Upíři, jak je neznáte

Je jen jedno slovo s mocí vyvolat děsivé představy zřícených hradů, smrtelně bledých šlechticů zahalených do rudých rubášů, špičáků otírajících se o hrdlo krásné mladé panně, děsivě zašpičatělých kůlů a posvěcených krucifixů ničících pradávné zlo. Je totiž jen jedno slovo, které se vyslovuje s posvátnou hrůzou i za slunných dnů. Upír…

Představa upíra zakusujícího se do krku nevinné oběti je z velké části výtvorem Hollywoodu založeným na Stokerových představách. Mnohem více upířích stvoření se živí jinak. Aswang z Filipín používá dutý jazyk, kterým pije nejen krev ale všechny tělesné tekutiny, zatímco vietnamský upír používá jakési tykadlo, které vysouvá nosem, aby následně sál krev a semeno.
Zdá se, jako by mrtví byli všude a mohli fyzicky útočit na živé. Má se za to, že mrtví nenávidí s vášní, jakou nikdo nedokáže doopravdy pochopit. Upír má být ztělesněním té nenávisti. Dnes si každý upíra ztotožňuje se vzhledem Bely Lugosiho a Christophera Leea nebo s takovými populárními televizními programy jako Buffy, přemožitelka upírů či Angel. Ovšem žádný z nich nenese přílišnou podobnost s původními pověrami o těchto tvorech. Já se budu snažit zachovat co nejvíce z těchto starých pověr.Zapomeňte na toho aristokrata v kápi, tady jsou upíři o kterých jste pravděpodobně nevěděli.

Začneme v historii, začneme v Sumeru a Babylonu….

Alu a ekimmu

Pro mnoho starověkých národů rozdíl mezi démonem a upírem byl jaksi mlhavý. Věřili v existenci obou těchto tvorů. Věřili v ďábla živoucího z lidské krve. Za vinu jim byly dávány epidemie a mor, vraždy a bitvy. Což později bylo připisováno i upírům. Díky tomu je velmi složité rozeznat upíry od různých démonů. Ve starověkém sumersko-babylonském světě byl tento problém ještě více komplikován vlastním ztělesněním upíra. Největší strach šel z osob, které zemřely předčasně za násilných okolností. 

Vnímání ekipu a alu bylo ovlivněno semitskými pověrami. Semité věřili, že takové bytosti byly potomky démonky Lilith a byli lidem nepřátelští. Měli to být bídní duchové, jejichž záměrem bylo posednout člověka a vysávat z něj energii. Můžou vám díky tomu připomínat semitského dybbuka (o něm, ale až jindy). Ekimmu či alu se prý mohli k člověku připojit. A to ať to té osobě bylo známo či nikoliv. Což z něj činilo jakousi formu démona. Označení „pijavice“ ale naznačuje, že byl vždy připraven sát krev či energii z jedince, kterého si vybral. 

Časem se prý tito tvorové zdokonalili natolik, že si začali osvojovat lstivější způsoby útoku. Místo číhané na pocestné, kteří by za nimi museli přijít sami, k sobě díky trikům a úskokům začali přilákávat jedince, ke kterým by se mohli připojit a pak z nich bezstarostně sát.
Ovšem existují i příběhy o lahvích, které po otevření vypustili bytosti, jež se poté upnuly na nešťastníka, který ji otevřel. Daný jedinec byl posléze prakticky zotročen. Některé z těchto legend se pak převedly do arabských pověr o džinech.

Jak prohnanost a lstivost Ekimmu rostla, byly nastoleny zákazy plivat na zem, což prý rozzlobí duchy. Či pojídat vepřové nebo hovězí. Tím byste si prý koledovali o útok Alu či Ekimmu, to poukazuje na vzestup semitských pověr. Ovšem nejlepší způsob jak se ubránit útoku, bylo vyhýbání se místům kde ekimmu či alu přebývali. Což byly odlehlá údolí a rozsáhlé pustiny. V noci zde prý byly slyšet výkřiky a vytí mrtvých, díky nimž se ti, jež je slyšeli, třásli strachy.

Jak šel čas, ekimmu a alu na sebe začali brát podobu hrozivých nočních bytostí, jako jsou ghúlové a ifrítové. Tyto bytosti převzali od upírského ekimmu pití krve a trhání masa. Kdo ale muže s jistotou tvrdit, jaké zlo se stále ukrývá venku na pustých a opuštěných místech středního východu? Ve světle dorůstajícího měsíce nebo dokonce na horkém poledním slunci se mohou stále ještě probouzet neklidní asyrští mrtví….