Knihkupec

Próza / 30.8.2006 /

Můj první článek zde je recenze na Draculu 2000. Povídka Knihkupec je tímhle filmem inspirovaná, napsal jsem ji právě po shlédnutí snímku v kině, kdy jsem měl pocit, že o upírech vím všechno.

Ta ulička by někomu mohla připadat nebezpečná. A ona skutečně byla. Já jsem jí ovšem shledal jako nejkratší cestu, kterou se v noci dostanu domů. Práce v knihkupectví se většinou protáhla až do pozdních hodin. Člověk by to neřekl, ale opravdu tomu tak bylo. Lidé v posledních měsících kupovali knihy stále více. Samozřejmě mladí lidé se hlavně zajímali o nějaké to napětí, takže hledali horory a jiné napínavé příběhy, aby ukojili svou touhu po strachu. A pro lepší atmosféru je chodili kupovat v noci. Ohledně těchto knih jsem jim vždy velice rád poradil. Sám jsem se v nich vyznal jako málokdo a většinu jsem jich měl přečtených. Může to znít dost vychloubačně, ale je to opravdu tak.

Strašidelná ulička. A ještě ke všemu prší. Ne že bych měl strach, ale za tou popelnicí je nějaký divný pohyb. Že bych přes hromobití zaslechl i něčí křik?

Přidal jsem do kroku. Pokus o znásilnění. Jak jinak, tahle ulička k tomu byla přímo stvořená. Nikdo tudy nechodí, je mimo hlavní dopravní tepnu. Prostě nejvhodnější místo. Ale zdálo se, že se žena brání. A dokonce s ú;spěchem, protože na sobě měla ještě oblečení. Tedy alespoň zatím. Co jsem měl dělat? Přece se nebudu jenom dívat?

V běhu jsem vyskočil na popelnici, která násilníka i jeho oběť skrývala. Muž ustal ve své činnosti a nevěřícně se na mě zadíval. Ona neváhala a kolenem ho nakopla do slabin. Muž zasténal a oběma rukama si chytil postiženou oblast. V letu jsem vymrštil svojí pravou nohu proti jeho zkroucenému obličeji. Připadal jsem si jako nějaký komiksový superhrdina. Docela příjemný pocit. Rána muže s výkřikem poslala o několik metrů dál. Zůstal ležet na zemi a já jsem doskočil na nohy vedle dívky. Ano, dívky, připadala mi velmi mladá. Vlasy měla k obličeji přilepené dešťovou vodou, která jí stékala po obličeji.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se a chytil jí, aby neupadla.

„Myslím, že ano.“ Téměř jsem jí neslyšel, jak bouřka sílila. „Nestačil nic udělat,“ vyšlo z jejích úst, které se pokusily o úsměv, ale příliš se jim to nepodařilo.

„Bude asi nejlepší, když vás odvedu domů.“

Pokývala hlavou a sebrala si ze země kabát, který při souboji ztratila. Podíval jsem se na těžce oddechujícího muže, který stále ležel na svém místě. Málem bych na něj zapomněl. To dělaly ty její jasně zelené oči. Skoro jako by mě uhranuly. Takovou zelenou jsem snad ještě v očích nikdy neviděl.

„Neměli bysme zavolat policii?“ Nevím proč jsem se ptal. Prostě jsem tu policii měl zavolat.

„Ten má dost,“ usmála se na mě už normálním ú;směvem. Ty oči mě doslova ovládaly.

„Tak dobře,“ řekl jsem nesmyslně, ale v tu chvíli mi to připadalo naprosto logické. „Necháme ho tady, ať si to zapamatuje.“ Otočil jsem se na ní a znovu pohlédl do těch ú;žasných očí. „Kde vlastně bydlíte?“ Nějakým záhadným způsobem jsem ú;plně zapomněl, co se stalo a ona se tvářila, že se tu jen procházela. Násilníka jsme nechali za sebou.

Urovnala si oblečení a odhrnula si mokré vlasy z obličeje. Byla hezká. No, spíš něco víc než jen hezká. Žádná holka s velkým poprsím, které by odhaloval neméně velký výstřih. Na tváři žádný make-up. Dalo by se říct obyčejná, ale obyčejná rozhodně nebyla. V obličeji byla od přírody hezká a proto nepotřebovala nějaké barvy navíc. Vlasy měla dlouhé, až později jsem zjistil, že jejich tmavou barvu způsobila voda. Jinak je měla světle hnědé. Ovšem ty oči. Nejkrásnější byly ty oči. Jaksi k ní neseděly, ale o to víc mě upoutaly. Nemohl jsem se dívat jinam. Na všechno ostatní jsem zapomněl a viděl jen ty oči. Udělal bych cokoli. Cokoli.

„Mám byt jen kousek odsud,“ řekla líbezně a já na ni jen civěl. „Mohl byste mě doprovodit? Nemám chuť potkat dalšího podobného.“ Ukázala na ležícího muže. Hloupě jsem přikývl a šel vedle ní směrem, kterým stál její dům. Nemohl jsem dělat nic jiného. Musel jsem jít s ní. Jako věrný pejsek.

Když si na to nyní vzpomínám, nepochybně jsem se tvářil jako idiot. šel jsem s tou neznámou a nespouštěl z ní svůj připitomělý výraz. Jestli nás někdo potkal, myslel si jistě svoje. Ještě jsem mohl začít slintat, abych to dovršil.

Cestou k domu ona – já už vůbec ne – nepromluvila. Pokud jí můj idiotský pohled na její tvář nějak vadil, vůbec to na sobě nedala znát. Jen se na mě párkrát usmála. Když jsme došli do správné ulice, zastavila se u domu, v němž bydlela. Z kabelky vytáhla klíče a odemkla si dveře. Já jsem strnule stál a pozoroval ji, aniž bych si uvědomoval, co vlastně dělá.

„Děkuji vám, že jste mě doprovodil,“ usmála se na mě. Vůbec se nezmínila o tom, že jsem jí zachránil život, i když ona by se z toho možná dostala sama?

„Nemáte za co děkovat, slečno,“ vypadlo ze mě automaticky.

„Nashledanou,“ loučila se, „snad se ještě uvidíme.“

„Snad,“ vyhrkl jsem toužebně. Zase se usmála. Vešla do domu a zabouchla za sebou dveře. V tu chvíli jako bych se vrátil do reality. Vůbec jsem nechápal, co tady dělám. Měl jsem přece zavolat policii, protože ten chlap se jí tam pokusil znásilnit. Co se to vlastně se mnou dělo? Rychle jsem se rozběhl zpět do uličky, ale jak jsem očekával, nikoho jsem již nenašel.

Cestou domů se mi hlavou honila spousta myšlenek. Zdálo se mi to nebo, když zavírala ty dveře, objevil se v těch jejích očích šarlatový lesk. V ten moment mě to nenapadlo nebo jsem si to nechtěl připustit – zrovna já! – ale to vůbec nebyla obyčejná žena.

V noci spánek nepřicházel. Měl jsem opravdu o čem přemýšlet.

Ráno jsem do svého knihkupectví přišel o dvě hodiny dříve, protože usnout se mi prostě nepodařilo a jelikož včera přišla zásilka nových knih, o zábavu nebylo nouze. Ale těžko se soustředit, když vaše hlava ze sebe nechce dostat obraz ženy z minulé noci.

V osm hodin jsem jako každý všední den odemkl a první zákazník na sebe nenechal dlouho čekat. Za deset minut se rozcinkal zvonek nade dveřmi. Vešel mladý muž, ani ne dvacet a ihned zamířil mezi regály, kde se nacházely horory. Chvíli si zaujatě prohlížel police a nejspíše měl jasnou představu, co hledá, ale najít to nemohl.

„Mohu vám pomoci?“ stoupl jsem si vedle něj s ú;směvem. Trhl sebou. Asi nečekal, že v knihkupectví narazí na někoho, kdo by tu prodával.

„Ehm,“ začal pomalu, „hledám nějakou knihu o… o upírech.“ Tvářil se přitom jako by byl poprvé v obchodě s erotickými pomůckami. Jeho výraz mě ani trochu nepřekvapil, ale nechtěl jsem ho uvést do ještě větších rozpaků a tak jsem si nějakou tu kyselou poznámku odpustil.

„Ano, upíři, v poslední době jeden z nejkupovanějších námětů.“ Vypadal, že se trochu uklidnil. „Máte nějakou přesnou představu? Jako autora nebo jen chcete nějaký dobrý horor?“

„No, velice mě toto téma upoutalo a rád bych si přečetl spíše nějakou encyklopedii, myslím, kde bych se o upírech něco dověděl, ne jen nějaký román, kde nějaký lovec pobije všechny upíry, jestli ovšem něco jako encyklopedie o upírech existuje.“ Ta slušňácká mluva mi moc neseděla. Takhle určitě nemluví mezi přáteli.

Vysypal to ze sebe neuvěřitelně rychle, až jsem měl problémy mu rozumět. Ovšem došlo mi, že je to jeden z těch chytráků, co si myslí, že když bude vědět, jak se upírům bránit nebo jak je zabít, bude si myslet, že kdyby se s ním setkal, neměl by upír nejmenší šanci. Možná si dokonce doma připraví několik dřevěných kolíků, protože co kdyby? Nebo si naopak obličej obarví na bílo, aby se svým hrdinům podobal. Ale jinak nebude o upírech vědět vůbec nic. Prostě fanoušek, jak těmhle typům s oblibou říkám. Kdyby se s upírem setkal, ani by nevěděl, jak a že vlastně umřel.

„Hmm,“ zatvářil jsem se velice zahloubaně, „myslím, že bych tu měl něco, co hledáte. Kde to jenom…“ Z police jsem vytáhl kopii středověké knihy Stopy krve od neznámého autora (ale už podle názvu si myslím, že autor byl také jeden z takových fanoušků), která dle mého názoru docela dobře popisovala upíra, i když nějaké autorovy názory byly naprosto zcestné nebo vybájené a odposlouchané z druhé ruky.

Mladík se na mě upřeně díval. „Toto je jedna z nejlepších příruček o upírech,“ řekl jsem mu a myslím, že nepostřehl ironii, kterou jsem do hlasu vložil. Zasněně knihu pozoroval. „Budete ji chtít?“

Má otázka byla zbytečná. Rezolutně pokyvoval hlavou.

„Takže, to máme patnáct liber.“ Cena ho nejspíš moc nepotěšila, ale příliš se nezdráhal mi peníze vydat. Když vycházel ven, tiskl si knihu pevně k hrudi. Měl jsem pravdu, prostě jen další fanoušek. Ale co, možná fanoušek, ale koupil si jednu z dražších knih, takže proč se na něj zlobit? Obchod je pořád obchod.

Ten den by si nikdo nemohl na zákazníky stěžovat. Každou chvíli znovu zacinkal zvonek a vstoupil někdo další. A k mému potěšení si skoro každý něco koupil. Po prvním zákazníkovi přišlo ještě několik podobných, kteří hledali knihy na stejné téma. Všichni byli zhruba stejně staří, tak bych se ani nedivil, že patřili do nějakého spolku, který se zajímal o upíry, satanismus nebo kdo ví co. Večer už jsem žádné vydání Stop krve od neznámého autora neměl. Doobjednal jsem tedy další výtisky od soukromého vydavatele. Tuhle knihu by vám žádné známé vydavatelství netisklo.

Lidé samozřejmě nechodili jen pro hororové knihy, zvláště když mé knihkupectví nebylo specializované. Sám jsem se někdy divil, proč moji předci nezaložili specializovanou knihovnu, když k tomu měli ty nejlepší předpoklady. Dřív jsem ani nechápal proč knihkupectví, ale potom mi to děda jednou vysvětlil: „Kdo by podezříval knihkupce?“ Měl pravdu, to bylo to nejlepší povolání a ještě jsem mohl v klidu studovat. Bylo mi teprve dvacet pět a stále na mě čekalo mnoho vědomostí, které mi poslouží.

Do osmi hodin, kdy obchod většinou zavírám, zbývala asi ještě čtvrt hodina. Venku už byla nějakou dobu tma, ale pouličním lampám se ji alespoň trochu dařilo zahánět. Zrovna jsem se skláněl nad originálem středověké knihy ze sbírky mé rodiny, když se znovu ozval zvonek nad vchodem. Zvedl jsem hlavu a málem spadl ze židle. Samozřejmě nemohl vejít nikdo jiný! Překvapilo mě, že na sobě má stejné oblečení jako včera. Moc často se nevidí, aby nějaká žena šla ven ve stejných šatech jako den předtím a zvláště, když pořádně pršelo a ona neměla deštník, takže pořádně zmokla.

„Dobrý večer,“ pozdravila mě a usmála se tím svým ú;směvem, který se ptal, jestli nejde nevhod, ale stejně tak dobře věděla, že i kdyby obtěžovala, je to ú;plně jedno, protože jí nikdo nevyhodí. A znovu ty její oči. Na vše jsem zapomněl a opět viděl jen ji. Nevnímal jsem, kdo jsem nebo kde se nacházím. Vesmír se ztenčil na jeden jediný bod. Na ni.

„Dobrý večer,“ opakoval jsem automaticky. „Jaké máte přání?“ Divil jsem se, že dokážu dát dohromady tuhle krátkou větu.

„Hledám něco na čtení. Večer se celkem nudím, tak abych se měla čím zabavit,“ řekla tak nevinně, jak dokázala, ale až tak nevinně to neznělo.

„A co byste si nejraději četla tak po večerech?“ Snažil jsem se ze sebe nějak dostat to omámení její osobou, ale nebylo to příliš jednoduché. Lépe řečeno, bylo to nemožné.

„Něco zajímavého, něco při čem bych se mohla večer bát, aby to bylo trochu vzrušující. Chápete?“

„Samozřejmě, slečno.“ Takže také jedna z milovnic strachu a napětí. Přišel jsem k příslušnému regálu a snažil se na ni nedívat. „Četla jste už nějaký horor?“

„Popravdě ještě ne.“ Předpokládám, že se opět usmála, ale neodvažoval jsem se otáčet. „Víte, že je zajímavé, že zrovna vy pracujete v knihkupectví? Včera, když jsme se potkali poprvé, bych to do vás nikdy neřekla.“

Ani já bych to do tebe neřekl, pomyslel jsem si.

„A vidíte, jsem jen prodavač knih.“ Své myšlenky jsem si nechal pro sebe. Alespoň jsem v to doufal.

„Co třeba Dracula?“ zeptal jsem se, když se mi tato kniha objevila před očima. „Je to klasika. Sám jsem ji četl několikrát.“

„Takže mi ji můžete doporučit?“ zeptala se líbezně.

„Ano, jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Velice mě zaujala. Myslím, že Bram Stoker přišel ve své době opravdu s překvapujícími popisy upírů, i když samozřejmě s nepřesnostmi.“

„Vidím, že se o upíry zajímáte.“ Z hlasu jí zmizela ta příjemná líbeznost.

„Jen trochu, vždyť to znáte, jsou to zajímavá stvoření a každý by chtěl vědět, jestli opravdu existují. Já osobně si myslím, že ne, ale kdo ví, že?“

„Ano. Myslím, že si toho Draculu vezmu.“ Líbeznost se jí do hlasu vrátila a zdálo se mi, že slyším i něco jako slabý výsměch, ale v poslední době jsem se cítil nějak divně, takže mě to nijak nepřekvapilo. Za chvíli budu slyšet mluvit mrtvé. Teď mě napadá, že už jsem je několikrát vlastně slyšel?

Došel jsem k pultu. „Takže to jsou čtyři libry padesát,“ usmál jsem se. „Budete ji chtít zabalit?“ Vzhlédl jsem, což nebylo zrovna nejlepší. Ty oči! Opět jsem se nemohl odvrátit.

„Ne, balit mi ji nemusíte,“ odpověděla, ale už se přitom nesmála. Tvářila se jako někdo, kdo se hodně soustředí, a dívala se mi zpříma do očí.

Přikývl jsem.

„Tady máte pět liber,“ podala mi bankovku a já jí automaticky strčil do kasy.

„Kdy se sejdeme?“ zeptala se.

„Zítra v půl deváté,“ odpověděl jsem a vůbec mi nic nepřišlo divné. Samozřejmě, že se mě měla zeptat, kdy se sejdeme. Na co jiného by se měla ptát? Alespoň v tu chvíli to bylo naprosto jasné a nebylo na tom nic divného.

„U kina.“ Bylo to konstatování ne otázka.

„Dobře, doufám, že se vám kniha bude líbit,“ usmál jsem se na ni.

„Nashledanou zítra,“ rozloučila se a vyšla ze dveří.

„Nashledanou,“ zašeptal jsem už jen pro sebe.

Dveře se zavřely a já jako bych procitnul. Sesul jsem se na židli a chvíli nevěřícně seděl. Ta holka byla hezká a tím to bude horší. Ty oči, měl jsem si to uvědomit už včera, ale alespoň že jsem si to vůbec uvědomil. Ještě ve mně hořela malá jiskřička naděje, že to není pravda, bylo až s podivem, jak se mi líbila, ale bohužel to nejspíš pravda byla. Zítra se konec konců uvidí. Ke kinu se dostavím a zjistím co a jak. Zajímalo by mě, kdo má větší smůlu. Jestli já nebo ona.

No, snad budou dávat zajímavý film.

Další den mi utekl velmi rychle. Celou noc zabraly přípravy na nadcházející večer, takže už druhou noc jsem se nevyspal. Jen jsem doufal, že spánek nepřijde v tu nejnevhodnější chvíli. Proto jsem si dal malou polední pauzu, abych se vyspal a na hodinku zavřel obchod. Hodinka se sice protáhla na dvě, ale když nic jiného, tak jsem si dostatečně odpočinul.

Nemělo smysl se zabývat tím, co by se stalo, kdyby nebyla to, co byla. Připadalo mi, že na ženy nemám štěstí a že se mě v tomto ohledu drží smůla. Ale s tím nic nenadělám.

Skončil jsem o hodinu dřív a rychle běžel domů. Cestou jsem přemýšlel, kdy se to stalo naposled. Asi před rokem? No zdálo se to jako věčnost. Ale tehdy jsem neměl výhodu překvapení. Ten syčák si mě vyhlídl, možná věděl, kdo jsem, možná to všechno byla jen náhoda, ale čekal na mě v té uličce, kde jsem ji potkal poprvé. Potkal? Kde jsem ji zachránil. I když vlastně kdo ví, jestli jsem zachránil ji nebo toho chlapa, co si chtěl užít.

Ten poslední, ale asi nečekal, že se budu bránit nebo možná čekal, ale asi ne, že s takovou zuřivostí. Jediné štěstí bylo, že mi prozřetelnost postavila do cesty tu dřevěnou židli, jinak by mě nejspíš dostal. Stačila jedna rána do zad a ten pitomec se narazil na nohu té židle. Prošla rovnou srdcem a už se na nic nezmohl. Ležel tam v kaluži své zatracené krve a snažil se dostat na nohy, ale agónie mu to nedovolila. Zmítala celým jeho tělem. Potřeboval jsem doběhnout domů, a tak jsem ho narazil ještě víc, aby se nestačil zvednout a pak už jsem si odklusal pro japonskou katanu, která se v minulosti velmi osvědčila.

Vrátil jsem se a on stále ležel na stejném místě a svíral dřevo trčící mu z těla. V tu chvíli mě napadlo, že už nejsou to, co bývali, alespoň podle dědova vyprávění. Hlavu jsem mu usekl jedinou ranou. A nakonec jsem jednu z popelnic použil jako pec. Jak říkával děda: „Kůl, meč a oheň.“ Vždycky to fungovalo.

Po několika málo minutách z něj nezbylo nic. Jen jsem doufal, že dnes to bude hodně rychlé. Příliš se mi s ní bojovat nechtělo. I tak to byla žena a nějak se to příčilo mému smýšlení.

Vešel jsem do bytu a zabouchl za sebou dveře. Všechno leželo na svých místech tak, jak jsem to ráno zanechal. Sadu pěti dřevěných kůlů jsem si zastrčil za svůj opasek, česnekový výtažek jako obvykle do kapsy, lahvičku s benzínem do druhé spolu se zapalovačem a nakonec svojí postříbřenou, speciálně upravenou a zkrácenou japonskou katanu (dědův stříbrný meč už bohužel dosloužil, ale stal se z něj pěkný výstavní kousek, stejně pod kabát byl nepraktický a dost těžký) a samozřejmě sluneční brýle. Bylo mi jasné, že v noci budu v brýlích vypadat dost podivně – jako idiot – ale v tomto případě byly nezbytností. Přes tmavá skla nedokážou člověka ovládat svým uhrančivým pohledem. Musí vidět oči. Jsou jako dveře do duše.

V předsíni jsem si vzal svůj černý dlouhý kabát, abych zakryl, co nemá být vidět. Zatraceně málem bych zapomněl. Kříž! Nebo spíš křížek. Stříbrný křížek na řetízku po dědovi, který ho má po svém dědovi. Dal jsem si ho na krk pod triko a konečně jsem se vydal na cestu ke kinu.

Krásná noc. Na pozdní podzim až neobvykle krásná. Podivný kontrast s tím, co jsem se chystal udělat. Na nebi i přes záři lamp svítil měsíc. Předchozí večer byl v ú;plňku, takže skoro vypadal, že je úplněk znovu. Přímo stvořeno pro lov upírů.

Už na mě čekala před kinem a to jsem tam dorazil o pět minut dřív, než bylo smluveno. Z prvního pohledu jsem pochopil, že jí moje sluneční brýle velmi zaujaly. Samozřejmě, tohle nejspíš nečekala. Její schopnost ovládat mě je tímto ú;plně vtahu.

„Ahoj,“ pozdravila, když jsem k ní došel. „Proč máš, prosím tě, sluneční brýle?“ Zdálo se, že každou chvíli vyprskne smíchy. Zatraceně, teď se chovala jako úplně obyčejná prima holka. Proč mi to musí ztěžovat?

„No, víš,“ jal jsem se vysvětlovat, „ve tmě v kině mě začínají bolet oči, jak se dívám ze tmy na osvětlené plátno. Zjistil jsem, že když mám sluneční brýle, není to tak hrozné.“ Taková pitomost!

S úsměvem pokývala hlavou.

„Tak na co půjdeme?“ zeptala se a zavedla mě k seznamu filmů promítaných ten večer. Hned první název mě zaujal – Dracula 2000. Dnes jsou upíři snad všude!

„Co Dracula? Už jsem přečetla tu knihu, kterou jsi mi prodal, tak bysme se mohli podívat na filmové zpracování, ne?“

Jak jinak! Ale co, ten film jsem taky ještě neviděl, tak proč ne. V kině se o nic nepokusí, ale raději nekoupím lístky do ú;plně poslední řady.

„Jo, to by šlo,“ souhlasil jsem. Film začínal za deset minut.

V pokladně seděla zamračená, postarší „dáma“.

„Dva lístky na Draculu,“ promluvil jsem na ní.

Unuzeně se na mě podívala. „Jaká řada?“

„Třeba osmá.“ Podíval jsem se na svou společnici a ta jen přikývla.

„Sedm padesát,“ Pokladní ke mně natáhla vrásčitou ruku, na které vystupovaly pořádné žíly. Koutkem oka jsem se podíval na dívku vedle sebe, ale žil na ruce si ani nevšimla. To mi přišlo divné.

„Díky.“

Ženská něco zavrčela.

Film se mi docela líbil. Trochu parodie na rod Van Helsingů. V některých momentech jsem se musel skoro smát. Mojí společnici to připadalo divné a já jsem si vždy, když jsem se na ni podíval, vzpomněl, co se po filmu stane.

Ze sedadla se zvedla ve stejný moment jako já a přitom jsme k sobě přiblížili obličeje a v tom mě cosi na jejím obličeji upoutalo. Ty její oči! I přes tmavá skla se mi ve světle rozsvěcených stropních lamp zdály nějaké jiné.

Risknul jsem to a sundal si brýle. Málem jsem znovu zasedl. Měla hnědé oči! Buď jsem se pomátl nebo nevím, ale včera byly přece zelené a předvčírem jakbysmet.

„Něco se děje?“ zeptala se, když viděla, že si sundávám brýle a překvapeně na ní hledím.

„Tvoje oči,“ vyšlo mi z hrdla.

„Co je s nimi?“

„Jsou hnědé! Ještě včera jsi měla oči zelené.“

šibalsky se na mě usmála. „Pojď ven, myslím, že bys měl něco vědět.“

Venku už byla docela zima. Div, že jsem se nerozklepal při přechodu z vyhřátého kina.

Zastavila se u programu kina a otočila se na mě. „Víš, máš naprostou pravdu. Ještě včera jsem měla zelené oči. Tedy lépe řečeno, ta, co jsi včera viděl měla zelené oči.“

Naklonil jsem hlavu na stranu a nechápavě ji pozoroval.

„Prostě, moje sestra se bála sem za tebou přijít. Nevěděla ještě pořádně, co jsi zač a tak, no a mě sem poslala, abych zjistila, jestli jsi dobrý a jestli se k ní hodíš.“

Když to říkala, všechno se mi v hlavě pomíchalo a já už si myslel, že jsem se musel zbláznit. Po chvíli se vše naštěstí nějak ustálilo a mě začalo docházet, co se tady asi děje. Slečna upírka poslala svou sestřičku dvojčátko na rande s klukem, který se měl stát její obětí. Proč, to je otázka. Že by pojala nějaké podezření a proto raději poslala sestru? Sestru, která je dokonale stejná jako kopie, až na ty oči. V tu chvíli mě zajímala jen jedna věc a to, jestli i dívka, co stála přede mnou, je upír nebo ne.

„Doufám, že se nezlobíš,“ pronesla dívka a tvářila se přitom provinile jako by udělala kdo ví co strašného.

„Já? Eeh? jsem jaksi zaskočen,“ vypadlo ze mě.

„Promiň, já nevím, co to sestru napadlo, ale řeknu ti, že jsi celkem fajn. Bylo mi s tebou hezky. Nejsi naštvaný, že ne? To by mě fakt mrzelo.“

„Ne, to ani ne, jen jste mě prostě zaskočily.“ To teda jo, za chvíli si mohla ležet s kolíkem v srdci a já tě políval benzínem, abys líp hořela.

„Fakt se nezlobíš? Je to trochu hloupé.“

„To je, ale ne, nezlobím se.“ Blesklo mi hlavou, že ona by upír být nemusela, takže bych přece ještě mohl mít nějakou tu šanci, že budu chodit s normální holkou. Byla fakt moc hezká.

„Chceš doprovodit domů?“ zeptal jsem se.

„Jestli ti to nevadí, budu ráda.“ Pomalu jsme se tedy vydali nočním městem.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se mě po nějaké chvíli ticha.

„Theo,“ odpověděl jsem. „A ty?“

„Jennifer, ale klidně mi můžeš říkat Jenny.“

„Dobře, Jenny,“ souhlasil jsem a něco mě v ten moment napadlo. Měl jsem sebou česnekový výtažek, takže můžu zjistit, jestli je upír nebo ne. O něčem jsme se bavili, ale z toho rozhovoru si nic nepamatuji, protože jsem se soustředil na to, abych odšrouboval víčko od lahvičky s extraktem. Nakonec se mi to povedlo a trochu jsem si nalil v kapse na ruku. Ten kabát jsem musel vyhodit, protože jsem česnekové tinktury vylil přespříliš a většina vytekla do kapsy a promočila velkou oblast okolo. Ten zápach už nepovolil. Naštěstí Jenny si ničeho nevšimla, i když já ten česnek chvílemi cítil.

Když jsme stáli na přechodu, nechtěně jsem se dotknul holé kůže na její ruce svojí dlaní, dokonale vymáchanou v česneku. Nic. Jenny nevyjekla a kůže zůstala neporušena. Ani trochu nezčervenala. Takže ona není upírka. Díky Bohu alespoň za to. Zajímalo mě, jestli Jenny ví, že její sestra je upír nebo ne. V tu chvíli bych vsadil vše na to, že o tom nemá ani ponětí a že to sestra tají ovládáním Jenniny mysli. A nedal bych nic za to, že když jsou dvojčaty, může upíří uhranutí fungovat i na dálku.

Došli jsme k Jennině domu a já jen čekal, co se bude dít a co asi udělám. Zastavili jsme se před dveřmi.

„Sestra bude doma. Chceš s ní mluvit?“ zeptala se Jenny.

„Asi ano,“ usmál jsem se a ona mi úsměv oplatila. Tohle by mohla být ta příležitost, na kterou čekám.

Zanedlouho vyšly obě z domu. To už jsem měl brýle zpět na očích.

„Takže Jenny všechno prozradila?“ zeptala se upírka. Usmívala se, ale při pohledu na brýle se jí úsměv zkroutil do šklebu. Ovšem jen na zlomek vteřiny. Jenny si samozřejmě ničeho nemohla všimnout.

„Ano, poznal jsem, že ona má jinou barvu očí než ty. Jak se vlastně jmenuješ, jestli to můžu vědět? Jenny už znám.“ Snažil jsem se mluvit mile, ale na mysl se mi stále drala představa, že se jí prodlouží zuby a ona po mně skočí, aby se mi dostala na hrdlo.

„Kelly,“ odpověděla a dalo jí to hodně přemáhání, aby se tvářila přívětivě.

„Co kdybychom se všichni tři šli projít?“ napadlo mě a podíval jsem se na Jenny a Kelly, co na to řeknou.

„Proč ne,“ souhlasila Jenny s ú;směvem.

„Jo, jasně,“ přikývla Kelly ne dvakrát radostně.

Nějakou chvíli jsme šli a mluvili o tom, co děláme, kde pracujeme a prostě jen tak tlachali. Pak se Kelly zeptala na mé brýle a tím pro ni vlastně začal její konec.

„Na co máš ty brýle?“ V podstatě nevinná otázka.

„Proti upírům,“ odpověděl jsem. Jindy by se tomu kdokoli jiný usmál, ale ony dvě se na místě zastavily a nevěřícně na mě hleděly.

„Cože?“ zeptala se Jenny.

„Proti upírům,“ opakoval jsem. „Aby mě nemohli ovládat pohledem.“

Kelly zasyčela jako podrážděná zmije. Otočila na mě svou ještě před chvílí hezkou tvář, po které nyní stékala krev z protržených dásní. Kůže jí zbělela a ten kontrast byl přes skla slunečních brýlí odpudivý. Ale člověk si časem zvykne. špičáky dvakrát delší než ostatní zuby zasvítily v nočním světle. Mezi nimi kmital rudý hadí jazyk. Čelo se jí protáhlo a nos naopak zmenšil do něčeho, co mi vždycky připomnělo prasečí rypák. Oči upírovi šarlatově zazářily.

Potom šlo všechno hrozně rychle. Věděl jsem, že se na mě vrhne a tak jsem odskočil do zadu a přitom stačil vytáhnout katanu připevněnou pod kabátem. ú;plně jako Blade! Jenže než jsem po ní stačil seknout, už byla na mně a srazila mě na zem. Katana, jak jinak, mi vypadla z ruky. Ani jsem si v té chvíli neuvědomoval, co dělá Jenny.

„Pitomej ninjo!“ zasyčela mi upírka do obličeje.

Pokoušela se mi dostat na hrdlo a prokousnout ho. Sakra, taky by se jí to povedlo, protože jako upír měla pořádnou sílu a já jsem se skoro nemohl pohnout. Naštěstí jsem mohl hýbat pravou rukou, kterou jsem dokázal najít kapsu napuštěnou česnekovým extraktem a pořádně si v něm namočit dlaň. Tu jsem jí potom připleskl na obličej. Z řevu, který se vydral z jejího hrdla, jsem na nějakou chvíli ohluchl, před očima se mi z toho zamžilo a já viděl jen rudé skvrny. Ale mozek mi ještě fungoval. Popadl jsem jeden kolík, který jsem měl u pasu a když se mi zrak znovu vrátil, vrazil jsem téměř celou jeho délku do Kellyina hrudníku. Nestačila ani zareagovat, protože si rukama dřela obličej, který se jí škvařil pod vlivem výtažku z té ú;žasné zeleniny. Na upíry to fungovalo jako kyselina sírová.

Když jí kolík zajel do těla, přestala ječet a jen se na mě podívala nevěřícíma očima vystupujícíma z popáleného obličeje. Potom jí oči zaostřily na dřevo trčící z prsou a její prsty se kolem něj sevřely ve zbytečném gestu. Kolena se jí podlomila a Kelly padla na chodník. Podíval jsem se kolem sebe, jestli někdo není okolo. Tohle nebyla zrovna ulice stvořená pro zabíjení upírů. Ale naštěstí jsem nikoho nespatřil. Ze země jsem sebral svou šavli. Upíra jsem chytil za jednu ruku a odtáhl do nedaleké užší uličky, mnohem příhodnější pro dokončení celého procesu.

Kelly chrčela a z rány v hrudníku a z ú;st jí vytékala tmavá krev. Odsekl jsem jí hlavu a jako obvykle jsem pro upálení použil popelnici. Ve velkoměstě není nic lepšího, kde upálit upíra. Snad kromě krematoria. Jako ostatní upíři i ona shořela rychle. Díky Bohu. Je to odporný pohled. Všechno bylo rychle hotovo a tomu jsem byl opravdu rád. Ta holka se mi přece líbila! A potom jsem si vzpomněl na Jenny. Otočil jsem se zpátky na ulici a ona tam pořád stála na stejném místě. Pomalu jsem k ní došel. Celá se třásla a tak jsem si sundal kabát a přehodil ho přes ní. Přitáhla si ho blíž k tělu, česnekového zápachu nedbala.

„Ona byla upír?“ řekla tak potichu, že jsem měl problémy jí rozumět.

„Ano,“ nevěděl jsem, co jiného odpovědět.

„Takže skutečně existují a moje vlastní sestra byla jedním z nich.“ Říkala to jako fakt. Něco, co prostě je a ona se s tím už stačila smířit. Bylo až k neuvěření, že to vzala takhle. Třeba něco podvědomě tušila?

„A ty jsi lovec upírů, nebo co?“ zeptala se a podívala se na mě tak, že jsem očima musel uhnout.

„Asi něco takového. I když já je nelovím. Jen je zabíjím, pokud se s nimi setkám.“

„Aha,“ zašeptala. „Odvedl bys mě domů.“

„Jistě.“

Chudák holka. Tohle by zamávalo s každým. Ale co je horší, a to v té chvíli nevěděla ani ona ani já, Jenny taky nebyla zrovna obyčejná holka. Jak můžete být normální člověk, když máte za sestru – dvojče – upíra? Ale že Jenny není normální, jsme měli oba zjistit až později.

komentářů 9

  • Vlad Rat 30.8.2006na23.33

    Ubrat rozhovorů a roztáhlosti, přidat zvratů a nelineárnosti. Málem jsme u toho zíval. I když, na některých místech atmosféra dobrá, chtělo by to ještě zapracovat…
    Že já sem postnu: Pojídač psů :D

    • Kaylin 31.8.2006na12.14

      Já nezůstanu v pozadí a rozhodl jsem se reagovat na kritiku.:-) To co bys ty chtěl mi přijde jako nějaká šíleně akční povídka, kde nějakej machr akorát říká "Chcípni, hajzle!", jinak je dialog pryč. Tohle se mě nelíbí a já mám rád delší hovory a to v téhle povídce ještě tolik nejsou:-) Přidat zvratů? To je povídka na šest stráek, ne román. No jak říkám, nepíšu akční povídky, ale prostě píšu tak, jak se to líbí mě. A navíc, tahle povídka je docela stará…

      • Vlad Rat 31.8.2006na12.27

        Žádné povídce dobře odvedená jedná akční scéna nikdy neuškodila. Já to nemyslel nijak zle, ale ty dialogy jsou občas moc roztáhlé a atmosféru to táhne .. do hajan! :D Neber to osobně, mě se to líbilo, ale chtěl bych vidět ještě lepší věci ;).

        • Martin Štefko 31.8.2006na12.38

          Neuškodila, ale prostě každý má nějaký styl. Tebe povídka trochu uspávala, možná trochu víc, nevím, ale někomu jinému se může líbit. Je to to samé jako s hodnocením, Každý má svůj styl má svůj pohled. Neříkám, že ta povídka je něco úžasného, protože není, ale pro mě něco znamená a proto jí bráním:-)

          • WDRat 31.8.2006na12.52

            Mno, přijmout kritiku dokáže jenom OSOBNOST. Bránit dílo není cesta k sebezdokonalování. Já už to znam :D. (Taky neumim prijmout kritiku.)

            • Kaylin 31.8.2006na13.34

              Ne to není cesta k sebezdokonalování, ale proč bych pak měl psát, kdybych si za tím dílem nestál. Mám ho předhodit a dát od toho ruce pryč? Kritika je skvělá věc, ale jestli autor sám neuvidí chyby a nepoučí se, je k ničemu. Já ty chyby vidím, vím, že ta povídka není nic dokonalého, ale jednou jsem ji napsal a tak prostě zůstane.

  • Serena 25.5.2009na0.00

    Na začiatok celkom dobré…
    Každý musí nejak začať a čítala som aj rozhodne horšie veci…
    mňa to zaujalo a rozhodne to bolo okay…

  • myka 21.7.2011na0.00

    Uplne dokonala urcite neni, nic preci neni napoprve,ale zaujala me. Co se tyce dialogu, jsem spokojena, dodavaji pribehu atmosferu, kterou by bez nich postradala.

  • myka 21.7.2011na0.00

    Mimochodem, libi se mi styl psani. Nejspis proto, ze je dost podobny memu a autor ma podobne smysleni … :) Jen ta obcas opakujici se slova ve vetach (proto neni uplne dokonala ;))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít