Václav Hess: Alia – Bílý Drak
Alia stvořila vlastní říši. Porazila bezejmenné zlo ze severu a stvořila místo, kde může žít se svými upíry v míru. Je ale mír skutečný, nebo je to jen ticho před bouří, která se zatím ve skrytu blíží? Jsou všichni nepřátelé upírů poraženi? Co vše se skrývá v říších za horami? Jaké úmysly má bílý drak Lambrax s upíry, vlkodlaky a démony? Před upírkou Aliou stojí další velká výzva.
Pokračování knihy Alia – Nový život.
Věnováno všem přátelům dětí noci.
Vydala: Nová Forma; 2012
A5, 165 stran
ISBN 978-80-7453-282-5
Cena: 190 Kč
Ke koupi zde
Ukázka z knihy:
ÚVOD
Ve vzduchu se vznášel pach kostí rozpadlých na prach, ledově chladného kamene a vlhkého mrazivého povětří. Upír pomalu vyhlédl ze skrytu kamenů. Několik kroků před ním byla vidět nezvyklá záře. Oči ho už pomalu začínaly pálit. Vycenil zuby a dál sledoval, co se bude dít před ním. Od východu až do západu slunce musel na příkaz svého vládce držet hlídku.
Zabručel, popošel ke skalní stěně a pomalu se přišoural až ke kraji hradeb. Neviděl žádnou změnu, žádný jiný druh záře nebo něco takového. Slunce stálo vysoko na obloze, něco se ve středu rozzářilo. Střed zvláštní záře se najednou změnil. Voják tomu nemohl uvěřit. Odvrátil se a podíval se směrem k pevnosti. Nevěřícně otevřel ústa, třpytivá záře zmizela! Nikde neviděl nic živého. Neslyšel žádný zrádný zvuk. Něco, co tam bylo tak dlouho, najednou jen tak zničehonic zmizelo.
Upír viděl v dálce nějakou stezku, které si předtím nevšiml. Cesta mizela v horách na východě. Ihned odešel z hradeb. O tomhle se musela dozvědět i Alia, jejich královna. Ta pozvedla národ upírů v něco víc. Za to jí byli upíři vděční a za to měla i obdiv ostatních. Lidé a upíři od jejího velkého vítězství žili společně v Aganty. Ostatní rasy se stáhly do svých horských pevností nebo zcela vymizely. Severní země, které byly za hranicemi, ale ještě nikdo zcela neprozkoumal.
Upír rychle seběhl z hradeb a běžel přímo do komnat královny. Rozrazil první dveře a utíkal chodbou. Z vedlejších místností slyšel bezpočet hlasů. Další obyvatelé si všimli podivného úkazu. Záře se ukázala brzy po porážce temné říše. Nikdo si jí ale nevšímal. Alia dala rozkaz, aby světlo někdo stále pozoroval. Od té doby se všichni dívali k severu a čekali, co se stane. Temná říše byla říší upírů, ale sever byl stále záhadou. Zdejší města a říše nikdo neviděl.
Upíři chtěli sestavit průzkumný tým, ale ještě k tomu nedošlo. Místo toho teď vládl v říši upírů zmatek.
Pozorovatel běžel dál a zastavil se až před velkými černými dveřmi. Pomalu zaklepal a čekal. Dveře se otevřely. Alia na sobě měla jen lehké bílé šaty, které více ukazovaly, než zakrývaly. Upír rychle řekl, co se stalo. Panovnice upírů odešla, ale za okamžik se vrátila. Místo šatů na sobě měla černou zbroj, zdobenou stříbrnými rytinami.
Bojovnice beze slova tasila meč a šla k hradbám. Na ty se mezitím dostali obyvatelé říše. Vojáci sledovali cestu a čekali, co přijde dál. Alia se postavila do první řady a čekala spolu se svými vojáky. Místo podivné záře se ukázalo něco nového. Cesta vypadala jako řeka světla. Něco se po ní blížilo přímo ke zdem pevnosti. Až později si upíři všimli, že je to nějaký průvod. Nikdo ale nepoznal, o jakou rasu jde. Světlo šlo přímo z kůže a zbrojí vojáků. Všichni začali být neklidní, a to byl teprve začátek. Všech se postupně zmocňovala úzkost. Nikdo nechtěl, aby cizí vojáci vstoupili do pevnosti nebo se k ní dostali moc blízko.
V čele cizího vojska přijel bojovník, který všechny převyšoval svou velikostí. Tyčil se nad svými vojáky jako poloviční obr. Neseděl na koni, ale na zvláštním bílém plazovi. Alia něco takového nikdy neviděla. Muselo to být něco z dalekých končin. Pro upíry bylo už pozdě. Noví nepřátelé k nim našli cestu.
1.Kapitola
Dívala jsem se na nového nepřítele a čekala. Neznámý přijel až k hradbám. Pozvedl pravici, dlaní směrem k nám, na znamení míru. Chtěla jsem ho na místě zabít, ale pohlédla jsem znovu na armádu, která ho provázela. Co to bylo vlastně za rasu? Stále jsem nemohla pohlédnout na vojáky, aniž bych si musela skrývat oči. Všude byla bílá záře, která pálila do očí. Bojovníci okolo mě na tom byli stejně.
Neznámý obr přijel k bráně a představil se jako Lorian, byl kapitánem armády krále Lambraxe. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela. Muž vjel do města a zvědavě se díval na budovy okolo. Věděla jsem, na co myslí. Snažil se přijít na to, jestli patříme na stranu dobra, nebo zla. Popravdě jsme nepatřili ani k jedné, ale to nemusel Lorian vědět.
Přešla jsem k němu a představila se. Společně jsme potom vešli do mého paláce.
Pořád tam byla cítit aura bývalého vládce. Každý příchozí ji ale připisoval mě. Vládla jsem městu, a bylo krásnější než kdykoliv předtím. Díky mně vznikly nové jeskyně, budovy a hradby. Nikdo teď nemohl město dobýt. Pamatovala jsem si způsob, jakým jsme město dobili my, a přidala jsem na hradby několik pastí. Žádný upír je teď nemohl jen tak přelézt.
Sedla jsem si na svůj trůn a do pravé ruky vzala žezlo. Byl do něj zasazen vlčí diamant. Kámen, který jsme vytrhli z těla jednoho vlka, ještě s Adrien, elfkou, která mě doprovázela při začátku mojí cesty. Stále jsem ji měla v paměti. Nikdy jsem na ni nechtěla zapomenout.
Lorian si sedl proti mě. Nejdříve jen mlčky seděl, pak se ale ptal na mou říši. Vyprávěla jsem o porážce temného vládce i o přestavbě jeho města. Teď jsem tady vládla já, královna upírů, která porazila každého soupeře. Muž mi vyprávěl o říši, odkud přišli. Zatím jsem neslyšela nic, podle čeho bych řekla, s jakými úmysly k nám přišel. Jeho říše ležela v horách. Lambrax tam vládl drakům, lidem a jejich míšencům. Zeptala jsem se na poslední jmenované. Když mně voják vysvětlil, co měl na mysli, skryla jsem úžas. Mluvil o míšencích lidí a draků. Nikdy jsem neslyšela, že by něco takového mohlo vzniknout.
Kapitán mi dál vyprávěl. Docházelo k tomu před léty. První pevnost postavili draci sami, pak se do jejich města přistěhovali i lidští sloužící. Ti se dostali částečně k moci a vynutili si rovnoprávnost. Několik lidí se zamilovalo do dračí vznešenosti a udělali z nich své druhy.
Lambrax byl čistokrevný drak, měl tři ženy. Dvě z nich byly lidského rodu. Řekla jsem mu, že u nás v zemi takoví tvorové neexistují. Draci byli skoro vyhubeni a těch pár, co zbývalo, se skrývalo kdesi v horách nebo v hlubokých lesích. Podivil se nad takovým postavením tak vznešených tvorů. Čekala jsem na jeho další slova. Vypadalo to ale, že už dál vyprávět nechce.
Zeptala jsem ho, s jakými úmysly přišel. Skřeti na severu přinesli zvěsti o porážce temného vládce, a tak se cizí národy připravily k boji. Začaly útočit na své pevnosti a severní země byly v plamenech. Každý se chce dostat směrem k Aganty. Barbarské národy na severu. Bílí rytíři krále Lambraxe. Lidé z ohnivé země na východě a skřeti. Všichni se chtěli ujmout vlády. Temného vládce nemohl nikdo porazit. Nyní všichni chtěli změřit síly s královnou.
Skryla jsem povzdech. Mohla jsem tedy čekat na nové nepřátele. Počítala jsem s tím, že na tom severní země nebudou dobře. Že se najde jeden nebo dva národy, které budou útočit. Tolik nepřátel jsem ale nečekala. Množství národů, které mě chtěly zničit, bylo až moc velké.
Musela jsem tedy opět jednat. Chtěla jsem vyjednat mír s nově příchozím. Moji řeč ale rychle uťal. Zasmál se, když jsem chtěla jednat o míru. Nepřišel vyjednávat, ale předat zprávu od draka Lambraxe. Ten připojil moji zem ke svému panství. Od teď jsem patřila k jeho vazalům a on čekal, že přijdu se svou armádou, abych bojovala proti skřetům.
Vysmála jsem se Lorianovi do očí. Zavolala jsem na sloužícího. Přišel jeden ze skřetů. Přikázala jsem mu, aby vyprovodil hosta zpátky k bráně. Bojovník ale vytasil meč a vyhrožoval skřetovi smrtí.
Vstala jsem a vytasila svůj meč. Pokud okamžitě neodejde, zabiji ho na místě. Už tak měla přijít válka, nenechám se urážet od někoho takového. Byl to jen posel, i když se na něj vztahovalo právo volného odchodu. Nikdy jsem ale neřekla, že budu něčím vazalem. Proto jsem nějaká práva přehlédla.
Lorian udělal dva kroky ke mně a sáhl si k pasu, kde měl meč.
Rychle jsem mu usekla hlavu. Ta spadla na zem, několikrát se otočila a pak zůstala ležet obličejem k zemi. Torzo se několik okamžiků potácelo na místě, jako by se nechtělo smířit se smrtí. Nakonec ho skřet poslal na zem, hned vedle hlavy. Přikázala jsem, aby tu někdo uklidil, a vyšla opět ven. Hlavu nepřítele jsem vzala s sebou. To bude důkaz o mých slovech.
Král Lambrax může svou moc ztratit. Stačí, když bude trvat na tom, že jsme jeho vazalové. Došla jsem k bráně a hodila svou trofej. Hlava se nabodla na oštěpy prvních vojáků. Jeden z nich ji sundal a ukazoval bojovníkům okolo. Poté se beze slova začali otáčet a odcházet zpátky.
Sledovala jsem, jak celá armáda mizí za skalami. Poté se znovu objevilo to podivné světlo. Čekala jsem dál, nic se ale nestalo.
Vojáci předají hlavu svému panovníkovi, a pak mohu čekat útok. Znovu jsem se musela zasmát při slovech Loriana.
Jeden z upírů na mě překvapeně pohlédl.
Otočila jsem se k němu a řekla jsem, že musím jet za panovníkem lidí. Hned jsem odkráčela do stájí. Úsměv mi ale z obličeje nezmizel. Brzy svou zem opět rozšířím a nikdo mi v tom nebude moc bránit. Už několikrát jsem dokázala porazit draka. Věřila jsem, že se mi to povede i nyní. Teď jsem chtěla dokončit svou pomstu a zabít krále lidí. Temní bohové budou stát při mně.
Ve stájích jsem si nechala osedlat svého vlka a nasedla. Zvíře bylo ještě krásnější než předtím. Zdálo se mi, že ještě o pár palců povyrostlo. Chtěla jsem koupit od skřetů nějaké vlčice a založit chov. Vyjela jsem ven a sledovala skřety a upíry. Znovu se mi před očima vynořily obrazy bitvy, kterou jsem zde bojovali. Znovu jsem viděla, jak jsem skákala přes střechy a jak jsem uviděla katapulty. Několik jsme jich ukořistili a pomalu stavěli další. Monstrózní stroje ale spotřebovaly spousty dřeva a jejich výroba byla zdlouhavá. V boji ale budou velkou výhodou.
Přijela jsem k bráně. Stále ji hlídali obři, i když teď to byli i upíři. Bestie vypadaly překrásně, byly rychlejší a nebezpečnější než jakýkoliv horský obr. Na rozloučenou jsem se podívala na useknutou hlavu bývalého panovníka města. Bezejmenný vládce, který si udržel svou moc díky strachu. Já nebyla nic jiného. Skřeti se mě báli, viděli mě bojovat.
Projela jsem na cestu mezi skalami. Zkažený vzduch, který tu byl dříve, zmizel. Také veškerý život se sem vracel. Dříve tu byla temná magie, která teď zmizela. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně. Zjistím ale, jakým kouzlem se tak země zničila, a použiji ho nejspíše znova. Ponurá země se mi líbila více než to, co jsem měla před sebou. Ostatní panovníci v Aganty ale brali tenhle jev jako důkaz toho, že tu teď vládne dobro. Proto jsem se tím nezabývala.
Můj bojový vlk mě vedl dolů z hor. Les před námi se přibližoval. Žili v něm alchimové. Národ malých goblinů, kteří vyráběli různé jedy. Pomohla jsem jim zachránit jejich říši a mí upíři jim pomohli vyléčit les z ran, které mu zasadili skřeti. Od té doby byli mými vojáky, i když měli své dva náčelníky. Ti ale ztratili skoro veškerou svou moc.
Moje vojsko mělo tisíce bojovníků, schopných se pozabíjet navzájem, kdybych k tomu dala rozkaz. To jsem ale nikdy neměla v úmyslu. Mým cílem byly armády jiných králů.
Sjela jsem z hor a pokračovala dál. Cesta přes planinu nebyla nijak zajímavá. Jako vždy jsem se dívala na slunce. Čas jsem měřila podle pohybů nebeského tělesa.
Po setmění jsem sesedla ze svého vlka. Zvíře by mohlo dojít bez potíží až do města. Chtěla jsem mu ale zkontrolovat zranění, které mu způsobil jeden z draků. Zadní nohy měl spálené na uhel. Ještě pořád jsem čekala nějaké problémy. Divím se, že ty rány přežil. Prošla jsem okolo něj a podívala se na rány. Všechno už porostlo srstí. Stále jsem ale cítila malé jizvy. Nikde jsem ale nenašla nic horšího.
Znovu jsem nasedla a vyjela na cestu. Blížila jsem se k hlavnímu městu lidské říše. Minaron bylo dříve největší město v Aganty. Toto prvenství jsem ale uzmula pro sebe, když jsem rozšířila temné město. Nikdo se teď nemohl měřit s mým sídlem.
Projela jsem mezi prvními stromy a sledovala okolí. Pořád jsem čekala nějaký útok, i když se nenašel nikdo, kdo by se se mnou mohl měřit. Až na dvě výjimky. Temného elfa Gordil, o kterém teď nikdo nevěděl, a dívky jménem Inna. Oba byli neznámo kde a chtěli mě zabít.
Vyjela jsem ze skrytu stromů a měla na dohled první věže města. Viděla jsem první změnu. Před hradbami stálo lešení a nějaké stroje. Král stavěl nové části hradeb. Mám před očima asi začátek souboje mocných, čí město bude lepší. Panovník lidí nebyl na takové hry ale dost mocný.
Jela jsem dál a dívala se na dělníky. Šlo jen o rozšíření hradeb, jako by očekávali nový útok. Nebyl ale už nikdo, kdo by ho mohl podniknout. Mohl král vědět víc než já?
Přijela jsem k bráně, kterou mi minotauři hned otevřeli. Vyjela jsem na, pro mě už známou, cestu. Pořád bych ale sama netrefila až ke královskému paláci, bylo tu velké množství cest, které se různě klikatily, a tak se nedalo odhadnout, kam míří.
Zavolala jsem na jednoho vojáka, a ten mi řekl, ať jdu za ním.
Nesesedla jsem ze svého vlka a jela dva kroky od bojovníka. Nepředstavil se mi, ale mně to nevadilo. Šlo o jednoho ze strážných brány.
Brzy jsme se dostali na dohled brány. Tam se mi můj průvodce uklonil a já dál pokračovala sama. Několik kroků a dorazila jsem ke strážím. Dva vojáci se mi uklonili a otevřeli bránu.
Sesedla jsem z vlka a zvíře nechala běžet. Vrátí se ke mně, až ho budu potřebovat.
Vešla jsem do paláce, stále tu byla bohatá výzdoba, i když jsem viděla několik nových věcí. Jeden z vojáků mě vedl do hloubi paláce, přímo ke králi. Prošli jsme po točitých schodech a vešli do rozlehlé chodby. Poznávala jsem to místo, zde už byl sál, kde se obvykle panovník zdržoval.
Průvodce mi otevřel dveře a já vešla. Modrý koberec končil u trůnu, kde jsem krále našla. Byl jako starý pavouk.
Usmála jsem se na něj a šla blíž. Pozdravila jsem se s ním podáním ruky a sedla si na křeslo před ním.
Pogratuloval mi k vítězství i k práci v temném městě. Zdálo se, že ví vše o nových budovách i o jeskyních pro skřety.
Zdvořile jsem řekla, že se na boji taky podílel, i když jsem si myslela něco jiného. Nebýt mě, zanikla by celá země v plamenech. Potlačila jsem nutkání vytasit dýku a bodnout ho do krku. Zatím jsem to udělat nemohla, ta chvíle ale byla blízko.
Král vstal a přešel ke mně. Požádal mě, abych zůstala několik dní ve městě. V jeho tváři jsem vyčetla, že mu jde o něco jiného. Poznala jsem už dávno, že se králi líbím, a na tom se nic nezměnilo.
Souhlasila jsem a vyprávěla králi o draku Lambraxovi, který poslal ke mně své vojsko. Zpráva panovníka zneklidnila, přesvědčila jsem ho, že se nic zlého nestane.
Zvedla jsem se a odešla do svého pokoje. Tentokrát jsem si všimla jiné výzdoby. Někdo si dal práci a místnost vypadala přepychověji. Ušklíbla jsem se, sloužící věděli, že moje moc roste, a připravili mi něco, co se ke mně hodilo. Samozřejmě tak, jak si to představovali lidé.
Sedla jsem si na postel a procházela si vším, co jsem zatím zažila. Lambrax byl drak, jako každý jeho druhu na mě zaútočí, nenechá mou odpověď bez reakce. Lehla jsem si a odpočívala.
Další den si mě povolal král města. Přišel jeden ze sloužících, starší muž s černými vlasy a řekl mi, abych přišla do trůnního sálu.
Král na mě čekal dlouho. Nechtěla jsem přiběhnout na jeho zavolání, jako bych patřila k jeho sloužícím. Do boty jsem si zasunula malou dýku. Při nejbližší příležitosti ho bodnu do krku. Tím se dostanu do války s lidským královstvím. Dryády i elfové se vzbouří. Tento den tedy panovníka lidí ještě nezabiji. Musím to udělat s větším utajením. Jinak by to byla i má smrt.
Šla jsem ale za mužem, který ještě neřekl vše, co chtěl. Otevřela jsem dveře a zastavila se až před trůnem. Opět jsem se s králem pozdravili podáním ruky a já si sedla na stejné místo jako u minulé schůzky.
Král tentokrát vypadal nervózněji. Stalo se snad něco špatného? Čekala jsem na jeho slova a mezitím si prohlížela obrazy na stěnách. Dávala jsem si ale pozor, abych se neotáčela na všechny strany. Nebylo by to příliš zdvořilé.
Panovník lidí se dal do hovoru. Nejdřív si povzdechl a pak mi vyprávěl o mrtvé královně lidí. Pokaždé, když lidé mluvili o někom už dávno mrtvém, vypadalo to, že byl člověk bohem. Tolik krásy a moudrosti neměl nikdo žijící. Potlačila jsem nutkání skočit králi do řeči. Nakonec ale řekl něco, na co jsem odpovědět musela. Muž chtěl, abych se stala jeho manželkou. Miloval mě od první chvíle, kdy mě viděl ještě s mým snoubencem.
Chtěla jsem skrýt údiv, ale nepovedlo se mi to. Něco takového jsem nečekala. Myslí mi prolétly vzpomínky z lidského života. Stála jsem v tomto sálu, vedle sebe jsem měla nějakého psa. Potom jsem opět viděla krále lidí.
Muž čekal, co odpovím.
Souhlasila jsem, stanu se novou královnou lidí. V mysli jsem viděla budoucnost, stanu se panovníci další říše. V některém nestřeženém okamžiku krále otrávím a budu vládnout celé Aganty.
Vrátila jsem se do své ložnice. Otevřela jsem dveře a chtěla vejít, v pokoji už ale někdo byl. Nejpodivnější bylo, že patřil k národu upírů, nikdy jsem ale neviděla znak, který měl na zbroji. Pro mě byl cizí.
Počkal, až jsem zavřela dveře, a pak se představil, byl Krakos, posel právoplatné královny upírů.
Řekla jsem, že vládkyní upírů jsem já, ale muž mi moje tvrzení vyvrátil.
Ve sklepeních Minaronu žila upírka jménem Lijana. Čarodějka, která ovládala nejvyšší černou magii.
Sedla jsem si a zeptala se, jestli bych nemohla ženu navštívit.
Krakos kývl a řekl, že můžu hned.
Společně jsme vyšli z místnosti. Udivilo mě, že upír nemířil k východu, ale hlouběji do paláce. Tím by se vysvětlilo, proč ho nezadržely stráže, nebo jak prošel, i když byl den.
Upír přišel k podlaze a několikrát dupl na jedno místo. Kameny se začaly sunout a otevřel se velký průchod.
Sešli jsme ze schodů. Chodba už se nemohla více lišit. Všude jsem viděla jen černou a stříbrnou. Bylo jasné, kdo tu sídlí. Pořád jsem tomu nevěřila. Nikdy jsem neslyšela o královně upírů. Proto jsem si myslela, že se jí stanu já. Teď jsem dostala rychlý úder.
Věděl král o tom, co se děje ve zdech jeho paláce? Jak mohli upíři žít tak blízko lidí? Proč děti noci nezničily lidské království? Král byl přece jen pár kroků od nás. Tolik věcí a žádná odpověď.
Vím že bych jsem neměla psát že jsem obal ke knížce dělala já i přesto že to v knížce není napsané(zatím)Upíry miluji:DAle ke svém dílu se musím hlásit i když mi to nemusíte věřit.Nikdy bych si nedovolila hlád veřejně to mi věřte…tím bych poškodila nejen sebe ale i Václava Hesse.Tím to bych mu chtěla říct že mu moc děkuji pokud mě napíše do knížky jako ilustrátorku obalu.Pokud ne budu si příště dávat pozor komu svá díla svěřuji…z pozdravem ilustrátorka a soukromá spisovatelka jejíž knížky nebyli ještě vydány Lucie Strnadová