Lovec: Epizoda VI – Rychlý vzlet, hluboký pád

V závěrečné části trilogie o lovci upírů „poručíkovi“ zavítáme do samotného upířího hradu, kde hrabě s baronkou rozjíždí svůj konečný plán. A mají tajnou zbraň.

 

Počasí se kazilo čím dál tím víc. Z malých šedivých mráčků se jakoby mávnutím kouzelného proutku stávaly obrovské šedivé kolosy, které měly demonstrovat svou sílu v blízkých hodinách. Celý kraj se utápěl v šeru, které ho ladilo do pesimistických odstínů. Temný les ještě více potemněl a stylový zámek na blízkém kopci vypadal, jakoby patřil do klasického hororového filmu. škoda jen, že se kolem věžiček netřepotali netopýři.

Zámeček byl jasně gotického stylu, spousta věžiček a oken dávala najevo, že jeho majitel absolutně nemá vkus a spokojí se s kýčem, nebo je nepěkně zahleděn do minulosti. V tomto případě platilo oboje. V obrovské hale u okna vedoucího na terasu, která se vzpínala nad hlubokou strží nad neméně hlubokým a smrtelně ledovým jezerem, postávalo několik postav.

Muž, jehož bílé vlasy zdárně prořídly, stejně jako jeho tvář vyschla, se díval z okna na rozložité lesy a dával příkazy několika mladíkům, kterým ovšem nevěnoval ani pohled.

 „Všechno připravte,“ rozkázal, „každou chvíli je zde můžeme očekávat. Posledně jsem ho podcenil, ale tentokráte mi neuteče!“ Druhou větu adresoval spíše sobě, možná také ženské postavě sedící u krbu, ozdobeného několika trofejemi. Skvěle se zde vyjímaly mohutné parohy dvanácteráka, méně pak vycpaná hlava obrovského vlka, vedle které nezapadla ani vybělená lidská lebka, jež měla do temene proraženou díru.

 „To tedy doufám,“ ozvala se baronka ze svého pohodlného křesla, které si vybrala ze všech možných sedátek a židlí, které byla na zámku k nalezení. A to z prostého důvodu: polstrování křesla ji připomínalo polstrování její první rakve a to nejen barvou, ale i vůní.

 „Teď, když jsem s vámi spojila své síly, přesněji můj talent na plánování a dala práci vašim holomkům, nemají ti lidští ubožáci šanci,“ na její tváři se objevil nepěkný ú;směv, který odhaloval dvojici bělostných tesáků.

 „Ovšem, s vaší pomocí jsme nyní neporazitelní,“ pronesl stařík, na kterém bylo vidět, že z toho radost nemá, a otočil se na baronku.

 „Musím vám říct, že vypadáte náramně skvěle, když jste na krevní dietě,“ oznámila baronka nevinným tónem, ale v očích ji jiskřily zlomyslné ohníčky.

 „Děkuji,“ odvětil stařec ostře, až mu rudě zaplálo pravé oko. Baronce zmizel ú;směv z tváře. Než ovšem stačila něco říct, do místnosti pootevřenými dveřmi z balkónu vletěl drobný netopýrek, který se ihned zavěsil na přenádherný lustr na stropě. Vydal několik kvíknutí, které lidské ucho nemohlo postřehnout. Stařík jakoby mu naslouchal a pak přikývl. Netopýrek opět opustil místnost. Stařec se otočil na mladíka postávajícího ve stínu u dveří.

 „Slyšel jsi ho? Jsou na cestě!“ Jeho hlas zazněl dávno ztracenou autoritou, která rozzářila mladíkovu tvář. Naopak na barončině se objevil kyselý škleb.

 „Vypusťte bestie do lesa, připravte stráže a přiveďte mi náš trumf,“ přikazoval dále. Mladík pokyvoval hlavou a pak bezhlučně zmizel.

Stařec s opět otočil na baronku. „Kostky jsou vrženy,“ pronesl vážně.

 „Milý hrabě,“ baronka si povzdechla, „nebuďte tak patetický.“

***

Velké černé terénní auto zastavilo na štěrkové cestě vedoucí do hlouby lesa. Díky své barvě se téměř ztrácelo v okolním šeru. Dveře se jako na povel otevřely a na štěrku zachřupaly čtyři páry těžkých bot. Všichni měli na sobě stejné vybavení, tedy co se alespoň kevlarových doplňků a nosného systému týče. Řidič přistoupil k otevřenému kufru a začal z něj vytahovat zbraně, které spolu s municí podával zbylým třem mužům.

„Poručíku,“ ozval se jeden z nich, „kde jste se dostal k těmhle hračkám?“ Těmi hračkami myslel karabiny M4A1 opatřené tlumičem zvuku a poděsným granátometem M203. Možná by se někomu mohlo zdát, že tlumič je neú;činný při pokusu o ztišení puškového náboje, ale opak je pravdou. Není to sice nejlehčí, ale jde to.

„Půjčil jsem si je,“ vysvětlil řidič, „oni už je stejně nepotřebovali.“ Pousmál se, ale nebylo v tom nic veselého. Muž jenom pokýval hlavou a zdál se být uspokojený odpovědí. Čtveřice si upravila zbraně, nabila je a odjistila. Pak neslyšně, jako duchové, vešla do temnoty lesa a stejně tak se i rozplynula ve stínech.

***

Muži ustoupili od klecí a ukryli se za pevné mříže. Pak jeden z nich zatáhl za páku ovládání dveří. Klece se otevřely a ven ihned vyskočila šestice bytostí. Něco mezi člověkem a vlkem, jakoby zmražené uprostřed přeměny – mohutná lidská postava, dlouhé končetiny s drápy, na širokých ramenech vlčí hlava. Největší z nich, asi kolem půl druhého metru, zavětřil a zavrčel. Zbytek rychle ztichl.

Vůdce větřil několik pachů. Cítil pach upírů, které nenáviděl, ale kterých se i bál, protože byl dlouhou dobu zpracováván a cvičen pro práci s upíry. Ale větřil ještě další pach, mnohem příjemnější. Lidský! Lidé jsou slabší než upíři, mnohem slabší. A hlavně mají lepší chuť, opravdu nesrovnatelně lepší.

Obrovitý tvor vyrazil a jeho druhové ho následovali do temné noci lesa. Brzy okusí lidské maso.

***

Poručík se z ničeho nic zastavil. Prudce bez viditelného podmětu zvedl zaťatou pěst nahoru, aby zastavil celou skupinu. Cítil, že je něco špatně. Mohlo se to zdát hloupé, vždyť přece byli na lovu upírů, ale cítil nebezpečí tady a teď. Možná to byl jeho šestý smysl, nebo jen lidský instinkt, který mu sděloval, že poblíž je šelma hodlající mu rozpárat břicho.

A nebo začíná myslet jako monstra, které deset let pronásledoval a zabíjel. Nemůžete dělat tuto činnost po tak dlouhou dobu, aniž by to na vás mělo nějaký dopad. Noční můry, stres, halucinace, schizofrenii, stihomam, nadlidskou sílu, nelidské reflexy nebo smrtelný cynismus.

Naznačil každému, aby se postaral o jednu světovou stranu. Postavil se ke kmenu stromu, za který se částečně ukryl. Ale co to pomůže, když váš pronásledovatel nepotřebuje oči, protože mu stačí čich. Bylo potřeba myslet jako stvůra, tomu mohlo pomoci vnímat jako stvůra.

Stáhnul si z očí noktovizor a svět zelených stromku a šum obrazu zmizel, propadl se do tmy. V ú;plné temnotě, za kterou především mohly husté větve stromů, mu oči nemohly pomoci. Proto je zavřel a zhluboka se nadechl.

Možná to bylo jen zbožné přání, ale ucítil zvláštní pach, který rozhodně do lesa nepatřil. Byl mu povědomý a přemýšlel, kde ho jen cítil. Zoo! Ano podobný pach je cítil v zoo, v pavilonu šelem, kde za mříží přechází sem a tam obrovitý tygr nebo vlk. Přestal vnímat i pachy a naráz přehlédnul celé okolí jako ve dne. Viděl všechny stromy, jejich jednotlivé větve, výmoly, kořeny a trouchnivějící pařezy. A samozřejmě viděl šedivý stín plížící se jejich směrem.

Pozvedl pušku, zamířil, vystřelil a zasáhl. To vše bez toho, aniž by otevřel oči.

***

Kulka proletěla vlkodlakovi srdcem a tělo kleslo k zemi naprosto bez života jen proto, aby během několika sekund zmizelo neznámo kam. Cítil napětí, které se rozlilo za ním. On byl totiž jediný, kdo něco viděl, i když lepší by bylo použít „věděl.“ Když si uvědomil tuto skutečnost, vidění rázem zmizelo. Obklopila ho temnota a zvuk se vrátil. Ticho zůstalo pořád, jen se změnila jeho konzistence. Z prostého nepřítomna zvuku se stalo ticho, kdy se nikdo nepokouší vydávat žádný zvuk, byť i sebemenší šelest.

Stejně ale slyšel něčí dech a buchot jeho srdce zaplnil jeho uši.

„Vlkodlaci,“ sykl mezi zuby, aby muži věděli, co mají očekávat.

„Kurva! Co ty tu dělaj?“ zaklel někdo ze stínu. Nikdo se neozval, protože nikdo nevěděl. Vlkodlak by se nikdy sám o své svobodné vůli nepaktoval s žádným upírem. To rozhodně. Neměli se rádi stejně jako protestanti s katolíky v Irsku. Tohle bylo podezřelé.

Nasadil si opět noktovizor a přimhouřil oči kvůli jasu zeleného světa, který se objevil před jeho očima.

Nikde se nic nehýbalo, ale to neznamenalo, že je vše v pořádku. To ani náhodou. Za ním se ozval výstřel – nejdřív jeden, pak druhý. Neotáčel se, bylo to zbytečné. Zahlédl pohyb, zacílil a zmáčkl spoušť. Za ním se rozpoutalo peklo plné ohně, žhavého olova a slabého zvuku. Tlumiče fungovaly skvěle. Plameny blikaly a osvětlovaly okolí. Výjev se podobal stroboskopu z diskotéky nebo zjevení plamenů pekelných. Vstoupil do pekla a stal se jeho součástí.

Vlk blížící se jeho stranou se dal do běhu. Obrovské tělo se ladně míhalo mezi stromy, za kterými se krylo do doby, než se dostane tak blízko, aby mohl skočit. Proběhl a prokličkoval mezi skupinou stromů, čímž se dostal až téměř k němu. Odrazil se letěl přímo na mužovu hruď. Z ničeho nic něco cvaklo a roztříštilo mu to vršek hlavy, záblesk z hlavně mu sežehl chlupy na čumáku. Vlčí tělo proletělo kolem něj a ztěžka dopadlo na bok.

Druhého vlkodlaka si všimnul až ve vzduchu, stihnul mu ještě rozstřelit hlavu, ale tělu se už nevyhnul. Podmetlo mu nohy, dopadl na záda a praštil se do hlavy. Zůstal omráčeně ležet, noktovizor se mu svezl z hlavy, takže mohl nerušeně pozorovat scénu před sebou.

Vše se zpomalilo, postavy se pohybovaly trhaně, vždycky stejně jako záblesk ze zbraně. Netušil, zda si s ním představivost hraje nebo se to opravdu děje, ale všichni tři stříleli naprosto synchronizovaně. Záblesky kmitaly s nelidskou pravidelností a osvětlovaly scénu. Jen tak neurčitě si všimnul, že zabili už třetího vlkodlaka.

Nejspíš byl poslední, protože střelba utichla, nikde se nic nehýbalo a ani nešramotilo. Ozvalo se zuřivé zařvání spíše zvířecí než lidské, poručík se probral a sáhl po pušce. Jeho zmatený mozek si neuvědomoval, že nemůže vidět. Oči měl vytřeštěné do tmy a poslední, co slyšel, bylo děsivé zařvání. Popadl pušku a z lehu zamířil na postavu, která se objevila za jedním z jeho mužů. Postava doslova urazila muži hlavu, který se v oblaku vlastní krve skládal k zemi.

Krev pokropila i vlkodlačí obličej. Dva zbylí muži se na něj otočili, vlkodlak jim zařval do obličeje. Pak se ozval naléhavý šramot, když puška spustila a závěr vyhazoval prázdné nábojnice. Vlkodlačí tlama explodovala a sprška krve ohodila okolostojící dvojici. Poručík vstal, uvědomil si, že nemůže vidět a oslepl. Klekl si a začal kolem sebe plácat rukama.

„Trochu víc vpravo, poručíku,“ nevedl ho jeden z nich.

„Díky,“ řekl, když ho konečně nahmatal. Nasadil si ho a na mrtvolu spolubojovníka se ani nepodíval.

„Jdeme dál, zůstanou tu jen mrtví,“ přidal do kroku a směřoval k hradu. Dva muži ho následovali.

***

„Pane, vlkodlaci jsou mrtví. Všichni,“ ozval se hlas ze stínu chodby. Hrabě se ani nepohnul a stále pozoroval šero, které začalo zhušťovat, jakoby se jednalo o jedinou věc, která jej teď zajímavá.

„A kolik jich zbylo?“ ozvalo se po dlouhé době.

„Našli jsme jen jednoho mrtvého,“ přiznal hlas a byl rád, že se na něj stařec nepodíval.

„Výborně,“ pochválil si hrabě, čímž hlas překvapil. A překvapil také baronku.

„Výborně?“ zaprotestovala chladně. „To na ně hodláte pouštět hordy vašich služebníků a radovat se jak pomalu řídnou?“ Její slova byly žíravé jako kyselina, ale stekly po staříkově skleněném brnění ignorace.

„To, co tu máme, je jev vskutku neobvyklý,“ začal hrabě pomalu vysvětlovat. „Jeho síla několikanásobně vzrostla. Nezapomínejte, kolik našich už má na svědomí. A nejspíše musel zabít i několik velmi mocných tvorů, o jejichž existenci jsme neměli ani potuchy. A nezapomínejte na jeho vybavení! Člověk sám o sobě je slabý, ale člověk, který má dostatečně kvalitní vybavení je dostatečně silný a schopný jít proti nám.“ Stařec se na chvíli odmlčel, možná hledal vhodná slova, nebo jen chtěl udělat na baronku dojem.

„A teď si představte, že někdo dostatečně silný, jako jeden z nás, v němž se nakumulovala nepředstavitelná zásoba vnitřní magie. Člověk tak silný, schopný a nadaný, že i většina z nás je mnohem slabší než on, se obleče a použije výzbroj a výstroj, která dělala z normálního člověka téměř rovnocenného soupeře. Víte pak co se stane? Když ty jejich věcičky použije někdo, kdo má nepředstavitelné reflexy?“

Otočil se k baronce, ale ta ho jen pozorovala a nic neříkala. V duchu se ale pomyslela, že by nebylo špatné, aby její poddaní začali používat lidská zařízení ve větší míře.

„Tak já vám to řeknu,“ usmál se hrabě a v tom ú;směvu nebylo nic veselého. „Stane se z něj vyvolený!“ To slovo skoro vyplivl, ale ihned pokračoval. „Ten vyvolený, který má tuto zemi vyčistit od nás a nám podobným!“ Tohle už baronka nevydržela.

„Myslíte doufám nám podřadným!“ ohradila se při pomyšlení, že by ji někdo mohl dávat na stejnou ú;roveň jako ty odporné vlkodlaky nebo třeba čarodějnice. To bylo k smíchu.

„A protože si sebou vede družinu,“ nevěnoval baronce pozornost, „musíme se jich zbavit postupně, aby k cíli dorazil jen jejich velitel, na kterého pošleme naše nejlepší muže.“ Hraběti se po tváři rozeběhl ú;šklebek, který on sám považoval za vychytralý. Baronka si při pohledu na něj pomyslela, že by měl zase pít krev, jinak to s ním bude ještě horší.

Hrabě se vrátil ke svému oknu. „Kostky jsou vrženy!“ zadeklamoval.

„To už jste říkal, hrabě,“ povzdechla si baronka, „začínáte být senilní, krom té patetičnosti!“

„Opravdu?“ podivil se hrabě. „To je jedno, líbí se mi ten zvuk. Kostky js…“

„Držte už hubu, ano?“ vyjela na něj baronka a začetla se do časopisu o rakvích a estetických doplňcích hrobek.

***

Šedivá masa mraků konečně nevydržela tlak vody, který neustále rostl a propukla v déšť. Ale nebyl to déšť, který by se v takovém případě očekával. Spíše se to podobalo mžení, ale mnohem hutnějšímu, nasycenému či spíše přesycenému vodou, které člověka ihned promočilo na kůži.

Poručík vyhlédl z kraje lesa, jen nepatrný kousek od vstupu do hradu a nehybně pozoroval okolí. Nepodařilo se mu zahlédnout žádnou hlídku, ani jiný náznak opatrnosti. Vypadalo to, jakoby jejich ú;tok byl nečekaný, ale něco tomu neodpovídalo.

Vlkodlačí ú;tok. Pokud se teď rozhodli hrát na mrtvé brouky, neměli je vůbec vypouštět. Protože výskyt zdivočelé skupinky vlkodlaků v okolí upířího sídla byl stejně reálný, jako výskyt obézních lidí v Somálsku.

Poručík zůstal na místě rozhodnutý, že se odsud nehne, dokud skrytou stráž neodhalí. Rozhodně to nebylo lehké, vždyť upíří jsou zvyklí zůstávat neviděni, je to něco jako jejich přirozenost. Kromě toho mu vůbec nepomáhalo, že se vlhkost na listech srážela do kapek, které mu dopadaly za krk. Sice na něm bylo vše promočené, ale kapky dopadající za krk, nejsou rozhodně zábavná a příjemná událost.

Po obzvlášť velké kapce zatřepal hlavou, i když to mohlo prozradit jeho polohu. Zatím se nic nedělo a on si konečně povšiml stráží, které se krčili v nejhlubších stínech, kde je nemohl odhalit ani noktovizor. Začal tuto myšlenku obracet sem a tam, přemýšlel jak je teda uviděl.

Po cestě vzhůru vyjíždělo auto a světelný paprsek zazářil poručíkovi do tváře. Ten se instinktivně přitiskl ke kmenu a zavřel oči. Pak si uvědomil, že oči už má dávno zavřené, od jeho zatřepání hlavou.

Něco se s ním dělo a on nevěděl co. Nejspíše se začínal měnit ve zrůdu, ne moc nepodobnou těm, které lovil. Zapudil tuto i další veselé myšlenky mimo jeho mysl. Auto zajelo do hradu a stále se nic nedělo. To se ale změní, rozhodl se poručík a dal znamení jeho mužům, aby ho následovali.

***

Vyplížili se z lesa s zamířili mimo hlavní stezku pod ú;hlem, ze kterého je nemohl vidět žádný z upírů. Nepozorovaně se připlížili k první hlídce. Upír se kolem sebe začal rozhlížet, možná si všimnul pohybu nebo to byl jen jeho zvířecí instinkt. Zaostřil na jednu z postav, kterou zahlédl a chystal se vykřiknout.

Něco se zablesklo a pronikavé světlo mu zajelo až do mozku, stejně jako kulka. Upírovo tělo na zem nestačilo ani dopadnout. Prach, jenž z něj vzniknul, se smísil s vtíravou stěnou vlhkosti, která z něj udělala blátíčko, těžko se odstraňující z obuvi. Všichni se mu vyhnuli.

Druhý strážce už čekal připraven. Cítil totiž, že se něco stalo. Nebyl nijak nadaný, prostě si všimnul záblesku a cinknutí odražené kulky, která se prohnala upírem a směřovala do nebe. Začal křičet, ale hlas mu umlkl uprostřed slova. Nechápavě se zahleděl na svou hruď, a když nic neuviděl, jen obrovskou díru, začal ječet a rozpadl se v oblak prachu, který ihned přirazil déšť k zemi.

Jen co upír vydal zvuk, který se rozlehl po celém okolí, tři muži byly uprostřed běhu. Poručík, který běžel jako první, narazil ramenem do bočních dveří. Upír, který stál za nimi, odletěl po síle nárazu. Dopadl na zadek a odklouzal další metr. Pak mu kulka provětrala mozek a upír změnil pospolitost z pevné na prašnou. Poručík se rozhlédl po celém prostranství,přes nedozírné temnoty pozemků a změřil vzdálenost k hlavním dveřím.

Za ním se ozvalo naléhavé zaklepání závěrů, které rychle vyhazovaly žhavou mosaz. Skupina několika postav mířící jejich směrem se rozptýlila, doslova. Poručík odjistil granát, který rychle strhnul z opasku a mrštil s ním ke dveřím. Jeho náraz o dveře zaduněl jako zahřmění.

Dveře se otevřely a ven vyhlédla zmateně vyhlížející hlava. Ozvala se exploze, z masivních dveří zbyla jen hromádka třísek a hlava se stejně zmateným výrazem se kutálela dolů, dokud si neuvědomila, že upíři takhle nekončí. Pak následovala disintegrace.

Poručík zamířil k otevřeným dveřím a pár ranami srazil dvě postavy do prachu. Proběhnul pozůstatkem dveří a zamířil k prvním dveřím, které vedly doprava. Zapomněl je otevřít, protože oběma rukama svíral karabinu.

Dveře mu nevzdorovaly a z větší části se roznesly po místnosti jako sprška třísek. Poručík postřílel tři postavy a měnil zásobník. Slabé cvakání mu říkalo, že někdo čistí další místnost. Vrátil se do vstupní haly. Jeden voják jistil dveře a druhý se vracel z místnosti na protější straně.

Z temného kouta nad vchodem se snesla postava, dopadla za muže kryjícího venkovní prostory a překroutila mu hlavu, takže si mohl zkontrolovat vlastní záda. Zbývající voják na něj zamířil, ale upírovy stačilo jedno mávnutí rukou a voják odletěl několik metrů, kde se srazil se zdí. Poručík se otočil, zamířil na postavu a zmáčkl spoušť. Ve zbrani jen cvaklo a upírovi se na tváři objevil zubatý ú;směv.

„Technika ti vypověděla službu,“ usmál se a přibližoval se k poručíkovi, který zatáhl za závěr a na podlahu dopadla nábojnice.

„Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp,“ připomněl mu poručík a zmáčkl spoušť. Nic kromě hluchého klapnutí nenásledovalo.

„Budeš potřebovat dobrého mechanika,“ sdělil mu upír, který se přesunul na dosah. Poručík se chvíli zaobíral závěrem, pak chytil pušku za hlaveň a vrazil upírovi pažbu do zubů.

„Budeš potřebovat dobrého dentistu,“ zašišlal poručík a na zemi zazvonilo několik ú;lomků skloviny. Síla ú;deru upíra odhodila. Chytil se za pusu, mezi prsty mu protékala jasně červená krev. Nechápavě kulil oči a z hrdla se mu ozval zvířecí výkřik, ne nepodobný tomu vlkodlačímu.

Bylo v něm ale víc zoufalství a šílenství. Než stačil udělat něco jiného, do hrudi ho zasáhl silný světelný výboj tvořený čistým bílým světlem. Upír začal hořet, ale upír hoří stejně špatně jako prach, jako který taky skončil. Voják, opírající se o zeď, otevřel granátomet a vytáhl prázdnou skoro-nábojnici. Na její místo zasunul novou. Pak vyměnil zásobník a vstal.

Ze shora, z galerie, se ozval křik a dupot nohou. Poručíka napadlo, že ti upíři jsou opravdu neschopní. Mají takové předpoklady a stejně je nepoužijí na něco tak přízemního jako je tichý pohyb. Za takovou hloupost se tady ale trestá. Smrtí. A pak do márnice. V jejich případě na smetáček. Ve větším množství se doporučuje užití vysavače.

***

Hrabě stál u okna a stále pozoroval hradbu mraků, které ovlažovaly celou zemi v dohledu. Ze spodu k němu doléhaly zvuky rozruchu, ale on si jich nevšímal. Přešel i explozi, aniž se nějak pohnul či promluvil. Po jekotu, při kterém v žilách mrzla krev, jen pokýval hlavou. Baronka už nemohla vydržet.

„Oni se dostali až do zámku,“ vyčetla mu, dokonce její prst mířil na jeho hruď, „ti vaši poskoci jsou naprosto neschopní!“

„A kdo je schopný?“ odvětil hrabě. „Půjdete tam vy, aby jste je podpořila?“

„A proč já?“ osopila se na něj. „Je toto snad můj dům či mí lidé?“

„Tak mlčte!“ přikázal jí.

