Zámek
Díky autorce Asuce se web může pyšnit svou vůbec první upírskou básničkou. Což mě přivádí k zamyšlení, že by se fan fiction našich stránek neměla zaměřovat jen na prózu, ale i temně laděnou poezii.
Zlatý kotouč zapadá mezi stromy,
podzim halí do barev své stromy,
se spadlými lístky si hraje vánek,
jako by se je snažil uložit na zimní spánek.
Všude kolem je léto babí,
však na jednom konci města se vše hatí.
Začínají se mraky stahovat,
kde kdo na zeď čerta malovat,
začal se silný vítr zvedat,
nejlépe si úkryt hledat.
V uličkách zhasla poryvem světla,
všude je rázem tma nesvítí ani hvězda.
Pes který venku štěkal,
rychle se do boudy schoval.
Kap, kap, kap,
déšť padá na okap,
z nebe padají vodní provázky,
přímo na velké dlažební oblázky.
Všechna světla jsou zhasnuté,
jen na zámku slavnost bude.
Zámek zdoben stříbrnými pavučinami a prachem,
duše se zde sejdou se svým vrahem,
svíčky v lustrech blikotají,
správnou náladu dodají,
židle z lidských kostí,
zvláštní hosty v sobě hostí.
Se skřípěním se otvírají vrata hřbitovní,
černé kočáry vyjíždějí z podzemí.
Hosté v ně sedají,
na cestu k zámku se dávají.
Dámy černo-červeně oděné,
v sále pány do tance voděné.
V rytmu tance valčíku,
přichází zámku pán z parčíku.
Hosté rázem zkamení na jeho malé znamení.
Jeho drahá polovice,
jediná má rudé líce,
vypadá jako by spala,
ještě se ze snu neprobrala,
oči má krásné,
na pohled prázdné.
Zámecký pán má velkou moc,
kterou používá každou noc.
Dnes ji také využil
na svou oběť použil.
Kouzlo však již mizí,
dívka se probouzí se strašnou vizí.
Křičí, utéct nemůže,
nikdo ji odtud nepomůže.
Čerstvá krev ji kypí,
když v tom ji někdo chytí,
ruka bílá jako stěna,
host v masce bezejména.
Hudba začala hrát,
každý se má k tanci dát,
přitiskne ji k sobě hrubě,
jak je zvykem v téhle hudbě.
Ostatní se vrací k pohybu,
tančí, dupou do rytmu,
hned s ní tančí ten a ten,
vše je jak zlý sen.
Pán v křesle vyvalen,
v černém plášti zahalen,
křikne: „Tak dost,
mám chuť na tuhle kost.“
Rozmáchne se velice,
už je u ní, líbá na líce.
Všichni kolem stojí,
se zájmem na ně hledí.
Od břicha nahoru,
přes dekolt až ke krku,
rukou ji přejíždí,
hrůzný čin zamýšlí.
Jasné ráno nedá znát,
co se včera mělo stát,
pak teprve lid pováží,
do zámku se odváží.
Všem se srdce zastaví,
když se hrůzný pohled dostaví.
V sále přímo na podlaze,
leží mladá nešťastnice.
Dívka bez duše,
tělo bez krve
a z obrazu se směje zámku pán.
