Adrian Tchaikovsky: Oči prázdnoty

Nakladatelství Planeta9 ve spolupráci s nakladatelstvím Triton vydalo román Oči prázdnoty, druhý díl vesmírné sci-fi trilogie Architekti světů.

 

Po osmdesáti letech křehkého míru jsou Architekti zpět. A působí spoušť, dokážou zničit a pohltit celé planety.

 

V minulosti pomohly artefakty Prapůvodních – pozůstatky dávno zaniklé civilizace – zachránit svět před zkázou. Tentokrát Architekti našli způsob, jak tyto ochranné relikvie obejít. Žádná planeta není v bezpečí.

 

Lidské kolonie čelí hrozícímu vyhynutí a zmítá jimi zmatek. Zatímco někteří věří, že jediným způsobem, jak Architekty zastavit, je jednotná fronta všech galaktických civilizací, jiní trvají na tom, že by lidstvo mělo bojovat samo. A jsou i tací, kteří se snaží těžit z roztříštěné válečné politiky – i když Architekti se rychle blíží.

 

Idris, který strávil desítky let útěkem před hrůzami své minulosti, se opět ocitá uprostřed válečné vřavy. Jako mediátor by mohl být jedním z mála, kdo zvrátí průběh války. S hrstkou spojenců hledá zbraň, která by mohla zatlačit Architekty a zachránit galaxii. Aby tak ale mohl učinit, musí se vrátit do noční můry neprostoru, kde byla jeho mysl zlomena a přetvořena.

 

​To, co tam Idris objeví, všechno změní.

 

 

 

Vydala: Planeta9/Triton; 2024

Překlad: Milan Pohl

Vazba: vázaná

Počet stran: 584

Cena: 699 Kč

 

 

 

 

Kdo by to byl řekl, že se z cvoků vyklube tak lukrativní náklad?

 

Uline Tarrant byla rozená oportunistka, což mezi astráky platilo za ctnost. Když tedy planetu ovládli škeblouni a polovina jejích známých si trhala vlasy a prorokovala konec vesmíru, Uline se přizpůsobila požadavkům trhu a dál vydělávala peníze. Huei-Cavor si holt odhlasoval, že dá Koloniím vale a připojí se k Hegemonii. Oficiálně mu teď vládli prapodivní lasturovití Essielové. Znamenalo to snad, že na tom Uline nemůže trhnout pár largesů, nebo se aspoň zaháčkovat v komplexním úvěrovém systému, který se používá v Hegemonii? Jistěže ne. Protože jestli má horní krusta nové kultistické správy Huei-Cavoru něčeho nadbytek, tak bohatství, ve všech formách, na jaké si vzpomenete. A zřejmě se nemůže dočkat, až ho poutrácí za okázalé akty zbožnosti.

 

Tahle konkrétní okázalá zbožnost, financující její palivo a hradící provozní náklady, byla vlastně pouť. Pokud patříte k oddaným uctívačům Essielů, pak se vydáváte na místa, která jsou pro ně důležitá. Meditujete tam, nakupujete laciné suvenýry a dost možná potkáte někoho s užitečnými obchodními kontakty. Popravdě řečeno, Uline nebyla přesvědčená o tom, že celá ta záležitost není jen nějaká divná pračka špinavých peněz. Na náboženství neměla moc času. Modlitby vám kosmickou loď nespraví.

 

Nákladový prostor vybavila dvěma sty hibernačními lůžky a ta teď byla všechna do jednoho obsazena. Každý na Huei-Cavoru, kdo chtěl vylepšit své společenské postavení, se zapojoval do hry kultistů, a neznamenalo to jen nosit rudé roucho. Celé zámožné rodiny jí hrnuly oběživo na účet jenom za tu výsadu, že je zavře do robotické rakve a povleče po rychlotrasách hluboko do Hegemonie. A jak se ukázalo, pokud vezete akreditované poutníky, žádná z prapodivných mimozemšťanských hlídek vás nezdržuje zbytečnými dotazy. Říkala si, jestli o tom vědí tajní agenti v Mordýřovně, poněvadž to zavánělo gigantickou dírou v zabezpečení Hegemonie.

 

Její aktuální destinací byl jakýsi svět jménem Arc Pallator. Jakživa o něm neslyšela. Podle nemnoha dostupných údajů tam byly jen pouště a kaňony – nic, kam by chtěla lézt. Naštěstí ani nemusela, nad planetou ostatně kroužily orbitaly. Jednalo se o jakousi velevýznamnou posvátnou lokalitu. Jen ať se poutníci v tom horku a prachu dusí bez ní, hlavně když je to ten druh cvoků, co platí předem.

 

Z neprostoru vystoupili v uctivé vzdálenosti od planety. Obvyklé hegemonské žádosti o identifikaci se na jejím panelu rozsvítily dřív, než se došourala do dvoumístné kredence sloužící jako řídicí modul Svaté kosatky – slovo „svatá“ připlácla před název potom, co rozjela kšefty s poutníky. Uline měla o pámbíčkářství jen mlhavou představu, i tak ale věděla, že před jména posvátných věcí se ten přídomek věší často. Jediný další člen posádky už tam byl, před cestou neprostorem nikam neodešel, jednoduše se vypnul. Nebo spíš vypnuli, šlo přece o Kolektivce. Tokaj 99, jak si říkali, jí zamávali končetinou podobnou kovové větvičce a ona je přátelsky poplácala po válcovitém trupu.

 

Představila se místním a odvysílala jim všechny obvyklé nesrozumitelné údaje, které jí zřejmě umožňovaly potulovat se po Hegemonii. Všichni vykládali hrůzostrašné příběhy o tom, jak je to tu šílené. Před odtržením Huei-Cavoru by se v životě neodvážila strčit čumák Kosatky za jejich hranice. Sama se okradla o spoustu skvělých obchodních příležitostí.

 

Zdejší orbitaly si vždycky chtěly poklábosit s poutníky, a zatímco tedy Svatá kosatka plula do nitra soustavy, Uline probudila několik prominentů téhle várky. Brzy už se mačkali v jejím řídicím modulu, popíjeli její lacinou kafu a vyměňovali si gnómská moudra s řízením kosmického provozu. Rozmlouvání Hegemoňanů s kultisty pokaždé připomínalo klání ve zdvořilostech a biblických znalostech. Místo Bible ovšem tihle cvoci ukuchtili jakousi kultistickou pošahanost, jejímž prostřednictvím sobě i druhým vysvětlovali, proč se spřáhli s bandou technicky vyspělých škeblí.

 

„Koukám, že je tady pěknej nátřask,“ prohodila. „Víra teď táhne, co?“ Kolem se tlačila spousta dalších lodí, čekajících na povolení k zadokování či přistání. Bylo mezi nimi množství nevyzpytatelných hegemonských plavidel, možná nákladních transportérů či luxusních jachet, nebo snad válečných lodí s palebnou silou postačující ke zničení celého měsíce; kdo se v nich má vyznat. Jiné lodě však odpovídaly lidským standardům, dokonce poznávala pár svých známých z branže. Každý si chtěl sáhnout na svátosti na Arc Pallatoru.

 

„Dole je skutečně rušno,“ přitakali Tokaj 99. Na displeji zobrazili jedinou zdejší lidskou osadu, obydlenou mnohatisícovou populací a rovnou nulou příčetných jedinců. Uline si s Tokaj vyměnila pohled. S jejich kolektivní inteligencí, tvořenou koloniemi kybernetických brouků, měla více společného než se svým lidským nákladem.

 

„Poroučejí nám nachystat se na vizitaci,“ pravil hlavní kultista. Jeden z ostatních mu navlékal ještě honosnější límec, tak vysoký, že drhl o strop kabiny, a k tomu na něj věšel jakési šperky, od pohledu cetky za pár šupů.

 

„A to znamená… co? Celní kontrolu? Máme problém?“ zajímala se Uline.

 

Na jeho tváři zahlédla slabou stopu pochybností. „Já… nevím jistě. Ale víc než to. Něco speciálního. Vizitace. Navštívil jsem již dobře deset poutních míst, a toto jsem ještě neslyšel.“

 

„Takže se tady ukáže jedna z těch –“ slovo škeblí by asi nemuseli skousnout, „– jeden z těch vašich Essielů?“

 

„Ale kdeže,“ pronesl muž zaníceně. „Kdyby ano, ohlásili by plné pojmenování i tituly jednoho z božských vládců.“ Pohled jeho očí sestával z poloviny z naivní upřímnosti a z druhé poloviny z nebetyčné blbosti. Měla sto chutí mu říct: Heleďte, vždyť jsou to škeble. Klečíte před oltářem, kterej není nic jinýho než švédskej stůl plnej mořskejch lahůdek, božskejch leda na jazyku. Ale protože byla seriózní byznysmenka, nechala si to pro sebe.

 

Tokaj vydali rozmrzele znějící zacvrlikání. „Odstranilas poruchy senzorové soustavy?“

 

„Jasně.“

 

„Prostřednictvím kvalifikovaného staničního mechanika, jak jsme žádali?“ naléhali.

 

„Opravila jsem to sama. Je to tak lepší. Neoškube nás tak nějakej holobrádek, kterej ještě cucal mámin cecek, když jsem se učila dávat věci do kupy.“

 

„Anomální gravitické údaje na senzorech dlouhého dosahu,“ sdělili jí Tokaj, „dávají tušit, že bys ten čas bývala využila lépe, kdyby ses to pokusila usmlouvat.“

 

„Tak hele, tohle je moje loď a já si s ní můžu…“ Její pohled přitáhly údaje, které jí Tokaj přihráli na panel. „Můžu si…“ zopakovala.

 

Mezi Arc Pallatorem a sluncem soustavy se objevil Architekt, vyrazil z neprostoru ve smršti duhových odlesků hvězdného svitu lámajícího se na krystalovém trupu. Pokud věděla, takhle blízko se nikdy předtím nevyloupli. Nemají se vynořovat daleko od soustavy? Dávat lidem šanci uprchnout?

 

„Tak jo, tak jo, tak jo.“ Prostě civěla na displej a její ústa chrlila bezduchá slova. Všichni kultisté zmlkli a strnuli hrůzou, takže možná přece jen nebyli až tak šílení. „Tak jo. Potřebujeme… můžeme… Sakra, mají kliku, že je tady tolik lodí. Můžeme nabrat…“ Snažila se to spočítat z hlavy rozpolcené tou strašlivou skutečností. Architekt – jako za války. Navíc tady, v Hegemonii, kde by se vůbec neměli objevovat. „Můžeme nabrat dalších sto lidí, na stojáka, mezi hibernačníma kapslema.“ Vnímala, že hlavní kultista mluví s pozemní kontrolou, nebo s kým vlastně. „Řekněte jim… ech… když dostanou lidi na oběžnou dráhu, budeme je nakládat, dokud nezačneme praskat ve švech. Máme…“ Architekt už zahajoval majestátní plavbu od slunce přímo k Arc Pallatoru. „Máme…“ Sakra málo času. Anebo spíš vůbec žádnej. Panebože. Panebože. „Musíme odsud zmizet.“

 

„Obdrželi jsme prohlášení,“ pravil uctivě hlavní kul-tista.

 

„To se vsadím.“

 

„Od Přejasného Sorteela, Prozíravého a Prozřetelného,“ sdělil jí. Takže se do toho vložil jeden z opravdových Essielů.

 

„Má přejasnej plán evakuace?“ Nedokázala od blížícího se Architekta odtrhnout zrak. Ruce se jí třásly nad displeji řídicího panelu.

 

„Vám i ostatním pilotům zakazuje odletět, dokud nedokonáte svou svatou práci,“ pravil kultista. „Poroučí nám sestoupit na Arc Pallator a stanout mezi posvátnými ruinami. Jsme vyvoleni k této zkoušce víry, mí bratří a sestry.“

 

„Na to vám kašlu,“ vyštěkla Uline. „Padáme odsud, a to hned. Vždyť se na něj podívejte! Podívejte se na toho hajzla!“ S Architektem se ještě nesetkala. Viděla jen mediotypy, slyšela historky z války. Zahlédla vraky lodí a světů. Smrt, která si přišla pro Zemi a nepřestávala se vracet bezmála po sto let války. Smrt, která se teď vracela znovu, zatímco Uline chtěla jen žít, zestárnout a zemřít, aniž by jí ta nestvůrnost přišla na oči. „Podívejte se na něj,“ zopakovala zase, tentokrát jen jako vyděšené zasténání.

 

„Soud,“ hlesl kultista. „Zkouška naší oddanosti božským světům. Musíme pokračovat na planetu. Je to naše poslání.“ V jeho hlase zaznívalo čerstvé ostří. „Mám nařízeno vás informovat, že pokud se odchýlíte od stanoveného letového plánu, dopustíte se porušení smlouvy a zároveň rouhačství vůči přání božských Essielů. Vaše motory budou vyřazeny z provozu, neobdržíte odměnu a nebudete s to opustit soustavu.“

 

Tokaj ze sebe vydali pisklavé zakvílení, nic takového ještě u žádného Kolektivce neslyšela, ale nanejvýš výmluvně to vyjadřovalo strach. Také to cítila, přesně tenhle zvuk, hluboko ve svých útrobách. Chtělo se jí vzlykat. Rozječet se na ně. Sdělit jim, že těm jejich milovaným škeblím hrabe a posílají je na smrt. Za převoz aspirujících mučedníků jí ty peníze nestojí. Jenže Essielové mohli svou pohrůžku splnit. Měli zbraně, kterým ani nerozuměla. Všichni to věděli.

 

Navedla Svatou kosatku zpátky na kurz k orbitalu visícímu přímo nad jediným městem. Městem plným lidí, kteří budou brzy vzhlížet k novému krystalovému měsíci. Ale jen nakrátko, říkala si. Než bude jejich víra podrobena drtivé zkoušce, která je promění v rozervaná vlákna organického materiálu. Problém se světci je ten, vybavila si, že abyste se jimi mohli stát, musíte být napřed mrtví. Všude kolem ní se však veškeré poutnické lodě stále ještě sunuly k dokům, v dlouhé frontě ovíjely jediný orbital nebo zahajovaly dlouhý, pomalý sestup do atmosféry. Mezitím proti nim zrychloval Architekt, chystal se vstoupit na vlastní smrtící orbitu a zlikvidovat je všechny do posledního.