Ursula K. Le Guinová: Gwilanina harfa a jiné povídky

Ukázky z knih / 7.12.2020 /

Sbírka 24 povídek, které pečlivě vybral editor Jakub Němeček, představuje nejrůznější autorčiny styly a postupy a je vhodná pro ty, kdo Le Guinovou ještě vůbec neznají, i pro ty, kdo si ji už zamilovali.

ANOTACE:
První výbor z povídkového díla světoznámé autorky vydaný v češtině je možno chápat jako stručný nástin jejího pojetí fantasy a sci-fi žánru. Obsahuje texty radostné i smutné, průzračně poetické i filosoficky vážné, ale vždycky plné soucitu, empatie a lásky k pravdě, svobodě a ke všemu živému.

Najdeme zde jednu z autorčiných prvních povídek Duben v Paříži (1962), i jedna z těch úplně posledních, Džbán vody (2014), a nechybí ani nový překlad proslulého textu Ti, kdož odcházejí z Omélasu. Povídky z cyklu Ekumen/Hain byly vynechány záměrně, povídky z cyklu Zeměmoří (téměř všechny) již česky knižně vyšly jinde.

 

OBSAH:
– Labyrinty (Mazes, 1975)
– Směr silnice (Direction of the Road, 1974, 2002)
– Pytlák (The Poacher, 1992)
– Ti starší (Olders, 1995)
– Moudrá (The Wise Woman, 1995)
– Obolus (Small Change, 1981)
– Texty (Texts, 1990)
– Gwilanina harfa (Gwilan’s Harp, 1977)
– První zpráva ztroskotavšího cizince podaná Kadanhovi z Derbu (The First Report of the Shipwrecked Foreigner to the Kadanh of Derb, 1978)
– Výstup Severní stěnou (The Ascent of the North Face, 1983)
– Autorka akáciových semen a jiné výňatky z Věstníku therolingvistické společnosti (The Author of the Acacia Seeds and Other Extracts from the Journal of the Association of Therolinguistics, 1982)
– Některé přístupy k problému zkracování času (Some Approaches to the Problem of the Shortage of Time, 1979)
– Interní linka (Intracom, 1974)
– První kontakt s Gorgonidy (The First Contact with the Gorgonids, 1991)
– Sur (Sur, 1982)
– Když jsem je zbavila jmen (She Unnames Them, 1985)
– Duben v Paříži (April in Paris, 1962)
– Mistr Ganil (The Masters, 1963)
– Zorné pole (The Field of Vision, 1973)
– Dětská nevěsta (A Child Bride, 1987)
– Širé vody jsou (The Water Is Wide, 1976)
– V období sucha (In the Drought, 1993)
– Ti, kdož odcházejí z Omélasu (The Ones Who Walk Away from Omelas, 1973)
– Džbán vody (Jar of Water, 2014)

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Gnóm, 2020
Překlad: Jakub Němeček
Obálka: Klára Stodolová
Vazba: měkká, šitá
Počet stran: 360
Cena: 360 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Předmluva editora

Povídkové dílo Ursuly K. Le Guinové je rozsáhlé a různorodé. V předmluvě k monumentální, více než sedmisetstránkové souhrnné sbírce The Unreal and the Real (Neskutečné a skutečné), kterou připravila sama autorka na sklonku života, se dočteme o potížích s výběrem z velkého množství materiálu:

„Prosila jsem kdekoho – redaktory, přátele, bratránky ze třetího kolena –, aby mi pomohli vybrat povídky do této sbírky, ale nikdo se k tomu neměl. A tak veškerá chvála za dobrý výběr i veškeré výčitky za výběr špatný padají na mou hlavu. Jestli zde nenajdete, co jste právem očekávali, tak se omlouvám. Musela jsem spoustu povídek vynechat, protože jsem jich spoustu napsala.“

Další obtíží (a troufám si říct, že univerzálním problémem při sestavování jakéhokoli výboru z povídkového díla Le Guinové) je třídění a klasifikace. V předmluvě ke druhé polovině již zmíněné sbírky čteme: „Nikdo – a jsou pro to dobré důvody – nedokázal nikdy určit, kde ,fantasy‘* začíná a kde končí. Je nepředstavitelně rozsáhlejší než současná komerční kategorie takhle onálepkovaných knih. (…)

Žánr, koncept, který mohl sloužit jako užitečný nástroj rozlišování různých druhů beletrie, degradovali na pouhou zástěrku hodnotícího soudu. Rozmanité ,žánry‘ jsou dnes hlavně komerční nálepky, které usnadňují život líným čtenářům, líným kritikům a také obchodním oddělením nakladatelství. Mým úkolem jakožto spisovatelky není usnadňovat život komukoli. Včetně mě samé.“

O něco dále Le Guinová uvádí jako příklad vlastní žánrovou klasifikaci sbírky Unlocking the Air (Odemykání vzduchu): „Chcete žánr? Tak dobře, tady ho máte. Charakterizovala jsem každou povídku nikoli v tak hrubých, neurčitých pojmech, jako jsou ,realismus‘ a ,fantasy‘, nýbrž přesně: miniaturizovaný realismus, geriatrický realismus, kalifornský realismus, oregonský realismus a nekompromisní realismus. Dále surrealismus, mytologická fantasy, pozemská fantasy, rostlinná fantasy, vizionářská fantasy, revizionářská fantasy, reálná fantasy.“

Tolik tedy stručný úvod do problematiky klasifikace tohoto mimořádného povídkového díla.

Když jsem došel k závěru, že bych rád vydal některou sbírku autorčiných povídek (jednoduše z toho důvodu, že u nás dosud žádná nevyšla**), zjistil jsem, že mé představě nevyhovuje žádná z původních publikovaných sbírek. Buďto obsahovaly jak realismus, tak i fantastiku zároveň, nebo povídky ze světa Ekumeny spolu s jinými povídkami, nebo v nich chyběla sci-fi, nebo fantasy, nebo zachycovaly jen jedno autorčino tvůrčí období. Nejlepší variantou by byl nakonec již zmíněný autorčin výbor The Unreal and the Real, ale ten jsem si nemohl dovolit vydat kvůli jeho velkému rozsahu.

A tak jsem se musel pustit do sestavování výboru vlastního, který byl od počátku zamýšlen asi takto: „Le Guinová v povídkách fantastického a fantaskního rázu – pro české čtenáře, kteří o autorce v životě neslyšeli, ale také pro fanoušky jejích fantasy a sci-fi příběhů“.

Můj úkol při vytváření sbírky Gwilanina harfa byl ulehčený tím, že jsem záměrně nebral v potaz realistickou část autorčina díla. (Definice realismu zde platí s výhradami vzhledem k již zmíněnému přístupu autorky ke klasifikaci žánrů.)

V dalším kroku jsem vypustil všechny povídky ze světa Ekumeny, protože ty představují kapitolu samu pro sebe. (Texty z tohoto prostředí se někdy nepřesně nazývají „Hainský cyklus“, ale nejde o cyklus ve smyslu série.) Snad se někdy dočkáme jejich souborného vydání.

Dále tu nenajdete nic ze světa Zeměmoří, protože tyto povídky už vyšly jinde a práva na jejich české vydání trvale vlastní jiné nakladatelství.

Nezařadil jsem ani nic z cyklu povídek Changing Planes (Mimolety), z nějž si můžete přečíst jen malou ukázku v Plameňákovi na konci léta (Gnóm! 2016), protože tato kniha tvoří soudržný celek a nejlépe bude vydat ji v budoucnu celou.

I tak toho ovšem zbylo dost a dost. Popravdě řečeno, zbylý materiál byl natolik bohatý, rozmanitý a pestrý, že bylo těžké z něho vybírat, roztřídit ho a seřadit. Což jsem nakonec udělal, protože jsem musel, a rozdělil jsem povídky do osmi částí podle klíče, kterému nejlépe rozumím já sám. A protože nejsem žádný literární vědec, bude pro mě značným úspěchem, pokud můj výběr a mou dramaturgii (možná s větším či menším skřípěním zubů) akceptujete.

Protože jsem už ale pochopil, že se vždycky najde někdo, komu se nezavděčím vůbec, sluší se uzavřít nejlépe slovy samotné autorky: „Veškerá chvála za dobrý výběr i veškeré výčitky za výběr špatný padají na mou hlavu. Jestli zde nenajdete, co jste právem očekávali, tak se omlouvám.“

Nedá se však už nic dělat. Gwilanina harfa je na světě a na vás čeká hudba jejích barevných strun.

Jakub Němeček

***

Pytlák

…A musí jeden polibek zrušit ten tichý dům, ptačího zpěvu jas?
Sylvia Townsend Warnerová

Když jsem k tomu obřímu živému plotu přišel poprvé, byl jsem ještě dítě. Sbíral jsem houby, ne pro zábavu, jak jsem četl, že to dělá panstvo, ale z holé nutnosti. Sbírat, co člověk nepotřebuje, je privilegium, říká se, výsada šlechticů. Vskutku bych řekl, že je to jedna z činností, které člověka na šlechtice pasují a samy o sobě se privilegiem stávají. Sbírat potravu, protože má člověk hlad, to je úděl prostých lidí. To z člověka obvykle dělá jen pytláka. Takže jsem pytlačil houby v králově lese.

Otec mě toho rána poslal do lesa s košíkem a rozkázal: „A neukazuj se tu, dokud nebude plný!“ Věděl jsem, že mě zbije, jestli se nevrátím s košíkem plným něčeho k jídlu – v nejlepším případě s houbami, v tuhle roční dobu, anebo se spirálkami kapradinových výhonků, které začaly na pár místech teprve rašit z prochladlé půdy. Praští mě přes ramena násadou motyky nebo nějakou větví a pošle mě spát bez večeře, protože bude hladový a zklamaný. Když já budu hladovější než on, a k tomu ještě vzteklý a ponížený, on bude mít ze sebe lepší pocit. Po nějaké době projde tiše kolem mého kouta macecha a nechá mi na slamníku nebo v dlani kousek jídla, který mi sežene nebo vyšetří z vlastní bídné večeře – kousek kůrky, žmolek hrachové kaše. Očima mi výmluvně poví: Nic neříkej! A já nic neřeknu. Nikdy jsem jí nepoděkoval. Potmě jsem jídlo snědl.

Otec macechu často bil. Mým údělem, ať šťastným, či nešťastným, bylo, že když jsem ji viděl zbitou, lepší pocit jsem ze sebe neměl. Místo toho jsem prožíval největší hanbu vůbec – cítil jsem se dokonce ještě hůř než ta plačící, ubohá žena. Nemohla nic dělat a já nemohl udělat nic pro ni. Jednou, když pracovala na poli, jsem se pokusil v chatrči zamést, aby bylo všechno v pořádku, až se vrátí, ale moje zametání jen všude rozvířilo prach. Když přišla z pole, špinavá a utahaná z okopávání, ničeho si nevšimla a hned se pustila do rozdělávání ohně, nošení vody a tak dál, zatímco otec, špinavý a utahaný stejně jako ona, s mocným povzdechem usedl na naši jedinou židli. A já měl vztek, protože jsem koneckonců neudělal vůbec nic.

Vzpomínám si, že když si ji otec vzal, když jsem byl ještě docela malý, hrávala si se mnou, jako by sama byla dítě. Uměla různé hry, při kterých se hází nožem, a učila mě je. Učila mě abecedu z knížky, kterou měla. Vychovaly ji jeptišky, a tak uměla písmenka dobře, chudačka. Otec měl představu, že kdybych se naučil číst, mohli by mě vzít do kláštera a rodina by zbohatla. Z toho samozřejmě nebylo nic. Macecha byla malá a slabá a v práci otci nepomohla tolik, jako kdysi moje matka, a tak se nám dobře nevedlo. Moje lekce čtení brzy skončily.

Právě macecha přišla na to, že umím dobře hledat, a naučila mě, po čem se mám dívat – po hřibech i babkách, choroších a smržích a dalších houbách, výhoncích a koříncích, v sezóně po bobulích a šípcích, a po potočnici v potocích; učila mě dělat pasti na ryby; otec mi ukázal, jak líčit oka na králíky. Brzy se na mě začali spoléhat, že seženu velkou část našeho jídla, protože všechno, co jsme vypěstovali u nás na poli, putovalo k baronovi, který pole vlastnil, a my měli povolený jen záhon bylinek a zeleniny do kuchyně, aby nás dřina na vlastním od práce pro barona příliš neodváděla. Byl jsem na své loupežné výpravy pyšný a chodil jsem do lesa dobrovolně a beze strachu. Což jsme nežili na samém kraji lesa, téměř v něm? Což jsem neznal každou pěšinu, mýtinu a hájek na míli daleko od chatrče? Považoval jsem tuto oblast za své hájemství. Ale otec mi pořád, každé ráno, poroučel, abych šel, jako kdybych k tomu potřeboval rozkaz, a ještě to opepřil nedůvěrou – „Neukazuj se tu, dokud nebude košík plný!“

Někdy to věru nebylo jednoduché – časně zjara, když ještě nic nevyrašilo –, zrovna jako toho dne, kdy jsem poprvé spatřil obří živý plot. Ve stínu dubů ještě ležel šedavý starý sníh. Šel jsem pořád dál a nenacházel ani jedinou houbu, ani jediný výhonek kapradí. Na keřích visely seschlé bobule – chutnaly shnile. V pasti nebyla ani rybka, do žádného oka se nechytil králík a raci se ještě schovávali v bahně. Šel jsem dál než kdykoli předtím, protože jsem doufal, že objevím nový porost kapradí nebo vypátrám zásobu oříšků nějaké veverky podle jejích stop na hladkém a pórovitém sněhu. Trmácel jsem se dál bez větších nesnází, protože jsem našel stezku stejně dobrou jako opravdová cesta – jako alej, co vede k baronovu sídlu. Mezi vysokými buky, které ji lemovaly, leželo studené sluneční světlo. Na jejím konci bylo cosi jako živý plot, ale vysokánský – tak vysoký, že jsem jej zprvu považoval za mraky. Byl to konec lesa? Konec světa?

Hleděl jsem na to při chůzi, ale ani na chvilku jsem se nezastavil. Čím blíž jsem šel, tím úžasněji to vypadalo – živý plot vyšší než prastaré buky a táhne se doleva i doprava, kam až dohlédnu. Jako každý živý plot byl z keřů a stromů, které se propletly navzájem, když rostly, ale byly nesmírně vysoké, husté a trnité. V tuhle roční dobu byly jejich větve černé a holé, ale nikde jsem neviděl žádnou mezírku nebo škvírku, kterou bych se mohl skrz plot podívat. Trní bylo neproniknutelně propletené od mocných kořenů až nahoru. Přitiskl jsem obličej až k němu a trní mě za mou troufalost pěkně poškrábalo, ale neuviděl jsem nic než nekonečnou, temnou spleť sukovitých kmenů a nelítostných větví.

No, pomyslel jsem si, jestli je to ostružiní, aspoň posbírám spoustu ostružin, hned jak přijde léto! – protože když jsem byl dítě, neměl jsem v hlavě skoro nic než jídlo. Bylo to moje jediné zaměstnání a můj hlavní zájem.

Ale na druhou stranu dětská mysl ráda těká. Občas, když bylo k večeři jídla dost a já byl sytý, pozoroval jsem, jak náš malinký ohýnek dohasíná, a lámal si hlavu, co je asi na opačné straně obřího trnitého plotu.

***

Ti starší

Ve zvrásněném zrcadle před přídí klouže a září měsíc a Jasní druhové metají ze severní oblohy šikmo přes vodu světelné šípy. Na zádi stojí převozník s bidlem a vážně a ostražitě koná svou práci. Odpichuje a kormidluje člun pomalými, jistými a vznešenými pohyby. Dlouhá, nízká a štíhlá loď uhání po černé vodě tiše jako odlesk, který stíhá. V lodi se choulí pár temných postav. Jen jedna leží natažená na mezipalubě, ruce podél těla, a její zavřené oči nevidí onen druhý měsíc, který klouže a září mezi mlžnými obláčky na svítící modré noční obloze. Hospodář ze Sendry se vrací z války domů.

Na ostrově Sendry ho čekali už od loňského jara, kdy on a sedm dalších mužů odešlo s královniným poslem svolávajícím armádu. Uprostřed léta se čtyři muži ze Sendry vrátili se zprávou, že hospodář byl raněn a že o něj pečuje královnin osobní lékař. Vyprávěli o jeho veliké udatnosti v bitvě a vyprávěli i o své vlastní odvaze a o tom, jak vyhráli válku. Od té doby nebylo nových zpráv.

Spolu s hospodářem teď v lodi pluli zbylí tři druhové, kteří s ním zůstali, a doktor vyslaný sem královnou, pomocník jejího osobního lékaře. Jakmile se loď tiše zjevila u kamenného mola na Sendrijském statku a přirazila k němu po celé své délce, tento muž, činorodý a štíhlý člověk po čtyřicítce, celý ztuhlý po celonoční cestě, nelenil a vyskočil na břeh.

Zatímco posádka a ostatní připevňovali plavidlo k úvazům a vytahovali nosítka i s jejich břemenem z lodi na molo, doktor se vypravil nahoru k domu. Když se k ostrovu teprve blížili a nebe se nepostřehnutelně rozjasňovalo z noční modři do bezbarvé sinalosti, doktor zde spatřil hroty větrných mlýnů, koruny stromů a střechy domů, vše v podobě černých siluet. Po mílích nekonečně plochých rákosových porostů a vodních průplavů se vysoko tyčily nad vše kolem. „Hola, kde jste kdo!“ zvolal, když vstoupil na dvůr. „Vzbuďte se! Pán domu se vrátil!“

V kuchyni už byli všichni na nohou. Jinde po velikém domě se teď porůznu rozsvěcela světla. Doktor slyšel hlasy a bouchání dveří. Kluk od koní se přehoupl přes trám seníku, v němž spal, pes pořád dokola štěkal opožděné varování; lidé začali vycházet ze stavení. Když přinesli nosítka do dvora, hospodyně vyběhla ven. Přes noční košili přehozený zelený plášť, vlasy rozpuštěné, po kamenné dlažbě spěchala bosa. Když nosítka pokládali, už byla u nich. „Farre, Farre,“ řekla, poklekla a sklonila se nad nehybnou postavou. V tu chvíli se nikdo nepohnul, nikdo nepromluvil. „Je mrtvý,“ zašeptala a vkleče se napřímila.

„Je živý,“ pravil doktor. A nejstarší z těch, kdo nesli nosítka, sedlář Pask, se ozval burácivým basem: „On žije, Makali-dem. Ale rána šla hluboko.“

Doktor pohlédl soucitně a laskavě na hospodyni – na její bosé nohy, na jasné, vyděšené oči. „Dema,“ řekl, „dovolte, ať ho doneseme dovnitř do tepla.“

„Ano, ano,“ odpověděla, vstala a běžela napřed, všechno připravit.

Když nosiči vyšli opět ven, polovina lidí ze Sendry čekala na dvoře, co se od nich dozví. Hleděli hlavně na starého Paska a on si je všechny měřil. Byl to veliký, pomalý muž, v pase mohutný jak dub a s tvrdou tváří plnou hlubokých vrásek. „Bude žít?“ osmělila se jedna žena. Pask si je chvíli všechny měřil pohledem, než se rozhodl promluvit. „Zasadíme ho,“ pravil.

„Ach, ach!“ vyjekla žena a davem se šířily steny a vzdechy.

„A děti našich vnoučat budou znát jeho jméno,“ dodala Djadi, Paskova žena, a protlačila se davem ke svému muži. „Buď zdráv, starý.“

„Buď zdráva, stará,“ řekl Pask. Byli stejně vysocí, a tak si hleděli přímo z očí do očí.

„Ještě chodíš, co?“ zeptala se.

„Jak jinak bych se dostal tam, kam patřím?“ odpověděl. Ústa měl natolik ztuhlá do rovné čáry, že úsměv ani neznala, ale v očích mu trochu zajiskřilo.

„To ti to pěkně trvalo. Tak pojď, starý. Musíš umírat hlady.“ Bok po boku odkráčeli k pěšině, jež vedla k sedlářství a výběhu pro koně. Na dvoře to dál hlučelo, všichni stáli ve skupinkách kolem dvou zbylých mužů a tlumenými hlasy si vyměňovali novinky o válkách, o městě, o ostrovech v močálu, o statku.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít