Nicole Jarvisová: Světla nad Prahou

„Vítejte v temných uličkách staré Prahy, ve kterých zlo nikdy nespí.“
V nakladatelství Fragment vyšel fantasy román pro mládež Světla nad Prahou.

ANOTACE:
V temných uličkách noční Prahy číhají bytosti, o jejichž existenci nemají Pražané ani potuchy. Jen díky nebojácným lampářům – elitním lovcům příšer – je město chráněno před nadvládou upírů, vodníků, bludiček či duchů. Lampář Domek Myška patří mezi ty nejlepší. Poté, co odhalí spiknutí pijavic, které by mohlo rozpoutat zkázu denního světa, se ocitne v boji proti těm, kdo chtějí zneužít alchymii ve svůj vlastní prospěch. Taky se zdá, že jeho krásná přítelkyně Ora Fischerová možná nebude ta, za koho se vydává, a stojí na straně nepřítele. Podaří se jim najít společnou cestu a zachránit Prahu před přílivem monster?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, duben 2022
Překlad: Tereza Dubenská
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

PRAHA, 1868

V tmavé vodě se mezi hvězdami zrcadlila rozvlněná světla řady plynových lamp podél cesty.

Domek Myška stál vedle kandelábru, kolem nějž se ovíjela hustá mlha, až se zdálo, že se ve světle lamp opar mění v kouř. Staré město pražské bylo v tuto hodinu tiché. Nad řekou se tyčily budovy, navzájem se objímaly, jako by se měly vyvrátit ze základů, kdyby je jejich sestry nesvíraly v náruči. Pod Pražským hradem se přes Vltavu klenul Karlův most. Řeka byla po nedávné bouři rozvodněná a těžkopádná.

Domek dlouhou tyčí uvolnil další páčku a v lampě zasyčel svítiplyn. Potom si přitáhl druhý konec tyče, pomocí zápalky a škrtátka s červeným fosforem zažehl kus vaty a zdvihl plamínek k otevřenému plášti lampy.

Znal dobře ten okamžik těsně před tím, než se plamen dotkl plynu, ten klid před bouří.

Po chvilce se rozhořel první modrý plamínek. A pak s tichým prasknutím postupně ožily i ostatní tři. Náhlé světlo bylo v temném večeru vítaným hostem. Domek se na vteřinku zastavil, pozoroval, jak uvnitř skleněné lucerny tančí ohýnky. Pak odtáhl tyč, sfoukl plamínek na jejím konci a pokračoval dál.

Kočičí hlavy pod jeho nohama se leskly předchozím deštěm. Praha po bouřce byla jako obr, který se právě dobře nažral: spokojená a pomalá. Většina jejích obyvatel byla zachumlaná v pohodlí svého domova, kde zůstala až do svítání.

Pro Domka však noc teprve začínala.

Přešel k dalšímu kandelábru a zvedl kovový konec tyče k plynovému ventilu. Tu však strnul, když noční ticho prořízl ostrý výkřik. Vysoký, pronikavý hlas se nesl přes řeku, než opět náhle umlknul.

Na tenhle okamžik čekal. Nechal tyč tyčí a rozběhl se do tmy. Jeho rychlé nohy ho lehce nesly po nerovném dláždění. Směrem, kterým se vydal, nesvítily žádné lampy, na cestu dopadalo pouze světlo srpku měsíce. Podél řeky si Domek ničeho zvláštního nevšiml. Vklouzl proto na Kamenný most, jehož zábradlí lemovaly sochy uctívaných světců z pískovce a mědi; byl to špalír zčernalých strážců, kteří se rozpadali staletími znečištění. Domek kráčel dál, tiskl si brašnu k boku, aby její obsah nechrastil, a pozorně si prohlížel sochy rýsující se proti obloze. Některé zobrazovaly pouze jedinou postavu, jiné zas mnohohlavou bytost. V noci se za kteroukoli z nich mohla skrývat příšera.

Nakonec u podstavce soch svaté Barbory, Markéty a Alžběty spatřil nehybný pár, propletený ve stínu jako imitace postav svatých žen nad ním.

Dvojice byla v příšeří špatně vidět, skoro splývala s nocí. Přesto měsíc dokázal osvětlit ženin zsinalý, strnulý obličej. Za ní stál muž, rukou obtočenou kolem její hrudi ji k sobě tiskl a druhou jí zakláněl hlavu, aby tak obnažil její hrdlo.

Domek se tiše připlížil, a když byl jen pár kroků od nich, vykřikl: „Hej!“

Muž trhl hlavou směrem k Domkovi.

Ale nebyl to muž.

Jeho krvavá tlama se táhla přes celou šířku obličeje jako rozšklebená rána. Tvor střelil pohledem po Domkovi a vycenil tesáky, které se zableskly v mdlém měsíčním světle. Nebyly to obyčejné prodloužené špičáky, jaké mívají toulavé kočky, nýbrž řada štíhlých jehliček ostrých jako břitva, které čouhaly z obří čelisti. Netvor zasyčel a jeho vysoký, strašidelný sykot se rozlehl po tichém mostě. Děsivá tlama se roztáhla do vítězoslavného úsměvu a znovu se přiblížila k ženě.

Domek bez váhání vytáhl z kapsy kolík z hlohového dřeva, a než se pijavice vrátila ke své hostině, byl u ní. Chytil netvora za tmavé kudrny a odstrčil ho od ženy, kterou tím vysvobodil z jeho sevření. Ta se v mdlobách skácela k zemi. Krk měla potřísněný krví, jež se jako stín rozlévala temnotou.

Domek škubnutím otočil pijavici čelem k sobě a namířil jí kolík na srdce. Netvor se však jeho ruce mrštně vyhnul. Měl nepřirozeně rychlé reflexy a Domek se musel prudce skrčit, aby mu zrůdné čelisti neukously hlavu.

Jeho učitel by mu řekl, že měl pijavici bodnout v okamžiku, kdy ji uviděl a kdy se její plná pozornost upírala na oběť. A aby na ženu nebral ohled.

Teď šlo o krk jemu samému.

Přestože prošel náročným výcvikem a vážil minimálně o deset kilo víc než příšera, čerstvě nažraná pijavice byla mnohonásobně silnější. Nyní již nemohl využít momentu překvapení, takže jedinou výhodou mu byla skutečnost, že dobře věděl, čemu čelí. Znal těch mnoho silných a pár slabých stránek pijavic.

Vyhnul se ráně do obličeje, pěst pijavice však sklouzla níž a silně ho udeřila do žeber. Domek dopadl zády na kamenné zábradlí. Svezl se k zemi a při tom si odřel ruce o kameny. Snažil se popadnout dech. Pijavice mu skočila na hruď a cenila krvavé zuby. „Neměl jsi mě rušit,“ pronesla a dlouhými drápy přejela Domkovi po krku. Vedle slov se z netvorových rozevřených úst nesl i pach horké krve. „Máš štěstí. Nemám dnes večer času nazbyt, čili to nebudeme protahovat.“

Domek se pokusil vymanit z jeho sevření, ale byl přišpendlený k zemi. Zhluboka se proto nadechl, stočil kolík špičkou podél předloktí a pak prudce ohnul paži. Ostrý hrot mu prořízl plášť u lokte a propíchl mu kůži.

Vlhkým vzduchem se začal šířit nasládle kovový odér čerstvé krve. Pijavice cukla hlavou a rozšířily se jí zorničky. Vyrazila Domkovi z ruky hlohový kolík, a ten hlučně dopadl na dláždění. Domek druhou rukou popadl netvora a převrátil jeho i sebe na bok. Konečně se mohl znovu hýbat. Pijavice, rozptýlená pachem krvácející ruky, si nevšimla, že Domek vytáhl druhý kolík. Byl tenčí než ten hlohový a vyřezaný ze dřeva keře kaliny.

Domek udělal výpad a oběma rukama vrazil tenký kolík do démonovy hrudi. Díky letům výcviku se trefil přesně. Pijavice vytřeštila oči a padla na znak. Kratičký, napjatý okamžik na sebe zírali.

Pak si pijavice položila ruku na hruď a vytáhla kolík potřísněný krví zemdlené ženy. Netvoří úsměv, škleb od ucha k uchu, byl děsivý a arogantní.

Domek zaklel a škrábal se na nohy. Monstrum se však vymrštilo za ním a srazilo ho na dlažební kostky. Domek se otočil, natáhl se pro hlohový kolík, vrazil ho pijavici do krku a uslyšel, jak jí nechutně křupla páteř.

Nastal krátký okamžik strnulého ticha jako před rozžehnutím lampy. V jedné vteřině se nad ním krčila obluda, z otevřené tlamy zbrocené krví jí kapal jed. A v druhé se rozpadla v prach a její oblečení padlo na Domkovu hruď.

Domek zastrčil kolík do brašny, posbíral rozedřenýma rukama šaty a sebral se ze země. Zavrávoral a několikrát zamžikal, aby zostřil zrak. Oděv pijavice byl ušitý z lepší, dražší látky než Domkova uniforma. Byl však roztrhaný a pokrytý prachem netvora, a tak neměl už žádnou cenu. Avšak zakrvácené oblečení bez těla by mohlo vyvolat řadu otázek, které by tupé policejní úředníky mohly dovést až k Domkovi. Zvedl svou brašnu a nacpal ho do ní.

Cosi těžkého vypadlo z kapsy jarníku. Domkovi se podařilo ten předmět zachytit dříve, než dopadl na zem. Vypadalo to jako čutora, velká tak akorát do dlaně, a bylo to důkladně zabalené v tmavé látce. Vzhledem k tomu, že pijavice nedokázala pozřít lidské jídlo ani pití, byla jistě naplněná něčím, co tu nemohl nechat jen tak ležet. Stejně jako oblečení i ji nacpal s odporem do brašny.

Došel pro odhozený kolík z kalinového dřeva, který se matně zaleskl v měsíčním světle. Zamračil se a hodil ho přes zábradlí mostu. Kolík se roztočil a zmizel ve vodách Vltavy.

Pak přešel ke zraněné ženě, která mezitím nabyla vědomí, avšak na nohy se ještě postavit nedokázala. Poklekl, aby si prohlédl její poraněný krk. Ve tmě působilo zranění hůř, než jaké bylo ve skutečnosti. Z desítek drobných ranek crčela krev, ale tesáky se hluboko nezařízly. Pijavice dokázaly své oběti kousnout a zanechat na nich sotva viditelnou stopu. Navíc jejich zuby obsahovaly silné anestetikum, které zamžilo paměť jejich kořisti. Když se pijavice dokázaly ovládnout, probudila se jejich oběť s několika drobnými rankami na krku a lehkou bolestí hlavy a nedokázala se rozpomenout, co se minulou noc dělo. Většina pijavic se však takovou sebekázní pyšnit nemohla. Jejich roztažená tlama dokázala jedním kousnutím roztrhnout lidské hrdlo vedví. Žena měla dnes večer štěstí v neštěstí.

„Paní, jste v pořádku?“ zeptal se Domek.

„Někdo mě napadl,“ hekla žena. Chtěla si roztřesenou rukou ohmatat krk, ale Domek ji zarazil. Kdyby na prstech ucítila krev, zbytečně by se vyděsila. Vytáhl z brašny košili, která patřila pijavici, a smotal ji do uzlíčku. „Přidržte si to u krku,“ přikázal a opatrně jí provizorní obvaz přiložil k ráně.

„Viděl jste, kam šel?“ zeptala se. Její pohled těkal sem a tam a mysl zápasila s otupujícími účinky šoku a pijavičího jedu.

„Když jsem vás našel, nikdo tu už nebyl,“ zalhal Domek. „Nechybí vám nějaké cennosti?“ Odpověď však znal dříve, než si žena prohledala kapsy. Netvory pár krejcarů ani bižuterie nezajímaly.

„Mohu vás někam doprovodit?“ zeptal se Domek.

„Ne, ne,“ opáčila žena. Dovolila mu, aby jí pomohl na nohy, ale odstoupila od něj, jelikož oporu už nepotřebovala.

Vtom Domek cosi zpozoroval koutkem oka a s kolíkem v ruce se prudce otočil. Ve stínu věže čnící u paty mostu stála bledá žena a vpíjela se do něj očima barvy noční oblohy, které narušovaly jinak čistě bílou postavu.

Vznášela se metr nad dlážděním a navzdory bezvětří jí povlávaly šaty.

„Můj manžel se o mě postará,“ pronesla zraněná žena a odvrátila tak Domkovu pozornost od zjevení.

„Odvedu vás alespoň někam do bezpečí,“ naléhal Domek. Ohlédl se zpátky k mostu, ale duch byl ten tam. Se stále taseným dřevěným kolíkem se zadíval na ženu. „Neměla byste být sama. Ztratila jste hodně krve, a když jsem vás našel, byla jste v bezvědomí.“

„Teď už jsem při smyslech,“ oponovala mu, zatímco si tiskla svázanou látku u krku. „Já se neztratím. Nemám to domů daleko.“

„Jste zraněná,“ namítl Domek. „Neusnu, dokud nebudu jistě vědět, že jste v bezpečí.“

Žena se rozesmála, ale pak se zachvěla. „Copak to nevíte? V tohle městě není bezpečno nikde.“

 

2

Ztichlá knihovna působila skličujícím a uklidňujícím dojmem zároveň. Bylo tu tolik vědomostí, které zde dlouhá léta ležely nedotčené pod vrstvou prachu a nikdo je nikdy nestudoval. Knihy bez čtenáře byly pouhými kusy papíru.

Ora Fischerová seděla v přepychovém, sametem čalouněném křesle u stolu, který se prohýbal pod stohem knih. Této noci se při světle svíček ponořila do pojednání o botanice v italském originále od jistého profesora z Boloni. Profesor se nesporně inspiroval myšlenkami Charlese Darwina a aplikoval jeho teorii na evoluci květin. Bylo až neuvěřitelné, jak nudně dokázal téma podat. Pokud mělo něco přímo vyzařovat romantiku a sentiment, měly to být právě květiny.

Povzdechla si a odložila knihu na stůl. Akademici se tak usilovně snažili dokázat, že jejich teorie musejí obsahovat pouze matematické výpočty a latinské výrazy, že uměli i ta nezajímavější témata okleštit na fádní fakta. Avšak navzdory jejich suchopárnosti neustále žasla nad rychlostí, s jakou jejich vědecké objevy měnily svět přímo před jejíma očima. Toužila se toho tolik naučit. A to stálo za to, aby se prodírala profesorovou snahou poplácat sám sebe po zádech vytištěnou na papíře.

Někdy si přála, aby mohla trávit veškerý čas v knihovně. Pak by ale hrozilo, že se stane stejným sucharem jako muži, jejichž díla četla.

Ať už byla Ora jakákoli, rozhodně odmítala být nudná.

Sfoukla svíčky, postavila se a sukně jí ve ztemnělé místnosti hlasitě zašustily. S pohledem upřeným k oknům se zamračila a zaváhala. Temně fialová obloha začala už podél obzoru světlat do šeda. Četla déle, než si myslela. Přišla až dlouho po půlnoci, neklidná po koncertu orchestru a neochotná schovávat se po zbytek noci ve svém domě. Knihovník byl její přítel, a než se knihovna ráno otevře, všechny knihy uloží. Puntičkářsky dodržoval svůj nelogický bibliografický systém. Ora zjistila, že je jednodušší přidělat mu trochu práce než se sama pokoušet knihy vrátit na jejich místo. Během dne se navíc knihovna Univerzity Karlovy zaplnila studenty, kteří s knihami zacházeli mnohem hůře než ona.

Vyšla z knihovny vchodem pro zaměstnance a sešla schodištěm dolů, dolů pod město.

Tunely byly typickým rysem Prahy stejně jako hustá mlha, dlážděné ulice a sto temných věží. Dávno před tím, než se Ora narodila, ležely ulice Starého Města téměř o šest metrů níže než dnes. Když pravidelné záplavy přestaly být pro obyvatele města snesitelné, zahájili stoletý projekt na vyvýšení města. Budovy a ulice pohřbili pod vrstvou hlíny, na které zbudovali město nové. Podzemní domy však po další staletí využívali jako sklepy a kobky. Dávno opuštěné chodby, které propojovaly pražská sklepení, se staly útočištěm těch, kteří chtěli zůstat skryti. Zem spleti zapomenutých ulic a opuštěných domů pokrývaly ohlazené říční oblázky, po kterých jí klouzaly střevíčky.

Ostatky podzemí, které domy nad nimi nevyužívaly jako sklepení, byly neudržované a, jak se mnozí přesvědčili na vlastní kůži, nezřídka se zavalily. Bělostný kámen sice po staletí odolával zubu času, ale nic nevydrželo věčně. Lidé si vyprávěli příběhy o těch, kteří se v podzemí ztratili, zamotali se do propletence chodeb a spadli do hlubokých, dávno vyschlých studní nebo uvízli v zavaleném sklepě. Pro někoho, jako byla Ora, byl však ponurý labyrint vítaným darem. Nad obzorem se už rozednívalo. Nebýt tunelů, musela by Ora strávit polovinu svého života uvězněná uvnitř svého domova.

V podzemí bylo téměř ticho. Téměř, ne zcela. Metry hlíny, které ji obklopovaly ze všech stran, sice tlumily lomoz denního světa, zároveň však odrážely veškeré zvuky uvnitř tunelu. Každé zaškrábání krysí pacičky, každičký výdech osob skrytých ve stínech se zdál hlasitější a blíž než ve skutečnosti.

Její dům ležel za řekou, takže musela projít pod celým městem. Kdyby tušila, že se této noci vydá na tak dlouhou podzemní výpravu, oblékla by si jiné šaty. Ve večerní róbě sice na koncertu vypadala skvostně, široká sukně jí však putování tunely znesnadňovala. Přála si, aby si s sebou vzala náhradní oblečení a mohla tak strávit dopoledne někde blíž – někde, kde by nebyla tak zoufalá nuda jako doma. Bohužel na ni kočár nemohl čekat přes noc, ačkoli by se jí to hodilo. Její kočí se musel vyspat, i když ona spánek nepotřebovala.

Najednou ztuhla, když se před ní ozvalo zašustění. V tunelech byla tma jako v hrobě. Jedinou únikovou cestu představovaly schody, které nedaleko ní vedly přímo na ulici. Pevně zavřené dveře bránily slunečnímu světlu proniknout dovnitř. Dokonce ani pomocí svého vyvinutého zraku se jí ve tmě nepodařilo rozeznat žádné obrysy.

Šouravé zvuky přešly v kroky.

Ora nebyla jediná, kdo tunely využíval. Za ta léta se naučila, že ti, kdož trávili čas v podzemí, tak málokdy činili pro čiré potěšení ze zatuchlého ovzduší a bláta. Potřebovali tmu.

Přitiskla se ke zdi tunelu, a když na zádech ucítila jakýsi sliz, trhla sebou. Vlhké stěny podzemí pokrývala plíseň. Jestli si zničí další šaty, Lina jí utrhne hlavu. Zhluboka se nadechla a zahalila se do tmy. Třebaže nedokázala zadržet dech věčně, pro procházející osobu bude nepostřehnutelná. Stín byl jejím přirozeným prostředím.

Kroky se blížily jaksi podivně. Osoba se co chvíli dala do divokého běhu, aby znovu zpomalila do zmateného kličkování. Pohybovala se jako list ve větru před bouří, nevyzpytatelně a bez cíle.

Ora brzy ve tmě rozeznala shrbenou mužskou postavu, která se zastavila pár sáhů od ní. „Cítím tvůj pach,“ zašeptal muž.

Ora ztuhla. Další pijavice. Lidé na takovou vzdálenost nedokázali někoho cítit, obzvlášť když vůni jejích pudrů maskoval těžký, vlhký zápach tunelu. Ucítit ji mohl ještě bubák, ten však neměl žádné tělo, takže nemohl být původcem těch klátivých kroků. A žádný jiný tvor by takhle nečíhal v podzemí a nepostavil se jejímu druhu.

„Patříš k nim?“ zeptal se. Jeho oči, které se ve tmě leskly, těkaly po jejím úkrytu. „Já se tam ne-nevrátím. Já-já nemůžu,“ vykoktal zmatečně. Některá slovo vyhrkl, jiná zase nesmyslně prodlužoval.

Ora vystoupila ze stínu a pronesla: „Nevím, o čem to mluvíte.“

Muž se zachvěl. „Ta léčba bolí,“ zakňučel. „Tohle jsem nikdy nechtěl!“

Ora opatrně vykročila vpřed. „Já tudy jen procházím,“ pronesla klidným a vyrovnaným hlasem. Doufala, že mu dojde, že ona má v této situaci navrch, a že ji nechá bez újmy projít. K boji rozhodně oblečená nebyla.

„Já se tam nevrátím!“ vyjekl muž a vrhl se vpřed. Místo aby zaútočil nebo proběhl kolem, přikrčil se a vřítil se do tunelu, který ústil mezi nimi. Na všech čtyřech se škrábal po schodech nahoru.

„Stůjte!“ zavolala a udělala krok vpřed. Pak se zarazila, nechtěla ho následovat nahoru. „Už svítá! Nemůžete…“

Pozdě. Nahoře na schodech pijavice rozrazila dveře. Ora na zlomek vteřiny zahlédla, jak její postavu ozářilo světlo časného rána, a pak se přikrčila ve stínu. Přitiskla se ke zdi a zalapala po dechu, ačkoli její tělo kyslík nepotřebovalo. Jitřní slunce vrhlo kužel světla na stěnu tunelu naproti ní a ona uviděla siluetu mužova stínu těsně předtím, než se dveře zabouchly.

Zalapala po dechu a znovu pohlédla ke ztmavlým schodům. Spáchal ten muž přímo před jejíma očima sebevraždu? I předjitřní světlo bylo dostatečně silné na to, aby pijavici vmžiku zabilo, a ten muž se právě odřízl od tunelů.

Muselo mu přeskočit. Stávalo se to až příliš často, a to zejména těm, kteří se v pijavici proměnili teprve nedávno. Žízeň po krvi, každodenní omezení, prázdnota – to všechno tížilo mysl, dokud to břemeno jednoho dne neunesla.

Když si Ora uhladila vlasy a nechtíc se dotkla vlhké stěny, trhla sebou. Zamračila se a spočinula pohledem na tmavých dveřích nad sebou.