Lynette Noniová: Ranhojička – Královna rebelů

„Mnohým zachránila život, teď bude bojovat o ten svůj.“
Nakladatelství Fragment vydalo první díl napínavé fantasy série Ranhojička.

ANOTACE:
Už deset let přežívá sedmnáctiletá ranhojička Kiva v nechvalně proslulé věznici Zalindov. Když přivezou těžce nemocnou královnu rebelů, dostane nelehký úkol – udržet ji na živu, aby mohla podstoupit zkoušky utrpením, určené těm nejnebezpečnějším zločincům. Musí přežít mučení vzduchem, ohněm, vodou a zemí, což se zatím nikomu nepodařilo.

Ve stejné době dostane Kiva šifrovaný vzkaz od své rodiny: „Nenech ji zemřít. Už jdeme.“ Dívka si uvědomuje, že zkoušky by nemocnou královnu zabily, a tak se nabídne, že je podstoupí místo ní. Pokud uspěje, budou obě svobodné.

Kiva má strach z nejisté budoucnosti. Spánek jí ruší i epidemie, která se šíří věznicí, a také Jaren – nový vězeň, jehož přítomnost je pro ni důležitější, než si dokáže přiznat…

 

O AUTORCE:
Lynette Noniová je australskou jedničkou mezi autory young adult knih. Po univerzitním studiu žurnalistiky, akademického psaní a sociálních věd se konečně vydala do světa beletrie. Nyní je spisovatelkou na plný úvazek a autorkou bestsellerové fantasy série pro mládež The Medoran Chronicles a druhé nejprodávanější a oceňované série s názvem Whisper. Lynette získala cenu ABIA za nejlepší dětskou knihu roku 2019 pro malé nakladatele spolu s cenou Gold Inky Award 2019 (jediné australské knižní ocenění literatury pro teenagery). V současné době spolupracuje na projektu se Sarah J. Maasovou, autorkou bestsellerové série Skleněný trůn. První kniha z Lynettiny nejnovější série, Ranhojička: Královna rebelů, vyšla celosvětově v dubnu 2021 a její pokračování následovalo v říjnu.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, leden 2022
Překlad: Pavla Kubešová
Obálka: Jim Tierney
Mapa: Francesca Baerald
Vazba: vázaná
Počet stran: 416
Cena: 449 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG
Smrt dorazila za soumraku.

Malá dívenka a její mladší bratr sbírali dole u řeky stříbrůvky. Jejich otec se krčil na břehu ledové vody a doplňoval zásobu aloe. Vzhledem k tomu, kolik trnů se dívence zabodlo do kůže, se hojivý gel z aloe bude později hodit. Dívenka ale bolest téměř nevnímala. Namísto toho myslela na večeři, která je čekala. Její matka vařila nejlepší stříbrůvkový džem v celém Wenderallu, a protože stříbrné bobule byly nejsladší, když na noční obloze vyšel měsíc, věděla, že tahle várka bude přímo vynikající. Jen kdyby dokázala přimět svého bratra, aby si je přestal neustále cpát do pusy, a mohla jich konečně odnést matce tolik, aby výsledek jejich snahy mohla zpracovat.

Košík byl sotva z poloviny plný, když tichý noční vzduch prořízl první výkřik.

Dívenka i její bratr ztuhli. On pootevřel ústa umazaná od stříbrné šťávy, ona ustaraně nakrčila čelo. Smaragdovýma očima zaletěla k otci, který v rukou držel celou náruč aloe. Nedíval se na mechovité rostliny, ale zíral nahoru k jejich domku na kopci a z obličeje se mu vytrácela barva.

„Papá, co –“

„Tiše, Kerrine,“ okřikl muž synka, zahodil aloe a rozběhl se k nim. „To si nejspíš jen Zuleeka a Torell hrají, ale měli bychom se ujistit, že –“

Cokoli chtěl říct o jejich starší sestře a bratrovi, vytratilo se v dalším křiku a zvuku tříštění, které se rozléhaly seshora až dolů k místu, kde stáli.

„Papá –“ Tentokrát se ozvala dívenka. Když jí otec vykroutil košík z rukou, až se bobule rozletěly na všechny strany, a pevně jí sevřel prsty, polekaně nadskočila. Než stačila říct cokoli dalšího, varoval je pronikavý křik její matky.

„UTEČ, FARANE! UTEČ!“

Otec ji stiskl, až to zabolelo, ale už bylo pozdě poslechnout varování. Z domku se vyřítili vojáci. Měli tasené meče a dokonce i v tlumeném světle zářila jejich zbroj stříbrem.

Byl jich aspoň tucet.

Bylo jich mnoho.

Příliš mnoho.

Malá dívenka se skrz trnité šlahouny natáhla pro ručku svého bratra. Dlaň měl lepkavou od stříbrůvkové šťávy a prsty se mu třásly. Neměli kam utéct, protože za zády měli ledovou řeku, příliš divokou a hlubokou, než aby se ji pokusili překročit.

„To je v pořádku,“ uklidňoval je otec chvějícím se hlasem, když se vojáci blížili. „Všechno bude v pořádku.“

A pak je vojáci obklíčili.

 

O DESET LET POZDĚJI

KAPITOLA JEDNA
Kiva Meridanová se podívala na chlapce připoutaného ke kovovému stolu, sklonila se k němu a zašeptala: „Zhluboka se nadechni.“

Než stačil mrknout, vzala ho za zápěstí a zabodla mu špičku doběla rozžhavené čepele do hřbetu ruky. Vykřikl a vzepjal se proti ní – vždycky to tak dělali –, ale sevřela ho ještě pevněji a dál vyřezávala tři hluboké čáry, které tvořily písmeno Z, do jeho kůže.

To jediné písmeno ho identifikovalo jako vězně v Zalindově.

Rána se zahojí, ale jizva už mu zůstane navěky.

Kiva pracovala, jak nejrychleji mohla, a své sevření uvolnila, teprve když byla hotová. Potlačila nutkání říct, že to nejhorší má za sebou. Přestože byl sotva na prahu dospívání, byl už dost starý, aby rozlišil pravdu od lži. Teď patřil Zalindovu. Kovový náramek kolem zápěstí ho označoval jako vězně H67L129. V budoucnosti ho nečekalo nic dobrého – a kdyby mu teď lhala, nijak by mu to neprospělo.

Přetřela mu krvácející kůži mízou z jílku, aby zabránila infekci, pak ji poprášila popelem z kardamínu, aby zmírnila bolest, a nakonec mu ruku zabalila do kusu lněného plátna. Tiše ho upozornila, aby se po následující tři dny pokusil udržet obvaz suchý a čistý, i když věděla, že pokud bude přidělen na práci v tunelech, na farmách nebo v kamenolomu, bude to nemožné.

„Nehýbej se, už jsem skoro hotová,“ řekla Kiva, když měnila čepel za nůžky. Byly flekaté rzí, ale ostré, že by rozstřihly i ocel.

Chlapec se roztřásl, strachem se mu rozšířily zorničky a v obličeji zbledl jako stěna.

Kiva mu nenabídla žádná uklidňující slova, ne když u dveří ošetřovny stála ozbrojená žena a sledovala každý její pohyb. Obvykle jí poskytli aspoň trochu soukromí, aby mohla pracovat, aniž by na sobě cítila tlak chladných, tvrdých očí dozorců. Ale po nepokojích, které ve věznici vypukly minulý týden, všude panoval neklid a dozorci všechny pozorně sledovali – dokonce i takové jako Kiva, kterou považovali za oddanou řediteli Zalindova, za zrádkyni spoluvězňů. Informátorku. Špionku.

Nikdo nenáviděl Kivu víc než ona sama, ale svých rozhodnutí, bez ohledu na důsledky, nelitovala.

Ignorovala chlapcovo fňukání, přistoupila k jeho hlavě a začala mu krátkými, ostrými pohyby stříhat vlasy. Vzpomněla si na svůj vlastní příchod do vězení před deseti lety i na to, jak ponižující jí připadalo, když ji svlékli, vydrhli a ostříhali. Opouštěla tehdy ošetřovnu s rozedřenou kůží a bez vlasů, ve svědící šedivé haleně a stejně barevných kalhotách, které se staly jejím jediným vlastnictvím. Navzdory všemu, čím si v Zalindově prošla, byly ty první potupné hodiny tím nejhorším, co si dokázala vybavit. Při tom pomyšlení jí v její vlastní jizvě zaškubala nashromážděná bolest a oči přitáhl kovový proužek na zápěstí. Bylo do něj vyryto její identifikační číslo – N18K442 – jako neustálá připomínka, že je ničím a nikým a že říct nebo udělat nesprávnou věc, třeba se jen v nesprávný okamžik podívat na nesprávnou osobu, mohlo znamenat její smrt.

Zalindov neměl slitování, ani s nevinnými.

Obzvlášť ne s nevinnými.

Když sem Kivu přivezli, bylo jí sotva sedm let, ale ani její věk ji neochránil před brutalitou vězeňského života. Víc než kdokoli jiný věděla, že počet jejích dechů je omezený. V Zalindově nikdo nepřežil. Bylo jen otázkou času, než se připojí ke spoustám jiných, kteří odešli před ní.

Věděla, že ve srovnání s ostatními má štěstí. Ti, kteří byli určeni na těžkou práci, stěží vydrželi půl roku. Maximálně rok. V prvních týdnech po jejím příchodu přidělili Kivu k práci v přijímací budově, kde třídila oblečení a majetek odebraný nově příchozím vězňům. Později, když bylo potřeba obsadit jinou pozici – kvůli smrtící nákaze, která vzala stovky životů –, ji poslali do dílen a dali jí za úkol čištění a opravu uniforem dozorců a dozorkyň. Z nekonečného praní a zašívání měla prsty samou krvavou oděrku a puchýř, ale ani tehdy si oproti ostatním neměla nač stěžovat.

Kiva se děsila chvíle, kdy jí přikážou připojit se k dělníkům a dělnicím, ale nikdy k tomu nedošlo. Namísto toho si poté, co zachránila život dozorci s otravou krve, kterému poradila, aby si udělal obklad, jak to tolikrát viděla dělat svého otce, vysloužila místo v ošetřovně jako ranhojička. Za dva roky byl jediný další vězeň, který na ošetřovně pracoval, popraven za pašování andělského prachu zoufalým vězňům, takže tehdy dvanáctiletá Kiva musela převzít jeho roli. S ní přišla i odpovědnost za vyřezávání symbolu Zalindova do ruky všech příchozích vězňů, čímž do té doby opovrhovala. Věděla však, že kdy­by vězně odmítla označit, ona i nově příchozí by se stali terčem zloby dozorců. Zjistila to velmi záhy – a jizvy na zádech jí to neustále připomínaly. Kdyby tu tehdy byl někdo dostatečně schopný ji nahradit, zbičovali by ji k smrti. Teď už tu ovšem takoví lidé byli.

Byla nahraditelná, stejně jako všichni ostatní v Zalindově.

Když Kiva konečně odložila nůžky a natáhla se pro břitvu, chlapcovy vlasy připomínaly vrabčí hnízdo. Někdy stačilo jen odstřihnout zacuchané chuchvalce, jindy měli nově příchozí vlasy tak slepené a zavšivené, že bylo lepší vzít je dohola než riskovat zamoření celého areálu těmi malými potvůrkami.

„Neboj, zase ti narostou,“ konejšila ho Kiva a znovu si vzpomněla, jak i ji po příchodu do Zalindova zbavili jejích vlasů, černých jako noc, které se jí teď vlnily po zádech.

Přestože se ho snažila uklidnit, chlapec se dál třásl, a tak pro ni bylo těžké ho při pohybu břitvou po lebce občas neškrábnout.

Kiva mu chtěla povědět, co ho čeká, až opustí ošetřovnu, ale moc dobře věděla, že to není její práce, ani kdyby ji dozorkyně tak pozorně nesledovala. Noví vězni byli na pár prvních dní přiděleni k jinému vězni a odpovědností této osoby bylo, aby nově příchozího obeznámila se Zalindovem, upozornila jej na nebezpečí a ukázala mu, co dělat, aby zůstal naživu. Samozřejmě pokud o to dotyčný stál. Někteří lidé sem přišli s touhou zemřít. Jejich naděje se zhroutily ještě dřív, než prošli železnou branou a octli se v chladných vápencových zdech.

Kiva doufala, že v tomhle chlapci ještě trocha bojovnosti zůstala. Bude ji potřebovat, aby zvládl projít vším, co jej čekalo.

„A je to,“ prohlásila, spustila ruku s břitvou a obešla ho, aby se mu podívala do obličeje. Bez vlasů vypadal mladší. Jeho obličeji dominovaly doširoka otevřené oči, propadlé tváře a odstávající uši. „Nebylo to tak zlé, že ne?“

Chlapec na ni zíral, jako by se mu chystala podříznout hrdlo. Na takový pohled byla zvyklá, zvlášť od nově příchozích. Netušili, že je jednou z nich, že je otrokyní Zalindova. Jestli bude žít dostatečně dlouho, znovu si k ní najde cestu a zjistí pravdu: že je na jeho straně a pomůže mu, jak bude moct. Stejně jako pomáhala všem ostatním, pokud mohla.

„Hotovo?“ křikla dozorkyně ode dveří.

Kiva pevně sevřela prsty kolem břitvy, ale nakonec se je přiměla uvolnit. Rozhodně nepotřebovala, aby v ní dozorkyně vycítila třeba jen jiskřičku revolty.

Netečná a poslušná – tak přežívala.

Mnoho vězňů se jí za to vysmívalo, hlavně ti, kteří nikdy nepotřebovali její pomoc. Zalindovská mrcha, tak jí někteří říkali. Bezcitná řeznice, syčeli ostatní, kdykoli procházela kolem. Nejhorší ovšem byla přezdívka Princezna smrti. Nemohla jim vyčítat, že ji tak vidě­li, a právě proto tuhle přezdívku nenáviděla nejvíc. Pravdou bylo, že mnoho vězňů, kteří vkročili na ošetřovnu, už z ní nikdy nevyšlo, a podle ostatních za to mohla ona.

„Ranhojičko?“ zavolala znovu dozorkyně. „Jsi hotová?“

Kiva krátce kývla. Ozbrojená žena opustila místo u dveří a popošla do místnosti.

Dozorkyně byly v Zalindově vzácností. Na každých dvacet mužů připadala maximálně jedna žena. Jen zřídka zůstávaly déle, než se začaly ohlížet po nějakém jiném místě. Tahle dozorkyně byla nová. Kiva si jí poprvé všimla teprve před pár dny. Z jejího mladistvého obličeje na ni chladně a odtažitě hleděly ostražité jantarové oči. Její kůže byla o dva odstíny světlejší než nejčernější černá, z čehož vy­plývalo, že pocházela z Jiirvy nebo snad z Hadrisu, dvou království, kte­rá slula vynikajícími válečníky. Měla nakrátko ostříhané vlasy a v jednom uchu jadeitovou náušnici ve tvaru zubu. To nebylo moc moudré – někdo jí ji mohl strhnout. Na druhou stranu ji ale obklopovala aura tiché sebejistoty a její tmavá uniforma – kožená halena s dlouhými rukávy, kalhoty, rukavice a vysoké boty – jen stěží zakrývala pevné svaly. Zahrávat si s touhle mladou ženou by byl ochotný jen nějaký blázen, a kdokoli by se toho dopustil, nejspíš by se záhy octl na jednosměrné cestě do vězeňské márnice.

Kiva tu myšlenku spolkla, a když dozorkyně přišla blíž, ustoupila dozadu. Cestou ještě chlapci povzbudivě stiskla rameno. Škubl sebou tak prudce, že toho okamžitě zalitovala.

„Já jen,“ – Kiva ukázala na hromadu odhozeného oblečení, které měl chlapec na sobě, než se převlékl do šedivého vězeňského mun­dúru – „odnesu to do přijímací budovy k roztřídění.“

Tentokrát přikývla dozorkyně, pak jantarovýma očima pohlédla na chlapce a přikázala: „Pojď.“

Ve vzduchu byl cítit pach jeho strachu. Postavil se na podlamující se nohy, zraněnou ruku si přidržel tou zdravou a vyšel za dozorkyní z místnosti.

Neohlédl se.

Nikdy se neohlíželi.

Než se pohnula, Kiva počkala, dokud si nebyla jistá, že je sama. Její pohyby byly rychlé a efektivní, ale prodchnuté horečnatou naléhavostí. Očima neustále zalétávala ke dveřím s vědomím, že kdyby ji chytili, byla by mrtvá. Ředitel měl ve vězení další informátory. Možná upřednostňoval Kivu, ale ani to by ji neochránilo před potrestáním – anebo popravou.

Jak se prohrabávala hromádkou oblečení, krčila nos nad nepříjemným zápachem z dlouhého cestování a mizerné hygieny. Když nahmatala něco vlhkého, hlínu a bláto a další věci, které raději dál nezkoumala, nevšímala si toho. Něco hledala. Hledala, hledala, hledala.

Prsty přejela po celé délce chlapcových kalhot, ale nic nenašla, a tak přešla ke lněné košili. Byla silně obnošená, na některých místech roztržená, jinde zalátaná. Kiva prozkoumala všechny stehy, ale pořád nic. Už začala ztrácet naději. Ale pak sáhla pro jeho ochozené boty – a tam to bylo. V rozbitém, odchlipujícím se švu levé boty byl vložený malý kousek složeného papíru.

Rozechvělými prsty jej rozložila a dala se do čtení zašifrovaných slov.

 

Kiva si v duchu vzkaz přeložila, hlasitě vydechla a úlevou svěsila ramena. Jsme v bezpečí. Zůstaň naživu. Přijdeme.

Už to byly tři měsíce, co Kiva naposledy dostala zprávu od své rodiny. Tři měsíce prohledávala oblečení nových, otupělých vězňů a doufala v jakýkoli útržek informací z vnějšího světa. Kdyby nebylo dobroty vrchního stájníka Raze, neměla by žádnou možnost, jak komunikovat s lidmi, které milovala. Riskoval život, aby jí skrz zalindovské zdi propašoval vzkazy, a přestože byly vzácné – a stručné – znamenaly pro Kivu celý svět.

Jsme v bezpečí. Zůstaň naživu. Přijdeme.

V posledních deseti letech sporadicky přicházelo stejných šest slov nebo jiná podobná slova útěchy, většinou ve chvíli, kdy je Kiva potřebovala slyšet nejvíc.

Jsme v bezpečí. Zůstaň naživu. Přijdeme.

Ta prostřední část se snadněji řekla, než vykonala, ale Kiva vždycky udělala, jak jí řekli. Věděla naprosto jistě, že její rodina jednou vyplní svůj slib a přijde si pro ni. Bez ohledu na to, kolikrát už ta slova napsali, bez ohledu na to, jak dlouho už čekala, Kiva lpěla na jejich ujištění a neustále si jej v hlavě opakovala dokola a dokola. Jsme v bezpečí. Zůstaň naživu. Přijdeme.

Jednoho dne bude zase se svojí rodinou. Jednoho dne se dostane ze Zalindova a už nebude vězeňkyní.

Na ten den čekala už deset let.

Ale s každým uplynulým týdnem se její naděje víc a víc zmenšovala.