Green Scum: Steam

Nakladatelství Volvox Globator vydalo román STEAM, steampunkový příběh z viktoriánské Anglie.

ANOTACE:
Hlavní hrdina se jmenuje Štern. Je šlechtic. Zvládá věci, které se obyčejným lidem mohou jevit jako nadpřirozené. Štern je vězněn. Se svým uvězněním je smířen, protože ho bere jako trest. Když se dozví, že mu nepřátelé unesli dceru, uteče z vězení. Má jediný cíl – najít ji a pomstít se.

V příběhu se objevují nadpřirozené bytosti – lycanti, zombie, ghůlové apod. Velká část děje je spojena s železnicí. Parní lokomotivy apod. Láska, zrada, pomsta, souboj, napětí a nadpřirozeno. A do toho parní stroje a technické vynálezy, připomínající Švankmajerovy mechanické strojky z filmu Tajemný hrad v Karpatech. Přesně z těchto „ingrediencí“ je tento dobrodružný steampunkový příběh složen.

 

O AUTOROVI:
Metoděj Alexa (* 1962) píše pod pseudonymem Green Scum. Vydal knihy Nuselskej punk (Paseka, 2015, vyšla i v polském překladu v nakladatelství Proszynski Media) a Space Ennui (Volvox Globator, 2017). Píše povídky do magazínu Legalizace. Žije jako domovník v Nuslích.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Volvox Globator, prosinec 2020
Vazba: vázaná
Počet stran: 210
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
/první část/

Slyšel jsem kroky. Někdo šel po schodech dolů.

Byl jsem v podzemí. Hluboko pod povrchem země. Ve sklepení. V kobce. Přikován k železnému kruhu, zaraženému ve zdi.

Ten někdo byl žalářník.

Podle kroků jsem poznal, že jde Smith. Střídavě se o mě staral s Patrikem. Patrik byl v klidu. Smith ne.

Klíč v zámku. Skřípot. Mechanismus se neochotně poddal. Nikdo se neobtěžoval s tím, že by ho namazal. Jednou se jim odemknout nepodaří. Pak asi umřu hlady. Nebo žízní. Nebo obojím.

Ocelové dveře kobky se otevřely. Smith vešel. V jedné ruce držel petrolejovou lampu. V druhé misku s jídlem.

Lampa bojovala s tmou. Zvládla udělat šero. Pak jí síly došly. Povzdechla si a přestala se snažit.

Za to šero jsem byl rád. Většinu času jsem trávil v naprosté tmě. Světlo bolelo.

Byl jsem na hradě Bone. Jediný vězeň barona Stonea. Zatímco on se nahoře bavil, já se dole rozpadal.

„Máš tady jídlo, Šterne.“

Smith položil misku na zem. Vzal hůl opřenou u vchodu a postrčil ji ke mně. Kdysi mi jídlo podal rukou. Jednou jedenkrát. Patrik se pak o mě staral tři týdny v kuse.

Nepohnul jsem se. Chtěl jsem, aby šel pryč. Aby zmizel. Věděl jsem ale, že si budu muset přetrpět jeho duchaplnosti odposlechnuté někde v čeledníku. Jako vždycky.

„Jedna kurva se vdává, Šterne.“

Cože? Dnes začínáme jinak? Žádná poznámka o tom, že se mi vymočil do polívky?

Je mi jedno, kolik kurev se vdá. Nezajímá mě to.

„Tebe to nezajímá, Šterne?“

Věděl jsem, že musím něco říct. Jinak tu bude otravovat vzduch. Přešlapovat. Provokovat.

„Je mi to jedno, Smithi. Svatby mě nezajímají.“

„Ale tahle by měla, Šterne. Tahle by fakt měla.“

Zašťoural nehtem v zubech. Vytáhl něco, co asi kdysi dávno ztratil. Zvedl lampu, aby si to prohlédl. Strčil to do kapsy.

Mlčel jsem. Povinná dávka slov splněna.

Chvíli se na mě díval. Pak se otočil. Došel ke dveřím. Ještě než je zavřel, ohlédl se.

„Nevím, jak se ta kurva jmenuje. Vypadlo mi to z hlavy.“

Nemůže ti vypadnout z hlavy něco, cos tam nikdy neměl.

„Ale co vím, bere si starýho Alzheimera. Víš, kterýho myslím.“

Ano. Vím kterého myslíš. Tu sadistickou zrůdu. Dobře. Tak to zas jedna odskáče. Nemůžu jí pomoct. I kdybych chtěl.

„A ještě na něco jsem si vzpomněl, Šterne. Ta kurva je tvá dcera.“

Ocelové dveře se zabouchly.

Zůstal jsem ve tmě.

Prostoupil mě nekonečný vztek.

A hrůza.

A zděšení.

Zhluboka jsem oddechoval.

Mlaskání. Hladová krysa se přišla nažrat. Dupl jsem na ni. Vztekle. S touhou zabít. Praskot kostí a vyhřezlá střeva a táhlý, zmučený výkřik.

Přesně takhle budou řvát všichni, co za tímhle stojí.

Jste po smrti. Akorát, že o tom ještě nevíte.

Temnota má své zvláštní kouzlo. Kouzlo, které neprovokuje. Které se mlčky usmívá a přívětivě kyne. A které má taky jednu důležitou vlastnost. Pomáhá v soustředění.

Nerozptyluje nežádoucími podněty. Netříští pozornost. Nezahlcuje vjemy. Temnota je dokonalá, když se chce někdo dostat až na dno své duše. Když se chce potopit tam, kde absentuje život.

Přesně o tohle jsem se pokoušel.

Musel jsem se dostat z vězení. Okamžitě. Neměl jsem čas na vymýšlení nějakých složitých útěků. Nemohl jsem čekat, až tady Smith omylem zapomene klíč od pout.

Jane, má dcera, si měla vzít Alzheimera. Představa sňatku těch dvou mi způsobovala fyzickou bolest. Musím ven. Okamžitě.

Jediný, kdo mi mohl pomoct a kdo byl dostatečně blízko, byl Woc. Zombie, co mluvil s kulometnou kadencí. Co skoro každé slovo opakoval desetkrát. Co byl přesvědčen, že má dokonalý smysl pro humor.

Jednou mi to vysvětloval.

„Víš Šterne, o nás si každý myslí, že že že že že jsme pomalí. Každý každý každý každý. Ale když dokážu říct tolik tolik tolik tolik slov a tak rychle, tak už si to nikdo nikdo nikdo nemyslí. A navíc kolem kolem kolem kolem sebe vidím samý usměvavý obličeje. Jo jo jo jo jo jo.“

Snažil jsem se Wocem navázat spojení. Vytěsnil jsem vše ostatní. Volal jsem ho. Opakovaně. Soustředěně. Znova a znova.

„Jsi docela docela docela otravný, Šterne. Tě slyším. Pokud pokud pokud pokud nechceš s něčím pomoct, rád si tě poslechnu.“

Správně měl náš rozhovor běžet ve spirále. Zombie to tak měli. Otázky a odpovědi. Stoupáte nahoru. A když jste zdolali vrchol, bavíte se konečně o důležitých věcech.

Neměl jsem na etiketu čas.

„Pamatuješ na Jane, Wocu?“

„Ale ale ale. Nějak nějak nějak jsi v té kobce zhrubl, příteli. Pamatuji. Krásná mladá mladá mladá dáma. Vždycky jsem si říkal, že že že že že jestli je někdo k nakousnutí, tak je je je je to ona.“

„Má problémy. Musím se dostat ven. Můžeš mi podat ruku?“

„Přijdeš mi mi mi mi nervózní. Zombie ti má má má má pomáhat?

„Nikdo jiný v dosahu není.“

„Ubývá ti ti ti ti ti přátel, Šterne?“

Možná ano. Co jsem v nemilosti, skoro mi přestala chodit pošta. A co jsem přikován tady v podzemí, přestala chodit úplně.

Přátelé ubývají. A asi to není tím, že umírají sešlostí věkem.

