Neil Gaiman: Oceán na konci cesty

Ukázky z knih / 22.11.2020 /

Nakladatelství Argo vydalo v novém překladu Viktora Janiše fantasy román Neila Gaimana Oceán na konci cesty.
Tuto strhující, děsivou a elegickou báj, křehkou jako motýlí křídlo a hrozivou jako nůž ve tmě, bohatě ilustrovala talentovaná Elise Hurstová, jejíž kresby citlivě vystihují dětský úžas i drásavý pocit nebezpečí, jimiž je Gaimanův Oceán na konci cesty prodchnut.

ANOTACE:
Sussex, Anglie: vypravěč středního věku se kvůli pohřbu vrací do kraje svého dětství. Táhne ho to ke statku na konci vesnické cestičky, kde ve svých sedmi letech potkal nanejvýš pozoruhodnou dívku, Lettie Hempstockovou. Na Lettie si nevzpomněl několik desetiletí, ale jak sedí u rybníčku (o němž ona tvrdila, že je to oceán), zavalí ho příval zadržovaných vzpomínek.

Před čtyřiceti lety u tohoto statku na konci cesty spáchal jejich podnájemník v ukradeném autě sebevraždu. A jeho smrt jako by zažehla zápalnou šňůru, vyvolala nečekanou reakci a rezonovala nepředstavitelným způsobem. Uvolnila síly temnoty, něco hrůzného a pro malého kluka nepředstavitelného. A kouzelná a uklidňující Lettie, která je na svůj věk překvapivě moudrá, mu slíbila, že ho ochrání, ať se stane cokoli…

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, listopad 2020
Překlad: Viktor Janiš
Ilustrace: Elise Hurstová
Vazba: vázaná
Počet stran: 336
Cena: 398 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Byl to jen rybníček pro kachny, hned za statkem. Nebyl moc velký.

Lettie Hempstocková tvrdila, že to je oceán, ale já věděl, že to je směšné. Říkala, že sem přišly přes oceán ze staré země.

Její máma se nechala slyšet, že si to Lettie nepamatuje pořádně a že to je už dlouho a že stará země se každopádně potopila.

Stará paní Hempstocková, Lettiina babička, řekla, že jsou vedle obě a že ta země, co se tehdy potopila, ve skutečnosti nebyla stará země. Říkala, že si tu opravdu starou zemi ještě pamatuje.

Tvrdila, že ta skutečně stará země vyletěla do povětří.

*

Prolog

Měl jsem na sobě černé sako a bílou košili, černou vázanku a černé boty vycíděné, až se jen blýskaly: oblečení, v němž bych se obvykle cítil nesvůj, jako bych byl v ukradeném stejnokroji nebo předstíral, že jsem dospělý. Dnes mě to svým způsobem uklidňovalo. Měl jsem na sobě správné šaty na perný den.

Ráno jsem splnil svou povinnost, pronesl slova, která jsem měl pronést, a myslel je při tom vážně, a když bylo po obřadu, sedl jsem za volant a pak nazdařbůh a bez plánu jezdil, abych zabil zhruba hodinku, než se setkám s dalšími lidmi, které jsem léta neviděl, a potřesu si pravicí ještě s dalšími a vypiju příliš mnoho čaje z toho nejlepšího porcelánu. Jezdil jsem po křivolakých sussexských okreskách, které jsem si pamatoval jen matně, a pak jsem se najednou přistihl při tom, jak mířím do centra města, a tak jsem náhodně odbočil na jinou silnici a potom zase doleva a doprava. Teprve tehdy mi došlo, kam směřuju, kam směřuju celou tu dobu, a hořce jsem se usmál nad svou pošetilostí.

Jel jsem k domu, který už několik desetiletí neexistuje.

Když jsem zabočil do té široké ulice, která kdysi byla pazourkovou cestou stáčející se kolem pole s ječmenem, napadlo mě, že bych se mohl obrátit a nechat minulost spát. Ale byl jsem zvědavý.

Ten starý dům, ve kterém jsem bydlel sedm let, od svých pěti do dvanácti, ten dům už zbořili a je ztracený nadobro. Ten nový dům, který rodiče postavili na dolním konci zahrady, mezi rododendrony a zeleným kruhem v trávě, kterému jsme říkali čarodějný kruh, před třiceti lety prodali.

Když jsem zahlédl nový dům, zpomalil jsem. Vždycky na něj budu myslet jako na nový dům. Zastavil jsem na příjezdové cestě a prohlížel si, jak se tu navázalo na architekturu poloviny sedmdesátých let. Už jsem zapomněl, že cihly domu jsou čokoládově hnědé. Noví majitelé přestavěli matčin mrňavý balkón na dvoupodlažní zimní zahradu. Díval jsem se na ten dům a z mé puberty se mi vybavilo méně, než jsem čekal: žádné dobré časy ani špatné časy. Nějakou dobu jsem tu jako teenager bydlel. Nepřipadalo mi, že by to dnes se mnou mělo něco společného.

Vycouval jsem z jejich příjezdové cesty.

Věděl jsem, že je načase vypravit se do sestřina domu, kde obvykle vládl ruch a veselí, ale pro tuhle příležitost ho dali do pucu, takže působil až stroze. Budu tam mluvit s lidmi, které jsem pustil z hlavy už před lety, a oni se mě budou ptát na moje manželství (zkrachovalo před deseti lety – vztah, který se pomalu rozpadal, až se nakonec úplně rozbil, jak už to podle všeho vždycky chodí), a jestli jsem si už třeba někoho našel (nenašel; dokonce jsem si ani nebyl jistý, že bych něco takového dokázal, ještě ne), a pak se mě zeptají na děti (všechny už jsou dospělé, mají vlastní život, je jim líto, že tady dnes nemůžou být) a na práci (jde to dobře, díky, odpovím, protože nikdy nevím, jak mluvit o tom, co dělám. Kdybych o tom uměl mluvit, nemusel bych to dělat. Dělám umění, někdy dělám skutečné umění a někdy zaplňuje prázdná místa ve svém životě. Některá. Ne všechna.) Budeme mluvit o těch, co odešli; budeme vzpomínat na zemřelé.

Z úzké venkovské cesty mého dětství se stala černá asfaltka, která sloužila jako nárazníková zóna mezi dvěma rozlézajícími se obytnými zástavbami. Jel jsem po ní dál, od města, i když takhle jsem cestovat vůbec neměl, a bylo mi dobře.

Ta hladká černá silnice se zužovala, kroutila se, stala se z ní jednoproudá cesta, kterou jsem si pamatoval z dětství, s udusanou hlínou a hrbolatými pazourky, které připomínají kosti.

Záhy jsem už pomalu kodrcal po úzké cestě, po obou stranách lemované ostružiníky a šípky, kdekoli okraje netvořila hustá stěna lísek nebo divoký živý plot. Připadalo mi, jako bych se vracel v čase. Když už nic jiného, tak ta polní cesta byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval.

Minul jsem Carawayovic statek. Vzpomněl jsem si, jak mi bylo právě šestnáct a jak jsem líbal Callie Andersovou, blondýnku s červeňoučkými tvářičkami, která tam žila a jejíž rodina se měla krátce poté přestěhovat na Shetlandy a kterou jsem pak už nikdy nepolíbil ani se s ní neviděl. Potom už po obou stranách cesty skoro míli nebylo nic než propletenec luk. Z cesty se stávala pěšinka. A ta spěla ke konci.

Vybavilo se mi, ještě než jsem zahnul za roh a uviděl ho v celé jeho zchátralé cihlové kráse: stavení Hempstockových.

Překvapilo mě to, ačkoli takhle ta cesta končila vždycky. Dál už jsem jet nemohl. Zaparkoval jsem auto na okraji dvora. Neměl jsem žádný plán. Napadlo mě, jestli tam po těch letech pořád někdo žije, anebo přesněji, zda tam žije rodina Hempstockových. Připadalo mi to nepravděpodobné, ale na druhou stranu, z toho mála, co jsem si pamatoval, ani oni nepůsobili moc pravděpodobně.

Jen co jsem vystoupil z auta a váhavě se vydal přes dvorek k předním dveřím, udeřil mě do chřípí smrad hnoje. Chvíli jsem marně hledal zvonek a pak jsem zaťukal. Dveře nebyly pořádně zavřené, a tak se zlehka otevřely, když jsem na ně klepl klouby na rukou.

Je to už strašně dávno, ale byl jsem tady, ne? Určitě ano. Vzpomínky z dětství jsou někdy zastřené a překryté tím, co se stalo později, tak jako hračky z dětství zapomenuté na dně přecpané dospělácké skříně, ale nikdy se neztratí nadobro. Stanul jsem v předsíni a zavolal: „Haló? Je tu někdo?“

Nic jsem neslyšel. Byl tu cítit pečený chléb, voskové leštidlo na nábytek a staré dřevo. Oči se mi jen pomalu přizpůsobovaly tmě: mžoural jsem do ní a už jsem se chystal otočit a odejít, když vtom vyšla ze ztemnělé chodby postarší žena s bílou prachovkou v ruce. Dlouhé šedé vlasy měla rozpuštěné.

„Paní Hempstocková?“ zeptal jsem se.

Naklonila hlavu ke straně a zadívala se na mě. „Ano. Vás znám, mladý muži,“ řekla. Nejsem mladý muž. Už ne. „Znám vás, ale v mém věku je to s pamětí horší. Čípak vy jste?“

„Když jsem tu byl naposledy, bylo mi tak sedm, nanejvýš osm let.“

Tehdy se usmála. „Vy jste se kamarádil s Lettie, ne? A bydlel nahoře nad cestou?“

„Dala jste mi mléko. Bylo teplé, od krávy.“ A pak mi došlo, kolik uplynulo let, a opravil jsem se: „Ne, nedala, to mléko mi bezpochyby dala vaše matka. Omlouvám se.“ Jak stárneme, stáváme se vlastními rodiči; stačí žít dost dlouho a uvidíte, jak se tváře opakují v čase. Paní Hempstockovou, Lettiinu matku, jsem si pamatoval jako podsaditou ženu. Tahle žena byla štíhlá jako proutek a vypadala křehce. Vypadala jako její matka, jako žena, kterou jsem znal jako starou paní Hempstockovou.

Když se někdy podívám do zrcadla, vidím tvář svého otce, ne svou, a vzpomenu si, jak se vždycky usmál na sebe v zrcadle, než vyrazil ven. „Vypadáš dobře,“ říkával svému odrazu spokojeně. „Vypadáš dobře.“

„Jste tady za Lettie?“ zeptala se paní Hempstocková.

„Ona je tady?“ To pomyšlení mě překvapilo. Přece někam odešla, ne? Do Ameriky?

Stařenka zavrtěla hlavou. „Zrovna jsem dala konvici na plotnu. Dal byste si čaj?“

Zaváhal jsem. Pak jsem řekl, že kdyby jí to nevadilo, byl bych rád, kdyby mi nejdřív ukázal cestu k rybníku pro kachny.

„Ke kačáku?“

Věděl jsem, že Lettie pro něj měla legrační jméno. Vzpomněl jsem si na to. „Říkala mu moře. Nebo tak nějak.“

Stará paní odložila prachovku na kredenc. „Voda z moře se přece nedá pít, ne? Je moc slaná. Je to jako pít krev života. Pamatujete si, jak se tam jde? Stačí obejít dům a dát se po pěšině.“

Kdybyste se mě zeptali ještě před hodinou, byl bych řekl ne, už se nepamatuju, jak se tam jde. Myslím, že bych si ani nevzpomněl na jméno Lettie Hempstockové. Ale jak jsem stál v té předsíni, všechno se mi vybavilo. Vzpomínky na mě čekaly někde na okrajích a kynuly mi. Kdybyste mi řekli, že mi je zase sedm, možná bych vám na okamžik aspoň napůl věřil.

„Díky.“

Vyšel jsem na dvůr statku. Minul jsem kurník, prošel kolem staré stodoly a kraje louky, vzpomínal jsem, kde jsem a co přijde pak, a radoval se, že se mi to vybavuje. Okraje louky lemovaly lísky. Utrhl jsem pár nezralých oříšků a dal si je do kapsy.

Teď přijde rybníček, pomyslel jsem si. Jen musím obejít tuhle stodolu a uvidím ho.

Spatřil jsem ho a byl jsem při tom na sebe zvláštně pyšný, jako kdybych si tímhle rozpomenutím provětral hlavu.

Rybník byl menší, než jsem si ho pamatoval. Na protějším břehu stál malý dřevěný přístřešek a u pěšinky starodávná těžká lavička ze dřeva a kovu. Před pár lety někdo natřel oprýskané dřevěné fošny zelenou barvou. Sedl jsem si na lavičku a zadíval se na odraz oblohy ve vodě, na povlak z okřehků u břehu a půl tuctu plovoucích listů leknínu. Tu a tam jsem hodil doprostřed rybníčku lískový oříšek, do toho rybníčku, kterému Lettie Hempstocková kdysi říkala…

Nebylo to moře, nebo snad ano?

Lettie Hempstocková by teď byla starší než já. Přes všechny její zvláštní řeči jí bylo tenkrát jen o pár let víc než mně. Bylo jí jedenáct. Mně bylo… kolik vlastně? Stalo se to po té nevydařené narozeninové oslavě. To jsem věděl. Takže mně muselo být sedm.

Blesklo mi hlavou, jestli jsme do té vody třeba nespadli. Strčil jsem ji do rybníčku, tu divnou holku, která žila na statku na samém konci té venkovské cesty? Pamatuju si, že byla ve vodě. Možná mě do ní strčila taky.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít