Sophie Jordanová: Drakie 3 – Návrat

Ukázky z knih / 19.4.2013 /

V druhém díle Drakie se Jacinda rozhodla vydat za svou matkou, kterou drakijský kmen vykázal z města. Předtím ale ještě chce zachránit Miriam, mladší Cassianovu sestru, z enkroské pevnosti, protože cítí určitou odpovědnost za to, co se jí stalo. S Jacindou chce opustit město i Tamra, která se jednou provždy utvrdila v tom, že o ni Cassian nestojí a nikdy stát nebude, obzvlášť poté, co uzavřel svazek s Jacindou. Záchrannou skupinu nakonec ale tvoří čtyři osoby: Jacinda, Tamra, Cassian a Will.
Všichni, i když s výhradami, ve finále odsouhlasí nebezpečný plán, v rámci kterého se má Jacinda dostat do pevnosti jako zajatec, najít Miriam a pak se jen nechat zachránit zbývající trojicí. Cassian by ji totiž díky poutu, které mezi nimi vzniklo po uzavření svazku, měl bezpečně najít. Jenže jedna věc je plán a druhá věc je realita… (anotace)

Ukázka z knihy:

Jordan_Drakie3Postávám před dodávkou a nakukuju dovnitř. Její temné útroby mi připomínají jinou dodávku.

Při vzpomínce na ty nedávné události se mi v plicích hromadí horký vzduch. Teď je prázdná, ale už brzo poveze mě. Mě samotnou. Uvězní mě v ní. Nemůžu od dodávky odtrhnout oči. Zírám na ni tak usilovně, až mi začnou slzet. Zamrkám, abych zahnala slzy. Byl to můj nápad, já sama se tak rozhodla. Na to nesmím zapomínat.

„Nemusíš to dělat,“ zaslechnu najednou za sebou Willa. Vezme mě za ruku a palcem mi přejíždí po vnitřní straně zápěstí. Úplně se mi z toho rozbuší srdce. Už zase můžu volně dýchat. S ním je všechno jednodušší. Snesitelnější.

I tohle.

Přikývnu, ale žaludek se mi svírá strachy.

Přemůžu se, pustím jeho ruku a opřu se o dodávku. „Já to musím udělat.“

„Přijdeme na jiný způsob, jak –“

„Ne. Máme dobrý plán.“ Já ho vymyslela. Samozřejmě že ho považuju za dobrý. Všechny jsem o tom přesvědčila. Tak dlouho jsem se s nimi dohadovala, až nakonec souhlasili. Will, Cassian i Tamra. Už jsme to dotáhli až sem. Tamru jsme nechali čekat schovanou několik kilometrů odtud. Will se pro ni pak s Cassianem vrátí.

Will se zamračí. Najednou jako by zestárnul. Vypadá unaveně. Ale pořád je tak krásný, že mi to rve srdce. Zamrkám a pohladím ho po zarostlé tváři. „Všechno dobře dopadne, uvidíš. Stačí, když se budeme držet plánu.“

„Nedělej tam žádný blbosti… nehraj si na hrdinu –“

Přiložím mu prst na rty, abych ho umlčela. Cítím, jak jsou pevné a chladné. Vtom jeho pohled zněžní. Dívá se na mě svýma zlatavýma hnědozelenýma očima. Mají stejnou barvu jako podzimní listí. Pod jeho pohledem jako bych úplně roztávala. Stává se mi to vždycky, když se na mě takhle dívá.

Zhluboka se nadechnu. Cítím na sobě Cassianův pohled, a tak se ohlédnu. Ale Cassian upřeně hledí do lesa a botou okopává zem. Předstírá, že si nás nevšímá, ale já moc dobře vím, co se mu doopravdy honí hlavou. Vždyť je mezi námi pouto. Cítím, jak moc se musí soustředit, aby se na nás nepodíval… jak moc se snaží nedat najevo, jak ho to dráždí.

Čekám, až se na mě koukne. Možná ho k tomu dokážu přimět. Celá ta záležitost s citovým poutem mezi mnou a Cassianem je pro mě ještě pořád novinka. Konečně se na mě podívá. Kývnu na něj a on taky lehce přikývne.

Zakroužím prstem ve vzduchu a dost nahlas na to, aby jim došlo, že mluvím k oběma, prohlásím: „Teď se otočte a nedívejte se.“

Willovi lehce cukají koutky, ale poslechne. Cassian taky. Teď jsou ke mně oba otočení zády, a tak se můžu začít svlékat. Pomalu si sundávám oblečení a soustředím se přitom na každý pohyb – rozvazuju si boty, stahuju džíny. Oblečení rovnám do úhledné hromádky. Dávám si obzvlášť záležet… jako kdyby dokonale srovnané oblečení bylo krajně důležité. Hraju o čas.

Stoupnu si. Jsem úplně nahá. Prohlížím si Willova záda. Pod hladkou šedivou látkou se mu rýsují svalnatá ramena. Cítím, jak mě ovívá chladný vzduch a jak mě lechtají sluneční paprsky. Je čas vyrazit. Měla bych nastoupit do dodávky. Jakmile za sebou zavřu dveře, už nebude cesty zpátky. Vydáme se do pevnosti. Tam mě opustí. Na mou vlastní žádost mě tam nechají. Jestli se něco pokazí… Zavrtím hlavou. Na to snad radši vůbec nebudu myslet.

Stejně se bojím. Až mi z toho úplně vyschne v puse. Na nějaké počestnosti mi teď vůbec nezáleží. Chytím Willa za rameno, přitáhnu si ho k sobě a políbím ho tak, jako kdyby to mělo být naposled. Dávám do toho polibku všechno. Hlavou se mi přitom honí nejrůznější vzpomínky. Vzpomínky na nás. Na všechno, čím jsme spolu prošli. Na dobu, kterou jsme strávili v Chaparralu. Na jeho příbuzné – lovce – kteří se mě snažili zničit. Na to, jak chytili Miriam. Jak se ho Corbin snažil zabít…

Will mě obejme. Líbám ho, dokud mě nezaplaví už dobře známý pocit. Pálí mě na prsou a průdušnici mi spaluje žár. Tváře mi úplně hoří. Odtáhnu se od něj a celá roztoužená přerývaně dýchám.

Pořád jsem nahá.

Will po mně sklouzne pohledem. Je mi jasné, že viděl všechno. Zhluboka se nadechne. Tváře mi ještě víc zčervenají, ale nemůžu se od něj odtrhnout. Jeho oříškově hnědé oči jsou plné emocí. Vím, že se ho musím pustit. Musím se ho pustit teď, nebo nikdy.

Naskočím do dodávky a začnu zavírat dveře.

Jeho hlas mě zastaví. „Počkej.“

Vykouknu na něj.

„Musíš se proměnit.“ Zdvihne před sebe pouta.

„No jo vlastně.“ Jak jsem na to jen mohla zapomenout? Nesmíme nic pokazit.

Vystoupím z dodávky a převtělím se. Z Willových dotyků jsem celá rozrušená a zpocená. Cítím po těle mravenčení. Kůže se mi napíná. Mezi lopatkami se mi prodírají křídla a ve vzduchu to slabě jiskří. Převtělím se rychle.

Will si mě s neskrývaným obdivem prohlíží. Vědomí, že se na mě dokáže dívat tak, jako se na mě díval, když mě spatřil poprvé, mě hřeje u srdce. V jeho očích jsem i ve své drakijské podobě krásná bytost a ne pouhé zvíře, které jeho příbuzní loví. Povzbudí mě to. O to víc, že za chvíli budu vydaná napospas enkrosům – těm mlhavým strašákům z mých dětských snů. Těm, kteří na nás posílají lovce. Konečně k nim budu moct přiřadit tváře. Zhluboka, roztřeseně se nadechnu.

Will mi rychle, ale zároveň opatrně poutá ruce i křídla. Vyhýbá se přitom mému pohledu. Jako by cítil vinu.

Po chvilce se ke mně otočí i Cassian. Cítím, jak se jeho pocity změnily. Nelíbí se mu to, co vidí. Že mě poutají jako vězně.

Will mi pomáhá nastoupit zpátky do dodávky. Podívá se mi přitom do očí. Usměju se na něj. Ale není to ono. Nepůsobím upřímně, a tak zase zpátky zvážním. Snažím se mu všechno sdělit očima. Děláme správnou věc.

Pak se k němu obrátím zády, aby mi už neviděl do obličeje.

Abych neviděla já jeho a všechno si nerozmyslela.

Cítím, že váhá, že čeká, jestli na něj ještě jednou nepohlédnu. Ale já se neotočím. Nepodívám se na něj. Nemůžu to udělat. Bojím se, že bych pak všechno vzdala. Že by ze mě znovu byla ta malá holčička, která se strachy třásla pod peřinou, když poslouchala Azurčiny příběhy o enkrosech a děsivých věcech, které provádějí lapeným drakiům. Nikdo neví, co přesně se za zdmi enkroské pevnosti děje, protože drakiové, o kterých Azurka vyprávěla, se nikdy nevrátili domů.

Will za mnou konečně zavře dveře a já zůstanu uvězněná uvnitř. Otočím se. Ruce se mi třesou. Přitisknu je na chladný kov. Dotýkám se dveří, jako bych se zároveň mohla nějak dotknout jeho, jako bych na něj mohla dosáhnout. Na něj, na Willa. Ne na Cassiana.

Po chvíli se znovu ozve bouchnutí dveří. Asi jak Will s Cassianem nasedli dopředu. Pak se rozjedeme. Slyším hučení motoru. Sednu si na špinavou podlahu a kolena si přitáhnu až k bradě. Žaludek se mi svírá strachy.

Zhluboka dýchám. Odpočítávám minuty. Až zastavíme, tak to celé začne – bitva, na kterou jsem čekala tak dlouho.

Dodávka skáče po hrbolaté silnici. Odvaha mě pomalu opouští. Tohle už jsem jednou zažila. Jsem vůbec normální? Dobrovolně tohle všechno podstupovat znova? V dodávce je málo místa. Nemůžu se nadechnout. Nemůžu se pohnout. Jsem bezmocná. Mám spoutané ruce a svázaná křídla. Moje nejhorší noční můry se stávají skutečností. Před očima se mi míhají vzpomínky na to, jak mě nedávno věznili v navlas stejném autě. Nemůžu se těch představ zbavit. Minule to bylo…

Koneckonců kvůli tomu, co se stalo minule, jsem teď tady.

Opatrně dýchám. Musím se uklidnit. Pořád dokola si opakuju, že tentokrát mám všechno pod kontrolou. Zatřesu hlavou a z obličeje si odhrnu zacuchané vlasy. Dodávka prudce zatočí. Mám co dělat, abych nespadla.

Abych se uklidnila, v duchu si vypočítávám všechno, co je tentokrát jinak. Věřím řidičům. Vím, že se na ně dá spolehnout. Vím, kam jedeme – viděla jsem náš cíl. Nic mě nebolí. Alespoň ne fyzicky. Ale tentokrát jsem sama. Bez Miriam.

Celou tuhle výpravu jsme zorganizovali kvůli Miriam. Musíme ji zachránit. Ale upřímně řečeno, Miriam není hlavní důvod, proč jsem tady. Nehledám jenom ji, ale i něco mnohem důležitějšího. Něco osobnějšího. Hledám pravdu. Will to ví. Tamře ani Cassianovi to nejspíš nedošlo. Ale Will ví, že hledám odpovědi. Že hledám tátu.

Dodávka zpomalí a zastaví. Zadržím dech. Ze rtů a z nosu mi unikají mlhavé obláčky páry. Nedělám to schválně. Nemůžu tomu zabránit. Stvoření, které dští oheň – to jsem já. Obzvlášť teď, když jsem celá rozrušená, je těžké skrývat mou drakii.

Strach. Vztek. Pochybnosti. Nemyslela jsem to snad vážně, když jsem Willovi tvrdila, že máme dobrý plán? Namlouvala jsem to snad i sama sobě? Oheň se mi dere do krku. Už v puse cítím čoud a popel.

Zvenku ke mně doléhají hlasy. Za chvilku budu sama mezi enkrosy. Přesně podle plánu. Čekám. Pod drakijskou kůží se mi napínají a chvějí svaly. Křídla narážejí na pouta. Nedokázala bych se z nich vyprostit, ani kdybych chtěla. Will mě svázal pevně. Ale já se osvobodit nechci. Musím se držet plánu. A to znamená hrát zajatce.

Myšlenky mi zabloudí k sestře. Jak sama čeká v motelu, až se pro ni kluci vrátí. Usmívala se na mě statečně, když jsme se loučily, ale její oči se nesmály. Nebyl to upřímný úsměv. V mrazivě šedých očích se Tamře leskly slzy. Je mi jasné, že se rozbrečela, jakmile jsem za sebou zavřela dveře.

Tamře se můj plán od začátku nelíbil. Podařilo se mi přesvědčit Willa i Cassiana, ale ji ne. Pouta se mi zařezávají do kůže. Pomalu ztrácím cit. Zaplaším myšlenky na Tamru a potlačím stále rostoucí strach. S čerstvým odhodláním upřu pohled na dveře dodávky a čekám. Zvenku se ozývají hlasy. Zdá se mi, že slyším Willa. Nebo možná jenom tolik toužím po tom zaslechnout jeho hlas.

Cassian je venku určitě. Jeho nemusím slyšet, abych věděla, kde je. Čekám v přítmí dodávky a cítím, jak jím lomcuje zlost, jak pění vzteky. Nejspíš jim stojí tváří v tvář. Cassianův hněv prostupuje celým mým tělem. Proniká mi až do morku kostí.

Nechci se jím nechat ovládnout. Soustředím se na sebe, na svoje pocity, na svou pravou podstatu. V plicích se mi začne hromadit kouř. Průdušnice se mi otřásá prudkým žárem a spaluje Cassianův ledový vztek.

Najednou se ozve zařinčení a skřípění kovu o kov. Zvednu oči a napjatě sleduju, jak se dveře začínají pomalu otvírat.

Mou kovovou celu zaplaví oslnivé světlo. Spoutanýma rukama si zastíním oči. Mžourám ven z dodávky a zahlédnu Willa. Je úplně v klidu. Nedává na sobě nic zdát. Alespoň navenek. Jeho nervozitu prozradí snad jen to, jak zatne čelist, když máchne rukou a ukáže na mě. „Tak tady ji máte, pánové…“

Cassian postává kousek opodál. Kolem něj stojí další, v laboratorních pláštích odění jedinci. Přeměřují si mě hlubokýma, zkoumavýma očima. Enkrosové. Naskakuje mi z nich husí kůže. Tohle jsem nečekala.

Cassian. Stojí přímo vedle nich. Jaká ironie. Nemůžu si pomoct, ale celé mi to najednou přijde k smíchu.

Na to teď ale není čas, musím se soustředit. Dodávka stojí v garáži. Přede mnou se táhne úzká, vybledlá chodba. A na jejím konci – osamocené ocelové dveře. Odtud není úniku. Taky tady nejsem, abych utíkala. Přinejmenším ne hned.

Jedna z bílých postav ke mně přikročí blíž. V ruce svírá dlouhou tyč s drátěnou smyčkou. Sotva se stihnu rozkoukat, už mi smyčku přehazuje přes spoutané ruce a pevně ji stahuje. Prudkým škubnutím mě vytáhne z dodávky. Ještě než dopadnu na studenou zem, stačím zahlédnout enkrosův odhodlaný pohled. Oči má tak světle modré, že vypadají až bezbarvě.

Dopadnu na rameno a vykřiknu bolestí – celou dobu mi nejde na rozum, jak můžou v těch svých laboratorních pláštích vypadat tak normálně. Skoro jako nějací doktoři nebo badatelé. Rozhodně ne jako ti tajemní, hroziví strašáci, kterých jsem se tak dlouho bála.

Znovu mě zaplaví Cassianův vztek. Zachvěju se a snažím se toho pocitu zbavit. Je to neuvěřitelně frustrující – chci bojovat, chci se rozběsnit, nechat je pocítit můj hněv. Ale nemůžu.

Zaslechnu Willovo tiché zavrčení. Zvednu hlavu a střetnu se s ním pohledem. Vidím, jak zatíná pěsti. Sotva se ovládá. Lehce zavrtím hlavou. Snažím se mu naznačit, aby se uklidnil.

Měli by jít. Je mi jasné, že pohled na mě a na to, jak se mnou zacházejí, je musí ničit. Nemůžu riskovat, že nás tím prozradí.

„Dělej! Zvedej se!“ Jeden z chlápků trhne mými pouty tak silně, že se mi zaříznou do kůže. Mám pocit, že snad bolestí přijdu o ruce, jestli se nehnu.

Nevraživě si ho prohlížím. Zasáhne mě jeho nevzrušený pohled. Jeho bleděmodré oči jsou jako bez výrazu. Nevidím v nich vůbec nic – ani to, co jsem čekala, že uvidím. Zlobu. Nenávist. On si z toho nic nedělá. Je přesvědčený o tom, že jedná správně.

Stále cítím Cassianův vztek.

„Koukněte na ni,“ prohlásí jedna z bílých postav. Málem se začnu prohlížet, abych zjistila, co myslí.

Najednou se ocitnu ve víru rychlých, panických pohybů. Než stihnu zareagovat, mám pusu přelepenou lepicí páskou. Nejspíš toho o nás vědí dost, aby poznali, co jsem zač. Co dokážu.

Bílá postava udělá krok zpátky. „Tak. To by stačilo. Aspoň pro teď. Než ji zvládneme zanalyzovat. Takhle někoho jen tak nezapálí.“

Nedokážu ze sebe vydat víc než slabé zabručení. Divoce přejíždím pohledem po místnosti a hledám Willa. Musím ho ještě jednou vidět. Naposled. Než mě odvedou pryč, aby mě „analyzovali“.

Další prudké škubnutí. Namáhavě se postavím. Chodbu ozařuje pronikavé žluté světlo. Táhnou mě pryč. Míjím další bílé postavy.

Vydává: Albatrosmedia – CooBoo; 2013

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít