Jana Švecová: Legenda o Ladě

„Dokáže smrt jen brát, nebo také dávat?“
Nakladatelství Fragment vydá romantický young adult fantasy román Legenda o Ladě.

ANOTACE:
Na den, kdy na ni se šťastným úsměvem zamával přes řeku její snoubenec Ilja, Lada nikdy nezapomene. I když na něj volala, ať to nedělá, vstoupil na led a během mrknutí oka se propadl do mrazivé vody… a už nevyplaval. Vzal si ho Vodjanoj, pán řeky, a ona teď cítí vinu.

Odmítá se smířit s tím, co se stalo, a rozhodne se navštívit kolduna – místního čaroděje. Ten jí prozradí, že existuje způsob, jak přivést Ilju zpět. Bude však muset najít Strom světa a u jeho kořenů obětovat jiný lidský život. Jedině tak může projít do podsvětí, kterému vládne bůh smrti Veles, a Ilju zachránit…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fragment, květen 2022
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA:

Prolog

Mnich si povzdechl a odložil brk stranou. Právě dokončoval rozsáhlou část o křtu knížete Vladimíra, když se mu písmena začínala rozmazávat před očima. Musel jim dopřát odpočinek.

Protřel si je a narovnal se, aby ulevil i pobolívajícím zádům. Byl rád, že žil sám v ústraní. S postupujícím věkem upřednostňoval teplé světlo svíčky, uklidňující praskání dřeva v peci a škrábání pera po pergamenu než strohý klášter, jehož chlad sálal ze stěn i z obličejů samotářských mnichů schovaných uvnitř.

K nelibosti ostatních bratrů se před několika lety uchýlil daleko od města na samý okraj lesa, aby mohl zůstat jen v obklopení vlastních myšlenek a věnovat se psaní svého letopisu. I přes to, že práci na něm obětoval ta nejlepší léta života, si nedokázal představit, že by je strávil jinou činností. Cítil neodkladnou povinnost zaznamenat zrod a historii své rodné země nejen se všemi jejími úspěchy, ale i strastmi.

Ztěžka se zvedl a vybelhal se ven do nadcházející noci. Postavil se na práh malé chýše. Navenek působila stejně chátrajícím dojmem jako on. Na tváři ho polaskala bríza vanoucí z hor. Kromě svěžího vzduchu s sebou přinášela i náznak jemné vůně rozkvétajících poupat. Jakmile se jí zhluboka nadechl, ihned si připadal o pár let mladší.

Už bylo načase, aby po dlouhých zimních měsících znovu přispěchalo jaro. Znovuzrození celého kraje viděl už nesčetněkrát a vždy přemýšlel, kolikrát se mu ještě poštěstí to znovu spatřit. Věděl, že mu nezbývá moc času.

Otálel venku tak dlouho, dokud poslední paprsky světla na jeho tváři nevystřídalo chladné sevření soumraku a na nebi se neobjevily první hvězdy. Svou mihotavou září ho pobízely, aby se vrátil zpět k práci.

S povzdechem se uchýlil do chýše. Zasedl za svůj stůl z poddajného lipového dřeva a dlaní skoro láskyplně přejel po pracovní desce, místy narušené skvrnami od inkoustu. Zastyděl se, že je způsobil on sám nedbalým očišťováním brku.

Díval se na objemné dílo ležící před sebou, ale nemohl se přimět k pokračování. Vzpomínal na stovky, možná i tisíce prosezených hodin v knihovně hlavního města, které strávil pročítáním všech dostupných svitků. Nebylo snadné poskládat dohromady kusé informace společně s vlastními prožitými léty nebo příběhy získanými od ostatních, ale měl pocit, že se mu to povedlo, jak nejlépe mohlo. Výsledkem toho všeho byl stoh listů hustě popsaný slovy.

Připadalo mu skoro neuvěřitelné, že něco tak obsáhlého dokázal stvořit úplně sám. A teď by měl sepsat několik posledních stránek a své vyprávění ukončit, i přes to, že příběh jeho vlasti pokračuje dál. To, co přinese budoucnost, bude muset nechat na tom, kdo přijde po něm.

Otočil list na čistou, nepopsanou stranu. Rozvážně si pohladil šedivý vous a znovu sáhl po brku. Stíny jeho prstů se v měkkém světle svíčky zachvěly. Jejich třes by rád svedl na svůj pokročilý věk, ale věděl, že tentokrát ho nemůže obviňovat. To vše způsobovala nervozita. Podivný strach mísící se se vzrušením ze psaní závěrečných řádků.

Nemělo smysl déle otálet. Naslinil si rty a ponořil špičku pera do inkoustu. Tentokrát si dával dobrý pozor, aby ji důkladně očistil, než ji přenesl nad prázdný list. Jakmile zabořil hrot do papíru, inkoust se šířil do okolí jako morová rána, ale mnich se nedokázal přimět k prvnímu tahu.

Obvykle mu nedělalo problém nacházet ta správná slova, miloval, když mohl tvořit květnatá souvětí, kde každé písmeno mělo své pevně určené místo. Dnes to ale bylo jiné. Na této části zkrátka nechtěl nic zkazit. Myslí se mu sice míhaly ty nejvybranější výrazy, slova kolem sebe divoce tančila, ale zároveň opatrně našlapovala, jako kdyby nejprve zjišťovala, jestli k sobě opravdu patří.

Zakroutil hlavou, aby je usměrnil. S hlubokým nádechem sebral odvahu a začal váhavě psát první písmena poslední kapitoly. Zpočátku se zdála být křehká jako rané lístky prvosenek, ale s každým dalším tahem získávala nová slova na potřebné síle. Vtáhla autora do svého příběhu, až se obával, do jakých končin ho můžou zavést.

 

 

1. kapitola

Lada stála na cestě vedoucí k polozemnici, v níž bydlel Ilja se svou rodinou. Čekala na něj, až se vrátí z trhu ze sousední vesnice, kde obchodoval s dobytkem. Jeho otec si jako vesnický stařešina mohl dovolit vlastnit ty nejlepší kousky, za které byli ostatní sedláci ochotni zaplatit slušnou částku, i přes letošní neúrodu a krutou zimu.

Přitáhla si kabát blíž k tělu a toužebně se zadívala na jejich dům vyrůstající ze země. Z kouřových otvorů pod střechou k šedivé obloze unikaly úzké proužky dýmu a splývaly s ní. I když už se ve vzduchu vznášely první náznaky jarního tepla, nemohla se dočkat, až se posadí do vyhřáté místnosti.

S přicházejícím soumrakem se zklidňoval i život ve vesnici. Na návsi se z prodlužujícího dne radovaly jen hrající si děti, zatímco dospělí poklízeli kolem svých příbytků nebo na polích obstarávali dobytek, než se uloží ke spánku.

Lada přivřela oči, aby dokázala v ubývajícím světle zaostřit na přibližující se mužskou postavu. Rty se jí vzápětí roztáhly do širokého úsměvu, když rozpoznala Iljovu tvář, celou zarudlou po dni stráveném venku. Upravil si ušanku, zpod níž mu vylézaly střapaté konce hnědých vlasů.

„Čekáš na mě?“ zavolal na ni.

„A na koho jiného?“

Ilja k ní přišel a objal ji. Lada si to rozmyslela. Už se nechtěla schovávat u roztopené pece, raději by celý večer zůstala v Iljově hřejivé náruči.

„Tak pojď,“ pobídl ji. Jednu ruku nechal položenou na jejích zádech, když ji vedl k sobě domů. Sotva se přiblížili na doslech k polozemnici, ozval se zevnitř Olžin pronikavý výkřik: „Uklidněte se!“

Ilja s Ladou si vyměnili vševědoucí pohled. Olžin ostrý tón mohl znamenat jediné – znovu hlídala mladší sourozence sama. Ilja si stáhl ušanku do čela, aby se připravil na bouři panující uvnitř, a otevřel dveře.

„Co je to tu za povyk?“

Společně s nimi se do místnosti pozval i chlad přicházející noci a ofoukl dvě neposedné děti. Malý Aljoška odhodil svého dřevěného koně stranou a následoval už rozeběhnutou Mášu směrem k Iljovi.

„Co pro mě máš, co máš?“ opakovala holčička a nervózním očekáváním si mačkala sukni.

Ilja přidřepl, aby si pohodlně koukali z očí do očí. Zatvářil se trochu nechápavě. „Já jsem ti měl něco přinést?“

Máša se zarazila. „Jo,“ špitla.

„Vážně?“ Ilja dál dělal hloupého, ale když viděl, jak se jí postupně vytrácí nadšení z obličeje, poklepal si rukou na bok. „Počkej, něco mě tu tlačí.“

Prázdná dlaň mu zmizela za kaftanem, a když se opět objevila, držela korálky hrající všemi barvami, které se v Mášiných rozjasněných očích jen zrcadlily.

Vrhla se kolem Iljova krku. „Děkuju!“

Lada si s úsměvem odložila kabát na truhlici v rohu naproti peci. Linulo se z ní příjemné teplo a poklidně plápolající plameny v topeništi halily celou místnost do měkkých naoranžovělých odstínů.

Za dubovým stolem seděla Olga. V chabém světle se pokoušela dokončit květinovou výšivku na bílé haleně, aby si ji mohla vzít na zítřejší oslavy příchodu jara.

„Podívej, Oljo, jsou skoro jako ty tvoje!“ chlubila se Mášenka svými novými korály a pyšně je ukazovala starší sestře.

Olga odložila košili stranou a usmála se. „Já myslím, že jsou ještě hezčí.“

„Aljoško,“ zavolal Ilja, když si všiml, jak se sápe po Mášině dárku. Jakmile si získal jeho pozornost, vytáhl vyřezávaného koně z bílého březového dřeva. „I pro tebe něco mám.“

Chlapec se vrhl po hračce. Nadšeně s ní zamával nad hlavou a okamžitě se sháněl po druhém koni.

„Buď ráda, že nemáš sourozence,“ prohodila Olga směrem k Ladě, zatímco pozorovala, jak si Aljoša strká koníka do pusy. Potom se s přísným výrazem obrátila k Iljovi. „A ty bys je neměl tak rozmazlovat!“

„Platí to i pro tebe?“ zeptal se, když jí před obličejem zamával barevnou látkou.

Olga mu vysmekla šátek z ruky a přehodila si ho přes hlavu. „Pro mě ne.“

Lada měla ráda jejich sourozenecké pošťuchování. Večery jejich rodin nemohly být odlišnější. Ona ty své obvykle trávila jen v přítomnosti zahořklé matky a mletím obilí, aby měly další den co jíst.

Posadila se na druhou lavici co nejblíž k rozpálené peci. Okamžitě se po jejím boku objevil Ilja, zastrčil jí prameny světlých vlasů za ucho a zašeptal: „Neboj, ani na tebe jsem nezapomněl.“

Jeho teplý dech ji pošimral na krku a vyvolal příjemné mrazení na zádech. Než se stihl dostat k tomu, co pro ni měl, vyrušil je stařičký hlas: „Iljoško, právě včas.“

Na světlo se z vedlejší místnosti vybelhala shrbená postava opírající se o dřevěnou hůl. Jestli se někdo uměl upřímně usmívat, byla to právě babička Darja. Široký úsměv s několika chybějícími zuby dokázal rozradostnit vrásčitou tvář, která překonala více zim než kterákoliv jiná ve vesnici. Ilja se zvedl a přešel k babičce. Sklonil se k ní, aby ji mohl políbit na tvář. „O tvoje vyprávění bych nemohl přijít.“

„Přece jsi ho slyšel už tolikrát,“ mávla rukou.

„Ale pokaždé si ho užiju.“

Ilja pomohl babičce přejít k židli stojící na nejlepším místě u vyhřáté pece. Darja s heknutím dosedla a opřela se o svou hůl. Unavenýma očima přejela po osazenstvu sednice. „Kde jsou rodiče?“

„Venku u zvířat,“ odpověděla Olga.

Babička přikývla. Pohledem vyhledala Ladu, vedle níž se posadil Ilja. Ve stařenčině tváři se zračila nefalšovaná radost, když ji po dlouhé době viděla. Jedině ona měla pro jejich city pochopení, proto se nebáli je před ní dávat najevo. Dotýkali se nohama i boky, jako by nechtěli dopustit, aby je od sebe oddělila i jen nepatrná škvírka vzduchu.

„Ladunko, ráda tě vidím.“

„I já vás, těší mě, že jste stále zdravá.“

Darja se hlasitě zasmála. „Což o to, zdravá. Ještě kdybych nebyla tak stará.“

„Ale babičko,“ zavrtěla hlavou Olga. Přetáhla si na klín Aljošu, který se stále motal po světnici, a začala s ním zlehka pohupovat. „Raději nám vyprávěj o Moraně, Aljoška to ještě neslyšel.“

Klučík nevypadal, že by ho nějaký příběh zajímal, ale Máša zbystřila. „O Moraně? Já se budu bát.“

Olga poklepala na místo vedle sebe, aby se tam posadila. „Ale nebudeš.“

Ilja objal Ladu kolem boku. Když se na něj podívala, zašeptal: „Kdyby ses taky bála.“

Usmála se a položila si mu hlavu na rameno. Dokázala si představit, že by takhle trávila zbytek svých večerů. Společně se svou rodinou, vedle milovaného manžela a v obklopení starodávných příběhů.

Zvenku k nim dolehlo slabé zaskučení větru, který se marně snažil prodrat až dovnitř, jinak svorné mlčení přerušoval jen praskot dřeva v peci nebo třísknutí dvou dřevěných koníků o sebe.

Babička se zvolna pustila do vyprávění: „Kdysi dávno se na vzdálené Rusi střídaly kalné dny s nocemi tak mrazivými, že se zvířata ráno probouzela s bílými kožichy. Toho roku byla zima neobvykle tuhá. A i když jsme národ houževnatý, lidé umírali. Smrt si tentokrát nevybírala a do Velesovy říše odcházeli staří i mladí. Bývaly to rozhodně smutné časy.“

Babička se odmlčela a zavřela oči. Vypadalo to, jako kdyby se ve svých vzpomínkách přenesla do doby, kdy se příběh odehrával. Když se rozhodla pokračovat, otevřela jen ústa, oči nechala odpočívat.

„Kromě nemocí lidi trápil i hlad. Hlad tak strašný, že si matky odtrhávaly od pusy, jen aby mohly nakrmit své děti… jen aby děti mohly žít. Podobné neštěstí postihlo i jednu rodinu obyčejného sedláka. V době, kdy obvykle přebírá po Moraně vládu Lado, se zimní královně nechtělo vzdávat svého trůnu. Celá vesnice trpěla a všichni prosili, aby se do kraje vrátilo jaro. Ten sedlák se svou ženou a malou dcerkou byli ve stejně špatné situaci jako ostatní vesničané. Nebylo, kdo by jim mohl pomoci. Zbytky zásob dávali rodiče své dceři, aby alespoň ona měla plný žaludek. A protože nemoc nehleděla na to, koho postihne, vybrala si i sedlákovu ženu. Roznemohla se snad z hladu, snad ze zimy, to nikdo neví. A ani na tom nesejde.“

Lada zalétla pohledem k malé Mášence. Tiskla se k Olze a očima visela na babiččiných rtech. Jednou rukou se držela svých korálků.

„Ženu zachvátila horkost a po třech dnech blouznění skonala. Její muž, který ji miloval víc než cokoliv na světě, se nedokázal s takovou ztrátou smířit. Chyběla mu jeho manželka, dcerušce zase maminka. Proto se rozhodl vyrobit ze zbytků slámy postavu se ženskými tvary. Představoval si, že je to jeho krásná žena, namlouval si, že alespoň touhle pannou dokáže nahradit matku, kterou potřebovala jeho dcera. A zima trvala dál.“

Darjuše se zatřásl hlas. Iljovo sevření na Ladině boku zesílilo, přitiskla se k němu ještě blíž. I přes to, že tenhle příběh slyšela nejednou, pokaždé ji z něj mrazilo, jako kdyby se jí dotýkala samotná Morana. Babička otevřela oči.

„Trvala dál. A sedlákovi se z hladu začala zatemňovat mysl. Místo slámového obličeje své zesnulé ženy viděl toho, kdo mu ji vzal. Viděl Moranu. Šílenou tvář roztahovala v krutém úsměvu, ze zákeřného zmrz­lého srdce se šířil chlad. Kolem bledého obličeje se vznášely vlasy barvy havraních per, v očích hlubokých jako tůně se skrývala nelítostná radost nad osudem ubohých lidí, se kterými si zahrávala. Sedlák ten pohled nedokázal vydržet, proto jednoho dne, když se rozstonala i jeho dcerka, vzal slaměnou pannu…“

Máša se naklonila blíž k babičce, aby jí neuniklo ani jediné slovo. I malý Aljoša se zaposlouchal do vyprávění. Dřevo v peci zapraskalo. Darja se dívala před sebe, ale jako by ani neviděla. Právě teď plně žila ve svém příběhu.

„… šel s ní k řece a hodil ji do vody, která konečně před několika dny roztála, ale jeho hlava posedlá běsy si toho nevšimla. Hodil ji do mocného toku a volal na ni: ‚Vzalas mi ženu, o dceru mě už nepřipravíš!‘ Potom se ještě dlouho díval na Moranin pokřivený obličej pod vodou. Proud ji unášel stále dál a dál, dokud mu nezmizela z dohledu. Jakmile mu sešla z očí, spadla z něj veškerá tíha. Mysl se mu projasnila a on si všiml tajícího sněhu a zpěvu ptáků. Do kraje přicházela naděje. Potom se vrátil domů, aby se postaral o svou dceru. Od té doby už věděl, že se všem znovu bude dařit dobře. Že vláda Morany ten rok skončila a už se nevrátí.“

Babiččina poslední slova se vytrácela do skoro neslyšitelného šepotu. Kdyby Lada příběh neznala, měla by problém slyšet, jak to celé dopadlo.

„A co ta holčička? Přežila?“ vyhrkla Máša.

Lada měla pocit, že na okraji Darjiných víček zahlédla sbírající se slzy, ale když stařenka mrkla a otočila hlavou ke své vnučce, podivný lesk z jejích očí zmizel.

„Ano, přežila. A každý rok se svým tatínkem vyhazovala slaměnou postavu, aby se zbavili zimy jednou provždy.“

„Takže to dělali jako my!“

Olga pohladila Mášu po hnědých vláscích. „Ne, je to naopak. To my pokračujeme v jejich zvyklostech. Od těch dob se zima v takové síle nikdy nevrátila, to ale neznamená, že si na Moranu můžeme dovolit přestat dávat pozor. I letos byla nezvykle krutá. Proto ji každý rok musíme vynášet a loučit se s ní.“

Máša přikývla a sklopila pohled do klína. Mezi dvěma prstíky převalovala jeden korálek z náhrdelníku. „Ale nelíbilo se mi to. Byl to smutný příběh.“

„I to k životu patří, Mášenko,“ promluvila roztřeseným hlasem babička Darja. „V každém smutném příběhu si ale musíme hledat to dobré. Maminka sice umřela, ale mohla žít dál ve své dcerce, pro kterou toho tolik obětovala. A díky její smrti si každý rok můžeme připomínat její příběh a příběh o tom, jak se jeden statečný muž dokázal vypořádat se samotnou vládkyní zimy a nám ostatním zajistil zimy mírnější. To jen tak někdo nedokáže.“

Na babiččině tváři se usídlil slabý úsměv, ale nedosáhl jí až k očím. Všichni v místnosti přemýšleli nad jejími slovy, každý z nich uvězněný ve svém vlastním světě. Jen Máša vypadala, že ji nepřesvědčila a byla by raději, kdyby to ta žena přežila.

Lada pozorovala Darju a nemohla se zbavit dojmu, že za celým tím příběhem se skrývá něco víc. Jako každý rok ji trápila jedna otázka, na kterou toužila znát odpověď. Ale až teď našla odvahu zeptat se.

„Skutečně se to stalo?“

Babička, s rukama opřenýma o pokřivenou hůl, se na ni dlouho dívala, než se pousmála. „Všechno je skutečné, pokud se tomu rozhodneš věřit. A teď, ptáčátka, už je čas, abych si šla lehnout. Tyhle staré kosti moc rády odpočívají.“

Olga k ní hbitě přispěchala, když viděla, jak se ztěžka zvedá. „Počkej, pomůžu ti.“

„Díky, Olinko.“

Darjuša se vděčně chytila nabízené ruky a nechala se odvést do postele. Lada pozorovala její nahrbená záda mizející ve vedlejší místnosti a přemýšlela nad jejími slovy. Palčivě si uvědomovala jejich tíhu a to, že se jejich význam nevztahuje jen k vyprávěnému příběhu, ale k celé situa­ci panující v Rusi. V rozdělené zemi, kde se dvě víry přetahovaly o moc, většina lidí tápala, čemu by vlastně měla věřit.

Dveře do sednice se náhle otevřely a dovnitř vešla Iljova matka následovaná jeho otcem.

„Ta zima se letos nechce vzdát,“ postěžovala si.

Mnula si dlaně zrudlé mrazem a několikrát si na ně dýchla. Lada se narovnala a ucítila, jak i Ilja strnul. Po doteku jeho ruky zůstal jen vytrácející se příjemný pocit.

„Ale maminko, vyneseme Moranu a přijde jaro!“ nadchla se Máša a vrhla se k matce, aby ji objala. Ta ji s úsměvem vyzvedla do náruče.

„To víš, že ano. Kde jsi vzala tak hezké korálky?“

„Ty jsou od Ilji.“

Matka stočila pohled k lavici. Jakmile spatřila Ladu, přívětivost v unaveném obličeji vystřídala přísná strohost.

„Lado,“ oslovila ji. Její tón dával jasně najevo, že pod jejich střechou není právě vítaná.

„Buďte pozdravena. Už jsem na odchodu,“ zamumlala, i když se jí to příčilo.

Chvatně prošla ke dveřím kolem stařešiny. Lehce sklonila hlavu, když ho míjela. Měla ho raději než matku Katju, už jen z úcty k jeho postavení.

Ilja vstal a chtěl ji chytit za ruku, ale nakonec si to rozmyslel. Jen hlesl: „Počkej, doprovodím tě.“

„Cestu domů snad dokáže najít sama, nemyslíš?“ zavrčela Katja.

Lada se zhluboka nadechla, aby neřekla něco, čeho by později litovala. Nebylo by moudré zkřížit jazyky se stařešinovou ženou. Zmohla se jen na prosté přitakání: „Ano.“

Pohledem naposledy vyhledala Ilju, usmála se a bez dalšího rozloučení vyšla ven. Rozčilení jí stoupalo do tváří, že si nejprve ani nevšimla zimy, která se jí zakousla do paží schovaných jen pod tenkou látkou šatů. Přes den sice mizela, ale v noci se stále odmítala vzdát své vlády.

„Lado!“ ozvalo se za ní.

Otočila se na Ilju, v ruce mával jejím kabátem.

„Něco sis zapomněla,“ poznamenal a přehodil jí ho přes ramena.

Rozpačitě stáli naproti sobě jako už tolikrát, když došlo na setkání s jeho rodiči. Nebylo to příjemným zážitkem ani pro jednoho z nich, proto je Lada poslední roky navštěvovala jen ve chvílích, kdy v předvečer jakýchkoli vesnických oslav Darja vyprávěla své příběhy.

Ilja se podrbal na zátylku. „Víš, Lado, promiň…“

Přerušila ho: „Nech toho. Ty nejsi ten, kdo by se měl omlouvat.“

Ilja sebou trhnul. „Jsou to mí rodiče.“

Lada sklopila pohled. To jí nemusel připomínat, moc dobře to věděla. A také znala jejich představy o Iljově nastávající. Bolestně si uvědomovala, že Ilja ctí jejich úsudek, a bála se dne, kdy mu vyberou vhodnou nevěstu nebo odmítnou dát požehnání k jejich sňatku.

Jako kdyby jí četl myšlenky, přistoupil k ní, vzal její obličej do dlaní a opřel se čelem o to její. Počkal, až se mu podívá do očí, a pak promluvil: „Víš přece, že nechci jinou než tebe.“

Lada přikývla. Otázku, jestli to ví i jeho rodiče, nechala nevyřčenou.

„Sejdeme se za svítání u Peruna?“ navrhl. „Mám pro tebe ještě ten dárek.“

Dala mu pusu na tvář na rozloučenou. „Ano. A teď už běž, ať se matka nezlobí.“

Ilja ji neochotně poslechl a s pokleslými rameny se vracel zpět k chalupě. Lada ještě chvíli postávala na místě, než se vydala domů. Zahleděla se směrem ke vzdálené řece oddělující jejich ves od zbytku světa. V měsíčním světle se kroutila krajinou jako obří stříbřitý had. Lada se znovu nedokázala ubránit představě malé holčičky, která se nevyhnutelně musela stát starou ženou.