„Pomoz mi, Wocu. Potřebuji přenést. Dlužíš mi to.“

„Dobře dobře dobře, Šterne. Co kdybys řek, ať ať ať ať už doprdele přestanu kecat a natáhnu tu tu tu tu svou svou ledovou ruku?“

„Nemluvím sprostě, Wocu. Podej mi ruku a přestaň hrát divadlo.“

Zombie měli svou realitu. Trochu jinou, než byla třeba ta moje. I myšlení měli trochu posunuté. Někdy to s nimi bylo docela těžké.

„Opravdu to to to to to neřekneš, Šterne?“

„Ne. Neřeknu. Podej mi ruku, Wocu, a přestaň mně srát!“

„Dobře Šterne. Konečně jasná jasná jasná jasná věta. Tady tady tady tady je ruka.“

Do dlaně mi upadlo kus ledu. Stiskl jsem ho. Vyvlékl se z okovů. Zmizel.

Letěl jsem tmou plnou spěchajících tvorů. Plnou těch, co se bojí cestovat za světla.

Letěl jsem na začátek. Na začátek cesty.

„Vítám tě, Šterne. Vypadáš vypadáš vypadáš hrozně.“

„Taky tě rád vidím, Wocu.“

Woc seděl v křesle. Neobtěžoval se vstát. Znali jsme se. To bylo všechno. Žádné velké přátelství. Pragmatický vztah.

Woc měl na sobě bílou košili a černé kalhoty. Obutý ve špičatých, kožených botách. Bledý obličej. Skoro bílý. Zapadlé oči zarámované tmavými kruhy. Ulízané krátké vlasy. Zombie.

„Dluh dluh dluh jsem smazal.“

Přikývl jsem. Byli jsme vyrovnáni. Rozhlédl jsem se kolem. Od mé poslední návštěvy se nic nezměnilo. Velký sál s obrovským jídelním stolem, na kterém si Woc zakládal. I když u něj nikdy nestoloval.

Spousta hořících svící. Vysoká okna s vitrážemi. Odhrnuté těžké závěsy. Jedny dvoukřídlé vstupní dveře. Další malé vzadu pro služebnictvo. Nikdy, co vím, jimi žádný sluha neprošel.

„Nabídl bych bych bych bych ti něco k jídlu. Ale znáš mě mě mě. Jídla se skoro skoro skoro nedotknu.“

Woc vlastnil velké panství v Severním Skotsku. Hraničilo s pozemky hradu Bone. Žil odloučeně. O vztah se sousedy nestál. Obýval velký dům. Kamennou stavbu postavenou v době, kdy se těmto věcem ještě rozumělo.

Spousta věžiček. Lomených střech. Chodeb. Schodišť. Místností. Moc služebnictva neměl. Navíc se u něj nikdo dlouho neohřál. Chápal jsem ho. Něco jíst musel. I když tvrdil opak.

„Potřebuji ještě jednu laskavost.“

Woc se zamračil. Sepjal ruce. Propletl prsty. Zadíval se na podlahu.

„Přijdeš mi mi mi jako posel posel posel špatných zpráv, Šterne. Hodně hodně hodně špatných.“

Tuhle reakci jsem čekal. Woc byl radši, když dělal dluhy on, než aby to bylo naopak.

„Navíc se mi mi mi nelíbí, že že že že jdeš na všechno moc moc moc rychle. Etiketa ti nic neříká?“

Přistoupil jsem k němu blíž. Ne ale moc blízko. Nezapomínal jsem, kdo je.

„Mám málo času, Wocu. Vlastně nemám vůbec čas. Potřebuji oblečení. Potřebuji zbraně. A potřebuji Suzzane.“

Woc se zvedl z křesla. Rozpletl prsty. Přestal se dívat do podlahy.

„Nechceš toho nějak moc, Šterne?“

Byl rozčilený. Dokonce přestal opakovat slova.

„Chci jen to, co mi pomůže najít dceru.“

„Nejsi v postavení, abys něco takového mohl žádat.“

Došel jsem k němu. Zrušil bezpečnou vzdálenost. Byl jsem tak blízko, že bych se ho mohl dotknout rukou.

„Máš to špatně, Wocu. Ty nejsi v postavení, abys mi to mohl odepřít.“

Díval se na mě. Zvažoval. Vyhodnocoval situaci. Pak se usmál.

„Máš to mít, Šterne.“

Nehýbal jsem se. Věděl jsem, že to není všechno. Odkašlal si. Tvář se mu stáhla vztekem.

„Bylo by dobré, kdyby sis něco zapamatoval, Šterne. Už po mně nikdy nic dalšího nechtěj.“

Chvíli jsme stáli mlčky. Nikomu z nás se nechtělo pohnout jako prvnímu. Pak se Woc otočil. Přistoupil k oknu a začal zatahovat závěsy. Jeden za druhým.

Svítalo. Měl rád šero. Když už nemohl mít tmu pořád. Nebyl jako upíři. Neumíral na slunci. Ale neměl ho rád.

Tahle kasta zombie byla zvláštní. Měli rádi pohodlí a klid. Dokázali se slušně oblíct. Dokázali normálně žít. Pokud tedy za normální považujete to, že vás při životě drží konzumace lidí.

Byli na vrcholu žebříčku. Úplně dole byli ti, co se potulovali po blatech. Byla to spodina. Když jste je potkali, dokázali být hodně nepříjemní. Otrhaní. Pomalí. Vytrvalí a hladoví. Woc a jemu podobní jimi opovrhovali.

Závěsy byly zataženy. Woc přistoupil k jídelnímu stolu. Vzal do ruky malý zvoneček a zazvonil. Po delší chvíli se otevřely hlavní dveře a vešel sluha.

Protíral si rozespalé oči. Malý, tlustý, neupravený. Košile mu vylézala z kalhot. Vesta naruby. Udělal dva kroky a zastavil se. Udiveně si mě prohlížel. Ve tváři zmatek a otlačený vzorek povlečení. Bylo očividné, že personál má podstav.

„Máme máme máme hosta, Johne.“

Woc už našel ztracenou rovnováhu. Slova se opět rozběhla.

„Ano pane.“

„Odveďte ho nahoru do do do do pokoje. Do toho vzadu. A přineste mu mu mu nějaké oblečení. A doneste mu mu mu vodu. Ať se umyje. Nemusí být být být teplá. Není není není choulostivý.“

Sluha poslušně přikývl. Otočil se. Došel ke dveřím a čekal. Vykročil jsem za ním. Neděkoval jsem. Nebylo za co.

Vyšel jsem na chodbu. Sluha zavřel dveře. Vzal ze stěny svíci. Bylo to už skoro zbytečné, protože slunce bylo nad obzorem. Možná si tak ale připadal důležitější.

Šel jsem za ním. Kulatá záda se mu rytmicky zvedala. Napadlo mě, jestli ví, co ho čeká. Pak jsem tu myšlenku pustil z hlavy. Nebyla to moje věc.

Došli jsme do vstupní haly. Vystoupali do patra. Nalevo i napravo chodby. Po několika metrech se větvily. Sluha se dal nalevo. Šel jsem za ním. Několikrát odbočil. Minuli jsme řadu dveří. U posledních se zastavil. Otevřel je a ustoupil.

„Prosím, pane.“

Vešel jsem dovnitř. Sluha za mnou zavřel. Malá místnost. Rozhodně ne pokoj. Spíš kamrlík pro služku.

Jedna postel. Skříň. Zaprášené okénko, skrz které se dovnitř dobývaly sluneční paprsky. Podstavec a na něm porcelánové umyvadlo. Stůl a židle. Posadil jsem se.

Podíval jsem se na své boty. Měl jsem je celou dobu, co mne věznili. Rozhlédl jsem se. Byl jsem sám.

Sundal jsem pravou botu. Rozlomil podpatek. Vyndal malou měděnou krabičku a položil ji na stůl. Stiskl jsem ji. Otevřel.

Objevil se miniaturní mechanismus podobný hodinovému strojku. Zabíral dvě třetiny prostoru. Zbylé místo sloužilo pro uložení sluchátka, mikrofonu a tenkých propojovacích hadiček.

Vytáhl jsem sluchátko. Rozmotal hadičky. Propojil sluchátko s hodinovým strojkem. Pak jsem vzal do prstů knoflík košile. Druhý odspoda. Utrhl jsem ho. Sundal keramický obal.

Vypadlo ozubené kolečko. Vložil jsem ho do strojku. Ťukl do něj. Přístroj začal fungovat. Připojil jsem sluchátko. Pak jsem zapojil mikrofon. Mám spojení se světem.

Sundal jsem si špinavou košili a vše přikryl. Čekal jsem, až sluha přinese vodu. Pak navážu spojení. A položím pár otázek, na které budu chtít odpovědět.

Seděl jsem a čekal. Pokojík prostupovalo unavené ticho. Uspávající. Nebylo by špatné se natáhnout na postel a spát. Zavřít oči, zahnat myšlenky do kouta a na chvíli zmizet z tohoto světa. Třeba jednou přijde čas, kdy si to budu moct dovolit.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále.“

Vešel sluha. Přes ruku měl přehozené šaty. Položil je na postel. Pak se vrátil na chodbu a vzápětí se objevil se džbánem a párem nových bot. Boty postavil k posteli. Pak přistoupil ke stolu a nalil ze džbánu vodu do umyvadla. Nahýbal se a já cítil jeho kyselý pot. Nechápu, jak někdo takový může Wocovi chutnat.

Umyvadlo bylo plné. Sáhl po košili, ale pak si to rozmyslel. Rozmyslel se dobře. Nerad jsem zbytečně hrubý. Poodstoupil.

„Potřebujete ještě něco, pane?“

Zavrtěl jsem hlavou. Nepotřeboval jsem nic. Chtěl jsem jen, aby zmizel. Zavřel za sebou dveře. Zvedl jsem se. Přešel přes pokojík. Zastrčil zevnitř zástrčku. Nechtěl jsem, aby mě někdo rušil.

Posadil jsem se ke stolu. Odhrnul košili. Dal si sluchátko do ucha. Vzal do ruky mikrofon. Klepl na ozubené kolečko.

Slyšel jsem šumění Vesmíru. Tichý praskot. Vzdechy a mlčenlivé naříkání někoho neznámého. Věděl jsem, že musím počkat. Scarabeus si někdy dával načas.

Měl jsem ho před očima. Uhnízděný v křesle vystlaném kožešinama. Za velkým stolem plným přístrojů, které sestrojil. Otáčející se převody. Líně se pohybující páky a vahadla. Ciferníky, které ukazovaly něco, čemu rozuměl jen on.

Byl malý. Nesouměrný. Trpaslíci to tak mají. Ale byl chytrý. Neuvěřitelně chytrý. A byl to můj přítel. Jeden z mála, co mi z minulé doby zbyl.

Praskot ustal. Ve sluchátku se rozhostilo ticho. Pak si Scarabeus odkašlal. Několikrát. Nakonec zachraptěl.

„Jsi to ty, Šterne?“

„Ano.“

„Dobře. Kontrolní otázka. Je to malé. Kdysi to šlo složit. Když to hodíš na stěnu, nejde to z ní sundat.“

„Nemám na tyhle hlouposti čas.“

„Odpověz, Šterne.“

Zavrtěl jsem v duchu hlavou. Nezměnil se. Pořád je opatrný. A pořád je přesvědčený, že má dokonalý smysl pro humor.

„Je to tvůj kapesník.“

Musel jsem vyndat sluchátko z ucha a počkat, až se Scarabeus přestane smát. Slyšel jsem, že trpasličí smích dokáže zabít. Nevěřím tomu, ale ublížit dokáže určitě. Nakonec mu došel dech a rozkašlal se. Nebylo to o moc lepší, ale šlo to vydržet. Dal jsem si sluchátko zpátky. Stiskl mikrofon.

„Poslouchej a nepřerušuj mě. Dozvěděl jsem se, že Jane si má vzít Alzheimera. Woc mě dostal z vězení. Jsem teď u něj. Půjčí mi Suzzane. Chci vědět, kde tu zrůdu najdu. Musím to zastavit. Nechci o ni přijít.“

Chvíli bylo ticho. Neslyšel jsem ani jeho sípavý dech.

„Alzheimer a Jane?“

„Nezdržuj. Chci vědět, kde ho najdu.“

„Nevím to. Ale půjde to zjistit. Musím dolů k Válci. Bude to chvíli trvat.“

„Nevadí. Hlavně mi ho najdi. Jsem na příjmu.“

Scarabeus bydlel ve staré tvrzi. Zhruba šedesát kilometrů jižně od Inverness. Samota. Jemu to tak vyhovovalo. Nestál o kontakt s nikým. Ještě než se v tvrzi usadil, měl hodně nepříjemný zážitek s lidmi. Byl obviněn z čarodějnictví. Hranice, ne které měl být upálen, se již nemohla dočkat.

Byla to náhoda, že jsem byl tenkrát poblíž. A byla to další náhoda, že jsem objevil jeho technický talent.

Pomohl jsem mu. Dostal jsem ho pryč. Přemístil se do Skotska. Koupil si za mé peníze opuštěnou tvrz a zmizel ze světa. Byla to dobrá investice. Už se mi mnohonásobně vrátila. A ještě se mi dlouho bude vracet.

Scarabeus byl, co se techniky týče, génius. Co mu Příroda ubrala na vzhledu, to mu přidala na inteligenci. Vymýšlel přístroje, které předbíhaly dobu. Zásoboval mne dokonalými aparáty, které násobily mé schopnosti. I ten vysílač, díky kterému jsem se s ním spojil, byla jeho práce.

Vynalézal, bádal, sestrojoval. Svět, ve kterém jsem žil, ovládala pára. A pokud někdy někdo ovládal páru, byl to Scarabeus. Podmanil si ji a přinutil ji, aby ho poslouchala. Jak mi jednou prozradil, všechno, co sestrojil, by nezvládl bez pochopení páry.

Podle něj nešlo o to, že pára je hybnou silou světa. Tomuhle rozuměli mnozí. Ale nikdo si neuvědomoval, že pára má také obsah. Duši. Vědomí. Že to není bezmyšlenkovitá substance, která tupě vykonává práci. Že je to přítel, který se diví tomu, že o jeho přátelství nikdo nestojí.

Scarabeus o ně stál. A díky tomu dokázal to, co nedokázal nikdo před ním. A obávám se, že nedokáže ani nikdo po něm. Lhal bych, kdybych tvrdil, že tomu všemu rozumím. Ale viděl jsem výsledky, a proto tomu věřím.

Tvrz měla sklepení. Jeden velký, otevřený prostor. Plný přístrojů za hranicí mého chápání. Uprostřed byl Válec. Metr široký, tři metry vysoký. Pokrytý poddajnou hmotou. Pomalu se otáčel. Neustále. Dnem i nocí. Stovky tenkých, zahnutých drátků fixovaných na pohyblivých táhlech do něj vyrývaly nepravidelné stopy. Mikroskopické rýhy, které na první pohled nebyly vidět.

Scarabeus sestrojil Válec před sedmi lety. V současnosti nebyl pokrytý rýhami ani z pětiny. Zaznamenávaly se na něj veškeré údaje, které Scarabeus dokázal svými přístroji přijmout. Byly tam uloženy informace, o kterých si jejich majitelé mysleli, že je znají pouze oni sami.

Vedle Válce byla usazena Čtečka. Objemný aparát s teleskopickým ramenem. Na jeho konci byl náustek. Když se rameno přiblížilo k Válci, náustek dokázal přečíst zaznamenaná data.

Někdy to bylo rychlé. Někdy to trvalo dlouho. Jako teď. Obrnil jsem se trpělivostí. Nešlo to uspěchat.

Zvedl jsem se ze židle. Sklonil se nad umyvadlem. Nabral do dlaní vodu. Byla studená. Nevadilo mi to.

Začal jsem se mýt. Smýval jsem ze sebe špínu a úzkost a strach o Jane. Smýval jsem ze sebe pochybnosti o sobě samém. Smýval jsem ze sebe nejistotu, trýzeň a odevzdanost. Věděl jsem, že pokud tohle všechno neodhodím, pokud si nebudu věřit, svou dceru již neuvidím.