Gordon Andrews: Curran: Volume I – 2. část

Povídky / 17.9.2011 /

Gordon Andrews i pro druhý díl série o Kate Daniels Magie spaluje napsal jednu scénu z pohledu Pána svobodných šelem. Tentokrát nahlédneme do mysli Currana ve chvíli, kdy Katein život visí na vlásku.

Když jsem vylomil dveře od Kateina domu, první, co jsem ucítil, byla krev a jed. Pak kouř a ještě něco, něco slaného, trpkého. Jako akvárium. Co se tu kruci stalo?
Holčička hystericky vzlykala, že Kate umírá. Vlastně se tolik nemýlila. Myslel jsem, že to bude špatné, ale pohled na ni mě zarazil. Kate ležela v koupelně na břiše, bledá pokožka jí ostře kontrastovala s tmavou krví, která se zdála být snad všude. Záda jí něco brutální silou rozpáralo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ji mohu ztratit. Už jsem viděl lidi umírat kvůli menším zraněním.
Pevnost nepřipadala v úvahu. Byla příliš daleko. Proto jsem Doolittleovi, než jsem se vydal tu trubku zachránit, nařídil, aby jel do jihovýchodní pobočky.
Zvedl jsem ji z podlahy a rozběhl se. Úplně hořela a já běžel, jak nejrychleji jsem mohl. Puls měla neznatelný a mě najednou trochu hloupě napadlo, že pokud ji pustím, zemře. Musím ji dostat k Doolittleovi.
Vpadl jsem do pobočky s Kate v náručí a zařval Doolittleovo jméno. Nebylo to potřeba, stál jen kousek ode mě. Něžně jsem ji položil na přistavené pojízdné lůžko a upřeně se na doktora zadíval.
„Zachráníte ji?“
Letmým pohledem zhodnotil její stav. „Můj pane, má rozsáhlá zranění a její druh je …“
„Do toho,“ umlčel jsem ho.
Odspěchal i s ní a já tam jen mohl stát a sledovat, jak Kate mizí.
Odešel jsem do pracovny a z police vytáhl ohmataný výtisk Whiteova Krále bývalého a krále budoucího a poručil si, aby mi přinesli pivo. Po deseti stránkách jsem věděl, že to byla ztráta času. Zavřel jsem oči, opřel jsem se do křesla a čekal na zavolání.
O něco později telefon zazvonil a Doolittle mi sdělil, že se jim ji podařilo stabilizovat. Dostali jí z těla jed a také se jim podařilo srazit horečku.
Kdysi někdo řekl, že je lepší mít štěstí, než být schopný. Autor výroku musel mít při tom na mysli Kate. Už tak rozsáhlé léčitelské schopnosti dobrého lékaře byly díky magické erupci dostatečně rozšířeny, aby jí díky nim dokázal zahojit rány na zádech a zneutralizovat jed, který jí koloval tělem.
Nevím proč, ale když mi řekl, že by se vší pravděpodobností mohla přežít, úlevně jsem vydechl a ani jsem si neuvědomil, že jsem dech zadržoval. Měl jsem si uvědomit, že je moc tvrdohlavá nebo hloupá na to, aby umřela.
Ta hlavní otázka byla, proč jsem se tak bál. Proč mě tolik zajímalo, jestli ta malá idiotka přežije nebo zemře? Nepatřila ke Smečce, nebyla sice člověk, ale ani nebyla jednou z nás. Kdykoliv se mi připletla do života a mávala kolem sebe tím svým párátkem, věděl jsem, že se brzy objeví nějaký problém. Takový, po kterém jeden z nás nebo oba skončíme těžce zranění. Byla arogantní, impulzivní, neuznávala mou autoritu a nerespektovala mé postavení. Vyzvala mě před mými vlastními lidmi. Kdyby to byl kdokoli jiný …
Ale někdy s ní byla zábava a nuda absolutně nikdy. Bože, skoro by stálo za to vidět její výraz, až pochopí, že to já jsem jí znovu zachránil zadek.
Vlastně to byl docela hezký zadek, když už o tom přemýšlím. Popravdě, ten zadek i jeho majitelku jsem viděl před očima velmi jasně. Vstal jsem. Tudy cesta nevede.
Potřeboval jsem sprchu a na chvilku zavřít oči. Raději bych se propadl, než aby mě uviděla unaveného nebo neoholeného. Až se konečně probudí, s pocitem, jako by uběhla maratón, chtěl jsem nakráčet dovnitř svěží a čistý, jako kdyby mi na ní vůbec nezáleželo.

***

Nebylo potřeba, abych se bál. Uběhl téměř den, než mi Doolittle zavolal, že se jeho pacientka začíná probírat.
„Jak se bude cítit?“
„Jako by ji převálcoval náklaďák a pravděpodobně…“
„Bude mít hlad,“ dodal jsem svůj tip.
„Ano, také myslím. Zrychlené hojení vyčerpává tělu zásoby energie. Určitě bude vyhladovělá.“
Usmál jsem se. „Doktore, myslíte, že by si dala talíř horké slepičí polévky?“
Doktor na chvilku zaváhal, než odpověděl: „Můj pane, myslím, že by to velmi ocenila.“
No ano, sedne si a jako hodná holčička sní polévku, kterou jí přinesu. Nejlepší by bylo, kdybych ji přistihl, jak ji bez rozmyslu hltá tak, jako se bez rozmyslu pouští do jakékoli akce, aniž by přemýšlela nad důsledky.
Když jsem vešel do pokoje a za mnou jí nesla jedna z kuchařek na podnosu polévku, zaslechl jsem konec jejich rozhovoru.
„A jak jsem se dostala sem?“
„Jeho Veličenstvo vás sem doneslo.“
„A tentokrát je taky spálený na uhel, nebo pro změnu rozseknutý na dvě půlky?“
Její starost mě dojala. „Ani jedno,“ odpověděl jsem.
Vykulila oči. Dokážu se pohybovat tiše jako kočka. Koneckonců jí přece jsem. Pokynul jsem kuchařce, aby položila tác na stůl u postele. Doolittle se uklonil a i s kuchařkou odešel.
Dal jsem si načas, než jsem se na Kate podíval. Neviděl jsem ji od chvíle, kdy jsem ji sem přinesl. Vypadala lépe, ale ne o moc. Ve tváři byla bílá jako stěna. Pod očima měla černé kruhy a pokožku na tváři měla napnutou. Vypadala jako duch sama sebe. Vypadala křehce.
Nejsem zvyklý ji vídat v tomhle stavu. Trochu mě to vyděsilo.

„Vypadáš strašně.“ Upřímnost je důležitá v jakémkoli vztahu.
Nejdřív si musela pročistit hrdlo. „Díky. Snažím se.“
Křehká a slabá, ale pořád to byla Kate.
Zvedl jsem misku s polévkou a pomyslel si, co by znamenalo, kdybych jí polévku nabídl a ona ji přijala. Možná by si neuvědomila, jaký by to mělo význam, ale já bych to věděl. Tohle bylo ono. Nic riskantního…
Podal jsem jí misku a ona přičichla. Než jsem ji mohl varovat, popadla ji oběma rukama a popálila si ruce.
„Troubo.“ Položil jsem misku před ni a podal jí lžíci.
„Díky.“
Skutečně mi poděkovala. Zatím to šlo dobře. Napůl jsem čekal, že tu polévku po mně hodí.
Kate popadla lžíci a pustila se do jídla. Správně, jen jez.
„Dostal jsi průzkumné mapy? Byly…“
„Jsou zpátky  v zásuvce. Sklapni a jez.“
Posadil jsem se do Doolittlovy židle a pozoroval Kate, jak jí. Bylo to příjemné, oba spolu a ani jsme se jeden druhého nesnažili zabít. Možná kdyby pořád mlčela… Možná kdybych ji pořád krmil.
„Vypadá to, že jsem odhalil tvé tajemství.“
Vypadala trochu překvapeně. Žádná vtipná odpověď. Možná jsem ji vyděsil. Teď drsná nebyla.
„Jsi v pořádku? Trochu jsi pobledla.“
„Jaké tajemství?“
„Tajemství, jak ti zacpat ústa.“ Usmál jsem se. „Prostě je nutné ubít tě skoro k smrti a pak ti dát misku kuřecí polévky. A vytoužené ticho je zaručeno.“
Ušklíbla se a vrátila se k jídlu.
„Co sis představovala, že jsem tím myslel?“
„To nevím. Pro skromného žoldáka jako já jsou způsoby Pána šelem zahaleny tajemstvím.“
„Nevíš, co je to skromnost.“ Dobírat si toho druhého umí spíš ona.
Misku měla prázdnou, tak jsem jí podal další. Tentokrát se naše prsty dotkly. Znehybněl jsem a podíval se jí do očí. Naše tváře si byly velmi blízko. Rty měla pootevřené. Naklonil jsem se k ní a… Popadla misku a kouzlo se zlomilo. Zábavná malá myška.
„Proč jsi mě zachránil?“
„Zvedl jsem telefon a na druhé straně do něj vzlykala malá holčička něco o tom, že umíráš, že je úplně sama a blíží se nemrtví. Myslel jsem si, že by to mohla být zajímavá tečka za jinak nudným večerem.“ To a taky jsem zatraceně nesnášel nemrtvé.
Vypadala zmateně. „Jak Julie věděla, že má volat zrovna sem?“
„Co jsem pochopil, stiskla na telefonu vytáčení posledního čísla. Chytré děcko. Řekneš mi, do čeho ses zase namočila.“ Neptal jsem se. Mí lidé prohledali její dům, očichali každý centimetr. Útočníci byli tři a žádný z nich nebyl člověk. Žádná těla, ale na zdech zůstaly stopy po ohni, promáčkliny a skvrny. Nejlepší, na co přišli, bylo, že něco zabila v kuchyni, druhého útočníka zapálila a třetího hodila na zeď. Derek odvezl Julii do Pevnosti. Zkoušel s ní komunikovat, ale ona byla dítě ulice. Nikomu nevěřila a také s nikým nemluvila.
Z Kateiny bledé tváře se na mě zadívaly tmavé oči. „Ne.“
Možná mi nerozuměla. Bylo toho na ní v poslední době moc.
„Ne?“ Dal jsem jí šanci.
„Ne.“
Do háje, už zase. Zkřížil jsem si paže, podíval se na ni nespokojeně, přesně, jak jsem se cítil. Pohled mi oplatila. To už stačilo.
Znovu jsem se opřel. „Víš, co se mi na tobě líbí? Nemáš žádný rozum. Sedíš tady v mém domě, neudržíš lžičku v ruce, a přesto se odvažuješ říct mi ne. Tahala bys Smrt za vousky, kdybys na ně mohla dosáhnout.“ Ona to sice nevěděla, ale tomu poslednímu byla blízko. Velmi blízko. „Zeptám se tě znovu. Co jsi dělala?“
„Vida. Vrátím Smečce průzkumy, které si nechala proklouznout skrz prsty, a místo odměny mě sem přineseš, vyslýcháš mě a vyhrožuješ mi ublížením na zdraví. Jsem si jistá, že Řád bude nadšený zprávou, že kožoměnci unesli jednoho z jeho zástupců.“
„Aha. A kdo jim to asi poví?“ Ano, Smečka by projevila velkou lítost, že nebyla schopná zachránit jednoho ze zástupců Řádu, jehož zranění byla velmi rozsáhlá. Bylo by to tak snadné. Rozdrcená průdušnice a hrtan, jako by ji někdo škrtil? Nikdy nevíte.
Změřila si mě, jako by odhadovala mé úmysly. Udělal bych to?
Nepokoušejte mě.
„Hádám, že ti prostě budu muset nakopat zadek a utéct odtud.“
Hahaha. Možná, kdyby mi v mozku praskla cévka.
Střelila po mně tím svým šíleným úsměvem.
Vycenil jsem na ni zuby. „Leda ve tvých snech.“
„Nikdy vlastně nedošlo na ten zápas, cos mi sliboval. Možná bych vyhrála.“
Jo a toho dne bychom s Lidem uspořádali ve staré stodole společné představení.
Podivně se zatvářila. „Koupelna je tady kde?“
Ukázal jsem na dveře. Nato se opatrně zvedla z postele, jako by si nebyla jistá, jestli ji nohy unesou. Skoro jsem ji politoval. Pak jsem si ji prohlédl a neubránil se úsměvu.
„Co ti přijde tak legračního?“
„Na kalhotkách máš mašličku.“
Podívala se dolů. Měla na sobě krátké tílko a modré kalhotky s krajkovou mašlí. Nejdřív zbledla a pak zrudla. Hahaha.
„Co je na mašličkách špatného?“
„Nic. Ale čekal jsem ostnatý drát. Nebo jeden z těch ocelových řetězů.“
Nakrčila nos. „Věřím si dost na to, abych mohla nosit kalhotky s mašlí. Mimoto jsou měkké a pohodlné.“
No podívejme. „To bych se vsadil.“
Znovu vykulila ty velké oči. Zaváhala. „Předpokládám, že asi nebudeš tak ohleduplný, abys mi poskytl trochu soukromí.“
A přijít o další pohled na kalhotky? „Ani náhodou.“
Se zřejmou námahou se zvedla z postele, ale nohy ji zradily. Skoro jsem ji nechytil, než se mohla svalit na podlahu. Držel jsem ji těsně u sebe, užíval si tu blízkost. Voněla jako Kate. Na tu vůni bych si zvykl.
„Potřebuješ pomoct, drsňačko?“
„Díky, zvládnu to sama.“ Ztuhla. Držel jsem ji o vteřinu déle a pak ji pustil. Zamířila k nejbližším dveřím.
„To je šatna.“ Znovu jsem jí ukázal správné dveře.
Vypadala, jako by se chtěla rozplakat, a zapadla do koupelny.

E-book Curran je zdarma ke stažení na webu autorů.

Přímá řeč byla převzata z knižního vydání Magie spaluje, Fantom Print, 2011

Překlad: Axia

komentáře 4

  • Renča 17.9.2011na0.00

    Díky, Ax, za překlad. Tahle scéna v knize se mi líbila :) Tak jsem ráda, že si jí Gordon vybral.
    Scéna z pohledu Kate o malinko posunutá je tady: http://fantasya.cz/clanek/2136-magie-spaluje

  • Cukýna 17.9.2011na0.00

    Přidávám se k díkům za překlad :)

  • Zuza 18.9.2011na0.00

    Tak tak děkujeme :)

  • Táňa ;) 17.4.2012na0.00

    Wrr… Děkuju moooc za překlad :D Currana přímo zbožňuju ;)

    _________________________
    I added cool smileys to this message… if you don"t see them go to: http://s.exps.me

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít