Rick Riordan: Dcera hlubin

Nakladatelství Fragment vydalo román Dcera hlubin, rozbouřené mořské dobrodružství od autora Ricka Riordana, který zvítězil v kategorii nejlepší kniha pro děti v Goodreads Choice Awards za rok 2021.

ANOTACE:
Oceán skrývá víc, než si umíme představit. Zjistí to i Ana Dakkarová, která v prvním ročníku námořní akademie objevuje ta nejúžasnější tajemství podvodního světa. Od prázdnin ji dělí už jen poslední víkendová zkouška na moři. Cestou na loď se ale odehraje tragédie a Ana s přáteli odhalí, že jejich akademie je už sto padesát let ve válce s konkurenční střední školou. Dokážou spolužáci čelit nebezpečným nepřátelům, nebo se z nich stane krmení pro žraloky?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, březen 2022
Překlad: Dana Chodilová
Ilustrace: Khadijah Khatib
Vazba: vázaná
320 stran / 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

ÚVOD

Moje podmořské putování začalo ve vnitrozemské Bologni v Itálii roku 2008. Účastnil jsem se tam veletrhu dětské knihy, nedlouho před vydáním Bitvy o labyrint a The 39 Clues: The Maze of Bones. Byl jsem na pracovním obědě v suterénní restauraci s asi čtrnácti pohlaváry vydavatelství Disney Publishing a ředitel divize se na mě obrátil s otázkou: „Ricku, existuje něco z duševního vlastnictví Disney, o čem byste chtěl psát?“ Bez váhání jsem odpověděl: „Dvacet tisíc mil pod mořem.“ Trvalo mi ještě dvanáct let, než jsem se k tomu dostal, ale nyní držíte v rukou mou verzi toho příběhu.

Kdo je Nemo? (Ne, nemyslím tu animovanou rybku.)

Pokud neznáte původního kapitána Nema, tak vězte, že je to postava stvořená francouzským spisovatelem Julesem Vernem v devatenáctém století. Verne o něm psal ve dvou románech, Dvacet tisíc mil pod mořem (1870) a Tajuplný ostrov (1875). Nemo v nich velí Nautilu, nejmodernější ponorce světa.

Kapitán Nemo byl chytrý, vzdělaný, zdvořilý a pohádkově bohatý. Zároveň ale i zlostný, zahořklý a nebezpečný. Představte si kombinaci Bruce Waynea, Tonyho Starka a Lexe Luthora. Nemo, dříve známý coby kníže Dakkar, bojoval s britskou koloniální vládou v Indii. Britové mu z pomsty zabili manželku a děti. Tím začal příběh superzločince/superhrdiny. Dal si jméno Nemo, což latinsky znamená nikdo. (Pro fanoušky řeckých mýtů: je to hříčka a odkaz na Odyssea, který se představil kyklopu Polyfémovi jako Nikdo.) Nemo zasvětil zbytek svého života terorizování koloniálních evropských sil na širých mořích, potápěl a likvidoval jejich lodě a udržoval je ve strachu z nezadržitelného „mořského netvora“ Nautilu.

Koho by nelákala taková moc? Pokaždé když jsem jako malý skočil do nějakého jezera nebo i do bazénu, představoval jsem si, že jsem kapitán Nemo. Mohl jsem beztrestně potápět nepřátelské lodě, nepozorovaně si putovat po celém světě, zkoumat hlubiny, kam se nikdo nikdy nedostal, objevovat úchvatné ruiny a poklady nevyčíslitelné hodnoty. Mohl jsem se nořit do své vlastní tajné říše a nikdy se nevrátit do světa nad hladinou (což je vlastně dost hrozná představa). Když jsem se pak pustil do psaní o Percym Jacksonovi, Poseidónově synovi, samozřejmě jsem z něj udělal mořského poloboha právě kvůli svému dávnému snění o kapitánu Nemovi.

No, abych kápl božskou, tehdy v dětství mi Verneovy romány připadaly dost rozvláčné. Ale líbila se mi strýčkova stará ilustrovaná vydání a miloval jsem Disneyho filmovou verzi Dvaceti tisíc mil pod mořem – dokonce i ty laciné kousky, kdy Kirk Douglas tančí a zpívá, a tu obří gumovou oliheň, která napadla plavidlo. Teprve jako staršímu mi došlo, jak košaté a propracované ty příběhy jsou. Nemo byl ještě zajímavější, než jsem si uvědomoval. A v těch románech jsem začínal vidět nenápadná místa, kde Verne nechal prostor k možnému pokračování…

Proč je kapitán Nemo pořád zajímavý?

Verne byl jedním z prvních spisovatelů science fiction. Při pohledu z jednadvacátého století je možná těžké ocenit, jak revoluční byly jeho myšlenky, ale Verne si vybájil technologii, která nespatřila světlo světa ještě další stovky let. Ponorka s nezávislým pohonem, která dokáže nepřetržitě kroužit po světě a nikdy nemusí přistát, aby doplnila zásoby? Nemožné! Roku 1870 byly ponorky pořád ještě super čerstvé vynálezy, nebezpečné plechovky, od kterých se spíš dalo čekat, že vybuchnou a zahubí všechny na palubě, než že zvládnou obeplout zeměkouli. Verne napsal i román Cesta kolem světa za osmdesát dní v době, kdy bylo něco podobného nepředstavitelné, a Cestu do středu Země, čin, na který jsou současné technologie ještě pořád krátké. Ale kdo ví, co jednou bude?

Nejlepší science fiction dokáže ovlivnit pohled lidí na budoucnost. Jules Verne to uměl líp než kdo jiný. Tehdy v devatenáctém století načrtl to, co by bylo možné, a lidé té výzvě dostáli. Když se dnes mluví o tom, jak rychle zvládne letadlo nebo loď obkroužit svět, pořád se jako měřítko bere Cesta kolem světa za osmdesát dní. Kdysi bylo osmdesát dní na takové putování šíleně krátká doba. Dnes to zvládneme za necelých osmdesát hodin letadlem a za necelých čtyřicet dní po moři.

Verneova Cesta do středu Země inspirovala celé generace speleologů k výzkumu jeskynních systémů a pobídla geoinženýry ke zkoumání toho, jak fungují jednotlivé zemské vrstvy.

A díky kapitánu Nemovi se do popředí dostala otázka významu moře pro budoucnost planety. Víme, že většina zemského povrchu je pokryta vodou a osmdesát procent oceánu zůstává pořád neprozkoumáno. Pochopit, jak využít sílu moře a jak žít spolu s ní během klimatických změn, může být klíčové pro přežití lidstva. Verne to všechno předvídal ve svých románech.

Nemo a jeho posádka uměli žít na vlastní pěst, nemuseli se souše ani dotknout. Moře jim dodávalo všechno, co potřebovali. V románu Dvacet tisíc mil pod mořem říká Nemo Aronnaxovi, že Nautilus funguje čistě na elektřinu a veškerou energii čerpá z oceánu. V Tajuplném ostrově Cyrus Harding uvažuje, že až dojde uhlí, naučí se lidé čerpat energii z hojných zásob vodíku v oceánu. To je cíl, o který usilujeme dodnes, a jeden z důvodů, proč jsem usoudil, že Nemo musel odhalit tajemství studené fúze.

V knize Dvacet tisíc mil pod mořem Nemova posádka používá elektrické leidenské zbraně, účinnější a elegantnější než ty běžné. Disponuje téměř neomezeným bohatstvím díky spoustě lodních vraků, které vyplenila. Odhalila tajemství podmořského zemědělství, takže jídlo pro ni neznamená problém. A hlavně, má svobodu. Neplatí pro ni zákony žádné země, může si plout, kam se jí zachce. Nezodpovídá se nikomu kromě Nema. Zda je to dobré, nebo špatné… no, bude záležet na tom, co si myslíte o Nemovi!

Význam moře, význam domýšlení nových technologických pokroků – to jsou pádné důvody, proč číst Vernea i dnes. Ale je třeba vzít v úvahu ještě jednu důležitou věc. Verne stvořil kapitána Nema z indického knížete, jehož lid trpěl kvůli evropskému kolonialismu. Jeho postava se dotýká témat, která jsou dnes stejně významná, jako bývala za Verneových dob. Jak si získáte pozornost a vliv, když vám společnost tato privilegia upírá? Jak bojovat s nespravedlností? Kdo může psát historické knihy a určovat, kdo jsou „ti dobří“ a kdo „ti špatní“? Nemo je vyvrhel, rebel, génius, vědec, výzkumník, pirát, džentlmen, „archanděl pomsty“. Je to komplikovaný člověk, a díky tomu je to tak zábavné čtení. Fascinovala mě představa posunout jeho odkaz do jednadvacátého století a napsat o tom, s čím by se mohli po všech těch letech potýkat jeho potomci.

Co byste udělali vy, kdybyste mohli velet mocnému Nautilu? Doufám, že vás Dcera hlubin inspiruje k uvažování o vlastních dobrodružstvích, stejně jako Jules Verne inspiroval mě. Připravte se k sestupu pod hladinu. Klesáme do hlubin!

Rick Riordan

 

PRVNÍ KAPITOLA

Se dny, které vám změní život, se to má tak.

Začínají jako všechny ostatní. Nedojde vám, že se váš život chystá rozpadnout na milion doutnajících kousíčků hrůzy, dokud není pozdě.

Poslední pátek mého prváku na akademii jsem se probudila ve společné ložnici na koleji v pět ráno jako obyčejně. Tiše jsem vstala, abych neprobudila spolubydlící, vzala si bikiny a namířila si to k oceánu.

Miluju školní areál brzo po ránu. Bílé betonové fasády budov se ve vycházejícím slunci barví do růžova a do tyrkysova. Trávník na nádvoří je prázdný, až na racky a veverky, vedoucí věčnou válku o zbytky svačin po nás studentech. Vzduch voní po mořské soli, eukalyptu a čerstvých skořicových sucích, které se pečou v jídelně. Z chladného jihokalifornského větříku mi na rukou a nohou naskakuje husí kůže. V takových chvílích se mi ani nechce věřit, že mám to štěstí a můžu studovat na Hardingově-Pencroftově akademii.

Samozřejmě pokud zvládnu zkoušky o tomhle víkendu. Možná mě s ostudou vylejou, nebo umřu zapletená do sítě na dně nějaké podmořské překážkové dráhy… Ale co, pořád je to lepší než končit pololetí řešením pěti bambilionů otázek nějakého standardního státního testu.

Jdu po štěrkové stezce vedoucí k oceánu.

Ani ne sto metrů za budovou námořního válečnictví spadají útesy do Pacifiku. Hluboko dole čeří bílý příboj ocelově modré moře. Vlny rámusí a rozléhají se ozvěnou celým obloukem zálivu jako chrápání obra.

Na kraji útesu na mě čeká můj bratr Dev. „Jdeš pozdě, Ano Banano.“

Ví, že nesnáším, když mi tak říká.

„Já tě fakt jednou shodím dolů,“ varuju ho.

„No, to si klidně zkus.“ Když se Dev kření, trochu přitom šilhá, jako by mu zaléhalo v jednom uchu. Ostatním holkám se to zdá roztomilé. Mně ne. Tmavé vlasy mu vpředu trčí jako ježovce. Říká, že je to jeho „styl“. Podle mě je to prostě tím, že spí s polštářem na obličeji.

Jako obyčejně má na sobě školní kombinézu se stříbrným žralokem, znakem své koleje, na prsou. Dev si myslí, že jsem cvok, když se potápím v bikinách. Ve spoustě věcí si hraje na tvrďáka, ale co se týče chladné vody, je jako děcko.

Protahujeme se před potápěním. Tohle místo je jedno z mála na kalifornském pobřeží, kde se dá skočit do moře a nerozmáznout se o skály. Útesy jsou kolmé a spadají přímo dolů do hlubokého zálivu.

V tuhle ranní dobu tu vládne ticho a klid. Dev má sice jako kapitán koleje povinností nad hlavu, ale na náš ranní rituál si vždycky udělá čas. To mám na něm ráda.

„Cos dneska přinesl Sokratovi?“ zajímám se.

Ukáže do trávy, kde leží dvě lesknoucí se olihně. Coby mazák má Dev přístup ke krmení pro akvárium. To znamená, že může propašovat ven dobroty pro našeho kamaráda ze zálivu. Olihně mají od ocasu k chapadlům asi tak třicet čísel, jsou slizké, stříbrné a hnědé jako zašlý hliník. Loligo opalescens. Oliheň opalizující. Délka života šest až devět měsíců.

Nedokážu ten proud informací vypnout. Na to nás naše profesorka mořské biologie, doktorka Farezová, moc dobře vycvičila. Naučíte se pamatovat si každou prkotinu, protože všechno, doslova všechno, se objeví v jejích testech.

Sokrates má pro Loligo opalescens jiný název. Pro něj je to snídaně.

„Fajn.“ Seberu jednu oliheň, ještě studenou z ledničky, a druhou podám Devovi. „Připravený?“

„Počkej, než tam skočíme…“ Nasadí vážný výraz. „Chtěl jsem ti něco dát…“

Nevím, jestli říká pravdu, nebo ne, ale vždycky mu na to rozptýlení naletím. Jen co se na něj soustředím, obrátí se a skočí z útesu.

Zakleju. „Ty odpornej malej…“

Kdo je ve vodě první, má větší šanci, že najde Sokrata.

Zhluboka se nadechnu a vrhnu se za ním.

Skoky z útesu jsou bombastické. Řítím se z výšky tří pater, v uších mi sviští vítr a adrenalin, pak se zaříznu do studené vody.

Vychutnávám si šok, jaký to způsobí tělu: prudký chlad, štípání soli v rankách a oděrkách. (Pokud studujete na naší akademii a nemáte ranky a oděrky, určitě jste v bojových lekcích švindlovali.)

Prořítím se přímo hejnem okouníků – desítek oranžovo-bílých bojovníků s volány ploutví, které vypadají jako punkrockoví kapři koa. Ale jejich drsný vzhled je jen naoko, hned se rozprchnou jako hejno slepic. Deset metrů pod sebou zahlédnu mihotající se vír Devovy bublinové stopy. Postupuju za ní dolů.

Můj rekord v klidové výdrži pod vodou na jeden nádech je pět minut. Při plavání to samozřejmě tak dlouho nezvládnu, ale stejně jsem tu ve svém živlu. Na souši má Dev výhodu, je silnější a rychlejší. Pod vodou můžu sázet na výdrž a hbitost. Aspoň si to říkám.

Bratr se vznáší nad písečným dnem v tureckém sedu, jako by tu meditoval celé hodiny. Oliheň drží za zády, protože Sokrates už dorazil a šťouchá ho do prsou, jako by chtěl říct No tak, já vím, co pro mě máš.

Sokrates je krásné zvíře. A to neříkám jen proto, že moje kolej je Delfín. Je to mladý samec delfína skákavého, má necelé tři metry, šedomodrou kůži a výrazný tmavý pruh přes hřbetní ploutev. Vím, že se doopravdy neusmívá. Má prostě tak tvarovanou tu svou dlouhou tlamu. Ale stejně mi připadá neuvěřitelně roztomilý.

Dev se vytasí s olihní, Sokrates ji chňapne a celou zhltne. Dev se na mě zašklebí, od rtů mu odplyne bublina. Ten výraz hlásá Ha-ha, náš delfín mě má radši.

Nabídnu Sokratovi svou oliheň. Raduje se z přídavku, nechá se ode mě poškrábat na hlavě, hladké a pevné jako vodní balónek, pak na hrudních ploutvích. (Delfíni milují drbání na hrudních ploutvích.)

Načež udělá něco, co nečekám. Vyrazí a šťouchne mě zobákem do ruky. Už vím, že to gesto znamená něco jako Pojďme! nebo Honem! Obrátí se, odplave a brázda zčeřené vody za jeho ocasem mi fackuje tvář.

Dívám se za ním, dokud nezmizí v šeru. Čekám, že se vrátí. Nic.

Nechápu to.

Nejsme zvyklí, že by se nakrmil a odplaval. Rád se s námi zdrží. Delfíni jsou od přírody společenští. Většinou nás doprovodí k hladině, skáče nám nad hlavami nebo si s námi hraje na honěnou, bombarduje nás pištěním a klikáním, které zní jako otázky. Proto mu říkáme Sokrates. Nikdy na nic neodpoví – jenom se ptá.

Ale dneska vypadá rozčilený… skoro ustaraný.

Na kraji mého zorného pole se ústím zálivu táhnou modrá světla bezpečnostní sítě – zářící diamantový vzor, na který už jsem si za poslední dva roky zvykla. Jak se tak dívám, světla pohasnou a hned zase naskočí. Tohle jsem nikdy dřív neviděla.

Kouknu na Deva. Vypadá to, že si toho výpadku nevšiml. Ukáže nahoru. Kdo tam bude dřív?

Vyrazí k hladině a nechá mě dole v obláčku písku.

Chce se mi tam ještě zůstat. Ráda bych zjistila, jestli světla zase zhasnou nebo jestli se Sokrates vrátí. Ale už mě pálí plíce. Nerada se vydám za Devem.

Vynořím se vedle něj, a sotva popadnu dech, ptám se, jestli viděl mřížku zhasnout.

Zašilhá na mě. „A nezatmělo se ti jenom před očima?“

Cáknu mu do obličeje. „Mluvím vážně. Musíme to někomu nahlásit.“

Otře si vodu z očí. Pořád se tváří pochybovačně.

Abych pravdu řekla, nikdy jsem nepochopila, proč máme v ústí zálivu nejmodernější podmořskou bariéru. Vím, že to má udržovat klid, bránit v přístupu různým pytlákům, rekreačním potápěčům a vtipálkům z naší konkurenční střední školy, Landova institutu. Ale připadá mi to dost přehnané, i na školu, která produkuje nejlepší světové mořské vědce a námořní kadety. Nevím, jak ta síť funguje. A vlastně, co já vím, možná je v pořádku, že občas blikne.

Dev musel vycítit, že mi to dělá starosti. „Tak jo,“ zahučí. „Já to nahlásím.“

„A Sokrates se mi zdál divný.“

„Divnej delfín. Jasně, to nahlásím taky.“

„Udělala bych to sama, ale sám říkáš, že jsem jenom vyjukaný prvňák. Ty jsi velký vlivný kapitán koleje Žraloků, takže –“

Teď zase postříká on mě. „Jestli už jsi s tím hysterčením skončila, fakt pro tebe něco mám.“ Z váčku u opasku kombinézy vytáhne lesklý řetízek. „Přeju ti předem všechno nejlepší k narozkám, Ano.“

Podá mi náhrdelník, jedinou černou perlu zasazenou ve zlatě. Chviličku mi trvá, než mi dojde, co mi to dává. Všechno se ve mně stáhne.

„Mámina?“ Skoro to nedokážu vyslovit.

Ta perla byla hlavní ozdoba máminy mangalsutry, svatebního náhrdelníku. A taky jediná věc, která nám po ní zbyla.

Dev se usměje, ale v očích má svůj známý zádumčivý lesk. „Nechal jsem tu perlu předělat. Příští týden je ti patnáct. Chtěla by, abys ji nosila.“

To je to nejhezčí, co pro mě kdy udělal. Je mi do breku. „Ale… ale proč jsi nepočkal na příští týden?“

„Dneska odjíždíš na zkoušky. Chtěl jsem, abys tu perlu měla pro štěstí – jenom pro jistotu, víš, kdybys třeba velkolepě vybouchla nebo tak.“

On vážně ví, jak zkazit dojemnou chvíli.

„Nech toho,“ zahučím.

Rozesměje se. „Jasně že si dělám si srandu. Zvládneš to levou zadní. Vždycky jsi výborná, Ano. Hlavně na sebe dej pozor, jo?“

Cítím, jak se červenám. Nevím, co si mám se vší tou vřelostí a láskou počít. „No… ten náhrdelník je krásný. Děkuju.“

„Jasan.“ Zadívá se k obzoru a v tmavě hnědých očích mu zableskne starost. Možná myslí na tu bezpečnostní mřížku, nebo má vážně nahnáno z mých víkendových zkoušek. Nebo prostě uvažuje, co se stalo přede dvěma lety, když se naši naposledy vydali za ten obzor.

„Jdeme.“ Vystřihne další uklidňující úsměv, jaký má pro mě v záloze často. „Přijdem pozdě na snídani.“

Můj brácha má věčně hlad a věčně je v pohybu – dokonalý kapitán Žraloků.

Začne plavat ke břehu.

Podívám se na máminu černou perlu – talisman, který jí měl zajistit dlouhý život a ochranu před zlem. Jí ani tátovi bohužel nepřinesl ani jedno z toho. Dívám se k obzoru a uvažuju, kam se poděl Sokrates a co se mi to pokoušel říct.

Pak se vydám za bráchou. Najednou se mi nechce být ve vodě sama.