Mad lover – 1. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Chronologicky povídka spadá za první díl série Bratrstvo černé dýky.
Maddy je milujicí a milována – a nic víc k životu nepotřebuje. Jenže Vyhlazovací společnost unese jejího muže Fihrma, a když zjistí, že o Bratrstvu neví nic, nechá ho před rozzedněním čekat na slunce. S prvními slunečními paprsky přijde Maddy o všechno. Neschopná žít bez muže, ke kterému byla tak pevně připoutána, chce za ním odejít do Stínu. Věci se ale nedějí vždy tak, jak si představujeme. A touha po pomstě, vyvolaná halucinací, která možná halucinací nebyla, dokáže z tiché a obyčejné Maddy udělat nevyzpytatelnou, zuřivou a zatraceně bojovnou Madhness. A věci se dají do pohybu přesně tak, jak Stvořitelka zamýšlela…

Prolog

Slyšela toho o Bratrstvu dost. Už když byla malá, mahmen ji děsila, že pokud nebude dojídat večeři, přijde jeden z jeho členů a odnese ji s sebou. Vezme ji do jejich tajného úkrytu, kde bude muset mýt nádobí.
A mytí nádobí Maddy vážně nesnášela už jako malé dítě.
Když byla větší a poprvé se dozvěděla o Vyhlazovací společnosti, pochopila, že bez Bratrstva by tu možná už nebyla. A dospěla k názoru, že je ráda, že na ně někdo dává pozor, ale že rozhodně netouží po bližším seznámení s někým, kdo zabíjí bezduché ve velkém.
Rok před přeměnou se seznámila s Fihrmem, který jí měl při té velké události pomoci, a prakticky okamžitě se do něj bláznivě zamilovala. Byla vděčná, že je to normální muž, který má na jejich svět stejné názory jako ona. Žádný bojovník. Nikdy nikoho z Bratrstva na vlastní oči neviděl a neměl žádné násilnické sklony. Vedli svůj klidný a spokojený život, do ničeho se nemíchali, a když se k nim občas donesly zvěsti o unesených upírech, kteří se nikdy nevrátili zpět, pomodlili se k Stvořitelce.
Žili svůj malý sen.
Až do toho úterý, kdy se Fihrm nad ránem nevrátil domů.
Půl hodiny před svítáním mu zavolala. Nikdy se nevracel tak pozdě. Jenže místo něj se ozvala jen hlasová schránka. Nechala mu vzkaz a snažila se znít klidně, ale srdce jí vyděšeně bušilo a na zátylku cítila mrazení. Věděla, že se něco stalo.
Milovala ho. Milovala ho mnohem víc než před lety, kdy se poznali. Připadala si jako blázen, ale první večerní a poslední ranní myšlenka vždycky patřily jemu – protože když usínala, i když se probouzela, byla mu na dosah ruky nebo rovnou v jeho objetí. Nedokázala si představit, že by se odloučili na víc než několik hodin, kdy pracoval v laboratoři a ona doma kreslila. Nedovedla si představit, že by nebyl.
Volala mu celý den. Vyděšená. Hysterická. Poprvé v životě nenáviděla to, čím je. Nenáviděla Slunce. Modlila se ve Staré řeči ke Stvořitelce a prosila, aby na Fihrma dala pozor. Aby ho opatrovala. Aby jí ho vrátila. Volala svým i jeho rodičům, volala jeho sestře, volala do nemocnice. Nikdo o něm nic nevěděl.
Po setmění se posadila na verandu jejich domku a zachumlaná v pleteném plédu, celá uplakaná, vyděšená, hladová a nevyspalá čekala.
U chodníku zastavilo velké tmavé auto. Neznala ho, nikdy ho neviděla.
Vzlykla a oči se jí zalily další dávkou slz. Rychle je setřela – pořád ještě neměla důvod truchlit! Pořád ještě se mohly otevřít dveře toho cizího auta a Fihrm se k ní mohl rozběhnout, obejmout ji a omlouvat se za to, že se zapovídal, a tak zůstal někde schovaný s vybitým mobilem. Pořád ještě…
Ani jednoho z těch dvou mužů neznala.
Byli obrovští. Silní. Na první pohled děsiví. Oblečeni v černých kožených kalhotách a motorkářských botách. Ten dlouhovlasý měl na sobě dlouhý černý plášť, ten s bradkou měl krátkou bundu a kšiltovku Red Sox.
Bojovníci.
Zavrtěla hlavou a zvedla se z křesla. Když došli pod schody, všimla si detailů. Ten s bradkou měl kolem levého oka tetování ve Staré řeči a ten dlouhovlasý měl nádherně žluté oči. Couvla ke dveřím.
„Madeline?“ řekl ten dlouhovlasý tichým hlasem. Znovu zavrtěla hlavou a snažila se za svými zády nahmatat kliku, aby se mohla schovat dovnitř.
„Madeline, počkej,“ poprosil ji a už se nedokázal tvářit nezaujatě. Když uviděla smutek v jeho obličeji, nohy ji přestaly poslouchat a zhroutila se na podlahu verandy. Vystoupali tři schody a dlouhovlasý si dřepl kousek od ní.
„Je mi to nesmírně líto. Nedokázali jsme ho najít včas,“ hlesl. Maddy nemohla dýchat. Měla pocit, že její vlastní žebra jí drtí plíce a že se udusí. Pak ten tlak stoupal vzhůru, cítila své srdce v krku, pak žluč na patře – a náhle měla pocit, že její tělo implodovalo. Ta bolest v hrudi, tam, kde jí zuřivě tlouklo srdce, byla neskutečná. Nevnímala, co jí bojovník říká. Jediné, na co dokázala myslet, byl Fihrm. Na jeho úsměv, na jeho zděšení, když až v den jejich svatebního obřadu zjistil, že Maddy nemá ráda hokej. Na to, jak jen v roztrhaných džínách vymaloval kuchyň a ona celou dobu chodila kolem něj jako mlsná kočka a nemohla se dočkat okamžiku, kdy z něj ty zatracené kalhoty strhne.
Měla pocit, že umírá. Slyšela v hlavě jeho hlas, cítila na jazyku jeho chuť, tu neuvěřitelnou a dokonalou chuť jeho krve, která byla už mnoho let součástí jejího těla, a jediné, co chtěla, bylo ho ještě jednou, naposledy vidět.
Klidně ve Stínu.
Jen být s ním.
Jenže místo aby ji ta bolest zabila, jen ji drtila, ale nechávala ji naživu.
„Madeline?“ objevila se jí před obličejem tvář toho bojovníka v kšiltovce. „Komu máme zavolat?“
Nedokázala odpovědět. Slyšela své vzlyky, nářek, který provázel její žal, ale neměla sílu na to, aby se pokusila uklidnit. Nechtěla se uklidnit. Chtěla zemřít.
„Musíme k ní někoho zavolat,“ slyšela jakoby z dálky hlas toho s bradku. „Chce odejít do Stínu.“
Jak to věděl? Řekla to nahlas? Nejspíš ano. Ocitla se ve vzduchu, pak na gauči v obývacím pokoji. Někdo  z nich ji sem odnesl. Viděla Fihrma, jak sedí na opačné straně pohovky, a zatímco ona se snaží sledovat film, on jí svými dokonalými prsty masíruje chodidla a potutelně se na ni usmívá, protože cítí, co to s ní dělá. Nikdy se nedozvěděla, jak ten film skončil – a vůbec toho nelitovala.
„Nechci tu být sama! Nechci tu být bez něj!“ Už jen chraptěla. „Nemůžu… nemůžu… Fihrme!“
Náhle se u ní objevila její mahmen. A Stella, Fihrmova matka. Slyšela rozčilené hlasy otce a tchána a tiché, klidné hlasy bojovníků. Slyšela nářek žen. Cítila jejich objetí, jejich slzy, jejich smutek. Všechno bylo jako v mlze.
Dlouhovlasý bojovník si před ni klekl a vzal její dlaň do svých. Její pozornost upoutalo něco teplého a kovového.
Fihrmův řetízek. To jediné, co po něm po východu slunce zbylo.
Konečně omdlela.

Pohřeb se konal, přestože neměli do rakve co dát.
Nezemřela.
Chtěla. Jenže její matka ji v té vaně našla moc brzo. Křičela na ni, ať ji nechá odejít do Stínu za Fihrmem, ale místo toho ji dovezli k Harvesovi, který zašil její nepříliš povedené rány a nechal ji zamčenou v pokoji pod stálým dohledem. Pokaždé když k ní přišel, vypadal nešťastně, ztrápeně. Dvakrát se s ní snažil promluvit, ale odmítla ho. Nepotřebovala řeči od někoho, kdo netušil, čím prochází.
Když ji pak pustil do domácího ošetřování, stále byl v jejich domě někdo z příbuzných nebo známých. A ona trávila většinu času v posteli a odmítala se hnout. V posteli, ze které stále ještě cítila jeho vůni. Jejich vůni. Jedla, ale jen tolik, aby ji nebolel žaludek hlady. Pila, ale jen tolik, aby se jí nelepil jazyk na patro.
Slábla. Potřebovala krev. Ale představa, že se od někoho nakrmí, od kohokoliv, ji přiváděla k záchvatům zuřivosti, které ji jen víc vyčerpávaly. Nikdy nepila od nikoho jiného. Nikdy. A nikdy to neudělá. To radši zemře.
Nepomohly prosby. Výhružky. Sliby. Když její otec přivedl mladého upíra, syna jeho známých, jen se otočila na druhý bok. Ten mladík byl tak odhodlaný, že se před jejím obličejem řízl do zápěstí a doslova jí ho nacpal k nosu. Cítila, jak se jí prodlužují špičáky, ale pevně sevřela víčka a zůstala bez pohnutí.
Ne. Nikdy.
Umírání bylo zatraceně nepříjemné. Ale mnohem víc jí vadily ty obličeje rodiny. Nakonec byla ráda, že byla tak slabá, že udržet oči otevřené jí dalo obrovskou práci. Byla si jistá, že už je to jen otázka dní. Možná hodin. Byla klidná. Jen unavená. A hladová.
A pak, uprostřed dne, kdy dům byl tichý, měla pocit, že zaslechla Fihrma. Jeho hlas. Suché, rozpraskané rty roztáhla do slabého úsměvu. Halucinace? Milovala je.
Cítila, jako by byl přímo vedle ní. Jakoby se sklonil k jejímu uchu a láskyplně šeptal, ať to nevzdává. Že tu má zůstat. Cítila jeho dech na svém uchu. Cítila jeho vůni, jinou, zvláštní. Už si nedokázala vybavit, jak voněl a to ji přimělo k slzám. Fihrm je setřel a ten dotek ji přivedl na pokraj šílenství. Možná už šílená byla, když měla takové halucinace. Šílenství je dobré…
„Můžeš se pomstít, Maddy,“ šeptal Fihrm. Milovala ten zvuk. „Jen to nevzdávej…“
„Dobře,“ řekla. Spíš jen pohnula rty.
„Hodná holka,“ zamumlal Fihrm. A pak jí na rozpraskaný ret dopadla teplá kapka.
Ach, Stvořitelko, vážně se zbláznila! Přísahala by, že cítí krev! A byla voňavá, byla skvostná, byla…  Otevřela ústa a cítila, jak jí vzal Fihrm zespodu hlavu do dlaně a pomohl jí přisát se ke svému zápěstí.
A Maddy pila. A poslouchala jeho šepot, měla chuť se hystericky smát, protože se jí právě zdálo, že pije od svého mrtvého manžela, který ji přemluvil, aby se vrátila, aby to nevzdala, aby žila…
Udělala by pro něj cokoliv. Udělá pro něj cokoliv.
Najde ty bastardy. Nějak. Donutí Bratrstvo, aby je vyhladilo do posledního zatraceného smradlavého hajzla! Zabije je klidně vlastníma rukama. Všechny.
Pila krev, která se jí zdála tak moc silná, tak jiná, tak skvělá, že to vážně nemohla být realita. A když už do sebe nemohla dostat ani o lok víc a únavou a zároveň plným žaludkem nedokázala už ani přemýšlet, Fihrm ji pohladil po čele a popřál jí dobrou noc.
Miluju tě, zamumlala. Nebo to alespoň chtěla udělat.
„Já vím. Jsi hodná holka,“ řekl Fihrm.
Zvláštní. Nikdy jí takhle neříkal. Takže je vážně šílená.
To je dobře. To se bude hodit.

Pokračování příště

Původně uveřejněno na webu Bez-hranic.cz