Smrt je jenom začátek…

Próza / 17.11.2010 /

Probuzení upírky.
A zatímco měsíc ozařoval mramorovou hrobku záplavou světla, bouře o sobě dávala opět vědět, jako by se vracela po své stopě. V té záři jsem spatřil v temnotě hrobky krásnou ženu s plnými tvářemi a rudými rty, zdánlivě spící na katafalku.
– Bram Stoker

Moje nová domovina. Těsná, úzká, tmavá a chorobně chladná. Temná komnata bez oken a dveří. Když jsem se v ní poprvé probudila, neviděla jsem vůbec nic. Neuvědomovala jsem si vůbec nic. Mou mysl zaplavilo jen jakési tupé překvapení, že ležím na zádech s rukama složenýma na prsou a nade mnou se klene cosi tmavého. A těžkého.

Němé ticho tepající v mých ubohých uších.

Dotek studeného saténového polstrování na křehké kůži.

Byla jsem příšerně prokřehlá…

Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležela, prázdná hlava, dokonale prostá jakýchkoli pocitů a neschopná sama uvažovat. Nevím, jestli jsem v ní strávila minutu, hodinu, den nebo třeba celý rok. Možná dva roky, tři…

Možná celá strašlivá staletí. Možná celou věčnost…

V té tiché temnotě se zdála být vteřina stejně dlouhá jako milion let a pojmy typu rok a den zcela ztrácely svůj smysl. Mohla jsem ohluchnout a oslepnout, aniž bych si to vůbec uvědomila.

Nic jsem neviděla.

Nic jsem neslyšela.

Jediná věc, kterou jsem byla schopná vůbec vnímat, byla nestvůrná nicota, úporně útočící ze všech stran. Až mě konečně napadlo pohnout se…

 

Chtěla jsem zvednout ruce, ale nešlo to. Cosi nade mnou leželo. Cosi velkého a těžkého. Cosi, co bych zřejmě měla zkusit odvalit, odkopnout, odsunout, odhrnout, odstranit. Cosi, co mé malé ručky (k mému velkému překvapení) jednoduše nadzvedly a odsunuly.

Těžké kamenné víko se svezlo na tvrdou podlahu a hlasitá rána se stonásobně rozlehla celým tím mrtvým tichem. Mrtvolně mrtvým tichem plným mizerných mazlavých mrtvol. Velice příznačné, protože jsem se probudila v hrobce.

Mé oči konečně prohlédly. I v tom slepém šeru jsem si ji výborně vybavovala: chladná a komfortní, se spoustou vymodelovaných výklenků ve zdech a nyní plná pomalu uvadajících věnců a kytic ovázaných širokou černou stuhou zdobenou zlatě vysázenými slovy:

Odpočívej v pokoji…

 

Pomalu jsem se posadila a ještě jednou jsem se rozhlédla kolem, abych se skutečně přesvědčila, že se mi to doopravdy nezdá. Ale nic se mi nezdálo. Zavřela jsem a otevřela oči, ale byla to pořád ona. Naše hrdá hrobka.

Konečně jsem začala znovu uvažovat. Projelo mnou překvapení z příšerného poznání a zároveň se mi stáhl žaludek, když jsem si uvědomila, co by se stalo, kdyby mě zakopali zavřenou v rakvi do země, nebo rovnou spálili společně se skutečnými mrtvolami v přecpané peci krematoria.

Byla jsem považována za mrtvou?! Uložena do rodinné hrobky k věčnému spánku v objetí mrazivého mramoru?! Taková zima…

Divím se, jak jsem vůbec mohla ještě pociťovat zimu, ale v tu chvíli – tak jak mě pohřbili – jsem se choulila do studeného saténu svých tenounkých šatů. Začala jsem si třít zkřehlé ruce.

Chtěla jsem křičet, volat a vřískat, dokud mě někdo neuslyší, nepřijde a nevysvobodí mě ze zdí zamčené hrobky. A i kdyby můj zoufalý nářek nikdo neslyšel, mohla jsem pořád zkusit vyvrátit dveře a vylézt ven sama. Když jsem byla dost silná na to, abych se sama dostala z rakve – zvedla veliké víko vážící –

Tak počkat.

Kolik tak mohlo vážit? Několik prstů tlusté víko vytesané ze stejného mrzkého mramoru jako zbytek mé velebně vyhlížející rakve? Vážně bych je zvládla zvednout?! Víko pohozené po zemi mi sice dávalo za pravdu, ale že by moje štíhlé a slabé, zimou roztřesené ruce…?

Ruce vznášející se před mým ospalým obličejem. Bělostné jako čerstvě spadlý sníh a studené jako dva malé kousky ledu. Přitiskla jsem si ruce na hruď. A vzápětí je zase s vyděšeným vzdechem zvedla k ústům. Nekřičela jsem.

Mé srdce nebilo.

Byla jsem mrtvá.

A dvě drobné rudé ranky nahmatané na krku dávaly této drzé domněnce ochotně za pravdu. V mém zmučeném mozku se vzedmuly vzpomínky…

Unylá upřímná soustrast. Víly uvily věnce vanoucí sladkou vůní vadnoucích květin. Matně se mi vybavovaly pitvorné tváře pozůstalých jako vybledlé světlé skvrny ve ztemnělém sivém sále, kde svítily jen vysoké svíce u mé hlavy. Nezatlačili mi oči. Viděla jsem je. Všechny. Ale oni nevěděli, že se dívám. Pamatuji si na jejich bledé bezkrevné rty, šeptající jako šustot servaného listí pod mýma nohama, když jsem se na podzim procházela parkem. Na jejich černě oděná těla, naklánějící se nad mou rakví jako bizarní bezlisté stromy pokroucené nějakou chorošovitou chorobou. Na tu nestvůrnou noc, kdy tekla krev z mého roztrhaného hrdla a z mé –

Ne! Ne a ne. Už NE!!! Nechci znovu prožívat tu hrůzu a zase cítit na svém těle stisk těch ohavných ohnilých spárů smrti.

Krev stéká ze rtů…

 

Hladovím…

Ale ne po měkkém mase.

Žízním…

Ale ne po perlivém víně.

 

Věděla jsem, že musím vyjít ven… a ukojit svůj hlad…

Přepadla mě touha vzlétnout na blanitých netopýřích křídlech a osedlat ošidnou vichřici. S kvílením, ne nepodobným nářkům milostivé meluzíny, bušit na okna a dožadovat se vstupu do ztemnělých pokojů tichých spáčů… A rozkousat jejich krky ukrývající krev, zabořit do nich své dlouhé, bílé a ostré zuby a rvát maso z krvavých kostí…

…rozbíjet lebky, mlaskat měkké maso, vysávat morek z rozdrcených kostí…

…rochnit se a válet v kaluži horké krve, stejně jako se krásná a krvavá hraběnka Báthoryová koupala v kádi plné panenské krve…

A kousat.

KOUSAT!!! Kousat, kousat, kousat, kousat, kousat, kousat, kousat, kousat…

 

Vyskočila jsem z rakve. Vskutku vyskočila, protože jsem si zničehonic připadala lehká jako pírko. Lehčí než balón naplněný héliem, pomalu vzlétající k nočnímu nebi. Lehčí než vzduch…

Právě tak lehká, abych mohla pohodně přeskočit nízkou hřbitovní zídku.

Vrata hrobky (která jsem předtím chtěla vlastnoručně vymlátit) pro mě nebyla nejmenší překážkou. Vyšla jsem ven…

 

Venku zuřila bouře.

Říká se, že když venku řádí vzdychající vítr, žení se čerti. Rohatí démoni s klapajícími kozlími kopyty a černé čarodějnice se spečenými hadovitými vlasy. Prý společně tančí a blázní mezi blesky, vlní se ve vzdušných vírech a k tomu jim místo hezké hudby vyhrává vzteklé vřískání vichřice. Já jsem ale neviděla žádná šklebivá strašidla tančit mezi zmrzlými hroby, ani vznášet se ve vzduchu nad záhonem zasněžených křížů. Žádní malí divotvorní diblíci mě netahali za vlasy ani za záhyby saténové sukně. Jen vzteklý vítr se ze mě pokoušel servat smuteční šaty…

Jako by měla vánice vlastní hlas…

Jako by mě cosi volalo…

Kdosi…

 

„Co jste zač???“bouře mu rvala slova z úst a nesla je společně s malými, ostrými vločkami ke mně. „Vy!!! Co tam děláte?!?“

Otočila jsem se a spatřila ho (navzdory sněhu) přicházet. Vítr se do něj tak opíral, že ho div neporazil.

Hrobník.

S rýčem (Rýč??? Co proboha chtěl zrovna teď kopat, když je zem zmrzlá na kost???) v ruce a zabalený do dlouhého tmavého kabátu s čepicí naraženou tak hluboko, že jsem ani pořádně neviděla jeho obličej. Ale on mě viděl. Ze začátku mu vánice kazila výhled a až teď si všiml, že navzdory krutému mrazu stojím jen tak – bosá a prostovlasá (zahodila jsem boty, ani jsem sama nevěděla proč)  – ve sněhu. Musela jsem vyhlížet neuvěřitelně zbědovaně. Bílý roztřesený přízrak s mrazem zrudlými tvářemi  – zahalený jen do tenounkých kousků saténu sešitého do dlouhých vlajících šatů – s velkýma vykulenýma očima a žalostně našpulenou kapří tlamičkou. Vlasy mi vlály okolo hlavy jako svatozář, zběsile se zmítaly ve větru,  jako by mi je chtěla bouře vlastnoručně vytrhat. Jeden po druhém, až by mi z holé hlavy crčela krev, která by okamžitě zmrzla dřív, než by mi stihla ztéct do úst. Jak by asi chutnala???

Nevěděla jsem. Hrobník už nekřičel, jen se divil. Přebrodil se stále rostoucí závějí vloček až ke mně a začal si sundávat ten teploučký kabát. „Co se vám proboha stalo???“ptal se roztřeseně, zatímco zápolil s rukávy. „Jak jste se sem dostala???“

„Mrznu!!!“šeptala jsem s nefalšovaným, nehraným zoufalstvím. „Je mi zima a mám… hlad.“ To poslední slovo jsem doslova vydechla. Všimla jsem si totiž, že má dost tlustý krk. Masitý. Krk ze kterého by se dalo krásně sát…

Tehdy mě poprvé zachvátila mučivá agonie věčného hladu. Všechny mé vnitřnosti se svíjely jako klubko šílených slizkých červů pokoušejících se pozřít jeden druhého a zároveň jsem pociťovala ostrou bolest, jako by do mě někdo vrazil do běla rozžhavený nůž. Možná spíš ostře přiříznutý osikový kolík…

Když si svlékal kabát, zahodil rýč.

Chyba. Těžká chyba.

Objala jsem ho.

Jestli byl v poslední mrazivé chvilce svého života překvapen, nedal to nijak najevo. Moje ledové ruce se mu plazily po zádech. Pevně ho stiskly. A rudé rty našly tepnu.

Křičel se a zmítal, ale na mě byl samozřejmě slabý. Lačně jsem sála, jeho horká krev v mých nenasytných ústech kořeněná a lahodná jako to nejlepší víno. Ta železitá slast…

Sesypal se.

Jen jedno kousnutí a usneš navždy. Když už nezbyla ani kapka, upustila jsem ho na zem. Byl teď bílý. Bezkrevný, bílý jako sníh…

Sněhové vločky se sypaly z rozřezaných mrazivých mraků. Brzy ho pohřbí pod hlubokou ledovou závějí, stejně  jako on pohřbil mnoho jiných. Možná až ho najdou, rozšíří se podivné pověsti. Pověsti o vraždách, vandalech, hanobení hrobů, hraní fotbalu s urnami místo kopačáku a o zmražených mrtvolách – dokonale konzervovaných přesně jako hluboce zmražená kuřata a krůty v  prostorném mrazáku obří značkovém lednice –  ukradených z márnice…

Kdo by podezíral ubohou mladou mrtvolu, která přes den spořádaně spí s rukama na prsou ve své měkounké polstrované rakvi??? Zvlášť dnes, když už na upíry nikdo nevěří???

Sebrala jsem ležící rýč a jeho ostrou, omrzlou hranou jsem mu odsekla hlavu. To aby si nikdo na krku nevšiml drobných stop po kousnutí. Krční kosti křupaly, maso se páralo. Jako když se pokoušíte odtrhnout křehké křidýlko ze zmraženého kuřete. Šlo to špatně, ale po pár ranách přece jen povolila. Skvělý suvenýr.

Napadlo mě, že bych mohla tu naivní, důvěřivou hlavu hrobníka, který chtěl pomáhat bílým dámám v nouzi posadit třeba na náhrobek nebo narazit na špici zčernalého vysokého plotu (samozřejmě hned u branky, aby každý viděl), ale najednou mě nějak přešel humor. Bylo to příliš snadné.  Prostě jsem ji hodila přes plot.

Tak. Ať si každý myslí co chce. Bude to záhada.

Jeho ležící, bezvládná postava už začala pomalu mizet pod rostoucí závějí. Sněžné kvočny se opravdu činily. Jejich maličká kuřátka – vločky- byly všude. Nade mnou, kolem mě, pode mnou. Všude. Dopadaly mi na tvář. A neroztávaly.

Sníh je tak neuvěřitelně krásný. Je čistý. Je bělostný a neposkvrněný. Sníh zahlazuje a zaobluje všechny věci, zakrývá v zimě tichou zem, všechno ošklivé, všechno co už bychom nikdy, nikdy nechtěly ani koutkem oka vidět mizí pod jeho tichou prachovou peřinou.

Vážně jsem vzhlédla k ztemnělému zimnímu nebi. Shlížel na mě měsíc, mocný a majestátní. Měsíc, jehož měkké stříbrné světlo nás nemrtvé nezraňuje. Velká bílá královna. Nebo slunce noci.

Zvolna jsem se odvrátila od černočerného nebe. Už jsem necítila lezavou lednovou zimu, vítr vlající mými vlasy, ani studený, sinalý bílý sníh, ve kterém nezanechávaly mé drobné nožky žádné stopy…

Ne. Necítila jsem nic. Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi četla mimořádně morbidní motto : „Život je změna, chaos, špína a utrpení. Smrt je mír, řád a věčná krása. Cit je zdrojem věčné bolesti. Řešení je obejmout smrt, která je dokonalá skrze ztrátu všech smyslů.“

Skoro jsem byla v pokušení tomu uvěřit. Vlastně už tomu zcela věřím… Veškerý cit se ze mě navždy vytratil – zmizel do neznáma – a na jeho místo nastoupila jen věčná touha tvorů noci. Zamrzlá v čase, věčně mladá a krásná, bezcitná a chladná jako antická alabastrová socha.

Dokonalé.

Bylo to jako sen. Byla jsem stejná jako ony, chladná a bílá jako vločky vlnivě se snášející černočerným nebem ze spárů zimní bouře. Já jako ledová loutka v krvavé zimní pohádce. Snášel se na mě sníh, každá vločka jako letmý ledový polibek maličkých ušpulených úst.

Shodila jsem z ramen ten těžký kabát a zvolna vykročila ven. Prošla jsem brankou, skrz vysoký zčernalý plot dál do noci, kde čekají stovky smrtelníků, prahnoucí po mém pavoučím polibku. Navždy se budu toulat pod měsícem. Vířit ve vichřici. Tančit po hřbitovech. Zmrzlá zrůda. Bílá jako sníh, rudá jako krev. Protože smrt je jenom začátek…

komentáře 2

  • Axia 17.11.2010na0.00

    temné, krásné.

  • Cukýna 18.11.2010na0.00

    Rozhodně zajímavé, ale občas je použito vícero slov, než je nezbytně nutné a zbytečně to odvádí čtenáře od děje. Například křičet, volat a vřískat – stačil by jen jeden výraz. V jednoduchosti je krása :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít