Úplněk

Próza / 2.9.2006 /

Přináším pokračování mé povídky Knihkupec. Konec byl poměrně otevřený, takže si to o nějaké další události říkalo. Tady tedy jsou…

Všechno jsem zjistil 29. srpna. Byl zrovna úplněk a já jsem se vracel domů o něco dřív, než jsem původně zamýšlel. Jenny u mě přebývala celé čtyři týdny poté, co jsem jí zabil sestru. Sama by to asi těžko zvládala a já jsem jí nechtěl nechávat samotnou v tom jejich starém ponurém domě, a proto jsem jí na nějaký čas nastěhoval k sobě.

Byla ještě pořádně otřesená z toho, že celých dvacet pět let žila s někým, kdo je upír. Kelly ji ovládala a až nyní si Jenny uvědomovala pouto, kterým byla se sestrou svázána. Jako by se nyní z jejího sevření konečně osvobozovala. A to bylo dobře. Když jsem se jí totiž zeptal na minulost, dověděl jsem se, že od smrti rodičů žila v domě sama se svou sestrou.

Rodiče jim zemřeli, když jim bylo osmnáct – tak mě napadlo, jestli skutečně zemřeli, nebo je spíš něco zabilo – a jejich životy řídila Kelly, která se o vše starala a zařizovala, co bylo potřebné. Sedm let žila Jenny pod vlivem svého dvojčete a já se jen bál, aby se na ní Kellyina nenormálnost také nějak neprojevila. Přece jen mít sourozence upíra není přirozené a zanechá to na vás jisté následky.

A to se mi samozřejmě potvrdilo. Jak jinak! Já byl v tomhle vždycky smolař a asi jím také nadosmrti zůstanu. Vždyť předposlední hezká holka, která se mi zamlouvala, skončila jako popel mezi odpadky! A od onoho večera všechno začalo spět k tomu, že ani další děvče, které se mi líbilo, nedopadne o nic lépe. A co se tehdy vlastně stalo? Bylo to poprvé, co jsem si byl skoro jistý, že skončím jako roztrhaný kus masa někde v zapadlé uličce.

Blížil jsem se ke vchodovým dveřím svého domku, kde odpočívala, nebo co tam dělala, Jenny. Když jsem vycházel z knihkupectví, stmívalo se. Nyní už byla pěkná tma a na nebi doslova zářil měsíc v úplňku. V tu chvíli mě napadlo, jak romantické by bylo, procházet se s Jenny za tak krásné noci. Jak jsem měl zjistit, Jenny proti procházce za úplňku nic neměla. Ovšem její způsob byl trošku odlišný od mého.

Sahal jsem po klice domovních dveří, ale ani jsem se jí nestačil dotknout, když se dveře rozletěly a mé tělo katapultovaly na chodník před domem. Myslím, že jsem si vyrazil dech a měl jsem pořádné štěstí, že jsem si nezlámal žebra, dopad rozhodně nebyl příjemný, ale v ten moment mě, než cokoli jiného, zajímalo stvoření, stojící v otevřených dveřích.

Zíral jsem na ně a nemohl jsem uvěřit svým očím. Podle toho, čím se zabývám o nocích – tedy zkoumáním a zabíjením upírů – by mě něco podobného z míry vyvést nemělo, ale prostě nějak jsem nečekal, že z mého příjemného obydlí vyrazí vlkodlak, jemuž budou od huby v pořádných chuchvalcích odkapávat sliny a bude se na mě dívat jako na svou večeři, první té noci.

Měl jsem u sebe česnekový extrakt, ale z toho by vlkodlak dostal možná kašel, kdybych měl štěstí. Ten jsem hned zavrhl. Druhou věcí byl kolík, který jsem ihned vytáhl zpod kabátu. Když jsem jej vytahoval, ta mrcha na mě zrovna skočila. Stačil jsem se uhnout, ale cvaknutí těch obrovských zubů se ozvalo až příliš blízko. Znělo to jako sklapnutí pasti na medvědy. Alespoň myslím, že takhle by znělo sklapnutí pasti na medvědy. Zaslechl jsem i skřípění drápů té potvory, jak sjely po chodníku. Skoro jako nehty na tabuli.

Zvíře na mě otočilo svou hlavu a já zíral do zuřivých rudých očí. Od čumáku mu šla pára a když jsem se na něj usmál, v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo, rozevřel tlamu a dýchnul na mě směs výkalů, chcíplých ryb a kdo ví čeho ještě. Žaludek se mi několikrát obrátil, než se znovu ustálil. Točila se mi hlava, ale nějak jsem se dostal na nohy. Díky Bohu. Ovšem ne, že bych v něj věřil.

Stál jsem s kolíkem v ruce a díval se na přerostlého psa. On mi pohled oplácel se zlostným vrčením. Pamatoval jsem si ilustrace z knih o nadpřirozených jevech a o „ďáblových dětech“ a musel jsem uznat, že podoba nakresleného vlkodlaka, alespoň v knihách, kde jsem si ho všiml, se skutečným je vcelku shodná. Až na jednu věc. Zvíře přede mnou bylo celé pokryté hustou šedou srstí, mělo svalnaté nohy a klenutý hřbet. Přední nohy mělo trochu kratší, takže když stálo v klidu, vypadalo, jako by se zrovna chystalo ke skoku.

Tlama byla plná lesklých a dlouhých zubů, které byly připravené trhat. Uši zvířete byly přilepené k lebce. Vše téměř totožné s ilustracemi až na to, že při pohledu na obrázek se vám nestahují vnitřnosti co nejblíže k sobě a nemáte chuť křičet a utíkat někam do bezpečí. Jenže kde je bezpečí? Napadlo mě, že vlkodlak by dokázal proskočit i zdí, kdyby se mu za ní oběť skryla. No, a já jsem před ní stál, jak mě Bůh stvořil. Byl jsem samozřejmě oblečený, ale připadal jsem si úplně bezbranný.

Ucítil jsem v dlani dřevěný kolík a ten mi asi zachránil život. Když jsem v ruce sevřel ono opracované dřevo, jako by se mi vrátila odvaha a všechna síla, kterou jsem používal proti upírům.

Vlkodlak po mně skočil, ale obratně jsem se mu vyhnul a obtočil se okolo jeho boku. Ranou do zad jsem mu zabodl kolík do hřbetu, ale docílil jsem akorát zlostnějšího zavrčení a odvetného útoku, při němž se mi zvíře pokusilo ukousnout hlavu. Nemohl jsem jinak než se skrčit, při čemž jsem zapíchl kolík do prsou zvířete. Ono mi nic nedarovalo a podařilo se mu seknout mě drápy přes hruď. Měl jsem štěstí, protože jen o kousíček výš a ležel bych na zemi s krkem na cáry v kaluži vlastní krve a vlkodlak by ze mně ukusoval.

Očekával jsem další, poslední ú;tok. Musel být poslední, protože moje jediná zbraň trčela mezi předníma nohama zvířete. Málem jsem se začal modlit, ale má smrt se nekonala. Když jsem se otočil, vlkodlak ke mně stál zády a nejspíš civěl na zaražený kolík, protože hlavu měl skloněnou, že vypadal, jako by ji vůbec neměl.

Po chvíli hlavu zvedl a zadíval se na mě. Jeho pohled byl vyčítavý, jako kdyby sebeobrana nebyla v pravidlech hry. Jenže v těch očích bylo ještě něco. A myslím, že nic podobného už vidět nechci. Hned jsem ty oči poznal. Dívaly se na mě a nechápaly, jak jsem mohl něco takového udělat. Netrvalo to dlouho, ale výraz očí se mi zaryl hluboko do srdce. A to ještě nebylo nejhorší ze všeho. Horší mělo teprve přijít.

Vlkodlak nakonec zavyl a už to bylo opět jen zvíře, které si vyšlo na lov. Nyní ještě ke všemu zraněné. Zavrčel a potom neskutečně rychle odběhl někam do centra města. Ulevilo se mi, ale také mi bylo jasné, že jsem tu noc nebyl posledním člověkem, který by měl skončit pod drápy a zuby tohoto stvoření. Ještě víc mě ovšem trápilo, že já jej budu muset zabít, protože tu na to nikdo jiný, sakra, nebyl. A zabít Jenny se mi prostě nechtělo!

Tu noc jsem neusnul. Myslel jsem na lidi, kteří šli, nic netušící, domů a vlkodlak je na jejich cestě zabil. Ani jsem nechtěl vědět, kolik obětí si našel. Dělalo se mi z toho špatně. Ale co jsem mohl dělat? Sám jsem měl tržnou ránu přes prsa a musel jsem si jí vydezinfikovat a obvázat. Začalo to pěkně bolet. Jen jsem doufal, že vlkodlačí škrábnutí nic nepřenáší. Kousnutí ano, ale toho jsem byl naštěstí ušetřen.

Seděl jsem v křesle ve své pracovně, k níž mám klíče a tím jediný přístup. Jenny asi tušila, co se zde skrývá, ale nikdy na mne nenaléhala, abych jí místnost ukázal. Asi dobře chápala, že ne všechno by měl člověk vidět. Za vše mohl mluvit Nekronomikon skrytý v ocelovém trezoru zabudovaném ve zdi. Děda mi ho odkázal i s trezorem a já jsem ho ještě ani jednou neotevřel. Ne, že bych nechtěl, ale strach mi v tom zabránil. Něco opravdu raději lépe nikdy nespatřit.

Sbírka starých zbraní na zabíjení upírů také není něco pro citlivou duši. Nad krbem, který vyhříval místnost, byla zavěšena obrovská sekera se spoustou zubů, která nesloužila k ničemu jinému, než k usekávání upířích hlav. Po její čepeli se táhla tmavá skvrna, která už nikdy nepůjde smít.

Byla zde sada kolíků, které měly svá jména, neboť se v minulosti proslavily častým použitím na zneškodnění upírů, čtyři těžké stříbrné meče, které za dobu svého působení pozbyly hodně ze své ostrosti, jedna halapartna používaná podobně jako sekera jen na trochu větší vzdálenost a různé stříbrné nože a jehly, o jejichž použití jsem raději ani nepřemýšlel.

Samozřejmě zde byla má katana a stará pistole se sadou stříbrných nábojů. Opravdu nádherný kousek, jež používal můj praděd. Prostě pro zabíječe upírů skoro ráj. Nebo spíš ráj pro krvelačné nadšence, protože mně osobně by jako ráj vyhovoval spíše svět bez krevsajících monster, která člověk může potkat kdekoli. A jak jsem se dnes přesvědčil nejen je. I něco divočejšího, co má mnohem blíže k nespoutané přírodě a je hnáno jedním za základních pudů šelem – lovit a zabíjet.

Nepotřeboval jsem žádnou knihu z mé sbírky na to, abych zjistil, jak vlkodlaka zabít. Je jediný způsob. Stříbro. Snad vždy je to stříbro. Samozřejmě upíři mohou po ráně stříbrným předmětem přežít, tedy oni přežijí pokud je jen škrábnete, ale i když jim useknete hlavu, a potom je necháte na pokoji. Jejich tkáň se obnoví a poškozené části dorostou anebo se z rozseknutého upíra zrodí nový upír. A to nikdy není dobré. Proto je nejlepší upíra ještě upálit.

Stejný postup jsem zamýšlel i u vlkodlaka. Když jsem tak pozoroval pistoli se stříbrnými náboji ležící na krbové římse, řekl jsem si, že by to vůbec nebyl špatný nápad. Vlkodlaka si tak vlastně vůbec nepustím k tělu. No a když selže pistole, budu mít ještě svou katanu. S tou by se mělo vše podařit.

Jak jednoduché bylo o všem uvažovat v klidu pokoje, kdy vás zahřívají teplé plameny a posloucháte praskající dřevo v jejich středu. Realita byla jiná. Věděl jsem, že nic nebude tak jednoduché, jak si představuji. Zabít holku, do níž jste se zamilovali, i když je z ní vraždící monstrum, není vůbec nic jednoduchého. Skutečně ne! Zatím jsem měl ovšem čas. Rozhodl jsem se, že se vlkodlaka zbavím až příští ú;plněk, protože tu noc jsem nebyl schopen už ničeho. A třeba mě napadne nějaký lepší způsob, jak vše zařídit a neztratit přitom Jenny, kterou jsem měl fakt rád!

Do rána jsem oči nezamhouřil a jen jsem čekal, kdy se Jenny vrátí. Nevrátila se do šesti hodin dalšího dne, což byla středa, a já se tudíž musel odebrat do svého obchodu. Rána na prsou už mě tolik nebolela, ale zdržel jsem se rychlých pohybů, které by mohly zaschlý strup porušit.

Na prodávání knih jsem se vůbec netěšil. Neměl jsem chuť vlastně vůbec na nic. Raději jsem si ani nekoupil noviny, protože by v nich mohla být zpráva o nějakých roztrhaných mrtvolách, nalezených v nějakém parku nebo v zapadlé ulici.

Bohužel nějaké zprávy se ke mně donesly i tak. Pravidelní zákazníci si vždy rádi popovídají a tématem dne byla dvě znetvořené těla. Jedno nalezené na vlakovém nádraží, nepříliš dobře schované za odpadkový koš, a druhé, jehož zbytky se našly zachycené v naplaveninách v řece. Snad každý, kdo do knihkupectví přišel a znal se se mnou, se chtěl bavit o tom, co se s těmi lidmi stalo, jak se to stalo a kdo to jen mohl udělat.

Nebylo pro mě jednoduché tvářit se, že vůbec o ničem nevím a jsem vším tím stejně ohromen a vystrašen jako oni. Ale nějak jsem ten den dokázal přetrpět a vymýšlet podivné domněnky a návrhy toho, co se vlastně v noci událo. Kupodivu nikoho ani nenapadlo, že by vše mohl udělat vlkodlak. Čekal bych, že alespoň jeden člověk nadhodí nějaké nadpřirozené vysvětlení, ale nestalo se tak. Většina lidí, kteří ten den přišli, nebyli zrovna fanoušci hororů.

Zavřel jsem v sedm hodin. Začala mě bolet hlava a tak jsem si raději vzal aspirin. Vlastně rovnou dva. Doufal jsem, že to jen tím zraněním a ne tím, že se mi tělo začíná měnit a za měsíc vyrazí na pozdní noční lov po městě. Raději na to nemyslet. V tu chvíli mě zajímalo, jestli je Jenny doma a jak asi bude vypadat po mé dosti nešetrné akupunktuře dubovým kolíkem.

Podíval jsem se pod květináč, kde jsem nechával náhradní klíč. Ten tam nebyl. Takže jsem usoudil, že Jenny bude vevnitř. Anebo se ke mně někdo vloupal. Bylo zamčeno, takže první možnost se zdála pravděpodobnější. Asi není moc zlodějů, kteří by se zdržovali zamykáním. S povzdechem jsem vstoupil do svého bytu.

Na první pohled nebylo nic poznat. Jennin kabát visel na svém místě v předsíni. Proč by tam také neměl viset? Vlkodlak si ho s sebou rozhodně nebral. Potrhané šaty, které rozsápala při své přeměně, jsem našel minulou noc, když jsem na ní čekal, a hned jsem je spálil v krbu. Byly už nepoužitelné a zdály se mi tak nějak nečisté.

V tom jsem to uslyšel. šlo to z druhého patra, kde jsem Jenny ubytoval. Vzlykot. Někdo v druhém patře plakal a bylo mi jasné, kdo je to. Lupič rozhodně ne.

Pomalu jsem vystoupil po schodech do druhého patra a zastavil se v otevřených dveřích do Jennina pokoje. Ležela na posteli, přes sebe nějaký potah, nebo co to bylo, a vzlykala s hlavou v polštáři. Jen jsem stál a díval se na ni. Bylo mi jí hrozně líto, i když jsem si asi ú;plně nedokázal představit, jak bylo jí, když se ráno zničehonic probudila na neznámém místě, úplně nahá a ke všemu možná ještě od krve.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se za nějakou chvíli a ona sebou při těch slovech trhla, jako kdybych ji uhodil. Byl to strašný pohled. Vypadala jako někdo, kdo nemá ze života nic jiného než utrpení a jehož poslední nadějí je smrt. Skoro se mi chtělo brečet, když jsem jí tak viděl.

Otočila na mě svou od slz opuchlou tvář a já se musel podívat jinam. Vlasy se jí lepily na líce a zabraňovaly, abych spatřil celý obličej, ale i přesto jsem viděl krev rozmazanou ve šmouhách po celém její tváři.

„Co se to děje?“ podařilo se jí vyslovit. Co jsem na to měl odpovědět? Ty její slzami rudé oči mě naprosto odzbrojovaly. Musel jsem jí všechno říct. Prostě musel.

„Co si pamatuješ?“

„Že jsem si tady lehla a usnula, protože jsem neměla co dělat. Stýskalo se mi po tobě, protože jsi pořád nešel, a tak jsem si lehla, abych nějak popohnala čas.“

„A potom?“

„Potom si pamatuji, jak jsem se probrala v nějakém křoví v parku, úplně nahá a s tímhle strupem.“ Zvedla se do sedu a já shledal, že pod tím potahem, který přes sebe měla, byla ú;plně nahá.

Snažil jsem se její nahotu nevnímat a soustředit se na strup mezi jejími krásnými prsy. Musel jsem uznat, že vlkodlak má podobnou schopnost regenerace jako upír. Zvířeti jsem do hrudi zarazil kolík skoro po polovinu, ale ona měla jen trochu větší kolečko zaschlé krve, pod nímž už se obnovovala tkáň. ú;žasné, jak se zranění dokázalo vyléčit. No, byl to jen kolík a ne stříbrný nůž.

„A jak ses dostala domů?“

„Našla jsem tenhle kus hadru,“ ukázala na potah, který jí zakrýval nohy, „a nepozorovaně jsem šla městem zpět sem. Nevím, jestli si mě někdo všiml, ale pokud ano, nezaznamenala jsem to. Co se to stalo, Theo? Co se se mnou dělo?“

Raději ani nechtěj vědět, co se s tebou dělo, Jenny, pomyslel jsem si, ale Jenny se v tu chvíli zatvářila, jako kdybych to řekl nahlas.

„Theo, ty něco víš? Vidím ti to na očích,“ řekla mi. „Něco víš, ale nechceš mi to říct.“ Vzpřímeně se posadila a ú;plně zapomněla na svůj pláč, svůj strach a svou nahotu. Tvářila se velmi vážně.

„Něco vím,“ připustil jsem a bylo mi jasné, že za chvíli to, co vím, vyklopím. Ani nebude muset příliš naléhat. Musela vědět, jak se věci mají.

„Tak sem s tím. Co víš? Co se mi stalo? Je to určitě něco hrozného, když se takhle tváříš.“

Smutně jsem si povzdechl. „Když jsem zjistil, že tvoje sestra je upír, předpokládal jsem, že i ty jsi upír a také jsem tě hned vyzkoušel. Česnekový výtažek na tebe nijak nepůsobil, takže jsem měl jistotu, že upír nejsi. A byl jsem tomu skutečně rád.“ Na mou narážku se ani nepousmála. Co jsem čekal?

„Bylo sice trochu divné,“ pokračoval jsem, „že tvá sestra je upír a ty jsi nepoznamenaná, ale přijal jsem to jako skutečnost a věřil jsem tomu. Tedy až do včerejška.“ Její pozornost se ještě více zvýšila a čekala jen, co bude následovat.

„Vracel jsem se domů z obchodu a…“ Slova mi nešla z úst.

„Co? Co bylo?“ naléhala na mě. „Pokračuj, Theo. Prosím.“

Podíval jsem se na ni, vím, že to byl jen přelud, ale v ten moment jsem místo dívky spatřil na posteli slintajícího psa. Pořádně velkého slintajícího psa s rudýma očima a nabroušenými tesáky. Iluze pominula téměř ihned, ale já, díky tomuto přeludu, pohlížel na Jenny jinak. Viděl jsem stále tu krásnou dívku, ale nyní jsem viděl i zvíře, zlo, které se ukrývá uvnitř a čeká na svou příležitost.

Bylo to pro mě hrozné, ale v tu chvíli jsem všechno chtěl říct. Jako bych jí chtěl co nejvíc ublížit. Ještě podpořit do trauma, které jsem způsobil nakonec také já zabitím její sestry. V normálním stavu bych nikdy nic takové neřekl, ale v té situaci… já prostě musel. Když na to nyní vzpomínám, připadám sám sobě jako zrůda.

„Ze dveří domu na mě vyskočil vlkodlak.“ Ani jsem si neuvědomil, jak absurdně muselo něco takového znít. Nejprve jsem si myslel, že se Jenny rozesměje, ale když spatřila můj výraz, pochopila, že svá slova nemyslím vůbec jako vtip.

„Cože?“ pronesla s tváří, která se mohla začít smát, stejně jako mohla začít brečet.

„Přišel jsem k vchodovým dveřím a ty se rozletěly, mě poslaly na chodník a mezi mimi zůstal stát vlkodlak.“

Jenny se rozesmála. „Vlkodlak? A co by tam dělal?“ Musela si myslet, že jsem blázen, ale v očích jsem jí viděl, že si jen chce myslet, že jsem blázen. Věděla moc dobře na co narážím a dokázala si představit, co nakonec řeknu.

„Tvoje sestra byla upír a tomu ses určitě nikdy nesmála.“

„Ale to je něco jiného,“ bránila se.

„Proč jiné? Když mohou existovat upíři, proč by nemohli existovat i vlkodlaci? Každá pověra má v sobě něco pravdy.“

„Všechno je to šílenost!“ křikla na mě, jako kdybych já mohl za vše. „Vlkodlaci a upíři. Co ještě? Skřítkové? Elfové? Frodo a Sam? Žijeme v nějakém béčkovém hororu? Tohle přece nemůže být realita!“ S očí jí začaly stékat slzy.

„Ale bohužel je. Alespoň moje realita to je. Já se s tím vším smířil. Chápu, že tobě to musí znít šíleně, když ještě ke všemu tvoje sestra byla jedním z těch stvoření, ale je to realita a na tom se nedá nic změnit. Musíme ji přijmout tak, jak je, anebo se zbláznit. Musíš se s tím smířit. A ještě s něčím,“ dodal jsem.

Neskonale smutně na mě upřela své slzami se lesknoucí se oči. „Ten vlkodlak stál ve dveřích tohohle domu. A když jsi se s ním utkal, zranil jsi ho na hrudníku. On potom odběhl a ty, když jsi vešel dovnitř, jsi zjistil, že dům je prázdný a já že tu nejsem.“

A bylo to venku. Pravda se dostala na povrch a ať mě bůh zatratí, jestli jsem chtěl vědět, co bude dál. „Ano,“ souhlasil jsem s její dedukcí. „Přesně tak.“ Co víc jsem mohl říct?

„Takže jsi měl pravdu jen na půl, že?“ dívala se na mě s úsměvem blázna na rtech. Když to vše pochopila, musela si myslet, že se skutečně zbláznila.

„Ano, jen napůl. Upír nejsi a ani jsi nebyla, ale normální také nejsi.“

„Tak nenormální?“ odfrkla si pohrdavě. „Takhle nám tedy říkáš? Ale ano, asi nejsem normální. A co vlastně se mnou hodláš dělat? Zabiješ mě jako ostatní. Píchneš mi kůl do srdce, usekneš hlavu a nakonec upečeš? To bude asi nejlepší, že? To potom budu dokonale mrtvá, ne?“

Chápal jsem… ne, asi jsem úplně nechápal, co se v Jenny zrovna odehrávalo, ale dokázal jsem si odvodit, proč se takhle chová. Myslím, že já bych dopadl stejně. Čím jiným kompenzovat šílenství než šílenstvím? Nemyslím, že se zbláznila ú;plně, ale musela nějak ze sebe dostat vše, co se jí v posledním měsíci stalo.

Představte si, jak by asi bylo vám, kdybyste zjistili, že váš sourozenec je upír a po nocích vysává nevinné občany, a ani ne o měsíc později se dovíte, že sám jste podobná zrůda, která se krmí lidským masem sice jen za ú;plňku, ale krmí se jím, a zrovna má v žaludku kdoví kolik lidské tkáně a krve? Jenny si nejspíše uvědomila stejnou skutečnost, protože vyskočila z postele a doslova letěla na záchod, kde jsem ji uslyšel zvracet. Nechtěl jsem vidět, co ze sebe dostala. A lituji ji, že ona se na to dívat musela.

Když se vrátila do pokoje, bledá jako smrt, tedy pokud si smrt představíte jako bílou kostru, a vlasy měla přilepené k tváři potem i krví, která jí zbarvila ústa do ruda jako nějaká bizarní rtěnka.

Posadila se na postel. Vypadala jako živoucí mrtvola a asi k ní neměla daleko.

„Jsem zrůda,“ řekla tak tiše, že jsem jí jen těžko rozuměl. Měl bych říct, ne Jenny, ty vůbec nejsi zrůda? Ale ona byla něco jako zrůda. Mlčel jsem.

„Jsem zrůda a ty jsi ještě horší.“ Tato slova mě zasáhla a nechápavě jsem se na ni zamračil. Své oči upírala na bílé ruce, které se jí trochu třásly. Ani nevzhlédla.

„Jak můžeš být tak klidný, když zabíjíš? Určitě ti ani nepřijde divné, že vraždíš živou bytost. Možná ti i přijde krásné, když vrážíš kolík do srdce, které je z části lidské. Třeba tě to i vzrušuje.“

„Co to, proboha, povídáš? Jak můžu mít nějaké výčitky, když sprovodím ze světa stvoření, které by jinak sprovodilo ze světa mě? A že mě to vzrušuje? Sakra, já nemůžu dělat nic jiného. Já jsem k tomu předurčen generacemi. Povolání zabíječe se dědí a není nikdo jiný, kdo by to za mě dělal. Když mám schopnosti, abych dokázal upíra nebo něco podobného zabít, udělám to, protože se nehodlám dívat, jak upír, kterého jsem ušetřil vysává nějakou ženu nebo muže, kteří se mu jako první připletli do cesty. Možná je hrozné, co dělám, ale horší je, co by dělali oni, kdyby jim v tom nikdo nezabránil.“

V tu chvíli zvedla oči a já v nich uviděl rezignaci. Měl jsem pravdu a ona to věděla. I když předtím říkala něco jiného, věděla to. A tehdy jsem si uvědomil, že ona nedopustí, abych ji zabil. Myslím, že bych to ani nedokázal, ale tím si nemohu být jistý a nikdy nebudu. Zvedla se z postele a začala se oblékat do čistého prádla.

Když si ovšem uvědomila, jak je špinavá, odešla do koupelny a umyla se. Celou dobu, co se myla i oblékala, jsem stál na stejném místě, jako bych zapustil kořeny do podlahy, a pozoroval jsem její počínání. Nechtěl jsem nic dělat, protože by se tím mohlo vše ještě zhoršit. Nechal jsem ji, ať jedná dle svého.

Oblečená a připravená na kdoví co, si stoupla proti mně. „Se mnou nebudeš mít tu práci,“ řekla mi a já nebyl schopen slova. Nejprve jsem nechápal, ale když mi slova pronikla do mozku, pochopil jsem až moc dobře. Bylo to jako rána kladivem. Prošla kolem mne a já se jen díval.

Nezadržel jsem ji, ani nepromluvil jediné slovo. Jen jsem se otočil a shlížel na ni, jak schází ze schodů. V tu chvíli mě napadlo, že se vidíme naposledy. Jak jsem se však mýlil! Probral jsem se, až když se za Jenny zabouchly dveře. Byla pryč a já se sesul na podlahu. Připadal jsem si, jako bych ztratil část sebe. A to jsem jí znal jen měsíc.

Tu noc jsem znovu nespal. Prostě jsem nedokázal usnout. Nechtěl jsem přemýšlet o tom, co Jenny zrovna asi provádí, ale na mysl se mi stále draly šílené představy, jak chce Jenny skoncovat se životem. Spánek se dostavil snad jen na hodinu a já se bál toho, o čem budou lidé ten den mluvit. Určitě se najde zase něco zajímavého, co budou celý den omílat.

Ale dopoledne i odpoledne proběhly v klidu a nikdo nemluvil o nějakých dalších zabitích nebo jiných úmrtích. Tématem dne ještě stále byly mrtvoly nalezené předminulou noc. Přál jsem si, aby se téma nezměnilo.

Ať si klidně mluví o těch zabitých, které jsem ani neznal, ale ať nemluví o ničem jiném. Samozřejmě, bylo to jen mé přání. Okolo čtvrté odpolední přišel Brian, chlapec, který zajde tak jednou za týden a koupí si nějaký nový horor nebo, pokud zrovna žádný nový není, si vybere fantasy. Ale hlavně ne sci-fi, o tom mu nikdo nesmí mluvit!

„Nazdar, Theo,“ zařval na mě hned, jak otevřel dveře, ani se nestaral o to, jestli je v obchodě někdo další. „Už jsi to slyšel?“

Zpozorněl jsem, ale nedal jsem na sobě nic znát. „Tak to musí být něco velkého, když s tím jdeš až za mnou.“

„Nevím, jestli velkýho,“ říkal cestou k regálu s horory, „ale je to dost síla.“ Zamyšleně se probíral tituly, které ještě neměl a které ani neznal.

Přišel jsem k němu a nepřítomně si prohlížel vazbu Lumleyho Nekroskopu. „Jsem zvědavý, co je až tak hrozného, že i Brian Carolson řekne, že je to síla.“

„Se podrž chlape. Je to jako v těch hororech s upírama.“

Těžce jsem polkl. Bál jsem se, že vím, co bude následovat.

„Dneska našli zase jednu mrtvolu, ale žádnou rozpáranou. Nějaká mladá holka.“ Otočil se od knih na mě. „Teď se ale podrž, kamaráde. Ta holka byla probodnutá kůlem jako nějakej upír. Přímo do srdce, Theo. Viděls to někdy?“

„To teda ne,“ zamumlal jsem. „A byla zabita nebo se zabila sama?“

„Je zajímavý, že se na to ptáš.“

„Proč?“

„Podle novin si policie taky není jistá, jestli tu holku někdo zavraždil anebo spáchala sebevraždu.“

„A co myslíš ty?“ ptal jsem se dál co nejklidněji a kupodivu jsem se stále držel na nohou.

„Já myslím, že se člověk sám těžko narazí na kůl. Podle mě je to jasná vražda a nechtěl bych se potkat s tím magorem, co na ni ten kolík vytáh.“

„Já také ne,“ souhlasil jsem s ním.

Brian si vybral nějakou knihu, už si nedokážu vzpomenout jakou, protože jsem myslel úplně na něco jiného. Zaplatil a odešel. Nechal mě mým představám a tušením. Ne, tušením ne. Spíš jistotám. Byl jsem si jistý, že ta holka byla Jenny. Měl jsem ovšem ještě tušení, které se stále ozývalo. Přece všechno neskončilo tak jednoduše?

Ale Jenny byla mrtvá – skutečně to byla ona, přesvědčil jsem se o tom druhý den v novinách, kde byla její fotka – a s tím už se nedalo nic dělat. Muselo prostě skončit to špatné. Už žádná Jenny, ani Kelly, jen já sám, zabíječ upírů, který čeká na další krvežíznivce, kteří si zajedou na lov do našeho malebného města.

Ano, vše skončilo. Alespoň se tak zdálo na první pohled. Z Kelly zbyl jen popel a Jenny pohřbí za pár dní na městském hřbitově. Jenže byl problém, že příběh měl ještě pokračovat. Udělal jsem zase chybu a zapomněl, že vlkodlak není upír. Vlkodlaka dřevěný kolík nezabije. Jen poraní.

Když jsem se vracel z obchodu do svého prázdného domu, pozoroval jsem měsíc. Kruh plné luny ustupoval. Za čtrnáct dní bude nov. A za měsíc je tu zpět úplněk. Čas, kdy vlkodlaci vyrážejí na svůj lov.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít