba: brožovaná
423 stran / 298 Kč
Datum vydání: 12.12.2013

komentáře 4

  • finka 12.12.2013na8.24

    Moc těším!

    • Renča 12.12.2013na9.17

      je to lehce matrixovské, lehce jako ExistenZ. A já se těším, až si to někdo další přečte, ať se můžu s někým pobavit o tom závěru :)

      • finka 12.12.2013na13.50

        Ano očekávám bouřlivou diskuzi o knize samé:-))) Závěr probereme soukromě, abychom nespoilerovaly:-)))

      • Anonym 12.1.2014na22.09

        Mam to precteny ale ten konec me celkem zklamal ze defakto ani neni…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít