Catherine Fisherová: Inkarceron
Dívčina odpověď ho překvapila. „Jak ti můžu pomoct? Co může být v dokonalém světě špatného?“
Sevřel Klíč v pěsti. Modré světélko začalo blednout. Zoufale zašeptal: „Prosím. Musíš mi pomoct Uniknout.“
Sedmnáctiletý Finn Hvězdovid žije v Inkarceronu, ohromném vězení s vlastní zlovolnou inteligencí. Nikdo se nedostane Ven ani dovnitř, a přesto si Finn o sobě myslí, že přišel z Venku. Spolu se svým marnivým přísežným bratrem Keirem se snaží přežít a najít si své místo v drsném prostředí. Finn je díky svým vizím podporován Sapientem Gildasem, který si myslí, že mu proto pomůže uniknout z vězení. Jednoho dne se Finn dostane ke křišťálovému Klíči, který vypadá stejně jako tetování na jeho ruce. Pak se s Keirem, Gildasem a otrokyní Attiou vydají na cestu pryč z vězení a Klíč jim k tomu má pomoci.
Claudia – dcera Správce Inkarceronu – žije Venku. Život Venku se zastavil, nebo spíš vrátil do středověku. Každý se musí chovat podle pravidel Doby, pokrok je zakázaný a technické věci se nesmí používat. Claudia se chystá na svatbu s princem Casparem. Společně se svým učitelem Sapientem Jaredem vymýšlí, jak se nechtěnému svazku s rozmazleným a hloupým princem vyhnout. Pak ale najde v otcově pracovně křišťálový Klíč. Finn s Claudií zjistí, že pomocí svých Klíčů spolu mohou komunikovat. A tak začíná Claudie Finnovi a jeho přátelům pomáhat z Vězení, aby oni jí pomohli vyhnout se sňatku.
Hlavní postavy nejsou kladní hrdinové, jsou to přinejmenším zloději, ale dost často i vrazi. V knize nenajdeme příliš ryzího citu, většina postav se vzájemně jen využívá pro získání vlastního cíle. Každý hraje svou vlastní hru a spřádá intriky. Oba „ideální světy“ jsou experimenty, které nevyšly a ráj na zemi nepřinesly. A takové podmínky netvoří příliš dobré charaktery. Občas se ale někde zaleskne zlato a tedy i naděje, že hluboko v našich hrdinech je ukryté dobro, kterému stačí jen dostat se na povrch.
Čtenář je celou dobu udržován v napětí, co se bude dít dál, protože nic není jasné a nic není takové, jak vypadá, zvlášť když Inkarceron občas zafunguje jako Deus ex machina. Atmosféra je celkově temná a pochmurná, každý se něčeho bojí. Strach se usadil v lidech Uvnitř i Venku.
Autorka píše lehce a stránky rychle plynou i přesto, že děj je ponurý a mnohdy děsivý, ani ne tak samotným příběhem jako vykreslením utopistického světa, který se z ráje změnil v peklo. Informace o světě a jeho obyvatelích nám autorka sděluje po troškách a povzbuzuje tak čtenáře k tomu, aby přemýšlel, jaký význam daná informace má a jak nás posune v příběhu.
Kniha se hodí pro milovníky postapokalyptických příběhů, utopistických světů i pro ty, kdo mají rádi jako námět velkou cestu, která mění obyčejné lidi v hrdiny. Pokud jste se v žádné z těchto skupin nenašli, tak si ji zkuste přečíst taky, třeba vás zaujme a rozšíříte si obzory. Vždyť už jen název Inkarceron vybízí k přečtení, to jméno má zvuk. A kdo by nechtěl poznat temnou a mocnou bytost, kterou je kruté a myslící vězení, jeho obyvatele i jeho obdivovatele?
Vydá: Knižní klub; květen 2011
Napsala jsi to moc hezky, takže jsem si jen potvrdila to, co už mě napadlo při čtení anotace – tohle není kniha pro mě. Mám radši veselejší nebo romantičtější knihy, ale z tohohle čiší smutek a zlo. Já hold nejsem hororový človíček.
Na me to taky bylo dost pochmurne, ale i tak se to dobre cetlo…