Patrick S. Tomlinson: Trojzubec (Děti mrtvé země 2)

Nakladatelství Triton vydalo druhý díl vesmírné sci-fi trilogie Děti mrtvé země.

 

Vesmírná loď Archa se navzdory všem překážkám dostala i s třiceti tisíci přeživšími k Tau Ceti G. Lidem tak začal dlouhý a nesnadný úkol: znovu si vybudovat svou civilizaci. Mezitím se na druhém konci nového světa domorodí G’telané potýkají s náhlým zjevením něčeho, co mnozí z nich považují za dávno ztracené bohy. První kontakt lidí s G’telany se zvrtne, provází ho smrt na obou stranách. Šíří se zvěsti, že k masakru nedošlo náhodou.

Rozluštění této záhady se ujímá Bryan Benson. Ve spolupráci s domorodým Kexxem je Benson uvržen do srdce neznámé kultury, aniž by alespoň tušil, kdo ho chce uctívat a kdo zabít…

Součástí knihy je bonus – krátká povídka Poslední start!

 

 

Vydal: Triton, leden 2024

Překlad: Miroslava Polová

Formát: e-book

Počet stran: 456 stran

Cena: 279 Kč

 

 

 

Hvězdy jasně zářily. Zejména ty nové.

Zaujaly Kexxe natolik, že kvůli nim takto pozdě v noci, za hluboké tmy, opustil korónový les, který chránil G’tel, protože tady venku nerušilo pohled na oblohu světlo z vesnických ohňů. A zatímco teplo plamenů z těla pomalu vyprchávalo, Kexx se díval na dvě nové svítící tečky a přemítal, co asi znamenají. 

Zničehonic vyběhl na mýtinu mladý, nezkušený ulik, čímž prozradil celou smečku. Kexx si nechal splynout po kůži mihotavou zář, aby dal ulikům na srozuměnou, že o nich ví, a taky aby viděli krátké kopí, které si zabodl vedle sebe do země.

Ten dotěrný ulik byl očividně ještě tak nezkušený, že ho to nevyplašilo, i když zase ne až tolik, aby nevěděl, co takový dospělý jedinec z G’tel s kopím dokáže. Odpověděl vlnou měkkého modrého světla, které si nechal splynout po předních nohách, a smečka zamířila na pláž najít si v přílivových tůňkách méně nebezpečnou kořist.

Kexx se díval, jak odcházejí, celkem osm. Na uliky docela velká smečka, ale většina z nich byla vychrtlá. Asi se dali dohromady štvanci vyhnaní od zdravých smeček silnějšími jedinci, aby se cítili bezpečněji. Pravdou bylo, že kdyby se rozhodli Kexxe napadnout, pravděpodobně by wzeu strhli na zem dřív, než by je stihl všechny pozabíjet. Ale i tak by jich dostal víc, než o kolik si taková smečka může dovolit přijít, pokud má mít zítra šanci něco ulovit. A tak šli dál. Taková je prostinká matematika života na tomto světě. Kexx popřál smečce na její pouti hodně štěstí a vrátil se k pozorování nových hvězd.

Ta méně jasná dorazila před třemi lety. Když třikrát přešel Varr, objevila se ta jasnější. Jména ještě nedostaly, hlavně protože stařešinové byli přesvědčeni, že to jsou Cuutina semena, která na ně chce Cuut svrhnout jako v legendách z dávných časů. Nejedna rodina oné první noci z vesnice uprchla s cílem vrátit se do podzemí a ukrýt se v Xisině lůně, ale Černý most zatarasili a střežili nemilosrdní Jeskyňané, kteří nebyli vůči uprchlíkům ani trochu vstřícní. Což nebylo nijak překvapivé. Jeskyňané netolerovali téměř ani obchodníky, natož další hladové krky.

Kexx se vesničanům nedivil, že se bojí, ale wze sám nebyl přesvědčen, že jim něco hrozí. A jak se dalo čekat, nové hvězdy se během pár dnů na nočním nebi zabydlely. Nyní sídlily na nebi vedle sebe a nehýbaly se. Ale to ještě zdaleka nebylo to nejpodivnější, co se událo.

Záhy k nim dorazil posel v tvrdé skořápce, který je zpod krusty bedlivě pozoroval křišťálovýma očima. Dodnes se vášnivě debatovalo o tom, kterému bohu z jejich triumvirátu ty oči vlastně slouží. Stařešinové pro každý případ nařídili dopravit posla do Cuutina chrámu, aby se k němu mohli modlit a předkládat mu oběti, ale taky aby měli jistotu, že posel vidí jen to, co oni chtějí.

A pak, skoro o rok později, vyšlo z menší hvězdy dlouhé vlákno světla, rovné jako odštípnutá hrana křišťálu, spojilo se s větší hvězdou a od ní pomalu sestupovalo dolů, až se daleko na východě dotklo oceánu.

Přes veškerou snahu se stařešinům nepodařilo objevit jedinou píseň nebo svitek, kde by o podobné události byla alespoň zmínka. V zoufalé snaze najít vysvětlení se dokonce obrátili na Jeskyňany, kteří jsou ve spojení s Xis sídlící v hlubinách. Vyslali k nim poselstvo s dotazem, co toto znamení věstí, ale i jejich mudrcové se darmo škorpili nad jeho významem. Někteří se domnívali, že je to Cuut, která přichází jednou provždy ukončit dlouhou bitvu s Xis. Jiní zase tvrdili, že tyto nové hvězdy ohlašují Varra a ten paprsek světla je vyzývá, aby navždy opustili Xisino lůno. Ovšem tohle udělali Kexxovi vesničané a tři plnoruce jim podobných již před mnoha generacemi, když sebrali odvahu, vylezli z Jeskyní a už se do nich nikdy nevrátili. Shromáždění vesnických stařešinů nakonec usoudilo, že to znamení je určeno pro ně a jen pro ně a s Jeskyňany nemá nic společného.

Kexx nebyl stařešinou víry a necítil se povolaný jejich prohlášení zpochybňovat, ale přesto se nedokázal zbavit pocitu, že o ničem z toho, co se nyní děje, není nikomu známo dost na to, aby se daly dělat tak závažné, navzájem si odporující závěry s tak neochvějnou jistotou, jakou stařešinové tak často projevovali.

Kexxe ovanul chladný mořský vánek a maličko se zachvěl. Kůži na pažích a v záhybech zplihlých hřebínků na hlavě měl ještě vlhkou od večerního očistného rituálu. Věděl, co znamená ten pocit ve vzduchových měchýřích. K vesnici táhne nová bouřková fronta. Napřáhl ruce proti větru, roztáhl prsty a nechal si mezi nimi proudit slanou mořskou vůni.

Něco na větru upoutalo wzeu pozornost. Nějaký neznámý pach se vmísil do mořské vůně. Kexx rozpřáhl paže ve snaze zachytit alespoň náznak, odkud podivný pach přichází, ale vítr ho příliš zvířil, než aby Kexx mohl určit směr. O chviličku později proťalo noční ticho varovné vytí. Nějaký ulik zahlédl něco, co se mu zřejmě ani trochu nelíbilo.

Kexx vyskočil ze země a popadl kopí. Ulikové o kousek dál na pláži výhrůžně blýskali zčeřenými světelnými vlnami na kůži. Těžko říct, co bylo zdrojem toho pachu, ale rozhodně to celou smečku pěkně vyděsilo. Kexx se opatrně přikrčil, měkké modré světélkování na kůži scukl na drobné tečky a plížil se blíž ke smečce, která se na pláži rozestavila do řady čelem k oceánu a snažila se vypadat co možná nejmohutněji a nejvýhružněji.

Kexx pátral zrakem ve vlnách, jestli neuvidí, co smečku tak vyděsilo. O chvilku později zahlédl ve vodě díru. Na hladině plulo černé prázdno, černé jako mračná noc. Velké mohlo být jako zdechlina bula. Zničehonic vyrašil prázdnu ze zad obrovský průhledný trojúhelníkový hřeben, který vzápětí nadmul vítr.

Tvor se blížil ke břehu, aniž by zpomaloval, a zbarvení vůdce smečky se najednou změnilo. Pak jednomu ulikovi ruply nervy, otočil se a utíkal se schovat do polí. Zbytek smečky mu byl rázem v patách. Všechny instinkty na Kexxe křičely, ať se řídí jejich příkladem, ale zvědavost držela wzeu nohy na místě, zabořené v písku na pláži, a Kexx se snažil přesvědčit sám sebe, že dokud zůstane mimo vodu, obrovský tvor wzeu přece neohrožuje.

Jenže pak najel mysteriózní tvor na břeh tak zprudka, že vyryl v písku brázdu, na pláži se zastavil a pomalu se překlopil na bok. Skřípalo to jako praskající strom. Kexxovi se napjaly svaly na nohou k útěku a v duchu se modlil ke Xis či dokonce Cuut, aby tomu tvorovi zničehonic nevyrašily nohy a neuštval wzeu, ale ještě zůstal stát a ostražitě prapodivného tvora pozoroval. Obrovitá noční můra už se více nepohnula.

Zato se do tmy ozvaly živočišné výkřiky. Zpočátku tiché a zmatené, jako když se někdo probouzí, ale záhy nabývaly na hlasitosti i počtu. Byly ostré a pronikavé, skoro jako dětské. A co bylo ještě bizarnější, vypadalo to, že vycházejí z nitra tvora, který najel na pláž.

Pak se z tvora vynořila první postava. Kexx potlačil zajíknutí a pevně sevřel kopí. Silueta, která se rýsovala proti noční obloze, byla na dospělého příliš malá. Velikostí odpovídala spíš dospívajícímu dítěti, víceméně jako ty hlasy, ale proporce a pohyby byly… nepřirozené.

K první postavě se záhy připojily dvě další, pak čtyři. Brzy jich stálo na hřbetě neznámého tvora víc, než by spočítal na prstech obou rukou. Je to vůbec živý tvor? Než měl Kexx čas se nad tou otázkou zamyslet, z rukou jedné postavy vystřelilo ostré jasné světlo a Kexx musel uhnout pohledem, aby wzeu neoslnilo. K prvnímu se přidali tři další, i jim najednou z rukou jako z maličkých sluncí vyprýštilo bílé světlo, jasnější a čistší než jakýkoli táborový oheň. Přejížděli paprsky světla po pláži sem a tam, jako by něco hledali. Ty paprsky, uvědomil si Kexx, vypadají dočista jako to vlákno světla, které se táhne dolů z nových hvězd na západě.

Kexx se přitiskl naplocho na zem a snažil se být co nejmenší. Žádnému zvířeti přece nezáří kůže tak jasně. Těžko říci, co jsou neznámí zač, ale rozhodně nejsou z G’tel ani z jiné vesnice na silniční síti a nejsou to ani Jeskyňané. To zjištění za sebou zanechalo brázdu ochromujícího strachu. Kexx byl tak vyděšený, že nebyl schopen pohybu, ale přesto mu zvědavost nedovolila odtrhnout pohled, a tak se dál díval na neznámé malé tvory, kteří už seskakovali na písek a šli po pláži.

Tu a tam si během řeči posvítili jeden na druhého, díky čemuž si je mohl Kexx lépe prohlédnout. Kůži měli hladkou a bledou jako mrtvoly, bez proměnlivých vzorů a barev, jaké mají těla živých. Jejich kůži vlastně chyběla jakákoli záře, světlo jim vycházelo jen z rukou. Měli dvě paže a dvě nohy, ale byli samý hrbol a toporní. Dlaně a chodidla měli široké a ploché. Na temeni hlavy měli místo okázalých hřebínků dlouhé černé splývavé prameny. 

Skupinka se blížila ke Kexxovu úkrytu. Zahlédli wzeu snad? Kexx opatrně zvedl ruku a nabral si vzorek vzduchu. Vánek přinášel stejný podivný pach, který wzeu přitáhl sem na pláž, ale teď byl pach silný a šířil se od neznámých tvorů jako od dux’aha na vrcholu páření. Na svých toporných nohách se pohybovali divně, šouravě a kostrbatě. Cizáctví z nich čišelo na dálku.

Náhle se jeden z nich zastavil a namířil paprsek světla přímo Kexxovi do obličeje. Bylo to jako hledět do poledního slunce. Kexx sebou trhnul a pudově si zastínil dlaní oči. Tvorové na sebe začali vzrušeně pokřikovat a teď už nebylo pochyb, že wzeu uviděli. Kexxovi se panikou rozklepaly svaly, ale vyskočil, hrdě se napřímil a okázale potřásl kopím v naději, že je vyděsí alespoň zpola tolik, co oni wzeu.

Ten, který wzeu zahlédl jako první, popošel ještě blíž, okřikl ostatní, ať jsou zticha, a mávl na ně, ať se rozestoupí kolem Kexxe do půlkruhu. Z jejich sehranosti se Kexx rozklepal po celém těle. Toto nebyla obyčejná, byť chytrá zvířata jako třeba ulikové, kteří se před chvílí se schlíplými hřebínky rozprchli do tmy. Ostatně ani zvuky, které vydávali, nezněly jako zvuky, které vydávají zvířata. Tito neznámí tvorové spolu mluvili stejně, jako spolu mluví G’telané, jen jazykem, který se nepodobal žádnému, jaký kdy Kexx slyšel. Byli inteligentní, a proto daleko nebezpečnější.

Vážky hodnot v Kexxových úvahách se jasně odklonily od zvědavosti k ústupu. Na místě se otočil a chtěl se dát na útěk k yulkovému poli, ale při prvním kroku zakopl o kořen trčící z písku a přepadl na zadní stranu písečné duny. Ještě roztáhl ruce v naději, že zabrání pádu, ale pak se země zvedla a jako dobře umístěná rána pěstí wzeu vyrazila vzduch z měchýřů. A Kexx se mohl jen s hrůzou dívat, jak se wzeu kopí kutálí z duny dolů z wzeu dosahu.

Kexxe obklopily kroky. Ještě se stihl převrátit a posadit, aby na neznámé tvory viděl. Sbíhali se k duně ze všech stran. Dokonce i na pohyblivém písku a podivně trhaným poklusem se pohybovali ošklivě rychle. Kexx se vrhl z duny a chňapl po kopí, ale jeden cizinec wzeu mezitím oběhl z boku a uchvátil kopí dřív. Kruh kolem wzeu se uzavřel, Kexx zvedl ruce a po kůži se wzeu začaly směrem od hrudi k prstům šířit pomalé žhnoucí vlny, univerzální znamení, že se vzdává.

Kexx alespoň doufal, že univerzální.

Ten, který třímal Kexxovo kopí, stál ve střehu, ale nemířil jím na wzeu. To určitě něco znamená. Ten, který wzeu objevil jako první, teď šel pomalu blíž. Byl menší než ostatní a nějaký jemnější. Navzdory podivným nohám s boulovitými výčnělky se pohyboval plynuleji a ladněji než ostatní. Zastavil se kousek od sedícího Kexxe a napřáhl k wzeu otevřenou dlaň. V druhé ruce Kexx uviděl žlutý váleček a wzeu došlo, že zdrojem světelných paprsků nebyly jejich ruce. Je to… zbraň?

V hrudi se Kexxovi vzedmula úcta a bázeň, jakou nepocítil od prvního očistného rituálu, a to bylo už hodně dávno, ani ne rok od wzeu larvální fáze. Tyto cizí tvory určitě seslal Varr. Kdo jiný by měl moc uchvátit kousek slunce? Kexx rozevřel dlaně, zabořil čelo do písku a začal odříkávat modlitbu, ale tohle neznámé tvory zjevně mátlo a znervózňovalo. 

Ten malý, který stál před Kexxem, zavrtěl hlavou, ale marně, tomuto gestu Kexx nerozuměl. Pak k wzeu znovu napřáhl otevřenou dlaň.

„Watashin onamae ha Mei Nakama desu. Onamae wa?“

Kexx na neznámého nechápavě zíral. Silně pochyboval, že by wzeu ústa dokázala takové zvuky napodobit. Na obličeji neznámého se objevil výraz, který si Kexx nedokázal vyložit, ale pak si neznámý ukázal prstem na hruď.

„Mei,“ řekl prostě.

„Mmm…“ Kexx pracně špulil rty ve snaze zopakovat ten nepřirozený zvuk. „Mmméééé?“

Neznámému zaškubalo v koutcích úst. „Já! Mei,“ poklepal si prstem na hruď, aby to zdůraznil, pak ukázal prstem na Kexxe a vyčkávavě se odmlčel.

Takže jméno. Ten cizí tvor se jmenuje ‚Mei‘. A teď chce na oplátku znát wzeu jméno.

„Kexx,“ řekl tiše.

„Kex,“ opakoval Mei. Sice oklestil konec, čímž dal wzeu jménu význam nepoživatelné načervenalé houby, ale pravděpodobně to vyslovil líp než Kexx při prvním pokusu vyslovit řádně Mei.

„Kexx,“ zopakoval své jméno. Neznámému opět zaškubalo v koutcích úst, tentokrát víc, až tolik, že se wzeu zvrásnil obličej. Pak se ten malý bledý neznámý tvor bez varování naklonil ke Kexxovi a vzal wzeu kolem ramen. Objetí. Wze byl objat!

Kexx na oplátku prapodivné malé stvoření jménem Mei taky objal a úlevou se rozesmál. Mei se k wzeu připojil. A pak se spolu dlouho jen smáli a smáli.