„Ale s takovou je tady za chvíli máme,“ pokračovala baronka. „Copak vy chcete zemřít?!“

„Všichni jsme už mrtví,“ odvětil hrabě tiše.

„Já ale myslela natrvalo!“ zuřila baronka.

„Popel k popelu, prach k prachu,“ pronesl vážně hrabě.

„K čertu s tebou, starý blázne!“ zaječela baronka. „Chlapče,“ otočila se na neviditelný stín. „Vyšli všechny do ú;toku.“

„I TO?“ zeptal se a pohlédl do stínu v rohu místnosti. „Ne, ten tu zůstane,“ začala baronka, „ale půjdeš ty.“ Stín zmizel a už se nevrátil.

„Popel k popelu, prach…,“ staříkova slova zanikla ve výbuchu porcelánu.

***

První upír, který vystrčil hlavu nad pravým schodištěm, už dále nepotřeboval chodit k holiči, vlastně už nepotřeboval nikdy nic. Kromě zametení. Uprostřed hlavy se mu objevila na několik vteřin díra a pak přispěl ke zvýšení celkové prašnosti prostředí.

Další upíři byli rozmetání během několika vteřin a poručík měl akorát tolik času, aby stihnul přebít. Fontána mosazi padala na mramorovou podlahu a cinkání zaplnilo celou místnost.

Poslední voják nebyl dostatečně rychlý a než stihnul přebít, celé schodiště se zaplnilo strážci. Místností opět zablesknul intenzivní paprsek, který přeříznul upíry v půlce. Impulz vydržel ještě tak dlouho, že se podařilo vymazat několik upířích hlav, vysrkujících nad zábradlí.

Stihnul přebít jak zásobník, tak zdroj světla, než se mu na schodišti opět někdo objevil. Pak opět spustila tichá ale smrtelná karabina.

Netrvalo dlouho a schodiště bylo prázdné. Oba dva se na sebe podívali, snad aby se ujistili, že nezůstali sami. Poručík vyhodil na zem prázdný zásobník a zjistil, že byl i jeho poslední.

„Kolik ti zbývá?“ zeptal se.

„Mám ještě tři,“ řekl voják a hodil mu jeden zásobník.

Halou třeskl výstřel, podle zvuku to byla nějaká velká ráže a zásobník zmizel, ale nějaká šmouha vyletěla troskami dveří ven. Pistole třeskla ještě třikrát a voják se zhroutil k zemi. Jeho krev opouštěla tělo několika ranami a mísila se s prachem na podlaze. Poručík mu věnoval krátký pohled a podíval se na schodiště akorát ve chvíli, kdy z něj ukázkovým saltem seskočil mladý muž.

Dlouhé bílé vlasy měly o něco bělejší odstín než jeho tvář, které dominovaly fialové oči a modré rty. Vršek schodiště se začal opět zaplňovat, stejně jako místo za zábradlím. Upír došel dva kroky od poručíka a zatočil revolverem po kovbojském způsobu.

„Teflonová kulka Coltu Python .357, opravdu nebezpečná hračka,“ ušklíbnul se upír. Poručík se opět zadíval na chladnoucí tělo.

„Souhlasím,“ řekl tiše a kopl upíra do rozkroku. Upírova hlava se vystrčila dopředu, než ji rozbila obludná rána pažbou. Impulz opět šlehl celou halou a většina upírů zmizela v prašném mračnu, jen několika se podařilo uskočit.

Upír s rozraženou hlavou se pomalu zvedal ze země, poručík mu kopancem pomohl. Upír se odkutálel, ale očividně přišel alespoň trochu k sobě. Vrhnul se po muži a do srdce se mu zakousla studená čepel, která se ihned rozžhavila.

„Stříbrná čepel nože Seal Pup, opravdu nebezpečná hračka,“ prohlásil, než se upír rozpadnul na hromádku prachu. Poručík kýchnul a odplivl si několik smítek prachu, které se mu usadily na jazyku.

„Parchante,“ procedil a vytáhnul dvojici pistolí, protože první patro opět ožívalo.

Několik upírů napadlo, že nemusí chodit po schodech a skočilo přes zábradlí. Pokosila je palba z dvou pistolí FiveseveN. Poručík se rozběhl do schodů a zastřelil další dva upíry, kteří na něj čekali nahoře.

Další číhal za rohem a jeden se přichytil na stropě. Dva výstřely zaprášily staré brnění a po dalších třech se začalo prášit od stropu. Chodba zela prázdnotou a poručík vyrazil ke schodům do dalšího patra, odkud hodlal zamířit do jedné z věží.

Pohyboval se pomalu, dával pozor na nečekané přepadnutí a také na podlahu, která se nečekaně klouzala, protože na ni byla pokrývka prachu alespoň centimetr tlustá.

„Srááááči!“ zařval, i když věděl, že to není nejrozumnější. Nikdo neodpověděl, nic se nepohnulo.

***

Stařík stále zíral z okna, i když se dole dostřílelo. Nepohnul se, ani když se k němu donesl ten hanlivý výkřik. Když se pak rozpoutala střelba, naprosto ji ignoroval. Vše utichlo jen proto, aby o chvíli později vypukl rámus mnohem větší. Další ticho, další střelba, znovu ticho, střelba, křik, ticho, střelba, ticho, křik, křik, ticho. Děsivý jekot.

Ticho, které se pak rozpoutalo, bylo mnohem těžší než kdy dřív. Jeho hutnost vyplňovala prostor a snad i ztěžovala dýchání, i když to mohl poznat jen skrčený stín v rohu, který jediný potřeboval dýchat. Ticho tížilo jako vrstva olova, tisklo a drtilo. Na schodišti zaznělo několik kroků, které ihned utichly. Mělo to být něco jako já vím, že vy víte, že vím, že jste slyšeli. Psychologie.

V rámu dveří se objevil vysoký stín. Jako černá díra pohlcoval světlo, takže lehce vystupoval z okolní tmy. Hrabě stále sledoval mračna a hraběnka seděla v křesle.

 „Pojďte dál,“ promluvil hrabě, aniž se otočil. Hraběnka se zahleděla do stínu a postavila se.

 „Teď hrabě!“ poručila. Hrabě ji pokynul rukou, aby ztichla a otočil se. Jeho tvář připomínala lebku, lícní kosti vystupovaly a oči byly téměř zapadnuté. Ale doutnaly v nich ohníčky šílenství, které planuly oslnivým světem.

„Vy jste na dietě?“ zajímal se poručík zvědavě. Ohníčky pohasly a staříkovi se po tváři rozlil výraz nesmírného ú;žasu. Takhle si to opravdu nepředstavoval.

 „Kostky… jsou… popel… k prachu…“ Starci se pletl jazyk, mluvil nesouvisle a tekla mu slina z koutku.

„Jak dlouho to drží?“ obrátil se lovec na baronku.

„Od té chvíle, kdy uprchl z vlaku,“ překvapila se baronka svou odpovědí.

„To je dlouho,“ zamyslel se lovec, „příliš dlouho.“

„Máte pravdu,“ baronka byla překvapena, jak jsi tady vykládá se svým nepřítelem jako rovná s rovným. „Jde to s ním z kopce,“ povzdechla si.

„Kostky… kostky… prach… co jsem to jen?“ Hrabě pletl páté přes deváté.

„A taky senilní,“ přidal si lovec.

Baronka obrátila oči v sloup. „Ani nevíte jak,“ povzdechla si. Lovec udělal krok do místnosti.

„Kostky jsou vrženy,“ prohlásil hrabě a ukázal na něj prstem.

„A patetický,“ neodpustil si lovec.

„Přesně tak,“ souhlasila baronka.

„Teď, vezmi si ho!“ Hrabě na chvíli našel ztracenou rovnováhu.

Nehybný stín v rohu vybuchnul pohybem. Obrovitá postava se vrhla na lovce a srazila ho k zemi. Pistole mu vypadly z rukou a odletěly ke krbu. Velké ruce se mu sevřely kolem krku jako ocelový svěrák a pokoušely se mu zlomit vaz, nebo alespoň zastavit přísun kyslíku a krve.

Vší silou uhodil ú;točníka do nosu, ozvalo se křupnutí a na tváři mu přistálo něco teplého, ale sevření nepovolilo. Udeřil ho znovu do zlomeného nosu, ale místo agonického výkřiku se ozvalo jenom hluboké zavrčení. Udeřil ho do spánku, ruce povolily jen na chvíli.

Druhý ú;der se mu nepovedl, rána sklouzla a roztrhla nepřítelovu kůži. Mžitky začaly svůj podivný, chaotický tanec, jeho oči se začaly vyvalovat, žádný vzduch ani krev, se mu nedostávala do mozku. Sebral poslední síly a vyrazil kolenem do rozkroku. Ruce povolily a lovec rychle shodil postavu ze sebe. Mátožně se postavil a vyrazil ke krbu.

Kolem nohy se mu sevřela ruka, osvobodil se od ní až po druhém kopanci. Popadl pistoli, která byla nejblíže a zamířil na vstávající postavu. Nějaká brutální síla mu vyrvala pistoli z ruky a mrštila s ní skrz okno, pryč do temnoty venku. Rozhlédnul se po pokoji a všimnul si, že baronka zmizela a stál zde jen starý muž. Musel to být on. Postava se po něm znovu vrhla, ale tentokrát se mu podařilo uhnout.

Když prolétala kolem něj, chytil ji a postrčil proti zdi. Postava se sesunula k zemi. Pak se zase zvedla a chytila ho kolem hrudi, jakoby ho chtěla rozdrtit objímáním. Udeřil ji několikrát do ledvin, jater a do krku, ale dosáhl tím jen toho, že ho zmáčkla ještě víc. Svým čelem se střetl s pokřiveným nosem.

Tělem projela podivná vibrace, lovec téměř cítil jak se postava divoce otřásá. Pak ucítil, jak jí rostou svaly, zvětšují se a mohutní. Kůže se začala potahovat drsnou kůží s krátkými chlupy, a z tváře začal vyrůstat podlouhlý čumák. Když si uvědomil, v čím objetí se ocitl, začal sebou mrskat ještě zuřivěji. Ani kopnutí do rozkroku ho tentokrát neosvobodilo. Ucítil, jak mu prasklo jedno z žeber.

Do nosu ho udeřil pach pálícího a škvířícího se plastu. Podíval se do ohniště a všimnul si své pistole, která ležela v největším žáru. Hlaveň mířila jeho směrem. Zazmítal se tak zuřivě a zběsile, že překvapil dokonce i vlkodlaka, který ho neudržel. Udělal jen dva kroky, než krb explodoval.

Kousky dřeva a žhavé uhlíky se rozlétly po celé místnosti, vše doprovázeno hvízdáním kulek, z explodujícího zásobníku. Lovcových vnitřností se zmocnilo křečovité horko. Pokusil se zvednout ze země, na kterou byl sražen, jednou rukou uplácával hořící vlasy, které mu chytily od nějaké jiskry.

Sáhnul si na břicho a mezi prsty ucítil krev, tentokrát svou vlastní. Rychle se podíval na vlkodlaka, který vypadal, že má velké problémy sám ze sebou. Lépe řečeno už žádné problémy nemá a mít nebude. Kopnul do ohořelé mršiny, ze které stoupal kouř z míst, na která zaletěly žhavé jiskry. Zdálo se mu, že zaslechl zavrčení, ale nevěnoval tomu pozornost. Nejspíš jen vyrazil poslední zbytky vzduchu z plic. Kolem vlkodlaka se rozlévala kaluž krve.

Lovec i přes bodavou bolest v břiše vstal. Díky své představivosti do detailu viděl, jak kulka trhá a rve svaly, ale přesto pokračoval. Hrabě se zvedal z trosek, které zbyly z velkého francouzského okna, spousty skleněných střepů a dřevěných trámků.

Rozhlížel se kolem sebe jako čerstvě vyoraná myš. Lovec ho popadl pod krkem a přitáhl ho k zábradlí. Posadil ho na něj a zaklonil tak, že jen díky jeho sevření nemohl spadnout.

„Upíři nemají rádi vodu, co?“ zabručel si spíše pro sebe, když se podíval do temné hlubiny pod sebou.

„Vážně?“ podivil se hrabě.

„Jenom svěcenou?“ vyzvídal lovec – nikdy není špatné získat nové informace.

„Tak nějak,“ přikyvoval hrabě.

„Světím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého,“ lovec zamával rukou na jezerem a pokusil se udělat kříž. „Bude to stačit?“ zeptal se starce.

„O tom pochybuji,“ zavrtěl hrabě hlavou. „Vy nejste kněz.“

„Já si myslím, že jde především o víru,“ zamyslel se lovec, „a tu mám.“

Hrabě pokrčil rameny, lovec zařval. Něco se mu zařezalo do ramene, něco co mělo spoustu malých ostnů. Zuby. Vlkodlak mu urval kus masa z ramene a znovu ho objal. Zakousl se znovu a přerval jednu z žil. Ve svém šílenství se narval blíž na lovce. Zábradlí nevydrželo, poddalo se síle. Všichni tři se v objetí řítili vstříc vodní hladině, která je zcela pohltila a nepustila.

***

Baronka nahlédla přes díru v zábradlí, dolů do temnoty.

„Přesně jak jsem předpokládala,“ pochválila si a z kapsy vytáhla malou lahvičku. Postavila ji na zábradlí a natáhla si chirurgické rukavice. Na oči si nasadila ochranné brýle a přes ú;sta a nos natáhla roušku. Chytila láhev, na které byly poznačena jen dvě písmena : S V.

Odšroubovala víčko a opatrně vychrstla tekutinu dolů. Pokud nebyl mrtvý doteď, tak teď už určitě ano. A pokud se jedná o lovce, sama viděla, že ho vlkodlak smrtelně zranil. A co se týká vlkodlaka, kdyby mu sama nepomohla, nikdy by se na terasu nedostal.

Střeva mu vysely z břicha a pomalu ale jistě dodělával. Tak vysoký pád nemohl přežít. Nikdo z nich. Vylila zbytky kapaliny a zahodila vršek i s láhví. Stejně jako roušku, brýle a rukavice.

„Jistota je jistota,“ promluvila, a protože v doslechu nebyl nikdo živý, tak nejspíše pro sebe. Zvedla kabelku z trosek u stěny, našla časopis, kterému doutnala přední stránka. Uhasila ji a časopis zasunula do kabelky. Naposledy se podívala k díře v zábradlí, otočila se a odcházela pryč. Ještě než opustila místnost, promluvila.

„Veni, vidi, vici,“ neodpustila si, i když se v duchu proklela. Ale co.