Rachel Caine: První den zbytku mého života – 2. část

Druhá část povídky od Rachel Caine ze série Upíři z Morganville. Příběh se odehrává ještě před událostmi z prvního dílu Prokletý dům a vypráví ho gotička Eva Rosserová, jejíž oslava osmnáctin dopadla tragicky (viz 1. část). Ovšem zásadní životní rozhodnutí ji čeká právě teď, když vstupuje do domu svých rodičů.

„Čekal jsem na tebe, Evo,“ řekl a ukročil. „Pojď dál.“
Spolkla jsem vtipnou odpověď, kterou bych možná normálně použila, a ohlédla se přes rameno. Richard Morrell se na mě díval skrz okno policejního vozidla, přátelsky mi zamával a odjel. Jako bych byla v dobrých rukou.
Znáte tu klasickou představu romantického, zadumaného upíra? Jo, tak takový je Brandon. Tmavý, zadumaný, se svádivým pohledem v očích a oblečený do černé kůže. Rád si o sobě myslí, že je drsňák, a co k čertu vím? Třeba je.
Nesnáším ho do morku kostí a on to ví.
„Zlato?“ ozvala se máma. Stála za Brandonem, vypadala nervózně a ustrašeně. „Raději pojď dovnitř, víš, že bys neměla být venku za tmy.“
Tátu jsem nikde neviděla. Zkousla jsem si jazyk a překročila práh, a když za mnou Brandon zavřel dveře, jako by se za mnou zavřela cela.
„Měli jsme nehodu,“ vysvětlovala jsem. Máma se na mě zadívala. Nejsme si moc podobné, dokonce i když nejsem převlečená za gotičku. Má zelené oči a hnědé vlasy, které jí začínají šedivět. Podobám se víc tátovi, který má tmavé rysy. Občas mě napadá, že je to jen hra a máma je herečka, nepříliš dobrá, co hraje roli mé matky, jako kdyby usilovala o hlasy diváků.
„Volal strážník Morrell,“ řekla. „Ale říkal, že nejsi zraněná. A jak víš, máme hosta.“ Usmála se na Brandona. Myslela jsem, že mi oleze kůže.
„Tři moji kamarádi jsou mrtví,“ namítla jsem.
„Ach, drahoušku!“
„Ještě jednou a procítěněji, mami.“
„Někdo můj?“ zeptal se Brandon nedbale. Skřípala jsem zuby, protože jsem na něj chtěla ječet a praštit ho, ale tím bych si moc nepomohla.
„Ne-e,“ dokázala jsem vykoktat. „Jane Bluntová, Trent Garvey a Guy…“ Jaké měl Guy sakra příjmení? Chtělo se mi znovu brečet. Nebo brečet dál. „Guy Finelli.“
Brandon se usmál. „Vypadá to, že Charles má ošklivou noc.“ Charles je další upír, Brandonův rival. Věděla jsem, že je Patronem Janiny rodiny. Nevěděla jsem ovšem, že je zodpovědný i za další. Charles je Brandonovým protikladem – malý knihomol, tichý a vlídný, pokud jste na něj netlačili. Napadlo mě, že by nebyl nejhorší možnou volbou, kdybych si musela najít Patrona.
Ježíši, jak tohle nenávidím. Už aby to bylo za mnou.
„Pojďme na to,“ řekla jsem a šla do obýváku. Jak se dalo čekat, táta zaparkoval ve svém křesle s otevřeným pivem, pravděpodobně se propracovával ke své obvyklé šestce. Byl jako nafouklá vize mé budoucnosti – sto dvacet kilo, bledý a zachmuřený, plný vzteku a odporu, který nemohl ventilovat nikde jinde než doma. Má na starost největší místní bar, který ovšem vlastní Brandon. Všechno pěkně, jak má být. Brandonovi splácíme hypotéku za dům. Brandon vlastní i značky na našem autě.
Brandon nás vlastní až do posledního centu.
A teď se na mě Brandon usmíval s hladovým pohledem v očích, úlisně a strašidelně, a z kapsy dlouhého černého kabátu vytahoval tlustý svazek papírů.
