Matt & Elena: První rande (4. část)

Povídky / 22.4.2010 /

Předposlední část povídky o Mattovi a Eleně od L. J. Smithové, autorky Upířích deníků.

„Matte, můžeš mi něco říct?“ zeptala se Elena a pohrávala si prsty s ubrusem.
Mattovo srdce poskočilo. Pár minut vůbec nevnímal konverzaci. „Jasně, copak?“
„Co je tak zvláštního na autech? Co na nich kluci mají?“
Na moment se Matt zastyděl. Jen pomyšlení na jeho staré, otlučené auto způsobilo, že si myslel, že si z něj dělá srandu.
Ale nedělala. Myslela to vážně. Zdálo se, že zapomněla, co má za auto, a položila všeobecnou otázku o klucích.
„No,“ potlačil reakci poškrábat se za krkem. „Auta jsou… ideální auto… hm…“
„Zajímalo by mě, jestli to nějak nesouvisí s dobou, kdy se jezdilo na koních,“ zeptala se Elena a naklonila hlavu.
V Mattově mozku sepnulo. „Hej – to – to by mohlo být ono – pro mne, aspoň. Strávil jsem pár dní na farmě, když jsem byl dítě – však víš, jen malá farma, ale byli tam koně. A za jejich stájemi byly stáje plnokrevníků, závodních koňů, chápeš?“
Kývla a povzdechla si.
„Strašně rád jsem se díval, jak se pohybují. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy viděl – teda zvířata, myslím,“ dodal spěšně.
„Jak krásní byli?“
„No – prostě – já nevím. Byli prostě neskuteční. Nádherné dlouhé nohy, hlavy vždy nahoře s vlajícími hřívami. Pohybovali se způsobem, který neumím popsat – jakoby líně, ale zároveň jsi viděl tu spoustu energie uvnitř. Jako kdyby chtěli navždy běžet co nejrychleji.“ Matt se natáhl pro svou kolu, když si uvědomil, jak dlouho mluvil. „Promiň, nechal jsem se trochu unést. Myslel jsem tím, že koně jsou rychlí, a stejně tak auta. Hádám, že to je důvod, proč je mám rád.“
„Neomlouvej se. Bylo to opravdu zajímavé,“ řekla Elena a on si uvědomil, že říká pravdu, že ji to opravdu zajímá. Držela kousek zapomenuté housky v ruce.

„Díky, žes mě poslouchala,“ řekl Matt. „Oni… opravdu byli krásní.“ Jeho hlas se zasekl někde v krku, když pohlédl na nádhernou dívku před sebou.
„Takže rychlost je toho součástí,“ řekla Elena a usmívala se na něj, tváře růžové v žáru svíček.
„Rychlost, jasně. Až dostanu příležitost řídit lepší auto než Hromadu šrotu tam venku – jako třeba kabriolet, stáhnu střechu dolů a pojedu opravdu rychle na dálnici nebo kopcovitou krajinou. Někdy, tak nějak se cítíš, jako bys byl součást auta a ono částí tebe. Je to jako létání.“
Matt se náhle zastavil, byl trochu zmatený. Ve svém vzrušení nějak vzal Elenu za ruku a mačkal ji, housku a vše. Cítil, jak se červená, a chtěl ji položit tam, kde ji vzal, když Elena stiskla jeho prsty a pak ruku stáhla. Díky bohu, že ta houska nebyla natřená.
„Něco dalšího o „opravdu dobrých autech“?“ zeptala se skoro škádlivě, aniž by přerušila oční kontakt.
„No, je – je tu něco“ – musel prolomit ten oční kontakt, aby to řekl – „je na tom něco fyzického,  řídit auto a cítit každý hrbolek na cestě. Když jsi toho součástí – cítíš vzduch a zemi – je to fyzické, chápeš? Tak trochu – sexy.“
Málem se bál se na ni podívat. Rodící se smích ho přiměl se znovu červenat a dvě teplé ruce chytily ty jeho. „Ale, Matthewe Honeycutte, vy se červenáte! Ale“ – náhle vážným hlasem – „myslím, že chápu, cos myslel. Myslíš něco, co cítím s auty, ale nebyla jsem to schopná nikdy popsat.“

Vykládala dál, ale Matt s ní v místnosti nebyl. Kroužil někde po sluneční soustavě okolo planety Neptun a komety a asteroidy prolétávaly kolem něj, sem tam ho uhodily do hlavy.
Když se vrátil zpátky, smála se svému zážitku z parasailingu, když omylem přistála na písku a ne na vodě. „Ale předtím,“ řekla, „to bylo perfektní. Honící se vítr, modrá zátoka pode mnou a pocity z rychlého pohybu ve vzduchu. Skoro jako pták. Chtěla bych mít křídla.“
„Já taky!“ vyhrkl Matt. Kdyby jeho srdce mohlo bít ještě důrazněji, tak by právě začalo. Ale bylo už na maximu. „Rád bych zkusil parasailing. Musí to být skvělé.“ Podíval se na svůj talíř. „Po pravdě, myslím, že ta nejskvělejší věc, co se mi kdy stala, je… dnešní večer.“

Elenin uštěpačný smích ho mohl srazit – ale nic se nedělo. Nesmála se. Dívala se dolů na svůj talíř a červenala se. Potom zvedla hlavu a Matt by mohl přísahat, že měla slzy na krajíčku.
Ukázala na něj prstem jako ve škole. „Neblázni, Matte. A co ten zápas proti Bullfinches, když jsi skóroval? Bylo tohle skvělé nebo tamto?“
Matt se na ni zadíval. „Ty máš ráda fotbal?“
„No, teď jsi mě dostal. Nemám ráda všechny ty urážky a většinu těch týpků. Ale můj otec – byli s Clemsonem kamarádi a pomohl jim vyhrát pohár. Takže o tom musím něco vědět. Táta má spoustu rekordů, víš, nejvíce chycených přihrávek ve hře, nejvíce přihrávek v sezóně, nejvíc touchdowns za sezónu a za celou kariéru -“
Matt jen zíral. „Proč nešel mezi profesionály? Nebo šel?“
„Ne, místo toho založil obchod. Ale předal mi své fotbalové instinkty.“
Matt se zasmál. Nevěděl, co cítí. Srdce mu pádilo tuctem různých směrů. Ale nějak dokázal se na ni podívat naoko tvrdě a zahrozit jí prstem. „No, vsadím se, že nevíš o mém opravdovém momentu slávy,“ řekl. „Hráli jsme proti Ridgemont Cougers, skóre bylo vyrovnané a já byl zoufalý. Čas letěl a já měl náhlou bláznivou myšlenku a -“
„Běžel jsi napravo, abys jakoby předal míč Gregu Fleischovi,“ Elena ho hladce přerušila. „Ale držel jsi míč u sebe a běžel – a běžel – a běžel pro nejúžasnější touchdown, než tě čtyři protihráči najednou zastavili.“
„Jo, zlomili mi klíční kost,“ pronesl Matt s úšklebkem. „Ale ani jsem to necítil. Plul jsem někde nad oblaky.“
„Lidi křičeli a líbali se a házeli věci,“ dodala Elena. „Dokonce fanoušci Cougers šíleli. Jeden z nich mě popadl a chtěl mě políbit.“
A vsadím se, že nemyslel na hru, pomyslel si Matt a sám sebe překvapil, když řekl: „Řekni mi jeho jméno a rozbiju mu držku.“
„Ou, já už ho nakopla,“ odpověděla Elena klidně. „Zezadu, aby ucítil podpatky,“ dodala se sladkým úsměvem, který by jí španělští inkvizitoři záviděli.
„No, tak to si radši budu dávat pozor, aby ses na mne nenaštvala,“ řekl Matt a Elena se znovu smála, bílé zuby jako perličky.
„Nemyslím si,“ řekla, „že by se kdokoli mohl na tebe dlouho zlobit.“

Matt nevěděl, co k tomu dodat. Všichni tihle idioti, myslel si. Všechny tyhle nuly, které s ní šly na rande jen kvůli tomu, jak vypadá, vůbec nevědí, o co přicházejí. Jasně, že byla nádherná, ale co bylo důležitější, byla jako nejdokonalejší osoba na světě: chytrá, duchaplná, zábavná, a… prostě perfektní. Způsob, jak vše ulehčuje, jak vás přiměje, aby jste se cítili dobře a…
Bláznivě ho napadlo, že by si měl kleknout a požádat ji o ruku teď a tady.
Potom se rozesmál nad tou absurditou. Chtěl zrovna něco říct, když si někdo za ním odkašlal.

„Budou si přát Monsieur a Mademoiselle něco objednat?“ zeptal se číšník podrážděně.
„Myslím, že je tak akorát čas, abychom se podívali do menu,“ řekla Elena, ruku na ústech, aby skryla smích.
„Objednáme si za chviličku,“ pronesl Matt okázale přezíravým tónem.
Číšník málem utekl.
Matt pohlédl na Elenu. Podívala se na něj přes sevřenou dlaň a pak se oba hystericky smáli lapajíc po vzduchu.
„Chudák chlap,“ řekl Matt.
„No, tak,“ Elena lhostejně pozdvihla obočí. „Je to přece číšník. Je placen za to, aby čekal.“
To bylo poprvé, co v ní Matt viděl „Ledovou princeznu“ a nevěděl, co si má o tom myslet. Ale pokud byla Elena opravdu perfektní, tak nemohla být člověk. A jestli má někdo ze střední školy Roberta E. Leeho právo na takovýto postoj, pak je to Elena Gilbertová.
„Můžeme?“ řekl a podala jí menu.
„Zajisté,“ odpověděla milostivým tónem z 19. století a oba otevřeli menu.

Ačkoli se na to připravil, ceny v menu braly Mattovi dech. Newyorkský steak za 39 dolarů. Jestli si Elena objedná steak, mohl by si dát kuře jen za 23 dolarů. To bude 62. Hlavní chody byly se zeleninou, ale byly tu i předkrmy. Mohli by si dát dohromady špenátový salát, jenž byl jen za  10 dolarů. To by bylo 72. Kdyby chtěla dezert, zbude mu ještě dost, aby jí ho dopřál – ale počkat, ještě nápoje. On už měl dva, ona jeden. Minerálka byla za 7 za láhev, každá kola za 2 dolary. A daň. A spropitné. A spropitné pro obsluhu parkoviště.
No, bude pít už jen obyčejnou vodu a doufat, že Elena nebude chtít předkrm i dezert.
„Čím bys chtěl začít?“ zašeptala Elena. „Já si obvykle dávám půl salátu Caesar. Připravují ho přímo tady na stole. Je opravdu dobrý.“
Matt důrazně přikývl, aby se jí nemusel podívat do očí. Aspoň to byl jen jeden salát za patnáct dolarů. Hej, počkat! Byl tu nějaký druh uzeného lososa mezi předkrmy. Mohl by si ho dát jako hlavní chod – Matt věděl, že to jde – a bude to jen za šest dolarů. Udělá si sendvič, až přijede domů. Všechno bude v pořádku.

Číšník už byl zpátky, nafoukanější než dřív.
Matt promluvil: „Já – já myslím my – my bychom rádi půl -“
„Rádi bychom napůl salát Caesar,“ řekla Elena klidně, téměř se na číšníka nedívala. Zasmála se na Matta. „Správně?“
„Ano, správně,“ přitakal Matt.
Když číšník odkráčel, Elenin úsměv se proměnil ve škádlivý úšklebek. „Jen tak na nás nezapomene,“ řekla. Světlo z lustru ozářilo její levé rameno, vypadala jakoby v duze.
Matt si přál, aby si tento obrázek mohl uchovat navždy. Na Eleně bylo něco – jako by její okraje jiskřily – co nikdy předtím na holce neviděl. Světlo kolem ní stále tančilo, jako by se v něm mohla rozplynout. Do pekla, mohl by dostat bolesti žaludku a nic si neobjednávat, pomyslel si. Pak se to zlepší na dezert nebo něco. Ale ona si může dát humra pro mne, za mne!
Cítil se trochu trapně. Nikdo nic neříkal.

„Máš nějaké zvířátko?“ zeptala se náhle Elena.
„Hm.“ Matt byl v pokušení zkontrolovat, jestli nemá psí chlupy na saku nebo něco. Pak zvedl oči a viděl, že se směje.
„No, měl jsem starou Labradorku,“ řekl pomalu, „ale dostala rakovinu a  – to bylo před šesti měsíci.“
„Ó, Matte! Jak se jmenovala?“
„Britches,“ přiznal a styděl se. „Pojmenoval jsem ji, když mi byly čtyři. Vůbec nevím, co jsem chtěl říct.“
„Myslím, že Britches je slušné jméno,“ řekla Elena. Lehce se dotkla jedním prstem jeho ruky. Pocit jako pomalý, sladký sirup přešel z jejího doteku do jeho žil, podpírajíc ho. Přál si, aby prst nestáhla.
Neudělala to. Řekla: „Ztrácíme kočky. Margaret je nosí domů vyhladovělé, teta Judith je zotročí a potom běhají v sousedství -“ Udělala významné gesto.
Matt sebou škubl. Špatně toleroval, že srstnatá zvířátka byla rozmačkána, ale musí dělat jakoby nic. „Cat au vin?“ navrhl, předstíraje nalévání sklenice vína.
Eleniny oči byly vlhké, ale ústa bublala. „Jako že – kočka přejetá… jo, asi tak.“

Matt se musel smát a potom vyprávěl příběh, jak Britches na Díkůvzdání položila tlapky na kuchyňský stůl, vzala napůl snězenou krůtu do tlamy a kráčela do obývacího pokoje, držíc ji jako trofej. Elena se smála a smála. Smála se, když číšník připravoval salát Caesar vedle nich a vyprávěla příběh o Snížkovi, který rád spál v krabicích nebo otevřených šuplících a který byl jednou náhodou zavřen dovnitř, když byl ještě kotě.
„Ty zvuky, co vydával!“ vysvětlovala Elena. Matt se smál s ní.Myslel by si, že musíš sedět v pozoru, když je salát připravován, ale ne – Elena zřejmě viděla dost takových příprav. Přijala svůj talíř s veselým „To vypadá skvěle!“ a odmítla pepřenku, jako by to dělala celý svůj život.
Možná, že dělala. Možná, když chodila ven s tolika kluky… ale co. Dnes večer byla jeho.

Dívka procházela po místnosti a prodávala kytičky a růže. Elena si povídala s Mattem, aniž by jí věnovala pohled. Nebyl žádný důvod to udělat – prostě jen hloupý impuls – ale něco Matta přimělo, když viděl tu dívku, oblečenou jako cikánka, aby se otočil.
„Počkejte,“ řekl. „Rád bych si koupil.“ Lehce se dotkl jedné růže v plném rozkvětu. Byla téměř bílá, ale vnitřní lístky byly lehounce růžové a vnější téměř zlaté. Připomínala mu Elenu: její pokožku, tváře, vlasy.
„Velmi pěkná, dobrý výběr,“ řekla cikánka. „Pravá florentská růže jako maloval Botticelli. Jen čtrnáct dolarů.“ Musela vidět šok v Mattově tváři – ta růže, co koupil v květinářství, stála pouze pět dolarů. Cikánka rychle dodala: „K tomu ovšem štěstíčko – pro oba.“

Elena otvírala pusu a Matt poznal, že chce poslat květinářku pryč. Okamžitě řekl: „To je skvělé!“ a ona zavřela pusu a podívala se trochu vážně, než se usmála.
„Moc ti děkuji,“ řekla a vzala si růži, zatímco Matt přemýšlel, jestli jí neměl koupit celou kytičku – viděl teď lístek na koši, byla jen o dolar dražší, protože růže v ní byla maličká – nebo možná úplně bílou růži, aby se jí hodila k šatům. Bože, byl tak hloupý. Proč jí nekoupil rudou růži, aby se ty barvy bily úplně?
„Jedna čerstvá florentská růže na dlouhém stonku,“ řekla cikánka, „a dvojí štěstíčko. Ukažte mi dlaně, oba.“
Matt stydlivě udělal, co chtěla. Měl co dělat, aby se nehihňal. Věděl, že se nesmí smát, ani chichotat, ale skoro to nemohl zadržet. Ó bože, jen ať si neprdnu! Ne teď, když ta cikánka zírá na jejich dlaně, říkajíc „Hmm,“ a „vidím,“ a „ale ano, ovšem,“ falešným francouzským přízvukem.
Koukl se na Elenu a z její ruky přes ústa a veselých očí poznal, že má stejný problém, což bylo ještě dvakrát horší.

Konečně cikánka přestala mumlat a promluvila k Eleně. „Prožiješ téměř rok v záři slunce. Pak ale vidím temno – to je nebezpečí. Nakonec temnotu porazíš a zazáříš nanovo. Dej si pozor na tmavé mladé muže a na staré mosty.“
Elena se sesula vážně do svého křesílka. „Děkuji.“
„A ty,“ řekla žena Mattovi, stále se dívajíc do jeho dlaně, „našel jsi svou milovanou, napůl dítě, napůl ženu. Teď když jsi podlehl jejímu kouzlu, nic tě od ní neodtrhne. Ale i ty zažiješ dobu temna, než to překonáš. Vždy dáš přednost zájmům své milované před svými vlastními.“
„Hm, díky,“ řekl Matt a přemýšlel, zda jí má dát dýško, ale ona řekla: „Pro lektvary lásky či kouzel mě navštivte v Heronu, v mém krámku Láska a růže.“
Podala Mattovi vizitku a loudala se s květinami dál.

Matt s Elenou se potom mohli smát tak hystericky, jak chtěli, což bylo docela dost. Matt se uklidnil, až si vzpomněl, že asi měl koupit tu bílou růži k Eleniným šatům. Cítil se hloupě. Elena se stále smála.
„Meredith by ji roztrhala na kousky,“ vydechla konečně Elena. „“Doba temna, než to překonáš…“ Ale ta růže… je ta nejkrásnější, co jsem kdy viděla.“
„Opravdu?“ Matt pocítil úlevu a zasmál se. „Lepší než ta bílá?“
„Samozřejmě.“ Elena se pohladila květem po tváři. „Nikdy jsem podobnou neviděla.“
„Jsem moc rád. No, připomíná mi tebe.“
„Teda, Matte Honeycutte! Ty lichotníku!“ Elena ho lehce klepla růží a pak si s ní začala přejíždět po rtech.

Matt cítil, jak zase rudne, ale tentokrát ze dvou důvodů. Normálně by tu byl ještě třetí, protože nevěděl, jak jí to říct, ale potřeboval to rychle vyřešit, tak vyhrkl: „Omluvíš mě na minutku, prosím?“ Téměř nepočkal na její pokývnutí a odběhl najít toalety.

Pánské záchody byly dole na chodbě. Matt vešel a obsadil kabinku, vytáhl peněženku a začal rychle počítat.
Hej, klid, říkal si, když začal. Máš dost. Jen už nedělej víc impulzivních věcí, jako byl nákup té růže, a neplánuj dávat velka dýška.
Kdyby si řekněme dala to kuře a houbovou omáčku – cítil se, jako by znal už menu zpaměti – to bude 25 dolarů. On by si mohl dát předkrm z lososa, což je jen za 12 dolarů. Pak by si mohli dát ještě dezert a kávu, když nechá dýško na minimu.
„Vrať se zpátky a bav svou dívku,“ mohl by přísahat, že slyšel říkat strýčka Joea, zatímco ho nakopl ze zadní kapsy. A byla to dobrá rada. Jediný problém byl, že ho to přimělo, aby se podíval na tu stodolarovku, dotknul se jí pro štěstí a uklidnil se.

Zatřásl hlavou, otočil peněženku, aby otevřel její tajnou část a ucítil ji. A ucítil. Málem převrátil peněženku naruby.
Musel nechat ta slova proniknout do mozku.
Ta stovka tu nebyla.
Byla pryč.
Byla pryč.
Kde? Kdy? Naposledy ji viděl, když si hrál s peněženkou doma a snil o rande. Věděl, že ji tehdy viděl. Co se mohlo stát?
Zoufale prohledal zbytek peněženky. Nic. Jeho další peníze tu byly; nebyl okraden, ale… žádná stodolarovka.
Dalších deset minut strávil tím, že se prohledával na všech možných místech. Podíval se všude. Mohla vklouznout do ponožky?
Mohla se nějak dostat do jeho prádla? Ne. Další oblečení, kamkoli? Ne.
Konečně si přiznal holý fakt. Stovka byla pryč.

Zdroj: ljanesmith.net
Překlad: Renča

Jeden komentář

  • lilith 23.4.2010na0.00

    super :) už se těším na pokračování :) škoda že poslední :(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít