Petra Neomillnerová: Hon na lišku

Druhý díl trilogie Písně čarodějky je na světě. V prvním díle Nakažení čarodějka Moire se svými přáteli – čarodějem Desmondem, druidem Laegem a válečným čarodějem Rabem – čelila epidemii neštovic, která skončila vyhazovem bratrstva z Ostwegenu.

Z Moire se stala představená Bratrstva čarodějů, v nové funkci to ale nemá příliš jednoduché. S Desmondem se hádají a někdo z Bratrstva si nepřeje mít Moire v čele, což dává najevo nevybíravými prostředky v podobě mrtvých koček na zápraží. Moire má naštěstí za sebou Layelu, a tak se nechá nalákat na „oddychový“ pobyt ve válce v Posensku. Z Moire se stává válečná čarodějka se vším všudy, ale i tak se občas nechá pohnout k záchranné akci psa, kočky nebo dítěte, čehož využívají její nepřátelé.

Byl-li v předchozím díle člověk fascinován šířením nákazy a lidské zloby, v Honu na lišku ho bude spíše fascinovat lhostejnost, s jakou Moire k válce a jejím hrůzám přistupuje. Layela Moire změnila z rozverné ženy v bojovnici, jíž není nic svaté. Sice si ještě občas vzpomene na staré zvyky a snaží se zachránit malého tvorečka, ale i to je spíš pro pocit, že ještě není ztracená, než pro toho tvorečka.

Petra Neomillnerová píše příběh o Moire až stroze, atmosféra je ponurá a neutěšená, přesto se v knize objeví několik humorných okamžiků, sice postavených na drsném vojenském životě, ale přece jen osvěžujících atmosféru, která by jinak byla neúnosně depresivní.

Svým vystupováním se Moire čtenáři trochu odcizuje, protože je mnoho situací, kdy se přestává chovat lidsky. I když únavu, která nutí Moire zatínat zuby a řvát na své milence a vrhat se do bojů, občas zažíváme i my, jen to lépe skrýváme před sebou i před světem, protože se to od nás čeká. V okamžiku, kdy se nám zdá, že jestli to půjde s Moire takhle dál, přestane být naší kamarádkou, projeví se jako vlčice ochraňující smečku a zase se nám dostane pod kůži.

Společně s Moire pak závidíme staršímu čaroději Rabemu jeho nadhled a radost ze života, jakou je i po letech schopen cítit při pohledu na mladou holku, jeho vyrovnanost a klid, s kterým čelí životu a smrti. Větší prostor je dán také layelánci Suntjemu. Ač je to zabiják na první pohled bez skrupulí, tak se člověk nemůže zbavit podezření, že pod tou temnou skořápkou je přece jen dobré srdce.

Příběh není rozmělňován přílišnými popisy ani nimráním se v pocitech hlavních a vedlejších postav. Běží takovou rychlostí, že ho přečtete jedním dechem, plní nadšení, ale po jeho konci se ptáte, co to bylo za sílu, která vám nedovolila se odtrhnout, dokud nepřišla závěrečná tečka.

Hon na lišku doplňuje vydařená obálka od Romana Kýbuse, která podtrhuje temnou atmosféru knihy.

Ukázka z knihy
Rozhovor s autorkou

Vydala: Epocha; 2011