Laurell K. Hamiltonová: Provinilé slasti

Ukázky z knih / 27.3.2012 /

„Jmenuji se Anita Blakeová. Upíři mi říkají ,Popravčí‘. Jak jim říkám já, to se nedá reprodukovat. Od té doby, co nejvyšší soud přiřkl nemrtvým rovnoprávnost, si většina lidí myslí, že upíři jsou normální občané s tesáky. Ale já vím svoje. Viděla jsem jejich oběti. Sama mám jizvy… Jenomže teď mezi upíry řádí sériový vrah – a nejmocnější pijavice ve městě po mně chce, abych ho vypátrala…“

V knižní edici Fantastická Epocha vychází reedice románu Provinilé slasti, prvního dílu série Anita Blakeová, Lovkyně upírů.

1
Willie McCoy byl blbec už zaživa. Smrt na tom nic nezměnila. Seděl naproti mně, na sobě výrazně kostkované sportovní sako a tmavě zelené polyesterové kalhoty. Krátké černé vlasy měl sčesané dozadu, aby nestínily úzký trojúhelníkový obličej. Vždycky mi připomínal herce vedlejších rolí v nějaké gangsterce. Takový ten typ, který prodává informace, dělá poslíčka a je postradatelný.
Samozřejmě že teď, když je Willie upír, ta část o postradatelnosti odpadla. Ale stále prodával informace a dělal poslíčka. Ne, smrt ho příliš nezměnila. Ale čistě pro jistotu jsem se mu nedívala přímo do očí. To byl standardní postup, když jsem měla co do činění s upíry. Willie byl vždycky slizoun, ale teď byl nemrtvý slizoun. Pro mě zcela nová kategorie.
Seděli jsme v mé tiché, klimatizované, soukromé kanceláři. Šmolkově modré stěny, o nichž si můj šéf Bert myslel, že jsou uklidňující, působily ve skutečnosti chladně.
„Vadilo by ti, kdybych si zapálil?“ zeptal se Willie.
„Ano,“ řekla jsem, „vadilo.“
„Sakra, ty mi to fakt neulehčuješ, že ne?“
Na okamžik jsem se zadívala přímo na něj. Měl dosud hnědé oči. Přistihl mě, že se dívám, a já sklopila pohled na desku stolu.
Willie se zasmál – znělo to jako sípavé zahihňání. Jeho smích se nezměnil. „Ty jo, tohle miluju. Ty se mě bojíš!“
„Nebojím. Jsem jen opatrná.“
„Nezapírej. Cítím tvůj strach, jako by se mi otíral o tváře. Bojíš se mě, protože jsem upír.“
Pokrčila jsem rameny. Co jsem taky mohla říct? Jak lhát někomu, kdo cítí váš strach? „Proč jsi přišel, Willie?“
„Ty jo, strašně rád bych si zapálil.“ Zacukalo mu v koutku.
„Nikdy bych si nepomyslela, že upíři mají nervové tiky.“
Pozvedl ruku, téměř se dotkl tváře. Usmál se, zableskly tesáky. „Něco se prostě nezmění.“
Chtěla jsem se ho zeptat, co se mění. Jaké to je být mrtvý? Znala jsem jiné upíry, ale Willie byl první, koho jsem znala před i po smrti. Byl to zvláštní pocit.
„Co chceš?“
„Hele, přinesl jsem ti peníze. Chci se stát tvým klientem.“
Letmo jsem na něj pohlédla, vyhnula se jeho očím. Spona na kravatě se mu zaleskla ve světle padajícím od stropu. Pravé zlato. Willie dřív nikdy nic takového nenosil. Jako mrtvému se mu zjevně dařilo dobře.
„Já oživuju mrtvé pro obživu – a to není pokus o vtip. K čemu upír potřebuje oživenou zombii?“
Zavrtěl hlavou, dvě rychlá trhnutí na jednu a na druhou stranu.
„Ne, nejde o žádné voodoo. Chci tě najmout, abys vyšetřila pár vražd.“
„Nejsem soukromý detektiv.“
„Ale dostala jsi jednoho takového na smlouvu do skupiny.“
Přikývla jsem. „Mohl sis najmout přímo slečnu Simsovou. Nemusel jsi jít přese mě.“
Znovu to trhavé zavrtění hlavou. „Ale ona neví o upírech tolik co ty.“
Povzdechla jsem si. „Můžeme to zkrátit, Willie? Musím jít,“ podívala jsem se na hodiny na zdi, „během patnácti minut. Nerada nechávám své klienty čekat na hřbitově. Jsou pak trochu lekaví.“
Zasmál se. Jeho hihňání mi přišlo uklidňující i navzdory špičákům. Upíři by určitě měli mít sytý, melodický smích.
„To ti rád věřím. Vsadím se, že jo.“ Znenadání změnil výraz, jako by mu čísi ruka setřela úsměv.
Ucítila jsem strach jako kámen hluboko v žaludku. Upíři dokážou měnit způsob pohybu, jako když zmáčknete vypínač. Jestli umí tohle, co dalšího ještě umí?
„Víš o upírech, kteří chcípají v Distriktu?“
Položil to jako otázku, tak jsem odpověděla: „Jsem s tím případem obeznámena.“ V nové čtvrti plné upířích klubů byli zavražděni čtyři upíři. Měli vytržené srdce a useknutou hlavu.
„Pořád spolupracuješ s policajtama?“
„Stále mám smlouvu s oddělením pro tyhle nové záležitosti.“
Znovu se zasmál. „Jasně, to nový oddělení. Málo peněz, málo lidí.“
„Právě jsi popsal většinu policejních složek v tomhle městě.“
„Možná, ale fízlové si myslí totéž co ty, Anito. Co je komu do jednoho mrtvého upíra navíc? Nové zákony to nezmění.“
Od případu Addison versus Clark uplynuly teprve dva roky. Soudní případ nám dal upravenou verzi toho, co je život a co není smrt. Vampyrismus byl ve starých dobrých Spojených státech legální. Byli jsme jedna z mála zemí, která ho uznávala. Úředníci na imigračním se z těch houfů upířích přistěhovalců mohli zbláznit.
U soudu se řešily nejrůznější otázky. Musí dědicové vrátit dědictví? Jste vdova, pokud je váš manžel nemrtvý? Je zabití upíra vražda? Dokonce existovalo hnutí za upíří hlasovací právo. Časy se mění.

Vydá: Epocha; březen 2012

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít