Chris Bunch & Allan Cole: Vulkán

Nakladatelství Triton vydalo román Vulkán, první díl vesmírné sci-fi série Sten amerických autorů Chrise Bunche a Allana Colea.

ANOTACE:
Vulkán je průmyslový svět. Staletý, ovládaný Firmou, odporný jako hřích a necitelný jako smrt. Na Vulkánu existují jenom dva druhy lidí – spokojení a drsní. Sten je drsný.

Když jeho rodina zahyne při záhadné nehodě, Sten se vzbouří, skryje se v nekonečných kovových labyrintech Vulkánu a jde Firmě po krku. Je to ale marný boj. Nikdo se nemůže vzepřít Firmě a čekat, že přežije. Sten ale není jenom tak někdo.

Od továren na Vulkánu až po intriky na imperiálním dvoře, Galaxie se brzy ocitne tváří v tvář tomu nejlepšímu bojovníkovi. Sten se naučil přežít, a nyní chce víc. Udělá všechno pro to, aby se stal pánem svého osudu.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Triton, 10/2023
Překlad: Zdeněk Uherčík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 304
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PRVNÍ KAPITOLA

Smrt se do Bulváru vplížila tiše.

Skafandr páchl. Tech se díval poškrábaným průzorem na trubku, která se vinula po vnější stěně rekreační kupole, a mumlal kletby, při nichž by se červenal i otrlý obchodník z hlubokého vesmíru.

Víc než cokoli jiného si přál velké, vychlazené narkopivo, aby zastavilo virbl kocoviny, který mu šrotoval v hlavě. Jediné, co určitě nechtěl, bylo plácat se vně Vulkánu a civět na centimetrovou legovanou trubku, kterou se mu stále nedařilo napojit.

Nasadil momentový klíč na přírubu, nastavil moment podle citu a vychrlil další dávku oplzlostí. Tentokrát platily i jeho nadřízenému a všem těm smradlavým Migům, kteří si užívali nějaký metr od něho, ale zároveň celý svět daleko.

Hotovo. Uvolnil momentový klíč a nahodil malou pohonnou jednotku skafandru. Nejenže byl jeho šéf blbec a bývalý hošan potěšitel, ale teď tu navíc musí tvrdnout dalších šest směn. Tech vypnul vygumovaný mozek a otupěle odplouval k průlezu.

Samozřejmě že moment klíče nastavil chybně. Kdyby trubkou neproudil fluor pod vysokým tlakem, neměla by tato chyba prakticky žádné následky.

Ale přetažená příruba praskla, čistý fluor si pomalu prokousal cestu ven a několik směn jen neškodně stříkal do volného prostoru. Ale jak se trhlina zvětšovala, začal fluor tryskat přímo na vnější plášť Bulváru, po něm propálil izolaci a nakonec i vnitřní plášť.

Zpočátku nebyl otvor větší než vpich po špendlíku. Počáteční pokles tlaku uvnitř kopule nebyl tak výrazný, aby ho zachytily monitory vysoko nahoře v kontrolní místnosti pod stropem Bulváru.

Bulvár mohl být vykřičenou čtvrtí na kterékoli z milionu průkopnických planet. Firemní hostesky a hošani se prodírali davy Migů a hledali nové, nekvalifikované migranty, kterým na kartách ještě zbývaly nějaké kredity.

Dlouhé řady hracích automatů halasně lákaly procházející dělníky a mechanicky se hihňaly, když se do hry nechal vtáhnout další hejl.

Bulvár byl rekreačním centrem, které Firma „s těmi nejlepšími úmysly na srdci“ zřídila pro Migy. „Mig, který se baví, je šťastný Mig,“ prohlásil kdysi nějaký firemní psycholog. Nedodal, ani nemusel dodávat, že Mig, který se baví, také utrácí kredity, a to obvykle až do minusu. Každý dluh přičítal hodiny navíc k jeho smlouvě.

Proto i navzdory hudbě a smíchu působil Bulvár šedě a ponuře.

Před vchodem do Bulváru postávali dva mohutní sociostrážci. Starší z dozorců pokývl ke třem rozjařeným Migům, kteří přecházeli od jedné nálevny ke druhé, a pak řekl svému kolegovi: „Jestli sebou takhle škubneš pokaždý, když se na tebe někdo podívá, mladej, brzy ty Migy začne zajímat, co bys dělal, kdyby se opravdu chtěli servat.“

Zelenáč poplácal svůj omračovací obušek. „A já jim to rád ukážu.“

Starší z dvojice si povzdechl a zadíval se do chodby. „A sakra. Malér.“

Jeho kolega málem vyletěl z uniformy. „Kde? Kde?“

Starší muž ukázal prstem. Z pohyblivého chodníku právě sestupoval Amos Sten a mířil si to rovnou do Bulváru. Druhý dozorce se při pohledu na malého Miga středního věku rozesmál, ale potom si všiml vystupujících svalů na Amosově krku, mohutných zápěstí a pěstí jako kladiva.

Starší dozorce si ulehčeně oddechl a opřel se o traverzu.

„Je to dobrý, mladej. Má s sebou rodinu.“

Za Amosem seběhly z pohyblivého chodníku dvě děti a unaveně vyhlížející žena.

„Ale houby,“ opáčil mladší dozorce, „mně ten skrček nepřipadá nijak drsnej.“

„Ty totiž Amose ještě neznáš. Jinak bys stáhnul ocas. Zvlášť kdyby ho zrovna napadlo, že si střihne nějakou rvačku pro zlepšení nálady.“

Čtyři Migové se bílými kartičkami postupně dotkli snímače a centrální počítač Vulkánu zaznamenal vstup MIGA STENA AMOSE; MIGA STENOVÉ FREED; MIGA-ZÁVISLÉHO STENA AHDA a MIGA-ZÁVISLÉ STENOVÉ JOSH do Bulváru.

Když Stenova rodina míjela dozorce, starší z nich se usmál a lehce na Amose pokývl. Jeho kolega jenom zíral. Sten je ignoroval a postrkoval svoji rodinu do vchodu videa.

„Tak náš Mig se rád pere, jo? To asi není společenský chování podle firemních pravidel.“

„Mladej, kdybysme urazili hlavu každýmu Migovi, kterej v Bulváru vyjede po druhym, neměl by tady za chvíli kdo makat.“

„Myslím, že bysme mu měli trochu srazit hřebínek.“

„A ty se na to cejtíš, co?“

Mladý dozorce přikývl. „Proč ne? Vyhmátneme ho, jak si dává jointa, a pěkně si ho podáme.“

Starší kolega se pousmál a dotkl se dlouhé fialové jizvy na pravé paži. „To už zkoušeli jiný, a lepší. Ale možná se pletu. Možná právě ty s ním něco zmůžeš. Ale dobře si pamatuj, že Amos není žádnej obyčejnej Mig.“

„Co je na něm tak zvláštního?“

Dozorce už začínal jeho nový kolega, a celá tahle konverzace, nudit. „Tam, odkud pochází, žerou takový chlapečky, jako jsi ty, k snídani.“

Mladík se naježil a zamračil se. Pak si ale uvědomil, že i bez panděra má jeho parťák o nějakých dvacet kilo a patnáct let navíc. Otočil se a dopáleně si změřil starší dámu, která se blaženě potácela z Bulváru ven. Podívala se na něho, vycenila dásně a odplivla si na zem přesně mezi jeho nohy.

„Blbí Migové!“

Amos protáhl kartu snímačem videa a počítač mu automaticky přidal ke smlouvě jednu hodinu. Všichni čtyři vešli do předsálí a Amos se rozhlédl.

„Nevidím kluka.“

„Karl říkal, že mu ve škole přidali směnu navíc,“ připomněla mu jeho žena Freed.

Amos pokrčil rameny.

„O moc nepřijde. Chlapík z práce na tom byl, když měl posledně volno. Říkal, že ten první film je nějaká blbost o tom, jak se nějakej Exec zabouchne do hostesky a odvede si ji, aby s ním žila v Oku.“

Ze sálu zaduněla hudba.

„Dělej, tati, jdeme.“

Amos následoval svoji rodinu do sálu.

Sten spěšně mačkal klávesy počítače a potom stiskl záložku ZADÁNÍ PRÁCE. Obrazovka zazářila a vzápětí zešedla.

Sten se ušklíbl. Takhle se nestihne sejít s rodinou. Starý školní počítačový systém prostě nezvládal počet studentů, kteří se přes kartu přihlásili na třídní směnu.

Sten se rozhlédl po místnosti. Nikdo se na něho nedíval. Stiskl ZÁKLADNÍ FUNKCE a v rychlém sledu další klávesy. Sten už dřív objevil způsob jak se nabourat do jednoho logického souboru centrálního počítače. Bylo to samozřejmě proti školním pravidlům. Ale Sten, stejně jako kterýkoli sedmnáctiletý mladík, si nedělal hlavu s průšvihy, které přijdou až zítra.

Když měl záplatu hotovou, vložil svoji úkolovou kartu. Zaúpěl, jakmile se zadání objevilo na obrazovce. Byl to úkol z kybernetického sváření, vytvoření nosníku profilu L.

Svary mu potrvají celou věčnost a věděl, že při zadané technologii, zastaralé i podle školních standardů, vznikne tři mikrony od místa spoje spára se zvýšeným pnutím.

Ušklíbl se. Stejně už porušuje pravidla…

Světelným perem přetáhl na obrazovku dvě tyče z legované oceli a přepnul vstupní funkci na PRACOVNÍ PROGRAM. Poté změnil funkci pera na SVAŘOVÁNÍ. Stačilo několik rychlých pohybů a někde na Vulkánu došlo ke svaření dvou kovových tyčí.

Ale možná to bylo jenom čistě počítačové cvičení.

Obrazovka pohasla a Sten čekal jako na trní. Nakonec se rozsvítila a objevil se nápis PROJEKT DOKONČEN S USPOKOJIVÝM VÝSLEDKEM. Skončil. Bleskovými pohyby prstů odstranil ilegální záplatu a napojil se zpátky do školního počítače, který unaveně blikal ve vyčkávacím programu, z paměti svého terminálu vložil PROJEKT DOKONČEN S USPOKOJIVÝM VÝSLEDKEM, vypnul počítač a mazal ke dveřím.

„Upřímně, pánové,“ řekl baron Thoresen, „je mi celkem jedno, jestli jsou naše technické a rozvojové programy ve střetu s nějakými imaginárními etickými zásadami Impéria. Mně spíš leží na srdci zdraví Firmy.“

Začalo to jako běžná schůze firemní správní rady, šestice lidí, kteří ovládali téměř miliardu životů. Pak starý Lester jakoby mezi řečí pronesl svoji otázku.

Thoresen prudce vstal a začal přecházet sem a tam. Mohutná ředitelova postava udržovala pozornost členů rady stejně dobře jako jeho burácivý hlas a autorita.

„Omlouvám se, jestli to nevypadá moc vlastenecky. Jsem obchodník, ne diplomat. A stejně jako můj dědeček přede mnou, všechno, v co věřím, je naše Firma.“

Pouze na jediného člověka to neudělalo žádný dojem. Na Lestera. Věř starému zloději, pomyslel si baron. Ten už se o sebe postaral, takže si může dovolit mluvit o etice.

„Velmi působivé,“ řekl Lester. „Ale nás – správní radu – nezajímá vaše oddanost. Ptali jsme se na výdaje na Projekt Bravo. Odmítl jste nám prozradit povahu vašeho experimentu, ale přesto stále přicházíte s požadavky na další financování. Chtěl jsem pouze zjistit, jestli v případě, že by měl aspoň nějaké vojenské využití, by bylo možné zajistit grant z některé z imperiálních nadací.“

Baron pozoroval Lestera zamyšleně, ale beze strachu. Koneckonců všechny karty v ruce měl právě Thoresen. Ale rozhodně je starému a mazanému oponentovi ani v nejmenším nevyloží. A věděl, že hrozbami také nic nepořídí. Lester byl příliš ostřílený, než aby věděl, co je strach.

„Cením si vašeho dotazu. A zájmu o nezbytné výdaje. Přesto je tento projekt natolik důležitý pro naši budoucnost, že nemůžeme riskovat únik informací.“

„Cítím snad nedůvěru?“ řekl Lester.

„Nikoli vůči vám, pánové. Nebuďte směšní. Ale pokud naše konkurence zjistí, co je cílem Projektu Bravo, pak jí ani mé velmi dobré vztahy s Imperátorem nezabrání, aby jej ukradla a zničila nás.“

„I kdyby k úniku informací došlo,“ nechal se slyšet jiný člen správní rady, „je tady stále jiná možnost. Mohli bychom jim sáhnout na zásoby AH2.“

„Samozřejmě za využití vašich důvěrných, osobních vztahů s Imperátorem,“ poznamenal Lester.

Baron se pousmál.

„Ani já sám bych se neodvažoval předpokládat, že naše přátelství sahá tak daleko. AH2 je energie, z níž má prospěch Impérium i Imperátor. Nikdo jiný.“

Ticho. Dokonce i Lester mlčel. Duch Věčného Imperátora zmrazil konverzaci. Baron se rozhlédl a záměrně pokračoval suchým, znuděným tónem.

„Protože nikdo nemá nic dalšího, potvrdím navýšení financování, jak bylo odsouhlaseno. A teď k jednodušší záležitosti. Máme štěstí, že naše náklady na údržbu přístavních zařízení na Vulkánu se snížily o patnáct procent. To zahrnuje nejenom vnitřní kotevní zařízení, ale také uzavřená kontejnerová překladiště. Ale přesto nejsem spokojen. Bylo by mnohem lepší, kdyby…“

Když video skončilo, Amos otevřel oči a zamrkal. Pokud si dokázal vybavit, ten Exec a jeho hosteska poté, co se přestěhovali do Oka, odletěli na nějakou pionýrskou planetu, kde na ně cosi zaútočilo.

Zívl. Amos neměl o videích valné mínění, ale občas nebylo na škodu si v klidu zdřímnout.

Ahd do něho šťouchl. „Až vyrostu, tak chci být Exec.“

Amos se zavrtěl a teprve teď se úplně probudil. „A proč?“

„Protože maj dobrodružství, peníze, medaile a… a… a všichni moji kamarádi taky chtěj bejt Execové.“

„Na to rovnou zapomeň,“ okřikla ho Freed. „Našinci se nemíchají s Execy.“

Chlapec svěsil hlavu. Amos ho poplácal po rameni. „Ne že bys nebyl dost dobrej, synku. K čertu, každej Sten má cenu šesti těch blb…“

„Amosi!“

„Promiň. Lidí.“ Pak se Amos zarazil. „K čertu. Říct o Execech, že jsou blbci, nejni žádná sprosťárna. Je to prostě tak. A vůbec, Ahde. Execové nejsou žádný hrdinové. Ty jsou ty nejhorší. Zabili by člověka jen proto, aby splnili kvóty. A ještě by okradli jeho rodinu na odškodném za smrt. Kdyby se z tebe stal Exec, nebyli bysme na tebe s mámou hrdý. Ani ty bys nebyl.“

Teď se zapojila i jeho malá dcerka.

„Já chci být hosteskou,“ oznámila.

Amos potlačil úšklebek, když viděl, jak Freed vyskočila metr do vzduchu. Rozhodl se, že tohle si vyřeší ona.

Tlak nakonec trubku roztrhl a tryskající plyn ji přitiskl k otvoru, který vypálil do pláště Bulváru.

Prvním mrtvým byl starý Mig, který se opíral o oblou stěnu kupole jen několik centimetrů od místa, kde se náhle objevila díra. V okamžiku, kdy uviděl, jak mu fluor sežehl svaly, hrudní koš a odhalil pulsující rudou tkáň plic, už byl mrtev.

V kontrolní místnosti Bulváru sledovala skupina znuděných Techů nějakého Miga s vyčerpanou kartou, který se snažil přemluvit hostesku k nízkorozpočtovému flámu. Jeden z Techů navrhl sázku. Nikdo se nepřidal. Hostesky nesmlouvají.

Tlak nakonec klesl pod nebezpečnou hranici a rozezněl se poplach. S nikým to nehnulo. Poruchy a poplachy byly součástí každé směny.

Vedoucí Tech pomalu přešel k hlavnímu počítači. Stiskl několik kláves a houkání a blikání přestalo.

„Tak, teď se podíváme, kde máme ten průšvih.“

Na monitoru se okamžitě ukázala odpověď.

„Hmm. Tohle je trochu vachrlatý. Pojď se podívat.“

Jeho asistent mu nakoukl přes rameno.

„Únik nějakých chemikálií do kopule. Podíváme se na to.“ Tech stiskl další klávesy a dostal se do souborů s podrobnějšími informacemi.

ZJIŠTĚNA ZTRÁTA VZDUCHU; PŘÍTOMNOST ZAMOŘENÍ; POTENCIÁLNÍ OHROŽENÍ ŽIVOTA; ČERVENÝ POPLACH.

Vedoucí technik konečně zareagoval jinak než jenom znuděným výrazem.

„Zatracená údržba a ty jejich děravý trubky. Oni si snad myslí, že nemáme nic lepšího na práci než po nich uklízet. Měl bych napsat hlášení, který jim spálí poslední chlup na těch jejich plešatejch…“

„Hm… pane?“

„Nech mě, když kleju. Co máš?“

„Nemyslíte, že by se to dalo opravit? Když si pospíšíme.“

„Jo. Tak mi zjisti, kde to je – polovina těch blbejch senzorů je v háji, nebo je někdo polil pivem. Kdybych měl kredit za každej…“

Odmlčel se a hledal místo úniku. Nakonec nechal počítač kontrolovat jednu trubku za druhou.

„Zatra! Budeme muset do skafandrů, abychom se k tomu dostali. Teče to u tý laboratorní kopule… ach!“

Schéma rozvodů, které právě procházel, zamrzlo a přes ně se rozblikal rudý nápis: JAKÁKOLI MIMOŘÁDNÁ UDÁLOST SOUVISEJÍCÍ S PROJEKTEM BRAVO MUSÍ BÝT OKAMŽITĚ NAHLÁŠENA THORESENOVI.

Asistent byl zmatený. „Ale proč to…“ Zarazil se, když si uvědomil, že ho jeho nadřízený neposlouchá.

„Zatracený Execové. Musíš se jich ptát pokaždý, když…“ Otevřel si seznam, našel Thoresenův kód, stiskl ENTER a čekal.

Baron si potřásl rukou s každým odcházejícím členem správní rady. Přeptal se na zdraví a na rodinu. Připomněl večeři. Nebo okomentoval některé příhodné návrhy. Až došlo na Lestera.

„Vážím si vaší přítomnosti víc, než si dokážete představit, Lestere. Vaše moudrost a schopnost vést…“

„Skvěle jste se vyhnul mé otázce, Thoresene. Sám bych to nedokázal lépe.“

„Ale já jsem se ničemu nevyhýbal, milý příteli. Jenom jsem…“

„Jistě, vy jste jenom. Drbání za ušima si nechte pro ty hlupáky. Vy a já mnohem lépe chápeme naše postavení.“

„Drbání?“

„Zapomeňte na to.“

Lester prošel kolem něho a otočil se. „Samozřejmě víte, že tohle není nic osobního, Thoresene. Stejně jako vy mám na srdci pouze blaho naší Firmy.“

Baron přikývl. „Nic jiného bych od vás nečekal.“

Thoresen sledoval, jak se stařec belhá ven. A říkal si, že staří zloději začínají být pošetilí. Co může být osobnějšího než moc?

Otočil se ke zdroji nevtíravého bzučení a ukázal tím směrem. Šest polic, zdánlivě naplněných starobylými svazky, se odsunulo a uvolnilo přístup k pultu počítače.

Třemi pomalými kroky k němu přistoupil a stiskl tlačítko ODPOVĚĎ. Na obrazovce se objevil hlavní Tech. „Máme problém, pane, tady na Rekre šestadvacítce.“

Baron přikývl. „Hlášení.“

Hlavní Tech stiskl několik tlačítek, obrazovka se rozdělila a v jedné polovině rolovaly podrobné údaje o úniku. Baron okamžitě věděl, o co jde. Podle počítače smrtící plyn naplní rekreační kopuli do patnácti minut.

„Proč to nespravíte, Techniku?“

„Protože ten zatracenej počítač na mě stále huláká: ‚Projekt Bravo, Projekt Bravo,‘“ zavrčel hlavní Tech. „Potřebuju od vás jenom povolení a spravím to v cuku letu, je to prkotina.“

Baron se na okamžik zamyslel.

„K místu úniku je přístup jenom přes laboratoř Projektu Bravo? Nemůžete prostě poslat ven Techa školeného pro práci ve vakuu?“

„Ani náhodou. Trubka je tak zkroucená, že ji budeme muset odříznout hned za napojením. Ano, pane. Budeme muset do laboratoře.“

„V tom případě vám nemohu pomoct.“

Hlavní Tech ztuhl.

„Ale máme tady skoro čtrnáct set lidí…“

„Máte své rozkazy.“

Hlavní Tech zíral na Thoresena. Náhle přikývl a odpojil se.

Baron si povzdechl. Musí přikázat osobnímu oddělení, aby zvýšilo nábor nekvalifikovaných sil. Pak ještě jednou celou událost promyslel, aby měl jistotu, že na nic nezapomněl.

Byl tady bezpečnostní problém. Hlavní Tech a samozřejmě jeho asistent. Mohl by je nechat přeložit, nebo mnohem jednodušeji… Pustil to z hlavy. Na obrazovce zablikalo menu k večeři.

Hlavní Tech nemelodicky pohvizdoval a klepal nehtem na obrazovku. Jeho asistent postával vedle.

„Hm, nemusíme…?“

Hlavní Tech na něho pohlédl a rozhodl se mlčet. Otočil se od terminálu a rychle odemkl jasně rudý kontrolní panel označený: NOUZOVÉ POSTUPY.

Sten odstrčil nějakého rozhořčeného Techa, hledal po kapsách kartu a spěchal chodbou ke vchodu do Bulváru. Vstup mu zatarasil mladý sociostrážce.

„Viděl jsem to, mladej.“

„Co jste viděl?“

„Cos udělal tomu Techovi. To nevíš, kdo je tvůj nadřízený?“

„No tak, pane, uklouznul. Někdo asi něco vylil na pojízdnej chodník. Myslím, že těžko říct, co se vlastně stalo. Zvlášť pro staršího muže. Pane.“ Tvářil se jako ztělesněná nevinnost.

Mladší dozorce se rozpřáhl, ale jeho kolega ho chytil za zápěstí. „Nech toho. To je Stenův kluk.“

„Ale stejně bysme… ach, no tak běž, Migu. Jdi dovnitř.“

„Děkuju, pane.“

Sten přistoupil k bráně a přidržel svoji kartu u snímače.

„Pokračuj takhle, mladej, a víš, co se stane?“

Sten čekal.

„Zdrhneš. K Delinqům. A pak tě půjdeme lovit. Víš, co se stane, když Delinqy vykouříme? Vypálíme jim mozek.“

Dozorce se zašklebil.

„Pak jsou vážně k sežrání. Někdy nám na pár směn daj svoje holky… než je šoupnou šlapat chodníky.“

Náhle zaskřípala hydraulika a před vchod do kopule se zaduněním sjela bezpečnostní přepážka. Sten uskočil a upadl.

Pohlédl na oba dozorce. Chtěl něco říct, ale pak sledoval jejich pohled k blikajícím červeným světlům nad branou. NOUZOVÁ UZÁVĚRA… NOUZOVÁ UZÁVĚRA… NOUZOVÁ…

Pomalu se zvedl. „Moji rodiče,“ zamumlal otupěle. „Jsou uvnitř!“

A potom bušil do masivní ocelové přepážky tak dlouho, dokud ho starší dozorce neodtáhl.

Po obvodu šesti panelů kopule se odpálily pyrotechnické zámky. Jejich práskání přehlušil řev vzduchu vyvrženého do vesmíru.

Svištící hurikán jako ve zpomaleném filmu uchopil vetché stavby a kóje Bulváru a spolu s lidmi uvnitř je vzniklými otvory vyplivl do černoty.

A vzápětí vichr utichl.

Zbytky budov, nábytku a věcí nezbytných k životu se vznášely v chladné záři vzdáleného slunce. Spolu s vysušenými a rozervanými slupkami jednoho tisíce a tří set osmdesáti pěti lidských bytostí.

Hlavní Tech zíral průzorem kontrolní místnosti do prázdné kupole, která bývala Bulvárem. Jeho asistent vstal od svého pultu, šel k němu a položil mu ruku na rameno.

„No tak. Byli to jenom Migové.“

Hlavní Tech se zhluboka nadechl.

„Jo. Máš pravdu. Jenom Migové.“