Dárek (ff Mercy Thompson)

Fan-fikce / 19.12.2012 /

Někdy mohou být darem nejen věci, ale i lidé, kteří nějak zasáhnou do našich životů. Skutečnou hodnotu těchto darů si ale často uvědomíme až bolestně pozdě…
Mercy, Samuel, Vánoce v Aspen Creeku a jak to možná začalo…

V roce, kdy mi bylo čtrnáct, to Evelyn, má nevlastní matka, vzdala. Vzdala boj s časem. Blížící se čtyřicítka ji najednou děsila víc než pravděpodobnost, že při pokusu o přeměnu zemře. S Bryanem, svým vlkodlačím mužem a druhem a mým nevlastním otcem, který vypadal stěží na třicet, sedávali od léta na zadní terase a tiše se o tom dohadovali.

Nakonec jí ustoupil. Svíral se mi žaludek a třásla jsem se hrůzou, ale představa, že by tu Evelyn pro Bryana a pro mě mohla být celá staletí, zůstávala i tak nebezpečně lákavá.

Zemřela v krutých bolestech dva dny po tom, co ji Bryan rozsápal. Myslím, že on sám vydržel až do Vánoc jen proto, že mě na svátky nechtěl nechat samotnou. Jeho tělo našla policie v řece Kootenai jen pár dnů poté, co jsme uklidili poslední z Evelyniných křehkých vánočních ozdob zpět do krabice.

Přesvědčila jsem Brana, že se o sebe dokážu postarat. Ve škole jsem nikdy neměla potíže a v jediném motelu v Aspen Creeku jsem uklízela už rok. Děsila jsem se toho, že bych měla odjet k matce do Portlandu. Měla dávno novou rodinu, která o mně neměla ani tušení.

 

Můj život se na první pohled příliš nezměnil. Jen jsem se cítila osamělejší a nechtěnější než dřív. Ale chápala jsem, že už začínám být dost stará na to, abych se s tím vypořádala i bez cizí pomoci. Dařilo se mi to se střídavými úspěchy.

Vždycky tu bylo pár lidí, co mě měli rádi. To pomáhalo. Dokonce i několik vlkodlaků mě docela dobře snášelo. Samozřejmě tu byl Bran – to on matce slíbil, že se o mne postará. Někdy se mi zdálo, že je sám překvapen faktem, že je mu moje blízkost vlastně příjemná. Jeho syn Charles nikdy nedával najevo city, ale podle toho, jak často byl ochotný učit mě spoustu užitečných věcí, ani on netrpěl nutkavou potřebou zakroutit mi mým kojotím krkem, což si většina místních představovala víc než často.

A pak tu byl samozřejmě Samuel. Marokův druhý syn. Lékař a skutečný léčitel. Na rozdíl od Charlese se nebál, že mu při úsměvu popraská obličej. Smál se často a rád. Aspoň na vlkodlaka.

Vždycky mi byl nablízku; vyprávěl mi, že když mě matka přivezla, Bran ho přinutil, aby mě kompletně prohlédnul – stroze jí oznámil, že převezme jen nepoškozený kus. Jediný člověk, kterého by tahle formulace nedokázala odradit od původního plánu, mohla být jen moje máma.

V roce, kdy zemřeli mí nevlastní rodiče, převedl Samuel mé záznamy k Darleně, což byla místní doktorka – a vlkodlačice. Neřekl mi to. Dozvěděla jsem se to náhodou – všechny děti v Aspen Creeku chodily od třinácti na pravidelné zdravotní prohlídky. Pro případ, že by se později rozhodly podstoupit přeměnu, Bran chtěl nejdřív vědět, jak na tom jsou. Pozvánka na prohlídku přišla i mně – od Darleny. V tu dobu se mi Samuel začal vyhýbat. Měla jsem dost svých starostí, přesto jsem ho postrádala.

Přistihla jsem se, že se tu a tam schválně procházím kolem plotu, který ohrazoval hřiště u základní školy, protože Samuel ve své vlčí podobě si občas zaběhl odpočinout mezi děti. Nechal se od nich tahat za hustou, zářivě bílou srst, a když měl dobrou náladu, fungoval klidně celé odpoledne jako poník. Samuel miloval děti. Věděla jsem to, ale ani v tu dobu, ani o dva roky později jsem nebyla dost stará na to, abych pochopila, co mi udělal…

 

Bylo mi patnáct a blížily se mé první dospělé Vánoce. Tak jsem si je pojmenovala v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že budu poprvé na svátky sama. Dospělé znamenalo, že to zvládnu. Pokud možno bez slz a pocitu ukřivděnosti.

Brana nenapadlo pozvat mě k nim domů. Jeho družka Leah mě nesnášela; většina vlkodlaků si navíc přísným dodržováním křesťanských tradic hlavu nelámala. Některé starší nedobrovolná přeměna dokonce připravila o víru – nedokázali uvěřit, že by bůh dopustil existenci tolika zrůd.

Když si Branův vlk vybral Leah za družku, Bran jí vlastní představu oslavy Vánoc přednesl jako hotovou věc. Z náznaků jsem pochopila, že spíše dodržuje rituály, které ho naučila jeho jediná skutečná láska – Charlesova indiánská matka. V marokově domácnosti slavili slunovrat.

Evelyn byla věřící katolička. Ale do kostela jsem nechodila kvůli tomu, že mě tak s Bryanem vychovali. Viděla jsem to přesně opačně – právě proto, že svět skrýval tolik temných tajemství, bylo dobré držet se jediného jistého světlého bodu. Navzdory tomu, jak se mi v mé měsíce neuklizené ložnici zdál občas vzdálený…

 

Aspen Creek ležel už celé týdny pod tlustou sněhovou pokrývkou. Z nebe se sypaly další a další přívaly studené křupavé nádhery. Dozdobila jsem mrňavý stromek – ani zdaleka jsem nespotřebovala všechny Evelyniny ozdoby – a díky svému citlivému nosu poznala, že je čas vytáhnout z trouby plech s čokoládovými sušenkami. Poprvé jsem je dělala úplně sama. Rozhlédla jsem se po malém obýváku. Pomyšlení, že většinu praktických věcí jsem nakonec zvládla, mě na chvíli ukolébalo. Polevila jsem ve své ostražitosti.

Když jsem si utřela další slzy – někdy snad musí dojít, ne? – svlékla jsem se vedle stromku, pod kterým neležel žádný dárek, a pootevřenými zadními dveřmi vyběhla do dlouhé montanské noci. V kojotí podobě jsem vždycky měla lepší náladu a fungovalo to i dneska.

Cítila jsem ho dřív, než jsem jeho stín uviděla za oknem. Na zápraží jsem ze sebe setřásla sníh a vklouzla dovnitř hlavními dveřmi, které mi nechal pootevřené. Automaticky jsem došla až k hromádce oblečení, proměnila se a beze slova se začala oblékat. Nahota pro mě vždycky byla přirozená, i on mě tak mnohokrát viděl. Přesto… uvědomila jsem si, že ne v posledním roce. Překvapivě jsem ucítila ostych a džíny na sebe natahovala ve spěchu, kterého si musel všimnout.

Anebo ne.

Když jsem se k němu otočila, pořád zíral do mrazivé noci.

„Zvládnu to.“ Hlas jsem měla trochu zastřený. Asi ještě kvůli mrazu. Nebála jsem se, že by se zrovna dneska rozhodli poslat mě k mámě, děsila jsem se, že ho sem dohnaly výčitky svědomí. Lítost. Na tu jsem si bohatě stačila sama.

Konečně se otočil. Měl na sobě džíny a pod lehoučkou péřovou bundou jen tenké triko. V Aspen Creeku vlkodlaci nemuseli předstírat, že potřebujou kdovíjak teplé oblečení. Tu bundu jsem znala. Měl ji spoustu let. Pamatovala jsem si její vůni z doby, kdy se ke mně venku skláněl a ošetřoval mi drobná dětská zranění. Prudce jsem zatoužila zabořit do ní obličej a prostě jen vdechovat. Ztratit se v ní celá. Ani se nepohnul, ale z toho, jak se na mě upřeně díval, jsem pochopila, že ucítil moji… co vlastně?