„Nosíš ten kabát jen proto, žes ho viděl na Angelovi,“ obvinila jsem ho a vytrhla mu ty papíry. Přečetla jsem si několik prvních vět. Já, Eva Evangeline Walker Rosserová, přísahám na svůj život a svou krev, že budu sloužit svému Patronu Brandonovi, nyní a po celý svůj život, a že svého Patrona poslechnu ve všech záležitostech.
To bylo přesně ono. Právě jsem držela v rukou svou budoucnost.
Brandon mi podával pero. Táta odtrhl pozornost od zářící televize a upil piva; pozoroval mě s netečnou zlostnou intenzitou. Máma vypadala nervózně a chvěly se jí ruce, když jsem bez mrknutí zírala na černý Mont Blanc, který upír držel v ruce.
„Šťastné narozeniny, mimochodem,“ prohodil Brandon. „K podpisu se vztahuje bonus. Deset tisíc dolarů.“
„Hádám, že budu moct kamarády pohřbít s pompou,“ poznamenala jsem.
„S tím si nemusíš dělat starosti.“ Brandon pokrčil rameny. „Smlouvy jejich rodin takové věci kryjí.“
Máma zřejmě cítila, jak to myslím, protože vyhrkla: „Evo, zlato, pospěš si. Brandon má práci.“ Gestem ruky mě povzbudila, v očích se jí zračilo zoufalství.
Zhluboka jsem se nadechla, sevřela papíry v obou rukou a roztrhla je na půl. Ten zvuk málem zanikl, protože máma vyděšeně vykřikla a táta rozmáčkl plechovku od piva.
„Ty nevděčná malá potvoro,“ vyhrkl táta. „Takhle opovrhuješ svým Patronem? Přímo jemu na očích?“
„Jo,“ odpověděla jsem. „Přesně takhle.“ Roztrhala jsem smlouvu na kousíčky a hodila je po něm. Papírky se třepotaly jako velké konfety, jeden mu přistál na rameně, dokud ho Brandon s klidem nesetřepal. „Seru na tebe, Brandone. S tebou nepodepíšu.“
„Nikdo jiný tě chtít nebude,“ řekl. „Jsi moje, Evo. Vždycky jsi byla moje. Nezapomínej na to.“
Táta vstal z křesla a popadl mě za paži. „Ty papíry podepíšeš,“ vykřikl a zatřásl se mnou jako teriér s krysou. „Nebuď hloupá!“
„Nic nepodepíšu!“ zaječela jsem mu přímo do tváře, sebrala Brandonovo drahé pero a dupala po něm, dokud z něj nevytekla černá náplň na podlahu. „Jestli chcete být otroky, tak si buďte, ale já ne! Už nikdy!“
Brandon se netvářil rozzlobeně. Vypadal pobaveně. To nevěstilo nic dobrého.
Táta do mě strčil, až jsem se zapotácela. „Pak jsi skončila,“ řekl. „Nechci tě ve svém domě, nebudeš jíst moje jídlo a utrácet moje peníze. Jestli chceš jít ven bez ničeho, tak to udělej. Uvidíme, jak dlouho vydržíš.“
Trochu mě to omráčilo. Nic takového dřív neudělal, i když mě nikdy opravdu neměl rád. Couvala jsem od něj pryč, směrem k mámě. Uhnula mi z cesty, ale to ona vždycky, no ne? Vždycky byla zbabělec.
Otočila jsem se a proběhla chodbou do svého pokoje, zabouchla dveře a vytáhla svůj největší kufr zpod postele. Věděla jsem, že si nemůžu vzít moc věcí. Dokonce i vzít si kufr bylo riskantní, protože mě bude zpomalovat. Ale nemůžu čekat do rozbřesku, musím odsud vypadnout dřív, než mě Brandon zastaví. Neměl by mě přinutit, což ale neznamená, že to neprovede.
Nebo že mě nebudou nutit mí rodiče. Ovšem že jen pro moje vlastní dobro.
Nacpala jsem do kufru prádlo, boty, oblečení a pár věcí na památku, které jsem tu nechtěla nechat jen pro případ, že by mého tátu napadlo s mými věcmi zatopit, hned jak budu ze dveří. Rodinné fotky jsem si nebrala. Na mámu s tátou nebudu ráda vzpomínat a ani na svého bratra Jasona, který zrovna sedí ve vězení.
Vyšla jsem zadními dveřmi, protože vpředu stále mluvil Brandon s mými rodiči, a táhla kufr co nejtišeji přes zadní dvůr na ulici. Morganvillské ulici jsou v noci strašidelné a dost nebezpečné, ale neměla jsem na vybranou. Pospíchala jsem a kufr poskakoval po nerovné zemi. Prošla jsem kolem popelnic na cestu.
A uvědomila jsem si, že nemám tušení, kam jít. Ani tu nejmenší představu. Všichni kamarádi, které jsem měla, zemřeli – zemřeli dnes – a dokonce jsem ani nemohla kvůli tomu truchlit; nebyl na to čas. Nejdřív jsem přece musela zachránit svůj život, ne? Aspoň to jsem si pořád opakovala.
Ne, že by mi to pomohlo, abych přestala cítit tíhu viny.
V noci taxíky nejezdí, tak hloupí taxikáři nejsou, a krom toho existují jen dva v celém městě. Není tu žádná hromadná doprava. V noci buď jedete autem, nebo zůstanete doma, ale dokonce i jízda autem je nebezpečná, pokud nejste pod Ochranou.
Mohla jsem jít na noc do místního motelu Pelyněk, ale je to dobrých dvacet minut chůze daleko, a dvacet minut jsem neměla. Ne dnes večer. Když jsem roztrhala ty papíry, pozbyla jsem oficiálně Brandonovu Ochranu. Což znamenalo, že jsem naservírována na švédském stole a každý si může vzít, co hrdlo ráčí, dokud mě nějaký upír nevezme pod křídla. Domy měly automatickou Ochranu. Všechny domy.
Michael.
Nevím, proč jsem pomyslela na Michaela Glasse. Prostě mi najednou vytanulo na mysli, jak hrál na kytaru v Common Grounds, místní oblíbené kavárně. S Michaelem se známe ze střední, byla jsem do něj těžce zabouchlá. Poté co absolvoval, jsem ho tak trochu pronásledovala; navštěvovala jsem každé jeho vystoupení v Morganville. Byl fakt dobrý. Úplné zlatíčko. A neskutečně sexy. A má svůj vlastní dům.
Dům Glassových je jedním z historických domů v Morganville, s takovou lehce odkvétající gotickou elegancí. Michaelovi rodiče se odstěhovali přede dvěma lety. Michael v domě žije, aspoň co vím, úplně sám.
A je to jen tři bloky daleko.
Vůbec jsem netušila, zda je doma a jestli je tak hloupý, aby mě pustil dovnitř, když mi jde o život, ale neměla jsem co ztratit, ne? Přidala jsem do kroku, až kolečka kufříku na chodníku vrčela námahou. Noc byla hluboká a temná, měsíc nesvítil, jen hvězdy, a vzduch páchl jako studený prach. Jako hřbitov. Jako moje pohřebiště.
Pomyslela jsem na Trenta, Guye a Jane v černých pytlích. Možná už leželi ve studených kovových boxech v márnici. Hra jménem život pro ně skončila.
Nechtěla jsem zemřít. Nechtěla.
Proto jsem začala utíkat a kufr poskakoval za mnou.
Na ulici jsem neviděla živou duši. Žádné auto, žádné světlo za okny, žádné stíny plížící se za mnou. Venku bylo podivné ticho a moje srdce běželo jak o závod. Přála jsem si, abych u sebe měla zbraň, ale v Morganville bylo obtížné nějakou sehnat. Krom toho moji rodiče pravidelně dělali šťáru v mém pokoji. Hledali pašované zboží jakéhokoli druhu. Když vám je pod osmnáct, stojí to za hovno.
Ale mít osmnáct nevypadá zatím o moc líp.
Přestože jsem těžce funěla, zaslechla jsem za sebou hvizd pneumatik a vrčení motoru. Ohlédla jsem se. Doufala jsem, že za mnou jede Richard Morrell v policejním vozidle, ale takové štěstí se na mě neusmálo. Bylo to černý sporťák s tmavými skly.
Upírské auto. Bezpochyby.
Ještě dva bloky.
Zdálo se, že auto se za mnou táhne, pneumatiky přejely přes chodník a já měla spoustu času zpanikařit a přemýšlet, kdo by tak mohl být uvnitř. Určitě je vzadu Brandon. Ale Brandon nebude ten, kdo mě uloví, ačkoli si mě asi nenechá ujít, než zemřu. Má na to svoje lidi.
Kufr vjel do díry na chodníku, převrátil se a připravil mě o rovnováhu. Všimla jsem si, že v jednom domě, kolem kterého jsem procházela, se rozsvítilo a pohnula se záclona. Pak se zatáhly žaluzie a světlo zhaslo. Nikdo mi nepomůže. V Morganville žádné překvapení.
Nebrečela jsem, ale moc mi k tomu nescházelo. Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí, a strachy se mi svíral žaludek. Tohle sis zvolila, připomněla jsem si. Nemělas na vybranou.
Právě teď to moc nepomáhalo.
V dálce přede mnou se tyčil dům Glassových – ještě jeden blok. Zvládnu to, zvládnu. Musím. Jane, Trent a Guy už nejsou mezi živými. Já tohle musím přežít, dlužím jim to.
Když jsem přešla ulici k protějšímu rohu, auto za mnou zrychlilo. Ještě čtyři domy, všechny tiché a neosvětlené.
Na verandě domu 716 se svítilo. Světlo ozařovalo pilíře lemující verandu a bílý plot před domem. Uvnitř se také svítilo a všimla jsem si, že někdo prošel kolem okna.
„Michaeli!“ zakřičela jsem a rozběhla se ze všech sil. Auto mě předjelo, zaskřípaly brzdy a gumy zahvízdaly o beton. Auto zastavilo u obrubníku, dveře se rozletěly a zablokovaly chodník. Popadla jsem dech, zvedla kufr a přehodila ho přes plot. Vážil asi dvacet pět kilo, ale přesto se mi ho podařilo přehodit. Chytla jsem se za drsné plaňky s ostrými hroty a přehoupla se přes plot. Košile se mi při tom zachytila a roztrhla. Ale neměla jsem čas dělat si s tím starosti. Popadla jsem kufr, táhla ho přes mokrý trávník a s narůstající panikou znovu zařvala jeho jméno: „Michaeli! To jsem já, Eva! Otevři dveře!“
Jsou za mnou. Přímo za mnou. Věděla jsem to, i když jsem se neodvažovala ohlédnout a neslyšela žádný zvuk. Ale cítila jsem je. Někdo popadl můj kufr a málem mi přitom vykloubil rameno. Pustila jsem ho a vyškrábala se nahoru po schodech. Dům se nade mnou rozprostřel, šedý a temný jako duch, ale to světlo, to znamenalo život.
Někdo mě chytil za nohu. Zaječela jsem a vykopla, snažila jsem se vyprostit. Prsty jsem škrábla po dřevě zavřených dveří a znovu ucítila prach. Byla jsem blízko, tak blízko.
Dveře se otevřely a zaplavilo mě žluté světlo. Příliš pozdě. Pokusila jsem se chytit za kliku, ale někdo mě táhl pryč… na krku jsem cítila něčí dech. Studený zkažený dech.
Něco mi přelétlo nad hlavou a narazilo do upíra, který mě táhl. Ztratil rovnováhu. Doplazila jsem se zpátky ke dveřím a ruku položila přes práh.
Michael Glass mě za ni popadl a jedním dlouhým tahem mě dostal dovnitř. Nohy jsem dostala přes práh zlomek vteřiny před tím, než další upír narazil na neviditelnou bariéru.
Brandon. Ach, zatraceně, byl rozzlobený. Hodně rozzlobený. Upíři obvykle nevypadají jako ti ve filmech, snaží se splynout s davem, ale právě teď mu to očividně bylo fuk. Oči měl krvavě rudé a obličej bělejší, než jsem si kdy namalovala já. Viděla jsem jeho špičáky, které by mu záviděla i zmije, jak se vytáhly z úkrytu a hrozivě zablýskaly.
Michael Glass se nezalekl. Vypadal téměř stejně, jak jsem si ho pamatovala, jen… nějak líp. Silněji. Byl vysoký, dobře stavěný, zlaté vlasy se mu vlnily jako surfaři. Modré oči upíral na Brandona. Nebál se, ale byl ve střehu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. Přikývla jsem, neschopná slova. „Tak uhni z cesty.“
„Cože?“
„Tvoje nohy.“
Přitáhla jsem je k sobě a on s klidem zavřel dveře přímo Brandonovi před nosem. Seděla jsem na dřevěné podlaze s koleny přitaženými k tělu a pokoušela se uklidnit svoje srdce. „Bože,“ zašeptala jsem a položila si hlavu na kolena. „To bylo těsné.“
Zaslechla jsem zašustění látky. Michael si přede mnou podřepl a sesunul se na zem u protější zdi. Měl na sobě staré pohodlné džíny a vybledlou zelenou bavlněnou košili, úzká chodidla měl bosá. „Evo?“ zeptal se. „O co sakra šlo?“
„Hmm… o můj dárek k osmnáctým narozeninám.“ Třásla jsem se a uvědomila si, že moje košile odhaluje mnohem víc podprsenky, než jsem se kdy snažila. Měla jsem podprsenku plunge do hlubokých výstřihů z Victoria’s Secret. Teď už to ovšem nebylo žádné tajemství (Secret, angl. tajemství, pozn. překl.). „Brandon je docela naštvaný.“
Michael si opřel hlavu o zeď a zadíval se na mě. „Ty jsi nepodepsala.“
Zavrtěla jsem hlavou, nebylo k tomu co dodat.
„Můžeš tu zůstat do svítání, ale pak musíš odejít. Máš kam jít?“
Jen jsem se na něj zbídačeně podívala a cítila, že mám zase slzy na krajíčku. V co jsem doufala? V sexy rytíře na bílém koni? No, od Michaela nic takového čekat nemůžu. Dokonce ani nevylezl ven, aby mi pomohl, jenom hodil po upírovi židlí nebo čím.
Na druhou stranu mi aspoň otevřel dveře. Nikdy jiný na ulici to neudělal.
„Dobrá,“ řekl Michael slabě. Natáhl se ke mně a rukou mě poklepal na koleni. „Hej, jsi v pořádku, ano? Tady jsi v bezpečí. Nebreč.“
Nechtěla jsem plakat, ale bylo to jako ventil, musela jsem to ze sebe dostat. Vztek a žal a zlost a zmatek se ve mně vařily a potřebovaly někudy uniknout. Třásla jsem se, vzlykala jako děcko a po několika roztřesených nadechnutích jsem cítila, že si Michael sedá vedle mne. Objal mě kolem ramen a já se o něj opřela. Košili jsem mu zamáčela slzami. Pověděla bych mu všechno, všechny ty zlé věci… o dodávce, kamarádech, Brandonovi. Řekla bych mu, jak Brandon tátovi zvýšil plat, když mi bylo patnáct, na oplátku za volný přístup ke mně a Jasonovi. Řekla bych mu to všechno.
Měl štěstí, že jsem nemohla popadnout dech.
Michael uměl dobře konejšit. Věděl, že nemá mluvit, jak se má dotýkat mých vlasů a jak mě držet. Teprve když bouře přešla do občasných přeháněk a já byla schopna pravidelně dýchat, jsem si uvědomila, že má krásný výhled do mého výstřihu.
„Hele!“ zvedla jsem hlas a snažila se umělecky svázat roztrhlé cáry košile. Michael měl zvláštní výraz v obličeji. „Výstava zdarma skončila, Glassi.“
Trent by odsekl něco sprostého, ale Michael ne. Michael se ode mne odsunul a vypadal provinile. „Promiň,“ řekl. „Nechtěl…“
No, jestli se nechtěl podívat, tak bych se měla cítit uražená. Mám pěkná prsa. 34B.
Povytáhla jsem obočí.
Michael na obranu zvedl ruce. „Dobrá, jo. Chtěl. Což znamená, že jsem kretén, je to tak?“
„Ne, to znamená, že jsi chlap a že jsi na ženské,“ odpověděla jsem. Je zlé, že se mi ulevilo? „Jen se potřebuju… ach, zatraceně. Můj kufr! Je pořád venku…“
Michael vstal a přešel po chodbě. V domě bylo teplo a útulno, ale člověk vnímal jeho stáří, a navzdory velkým místnostem tu mohl pociťovat klaustrofobii. Jako by vás dům… pozoroval.
Líbilo se mi to.
Obývák byl vybaven obyčejně – gauč, křesla, knihovny, malé koberce. Na malém jídelním stole leželo pouzdro na kytaru. Kytara ležela opuštěná na gauči, jako by ji tam položil, aby se podíval, co se děje venku. Už jsem dřív slyšela Michaela hrát, ale ne v poslední době. Mezi lidmi se povídalo, že to vzdal… ale zřejmě to není tak docela pravda.
Michael odtáhl žaluzie a podíval se ven. „Kufr je na trávníku,“ řekl. „Prohrabují se v něm.“
„Cože?“ Odstrčila jsem ho z cesty a vyhlédla ven sama, ale byla tam tma. „Prolézají moje věci? Ti parchanti!“ Měla jsem tam totiž prádélko, které nebylo pro cizí oči. Nebo jen pro jedny. V soukromí. Vytáhla jsem žaluzie nahoru a otevřela okno. Vyklonila jsem se a zakřičela: „Hej, vy kreténi, jestli se jen dotknete mého prádla, tak…“
Michael mě zatáhl za pásek zpátky dovnitř a zabouchl okno asi vteřinu před tím, než se za ním objevila Brandonova tvář. „Neprovokuj naštvané upíry,“ nabádal mě. „Já tu musím žít.“
Zhluboka se nadechni, Evo. Tak. Kufr není tak důležitý jako krční tepna. Posadila jsem se do jednoho z křesel a snažila se dát dohromady. Ani jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. Za pět hodin se tolik změnilo. Najednou jsem dospělá. Musím se postarat sama o sebe ve městě, kde být sám znamená rozsudek smrti. Udělala jsem si mocného nepřítele a udělala jsem to vědomě. Vlastní rodina mě odvrhla, i když i dřív se jen stěží dali označovat za rodinu.
„Hledáš spolubydlícího?“ zeptala jsem se a pokusila se o úsměv. Michael se natahoval po kytaře, ale zaváhal. Pak se usadil na gauči s nástrojem v klíně jako s oblíbeným mazlíčkem. Zabrnkal pár náhodných akordů, čistých a krásných, a sklonil hlavu. „Promiň. Asi špatný vtip.“
„Ne, to není,“ odvětil. „Vlastně… mohl bych to zvážit. Ty a já jsme spolu ve škole vycházeli. Chci říct, moc jsme se neznali, ale…“ Nikdo Michaela moc nezná kromě jeho kamaráda Shanea Collinse, ale Shane vypadl z Morganville s rodiči poté, co zemřela jeho sestra. Každý by rád Michaela poznal, ale drží se v ústraní. Zdá se ostýchavý. „Je to velký dům. Má čtyři ložnice a dvě koupelny. Jen stěží ho zvládám sám.“
Nabízel mi ubytování? Skutečně? Polkla jsem a naklonila se k němu. Košile se mi zase uvolňovala, ale nechala jsem to být. Teď jsem potřebovala každou výhodu. „Přísahám, že budu dobrý nájemník. Najdu si někde práci, na některém z neutrálních míst. A umím uklízet. Ráda uklízím.“
„Vaříš?“ Podíval se na mě s nadějí, ale zavrtěla jsem hlavou. „Zatraceně. Moc dobře to neumím.“
„Asi budeš lepší než já. Já bych podělala i recept na vodu.“
Usmál se. Měl takový úsměv, víte jaký, se smrtící silou na všechny holky v okolí. Nemohla jsem si vzpomenout, že by se na střední usmíval. Zřejmě si byl vědom, že by dívky mohly omdlít nebo si začít rozepínat šaty nebo tak něco.
„Necháme si to projít do zítřejší noci hlavou,“ řekl. „Vyber si jakýkoli pokoj kromě prvního, ten je můj. Povlečení je ve skříni. Ručníky jsou v koupelně.“
„Můj kufr…“
„Až se rozední.“ Znovu pohlédl na kytaru a vyloudil ze strun sladkou tichou melodii. „Před rozbřeskem musím odejít, ale nemělo by být nebezpečné vyjít ven a hned přinést kufr dovnitř. Nemyslím, že je Brandon naštvaný tak, aby si počkal na sluneční paprsky.“
Snad. Někteří upíři na slunce mohou, to jsme všichni věděli, ale Brandon je zřejmě noční lovec. „Ale… vrátíš se, že ano?“
„Po setmění budu doma,“ slíbil. „Promluvíme si pak o nájmu. Ale teď bys měla…“ Vzhlédl. Jeho pohled se zastavil na mých ňadrech, chvíli prodlel a pak sjel znovu dolů. Tentokrát se usmál na kytaru. „Vezmi si na sebe nové tričko nebo něco.“
„No, to bych ráda, ale všechna trička mám v kufru a sexuálně je obtěžuje Brandon se svými nohsledy.“ Vystrčila jsem prostředník na okno pro případ, že by se sem dívali.
„Vezmi si něco z mojí skříně,“ pobídl mě. Myslím, že právě hrál něco od Coldplay, cosi jemného a zádumčivého. „Promiň, že na tebe zírám. Vím, žes měla drsnou noc.“
Znělo to tak sladce, až se mi chtělo brečet. Znovu. Zadržela jsem slzy. „A to nevíš ani polovinu.“
Tentokrát když zvedl hlavu, podíval se mi do očí. A zůstal při tom. „Asi to bylo zlé.“
„Hodně zlé.“
„Kdybych byl tvůj kamarád, tak bys mi to pověděla, je to tak? Ale ne klukovi, kterému jsi v noci náhodou zabouchala na dveře?“
Pomyslela jsem na Jane, na chudáka Jane, svou nejlepší a jedinou kamarádku. Na Trenta a Guye, kterým asi stejně nebylo nic zvláštního souzeno, ale pro dnešní noc byli mými kamarády. „Svým kamarádům nic dobrého nepřináším,“ odpověděla jsem. „Možná bychom tě měli nazývat jen velmi milým cizincem.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Dnes v noci jsem přišla o tři kamarády a byla to moje vina.“
Dál se na mě díval. Opravdu díval. Bylo to na jednu stranu žhavé, na druhou zneklidňující. „Pak tedy, povíš o tom velmi milému cizinci?“ Zadíval se na hodinky. „Máš na to čtyřicet minut. Musím odejít před rozbřeskem, ale chci, aby ses tu cítila dobře, než odejdu.“
Zabralo to nakonec jen třicet minut, abych mu odvyprávěla Tak šel můj čas. Michael k tomu téměř nic neřekl a já se potom cítila tak unaveně, že jsem stěží zaznamenala, když se zvedl a odešel do kuchyně. Musela jsem na chvíli usnout, když jsem se totiž probudila, klečel vedle mého křesla a na tácku měl čokoládovou sušenku. S napůl vyhořelou růžovou svíčkou na vrchu.
„Je to zbytek,“ varoval mě. „Starý aspoň dva týdny. Takže nevím, zda je to dobré. Nicméně ti přeju všechno nejlepší. Slibuji, že se věci zlepší.“
A taky že jo.

Konec

Zdroj: http://morganvilletexas.com/index/glass-houses-prequel/