Ritual

Před pár dny vydala Jihlavská Gothic rocková kapela XIII. Století svoje poslední dvojcd s názvem Ritual. Ačkoliv se jedná o kompilaci (nebylo zde recenzováno ani album Nocturno, obsahuje pouze live skladby), obsahuje album i několik nových písní, a tak se na něj spolu podíváme…

Album Ritual vyskočilo na pulty obchodů začátkem dubna, tudíž se jej ještě nedotkla změna obsazení a všechny klávesy (a nejen ty) obstarala Jana Havlová. Kdo ji zažil na koncertě, ví, jaký to byl skvost…bohužel jsme se s ní museli z neznámých důvodů rozloučit a naše poslední vzpomínka na ni může být právě formou tohoto alba.

Hned první píseň, Fénix, je jedna z nových, dosud nepublikovaných skladeb. Začátek mírně připomíná Kabarette Voltaire z cd Dogma, poté nastoupí příjemný kytarový rif a melodickou linku dotvoří příjemné klávesy, text je nenásilný a poslouchatelný, jen se nemohu zbavit dojmu, že celá skladba je poskládána z předchozí tvorby „třináctky“. Fénix mi zní jako mix několika písní, bohužel nejen melodicky, ale i textově. Petře Petře, příště trochu originality…

Následující skladbu snad nemusím blíže představovat, Nosferatu is dead je jedna z jejich nejhranějších skladeb, a to po právu. Lehký text a chytlavá melodie z ní dělají skladbu, která neurazí, naopak si ji dost možná i zamilujete.

Třetí píseň, Vampires, mám velmi, velmi rád. Chytlavá, rocková skladba s podmanivou melodií zaujme i ty, kterým skupina XIII. Století nic neříká. Původně se objevila na albu Ztraceni v Karpatech v roce 1998 a v těchto dobách snad Petr nevydal jedinou píseň, která by nebyla po textové stránce kvalitní.

Vendetta, zkrácená verze této písně je čtvrtou skladbou alba. Opět nic nového, ale ani nic, co bych já osobně na albu postrádal. Vendetta je příjemná po melodické stránce, i když je víceméně stereotypní a Petrův hlas prohnaný mixpultem mi opravdu nesedí. Celá skladba působí jako prohnaná syntezátory a to by zrovna tahle kapela dělat nemusela.

Následuje královna tohoto (prvního) cd, Justina. Velmi, velmi stará píseň (20 let) se stále řadí k mým nejoblíbenějším a jen tak nezmizí. Potvrzuje rčení, že v jednoduchosti je krása. Justina možná některé neoslní, ale rozhodně si nikoho nenaštve. A opět i tady platí, že Petr Štěpán je mistrem textu.

Nevěsta temnot…no…původ má na albu Nosferatu, ke kterému jsem si až na jednu píseň nikdy nenašel cestu. Pomalejší skladba, jejíž síla opět spočívá ve velmi silném a textu. Znáte-li ale všechny skladby třináctky zpaměti, nemá vám píseň moc co nabídnout.

Sedmým počinem Ritualu je nejhorší skladba posledního cd Dogma. Sakra Petře proč ty máš ty svoje Katakomby tak rád? Videoklip, který k nim byl natočen, nebyl zrovna nejpovedenější, totéž platí i o písni samotné. Nezaujal mě ani text, ani melodie, takže přepínám na další skladbu dřív, než začneš „ignorovat MTV“.

Berlin & Vienna, příjemně nepříjemná změna. Svižná a chytlavá písnička, ale anglický text…resp. jinak, Petrovou angličtinou posvěcený text…to je přesnější. Nedokážu si představit, že by The Sisters of Mercy nazpívali něco v češtině, tak proč probohy musí třináctka zpívat v angličtině? Chápu, že se Petr Štěpán snaží hlasem přiblížit Andrew Eldritchovi a docela mu to hlasově jde, ale výslovnost působí velmi amatérsky.

Růže a kříž…opět 20 let stará skladba, kterou já osobně miluji. Baladický skvost, který byl zřejmě (soudě dle počáteční kytary) nahrán v několika verzích, my dostáváme tu aktuálně hranou na koncertech. Já sám na ni mám hodně silné osobní vzpomínky, a jelikož zde nejsou moje nejoblíbenější Hvězdy chtějí patřit tobě, je tato skladba tou nejlepší (a možná taky jedinou) baladou na prvním cd.

Měsíc lovce, opět album Dogma, tentokrát ale podstatně lepší výběr, než předchozí skladba z tohoto alba. Opět hledejme sílu v textu a příjemné klávesové lince, kdo bude ale pečlivě poslouchat a vnímat slova, nezůstane neodměněn.

A dostáváme se k oné pověstné jediné písni, kterou mám z alba Nosferatu v oblibě, Upír s houslemi. Opět zkrácená verze (proč sakra?) krásné písně, která přitáhla nejen mě, ale i spoustu dalších k této.  Kdo neslyšel, ať napraví a udělá si obrázek sám.

Rezident evil, agresivní skladba, v níž kapela odkazuje na některé své předchozí písně, prakticky vzato příjemná vložka a melodické zpestření před následující písní.

Prokletí domu slunečnic, pro mnohé nejlepší píseň alba Dogma. A ano, i já s tím souhlasím. Snad jediný song z posledního alba, který si zachoval tvář původní třináctky a díky lehkému nádechu modernizace a temnému textu opět stojí za poslechnutí.

První cd zakončuje skladba Butterfly on a wheel, pomalá, smutná a velmi krásná píseň. Kdyby ji nekazila Petrova angličtina… Pokud ji ale překousnete, nebo vám nevadí, skladba si najde místo ve vašem srdci.

Navodíme hezky polehounku atmosféru druhého cd, a to písní Gotika. Sedmiminutová skladba se od stejnojmenného alba z roku 1994 nikde neobjevila, a tak není na škodu opět připomenout její temné melodické linky a lehce démonický hlas i text.

Kabarette Voltaire, kamenujte mě a bičujte, ale mě se líbí, a to tak, že hodně. Komu stačí málo, spokojí se s příjemnou melodií, kdo je náročnější, má k louskání v některých pasážích pro někoho relativně těžký text (pokud nemá aspoň základní znalosti některých historických míst a skupin).

Následující Fatherland rozhodně není třeba představovat fanoušků, kteří aspoň jednou navštívili nějaký z koncertů. Snad nejhranější a nejemotivnější koncertní skladba nesmí chybět ani tady. Opět je ale zapotřebí k plnému prožití znalost alespoň základních historických faktů.

Další píseň je opět anglická, ale místy snesitelná a příjemné znějící. London after midnight, její klasifikace „fulmoon remix“ víceméně značí o minutu a půl střiženou původní verzi. Jednoduchý text a jednoduchá melodie, od této skladby se toho nedá očekávat moc.

Poslední letadlo do Buenos Aires, opět zkrácená verze. Své fanoušky si možná najde, já mezi ně ale rozhodně nepatřím. Skladba se zdlouhavě vleče, i přes zajímavý text je pro mě tato píseň neskousnutelná.

Po dlouhé skladbě následuje další dlouhá, Absinth. Buď ji budete milovat, nebo nenávidět, opět nehledejte žádnou chytlavou či rychlou melodii, zde se dočkáte temných chorálů a velmi působivého textu. Skvělá volba.

Královna druhého cd, ve zkrácené verzi, tou je Elizabeth. Hojně rozšířená i v podvědomí lidí, kteří se nepohybují na gothické scéně, hraná na koncertech a v klubech po celé Evropě. Jedno z mistrovských děl skupiny zde prostě nesmí chybět. Elizabeth Bathory, své místo si zde právem zasloužíš.

Smutné časy, velmi stará skladba vzdává hold původnímu gothickému hudebnímu stylu, málokdo v ní ale zřejmě dokáže vidět to, co se Petr snažil naznačit. Co více říci o písni, která se nám sama snaží něco říct.

Z alba Werewolf k nám přichází Třinácté znamení, i zasvěcené veřejnosti nepříliš známá skladba byla opět vybrána dobře, nenaruší gothickou atmosféru a po melodické stránce je na poslech příjemná.

Bela Lugosi’s Dead…kultovní píseň skupiny Bauhaus, jejíž přezpívání třináctce plně schvaluji. Skladba se hodno hodně těžko, je hodně o emocích a jako taková se musí slyšet celá a pokud možno nezaujatě, ale až pokud ji neznáte a budete si ji chtít poslechnout poprvé, doporučuji počkat na nějakou hodně silnou bouřku.

Mystery Anna, ne tak dobrá jako Justina, ale přesto pěkná a chytlavá píseň. Pro staré fanoušky nutnost, nostalgie je nostalgie a text je opět zamyšleníhodný.

Tady se na 20 minutek zastavím, odložím čokoládu, zavřu oči, nastavím smyčku, vytáhnu cigaretu a poslouchám. Jolene. Co víc si přát, než tento božský skvost. Původní verze od Dolly Parton – genialita. Remake od The Sisters of Mercy – genialita. Živé vystoupení s Janou Havlovou u mikrofonu – GENIALITA! A za tím vším jako tečka tohle. Miluju Jolene, miluji ten text, který je nazpívám moc pěkně, miluji tu chytlavou melodii.

Na závěr se jako sladká tečka rozezní Iglau, málo známá skladba z limitované edice cd Land of Bizarre. Marně vzpomínám, kde jsem tu originálku sebral…asi přišla s limitovanou edicí Knihy Nosferatu…opravdu nevím, kde je toto cd k sehnání. O důvod víc si tento komplet pořídit, Iglau je temná píseň, kterou si zamilujete.

Těchto 27 skladem tvoří kompilaci na dvou cd s názvem Rarites. Díky několika novým skladbám a hlavně Jolene je to pro každého správného fanouška prakticky nutnost, pro občasného posluchače se hodí více, než některá plná alba, nepředčí ale Best Of cd Karneval.

Závěrem takové malé filozofování…jedna z hlavních věcí, kterou je třináctka specifická, je právě text, a jak mi sám Petr Štěpán jednou řekl: „Nesmíte u uměleckého díla brát vše doslova. Vždy jde o osobní přístup a subjektivní výpověď. Jinak by autorovy emoce a fantazie neměly žádný smysl.“