Osamělost, jistě. Touhu? Lásku? Vyděsilo mě, když jsem tomu konečně dala jméno. Tomu stesku, který mě v těch dlouhých měsících, kdy se mi vyhýbal, tolik trápil. Samuela jsem ale měla ráda vždycky. Tak proč teď…

Strčil ruku do kapsy. „Přinesl jsem ti dárek. Byl bych rád, kdyby sis to rozbalila až ráno.“ Jako bych byla dítě, které švindluje, sotva jsou dospělí z dohledu.

„Slibuju,“ přikývla jsem vážně. Omlouvat se za to, že já pro něj nic nemám, mi připadalo zbytečné. se nedržela stranou…

Rychle odešel. Až pak mě napadlo, že jsem mu mohla nabídnout aspoň něco z toho, co jsem uvařila a upekla.

Vydržela jsem pět minut. Podle tvaru balíčku jsem odhadla, že je to knížka. Byla. Výběr z nejznámějších básní anglických romantiků. Byron, Shelley, Keats, Moore a další. Otevřela jsem útlý svazek, abych si přivoněla. Můj citlivý nos bezvýhradně miluje jen pár vůní. Vůně tisku a papíru a ještě něčeho, pro co nemám jméno, k nim rozhodně patří. Kniha se otevřela zhruba uprostřed.

V místě, kam Samuel vložil svou fotku.

 

Celý den jsem ho nepotkala. Možná proto, že jsem ho nechtěla potkat. Tušila jsem, že mám jen ten jediný den na to, abych si srovnala v hlavě… Co vlastně? Kašlala jsem na hlavu. Mé srdce a mé tělo to dávno věděly. Jistěže pro mě byl starý. I kdyby mu bylo pětadvacet, na které vypadal, byla bych pro něj mladá. Nevěděla jsem, kolik mu je doopravdy, a netrápilo mě to. Mezi vlkodlaky má čas jiný význam. Sto let se může zdát jako nic – za jediný den může být po všem.

Tentokrát jsem na něj čekala. Osprchovala jsem se a oblékla si jednu z Evelyniných hedvábných halenek. Já měla jen trika. Všechna Téčka se mi zdála moc volná, všechny nátělníky zase příliš obnažující. Nechtěla jsem zdůrazňovat, že fyzicky mi do skutečné ženy ještě něco chybí.

Potěšilo mě, když dal najevo, že oceňuje mou snahu. Nervózně jsem ho pozvala ke stolu. Bylo to směšné, nikdy jsme se nechovali formálně.

Jídlo pomohlo. Nebyla jsem dobrá kuchařka – Samuel vařil skvěle – ale dušené hovězí a pečené brambory jsem zvládla. Sušenky zůstaly od minulého dne.

Měla jsem tisíc otázek – jestli marok ví, kde je. Jestli by to schvaloval. Jestli je to nový zvyk. Jestli to znamená to, co si myslím. Jestli…

„Měl jsi dneska hezký den?“ Rychle jsem zavřela oči a doufala, že až je otevřu, bude dělat, že jsem tu děsnou větu nevypustila z pusy. Pootevřela jsem pravé oko. Odložil příbor a opřel si bradu o spojené ruce. Díval se na mě a usmíval se. Naštěstí ne shovívavě nebo příliš pobaveně. Spíš prostě jen… šťastně.

„Teď mám hezký večer. To mi úplně stačí.“ Natáhl ke mně přes stůl pravou ruku v jasném gestu. Tolik jsem se bála, aby neviděl, jak se ta moje třese, že jsem mu ji podala příliš zbrkle. Vypadalo to, jako bych ho chtěla praštit. Ignoroval to a prostě sevřel moje prsty ve svých.

„Bojím se, ale myslím, že s tím nemůžu nic dělat.“ Jednou větou odpověděl na mých tisíc otázek. Tisící první ale zůstala.

„Co když… co když je to z mé strany jen pubertální pobláznění? Jak mi můžeš věřit?“ Vlastně to byl jediný rozumný argument, k němuž jsem se za uplynulý den přinutila dobrat.

Zvážněl, ale náznak vědoucího úsměvu jsem stále cítila v nepatrně zvednutém pravém koutku jeho rtů.

„Chceš víc času? Můžu ti dát víc času. Asi ne o moc víc, ale… ano, asi to bude fér.“ Znovu se usmál a odhodlaně pustil mou ruku. Začal se zvedat. Ne naštvaně, prostě jen tak. Jako by všechno bylo v pořádku. Jen jsme si řekli… co vlastně?

„Nechoď pryč.“ Zase jsem chraptěla. Ale teď za to nemohl mráz. Najednou klečel přede mnou. Položil mi hlavu na klín a objal mě kolem pasu. Neviděla jsem mu dobře do tváře, ale cítila jsem, jak mnou proudí jeho horko. Jeho štěstí. Jeho touha…

Opatrně jsem ho pohladila po vlasech. Ve vlčí podobě jsem ho hladila tisíckrát. Tohle bylo jiné. Intimní, nové a… Jeho touha už nebyla jeho. Jeho horko bylo moje horko.

„Nechci víc času. Za půl roku nebo za rok tě nebudu milovat víc nebo jinak.“ Protože víc to jistě není možné. A jinak? Proč by mělo být jiné něco, co je dokonalé tak, jak to je?

Z vlasů jsem se přesunula k jeho tváři. Bylo to zvláštní. Samuel byl starší a tisíckrát zkušenější než já – kdokoliv byl v těchhle věcech zkušenější než já – přesto mě nechal určovat tempo. Mírným tlakem na čelist jsem ho přinutila zvednout hlavu. Jakmile se mi podíval do očí, automaticky jsem ty své sklopila. A když se poprvé otřel svými rty o mé, necítila jsem jako prohru, že jsem oči zavřela. Samuelova vůně a chuť, o nichž jsem v těch prázdných měsících jen planě snila, byly teď tak blízko, že jsem se jimi skoro zalykala.

„Šššš, pomalu,“ snažil se mě uklidnit. Uvědomila jsem si, že jsem se sesunula ze židle, klečím naproti němu a tisknu se k němu boky. Skoro zuřivě. Odtáhla jsem se a cítila, jak rudnu. Pohladil mě palcem po tváři.

„Ne, je to v pořádku, jen to musím vysvětlit i jemu,“ usmál se a ukázal na svoje oči. Byly o několik odstínů světlejší. Jeho vlk byl s námi. I on mě chtěl. „Dlouho jsem nebyl se ženou, je z toho zmatený,“ zašeptal horoucně.

Kolena mi změkla z faktu, že mě nepřímo nazval ženou. Využila jsem toho, že je mezi námi prostor a rychle si přetáhla přes hlavu halenku.

Neuvědomila jsem si, že to není jedno z mých triček. Zapomněla jsem rozepnout pár knoflíčků. S cinkáním se rozkutálely po podlaze.

Nečekaně mě to vytrhlo z mého opojení. Stejně překvapivě se mi oči zalily slzami. Co to dělám? Slíbila jsem Branovi, že se budu chovat rozumně. Rodiče jsou pryč sotva rok a…

Než jsem se vzpamatovala, ležela jsem ve své posteli, zakrytá až po bradu. Sama.

Samuel se ke mně nakláněl, ale snažil se mě nedotýkat. Oči mu stále bíle zářily.

„Nebudeme spěchat. Tohle jsou naše první Vánoce. Budou další,“ šeptal něžně.

Naposledy mě políbil. Věděla jsem, že zítra ho znovu uvidím. Přesto ve mně zůstal ten zvláštní teskný smutek.

Doufala jsem, že za něj můžou jen ty pitomé knoflíčky.

 

Původně zveřejněno na webu bez-hranic.cz

komentáře 2

  • Renča 19.12.2012na10.05

    Děkuji za povídku, která krásně zapadá do světa Mercy :)

  • finka 19.12.2012na14.27

    Ta povídka mě dostala, ale to Ambra ví :-))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít