Chlast, lži a video – 2. část

Druhá a závěrečná část krátké a veselé povídky o čtyřech obyčejných lidech, jedné panence a dvou želvičkách oceněná druhým místem v prvním ročníku souteže O Poklad Moravského Sklepa.

panenka_Dead_dollPřed vchodem do Bélova bytu se dívky na okamžik zarazily. Civilní jmenovka byla přizdobena roztomilou pavučinou zakrývající hromadu kostí.

„Nestyďte se a pojďte dál, přeci nebudete čekat venku!“

„Děkujeme za pozvání,“ odpověděla Lili a nejistým krokem vstoupila jako první.

S ohledem na horké letní počasí Béla ani nemusel čekat, až si odloží kabáty, a pouze dodal: „Pokud si budete chtít odskočit, použijte dveře s nápisem „Krematorium“. Nespleťte si to ale s „Márnicí“, protože tam mám ložnici a to by ještě zatím asi nebylo vhodné.“

„A co je tady?“ zeptala se Bastet a rukou ukázala na dveře ozdobené plakátem, na kterém se právě nevzhledný vampýr v černém plášti zakusoval do krku bezbranné oběti.

„Panoptikum Hrůzy, kde trávím většinu času. Zatím se v něm můžete usadit, já připravím něco malého k snědku a hned se vám budu věnovat. No a tyhle holky si tu pěstuju na polívku,“ odpověděl Bedřich, když si všiml, že návštěva začala v obývacím pokoji zvídavě nahlížet do kalného akvária, kde spokojeně plavaly jeho želvičky.

„To ti tak budeme věřit. Jak se jmenují?“

„Nemají žádná jména. Jsou to prostě jenom Malá a Velká. Kdybych jim říkal nějak jinak, už bych si k nim vybudoval určitý vztah a nešly by tak snadno sníst.“

Noc byla ještě mladá a večírek teprve začínal. Byl nejvyšší čas opatrně vyzkoušet, co budou považovat za vtipné. Hranice mezi černým humorem a trapností bývala tenká.

„A na co máš o knihovnu opřenou tu kovovou tyč?“

„Pomáhá při čištění akvária, ale jen jí tam nechte. Třeba se bude na něco hodit.“

„Jak myslíš, ale musím ocenit tvůj výběr knih. Kompletní Poe, Novalis a pěkná sbírka prokletých básníků. Máš dobrý vkus,“ pokývala uznale Bastet.

„Děkuji, každé pochvaly si vážím. Nebylo snadné dát tyhle raritní kousky všechny dohromady,“ přikývl Bedřich a doufal, že si o nich nebudou chtít povídat podrobněji. Určitě by netrvalo dlouho, aby prokoukly, že se ani nenamáhal cokoliv z těch škvárů otevřít, protože si většinu knihovny přivlastnil, když pomáhal s vyklízením starých bytů, a zbytek dekorací, včetně vycpaného a značně vypelichaného havrana, dokoupil po pár korunách v antikvariátech. „Raději už nikdy více, jak říkáme my znalci.“

„To věřím, Bélo, ale raději přines nějaké vínečko, ať nám kultura lépe utíká.“

„Samozřejmě, Čarokrásná. Jenom mi, prosím, pro dnešek mi říkej Romane.“

„A proč?“

„Jsem přeci romantická duše.“

Místo odpovědi zaslechl pobavené zachichotání. Zatím pořád dobrý. Ale kde se ten Láďa fláká? Měl tu přeci již dávno být! Než však stačil do obýváku přinést další láhev vína, konečně se ozval zvonek oznamující příchod posledního hosta.

„Momentíček strpení a budeme všichni.“

„Výborně! Skoč pro něj dolů a já zatím otevřu tu flašku. Přeci jenom už v tom mám docela praxi,“ usmála se Lili a iniciativně se chopila vývrtky.

„Tak co?“ zašeptal Bedřich mezi dveřmi.

„Neboj! Nesu, ale člověk by neřekl, že takhle pozdě bude obchod plný důchodců. Jsem zvědavej, co na to budou říkat. Doufám, že ta fronta stála za to, protože jinak bych některým spoluobčanům začal okamžitě rozdávat eutanázii na počkání.“

„To si piš! Rychle to naházej na talíř a přines k televizi.“

Láďa se chápavě pousmál a rovnou zamířil do kuchyně.

„Tady to máte, milé dámy. Je libo rakvičku nebo raději věneček?“

„Ty dortíčky opravdu vypadají moc lákavě, jenže my s Lili si musíme hlídat linii. Žádná vysportovaná krasavice z nebe nespadla. Později si možná dáme jeden na půl.“

„Nechcete tedy ochutnat alespoň kousíček absintové čokolády?“

„Zní to moc lákavě, ale odpověď je pořád stejná. Ale s tou zelenou múzou opatrně, jeden holandský malíř to s ní kapánek přehnal a v deliriu si uříznul ucho.“

Béla horečně přemýšlel. Zatím nenarazil na ženskou, která by neulítávala na sladkém, a teď se mu v obýváku sešly hned dvě. Nějak z toho ale přeci musí vybruslit, a tak hodil Láďovi záchranné láno: „To byl jenom malý vtípek na přivítanou pro dokreslení atmosféry.“

Než mu stačil kdokoliv odpovědět, vytratil se do kuchyně. Vybrakovaná lednička neskrývala žádný poklad. Musel začít improvizovat. Půl láhve kyselých okurek vypadalo poměrně slušně, ale zbytek nakládaného zelí raději propláchl studenou vodou. Na hladině totiž bylo něco, co tam rozhodně plavat nemělo. Nakrájený kousek oschlého sýra pro jistotu okořenil trochou chilli a směsí na pizzu. Zvažoval, jestli k nevábně vypadající zelenině dosypat i zbytek psích sucharů, které před časem koupil v akci. Nakonec tak učinil. Koneckonců to byla jejich volba. Kdyby si chtěly v noci zasportovat, mohly si klidně dát i ty dortíky. Slečny si alespoň zachovaly tolik rozumu, aby druhý šéfkuchařův chod nijak nekomentovaly.

„Francie?“ špitla Bastet, když ochutnala kousek sýra.

„Kdepak. Italská specialita. Vlastní recept.“

„Hlavně, že sis u vaření neublížil. Škoda každé kapky krve, která přijde na zmar.“

Bedřich vyloudil ve tváři rozpačitý úsměv. Vypitý alkohol s ním taky mnohokrát dokázal udělat divy a občas z něj vylézaly i mnohem podivnější věci, proto dokázal ocenit, že slečny i nadále pokračují v rozehrané partii a drží se rolí.

„Než začneme s promítáním, mám tu k nahlédnutí moc pěknou knihu o Tibetu. Jak můžete vidět, na obalu je palác Potala ve Lhase.“

„Opravdu? To je milé překvápko! Nikdy bych si nemyslela, že se budete zajímat o ubohé mnichy utiskované pod čínskou nadvládou!“

„Já se o politiku moc nezajímám. Spíš jsem myslel reinkarnaci a podobné věci. Když nad tím přemýšlím, třeba jsem svojí Malou a Velkou už několikrát snědl jako kapra.“

„To je tak blbý, až by to mohla být pravda. Takže podle tvojí karmické teorie můžou být lidé v dalších životech potrestáni tím, že se dostanou na opačný konec potravního řetězce?“ přemýšlel Láďa, kterého nové téma očividně zaujalo. „A pěkně hezky pořád dokola. Za každý snědený zvíře tě taky jednou někdo sežere, než je ti dovoleno narodit se znovu jako člověk. Asi se stanu vegetariánem, nebo se zblázním. Už nikdy více hřbitov v mém žaludku!“

„Mít tam vysokotonážní silo taky není žádná výhra!“

„Raději otočme list a začneme s kulturou, ne?“ utnula Bastet rázně jejich debatu, protože se jí vůbec nezamlouvalo, jakým se ubírala směrem.

„Dobrá, ale měl bych malou kontrolní otázku. Jestlipak víte, co si budeme pouštět?“

„Čarokrásná, rakvičky, věnečky, kovová tyč a kniha o Tibetu?“ zamyslela se Lili. „Jak víc jste chtěli naznačit, že bude na programu Spalovač mrtvol?“

Béla se spokojeně pousmál a v duchu opět ocenil, že mají všichni stejný vkus. Promítání konečně začalo a pobavené úsměvy při představení hlavních hrdinů v zoo brzy vystřídalo hrobové ticho. Ve chvíli, kdy se Karel Kopfrkingl rozhodl pro dobro rodiny oběsit svojí Lakmé, už byla prázdná láhev kyselého jablíčka a chyběla skoro polovina griotky. Bedřich k Láďovi nenápadně, spiklenecky významně pokýval hlavou. Vybrali si dobře.

„Jaká škoda, že takhle krásných oddechových filmů už se teď moc netočí. Někdy by ho mohli dát na Vánoce místo pohádky. Štědrý den má být štědrý i pro mrtvé,“ odborně zhodnotila Lili při sledování závěrečných titulků, zatímco Bastet se dožadovala dalšího pití.

„Ale samozřejmě, Nebeská! Tvoje přání je mi rozkazem,“ usmál se Béla, když z kapsy košile vytáhl hřeben a významně jím několikrát projel pečlivě připravenou patku.

„Opatrně s těmi gesty, taky bych po tobě mohla hodit skleničkou,“ opověděla Bastet na jeho výzvu. „Jen škoda, že pan Kopfrkingl zůstal v celé své dobrotě nepochopen a mnozí ho mají pouze za pomateného šílence z pohřebního ústavu, který povraždil blízké.“

„Jestli si pozorně koukala, nikoho nevraždil, ale pouze osvobozoval nešťastné duše. Vždyť sám ani nedokázal zabít kapra. No a na konci odjel zachraňovat celé národy.“

„O tomhle se nebudu hádat. Jestli jsou teda podle vás smrt a vůdcova šťastná Evropa jediné dvě jistoty, které v tomhle nešťastném světě máme, to jste nějací skrytí náckové?“

„No dovol! Jenom dekadentní umělci se sklonem k alkoholismu, kteří se akorát snaží ve zdraví dožít dalšího dne,“ hledal rychle Béla rozumné ukončení hovoru, protože zatímco Vlad s Lili vesele švitořili v kuchyni, jemu se společenská konverzace příliš nedařila.

„A to nejlepší teprve přijde.“

„To se uvidí,“ jemně odsekla Bastet, aby zachovala svou důstojnou tvář, protože ač by to nikdy nepřiznala, byla docela zvědavá, co ještě nachystali.

„Neboj, až ty hrdličky docukrují, půjdeme na návštěvu Petrových kamenů.“

„Tohle už bude mnohem náročnější podívaná, ze které mě vždycky mrazí.“

„Prostě pouze další pokus o pravdivou historickou fresku. Aby to bylo stylové, zapálíme k tomu pár svíček, které jsme šlohnuli v kostele.“

„To sice nijak zvlášť neuklidňuje, ale protože na tuhle hrůzu nejde koukat střízlivý, dám si další drink,“ pronesla Bastet rozpačitě. „Asi si k sobě vezmu našeho malého toxického miláčka, ať není pořád odstrčená v koutě. Tohle by ji mohlo zajímat.“

„Už se to nese! Za chvilku máš dolito,“ ozval se Vlad, který se právě s Lili po boku potácivou chůzí marně pokoušel projít mezi futry a pobaveně sledoval, jak si Bastet na klíně rovná panenku v červených šatičkách s roztomilým smutečním vzorečkem.

„Nechtěly byste jí sundat tu plynovou masku, aby z toho filmu taky něco měla?“

„To není úplně nejlepší nápad. Pochází z východu, ve tmě světélkuje a to by asi rušilo,“ usmála se Lili a láskyplně pohladila Molly po hlavičce.

Všichni se usadili na svá místa a opět se začalo promítat. Než se osazenstvo dozvědělo, že skrze ženu přišel na svět hřích, lůno ženy je brána do pekla a všechno se děje z tělesné žádostivosti, která je u nich nenasytná, přitočil se Béla k Vladovi a tiše zašeptal: „Máme slušnej splávek. Musíme zvolnit tempo. Tohle už je osmá láhev vína a v ledničce už mám jenom pěkně uleželou krabici poslední záchrany.“

„Za necelé dvě hodiny? Holky se mi líbí čím dál víc!“

„Ticho! Konečně přestaly ty hnusné sexistické řeči a začíná to být zajímavé!“

Pokud u Spalovače mrtvol vládlo hrobové ticho, Kladivo na čarodějnice vzbudilo mezi diváky posvátnou hrůzu, kterou pouze občas narušily plavající želvičky.

„Tak to by bylo. Všichni přece dobře víme, že na sněmy přilétají čarodějnice povětřím a aby se mohly vznést do vzduchu, musí se pomazat zvláštní mastí z morku a sádla zavražděných neviňátek, rozmíchaného s čerstvou krví panen vycezenou zpod srdce. Obkročují pometlo, hřeblo, vidle, přeslici nebo kozla a vyjíždějí na nich jako na koních komínem do vzduchu,“ pokusil se Béla rozproudit hovor po skončení druhého filmu.

„To bylo strašný! Nejděsivější je, že se tohle opravdu dělo a lidem to bylo úplně jedno! Když si někdo usmyslel, klidně jenom z rozmaru poslal nevinnou ženskou na hranici, a nikdo kvůli ní ani nehnul prstem! Naštěstí už jsou tyhle doby pryč a zachází se s námi s náležitou úctou a respektem,“ řekla Lili odhodlaným toném, který nepřipouštěl debatu.

„Sice máš pravdu, ale ještě bych rád doplnil, že my jsme o svobodnou volbu přišli ve chvíli, kdy kluci přestali mlátit holky kyjem po hlavě.“

„Víš, Vlade, jsi docela fajn kluk, ale občas by tě někdo měl profackovat.“

„Já to nemyslel zle! Jenom jsem chtěl říct, že teď záleží jenom na vás, jestli se budete dál bavit s cizím chlápkem, který se vás pokusí sbalit v baru. Když ho ze začátku odpálíte, nemá nárok a nic s tím nenadělá, i kdyby se na hlavu postavil,“ omlouval se Láďa chvatně.

Lili odmítala pokračovat v nesmyslné debatě a raději si položila pravý ukazováček na ústa. Doufala, že mládencům jasně naznačila, ať raději mlčí.

„Tohle je přesně ono. My už prostě nikdy nebudeme mít poslední slovo,“ zašeptal Bedřich Láďovi, ale ovíněný už nebyl tak tichý, jak si představoval. Naštěstí Lili projevila dostatek soucitu, aby jedovatou poznámku taktně přešla.

„Abych snad raději došel pro poslední vínko, ne? Možná už jste trošku vyhládli, takže přinesu i ty rakvičky a věnečky. Třeba konečně přijdou k chuti,“ přerušil Béla nepříjemné ticho. „Zatím si můžete v klidu rozmyslet, jestli koukneme na Trainspotting, Leaving Las Vegas nebo dáme přednost domácí klasice a společně si zazpíváme Bič Boží?“

„Na zpěv kašlu, já chci tančit!“ probrala se náhle Bastet z opilecké apatie.

„To nebude žádný problém, máme tu pár zajímavých cédéček,“ chytil ji Vlad za slovo, aby jí vzápětí s galantní úklonou pomohl vstát z křesla a v předklonu se zvědavě prohraboval kamarádovou hudební sbírkou.

„Je libo původní Mozartovo Requiem, Saënsův Tanec kostlivců či snad dokonce Mahlerovy Písně o mrtvých dětech?“

Bedřich se musel usmát. Jeho škola se začínala projevovat a to by bylo, aby se z toho nesmělého tichošlápka pod odborným dohledem nestal pořádnej chlapák. Jenom by měl dopilovat ty děsivé trhané pohyby, protože podivným rozhazováním rukama nad hlavou spojeným s vystouplým pivním mozolem mohl akorát strašit malé děti.

Při pohledu na Červenou poezii v ledničce ho napadlo, že dosud nikdy nepil archivní krabicové. Určitě bude nesmírně kvalitní, protože podle etikety si ho doma skladoval už čtvrtým rokem.

Jenže úsměv mu pak nečekaně zmrzl na rtech, protože se z obýváku ozvalo hlasité zadunění doprovázené třeskotem rozbíjeného skla s vyděšeným dívčím křikem.

„Rychle sem pojď, Lili! Budu potřebovat tvoji pomoc!“

Bedřichovi stačil jediný pohled, aby pochopil, co se stalo. Znal Vladimíra již delší dobu a neměl o jeho pohybovém nadání přehnané představy, ale tohle překonalo i jeho nejhorší obavy. Ten blbec při svých tanečních kreacích upadl do akvárka a teď se s pořezaným obličejem válel na zemi, kde okolo něj ve skleněných střepech zmateně pobíhali jeho dva mazlíčci.

„Nejdřív seberte želvičky, ať se jim nic nestane!“

„Tobě v obýváku krvácí kamarád a ty se zajímáš o nějaký blbý zvířata?“

„Prostě je mám rád a nepěstuju si je na polívku, tak se z toho nezblázněte!“

Spěšně odložil vyděšené želvy do dřezu, aby vzápětí poklekl na mokrý koberec k Bastet, která zatím z Láďova obličeje opatrně sbírala zelené řasy. Potřebovali zjistit, co všechno se mu vlastně stalo, ale naštěstí to vypadalo jenom na pár šrámů a nějaké odřeniny.

„Jsi v pořádku?“

„Jasně! Jsem skleněnej ježek! Hlavně že máme super večírek!“ odpověděl Bedřichovi pořezaný, který ve studené vodě nečekaně vystřízlivěl. „Chtěli jste přece zpívat ne? Tak si zazpíváme tu naši! Žít jako člověk, chtít lepším být, pracovat pilně, přestat už pít…“

„Asi by to chtělo něčím převázat,“ ozvala se Bastet, když překonala prvotní úlek.

„Máš tu lékárničku?“ dodala Lili chvatně.

„Nic takového nevedu. Chřipka se musí přepít! V šuplíku mám akorát pár aspirinů, kdybych to někdy přepálil s medicínou,“ odpověděl Bedřich. „Nemáte u sebe nějaké kapesníky nebo ubrousky na odličování, ať mu neotíráme obličej toaletním papírem?“

„V kabelce něco najdu.“

„Svatá to žena,“ pochválil Béla odcházející děvče.

„To není úplně pravda,“ ozvala se Lili za jeho zády.

„Strachovat se o bližního svého přeci může jen dobrý člověk.“

„To taky docela neplatí.“

„Přece nebudeme zbytečně slovíčkařit, když máme raněného?“ odpověděl Bedřich, když mu podávala několik kapesníků. „A proč si bereš tu kovovou tyč?“

„Neměl bys být překvapený, vždyť jsi sám říkal, že se bude k něčemu hodit.“

Béla nevěřícně otevřel ústa. Tenhle humor se mu příliš nezamlouval, ale než stačil cokoliv udělat, drobná dívenka se rozmáchla a na jeho hlavu dopadla první rána.

„A ty se moc necukej. Nemusíš se ničeho bát, jednoho z vás potřebujeme živého,“ zašeptala Bastet, když se posadila na Láďův hrudník, aby mu znemožnila pohyb. „Nebo alespoň jeho tělesnou schránku, protože mistra už přežívání v té gumové panence příliš nebaví. Snad mu nebude vadit, když tentokrát při rituálu použijeme krev pěkně odrostlého nekřtěňátka.“

„Jen ať si zvyká, nic lepšího nebude v nejbližších době k dispozici. Když se někde ztratí malé dítě, je na nohou okamžitě celé město, ale zmizení podobných existencí nikoho nezajímá,“ pronesla Lili, když Bedřichovi zasazovala poslední ránu jistoty.

„Alespoň už můžeme skončit s tou komedií. Přinesu mazlíka, ať to máme za sebou.“

„Nemusíš spěchat, tenhle opilej kořala totiž právě asi hrůzou omdlel.“

Lili odložila kovovou tyč a místo ní do rukou opět vzala panenku. Sundala jí malou plynovou masku skrývající žluté zářící oči a dlouhý rozeklaný jazyk, který se neklidně převalovat v pootevřených ústech v předtuše brzkého přídělu čerstvé krve.

„Jen si nech chutnat,“ popřálo panence děvče v květinových šatech, když jí podivné stvoření mlsně olízalo prsty, aby vzápětí přiložila jeho malý obličej k tmavé kaluži na podlaze a místností se začalo hlasitě rozléhat spokojené pomlaskávání natěšeného strávníka.

„Tak se konečně dočkal, co?“

„To jo, ale je to škoda, protože kluci byli celkem milí. Kdyby nedošlo k té drobné nehodě, vážně bych zvažovala, že se slušně rozloučíme a půjdeme lovit jinam.“

„A proč si myslíš, že do toho akvária spadnul sám?“

„I ty podlá zákeřnice!“ odpověděla pobaveně Lili a se zaujetím hleděla, jak Bastet kolem bezvládného Vladova těla rozmisťuje zapálené svíce.

„Až s tím skončíš, dáme si rakvičku a věneček. Možná i kousek té absintové čokolády, protože po namáhavé práci si náš věčný život zasloužíme trochu osladit.“

KONEC

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít