Bouře od jihu – 6. část (Alfa a omega ff)

Fan-fikce / 25.6.2013 /

Zmatek nad zmatek…

Pokračování fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.

6. kapitola

Lovili v dokonalé vražedné souhře. Becca úplně přenechala vedení své vlčici – jen tak dokázala nemyslet na to, že málem zabila Annino dítě a že ten lačný hlad, který ji ovládá a nutí trhat hrdla dalším a dalším zvířatům, je jen odpovědí na frustraci z nedokončené hostiny v Charlesově domě. Byla zrůda a události dnešního večera ji mrštily znovu na začátek procesu, který měl skončit smířením se s touhle skutečností.
Bran po jejím boku zůstával tichý a ostražitý. Krmil se s ní, ale nechával jí lepší části kořisti. Nedokázala se z toho radovat. Svou lidskou část, která toho byla schopná, příliš potlačila a Bran se jí v tom nesnažil zabránit.
Někdy po půlnoci se připojili ke smečce. Všichni už byli sytí, teď byl čas vzdát hold měsíci. Hluboké vytí rozechvělo mrazivý vzduch montanské noci.
Na zpáteční cestě zaujala místo, které jí ve skutečnosti náleželo. Nepatřila do Branovy smečky, byla host a to ve vlčím světě znamenalo, že tady byla míň než nic. Ona i Terry tak sice s ostatními drželi tempo, ale zůstávali vzadu a trochu stranou. Nejblíže k nim běžela zlatě žíhaná vlčice. Každou chvíli se po nich otáčela. Sage. Rebecca vnímala bratrovu spokojenost. Uklidňovalo ji, že jí snad opravdu nebude mít za zlé, že musel kvůli ní na čas opustit Tri-Cities.

Většina města byla vzhůru. I když se to nezdálo, v Aspen Creeku žilo víc lidí než vlkodlaků. Magie dnešní noci ale působila na všechny. Lidské družky čekaly na své druhy, aby jim otevřely vyhřáté domy. Za okny se občas pohnula zvědavá dětská tvář, která rozšířenýma očima sledovala obrovské stíny, míhající se nejdřív při okraji lesa a pak i ulicemi. Za takových nocí se v mnohých nedospělých hlavách zrodil sen o připojení se ke smečce, o dlouhých lovech a věčném mládí. Sen, za nějž většina z nich zaplatila životem.
Tohle byl Aspen Creek. Nemilosrdný, ale bezpečný, krutý, ale krásný. Přesně takový ho chtěl marok vždycky mít.

O tom, co se stalo, řekl Charlesovi, až když byl jeho dům na dohled. Chvíli to vypadalo, že ten velký hnědý vlk zkameněl. Pak vyrazil tak rychle, že se na měsícem postříbřené vrstvě sněhu změnil v pouhý stín. Bran ucítil, jak Charles horečnatě hledá Annino pouto. Musela na to čekat, protože ho k sobě vzápětí pustila. A hned po něm celou smečku. Všichni okusili její štěstí. Tak blízko městu nikdy nevyli. Nebo aspoň ne všichni. Tentokrát ale neměli na vybranou. Anna se nesnažila své emoce mírnit.
Cítil, že dnes nespěchají, aby se rozešli. Anna představovala opravdové požehnání. Marokova smečka nikdy nebyla semknutější a spokojenější.
Nakonec osaměl až dlouho po tom, co se z noci začalo rodit svítání. Terry a Becca postávali opodál; všichni tři měli společnou cestu. Zlehka doklusali k jeho domu. Navzdory té spoustě dřeva mu najednou připadal příliš velký, příliš prázdný a příliš studený. Postřehl Bečino zaváhání a nakonec s nimi došel až k Modřínce. Terry strčil tlapu do pootevřených dveří a unaveně se protáhl dovnitř. Becca zůstala stát na prahu a dívala se na Brana s němou otázkou v očích. Trvalo to jen chvíli, veranda byla zvýšená a ona tak stála nad ním, ale on nikdy tolik nelitoval, že přišel o schopnost číst myšlenky ostatních vlků, jako v tom okamžiku, kdy sklonila hlavu.
Pak prostě o krok couvl, bez rozběhu se odrazil a měkce doskočil na verandu těsně před Bečinu skloněnou hlavu. Ani se nepohnula a Branovi se ulevilo. Nevěděl dost dobře, co od ní vlastně chce. Prozatím mu stačilo, že se může na chvíli opřít o její bok a načerpat z ní trochu tepla.
Doma se neproměnil, i když ani během úplňku nezůstával vlkem déle, než několik hodin. Místo toho se stočil na podložce před vyhaslým krbem. Čumák si zabořil do srsti v místě, kde cítil Beccu nejsilněji. Zavřel oči a nechal je oba usnout. Brana i vlka. Berserk spal už od chvíle, kdy večer skočil na Beccu a zabránil jí ublížit Charlesově dceři.

Sage byla neodbytná. Trvala na tom, že se obě musí jít podívat na miminko. Přišla rovnou se dvěma obrovskými nacpanými dárkovými taškami – jednou pro sebe, druhou pro Beccu – a tvářila se, jako by nevěděla, co se předminulý večer opravdu stalo. Rebecca to nechápala. Všichni se k ní chovali, jako by byla hrdinka, a ne vrah. Kterým se nakonec nestala, ale jen díky marokově intuici a rychlosti.
„Jsem si jistá, že se Charles pořádně nevyspí, dokud ti opravdu nepoděkuje,“ přednesla Sage asi padesátý argument.
„Byl tady hned včera ráno,“ povzdechla si Becca unaveně. „Byl tady a objal mě, Sage! Charles Cornick mě objal, vnímáš mě? V prvním momentu jsem si myslela, že se mi chystá zlomit vaz,“ zabručela s už menším zápalem a snažila se zapomenout na paniku, kterou v ní Charles nechtěně vyvolal. Sage se bezstarostně rozesmála, až jí barevné prstýnky poskakovaly kolem obličeje.
„Charlie je miláček, Anna mi do telefonu říkala, že ho musí krmit skoro jako malou – nejí, nespí, jen kolem nich obchází a zírá na ně. Prý se máme zeptat Brana, jestli pro něj nemá nějakou práci.“
Becca rychle uhnula pohledem. Od včerejšího rána, kdy se s ní Bran tak zvláštně rozloučil před srubem, ho viděla zase až v noci, v čele smečky. Tentokrát ji ale ignoroval. Ne nijak nepřátelsky – prostě jako většinu ostatních. Lov byla vlastně dost tichá záležitost a největší vzrušení z narození malé vlkodlačice už opadlo, takže se neměla cítit tak ukřivděně a opuštěně. Ještě ke všemu se Terryho spokojenost naprosto bezdůvodně měnila v nadšení a to ji dráždilo ještě víc.
„Nechceš vzít místo mě Terryho?“ zkusila poslední možnost. Když zaregistrovala, že Sagein dech na chvíli ztratil svou pravidelnost, překvapeně se k ní znovu otočila. Tentokrát uhýbala pohledem její nová přítelkyně.
„Místo tebe ne, ale klidně může jít s námi,“ řekla a s trochu přehnanou bezstarostností pokrčila rameny.
Měli bychom se vrátit domů, napadlo Beccu. Co nejdřív.
Její vlčice zklamaně zakňučela.

Odhadoval, že Sawyer a Carl se v nejbližší době pokusí Beccu získat. Doufal, že to neskončí bitkou. Sawyer byl starý, ale Carl nikdy nebyl typický mladý vlk, co se bezhlavě vrhá do předem prohraných soubojů. Jednoho z nich by pravděpodobně ztratil a to se mu ani trochu nelíbilo.
Ještě víc se mu ale nelíbila představa, že by Becca nabídku některého z nich přijala. Sice se zdálo, že o nikoho v Aspen Creeku neprojevila zájem, ale ne všechny ženy byly tak snadno čitelné jako třeba Leah. Už sebou ani netrhl. Jen si promnul unavené oči. Zvykl si, že na svou družku občas pomyslí jako na živou. Byla s ním příliš dlouho.
Měl by zajít k Charlesovi. Anna už se zdá úplně v pořádku, dodá mu znovu klid, aniž by se na cokoliv ptala. A možná by bylo hezké vidět vnučku i jinak než jen jako mrňavý chumáč krví slepených chlupů. Fascinoval ho Charlesův popis toho, jak se během jediného mrknutí změní z vlka v člověka a během dalšího zase zpět. Vypadalo to, že pro ni budou proměny ještě snazší než pro jejího otce.
Kromě těch porodních záležitostí mají ženy vlastně všechno o dost snazší, pomyslel si Bran hořce a po tisící ten den se pokusil dostat z hlavy pronikavé teplo Bečiných očí. Zůstávaly stejné, i když se proměnila. Neznal jiného vlkodlaka, kterému by se neměnily oči.

Měla chuť utéct, sotva vystoupily z auta. Terry z akce vycouval, jakmile se dozvěděl, o co se jedná. Asi měl pravdu – narušit v tuhle chvíli Charlesovo teritorium možná nebyl nejlepší nápad. Jenže Sage mohla cokoliv a Becca měla být speciální host.
Kdyby věděla, že se u Anny potká s Branem, nedostala by ji sem Sage ani se stříbrným nožem na krku. Teď bylo na útěk pozdě a navíc se zdálo, že Sage její paniku nevnímá. Je možné, že by si toho něčeho mezi Branem a ní všimla opravdu jen Anna? Becca v hloubi duše věděla, že to tak nejspíš je, a hrubě okřikla tu část svého ješitného já, která si přála, aby si Branova zájmu – ať byl jakkoliv zvláštní a zmatený – všiml úplně každý v Aspen Creeku. Nebo aspoň ty dvě dokonale urostlé a nezadané vlkodlačice, co s takovou oblibou nasávaly jeho pach.
Kdyby jeden nevěděl, že ten kluk, co chová miminko, je jeho několik staletí starý dědeček, a ten další kluk, co na něj při tom zamračeně dává pozor, je jeho dvě stě let starý otec, vypadalo by to jako běžná rodinná idyla.
Anna odpočívala v křesle, nohy – zřejmě proti své vůli – zachumlané v teplé dece a usrkávala čaj.
„Kojím dva dny a už mi chybí kafe,“ přivítala je se širokým úsměvem. Rebecce se z toho všeho štěstí málem podlomila kolena. Přesto se zmohla na souvislou větu:
„Jedno za den v pohodě můžeš. Kdyby ti kvůli tomu někdo dělal problémy, dám ti na to klidně recept.“ Anna se rozesmála, ale rychle se ztišila a nenápadně si přidržela hojící se ránu na břiše. Charles tak tak spolknul zavrčení.
Marok je přivítal krátkým kývnutím, ale dál se naplno věnoval překvapivě čilé malé osobě ve svých rukách. Beccu při pohledu na jeho výraz zabolelo hluboko v hrudi. Už před pár lety jí došlo, že pokud bude chtít udržet krok se svými mužskými kolegy, děti pravděpodobně nezvládne. Ale tehdy to nebylo definitivní. Pořád jí zůstávala možnost. Kdežto teď… Jako by se v ní probudil nějaký prastarý pud, který ženě říká, že dát muži dítě je jediná věc, která má skutečně smysl. Nebyla vlkodlačí neplodnost jen dalším důkazem, že jsou zrůdnou ďábelskou hříčkou, pro kterou na světě není místo? Ještě tu myšlenku ani nedokončila a miminko v Branových dlaních se s protáhnutím změnilo ve štěně, které si matně pamatovala. Jenže tohle bylo o dost větší a čilejší.
„Dneska šestá proměna,“ povzdechla si Anna z křesla. „Zase bude mít celou noc hlad.“
„Až ubude měsíce, zlepší se to,“ řekl Bran a znělo to, jako by byl odborník na péči o malá vlkodlačata.
„Lžeš,“ konstatovala Anna suše. „Ale slouží ti ke cti, že jsi mi chtěl udělat radost.“ Všichni se tomu zasmáli.
Když začala Anna rozbalovat Sageiny a Rebečiny dárky a jásala nad každou titěrnou hloupostí stejně jako kterákoliv jiná lidská matka, atmosféra se definitivně uvolnila. Hodinu věnovali debatě o jménu – a zatímco nad ní poletovala stará velšská a indiánská, ale i docela obyčejná moderní anglická jména, putovala holčička z náruče do náruče bez jediného náznaku protestu.
Když Charles požádal Beccu, aby mu pomohla v kuchyni, trochu zbledla. Věděla, že se tomu nevyhne, ale doufala, že to nakonec nějak zamluví.
Vychrlil to na ni, sotva za nimi zavřela dveře. Mladší Cornick rozhodně nechodil kolem horké kaše:
„Včera jsem to neřekl dost jasně, Rebecco. Jsem tvůj dlužník, dokud budu na tomto světě. A pokud to jen trochu půjde, budu ti pomáhat, i když odejdu tam, kde bychom měli skončit všichni.“ Věděla, že ji nechce děsit řečmi o Velikém duchu, ale přesně to měl na mysli. Zhluboka se nadechla. Chtěla to mít za sebou. Mezi nimi muselo být jednou provždy jasno. Nemusel žít s pocitem, že někomu něco dluží.
„Kdyby se neobjevil marok, pravděpodobně bych jim ublížila,“ dostala ze sebe skrz stažené hrdlo. „On je zachránil. Já se k tomu jen připletla.“
Charles vůbec nevypadal šokovaně.
„Táta říká, že ses nechystala útočit. Když sem vrazil, houpala jsi malou v náručí. Všechny tři jste pár minut po jeho příchodu dokončily proměnu. Možná tvé smysly byly omámené vůní krve, ale on přísahá, že z tebe necítil chuť lovit. A já mu věřím. Přeci jenom je o trochu starší než ty.“ Usmál se a Becca v tom úsměvu poprvé zahlédla podobu s Branem. Bolestně zatoužila uvidět i jeho úsměv. Být jeho příčinou.
„Když sem marok vběhl, už jsem si z rukou olizovala krev tvé ženy,“ vybuchla netrpělivě. Bylo jí jasné, že každé její slovo je slyšet až do obýváku, ale napětí nahromaděné během posledního týdne a možná během všech těch měsíců, kdy se jí život převrátil naruby – horší stranou vzhůru – najednou muselo ven.
Charles zůstával otravně klidný. „Pamatuješ si na chuť krve ve svých ústech?“ ptal se trpělivě. Becca se zkusila přestat třást a zamyslela se. Pamatovala si Branův upřený pohled. Tíhu jeho těla na svém. Jeho vůni, jeho… ano, pokoj se v tu dobu pořád topil v krvi, ale když byl u ní, najednou to nebylo to nejdůležitější. Mimoděk si olízla rty. Necítila chuť krve. A najednou jasně věděla, že ji doopravdy necítila ani ten večer.
„Jen jsi o tom snila,“ dopověděl Charles konejšivě. „A to dělají i mnohem starší vlci.“
Rozplakala se úlevou. Opatrně ji objal a počkal, dokud poslední slzy neodplaví aspoň část smutku, který ji už tak dlouho dusil.

Slyšel většinu jejího rozhovoru s Charlesem. Když se rozplakala, vzal si od Sage miminko. Jen to ho přimělo zůstat sedět. Pak vyšla z kuchyně, omluvila se, že potřebuje být chvíli sama a že se domů projde.
Vydržel sedět ještě jednu celou minutu. Nic jim nevysvětloval, ale při odchodu na ně vrhl jasný pohled – nikdy o tom nebudeme mluvit.
Slyšela ho přicházet. Ohlédla se, zavrtěla hlavou, ale zároveň se zastavila a opřela o nejbližší strom, jako by ji už nohy nemohly dál unést. Zavřela oči, a když se k ní přitiskl, objala ho, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Zopakoval gesto z toho večera a zabořil jí nos do krku. Oba lapali po dechu. Pěstmi, které zaťala do oblečení na jeho zádech, začala za látku zuřivě tahat. Rychle se dostala k jeho horké kůži – skoro tak rychle, jako on k její. Žádné něžné ochutnávání rtů – jejich jazyky se srazily stejně prudce jako jejich boky. Vzal by si ji hned tam a jeho vlk šílel radostí, že mu konečně neklade žádné překážky. Sklonil se, chytil ji za stehna a vysadil si ji na sebe. Zvrátila hlavu a zasténala.
Pak to pokazil. Její sten mu připomněl její pláč. Jeho ochranitelský pach ji zahalil dřív, než se na něm stihla poprvé pohnout. Odskočila od něj, jako by pálil.
„Takže je to pořád jen ta pitomá soutěž?“ zavrčela a snažila se potlačit vzlyk. „Kdo koho ochrání? Kdo bude mít navrch? Jsem ubožačka, co potřebuje utěšit?“ Znovu plakala, ale tyhle slzy nepřinášely úlevu nikomu. „Oba víme, kdo z nás dvou doopravdy potřebuje pomoct,“ vykřikla a rozběhla se pryč po zasněžené cestě.
Pomalu se otočil ke stromu a zaryl nehty do zmrzlé kůry. Drobné úlomky ucítil hluboko v mase. Bolest mu pomohla překonat nutkání rozběhnout se za ní.

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít