Adrian Tchaikovsky: Klec duší

Ukázky z knih / 28.11.2020 /

Nakladatelství Planeta9 vydalo sci-fi román Klec duší, dystopii z daleké budoucnosti od Adriana Tchaikovského, autora Psích vojáků a Dětí času.

 

ANOTACE:
Slunce pomalu vyhasíná a planeta Země už dávno není modrá. Existuje jediné město a v něm přežívá poslední lidská komunita. Za hranicemi města leží buď toxická masa oceánu, nebo divoká temná džungle obývaná příšerami a mutanty. Lidé žijí s vědomím neodvratně se blížícího konce. Ve stínu Zbraně.

V touze po nesmrtelnosti provádějí genetické transformace nebo se pokoušejí uchovat zapomenuté umění číst a psát a zanechat zprávu o věku lidí.

Nepohodlné a rebely posílají na Ostrov – trestaneckou kolonii v džungli. V jednom transportu je i Stefan Advani, rebel, psanec a hráč šachu, jeden z těch, kteří se snaží rozbít mříže klece duší.

Toto je příběh o něm a konci civilizace. Přicházejí noví dědicové Země.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Planeta9, listopad 2020
Překlad: Milan Pohl
Obálka: Jiří Miňovský
Vazba: vázaná
Počet stran: 620
Cena: 599 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola 1

Partie šachu

Kde začít?

Nikoli běsnícím davem s krví za nehty, jenž řve a hází kamení.

Ani bílou pouští s tvory, kteří v rozvalinách šíří smrt.

Natož jeskyněmi Podsvětí; šíleným géniem, skrývajícím se před sluncem a stávajícím se předmětem svého vlastního experimentu. Ne.

Ani celami v doku, kde se mačká všemožná lidská špína seškrábnutá z ulic. Zloději, vrahové, dlužníci a já. Ještě ne.

Klidně můžu začít projížďkou po řece. To zní docela vesele, že?

|||

Byla jedna loď, rachotina s kovovým trupem dlouhým asi patnáct metrů. Světlo světa spatřila v Shadraparu, stejně jako já, ale teď nás vezla po řece na východ do hladových, nezmapovaných džunglí. Tlukot jejího motoru dělal všem na palubě neustálou společnost. Snili jsme v rytmu s tím umělým tepem.

Přenesu vás do okamžiku v čase, kdy ten neúnavný motor přece jen vypověděl službu a utichl.

Několik členů posádky i pasažérů vyšlo na palubu podívat se, co a jak. Cestující spatřili slunce poprvé od chvíle, kdy vypluli. Ozbrojená posádka utvořila půlkruh kolem kapitána. Nepřátelské pohledy upírala na pasažéry, sedm otrhaných, páchnoucích exemplářů nejrůznějšího stáří, malý vzorek těch, kteří seděli v řetězech v podpalubí. Samí trestanci poslaní do vyhnanství, z něhož není návratu, včetně vašeho milého vypravěče.

Objevily se polehčující okolnosti.

Loď se mírně nakláněla, jak ji proud zvolna unášel k břehu za námi, a řeka – když jsem ji poprvé zahlédl – byla širší, než jsem čekal. Celá hnědá, ztmavlá bahnem, řídkým rostlinstvem a stínem džungle.

Tuhle ohromnou živou věc, jejímiž útrobami jsme se plavili, jsem nikdy předtím neviděl. Ta představa odjakživa číhala na okrajích mé mysli: divoké východní mokřiny zahnívající v horku svého vlastního rozkladu. Džungle, to je lačný, bujný život. Vodu od souše neoddělovala žádná ostrá linie: mezi kmeny stromů s kořeny podobnými roztaženým prstům se pořád leskla řeka. Listy byly veliké, svěšené svou vlastní vahou, a všude to páchlo hnilobou a smrtí. Ze všeho nejvíc mě ohromila tma, která tam vládla. Pod zatuchlou klenbou panovalo neustálé příšeří. Děsilo mě to. Měl jsem pocit, že celá džungle je jediný živý tvor a že mě sleduje. Nelítostné slunce pražilo z oblohy jako oko, kterým se na mě soustředila pozornost pralesa. Nevanul sebeslabší vítr a vzduch byl tak vlhký, že se mi oblečení přilepilo ke kůži, sotva jsem vylezl na palubu.

A všude plno zvířat.

V mé shadraparské domovině není pro zvířata místo. Jsme civilizovaní. Život rovná se lidstvo; zvířata patří do knih. Džung­le kypěla takovým ruchem, až z toho šla hrůza. Na větvích nad vodou se hrbili ptáci s hadovitými krky a mrzutě sledovali loď. Vzduch vysloveně hučel hmyzem, a jen co jsem vystrčil nos z podpalubí, schytal jsem několik štípanců. Sami pachatelé se pak stávali kořistí větších členovců, kteří se míhali nad vodní hladinou. Někteří byli velcí jako moje dlaň. Pohled mi utkvěl na ještěrovi dlouhém jako člověk, vyhřívajícím se v dusivém žáru, s hlavou ozdobenou křiklavě červeným hřebenem. Život se dal tušit i tam, kde nebylo nic k vidění: tady zvuk, tamhle pohyb. Prales se hemžil neviditelnými lidojedy.

„V čem je problém?“ zeptal se jediný z přítomných, který nebyl ani trestancem, ani členem posádky.

„Do šroubu se nám zamotal nějakej plevel,“ odpověděl kapitán. Byl to robustní chlap, od pohledu surovec. Každý, kdo si vydělává na živobytí v tomhle zapařeném, smrdutém pekle, musí být napůl blázen.

„Aha,“ řekl tazatel, na okamžik se zahloubal a pokračoval: „A co to znamená?“

„To znamená, že tahle partička všiváků musí slízt do vody a uvolnit ho.“

Měl jsem lepší vzdělání než ti dva a dobře jsem věděl, jaký šroub myslí. Při představě, že mě spustí do té jedovaté řeky, se mi dělalo zle. Na souši máte alespoň šanci, vždycky vás něco varuje, že se k vám žene bestie. Ve vodě je to jiné. Náhlé škubnutí, zčeření hladiny, a nebožák je rázem ten tam. S něčím z toho, co údajně žije tady na východě, jsem byl obeznámen. Na Akademii jsem horko těžko přelouskal tucet svazků Trethowanova bestiáře. Sám Trethowan se nevrátil ze své třinácté expedice.

Onen pasažér – jediný netrestanec – o krok popošel a prohlédl si nás, jako by se probíral osobním majetkem nějakého žebráka. „Hraje někdo z vás šachy, ničemové?“ zeptal se a nakrčil nos. Když zahlédl kapitánovo povytažené obočí, dodal: „Heleďte, já vím, že tohle je vaše práce, ale já se na vaší lodi hrozně nudím a mám s sebou šachy.“ Obrátil se zpátky k nám a tvářil se dost skepticky.

Já šachy hraju.

Vybavuju si, jak váhavě zvedám ruku. Už tenkrát jsem si uvědomoval, že vyčnívat mezi ostatními vězni není zrovna nejrozumnější. Na jeho tázavý pohled jsem přiznal, že ano, skutečně umím hrát šachy. I taková drobnost vám může zachránit život.

„Fajn. Tenhle s nima nepůjde,“ řekl sebejistě pasažér. „Bude to můj katamita.“

Stáhlo se mi hrdlo. Okamžik nato jsem pochopil, že nemá ponětí, co to slovo znamená. Nevěděl to ani kapitán, ale pasažér to vyslovil s takovou autoritou, že bylo nemyslitelné mu odporovat.

Dva členové posádky na zádi připravovali kladkostroj s vratkou plošinou, která se dala spustit k hladině, aby mohli vybraní muži odsekat chaluhy, do nichž se zapletl náš lodní šroub.

„Na plošinu s nima!“ zavelel chraplavě kapitán. Spolu se mnou a s pasažérem sledoval, jak posádka popohání skupinku otrhanců, mých někdejších druhů, na dřevěnou desku. Jeden z lodníků jim hodil pytel a já zahlédl jejich bezvýrazné tváře, když ho otevřeli. Byly v něm velké nože se zubatým ostřím.

Kapitán to očividně nedělal poprvé. „Tak poslouchejte, vy šmejdi,“ zahřímal. Poslední slovo pronesl, jako by se jednalo o správný odborný výraz pro vězně pověřené odsekáváním vodních rostlin. „Spustíme vás dolů a vy nás vyprostíte. Odsekáte všechno, co se zašmodrchalo do strojů pod vodou. Pak vás vytáhneme nahoru, a než vás pustíme zpátky na loď, hezky nám ty hračky odevzdáte.“

Vězňové na něj zírali přimhouřenýma očima, zřejmě si lámali hlavu, jaký je v tom háček. Nikdo z nich nebyl dost sečtělý, aby si uvědomoval, jak daleko jsme od domova.

„Je to jasný?“ zařval kapitán. Zdálo se, že mumlání, kterého se mu dostalo, ho uspokojilo. Vězňům dělaly bezpochyby starosti především samostříly v rukou tří lodníků. Čtvrtý měl dokonce mušketu s křesadlovým zámkem. Zbraně nosili tak, aby je všichni viděli; byli to samí pragmatici a nikdo jim neplatil za to, aby kohokoli z nás přivezli zpátky. Přesto jsem nepochyboval o tom, že se alespoň jeden chlap z pracovní čety pokusí upláchnout na břeh. Věděl jsem, že co do bezmoci a beznaděje na tom nejsem o nic lépe než oni, ale cítil jsem obludnou, provinilou vděčnost, že nemusím s nimi. Tehdy jsem ještě nebyl připravený na soužití s vodou a džunglí.

„Tak jo, šachisto. Klidně mi pověz svý jméno,“ řekl pasažér. „Já jsem Peter Drachmar.“ Jako kdybych o něm mohl někdy předtím slyšet. Jak je v podobných nerovných vztazích obvyklé, propast mezi námi si uvědomoval mnohem méně než já. Tam, kam máme namířeno, se to ovšem změní.

„Stefan Advani,“ odvětil jsem zcela popravdě. Představte si muže s aristokratickými rysy, z dobré rodiny: dlouhá tvář, rovné tmavé vlasy a olivově hnědá kůže. Vysoké čelo: znamení inteligence, nikoli pouze – jak vždy prohlašoval Helman – řídnoucích vlasů. Nos se pyšní vznešeným tvarem: leckomu, včetně svého majitele, však připadá poněkud dlouhý. Svým genům vděčím za věčně hladkou tvář a na sobě mám volné, špatně padnoucí, špinavě šedé oblečení, které příliš nelichotí mojí postavě. To jsem já, váš vypravěč, jenž dumá nad osudem, jemuž těsně unikl, což je něco, na čem jsem si téměř vybudoval živnost.

Na Petera Drachmara, postávajícího tamhle na palubě, je docela jiný pohled. Jeho vlasy mají barvu vlhkého písku a tvář mu brázdí vrásky od smíchu – dokonce i tehdy, když se nesměje. Je ramenatější než já a jeho oděv pochází od mnohem lepšího krejčího. Vzhledem ke svému budoucímu zaměstnání má štěstí, že preferuje černé košile. Hořčicově žluté kalhoty doplňuje krátký, vínově rudý pláštík, který byl předloni módním hitem. Lemuje ho zlatá obruba, ale ta už poněkud vybledla. Jestliže vám připadá, že popis Peterovy osoby je zevrubnější, mějte na paměti, že od té chvíle jsem na zrcadlo narazil jen zřídka.

Tento muž, Peter Drachmar, můj dobrodinec, který v mé budoucnosti zaujme tak prominentní roli, stál mezi mnou a tou pekelnou řekou a já zoufale toužil připoutat se k němu ještě pevněji. Bohužel mě nenapadlo nic lepšího než položit mu hnidopišskou otázku: „Jen pro informaci… co je podle vás katamita?“ Má slova přerušovalo vrzání kladkostroje.

„Katamita je služebník, ne?“ odpověděl. „Něco jako sluha.“

Sdělil jsem mu, co to slovo znamená doopravdy. Zamyšleně povytáhl obočí.

„Aha. No, člověk se pořád učí, ne?“ Opřel se o zábradlí s výhledem na záď a já si stoupl vedle něj. Vyprošťovací práce probíhaly pomalu, plošina se na vodě houpala a nakláněla a chlapi se museli ponořit téměř po ramena, aby na chaluhy dosáhli. Stál jsem s holými chodidly na rozpálené kovové palubě, doslova jsem se pekl ve vlastní šťávě, a málem jsem jim to osvěžení záviděl.

Byli jsme samí muži, samí trestanci, ale kromě toho a kromě našeho uvěznění jsme měli jen máloco společného. Někteří byli zloději, jiní vrahové nebo sexuální násilníci. Nechyběli ani padělatelé, agitátoři, činovníci upadlí v nemilost a političtí nepřátelé shadraparské vlády. Určitě mezi nimi bylo pár nevinných. Z jednoho jako z druhého se stali nevolníci, a nedalo se tedy poznat, který z nich zabil svou ženu a který jen ukradl kus ovoce. Tehdy mi došlo (trvalo mi to hodně dlouho), že kromě místa, kde právě stojím, mě od těch pachtících se neřádů nic neodlišuje. Seberte mě z paluby, strčte mě do vody… a kdo by mě od nich rozeznal? Kdo by se o to vůbec pokoušel?

„Jestli chceš, můžeš za nima dolů,“ nadhodil Peter.

„Pardon?“

„Koukals za nima tak nešťastně, až mě napadlo, jestli ti nechybí pohyb. Chci tě mít u sebe jenom proto, že dělat strážnýho na Ostrově bude pekelná nuda a mně by se hodil šachovej protihráč.“

„Pro mě to tam bude ještě mnohem nudnější,“ řekl jsem bez rozmyslu.

„Vážně?“ na to Peter. „Páč mně připadáš jako hodně vzdělanej typ a já bych řekl, že tvůj život na Ostrově bude zajímavější, než by se ti líbilo.“ Pohledem mi připomněl, že zbytek svých dnů budu živořit na nucených pracích, zatímco on na mě bude dohlížet. Ze svých vlastních důvodů, stejně složitých a osobních, jako byly ty moje, se měl stát nejčerstvějším dozorcem Ostrova.

Kapitán přidupal k zábradlí, naklonil se k dělníkům a zařval: „Tak co bude? Jestli s tím vy šmejdi nebudete hotoví, než přirazíme ke břehu, tak vás všechny nechám postřílet a vytáhnu z podpalubí dalších pár zmetků. Myslíte, že někoho zajímá, kolik vás dovezu? Maršál by mi ještě poděkoval, že vás nemá na krku!“

Dole na plošině zavládlo mrzuté ticho. Pak jeden z lodníků poslal do vody hned u plošiny šíp z kuše, což někoho z dělníků přimělo houknout, že už to skoro mají.

„Bylo sakra načase, vy líný šmejdi!“ zakřičel na ně kapitán. „Sám bych to holýma rukama zvládnul rychlejc.“

A tehdy se to stalo – právě ve chvíli, kdy se ho ten či onen dělník bezpochyby chystal pozvat, ať se k nim připojí. Z vody u plošiny se něco prudce zvedlo.

Vypadalo to jako had se špičatou hlavou, kterou téměř beze zbytku tvořila ústa plná zakřivených zubů. Zdálo se, že ta šedozelená, jakoby mrtvá bestie vůbec nemá oči. Zahlédl jsem zčeření, které ukazovalo, kde ve vodě se vznáší její veliké želvovité tělo.

Dělníci stačili jenom něco zablábolit strachy, načež na ně hlava zaútočila jako rybářský oštěp. Nějakým zázrakem se jí nepodařilo čapnout žádného z nich, jeden z dělníků však vykřikl a se zkrvavenou paží zavrávoral vzad. Po tlamě nestvůry přelétl šíp z kuše jako jeden z těch všudypřítomných komárů a pak krátkým, suchým štěknutím promluvila mušketa. Mušketýr střílel do vody vedle těla nestvůry a zřejmě něco zasáhl, poněvadž hlava se hned nato vztyčila proti nám. Opravdu to byl jen zubatý chřtán na krku. Netuším, jak ta obluda hledala kořist. Trethowan se o ní ve svém bestiáři zapomněl zmínit.

Zezadu z hlavy jí najednou trčel šíp z kuše a příšera usoudila, že její vyhlídky nejsou příznivé. Celá se ihned ponořila, takže dělníky ohodila voda, a vmžiku zmizela. Při útoku nevydala ani hlásku. A zatímco kušiníci a mušketýr nabíjeli zbraně, kapitán křikl: „Jeden z těch šmejdů zdrhá!“

O životě na Ostrově jsem neměl žádné iluze, ale uprchnout tou příšernou vodou bych se nepokusil za nic na světě. Myslím, že bych se raději nechal bez okolků zastřelit než zkoušet to, co ten chlap. Musel vědět, že nabíjení kuší a mušket chvíli trvá, a byl dobrý plavec. Přesto nemohl doplavat ke břehu dřív, než budou lodníci opět připraveni k palbě.

Nakonec ani nemuseli vystřelit. Nevěděl jsem, jestli se ho zmocnila bezoká nestvůra, nebo nějaká jiná říční příšera, ale dopadlo to přesně tak, jak jsem si představoval. Muž náhle ve vodě strnul, zmateně se rozhlédl a vzápětí byl ten tam, na hladině po něm zbyla jenom šířící se kola.

Dělníci zvedali pohledy ke kapitánovi; čekali, že je nechá vytáhnout nahoru. „Opovažte se flákat,“ napomenul je kapitán. „Bejt váma, dodělal bych to dřív, než se ta fešanda vrátí.“

Odvrátil jsem zrak – ne snad soucitem s dělníky, ale sebelítostí. Dokud si Peter potřebuje krátit cestu šachovými partiemi, možná jsem v bezpečí, ale jen co doplujeme na Ostrov, jejich osud se stane i mým osudem.

Pět zbylých dělníků se nechalo bez námitek vytáhnout a zavřít zpátky do podpalubí a motor se s kašláním probral k životu. Během plavby se potom zasekl ještě dvakrát a pokaždé ho bylo třeba uvolnit stejným způsobem. Žádného dalšího vězně už nic nesežralo, ale toho, kterému příšera natrhla paži, zahubila tři dny nato jakási infekce. Všecko, všecičko v té džungli bylo nepřátelské vůči lidskému životu.

|||

Po těchto událostech si tedy představte tytéž dva muže, jak sedí proti sobě u stolku a hrají šachy. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, že jestli se člověku naproti sobě zprotivím, rázem se ocitnu zpátky ve společnosti svých spoluvězňů.

Naši situaci nemohla zamaskovat sebevětší přetvářka. Vzduch kolem nás se neustále třásl tlumeným rachocením motoru a stěny tvořil holý zrezivělý kov poďobaný nýty. Loď se pohupovala v říčním proudu a všude to v ní smrdělo. Stárnoucí, špatně udržované říční čluny mají svůj vlastní typický pach: dosluhujícího kovu, nafty, potu a zaschlé moči za věky. Naše okénko s ocelovou obrubou, kulaté jako talíř, bylo tak zanesené špínou, že to vyšlo nastejno, jako bychom byli pod vodní hladinou. Peter pověsil nad stolek lucernu, abychom viděli na hru.

Peter Drachmar měl jednu vlastnost, která mě rozčilovala od prvního okamžiku, kdy jsme se poznali, a trvala po celou naši známost. Seděl jsem naproti němu a dobře jsem věděl, že mám lepší vzdělání a vychování, chápavost a rozhled než on. Peter ovšem disponoval pragmatickým selským rozumem, který mu dával výhodu jak při jednání s lidmi, tak při šachu. Levou zadní mě porazil pět nula.

„Takže táhneš takhle?“ zeptal se nevzrušeně.

„Jen jsem rovnal figurku.“

„Tak jsi to měl říct,“ na to vlídně Peter. „Takový jsou pravidla. Jinak se to počítá jako tah.“ Natáhl se a sebral mi figurku jedním ze svých vojáků. To byla samozřejmě druhá věc, která mě na něm dopalovala. Zatímco já jsem si prohlížel herní desku, rozpomínal se na šachové lekce a v duchu si procházel všechny možné kombinace pohybů, Peter při každé příležitosti švindloval a dělal, co mohl, aby vyhrál. To platilo jak v šachu, tak v životě. Přesto byl jedním z nejdobrosrdečnějších a nejžoviálnějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Možná se v tom někde skrývá ponaučení.

Vyslal jsem kupředu jednoho ze svých nevolníků. Mí učitelé trvali na tom, že tajemství hry spočívá v těchto nenápadných malých figurkách, vlastně jen obyčejných dřevěných kostičkách. Nikdy mi to neobjasnili a mně připadalo, že všichni ti drobečci se jen pletou jeden druhému do cesty, zatímco mi je masakrují Peterovi vojáci. Myslím, že kámen úrazu byl v tom, že jsem uvažoval příliš daleko dopředu. Navíc nemám obličej stratéga. Protivníkovi ledacos prozradí především moje obočí.

Byla to odtažitá partie, jednak kvůli naší situaci, jednak kvůli tomu, že jsme se znali s bídou půl hodiny. Kromě neutěšeného prostředí jsme měli od samého začátku společný jen souboj vůlí nad šachovnicí. Zatímco Peter dumal nad dalším tahem, voda pohodila naším plavidlem a celá místnost se naklonila. Oba jsme se chytili stolku, který naštěstí někdo přibil k podlaze. Jeden z mých šlechticů – nejvyšších figurek – sklouzl ze svého pole a odkutálel se.

„Ten je vyřazenej,“ prohlásil Peter.

„Pardon?“

„Když spadne figurka z šachovnice, tak se považuje za vyřazenou,“ vysvětlil mi.

„To je pro mě novinka.“ Nic takového mi při lekcích neřekli.

„Představuje to náhodnou smrt kvůli chorobě,“ sdělil mi Peter s nápodobou mého tónu. „Anebo, jelikož to byl šlechtic, kvůli příbuzenský plemenitbě.“

Nemyslete si, že jsem zbabělec, ale Peter byl mohutnější než já a já jsem ho neznal. Později jsem pochopil, že před ním smím projevit vlastní názor a že si mě za to bude vážit. Tehdy jsem to nechal být. Stejně už jsem skoro prohrál, takže na tom nesešlo. Peter během tří tahů zlikvidoval moje zbývající šlechtice a pak se spokojeně opřel.

„Hraješ dobře,“ prohodil a odněkud z košile vytáhl placatku. Byla z mědi a měla na sobě reliéf ženské postavy.

„Prohrál jsem šestkrát po sobě,“ namítl jsem.

„Takový hráče mám nejradši,“ řekl bodře. „Kdybys tak něco vsadil, byl bych bohatej.“

„To bych musel mít něco, co by se dalo vsadit,“ podotkl jsem.

„No, to samý platí i pro mě,“ ujistil mě. Prohlédl jsem si jeho oblečení a zapřemítal jsem, jak to myslí, ale on to nijak nerozvedl. Trvalo dlouho, než Peter Drachmar nechal svou minulost vykouknout zpod pokličky.

„Dáme si další hru,“ navrhl a dodal: „Tentokrát jsi mi to málem nandal.“ Byla to tak nehorázná lež, že nezněla věrohodně ani z jeho úst.

Zamyslel jsem se nad svými možnostmi a začal figurky rozmísťovat do výchozího postavení. „Nenašel by se tam lok i pro mě?“ zeptal jsem se. Dusivá místnost mi dodala odvahy. Žár motoru se mísil s žárem zvenčí a vzduch byl kvůli němu hustý a lepkavý.

Peter, velkorysý po svém vítězství, mi bez rozmýšlení podal placatku. Měl v ní dost nekvalitní Dívčí polibek, ale žíznivému člověku to bohatě stačilo. Pořádně jsem si lokl a pak jsem mu placatku vrátil. Peter mezitím dokončil přípravu herního plánu. Protože jsem posledně prohrál, opět jsem začínal, a tak jsem jedním z nevolníků odsouzených k záhubě vytáhl kupředu.

Tentokrát jsem vzdal veškerou snahu o vítězství a prostě jsem se pokoušel hru co nejdéle protahovat. Díky tomu jsem se o Peteru Drachmarovi dozvěděl něco užitečného: snadno se znudil, a pak začal riskovat. Dodneška si myslím, že kdybychom tu hru bývali dohráli, byl bych zvítězil. Asi po třiceti kolech té únavné partie se však tón motoru nepatrně proměnil. Peter si toho všiml dřív než já a prudce vzhlédl s prstem na nevolníkovi.

„Táhnete tedy takto?“ naléhal jsem, poněvadž jsem byl čím dál smělejší. Vzápětí jsem pochopil, co se děje; uvědomil jsem si, že motor se zase zadrhl. Okamžitě se mě zmocnil děs. Určitě jsem ho omrzel. Bezpochyby mě vrátí do podpalubí – nebo zařadí do nové pracovní čety, kterou už shromažďovali na palubě. Pokud jste v takové situaci nikdy nebyli, nemůžete vědět, jaké to je, visí-li váš život na vlásku pouhých rozmarů někoho jiného.

„Kapitán to zvládne i bez nás,“ mávl rukou nad skutečností, že nás voda opět unáší k nepřátelskému břehu. Když se obracel zpátky ke mně, loktem jakoby nic převrhl šachovnici a všechna má usilovná práce přišla vniveč. „Novou hru?“ nabídl zvesela.

|||

Když se motor zadrhl a utichl potřetí, já a Peter jsme vyšli opět na palubu. Obloha mezitím potemněla a mužové na plošině pracovali rychleji, s blížící se nocí už vůbec nechtěli být poblíž vodní hladiny. Zatímco jsme je pozorovali, můj pohled přitáhlo cosi na kraji řeky. Byl to jakýsi příbytek nebo něco na ten způsob. Malá klenutá stavba z proutí, sedící přímo ve vodě, do níž se možná vstupovalo jenom zezdola. Z řeky vyčnívaly i další pruty a tyče; teď už vím, že to byly pasti na ryby. Tehdy jsem na ně mohl jenom zírat. Peter si jich také všiml, svraštil čelo a já poznal, že ani on nemá ponětí, o co se jedná.

„Říká se jim bláňata,“ sdělil nám záhy kapitán.

„Komu se říká bláňata?“ ptal se Peter.

„Těm, co to postavili,“ vysvětloval kapitán. „Žijou tady.“

„V týhle džungli žijou lidi?“ divil se Peter.

„Nejsou to lidi.“ V kapitánově hlase zaznívalo cosi, z čeho bylo zřejmé, že nejde jen o předsudek vůči jakési lidské rase. V tom okamžiku jsem zahlédl, jak se mezi stromy něco pohybuje, něco napůl schovaného, pozorujícího loď. Hýbalo se to tak nějak lidsky, ale člověk to nebyl. Náhle jsem zatoužil zmizet z horní paluby a Peter měl zřejmě podobný názor. Už tenkrát pro mě hrůza nebyla nic nového, ale chápal jsem, že tohle místo mě přezkouší k nevydržení, a vůbec jsem si nemyslel, že bych to mohl přežít. V džunglích přece dochází k tolika úmrtím…

Další tři partie s Peterem jsem také prohrál. Mojí náladě to neprospělo. Spal jsem v nákladovém prostoru, vmáčknutý do podpaží jiného odsouzence, a když jsem se probudil, byli jsme na místě.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít